logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ANDREAS MARKUS

Nová svědectví o Stifterově smrti


Od té doby, co vyšlo (bylo to v Berlíně roku 1934 v rámci edice Germanistische Studien sv. 159 a odkazy se týkají této Markusovy práce o 90 stranách textu - pozn. překl.) mé pojednání "Der Tod Adalbert Stifters" (Adalbert Stifter má ovšem na webových stránkách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.) přišla mi do rukou mnohá svědectví a zpřesnění, týkající se daného tématu. Zde jen přehled o tom ve vztahu k této mé někdejší práci. Ve shodě se stanoviskem tam na s. 4 vyloženým nezabývám se ani tentokrát výklady o Stifterově duchovním životě, vycházejícími z jeho konce, zejména když tento předmět zpracoval Franz Hüller (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Budiž jen připomenuto, že jsem se teprve v roce 1955 mohl díky vstřícnosti univerzity v Tübingen a hornorakouského Zemského archivu seznámit s disertací "Adalbert Stifter - Eine pathographische Studie", kterou zpracoval Ludwig Hämmerle už v zimním semestru 1924/1925. Ani po četbě prací Ernsta Kretschmera "Körper und Charakter" a "Geniale Menschen" nemohu Hämmerleho pojetí přitakat a trvám na svém psychologickém objasnění, o něž jsem se pokusil na základě svých studií psychologie na vídeňské univerzitě, naposledy jako člen Bühlerova kolokvia, a také po ochotně a zevrubně poskytnutých radách světově proslulého psychopatologa, jakým bezpochyby byl Julius Wagner-Jauregg (rakouský lékař, nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicinu z roku 1927, žil v letech 1857-1940 - pozn. překl.).
Na výstavě sdružení Adalbert Stifter-Gesellschaft ve Vídni roku 1955 byl k vidění úmrtní list z majetku paní Anny Stifterové v Klosterneuburgu. Byl vystaven městským farním úřadem v Linci dne 27. července roku 1874 za účelem vymazání jednoho záznamu pozemkové knihy, odvolává se samozřejmě na registr zemřelých a obsahuje tím pádem i mnou na s. 13 reprodukovaná data.
Eduard Castle ve svém článku "Adalbert Stifters Briefe", vyšlém poprvé ve vídeňském deníku "Volkszeitung" 8. září 1932 a přetištěném pak v ročence "Adalbert Stifter-Almanach" na rok 1937, označuje Stifterovu smrt za předmět životopisné problematiky a staví otázku, zda bylo tehdy v Linci běžné uvádět na parte příčinu smrti tak podrobně: v hraběcím archivu Reverterových, krabice 42, se dá nalézt 103 exemplářů parte z let 1860-1869, které z větší části pocházejí z tehdejšího Rakouska, zčásti i z jiných evropských států; 48 z nich udává příčinu smrti, a to většinou při označení delší choroby a nikde při náhlé smrti, z 29 v Linci datovaných parte jen 18.
Nakolik mohu zjistit, přijímají všichni germanisté, kteří se od vyjití mého pojednání ke Stifterově smrti vyjádřili, můj výklad, že Stifter na sebe vztáhl ruku, aby uspíšil svou smrt, jako přesvědčivý; naposledy Joachim Müller ve své práci "Adalbert Stifter, Weltbild und Dichtung", VEB (tj. východoněmecká zkratka pro výraz "Volkseigener Betrieb", rozuměj "národní podnik", doslova "podnik v lidovém vlastnictví" - pozn. překl.) Max Niemeyer Verlag, Halle (Saale) 1956, s. 200 a s. 209, pozn. 24 se slovy: "Die in jüngster Zeit gelegentlich aufgetauchte Ansicht, es habe sich um eine spontane Blutung als Symptom des Endstadiums der furchtbaren Erkrankung gehandelt, lässt sich kaum halten." (tj. "Názor, který se v poslední době příležitostně vynořuje, že snad by totiž mohlo jít o spontánní krvácení jako symptom konečného stádia strašlivé choroby, je sotva udržitelný." - pozn. překl.)
Moriz Enzinger (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) klade v novém vydání životopisné skici "Adalbert Stifter" od Johanna Aprenta (i Johannes Aprent je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) na závěr svých vývodů, které se převážně odvolávají na mé pojednání, větu: "Es ist übrigens nicht ausgeschlossen, daß die Verwundung unbeabsichtigt, bei einem Versuch, sich zu rasieren, erfolgte" (tj. "Není ostatně vyloučeno, že došlo k neúmyslnému zranění při pokusu se oholit." - pozn. překl.) Jak mi prof. Enzinger sdělil, dospěl k tomuto názoru informací Otto Jungmaira (rovněž samostatně zastoupeným na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), že Aprent věc takto vylíčil svým současníkům. Pan Jungmair připomněl toto Aprentovo ústní podání v přednášce "Stifter und Linz" a ve stejné souvislosti dodal, že vedoucí dunajské paroplavební agentury (Donau-Dampfschifffahrts-Agentie) Gerbert von Hornau, který měl byt pod Stifterovými, a také hejtman svobodný pán von Marentholtz shodně doložili, že Stifter na sebe vztáhl ruku. Na můj dotaz mi pan Jungmair odpověděl, že všechna tato vyjádřní pocházejí "z třetí ruky". Dal mi možnost nahlédnout do jednoho dopisu lineckého muzejního ředitele Josefa Strabergera z 3. června roku 1902, který informuje o jednom sdělení tehdy už velmi starého prof. d. R. (takto psán titul v originále - pozn. překl.) Antona Schindlera, že Aprent, který byl se Schindlerem velice spřátelen, mu dvacet let po Stifterově smrti s rozhořčením vyprávěl o fámách, týkajících se spisovatelovy sebevraždy. Podnět k nim mohla dát skutečnost, že Stifter 5 nebo 6 dnů před svým skonem učinil pokus vsedě na loži se oholit a poranil se přitom na krku; přiložením obyčejné náplasti byla rána sama o sobě nevýznamná zacelena. - Nehledě k tomu, že Schindler možná, příliš ovlivněn svými city, reprodukoval Aprentovo podání nepřesně, je těžko rozhodnout, zda Aprent v době, kdy měl opět vyslechnout zprávu o Stifterově zoufalém činu, se vůči ní kvůli přítelově památce chtěl jen důrazně ohradit, či snad mezitím vyslechl od Stifterovy vdovy přikrašlující vysvětlení celé záležitosti. Podle toho, co se k tomu dochovalo v mé rodině, volala vdova nejprve Rintovi a mému otci o radu a řekla jim, se žádostí o nejpřísnější mlčelivost, že si Stifter chtěl břitvou vzít život. Ačkoli řekla pravdu i hraběnce Mathildě Reverteové, je docela myslitelné, že se o něco později jiným, tak třeba právě Aprentovi, pokusila věc přikrášlit. Dá se ovšem akceptovat svědectví Aloise Kaindla mladšího, že Aprent pravdu znal a jen tak lze pak rozumět jeho přípisu v psaní Heckenastovi ze dne 6. prosince 1868: "Was über die letzten Augenblicke Stifters in der Biographie gesagt ist, beruht auf Angaben seiner Umgebung." (tj. "To, co je v tom životopise řečeno o Stifterových posledních okamžicích, opírá se o údaje jeho okolí." - pozn. překl.) Gustav Wilhelm (také on má na webových stránkách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) poznamenává k tomu právem ve svém textu "Adalbert Stifters letzte Saat und Ernte" (tj. "Adalberta Stiftera poslední setba a žeň" - pozn. překl.): "Diese Äußerung nötigt, da sie sonst überflüssig wäre, zu der Annahme, daß Aprent wußte, was geschehen war, und auch Heckenast dürfte davon Kenntnis gehabt haben." (tj. "Toto vyjádření přímo vybízí, poněvadž by jinak bylo nadbytečné, k závěru, že Aprent věděl, co se stalo, a také Heckenast o tom mohl mít povědomí." - pozn. překl.) Jak je to vůbec nepravděpodobné, že by Stifter v noci pojal nápad se holit, zejména máme-li na zřeteli, že za tehdejšího vybavení do pokoje nemocného vnikal nejspíše toliko měsíční svit přes záclony a dostatečné osvětlení by musilo být opatřeno, že kromě břitvy neměl po ruce k holení potřebné pomůcky a ošetřujícím by mohl být jistě pokojně oholen za dne. Konečně je vysoce nepravděpodobné i to, že břitva vedená rukou nemocí zesláblou by bez značného vypětí energie nezpůsobila nějakou ránu, která by musila být šita.
Dopisy od Kaisera (z 28. ledna 1868) a od Strobacha (ze 6. února 1868) Heckenastovi, pokud jsou v témže textu zveřejněny (originály se mi nepodařilo dohledat), nepřipomínají ani čas ani okolnosti smrti. Je pozoruhodné, že Strobach zdůrazňuje hořkost Stifterova utrpení za jeho posledních dnů, které si nemocný z duše přál ukončit a jeho žena mu v tom ze své strany nikdy neustoupila.
Chování Gerberta a Marentholze, pokud to pan Jungmair ústně zmínil, odpovídalo dohodě zmíněné mým otcem ; Marentholz nebyl do ní pravděpodobně nikterak zasvěcen.
V právě vyšlé knize pana Otto Jungmaira "Adalbert Stifters Linzer Jahre", edice "Schriftenreihe des Adalbert Stifter-Institutes des Landes Oberösterreich /ASILO/", jejímž editorem je v nakladatelství Stiasny-Verlag, Graz-Wien Dr.phil. Aldemar Schiffkorn (také on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), jsou v oddíle "Nach dem Tode" (tj. "Po smrti" - pozn. překl.) na s. 317-320 Heinovy (Hein má na webových stránkách Kohoutího kříže rovněž své samostatné zastoupení - pozn. překl.) údaje doplněny zčásti podle svědectví, nacházejících se v jeho pozůstalosti, zčásti na základě mého pojednání (tak i ohledně na s. 318 citované originální korespondence "Neue Freie Presse"). Vyjádření "des damals schon verstorbenen Donau-Dampfschiffahrts-Inspektors" (tj. "tehdy už zemřelého inspektora dunajské paroplavby" - pozn. překl.) Gerberta von Hornau, že se Stifter krátce před svou smrtí při holení zranil na krku a z toho pak mohla vzniknout pohádka o jeho sebevraždě, je na s. 319 reprodukováno podle jednoho dopisu hornorakouského zemského archiváře Dr. Ferdinanda Krakowitzera z 20. února roku 1902. Této zprávě protiřečí informace Gerbertových potomků, zejména jeho v době Stifterova skonu patnáctileté dcery, pozdější paní von Traun. - Následuje pasáž, která budiž citována doslova:

"Dr. Hanns Widmann, Realschulprofessor in Salzburg, der auch eine Arbeit über Stifter verfaßt hat, schrieb an Hein: ,Als ich vor 30 Jahren in Linz Supplent war (1871/2), erzählte ein alter Hauptmann (Marentholz?), der als Stifters bester Freund galt, oft von dem damals erst wenige Jahre toten Dichter. Ob er des Todes selbst Erwähnung getan, weiß ich nicht mehr, aber gehört habe ich von dem ,Rasiermesser' schon damals.

(tj. "Dr. Hanns Widmann, profesor reálky v Salzburgu, který se také stal autorem jedné práce o Stifterovi, psal Heinovi: ,Když jsem byl před 30 lety v Linci suplentem (1871/2), vyprávěl jeden starý hejtman (Marentholz?), považovaný za Stifterova nejlepšího přítele, často o tehdy teprve několik málo let mrtvém spisovateli. Zda učinil zmínku o jeho smrti samé, už nevím, ale o té ,břitvě' jsem slyšel už tenkrát." - pozn. překl.) - Poté je otištěn i shora zmíněný dopis Strabergerův. Komentář ke svědectvím o Stifterově smrti na s. 316-322 se mi zdá až na jmenovitý seznam plný rozporů; bylo by zřejmě nadbytečné probírat tu jednotlivosti, poněvadž to lze v knize každému lehce nahlédnout. Přesto chci ve výtahu v ní reprodukovanou zprávu Dr. Pulitzera s ohledem na to, že moje pojednání bylo už mnohokrát žádáno a hledáno i po antikvariátech, zde ještě jednou nabídnout (v originále ponechány pravopisné dobové odlišnosti - pozn. překl.):

Linz 10/12 74

Treuer Freund! Es ist wirklich in Linz ganz unbekannt, das Stifter sich den Hals aufgeschnitten bevor er gestorben, aber wahr ist es doch. Nach vielem Herumfragen bin ich zum Todenbeschauer Dr. Kainzelsberger gekomen, welcher zwar die Thatsache bestättigte, aber ohne Autopsie, er sagte mir Stifter war schon aufgebahrt, daher er nicht genau untersucht hatte, obwohl er es mündlich erfahren hatte. Nachdem ich den behandelnden Arzt ausfünig gemacht hatte, wurde mir genaue Auskunft gegeben.
Dr. Essenwein sagte mir, daß er um 1 Uhr in der Nacht, 36 Stunden vor dem Tode Stifters, zu ihm gerufen wurde, u hat die aufgeschnittene Stelle zusammengenäht u die Blutung gestillt. Der Schnitt war an und für sich nicht tödtlich, aber der Tod war war auch ohne dieß im Anzuge, und ohne diese Ungeduld von Seite des Kranken wäre der Todt bald erfolgt.
Ich bin erst gestern wieder von einer kleinen Reise zurück... u kam nach Haus, um Dr Essenwein aufzusuchen...
Dein Pulitzer.

(tj. Linec 10/12 74

Věrný příteli! Je skutečně v Linci zcela neznámo, že si Stifter podřezal krk, než zemřel, ale je to přesto pravda. Po mnoha doptáních jsem se dostal k ohledači mrtvých Dr. Kainzelsbergerovi, který sice tu skutečnost potvrdil, ale bez autopsie; řekl, že Stifter byl už ;vystaven na marách, takže ho podrobně prohlédnout nemohl, ačkoli ústně se to dověděl. Poté, co jsem nalezl ošetřujícího lékaře, dostalo se mi podrobné informace.
Dr. Essenwein mi řekl, že byl kolem jedné hodiny v noci, 36 hodin před Stifterovou smrtí, k němu povolán a pořezané místo sešil a zastavil krvácení. Pořezání samo o sobě nebylo smrtelné, ale smrt byla i beztoho blíž a blíž a nastala by brzy i bez této netrpělivosti ze strany nemocného.
Teprve včera jsem se vrátil z jedné menší cesty... a přijel jsem domů, abych vyhledal Dr. Essenweina...
Tvůj

Pulitzer. - pozn. překl.)

Toto svědectví domácího lékaře Dr. Essenweina, kterého si Stifter cenil i jako svého přítele, stojí stejně jako ta mnou na s. 35 shromážděná a následně vyložená proti veškerým přikrášlením skutečnosti.
Všechna ostatní nová svědectví rovněž stvrzují, že Stifter na sebe opravdu vztáhl ruku - jedno je, alespoň pokud vím, obecně pokládáno za blud, a to i tím, kdo o něm referuje: pan Otto Jungmair tvrdí v dodatku ke druhému vydání Stifterova životopisu od Heina, že zaznamenávám ve svém pojednání i dohad, že se snad Stifter oběsil. Nemohl jsem ovšem takové podezření nikdy zaznamenat, poněvadž jsem se o něm dověděl až z tohoto Jungmairova odkazu. Přesného údaje o prameni jsem se bohužel nedopátral. Fáma mohla snad vzniknout z toho, že mnozí Hornoplánští, mezi nimi i zemřelý Franz Zach (nikoli germanista, ve svém oboru však badatel velice uznávaný) referovali o tom, že jeden Stifterův synovec (podle jiných verzí ještě i jeden jiný jeho synovec) se oběsili.
Vyjádření lékaře Dr. Adama Hallera, které jsem převzal od jeho vnuček, jsem zveřejnil v drobném textu (v originále "in einer Miszelle", i česky lze říci "v jedné miscele" podle "miscelanea", tj. rozmanitosti - pozn. překl.) "Zu Stifters Tod" na stránkách čtvrtletníku "Zeitschrift für deutsche Philologie", 60. svazek, 1935, s. 47. Nepodařilo se mi od jiného z Hallerových potomků, totiž od Dr. Edmunda Hallera, který má snad vlastnit nějaký lékařův deník, dosáhnout o tom informaci, jeho vdova pak, paní Dr. Hermine Hallerová v Linci, o takovém deníku či zápiscích, tématu se týkajících, nic nevěděla.
Tři texty básníka a spisovatele Dr. Richarda Kralika von Meyrswalden (rovněž on má na webových stránkách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) přijímají Stifterovu sebevraždu jako skutečnost: "Katholische Kritik" in: "Reichspost", Vídeň 9. prosince 1921, s. 1, - "Adalbert Stifters Geburt, Wirken und Tod" in: "Literarische Beilage der Augsburger Postzeitung" z 2. srpna 1928, s. 1, - "Gesichter und Gestalten. Adalbert Stifter" in: Reichspost, Vídeň 6. ledna 1929, s. 8. Ten poslední z textů výslovně líčí, jak byl Stifter Kralikovým jak osobně tak i duchovně důvěrně blízký, a takto referuje o Stifterově smrti:

"Mit dem ganzen Gymnasium und andern Schulen war ich bei Stifters Grablegung am 30. Jänner 1868. Das Gerücht, daß er in seiner schweren Krankheit Hand an sich gelegt hatte, blieb damals der breiten Öffentlichkeit verschwiegen. Er starb ja erst sieben Stunden nach diesem gewaltsamen Eingriff, wohl ausgesöhnt und getröstet mit dem Segnungen der von ihm so hoch gehaltenen Religion, so daß man also, ohne zu lügen, auf der Todesanzeige drucken lassen konnte, er sei an seiner Krankheit gestorben."

(tj. "S celým gymnáziem a jinými školami jsem byl na Stifterově pohřbu dne 30. ledna 1868. Pověst, že si v těžké nemoci sáhl na život, zůstala tehdy široké veřejnosti zamlčena. Zemřel přece teprve sedm hodin po tom násilném zákroku, blaženě smířen a utěšen požehnáním od náboženství, jehož si tak vysoce cenil, takže, aniž by to byla lež, mohlo být na úmrtním oznámení vytištěno, že skonal následkem své nemoci." - pozn. překl.) - V neznalosti těchto textů a v domnění, že von Kralikova rodina už před Stifterovou smrtí přesídlila z Lince do Vídně, opomněl jsem bohužel dotázat se Richarda von Kralika na jeho vzpomínky. Jeho syn, pan prof.Dr. Dietrich von Kralik mi sdělil, že mu o nějakém zvláštním ústním podání, které by se v jeho rodině uchovalo o Stifterově smrti, není nic známo.
V pražském deníku "Deutsche Zeitung Bohemia" ze 30. ledna roku 1935 se na s. 5 objevil článek "Wie Stifter starb" od Urbana Roedla (pod vl.jm. Bruno Adler je i on samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Zabývá se mým pojednáním (právě tehdy vyšlým - pozn. překl.), vnímá dosud chybějící výpovědi ohledače mrtvýcha domácího lékaře jako směrodatné, před nimi však uvádí svědectví údajně zcela spolehlivého karlovarského regenschoriho Janetscheka, že tam Stifter učinil pokus o sebevraždu. Autor opakuje tu informaci ve své knize "Adalbert Stifter, Geschichte seines Lebens", vyšlé roku 1936 (v berlínském nakladatelství Rowohlt o 444 stranách - pozn. překl.), při popisu Stifterova tamního lázeňského pobytu v roce 1867. Tato informace se objevuje, jak ji připomíná už Gustav Wilhelm (ve své knize "Begegnung mit Stifter: Einblicke in Adalbert Stifters Leben und Werk", vyšlé nejprve ve válečném roce 1943 v Mnichově a znovu pak v rozšířeném vydání roku 1955 - pozn. překl.) a jak se ve stejném znění objevuje i v článku Viktora Karella (je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) "Stifters Karlsbader Tage". - Pan Dr. Bruno Adler mi 17. října 1955 sděluje, že Janetschek byl přesvědčen, že se Stifter opravdu pokusil o sebevraždu a že paní Wagnerová, která Stifterovi poskytla tamní pronájem (v originále "Stifters Hauswirtin" - pozn. překl.), to měla za úkol ututlat. Ještě jeden Karlovarák (v originále "noch ein Karlsbader" - pozn. překl.), zesnulý pan Mayer, slyšel od Janetscheka to samé.
Pan Bruno Blumauer v Grieskirchen, vnuk malíře, který se se Stifterem znal, potvrdil na můj dotaz a pan redaktor Curt Rint v Berlíně-Charlottenburgu, vnuk sochaře a řezbáře Johanna Rinta pak z vlastní pohnutky a z rodinného ústního podání informaci, že si Stifter způsobil břitvou nějaké těžké poranění (v originále "eine schwere Verletzung" - pozn. překl.), pan Rint s poznámkou, že na ně Stifter sice údajně nezemřel, ale že jeho smrt uspíšilo.
Paní Anna Gattringerová v Linci, vnučka domovníka Göbla, jehož dcera Anna Valentine Göblová, provd. Prodingerová, byla její matkou, se nedopustila vůči mě nijakého vyjádření ke Stifterově smrti, její manžel však, pan komerční rada Gattringer, mi vyprávěl z rodinné tradice, že jeho tchyně bývávala jako dítě často u manželů Stifterových a dosávala od nich dárky; věděla také z vyprávění svých rodičů, že si Stifter v noci způsobil břitvou ránu na krku, aby učinil konec svým bolestem a že Göblovi chvatně přivedli městského faráře kanovníka Schroppa se svátostmi umírajících a s lékařem, kteří zastihli Stiftera dosud živého. Nějaká vzpomínka na přesné datum a na to, jak dlouho po svém zranění Stifter ještě žil, se nedochovala. Jiní potomci Ignaze Göbla už nejsou naživu.
Hraběti Peteru Reverterovi von Salandra (i on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) děkuji za podrobnou zprávu s datem 23. února 1955:

"Wie Sie richtig vermuten, hat Adalbert Stifter in meiner Familie viel verkehrt und stand auf einen besonders guten Fuß mit meiner Urgroßmutter Anna Revertera, geb. von Hartmann, und deren Tochter Mathilde Revertera... Über die näheren Umstände des Todes Stifters kann ich Ihnen leider nur mitteilen, was mir meine Großtante Mathilde erzählte. Ich fürchte, dass ich Ihnen da nicht vieles mitteilen kann, was nicht ohnehin bekannt ist. Meine Großtante stand noch im hohen Alter unter dem Eindruck des tragischen Todes des großen Dichters, den wahnsinnige Schmerzen, die ihm das Krebsleiden verursachte, zu der Verzweiflungstat brachten. Sie sagte mir auch, dass sie Stifter wenige Tage vor seinem Ableben besuchte und er noch trotz der furchtbaren Schmerzen in sein Schicksal vollkommen ergeben war, so dass sie die Nachricht von der Verzweiflungstat zuerst gar nicht fassen konnte. Wie ihr die Gattin Stifters noch mitteilte, waren seine engsten Angehörigen ebenso unvorbereitet, da nichts auf eine Absicht einer Selbstentleibung bis zum letzten Augenblick schließen ließ. In einem unbewachten Augenblick griff er zu dem Rasiermesser, mit dem er seinem kostbaren Leben ein Ende bereitete. Wie wenig er sich mit selbstmörderischen Gedanken trug, beweist auch, daß er gelegentlich des letzten Besuches meiner Tante bei ihm mit ihr fast nur von seiner Kakteezucht sprach, inbesondere über das Blühen eines besonders seltenen Art, die sich in seinem Besitz befand und die gerade in diesen Tagen Blüten von seltener Schönheit trieb."

(tj. "Jak se správně domníváte, stýkal se Adalbert Stifter hodně s naší rodinou a zvlášť zadobře byl s mou prababičkou Annou Reverterovou, roz. Hartmannovou, a s její dcerou Mathildou Reverterovou... O bližších okolnostech Stifterovy smrti Vám mohu bohužel sdělit je nto, co mi vyprávěla moje prateta Mathilde. Obávám se, že Vám tu nemohu sdělit o mnoho víc, než co je beztoho známo. Moje prateta byla ještě ve vysokém věku pod dojmem tragické smrti velkého spisovatele, kterého šílené bolesti, způsobené jeho onemocněním rakovinou, přivedly až tomu zoufalému činu. Řekla mi také, že ji Stifter několik málo dní před svým skonem navštívil a i přes strašlivé utrpení byl naprosto odevzdán svému osudu, takže zprávu o jeho zoufalém činu zpočátku vůbec nemohla pochopit. Jak jí ještě sdělila Stifterova choť, byli jeho nejbližší stejně nepřipraveni, poněvadž se nedalo až do poslední chvíle z ničeho usuzovat na nějaký Stifterův záměr vzít si život. V nestřeženém okamžiku sáhl po břitvě, s níž učinil svému vzácnému životu konec. O tom, jak málo se obíral sebevražednými myšlenkami, svědčí skutečnost, že během poslední návštěvymé tety u něho hovořil téměř jen o své zálibě v pěstování kaktusů, zejména o jednom jejich zvlášť vzácném druhu, který se nacházel v jeho vlastnictví a právě v těch dnech vyhnal do květů výjimečné krásy." - pozn. překl.) - Obzvláštní vděčností se cítím zavázán i za to, že mi hrabě Revertera s velkorysou ochotou poskytl možnost prohlédnout si množství krabic svého archivu, bohatého na drahocenné upomínky a písemnosti. Ke Stifterově smrti jsem tam našel následující dokumenty: jeden dopis hraběnky Mathilde Reverterové jejímu bratru hraběti Theophilovi ve Vídni s datem "Linz, 28. Jänner 1868", obsahující sdělení:

"... Dafür ist Stifter heute gestorben, nachdem er gestern versehen worden. In den letzten Tagen wurden die Kreuzschwestern zur Pflege gerufen. Der Todeskampf scheint ein harter gewesen zu sein, denn heute Nacht wurde auch die Oberin noch herbei geholt, obwohl eine andre Schwester ohnedies dort war. Ich gehe jetzt, um Näheres in Erfahrung zu bringen. Wie mag dem armen Stifter zu Mute sein, wenn er nun die volle Wahrheit schaut, die er hienieden gesucht in unbestimmten Ahnen, deren Dämmerlicht er so poetisch, so rein hereinbrechen ließ über seine Wege und Werke, vor deren Tagesstrahl er aber die Läden verschlossen hielt in ängstlicher Sorgfalt. Er gehörte zu jenen Leuten, die vom Tode nie hören wollten, auch keine Andeutung - und nun ist er doch gekommen, der unerbetene Ernte-Mann - !"

(tj. "... zato Stifter dnes zemřel, poté co byl včera zaopatřen. V posledních dnech byly k péči o něho povolány milosrdné sestry Svatého Kříže. Smrtelný zápas byl zdá se tvrdý, poněvadž dnes v noci byla přivedena i matka představená, ačkoli tam jiná sestra byla beztoho. Jdu teď, abych se dověděla něco bližšího. Jak muselo ubohému Stifterovi být, když nyní spatřil plnou pravdu, kterou zde na zemi hledal v nejistých tušeních, jejichž pološeru dal tak básnicky, tak čistě proniknout do svých cest a prací, před jejichž denim svitem však zavíral okenice s péčí tak úzkostlivou. Náležel k oněm lidem, kteří o smrti nikdy nechtěli nic slyšet, a to ani náznakem - a teď přece přišel, ten nevyprošený muž s kosou - ! - pozn. překl.)
Pod týmž datem píše sestra hraběnky Mathilde, markýza Friederike Colins de Quiéverchin, témuž příjemci:

"... Eine Nachricht, die mir eben als mitteilenswert einfällt, ist, dass Stifter eben sterbend ist und wahrscheinlich in wenigen Stunden ausgerungen haben wird; er bekam schließlich eine Grippe, aus der sich bei dem durch und durch kranken und ermatteten Körper ein Zehrfieber entwickelte."

(tj. "... Zpráva, která mi právě připadá hodna sdělení, je ta, že Stifter zrovna umírá a že pravděpodobně v několika hodinách dotrpí; dostal nakonec chřipku, z níž se v těle veskrze nemocném a vyčerpaném vyvinula stravující horečka." - pozn. překl.) - Témuž adresátovi píše jeho matka, hraběnka Anna Reverterová dne 29. ledna 1868 z Lince:

"... auch liegt der arme Stifter seit gestern auf dem Katafalk, umgeben mit den schönsten Blumen, die er so liebte und pflegte. Sein Tod wird wohl in weiteren Kreisen Sensation machen... "

(tj. "... také leží ubohý Stifter od včerejška na katafalku, obklopen nejkrásnějšími květinami, které tak miloval a opečovával. Jeho smrt vzbudí asi v širokých kruzích senzaci..." - pozn. překl.) - Jiná místa v dopisech se obírají Stifterovým pohřbem a také nekrologem, jímž se s mrtvým rozloučila baronka von Binzer (zastoupená i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Sestře Theodorice Weiklové z představenstva provincie Milosrdných sester Svatého Kříže v Linci chci poděkovat za následující opis:

Krankenliste der barmherzigen Schwestern v. hl. Kreuz in Linz 1861-1889
Nr. 634
Herr Hofrat Adalbert Stifter
Dampfschifffahrtsgebäude 1313
Anfang der Pflege: 26. Jänner 1868, Ende der Verpflegung: 28. Jänner 1868.
Zahl der Nachtwachen: 2 Nächte u. 2 Tage.
Anmerkung: Gripp u. Leberleiden - Dr. Essenwein - gestorben.

(tj. Výkaz nemocných Milosrdných sester Svatého Kříže v Linci 1861-1889
č. 634
Pan dvorní rada Adalbert Stifter
budova Dunajské paroplavby 1313
Počátek péče: 26. ledna 1868, konec ošetřování: 28. ledna 1868.
Počet nočních služeb: 2 noci a 2 dny.
Poznámka: chřipka a jaterní choroba - Dr. Essenwein - zemřel. - pozn. překl.)
Chci ještě k hodnocení sdělených svědectví uvést, že paní Anna Wagnerová, která v Karlových Varech poskytla Stifterovi pronájem za jeho tamního lázeňského pobytu (v originále "die Vermieterin Fau Anna Wagner in Karlsbad" - pozn. překl.), byla jak Stifterem, jenž jí hned po vyjití věnoval každý ze tří dílů svého románu "Witiko", tak markýzou Friederike Colins, jež ten pronájem Stifterovi obstarala, chválena jako "sehr gefällig, freundlich, lieb" (tj. "velmi příjemná, přátelská, milá" - pozn. překl.). Nedá se tedy podezírat, že by si snad vymyslila nepravdivé zvěsti.
Novým důkazem pro trvání Stifterova okolí na tom, aby bylo pořezání na krku udrženo v tajnosti, je skutečnost, že i ve třetí generaci manželského páru obstaravatelů Stifterova karlovarského pronájmu odmítla vnučka před "nezasvěceným" cokoli o věci vypovídat a teprve v její nepřítomnosti mi její choť sdělil: "Meine Frau will zwar nichts sagen, aber es ist schon wahr... " (tj. "Moje paní sice nechce nic říci, ale je to už tak... " - pozn. překl.)
Jedním opravdu neklamným důkazem Stifterova zoufalého činu (je-li vůbec něco takového po vyjádření lékařů potřebné) je ústní podání v domě Reverterových. Odkazuje podle sdělení hraběte Petera Revertety zpět ke Stifterově vdově. Je naprosto nemyslitelné, že by hraběnka Mathilde Reverterová tolik referovala o Stifterově tragickém konci, kdyby o něm měla chovat i jen tu sebemenší pochybnost. Nehledě na to, že byl Stifter u Reverterů rád viděn, což potvrzuje jak hrabě Peter Revertera, tak mnohé dopisy a upomínky v hraběcím archivu uložené, byla hraběnka Mathilde podle těchže pramenů (stejně jako její matka hraběnka Anna) dámou duchovně opravdu vysoké úrovně, která byla ostaně i sama literárně činná, přitom hluboce nábožensky založená. Je pozoruhodné, že hraběnka Mathilde Reverterová po svém dopise z 28. ledna 1868 svému bratru hraběti Theofilovi nesděluje písemně nic bližšího o Stifterových posledních hodinách, ačkoli by se při tom živém písemném styku dalo očekávat, že se naopak Stifterova smrt vůbec neprobírá ani v jejích dopisech pozdějších, zatímco jinak bylo v hraběcí rodině obyčejem, navzájem se při takových příležitostech podrobně informovat; to se stalo např. při úmrtí von Zedlitzově (Joseph Christian von Zedlitz /1790-1862/, rakouský politik, básník a dramatik, přítel Stifterův a Eichendorffův, rodák ze zámku Jánský Vrch /Johannisberg/ u Javorníka /Jauernig/, z jehož náměstí byl po roce 1945 odstraněn jeho pomník - pozn. překl.) či baronky von Binzer. - Vyprávění Stifterovy vdovy, že nic nenasvědčovalo sebevražedným úmyslům mužovým, se asi vztahuje k posledním dnům nemoci a v tom směru mohou být pravdivá i svědectví paní Wagnerové z Karlových Varů i Olgy Staubové. Zpráva markýzy Colins opakuje jen oficiální prohlášení.
Ještě dnes stojím pod dojmem mnou na s. 26 mého pojednání sdělených opakovaných a přesvědčivých výpovědí mezitím v roce 1938 zesnulé paní Amalie von Traun, vdovy po plukovníkovi, která se účastnila i mé přednášky o daném předmětu, pořádané vídeňským sdružením Adalbert Stifter.Gesellschaft dne 14. listopadu roku 1933 a byla hotova zodpovědět dotazy na ní směřující. Trvám následkem toho pevně na své hypotéze, že k hrůznému činu došlo v noci z 25. na 26. leden, zatímco smrt, jak to dosud nikým zpochybněno nebylo, nastala teprve 28. ledna. Byl jsem v tomto předpokladu posílen tím, že milosrdné sestrybyly podle svého výkazu nemocných povolány k péči o Stiftera 26. ledna, údajně proto, že manželčiny síly byly po tom nočním rozruchu (v originále "nach den Aufregungen der Nacht" - pozn. překl.) vyčerpány. Ne docela ovšem souhlasí s tímto předpokladem skutečnost, že Essenwein 9. prosince 1874 Pulitzerovi řekl o svém přivolání ke Stifterovi v jednu hodinu v noci, 36 hodin před spisovatelovou smrtí, aby zastavil krvácení; neboť od jedné hodiny v noci na 26. ledna až do osmé hodiny 28. ledna uplynulo 55 hodin. Je snad možné, že Essenwein téměř sedm let po celé události při nepřipraveném rozhovoru určil počet hodin jen zběžně. - Podle Heina, resp. Marie Rintové, podle podání rodiny Hallerovy a Kralikova líčení, o kterém nedokážu říci, zda se opírá o Heinovu informaci či o Kralikovu vzpomínku vlastní, způsobil si Stifter ránu na krku v noci ze 27. na 28. ledne; co do údaje jedné hodiny v noci se Hein (Rintová) a Kralik s Essenweinem shodují; z data 27. na 28. by se dalo vysvětlit, že té noci byla přivedena představená milosrdných sester, jak to vyplývá z dopisu hraběnky Mathilde Reverterové; odporuje tomu ovšem místo v témže dopise, podle něhož Stifter měl být zaopatřen "gestern" (tj. "včera" - pozn. překl.), tedy 27.; za pozornost stojí, že hraběnka píše, že jde dovědět se něco bližšího, že se tedy zřejmě po sepsání dopisu necítila být informována přesně. - Novinové zprávy o přijetí svátosti umírajících, k němuž podle shodujících se ústních podání došlo teprve po zranění, se navzájem odchylují.
Ten, kdo na vlastní uši neslyšel ústní podání, získá o konkrétním čase jednotlivých událostí jen těžko bezpečný názor. Podle mého mínění snad ale poskytuje tento přehled o nových pramenech potvrzení resultátu mého pojednání, že totiž Stifter, přemožen bolestmi, sáhl po břitvě, aby svým mukám učinil nějaký konec, že nezemřel na to poranění okamžitě, ale že jím neodvratně nadcházející smrt uspíšil (v originále "dadurch seinen nahe bevorstehenden Tod beschleunigte" - pozn. překl.).
Ke kontrole svých vlastních poznámek jsem si pro tuto práci vzal k ruce literární zprávy vídeňského i mnichovského sdružení Adalbert Stifter-Gesellschaft, čtvrtletník hornorakouského Institutu Adalberta Stiftera (Adalbert Stifter-Institut des Landes Oberösterreich - Vierteljahresschrift ), Stifterovu bibliografii od Wilhelma Kosche a Maxe Stefla (i Max Stefl má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), vydanou v Řezně (Regensburg) nakladatelstvím Verlag J. Habbel roku 1952, jakož i práci Wernera Hecka "Hundert Jahre Adalbert Stifter, Bibliographie 1840-1940", vydanou ve Vídni roku 1954 nakladatelstvím Verlag O. Kerry. Za informace a jinou vstřícnou ochotu děkuji kromě už jmenovaných panu Josefu Buchowieckimu ve Vídni (i on má své samostatně zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Dr. Franzi Glückovi ve Vídni, Dr. Aloisi Großschopfovi v Linci (je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Rudolfu Hemmerlemu v Mnichově (München), Dr. Heinzi Schönymu ve Vídni, vdově po dvorním radovi paní Friedě Wilhelmové ve Vídni a Dr. Maxi Steflovi v Mnichově.
Na závěr bych rád dal výraz skromnému přání, aby ten, kdo chce k mému pojednání zaujmout stanovisko, měl by si dát tu práci přečíst je s tímto dodatkem od začátku až do konce a ne spokojit se s narážkami na jednotlivá místa.


Adalbert Stifter-Institut des Landes Oberösterreich - Vierteljahresschrift, 1958, č. 3-4, s. 64-71

P.S. Originál textu je doprovázen redakční poznámkou, že jeho část byla otištěna už předtím v časopise "Euphorion", roč. 51/1957, na s. 448-451, ale Institutu Adalberta Stiftera (ASILO) se zdá v zájmu literárního bádání významné publikovat ho na stránkách svého čtvrtletníku (VASILO) v úplnosti. Číslované poznámky na konci textu vynechávám, poněvadž odkazy na ně v něm samém mají mezery v pořadí (některé z číslovek chybějí) a čtenáře by to mohlo mást. Rovněž jako pro náš účel zbytečné vypustil jsem opravy tiskových chyb pojednání z roku 1934. Delší pasáže citací v originále přetiskuji kurzívou. Co smrtí mezitím nastalo, v oněch letech 1934-1958, zejména pro střední Evropu tak osudově převratných, a přece člověk s dojetím sleduje všechny ty podrobnosti o skonu šumavského klasika, pro mě zvlášť dojemné v dopisech z archivu Reverterů v české hranici tak blízkém hornorakouském zámku Helfenberg (i v Horním Rakousku je označována ta oblast jako "Region Böhmerwald") , odkud Andreas Markus kdysi vylovil pojednání o vztazích von Binzerů a Zedlitzů ke zdejším majitelům (viz digitální kopii), pro svůj rozsah a tématickou odlehlost sem nepříliš vhodné, napsané však mj. k 70. výročí úmrtí Stifterovy přítelkyně Emilie von Binzer.

Jeho otec Adalbert Markus se narodil ve Frymburku (Friedberg) čp. 15 dne 1. dubna roku 1827 zdejšímu měšťanu a koželužskému mistru Andreasi Markusovi a jeho ženě Marianě, dceři obuvníka v Horní Plané (Oberplan) Johanna Fürsta a jeho ženy Marie, roz. Rinnmüllerové rovněž z Horní Plané. Byl tudíž bratrem Jordana Kajetana Markuse (i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže. Když 22. února 1913 v Linci zemřel, byl znám jako významný organizátor a osvětový pracovník, někdejší učitel a ředitelský tajemník linecké spořitelny. Jako jeden z prvních upozornil na význam Stiftera jako pedagoga, neváhal však být s ním v rozporu ohledně zavedení ocelového školního pera namísto Stifterem obhajovaného brka. Inicioval i postavení pomníku spisovateli v Linci. Snad třeba poznamenat, že ohledně okolností Stifterovy smrti věděl jeho syn hodně už z domova, ačkoli otec si o tom, co nepříjemného k tomu věděl, na veřejnosti uložil dobrovolné mlčení. Andreas Markus, který "Suizid-Version" tak důkladně v originále předchozího textu obhájil, se narodil už v Linci 25. září roku 1884. Křestní jméno dostal zřejmě po frymburském dědovi. Svá studia na vídeňské univerzitě (němčina, francouzština, dějiny umění, latina, politická ekonomie a eugenika) uzavřel promocí na doktora filosofie v roce 1908 a rok nato složil i zkoušku učitelské způsobilosti pro střední školy. V letech 1912-1948 působil jako středoškolský profesor na státní reálce (později zvané Bundesrealschule) ve Vídni na Schottenbastei. Roku 1948 odešel jako pedagog do důchodu, věnoval se však psaní, zejména pak na téma života a díla Stifterova. Stal se nositelem Diplôme d'Honneur de l'Alliance Française a v roce 1964 zejména právě za svá stifterovská bádání Rakouského čestného kříže za vědu a umění I. třídy. Poté, co v Linci dne 27. prosince 1971 zemřel, ocitla se jeho písemná pozůstalost, týkající se "šumavského klasika", v péči lineckého Institutu Adalberta Stiftera, ta "zbylá" pak je od roku 1972 uložena v archivu města Lince.

- - - - -
* Linec (A) / Frymburk / † † † Linec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Rodný dům ve Frymburku
Dr. Karl Essenwein (1813-1878), Stifterův domácí lékař v Linci
Poslední Stifterův dopis, napsaný šest dnů před smrtí nakladateli Heckenastovi do Pešti
Kanovník Joseph Schropp (1800-1869), který udělil Stifterovi v noci z 25. na 26. ledna 1868 svátosti umírajících, na obraze malíře Sebastiana Stiefa (1811-1889)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist