logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ADALBERT LEPPA

Vánoční nadílka v Českém Vrbném*


Na Nový rok (v originále "am Neujahrstage"- pozn. překl.) se jako každým rokem konala slavnost u vánočního stromku (v originále "ein Christbaumfest"- pozn. překl.) pro školní děti německé obecné školy v České Vrbném (v originále "in Böhmisch-Fellern", české místní jméno se kdysi psalo i "Vrbí /Vrbie/", "Vrba Česká", "Vrben Česká" či "České Vrbny" na rozdíl od "Německého Vrbného" /Urkundenbuch der Stadt Budweis uvádí latinsky psanou listinu z roku 1386 s výrazem "Velharn Theutonicali", tj. "Deutsch Fellern"/, rozuměj dnešní Suché Vrbné /i německy "Dürrnfellern"/ s tehdy ještě větší převahou německého živlu - pozn. překl.). Kromě školních dětí se tu nacházela i větší část místních obyvatel, mezi nimi rodiče a příbuzní dětí. Také pan ředitel německé měšťanské školy v Českých Budějovicích Johann Söllner se zúčastnil slavnosti za doprovodu učitele Alfreda Fürtha jako zástupce sdružení Deutscher Schulverein. Velká školní místnost byla hustě zaplněna. Pořadí jednotlivých vystoupení bylo následující:
1. "Christnacht" (tj. "Vánoční noc", báseň),
2. "O Weihnachtzeit" (tj. "Ó Vánoce", píseň),
3. "Die Weihnachtspost" (tj. "Vánoční pošta", básně pro 12 dětí),
4. "Glöckchen kling" (tj. "Zvonečku, zazni", píseň),
5. "Kaiser Josef II. als Arzt" (tj. "Císař Josef II. jako lékař", scénka pro 3 děti),
6. "Die Jahreszeiten" (tj. "Roční doby", báseň),
7. "Das Lied vom Schneemann" (tj. "Píseň o sněhulákovi"),
8. "Winterfreuden" (tj. "Zimní radosti", báseň pro 5 dětí),
9. "Schlittenfahrt" (tj. "Jízda na saních", píseň),
10. "Die guten Hausgeister" (tj. "Dobří domácí duchové: Píle, Spořivost, Pořádek, Humor, Vážnost", scénka pro 5 dětí),
11. "Die bestrafte Neugierde" (tj. "Potrestaná zvědavost", scénka pro 2 děvčata),
12. "Ihr Kinderlein kommt" (tj. "Vy děcka, sem pojďte", píseň),
13. "Die Christbescherung" (tj. "Vánoční nadílka", báseň),
14. "Die beiden Weihnachtsengel" (tj. "Dva vánoční andělé", báseň),
15. "Stille Nacht" (tj. "Tichá noc", píseň),
16. "Vor dem Christbaum" (tj. "Před vánočním stromkem", báseň pro 2 děti),
17. "Heil'ges Kind" (tj. "Svaté Dítě", píseň),
18.19. rozdělování vánočních dárků,
20. "Das neue Jahr" (tj. "Nový rok, scénka pro 4 děti).
Všechny děti byly poděleny dary od Ježíška (v originále "mit den Gaben des Christkindes" - pozn. překl.) před stromem ozářeným světly svic. Tady je výčet nadílky, která se dětem dostala:
3 hotové dívčí šaty, látka na 8 dívčích šatů, 3 páry punčoch, 12 šátků na hlavu, 2 hotové chlapecké obleky, 4 chlapecké kalhoty, 12 párů ponožek, 22 modlitebních knížek, pera, tužky, křídy, násadky na pera, cukroví, jablka a ořechy. Závěrem poděkoval pan řídící učitel Adalbert Leppa zástupci sdružení Deutscher Schulverein panu řediteli Söllnerovi za jeho účast a dary od sdružení (v originále "für die Spende des Deutschen Schulvereines"- pozn. překl.), dále všem, kdo svými dary ke slavnosti přispěli. Pobídl děti, aby svým rodičům a dobrodincům pílí a dobrými mravy vždy působily radost. Pan ředitel Söllner poděkoval řídícímu učiteli, jeho paní a všem, kdo přispěli svým podílem k tomu, aby se slavnost mohla uskutečnit. Dále požádal rodiče, aby stáli věrně při své škole a vždy se prokazovali být jejími přáteli. Co do finančních darů došlo ve prospěch vánoční slavnosti:
od Deutsche Zentralbank in Prag 10 K, od Budweiser Sparkassa 10 K, od Bundesleitung des Deutschen Böhmerwaldbundes in Budweis15 K, od Deutscher Schulverein in Wien 30 K, od Bund der Deutschen in Böhmen 21,5 m látky na šaty, tužky, pera, násadky na pera, křídy a 2 knihy do školní knihovny, od budějovické firmy L. & C. Hardtmuth 2 veletucty tužek, od vimperské firmy J. Steinbrener modlitební knížky. Dále přispěli z Českého Vrbného pánové Jakob Schestauber a Johann Bousa každý obnosem 4 K, pan Thomas Tibitanzl 3 K, Johann Jaksch, Matthias Schenk, Jakob Tibitanzl, Thomas Podlaha, Franz Kubesch a Johann Caloun po 2 K, Johann Čutka, Matthias Bauer, Wenzel Hejny, Martin Fenzl a Franz Jaksch po 1 K. Všem ctěným dárcům budiž tímto vysloven srdečný dík.


Budweiser Zeitung, 1906, č. 6, s. 7

Ačkoli předchozí text je v samotném záhlaví označen jako (Eig.-Ber.), tj. "vlastní zpráva", jde zřejmě o podání organizátora českovrbenské vánoční nadílky, totiž pana řídícího učitele Adalberta Leppy, otce literárně činných bratří a rodáků budějovických Karla Franze a Konrada (Josefa Franze) Leppových, obou i samostatně zastoupených na webových stránkách Kohoutího kříže, kde má samostatné zastoupení i Adalbertův bratr Franz Leppa. Otec Adalberta i Franze, tedy Josef Lepa, ještě s jedním "p" v příjmení, byl mlynářem na dnes zcela zaniklém Lojzově mlýně (Loimühle, Loymühle, Loismühle) u šumavské Běleně (Wieles), kde se oni oba ještě narodili, jejich prarodiče z otcovy strany však musíme původem spojovat s Chvalšovicemi a Dřešínkem na Strakonicku (dnes obě zmíněné osady spadají pod obec Dřešín), ty z matčiny strany pak s Hradčanami a Budilovem na Prachaticku (dnes obě osady spadají pod obec Bošice), vesměs už v jazykově českém Pošumaví. V neděli 9. října roku 1864 (v tom roce 3. dubna se Adalbert Leppa narodil) podle zprávy listu "Budweiser Kreisblatt" vysvětil dp. děkan Johann Schawel v Českém Vrbném novou budovu německé školy (dnes stojí na jejím místě restaurace "U Cara", odvolávající se názvem na téměř stejnojmennou, ale už zbořenou /stalo se tak v roce 1985/ proslulou hospodu "U Ruského cara Alexandra" /sídlila v ní i česká "matiční" škola, zřízená Maticí školskou/, poblíž kdysi lákající hosty, mezi nimiž prý byl i spisovatel Jaroslav Hašek, který tu prožil svůj poslední budějovický flám, když utekl z vojenské nemocnice a byl poslán na haličskou frontu). Nástupcem Adalberta Leppy se tam stal v roce 1909 Jakob Heinrich Micko (i samostatně zastoupený na webových stránkách Kohoutího kříže). O českou školu se v Českém Vrbném rozhořel lítý boj zejména po výsledcích sčítání lidu z roku 1911, kdy mělo být v obci 231 Čechů a pouze 79 Němců, zatímco 10 let předtím Němci s 83 obyvateli o 2 osoby těsně předčili počet zdejších Čechů. Do důchodu odešel Leppa už za "první republiky" roku 1926 z německé dívčí školy v Českých Budějovicích (od roku 1910 sídlila v nové tehdy secesní budově, patřící po roce 1945 rozhlasu /roku 2004 ji koupila Jihočeská univerzita/). Naproti měl v té době ordinaci dětský lékař MUDr. Emil Flusser, pozdější oběť nacistického holocaustu. Hned 20. března 1939, pět dnů po zřízení Protektorátu Čechy a Morava, byla docela nová budova české školy v Českém Vrbném (třeba dodat, že v roce 1919 se hlavní "státní" školou stala zdejší do té doby "matiční" škola česká, zatímco německá škola byla naopak od té doby už jen "spolková") zabrána pro účely v nacistickém duchu vedené německé školy. Mlynářský synek Adalbert Leppa poté, co absolvoval německý učitelský ústav v Českých Budějovicích, učil zprvu jako náhradní učitel v Šenavě (Schönau, tj. dnešní Pěkná), pak provizorně vedl školu ve Tusetech (Tusset, dnešní Stožec), nějaký čas působil v Hořicích na Šumavě (Höritz), odkud roku 1889, kdy se v Budějovicích 27. srpna i oženil s Marií Sedlmayerovou (jako jeden ze svědků je v oddací matrice podepsán ženichův bratr Franz), na vlastní žádost přešel do Horní Stropnice (Strobnitz), pak ale už působil v Lipanovicích (Linden) na německém jazykovém ostrově budějovickém a v Českém Vrbném přímo na dosah metropole jižních Čech, odkud měl ženu (*30. října 1865 v Českých Budějovicích, †18. listopadu 1952 v bavorském Suffersheimu, dnes části města Weissenburg). I jména místních německy mluvících českovrbenských sedláků ovšem prozrazují tu stále sílící vliv jazykově českého blízkého okolí bohatých Hlubockých Blat. Budějovický národnostní zápas se stal Adalbertu Leppovi doslova tragickým osudem. Zemřel na útěku svého syna, spisovatele Karla Franze Leppy, který tu cestu i dokonce dvakrát literárně zachytil, přes rakouský Ulrichsberg, odkud byli Američany nasměrováni do Bavorska, už v Rakousku a byl tam tehdy i pochován. Tu starší verzi synovy bohužel nijak nesmířené vzpomínky si tu dovoluji převést do češtiny. Nač pomyslím o Vánocích (pro právě narozeného Krista prý už někde roste dřevo na jeho kříž), když někde už cítit budoucí Dušičky - a nadílce dějin od rozzářených očí dítěte až po hasnoucí zrak těch, co se dožili ztrát, se nelze, věru nelze vyhnout...

Nač pomyslím o Dušičkách

Karl Franz Leppa


Jeden říjnový den v Mühlviertelu, den podzimně příjemný, ponořený v bledém slunečním svitu; nejprve za raného dopoledne, zrajícího nad krajem při řece "Mihele" jako pozdní, poslední plod; nad krajem, kterým kdysi koňmo putoval šlechetný Witiko na svém šedáku barvy železa, aby na Šumavě, kam cílil, nalezl sobě a svému budoucímu potomstvu erb plané růže (v originále "die Hagerose" - pozn. překl.) a dozrál v "muže německy urozeného v Čechách, náležejících k Říši" (v originále "zum Manne zu reifen, 'adeliges Glied des Deutschtums in dem zum Reiche gehörigen Böhmens" - pozn. překl.); takže Berta, dívka, kterou si později vzal za ženu, směla mu jednoho dne říci: "Jetzt ist dir keiner gleich." (tj. "Teď nemáš sobě rovného." - pozn. překl.)
Zády obrácen k domovu putuje nyní jeho lid opačným směrem od severu dolů na jih, kde teče řeka Dunaj.
Velký klid přírody kolem dává lidskému srdci stát se nevýslovně dětinským; nedává mu ještě v hloubi se sevřít děsem posledního léta. Náš povoz povrzává silnicí a vnáší tak jediný lomoz do jesenní tkáně zanikajícího osudového roku 1945. Mnohdy někdo z těch, kdo nás potkává, zůstává stát, pohlédne na náš povoz se třemi starými lidmi v něm usazenými a o mně, jdoucím o pár kroků pozadu, si může jen pomyslet: "Kam tě, člověče, cesta vede?" (v originále "Wohin die Wegfahrt, Mensch?" - pozn. překl.)
Tři osmdesátiletí na tom povoze jsou vyhnáni z domova; můj otec, moje matka a moje teta, maminčina sestra.
Já byl před několika málo dny propuštěn z českého tábora nucených prací, za jehož branou byla všemu německému zvěstována slova starozákonní zášti: "Oko za oko! Zub za zub!" (i v originále takto česky! - pozn. překl.) Putujeme tedy, přes neztišitelný stesk, pryč odtud jako vykoupení; smířeni právě tím vším s vládou slepého osudu, který nás kdesi jednou přece tak jako tak na konci naší cesty v německé zemi musí potkat. Putujeme kolem rozstřílených a vypálených zdí, kolem rozbitých vozidel, rozbitých kanonů; v jedné malé předzahrádce se pár kroků pod okny domu slabě zelená pahorek nějakého čerstvého hrobu německého vojáka; - dál pryč kolem, dál, dál pryč; pro nás sudetské Němce není kde setrvat tady v Rakousku; Američané si to nepřejí! Tedy na západ, k bavorské hranici! A ta hranice by měla být překročena ještě před večerem, než se setmí!
Mimo osadu, dole při silničním náspu se zase zvedá pahorek čerstvého rovu nad tělesnými ostatky statečného německého vojáka, který obětoval svůj život v tisíciletém zápase o nikdy nedobojovanou jednotu našeho národa. Pohled mého otce, dosud do ztracena lpějící na krajině, obrátil se náhle k tomu osamělému hrobu. Mlčky, jako až dosud příjímal všechny nové vjemy poté, co za námi zašel obraz domova, přijal i tento pohled. Od pádu v předvečer našeho odjezdu z Budějovic (v originále "am Vorabend unseres Aufbruches von daheim" - pozn. překl.), z něhož si odnesl těžké poranění čela, ochrnul na obou nohách a stal se se svou statnou postavou starcem naprosto bezmocným. A jak jsme se nyní už přes týden trmáceli touto cestou do ciziny, nejistoty a beznaděje, vytrpěl tolik, že si od rána už nestěžoval vůbec na nic. Síly ho navíc opouštěly víc a víc, takže jsme ho mezi zavazadly, o která opřen seděl, museli stále znovu napřimovat a rovnat.
Blížilo se poledne. Nad krajem se rozhostilo vedro jako někdy za předčasně nadešlého jara. Tu se z jednoho údolního ohybu zvedla věž kostela ve farní vsi, ležící na výšinném svahu. Kočí selského potahu nám ji jmenoval. Kdo by si v té chvíli pomyslel, že nám zůstane navždy nezapomenutelnou! Pak náš povoz odbočil hrbolatou, vyježděnou cestou, plnou hlubokých kolejí, k návrší, našemu dnešnímu cíli, s kočím domluvenému. Tady se muselo vyložit. Při jedné blízké domovní zdi, na několika navršených kládách si měli moji tři staroušci odpočinout, zatímco já jsem se chtěl ve vsi poptat, kdo by nás ze sedláků mohl svézt na hranici s Bavorskem. Polední slunce lilo právě plnou měrou shůry své podzimní zlato a otec se opíral o vyhřátou zeď, klobouk lehce posunutý do čela, poněvadž ho světlo příliš oslňovalo. Po dlouhém přemlouvání svolil jeden ze sedláků, že nás odveze. Snad se rozhodl teprve poté, co jsem bezděky vyzradil neblahé tušení, že můj otec už má namále, možná nepřežije příští půlhodinu!
Spěchal jsem svou domluvu sdělit blízkým a když jsem se obrátil k otci, mlčel a nepromluvil ani po druhém oslovení. Seděl, klobouk stále ještě posunut do čela, ve vzpřímeném sedu na slunci, zaplavujícím mocně stěnu za jeho zády a palouk pod jeho nohama. Že by si snad zdřímnul? Dotkl jsem se jeho rtů, byly chladné, nezvykle chladné. Pohleděl jsem mu do tváře; jen jedno oko bylo mírně pootevřeno: cosi se zlomilo. Rozepnul jsem mu šaty a nahmatával srdeční tep. Srdce ztichlo, to silné, nikdy churavějící, nikdy slabé srdce!
Otec byl mrtev.
K veškerému tomu zlu teď ještě tato osudová rána! V cizině, bez přístřeší, bez útočiště, bez přátel, bez pomoci! Mrtvý mezi námi; vzpřímen ve smrti stejně jako byl vzpřímen v životě; jako by toliko odpočíval, ovšem hlouběji, daleko náhle vzdálen všemu našemu bdění.
Násilné i dobrovolné umírání budějovických Němců během posledních týdnů nám poskytlo důvěrný styk se smrtí. Za takových zážitků mnohé v nás vyhaslo; cena tohoto života hluboko a nadlouho klesla; jako nějaká nicůtka se vlekl ještě dál a smrt se zdála nyní skutečně ziskem všeho života.
Byl jsem pevně rozhodnut, otce i jako mrtvého dostat přes hranici. Uložili jsme ho na selský povoz. Byla to tichá pouť zemí, která jako by pro nás náhle ztratila barvy. Nelítostně krásný se rozžehl svět kolem, že člověka sevřela bolest o to silněji. Ty hodiny však nebyly určeny k tomu, abychom se sklonili před osudem. Přijala nás lesní vozovka, na níž nás provázela zastavení křížové cesty; kolem prostorné kaple s lavicemi k posezení a k modlitbě: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinout (MT 11, celá pasáž 28-30 - pozn. překl.).
My však museli dál! Nevím, kolik bylo hodin; náhle mi ale byla zima, rok se pozdí a brzy padne noc... Z lesní cesty jsme sešli do úžlabiny; na druhé straně stálo několik stavení, zájezdní hostinec a proti němu někdejší rakouská celnice. Zašel jsem k ruské hraniční strážnici, která tam byla umístěna, a ptal jsem se, jestli nás pustí s mrtvým otcem přes hranici. Jeden z vojáků to tlumočil poručíkovi, který se mě zaražen otázal: "Dir ist unterwegs der Vater gestorben?" (tj. "Tobě umřel otec cestou?" - pozn. překl.) Přisvědčil jsem. To zřejmě pohnulo mladého muže k soucitu. Pověřil jednoho vojáka, aby mě doprovodil k americké strážnici na druhé straně hranice a tam se za mě přimluvil. U Američanů panovala podle všeho samolibá nálada vítězů. Z oblaku cigaretového dýmu a bohatého alkoholového oparu se vynořil velitel. Rus se s ním dal do hovoru, ale ten obr jeho přímluvu zarazil a odmítl. Rus se snažil ho přesvědčit; upřímně mu šlo o souhlasný příslib, ale ten muž z Arizony či Texasu se cítil úplně jako Eisenhower a všechny argumenty rozhodně negoval. Každé další jednání s touto stranou jsem přerušil, poněvadž po dosud učiněných zkušenostech nic neslibovalo. Rusa neúspěch rozmrzel. Hlásil to svému poručíkovi, který nás už očekával a byl stejně nazlobený. Poděkoval jsem mu.
Majitel povozu teď naléhal k návratu domů. Mlha a soumrak stále houstly; večer mrazil a byl opravdu na smrt truchlivý. Stranou, proti okraji lesa, oral ovšem ještě nějaký rolník. Otec ležel uprostřed toho posledního, co nám zbylo, natažen na vybledlé zemi. Ruští vojáci se dostavili a stáli, ponořeni do dojetí, před naším mrtvým, v zemi, kde přece už tak mnozí mohli sami takto ležet (v originále "wo sie doch so viele schon in die Erde gebettet haben mochten" - pozn. překl.) . Tu nám dala vzkázat majitelka hostince, že nás chce k sobě přijmout. Nalezli jsme také u ní to nejlidštější přijetí. Otce jsme uložili do stodoly, přikrytého dekou, na jeden vůz. Příštího dne jsme ho zavezli do farní vsi. Ležel bez rakve na tom voze; musel jsem, jak jsem kráčel kolem, dávat pozor, že nespadne dolů; poněvadž se jelo po špatné horské cestě, přes skalní žebroví a kamennou suť. Jelo se lesy, ve kterých blížící se zimní spánek byl ještě jednou vyplašen skřípěním kol našeho vozu a dupotem koňských kopyt. Překročili jsme slunnou lesní louku; vála přes ni pavoučí příze jeseně. Tak mírný a pokojný se zdál najednou všechen život; tak něžné všechny jeho dumky a tužby (v originále "all sein Sinnen und Sehnen" - pozn. překl.); jako by to nad smrtí vždycky mělo vrch (v originále "als siege es immer über den Tod!" - pozn. překl.) Kdo jen pochopíš život v takové chvíli!
Když jsme dorazili do údolí, stáhli jsme před hřbitovní branou mrtvého z vozu, abychom ho přenesli do márnice, tu se do děje vetřel opět onen usmiřující klam, který se nad umíráním a zánikem jako by zvedl z přírody kolem. Jedna mladá žena právě přicházela po cestě; a jak spatřila našeho mrtvého, vykřikla: "Um Gotteswillen, wie bringt ihr denn den armen Mann daher!" (tj. "Pro Pána Boha, jak to sem nesete toho ubohého muže!" - pozn. překl.)
Farář a obec dodali rakev a vystrojili mému otci pohřeb jako jednomu ze svých. Všechny květiny už mezitím odkvetly; jen tři malé modré zvonky sporého vzrůstu jsem ještě dokázal natrhat. Položil jsem je otci na hruď, do jeho chladných, dobrých rukou...
- - - Tři dny poté jsem našel i svou tetu mrtvou na jejím nočním loži. A když o několik týdnů později vedla naše cesta k útočišti rodiny mého bratra, přišel jsem zrovna v pravý čas, abych své malé neteři, nejmladší ratolesti naší krve, jejíž život nečekaně brzy vyhasl, donesl rakev ze sousední vsi. - - -
Kde se jednou mně otevře ta zem?


Budweiser Zeitung, 1906, č. 6, s. 7


- - - - -
* Běleň / Zátoň / České Budějovice / Pěkná / Stožec / Hořice na Šumavě / Horní Stropnice / Lipanovice / České Vrbné, České Budějovice / † † † Ulrichsberg (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Adalbert Leppa jako učitel v Horní Stropnici zde sedí první zprava vedle ředitele školy, jímž byl Franz Steinko, zcela
    nalevo stojí tehdy mladičký učitelský začátečník Johann (Hans) Waltenberger (viz i Axel Sedlmeyer a Bruno Karlez)
Jeho podpis ve stožecké školní kronice (zkratka m./p. značí latinskou slovní vazbu "manu propria", tj. "vlastní rukou")
Záznam o jeho narození v zátoňské matrice
Záznam českobudějovické křestní matriky o narození jeho ženy

zobrazit všechny přílohy

TOPlist