logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

KAROLINE LUTZ-METZNEROVÁ

Beze spánku ve službě spícího domovského města

Poslední ponocní u nás v Horšovském Týně až do 30. června roku 1937

Um Mitternacht,
wenn die Menschen schlafen,
die Sterne wachen,
ist unsere Zeit,
dann sind wir bereit.
(tj. Kol půlnoci,
když lidé v klidu spí,
shůry hvězdy bdí,
v tom okamžení
jsme připraveni. - pozn. překl.)

Tak tu stojí (viz obrazová příloha - pozn. překl.), jak nám je vlídný osud zachoval snad jen náhodou. Ta připravenost přímo naléhavě čiší z držení těla a výrazu tváře vážných strážců pořádku, kteří se museli vzdát osvěžujícího nočního spánku, aby byl dopřán o to klidnější ostatním. Je to hotovost ke službě, jejíž nebezpečí jsou známa, jejíž úspěchy nebudou nikdy oslaveny. Ten poslední v řadě, Johann Blahnik, nás opustil před nedávnem. Jeho odchod by mohl dát zasvitnout vzpomínce, v níž on a jeho předchůdci alespoň na okamžik vystoupí ze tmy minulosti.
Figura ponocného náleží k oněm básnicky zjasněným postavám německého života, ráda viděna, když kráčí jevištěm jako třeba v jedné scéně Wagnerových Mistrů pěvců, kdy se slastiplnou hrůzou vnímáme varovnou výzvu: "Bewahrt das Feuer und auch das Licht, dass niemand kein Schad' geschieht. Lobet Gott den Herrn!" (v českém překladu operního libreta /pořídil ho Zdeněk Knittl/: "Teď střezte světlo a ohně žár, ať majetku vzdálen zmar. Jděte v Pánu spát!", viz video, ustálené české říkání ponocného ovšem zní: "Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden; odpočiňte s Pánem Bohem!" /podle Erbenovy sbírky Prostonárodní české písně a říkadla z roku 1864/ - pozn. překl.) Oblečení a výzbroj ponocného má v sobě cosi romantického. Halí se do dlouhého tmavého pláště, který jeho postavu činí v nočním přítmí nezřetelnou. Lucerna, volský roh a halapartna jsou insigniemi jeho úřadu, který mu dodává podoby bojovníka, rytířského ochránce nevinných, mstitele zlého. -
Pozorujme nyní jednotlivé postavy na našem snímku! Jsou tu díky jim zastoupeny všechny fáze mužného věku. Vysoko napřímený, mladistvě odvážný, obličej lemovaný kožešinovým límcem, hledí na nás Ferdinand Raab. Moudrá vyrovnanost pokročilého věku vyzařuje z podoby a postoje Josefa Felcha, stojícího vedle. "Mir kann man kein X für ein U vormachen" (tj. "Mně nebude nikdo vydávat nějaké X za U" - pozn. překl.), zdá se mít na jazyku. Neúprosně strohý je výraz. který má dále zobrazený Peter Kraus. Jeho rty jsou pevně sevřeny, snad ve vzpomínce na nějakého noční fantastu, na něhož se svou lucernou připadl. Nejmírněji vyhlíží už připomenutý Johann Blahnik. Jeho vstřícná povaha mu ovšem nijak nebránila v tom, aby v případě nouze neprojevil přísnost a pevnost svých zásad, zejména vůči hospodským, kteří nechtěli dodržet zavírací hodinu.
Za "neúprosnými" nočními strážci stojí jako dobrotivý duch věžný Jung. Byl jim nadřízen jako "výše postavený" (v originále "der 'Höchststehende'" - pozn. překl.). Jen jemu samému (v originále "ihm allein'" - pozn. překl.) bylo vyhrazeno vlastní ponocenské volání (v originále "Nachtwächterruf" - pozn. překl.), které ovšem smělo směřovat jen do tří světových stran, nikoli tam, kde ležel hřbitov, aby mrtví nebyli rušeni ve svém klidném spánku. "Zum Sehen geboren, zum Schauen bestellt" (tj. "K vidění zrozen, k dohledu ustanoven", jak zní verš Goetheovy básně "Lied des Lynkeus" /také "Das Türmerlied" v oddílu pátého dějství jeho Fausta "Hluboká noc", v úvodním čtyřverší, znějícím však v nezapomenutelném přetlumočení Otokara Fischer takto:

Já dívám se, dívám,
neb vidoucí jsem,
já věžník si zpívám
a miluji zem. - pozn. překl.)

je věžný miláčkem básníků, především jako noční strážce města a země. - Ponocný a věžný! Zašlá poezie "starých dobrých časů"! Máme rozhlas a televizi. Jen dobře, že nám nebyla kdysi dána nijaká volba; mnohému z nás by připadla těžká.


Glaube und Heimat, 1955, č. 20, s. 666


Kolem Horšovského Týna

Ve snu putujeme asi všichni znovu a znovu ulicemi a kouty milovaného města v údolí řeky Radbuzy (v originále "im Radbusatale" - pozn. překl.). Rychle mizící snové štěstí! Nechtělo by se nám jednou společně v bdělém snu touhy obkroužit naše město a vyhledat míst, k nimž se vážou vzácné rozpomínky? Kdo se přidá a poputuje alespoň v duchu se mnou?
Stojíme na pahorku s pochmurným jménem, odkazujícím do šeré minulosti. Úcta mariánská už dávno proměnila jména a význam slov. Lurdská kaple na Šibeničním vrchu (v originále "Lourdeskirchlein auf dem Galgenberge", rozuměj kapli Panny Marie Lurdské, vysvěcenou roku 1913 českobudějovickým biskupem Hůlkou, z níž zmizel zvon už za druhé světové války /poslední pouť sem mířila v době, kdy válka vypukla, pak byly velké církevní akce úředně zakázány/ a která byla poškozena údajně za jednoho vojenského cvičení "lidové armády", mající v okolí střelnici, někdy v roce 1955 tak, že byla někdy asi sedm let nato odstřelena a srovnána se zemí, dnes zbyl jen vyznačený půdorys základů a blízká rozhledna s křížem na vrcholu, postavená tu roku 2010! - pozn. překl.)! Smíření protikladů: spravedlnost a slitování se líbají navzájem. Nikdo však nemyslil na ponurou minulost a ještě méně na děsivou blízkou budoucnost za všech těch slunných jitřních a odpoledních chvil při pobožnosti v milované svatyni. Do modliteb a zpěvů se mísily trylky polních skřivanů a do vůně kadidla sladká vůně kvetoucích lip. Nezapomenutelná kázání na hoře (v originále "Bergpredigten" - pozn. překl.), jejichž ohlas zvučí sem do našeho vyhnanství! - Panna Maria zdraví přes zelenající se nivy, svatá Anna od návrší s lipami. Naše cesta vede kolem rovů našich zesnulých, které střeží a berou pod milostivou ochranu obě svatyně. Od cesty ve vrchu, po níž putujeme, zalétá náš zrak opakovaně k zasněnému městu v údolí.

Sie träumt. Einst war sie wach,
doch nicht dem lauten Tage,
dem sanften Abendleuchten war sie aufgetan,
in stiller Wehmut lauschend jener alten Sage
von dem, was sie gelitten und getan.
(tj. Sní, ono tolik jindy bdělé,
ne však za dne, tak plném hlasů,
spíš něze večerů se teskně odevzdalo,
naslouchajíc jen báji dávných časů,
o tom, čím, byť i trpělo, se stalo. - pozn. překl.)

O hrdější, ryzejší minulosti snilo naše milované město tehdy ve šťastných předválečných (rozuměj zřejmě před první z obou světových válek - pozn. překl.) a v už napolo ještě šťastných meziválečných časech. O rytířských bojích a dobrodružstvích vypráví starý zámek, padací most a hradní příkop. Kolem předměstského kostela a okázalé budovy arciděkanství šumívala radostná zbožnost církevních slavností, smysluplná nádhera rouch vysokých duchovních hodnostářů, temně a tajemně tu však i sípěla husitská zuřivost, obrazoborectví a krutě krvavá lázeň (husité obléhali město v roce 1422 a pak i v roce 1931, ale marně - pozn. překl.). V sousedství kostela se tyčí obě školní budovy, nijaké skvosty moderní architektury, ale blízce ůvěrné těm, kdo v nich sedali jako žáci či působili jako učitelé. Zdejší mládeži (v originále "Bischofteinitzer Jugend" - pozn. překl.), učenlivá a otevřená všemu ušlechtilému a krásnému, někdejší radosti svých vzdělavatelů! Kde je teď s tebou konec? Rozprášena po všech koutech Německa, žiješ a usiluješ o lepší příští. Tobě platí naše nejvroucnější přání dobra, požehnání na cestu životem (v originále "unser heißester Segenswunsch" - pozn. překl.).
Z náměstí sem zdraví nás věž městského kostela (zdejší arciděkanský chrám byl zasvěcen sv. Petru a Pavlu - pozn. překl.). Nahoře na ní bydlíval kdysi věžný a bděl nad spícím městem. Každou noční hodinu musel vysílat své volání do tří světových stran (v originále "entsandte seinen Ruf nach drei Himmelsrichtungen" - pozn. překl.); k jihu na hřbitov volat nesměl, aby tam nerušil tiché spáče. Zřetelně vidíme barokní štíty domů na hlavním náměstí (v originále "auf dem Marktplatz" - pozn. překl.). Svědčí o solidním blahobytu, jehož někdejší jejich obyvatelé vydobyli neúmornou pílí a zásluhou prostého a přitom příkladného měšťanského citu (v originále "von schlichtvornehmen Bürgersinn" - pozn. překl.).
A nyní vstupujeme do začarovaného kruhu "naší" svaté Anny (místo je označováno Na Vršíčku a kostel je nyní zcela uzavřen, o jeho smutném osudu viz blíže Wikipedia – pozn. překl.). Záplava vzpomínek drásá už tak steskem choré vyhnanecké srdce. Ve stínu lip stojí před námi, ty drahé malé svatyně, doprovod vlastního poutního kostela: pozoruhodná stavba se Spasitelovým hrobem, údajně nápodobou toho v Jerusalemě, a kaple s obrazem Bolestné Matky Boží. Tajemné, poněvadž už do nerozeznatelnosti ztmavlé staré obrazy visí na stěnách a vyprávějí ságu o založení, zázracích a činech hrdinské zbožnosti. Dětská fantazie byla všemi těmi záhadami úžasně přitahována, lákalo ji rozplétat je a dál rozpřádat do neskutečných příběhů.
Zázrak předjaří, doba postní, radostný jásot Velikonoc! Zvláštní směsice citů, blažená a teskná zároveň! V postním čase přijímala Bolestná Matka Boží mnoho návštěv, o Svatém týdnu (v originále "in den Kartagen" - pozn. překl.) se chodilo jednotlivě a ve skupinách k Božímu hrobu, k jehož výklenku se dalo přiblížit jen v hlubokém předklonu. Procesí sem přicházela na Velký pátek a v setmělých večerních hodinách Zeleného čtvrtku. Zejména pro mládež byla velice působivá "posvátná hrůza" (v originále "die heil'gen Schauer" - pozn. překl.) Svatého týdne. Světlý protiklad těchto zážitků tvořila slavnost Vzkříšení, která se konala za zářivého poledne kolem druhé hodiny. Každá z těch čtyř částí slavnosti Vzkříšení v našem zbožném "biskupském" městě (zdejší hrad byl původně opravdu biskupský, jak je to uchováno v německém místním jméně Bischofteinitz a jak se to možná stalo příčinou zesíleného zde protináboženského chování komunistické moci - pozn. překl.) vykazovala osobitý svéráz. Kdo měl čas, účastnil se jich všech čtyř (velikonoční vigilie se skládá z bohoslužby světla, bohoslužby slova, křestní bohoslužby a eucharistie, viz blíže Wikipedia - pozn. překl.). Slavnost Vzkříšení u sv. Anny měla v sobě něco přirozeně radostného. V časných jitřních hodinách se člověk cítil přesazen do oné zahrady s oním hrobem ve skále. V tichém očekávání se všichni shromáždili před kaplí s Božím hrobem (v originále "vor der Grabkapelle" - pozn. překl.), napjatě čekajíce na vysvobozující větu, zpívanou uvnitř knězem: "Christus ist erstanden!" (tj. "Kristus vstal z mrtvých!", viz k tomu Wikipedia - pozn. překl.). Tomuto zvolání odpověděla jásavá Auferstehungslied, načež se zúčastnění vydali na průvod kolem dokola kostela, pod pučícími stromy, mezi jasnou zelení keřů, souzvučíce s jarní přírodou v radosti šťastně vykoupených. To byl pak úvod ke krásnému létu s mnoha úterky, jejichž ranní hodiny náležely svaté matce Anně. Svatodušní úterý bylo charakterizováno poutí do Ronšperka (jde o dnešní Poběžovice - pozn. překl.). Vrcholem léta byl pak svatoanenský svátek, "Familientag" horšovskotýnské farní obce, den jmenin mnoha zdejších "Aniček" (v originále "der Namenstag der vielen Teinitzer 'Annerln'" - pozn. překl.). Kolik jen radosti tu nastalo ze setkání příbuzných, přátel a známých, kteří se shromáždili z celého okolí jako taková malá předtucha radosti z budoucího shledání na nebeských nivách.
Před milostným obrazem jsme se znovu svěřili do péče naší nebeské Ochranitelky. Putovali jsme pak dále cestou do Horšova (v originále "nach Horschau" - pozn. překl.) horšovskou oborou (v originále "durch den Horschauer Garten" - pozn. překl.). Bývala to kdysi trasa procesí o některém z prosebných dnů (v originále "der Prozessionsweg an einem der Biitage" - pozn. překl.). Horšovská obora, ráj myslivců a přátel přírody! Zda ještě asi stojí a šumí ty mohutné duby, svědkové oné, jak si nyní alespoň myslíme, mnohem krásnější minulosti (v originále "Zeugen einer. wie wir meinen, viel schöneren Vergangenheit" - pozn. překl.). Zpěv lovců a zvuk lesních rohů jakoby dále zněl (v originále "weben und schweben" - pozn. překl.) kolem glorietu Annaburg, někdejší koruny malého ostrova prostřed malebné vodní plochy. Ten rybník zmizel (v originále "der Teich ist verschwunden" - pozn. překl.), lovecký letohrádek (v originále "das Jagdschlößchen" - pozn. překl.) zpustl a snad se dnes už zcela rozpadl (lovecký pavilon /zámeček či letohrádek/ na umělém ostrůvku největšího zdejšího rybníka, založený roku 1744 Franzem Norbertem hrabětem Trautmannsdorff-Weinsberg/1705-1786/ a pojmenovaný po jeho druhé ženě Marii Anně /1723-1815/, po druhé světové válce dále chátral a byl obnoven na už dříve vyschlém rybníce až v roce 2009, viz Památkový katalog - pozn. překl.). Potloukala se tu srnčí stáda, křovinami se míhali bažanti. Na druhém velkém rybníce hnízdili a přebývali vodní ptáci všeho druhu. Kráčejíce tímto přírodním parkem docházíme k horšovskému kostelu, stavbě, která je v přísné gotice objata i půvabem baroka (kostel původně románský prošel gotickou a pak barokní přestavbou, v letech 2005-2009 byl rozsáhle rekonstruován a je ve správě Národního památkového ústavu, územní pracoviště Plzeň - pozn. překl.). Kouzelné postavy andělů zalidňují a oživují poněkud temný vnitřní prostor kostela, zasvěceného Všem svatým. Vzpomínáme na svátek Všech svatých a zdejší církevní slavnost, která se odehrávala za horlivé účasti obyvatel Horšovského Týna (v originále "von den Teinitzern eifrig mitgefeiert wurde" - pozn. překl.). Horšovský kostel je vůbec nejstarším kostelem celé naší farnosti.
Nyní vede naše cesta podél ohradní zdi horšovské obory. Probouzí vzpomínku na časy roboty, s jejímž nelítostným a bezplatným vynucováním je spjata, ať už právem či neprávem, osoba krutého a násilného hraběte Viléma Popela z Lobkovic (žil v letech 1556-1626 - pozn. překl.). Jeho nepokojný duch má být zaklet do této zdi, zbudované právě robotním úsilím poddaných. Mohl by být teď zajisté na onom světě z prokletí vykoupen, neboť jeho činy se jeví jako nevinný dětský žert ve srovnání s pekelnou zákeřností zla, projevující se nepokrytě za našich časů.
Ze šumění stromových korun zámeckého parku nás zdraví vyhlídková věž (zvaná česky i "hláska", na jejím statickém zabezpečení a následné obnově se v roce 2020 ještě pokračovalo - pozn. překl.)

Der große Turm
auf unseres Parkes Höhe

Es war ein Graf; in Bayerlande drüben
hatt' er die Gattin seiner Wahl gefunden.
Doch sieh, obgleich umhegt von treu'sten Lieben,
von ihrer Heimatsehnsucht konnte nicht gesunden.

Des Gatten Liebe hat den Luginsland erbauet,
den grauen Turm auf seiner freien Höhe,
von dem die junge Gräfin gegen Westen schauet,
ob von der Heimat einen Schimmer sie erspähe.

Du Denkmal aller Zeit, von Sagenduft umwoben,
Sinnbild des Himmels bist du uns geblieben,
von Sehnsuchtraunend und von treuen Lieben,
du grauer Turm auf deiner Höhe droben.

(tj. Velká věž
na výšině našeho zámeckého parku

Byl jednou hrabě, ten v bavorské zemi
si našel choť. Ač jeho srdci blízká,
však hleďte, ona obklopena všemi
projevy lásky, dál po domově si stýská.

Mužova láska při zámku jí proto dává
rozhlednu vystavět tam na návrší,
z níž by tak mohla, když v ní stesk neustává,
k západu hledět, tam, kde třpyt míst rodných tuší.

Ty památníku časů, pověsti je střeží,
symbolem nebes zůstals i nám zcela,
stesk, láska věrná v tobě utkvět měla,
ty na výšině stará šedá věži.

Nejstarší část hrdého knížecího zámku (do knížecího stavu byl rakouský ministr zahraničí a císařský hofmistr Ferdinand Trauttmansdorff povýšen roku 1805, o rodu viz Wikipedia - pozn. překl.) se zrcadlí v parkovém rybníce (v originále "im Parkweiher" - pozn. překl.), po jehož zamrzlé hladině se v zimě proháněla místní mládež. Horní částí parku kráčelo kdysi božítělové procesí (v originále "die Fronleichnamsprozession" - pozn. překl.). V nádvoří s arkádami, který se pak rovnal slavnostnímu sálu, uděloval pak Spasitel "urbi et populo" (tj. "městu a lidu" - pozn. překl.) své požehnání. Na zatáčce cesty, v důvěrné blízkosti zámku, jemuž děkuje za své zbudování, stojí šedý kostelík sv. Františka, který ve své prostotě byl milý a drahý zejména lidem z předměstí (v originále "namentlich den 'Vorstädtern'" - pozn. překl.). Zejména o pouti zvané "porcinkule" (v originále "am Portiunculafeste'", latinský výraz "portiuncula", česky zlidověle "porcinkule", značí "údělíček, podílek, malý pozemek", jinak viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) míval svůj velký den. Získání odpustků lákalo i poutníky jinak vzácně viděné a dávalo zaznít i cizokrajným hlasům v jeho zdech. Pax et bonum! (tj. "Mír /pokoj/ a dobro!" - pozn. překl.) Kéž by to jenom tak už i zůstalo!
Teď stoupáme ještě o kousek výš, ke kapličce sv. Markéty (v originále "zum Kapellchen der hl. Magarete" - pozn. překl.). Na rozloučenou (v originále "abchiednehmend" - pozn. překl.) přelétneme zrakem ještě jednou drahý obraz domova, který se před námi rozprostírá. Jeho obzor není zakaboněn dýmem továrních komínů, přitlumeně jen na něm znějí šelesty a šumy neklidné nervózní doby. Trochu zasněný, skromný a přece si radostně vědomý své počestné minulosti a vysoce cenného svérázu v době přítomné, takový byl Horšovský Týn (v originále "so war Bischofteinitz" - pozn. překl.), když byl ještě "náš". A naším i zůstal i ve své truchlivé proměně. Říkáme tudíž utěšeni dobrotivému kormidelníku našich osudů:

"Du Stadt, der unser Heimatglück verpfändet,
Sehnsucht und Treue erst mit unserem Leben endet."
(tj. "Ty město, zástavou chovající štěstí domova,
touhu a věrnost kéž ti život náš do konce uchová." - pozn. překl.)
ÿR>

Glaube und Heimat, 1951, č. 2, s. 9-11

Nach sieben Jahren...

"Ich hab' es getragen sieben Jahr'
und ich kann es nicht tragen mehr!"
("Archibald Douglas", Theodor Fontane)
 


Wir haben nun sieben Jahren getragen
der Heimatlosigkeit Beschwer
und könnten mit jenem Douglas sagen:
Wir tragen 's nicht länger mehr.

Doch was man sieben Jahre getragen,
trägt man auch länger noch.
Wie sollten wir jetzt noch verzagen,
da leichter geworden das Joch! ÿR>
Wir haben gestrebt und gerungen
mit Dämonen und Engeln im Streit.
Wir haben geweint und gesungen,
zum Kampf wie zur Liebe bereit.

Wir haben so manches errungen
und anderes ist zerschellt:
Doch eines ist uns gelungen:
Wir bauen uns unsere Welt.

Darin lebt die Heimat uns wieder,
das irdische Vaterhaus.
Von ihr tönen Sagen und Lieder
trotz wirrer Zeiten Gebräus.

Uns ist ja der Hirte geblieben
der seiner zerstreuten Schar
durch die langen Jahre, die sieben
treuester Hüter war.

Der sie erfreut und tröstet
zweimal im Monat so schön,
wenn seine Hirtengrüße
in "Glaube und Heimat" stehn.

Der hat gefreit und jener will bau'n,
und mancher ist heimgegangen
dorthin, wo nach des Lebens Streit
wir alle einmal gelangen.

Geburtstage feiern ist neuer Brauch,
- daheim war 's nicht üblich gewesen -
doch mancher mag sich erfreuen auch,
sein Alter gedruckt zu lesen.

Der Amtsschimmel wiehert hell und laut,
das ist gestern und heut so gewesen.
Doch wenn es euch auch in der Seele graut,
auch davon müsst ihr lesen.

Denn die Literatur, die heute blüht
das ist der Fragebogen.
Um "Ausgleich und Schadenersatz" bemüht
hat mancher sich selbst betrogen.

Das ist zu lesen und anderes gar
was passiert an mancherlei Orten
Besuche von Meister Adebar
sind uns kund und offenbar worden.

So nehmet denn dankbar alles hin,
was "Glaube und Heimat" will spenden,
und jeder ist fröhlich in seinem Sinn,
hält ein neues Heft er in Händen!

Eine Jahrwoche, das sind sieben Jahr',
hat der Herr uns gnädig geleitet.
Ihm gilt unser Dank und der Engelschar,
die über uns Flügel gebreitet.

Po sedmi letech...

(tj. "Snášel jsem to sedm let
a nedokážu to dál snést!"
(Theodor Fontane, veršovaná balada
o Archibaldu Douglasovi, vyhnanci ze Skotska)


Jsme teď po sedm let už bez domova
a nedokážem žít tak dál,
chceme si tiše opakovat slova,
která nám Douglas odkázal.

Co se ale po sedm let snáší,
snáz už se unést dá.
Proč odříkat se tíhy naší,
když snadnější je všeho jha!

My statečně jsme zápasili
s démony, andělé to ví.
Zpívali v slzách z celé síly,
k boji i k lásce hotoví.

Mnohé jsme těžce vydobyli
a z lecčeho zbyl střep:
dál jsme však kol zrno sili
a roubovali štěp.

Tak žije v nás otčina zase,
tento vezdejší náš svět.
Nám ožívá v plné kráse
přes patoky těžkých let.

V písních a zbožném vyprávění
žije dál Pastýř svých stád.
Sotva to těch sedm let změní,
On střeží nás posavad.

Tento časopis leží
tak dvakrát do měsíce
před námi, v pozdravech kněží
těší nás převelice.

Chce k dílu osvobodit,
dát blíž tam k Bohu zamířit,
kam těm všem je se podít,
kdo ve víře znali žít.

Narozeniny, jak je slavíme tu,
- doma se nic moc neslavilo -
leckdo ale uvítá jen větu,
jak se mu let navršilo.

Úřední šiml řehtá všude
a není si před ním z nás nikdo jist.
O tom ale, cože s námi bude,
měli byste pilně číst.

Literatura, které se daří,
dnes přec sluje dotazník.
"Vyrovnání křivd" kdo zhospodaří,
může dát jiným trudům vznik.

Ke čtení i leccos dá se
najít, co hodí se každému.
Kampak kmotr čáp podívá se,
dovíme se z přání ke všemu.

To, co vám časopis náš dává
berte vděčně číslo za číslem,
velkou cenu mívá dobrá zpráva,
zejména když dostane se všem!

Tak sedm let, co týden svých dnů má,
nám Pán náš milostivě ráčil dát.
Že anděl strážce křídly mávnout zná,
víme, za co díky nebi vzdát.

Glaube und Heimat, 1953, č. 12, s. 374

P.S. Trochu neobratné rýmování (v prvním verši osmé sloky jsem dokonce v překladu musel rým "osvobodit") je vlastně věnováno "diecéznímu" periodiku "Glaube und Heimat", které opravdu kdysi vycházelo čtyřiadvacetkrát do roka (úžasný dar církve vyhnancům) a jako měsíčník vychází dodnes. Snad stojí za zmínku, že Archibald Douglas se jmenoval i švédský hrabě, kterého si roku 1992 vzala v Budapešti za muže dcera Otty Habsburského (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, kde je i snímek z této svatby) Walburga, tedy na místě, kde byl teoretickým následníkem uherského trůnu právě nevěstin otec.

Narodila se jako Karoline Anna Metznerová 20. června roku 1883 v Černošíně (Tschernoschin) čp. 84 (budovu s tím číslem popisným tam dosud na náměstí 1. máje najdeme) zdejšímu učiteli Josefu Metznerovi, synu ranhojiče (Wundarzt) v Mnichově (Einsiedl) čp. 7 (tam se Josef narodil 18. prosince 1851, viz křestní matrika Mnichov 10, sn. 92) Erasma Metznera a Anny, roz. Dietlové z téhož mnichovského stavení (i to v Mnichově u Mariánských Lázní /už od roku 1437 šlo o město, mající v roce 1921 888 německých obyvatel z celkového počtu 913, nyní je to pouhá obec s něco málo přes 200 obyvateli), a jeho ženě Johanně, (*10. července 1860 v Černošíně čp. 85, viz křestní matrika Černošín 15, sn. 36), dceři koželuha (Lohgärber) a majitele hospodářství v už zmíněném čp. 85 v Černošíně Johanna Hammerschmida a Theresie, roz. Schneiderové z Ovesných Kladrub (Habakladrau) čp. 57 (to už najít na leteckém snímku nelze). Rodiče se brali v Černošíně 29. srpna 1876 (nevěstě bylo 16 let), jak o tom svědčí záznam v tamní oddací matrice. Pozdější přípis na dceřině křestním záznamu (křest se udál v den dívčina narození v černošínském kostele sv. Jiří) nás zpravuje o Karolinině sňatku 25. února roku 1935 v Plzni "mit Martin Wozaskem"(příjmení v českém sedmém pádě!), hned vedle však figuruje informace o změně ženichova příjmení Wozasek na Lutz, k němuž došlo v roce 1941 a změnilo se tak i příjmení nevěstino. Martin Wozasek se narodil v Radimovicích (Radlowitz) čp. 5 (stavení lze dosud najít), kde jeho otec Josef Wozasek, syn Johanna Wozaseka a Theresie, roz. Heidlového původem z Úněšova (Anischau), hospodařil na rodičovské usedlosti se svou ženou Barbarou, roz. Lutzovou (změna příjmení čerpá tedy z matčiny strany), dcerou půlláníka (Halbhöfner) Antona Lutze z Hracholusk "nade Mží" (Rakolus) čp. 11 (v Hracholuskách u stejnojmenné vodní nádrže na řece Mži /Hracholuská přehrada/ se dá stavení dosud nalézt) a Kathariny, roz. Muglerové z Pňovan (Piwana) čp. 11. Matriky německy psané jsou tu v kraji mezi Plzní a Stříbrem (Mies), tedy v Pomží (i Beroun se do 14. století jmenoval Mžín), plné místních jmen které nutno převádět do dnešní české podoby. Vraťme se ale v čase do Karolininých mladých let. Znamenitého vzdělání se jí dostalo ve švýcarském penzionátu řeholních Panen Srdce Pána Ježíše, kde nabyla i znalostí jazyků, zejména pak francouzštiny. Po krátkém učitelském působení v Nýřanech (Nürschan), kde učil i její otec, byla ustanovena jako odborná učitelka na měšťanské škole v Horšovském Týně, kam společně s dcerou přesídlili i její rodiče. Stala se zapisovatelkou zdejšího katolického svazu žen (Katholischer Frauenbund), aktivně se podílela na divadelních inscenacích lidových her arciděkana Leopolda Klimy, publikujícího pod pseudonymem Wolfgang Baumroth a samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže, jak o tom podala svědectví v dlouhé řadě "Theaterbriefe aus Bischofteinitz", jimiž v padesátých letech dvacátého století obohacovala "diecézní" krajanský časopis "Glaube und Heimat", tribunu "vyhnaneckých" duchovních pastýřů. Její životní partner "Oberaktuar" Martin Lutz byl právě v letech po vyhnání své ženě i její stařičké matce spolehlivou oporou, než je předešel na cestě do věčnosti. Zatímco Karolinin otec Josef Metzner zemřel ve věku 83 let "doma" už 14. ledna 1934 (viz úmrtní matrika Horšovský Týn 84, sn. 233), přežila ho Karolinina matka Johanna o 30 let, když skonala 11. července roku 1964, tedy den poté, co se dočkala v nemocnici města Schwäbisch Gmünd 10. července svých 104. narozenin. Jejich dcera skonala 17. listopadu roku 1960 jako sedmasedmdesátiletá klientka domova seniorů Katharinenheim v hornobavorské obci Bad Endorf (do roku 1987 Endorf), pochována je však po boku manžela a matky na hřbitově Ottilienfriedhof v Bettringen, části města Schwäbisch Gmünd ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko.

- - - - -
* Černošín / Horšovský Týn / † Bad Endorf (BY) / † † Bettringen, Schwäbisch Gmünd (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o jejím narození a křtu v černošínské křestní matrice s přípisem o svatbě
Rodný dům čp. 84 na černošínském náměstí
Kostel sv. Jiří v Černošíně, kde byla pokřtěna, na starém snímku
V roce 1916, kdy jí bylo 33 let (vdávala se až roku 1935 v 52 letech věku) publikovala jako "odborná učitelka v Horšovském Týně" v časopise "Sdružení německých učitelek na Moravě" (!) tuto malou recenzi metodické příručky pro výuku cizích jazyků

zobrazit všechny přílohy

TOPlist