logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

KARL LUSTIG-PREAN VON PREANFELD UND FELLA

Allegro - non troppo


Ten příběh nezačíná právě moc vesele. Jsme v Prachaticích (Prachatitz) a píšeme datum 20. ledna roku 1892. Nadporučík zdejšího pluku polních myslivců Heinrich Lustig a jeho velmi mladá choť se nacházejí na jednom z plesů, které tak miluje lepší prachatická společnost. Kolem půlnoci Helene Lustigová hlásí, že se necítí dobře a že chce jít domů. V domě, stojícím hned vedle literátské školy, jakéhosi poznávacího znamení městečka, se opře o okenní rám a zašeptá něco v tom smyslu, že by to mohly být - předčasné - porodní bolesti. Také že byly. Mému otci, bezradnému ve všech privátních a především pak v rodinných záležitostech, připomněly toliko jméno plukovního lékaře Dr. Basse (v originále "Dr. Baß" - pozn. překl.), přáteli zvaného Baskuliček (v originále psáno "Baskulitschek" - pozn. překl.).
Můj otec vyráží nejprve nesprávnou cestou. U hostince "Zur Post" nadává hřmotně náměstek starosty na klíčovou dírku domovních vrat a musí si dát líbit od své paní z okna v prvním poschodí pár šťavnatých výrazů, které sice vešly do místních dějin, avšak opakovat je zde by musilo působit nepatřičně. Můj otec, náhle si uvědomiv, že není na správné trase, běží přes náměstí kolem kašny císaře Josefa a milých starých domů s podloubím, aniž by věnoval jediný pohled freskám na jejich fasádách, poté i klenutým obloukem městské brány, která je jinou z ozdob města. Schody k bytu Dr. Basse bere po třech, ale Dr. Bass je právě sám v nesnázích, poněvadž i jeho milovaná žena upadla do předporodních bolestí. Odkazuje mého otce, který marně popadá dech, na porodní bábu jménem Johanna Kulhawá (v originále "Johanna Kulhawý" - pozn. překl.).
Při cestě nazpět městskou branou byl můj otec zadržen. S masopustními přízraky se roztrhl pytel: jeden podmyslivec, přirozeně opilý namol, vrazil dřevěné Madoně, klečící pod křížem svého Syna, do boku bajonet. Později se vyprávěla legenda, že Madoně měla z hrudi vytrysknout krev. Můj otec, jakkoli zmaten, předal podmyslivce jedinému městskému strážníkovi a pokračoval v poklusu.
Porodní bába Kulhawá vyskočila z peřin, popadla svůj kufřík a kvačila s mým otcem k jeho choti, tj. k oné mladé dámě, která se mezitím stala mou matkou. Paní Kulhawá říkala všechno to, co se po všechna léta při takové příležitosti v Prachaticích říkává a můj otec klesl do fotelu, ptal se po psíku Flokovi a přímo se nadýmal blaženou úlevou.


Hoam!, 1954, č. 3, s. 22-23

Jak se dočítáme ze záznamu prachatické křestní matriky, jmenovala se zkoušená porodní bába (v originále "geprüfte Hebamme") Karla Josefa Eugena Lustiga, jak byl pokřtěn 4. února roku 1892, tj. 14 dnů po svém narození 20. ledna, jehož okolnosti tu zpětně sám vylíčil, skutečně Johanna Kulhawý (v matrice psáno i s tou čárkou nad posledním písmenem). To "rychle, ale ne příliš", jak zní překlad italského označení hudebního tempa v titulu textové ukázky, platí už proto, že se někdejší novorozeně vrátilo k tomu tématu až po šedesáti letech v knize "Lustig-Preans lachendes Panoptikum", autorově posledním publikovaném díle. Jeho životopis vydá ovšem, posuďte sami (viz www stránky Deutsche Biographie), za mnohý román. Otec Heinrich (1865-1932) byl nakonec rakouským generálem, stejně jako předtím děd Karl (1858-1924), manžel Amélie, roz. Prean von Zallauzen. Karl Lustig po nich nosil k příjmení ještě šlechtický přídomek Prean von Preanfeld (und Fella) a po školní docházce v Plzni, Praze a Prachaticích maturoval v roce 1910 a stal se nakrátko spolupracovníkem různých listů, zejména v Českých Budějovicích (Budweis). V letech 1910-1912 byl zapsán na právnické fakultě vídeňské univerzity a složil tam jednu státní zkoušku. Vedle toho působil jako parlamentní zpravodaj jihočeských katolických novin. V roce 1912 se stal dramaturgem letního divadla ve Stuttgartu a na podzim téhož roku nastoupil jako jednoroční dobrovolník k c.k. 99. pěšímu pluku. Sloužil pak od roku 1914 jako válečný zpravodaj v Haliči a ve válečném tiskovém středisku (Kriegspressequartier). Druhým válečným rokem byl vyslán v propagandistickém poslání do Švýcar; pak ho vedla jeho činnost (mj. jako organizátora frontového divadla) do Bělehradu, Trentina a Bulharska, naposledy v hodnosti nadporučíka. Po pádu monarchie byl krátce šéfredaktorem vídeňského listu Deutsches Volksblatt, než ho Felix Weingartner povolal v červnu roku 1919 k Volksoper Wien, kde Lustig-Prean působil jako zástupce ředitele a první režisér. Po dvou letech se s operou rozloučil, vystupoval v různých vídeňských kabaretech (vidíme ho dokonce mezi herci rakouského filmu "Marquis de Bolibar") a v roce 1922 se stává šéfredaktorem listu "Egerer Blatt". To už byl od roku 1921 poprvé ženat s herečkou Marianne Merckovou. Tehdy vstupuje i do Německé křesťansko-sociální strany lidové (Deutsche Christlichsoziale Volkspartei - DCV) v Československu, k jejímuž říšskému vedení později náležel (strana, jejímž tiskovým orgánem byl list Deutsche Presse, existovala do roku 1938). V letech 1924-1926 působil jako divadelní ředitel v jihotyrolském Bozenu (dnes italské Bolzano), 1927-1928 jako intendant ve Štýrském Hradci (Graz), 1928-1931 znovu jako ředitel divadla v bavorském Augsburgu, kde dával příležitost mladým talentům i objevnému repertoáru. Řediteloval v letech 1931-1934 i divadlu ve švýcarském Bernu, kde sice v lednu 1933 vystoupil z římskokatolické církve, ale už v březnu téhož roku se do ní vrátil i kvůli své druhé svatbě, tentokráte s Charlottou Silbigerovou. V letech 1934-1935 je Lustig-Prean v jedné osobě ředitelem i režisérem už zmíněné vídeňské Volksoper, v roce 1935 však odchází do Prahy, kde je publicisticky činný zejména v také už zmíněném listě Deutsche Presse. Roku 1937 emigruje Karl Lustig-Prean do Brazílie, kde pak žije až do svého poválečného návratu "domů" v roce 1948. Působí jako režisér městského divadla v Rio de Janeiro, zakládá tu hereckou školu a divadlo pro děti. V letech 1939-1940 pracuje pro "Service National Autrichien", resp. "Office Autrichien" (tj. "Rakouská národní služba", resp. "Rakouský úřad") v Paříži, spolupracuje i se socialistickým uskupením "Das andere Deutschland" (DAD) Augusta Siemsena (1884-1958) a náleží k "Movimento dos Alemaes do Brasil" (tj. "Hnutí Němců v Brazílii"), jemuž v letech 1942-1943 dokonce předsedá. Poněvadž se svou snahou o podíl katolické emigrace na společné frontě proti národnímu socialismu naráží v DAD na odpor, připojuje se k "Bewegung Freies Deutschland" (BFD, tj. "Hnutí Svobodné Německo") s centrem v Mexiku a roku 1943 se stává spoluzakladatelem a viceprezidentem z iniciativy BFD vzniklého Latinskoamerického výboru svobodných Němců (LAK, "Lateinamerikanisches Komitee der freien Deutschen"). Spolupracuje nyní i na spojení exilových Rakušanů a sudetských Němců, iniciovaném bývalým rakouským vyslancem v Rio de Janeiru Antonem Retschekem a je v roce 1944 přijat za člena "Democratic Sudeten Committee", zformovaného Wenzelem Jakschem (ten je na stránkách Kohoutího kříže i samostatně zastoupen) i za účasti pátera Emanuela Reichenbergera, s nímž Karl Lustig-Prean spoluzakládá tzv. "Auslandvertretung der Deutsche Christlichsoziale Volkspartei" (tj. "Zahraniční zastoupení Německé křesťansko-sociální strany lidové"). Odsunu Němců z poválečného Československa nakonec tyto snahy zabránit nedokázaly. Lustig-Prean se roku 1948, kdy se v jeho rodné zemi ujímají moci komunisté, vrací do Vídně. Stává se tu rok nato ředitelem hudebních škol města a v roce 1950 předsedou direktoriátu Vídeňských symfoniků (Direktionsrat der Wiener Symphoniker. Je mu udělen čestný profesorský titul, po odchodu z vídeňských funkcí stačí ještě ředitelovat v letech 1959-1962 městskému divadlu v Badenu u Vídně a přispívat jako hudební a divadelní kritik do renomovaného pondělníku "Welt am Montag". Karl Lustig-Prean von Preanfeld und Fella umírá ve Vídni dne 22. října roku 1965. Za svého života se stal nositelem rakouského Čestného kříže pro vědy a umění I. třídy (Ehrenkreuz für Wissenschaft und Kunst 1. Klasse), komturských křížů v Německu, Polsku, Rumunsku a Československu, jakož i Zlaté čestné jehlice Vídeňských symfoniků (1952). Poněvadž nakonec zbývá alespoň hudba.


- - - - -
* Prachatice / České Budějovice / † † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Rodný dům na Kostelním náměstí v Prachaticích čp. 16/I. na snímku z roku 2013
Jeho otec, rakouský generál Heinrich Lustig-Prean (1865-1932), na kresbě Oskara Brächa (1869-1943) i s vlastnoručním podpisem zpodobeného
Pozdrav k jeho pětašedesátinám v rakouském krajanském listě
Jeho článek o Janu Nepomuku Neumannovi na stránkách rakouského krajanského listu
Polemika s jeho textem o Prachaticích a svatém Janu Nepomuku Neumannovi v krajanském časopise

zobrazit všechny přílohy

TOPlist