logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF LENK

K premiéře hry "Der goldene Steig" od Aloise Meerwalda


Divadlo je ve všech svých komponentách - jako každá produktivní a neproduktivní tvorba člověka - produktem nutkavého lidského pudu. Pudy nezadržitelně bují k chaosu. Teprve když mu nějaká tvůrčí ruka dá formu, teprve pak se stává uměním.
Premiéra! Jak těžko dosažitelná pro nějakého dosud neznámého dramatika! I když zcela odhlédneme od vnějších okolností, jsou to vnitřní zábrany, které tvůrci zamezují vystoupit na veřejnost. Kolísající důvěra k vlastní práci, její neustálé vylepšování a přepracovávání a v neposlední řadě pocit odpovědnosti vůči publiku! Jak snadné to má naproti tomu diletant! Vnitřní zábrany budou až příliš lidským pudem divadelně hravě překonány; a vnější okolnosti? Vydat demonstrativní výstřel do vzduchu z nějaké dětské pistolky v naplněném divadle, pohrdavé gesto zneuznaného génia - a bude premiéra. I když jde jen o nějaký ochotnický spolek. Bože! Je to přece tak nenáročné!
Meerwaldovi nebylo nezbytno střílet. Budějovický Dilettantenverein byl svému předsedovi a režisérovi premiérou takříkajíc povinen.
Kritika neznamená zkázu či negaci, rovněž ne pochlebování nebo pouhé referování, nýbrž pobídku a syntézu (v originále "Förderung und Aufbau" - pozn. překl.).
Divadelní referent "Budweiser Zeitung" (podepisoval své příspěvky šifrou K. - pozn. překl.) se zabývá podrobně hrou samou (děj je položen do Volar v roce 1530 - pozn. překl.). Velice správně! Kde však zůstává kritika herců? Pobídka a odkaz na správnou cestu? Právě u ochotníků má kritik k řešení krásný, ideální úkol; má být přítelem a rádcem mladých v jejich tvůrčím zanícení (v originále "der Freund und Berater der schaffensfreudigen Jugend" - pozn. překl.). "Čas a prostor" nesmějí být tomuto nejelementárnějšímu požadavku zapovězeny! Naši ochotníci jsou zahořklí, zoufalí, zejména když pouhý výčet jmen z divadelního plakátu je téměř pravidlem. Dalo by se namítnout: budějovický Dilettantenverein jde falešnou cestou, pozvolna rozčarovává atd. To všechno připouštím. Je to však něco tak divného, když chybí zájem a podpora?
Naši ochotníci usilovali o hru s horlivostí a pílí. Jazyk, v tisku už po týdny hodnocený jako pěkný, nečinil představitelům nijaké technické potíže; zřetelně patrná byla však jejich nesnáz a nepřirozenost co do souladu mezi mluveným slovem a postavami, které na scéně představovali; přitěžovalo jim i střídání prózy a verše, které Meerwald v dramatických scénách užívá, aby je pozvedl a podpořil, tedy: verš jako berlička. - Oba hlavní představitelé, slečna Peppa Melzerová a pan ředitel Franz Werner z krumlovské Südböhmische Schaubühne hru podrželi. Jim náleží dík autorův! Ochotnice a profesionální herec: odvážný experiment, v němž slečna Melzerová skvěle obstála. Její Lori byl umělecký výkon, který diletantství v nijaké scéně nepřipomínal a který je třeba ocenit o to výš, poněvadž si ho představitelka pracně vybojovala. Pomysleme jen vývojovou řadu, kterou slečna Melzerová prošla: veselohra (salonní dáma), opereta (s princem Orlovskym /hlavní role z Netopýra Johanna Strausse - pozn. překl./ jako nejlepším výkonem), matka ve hře "Der kleine Lord" (podle známé knihy Frances Hodgson Burnettové - pozn. překl.) a nyní milovnice v "Der goldene Steig": vidíme mnohostrannost, kterou by bylo možno přát mnohé herečce. Za ocenění stojí i kultura slova, kterou lze v našem souboru najít snad jen u pana Alfreda Franze. Profesionální herec v ochotnické inscenaci není nijakým tabu! Blouznivec Konrad pana Wernera byl sice trefně podán, ale s jeho sklonem k patosu ve vypjatých pasážích se nedokážeme smířit. Patos je starý muzeální kousek, který pan Werner jako dobrý herec jinak nezná. Proč tedy? Chce se přizpůsobit jazyku nebo je to honička za efektem? Chceme připustit to prvé. Slečna Vroni Zarubaová jako soumarka znovu dokazuje, že je jednou z nejhravějších a nejspolehlivějších opor souboru; že se však cítí naplno a zcela jen v komické roli, bude si asi sama přiznávat. Soumar Lorenz je zcela nepřirozeně vykreslený charakter. Jaké výklady se tu slyší od prvého do čtvrtého aktu! Kdo může panu Franzovi zazlívat, že stojí blouznění starého muže o "tisícileté říši lásky" (4. akt) zcela citově vzdálen? K patosu by však neměl sahat nikdy! Všechno raději, jen to ne! V prvním aktu přináší pan Franz jeden až do posledních nuancí vypracovaný, jemný a plně jistý výkon. Platí o něm totéž, co o slečně Melzerové. Překvapivý je Mindelheimer pana Renee Mattosche! Ani stopy po začátečnické trémě, statečný přímý nástup (v originále "ein mutiges Drauflosgehen" - pozn. překl.). To, že přitom mnohdy silně přehrával, budiž mu odpuštěno. Prozrazuje značné nadání a potřebuje jen plně chápavého režiséra, který brousí a tříbí. Jemně však a přitom pevně! Neboť pan Mattosch vykazuje nepoddajnou individualitu! Pan Adolf Rudolf - zdánlivě ostýchavý debutant - je jeho protikladem. Plachý a tichý. To nebyl žádný lancknecht! Snad to zkusí příště s podáním nějaké pasívní povahy. Lancknecht pana Maxe Wienera byl sice drsnější a hmotnější, ale také nijaký špičkový výkon. Na újmu byla hercova operetní chůze. Pan Alois Meerwald (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) debutoval tu rovněž jako herec, bylo by však asi lépe se tomu vyhnout. Bylo nezbytné, aby pánové Lang a Werner, síly jistě prvořadé, zdobili hlediště? V režii, pod kterou se podepsal pan Meerwald, ukázala se přítomnost pana ředitele Wernera příjemně patrná. Opomenout nelze psychologicky jemně uchopenou melodramatickou podmalbu inscenace orchestrem souboru pod jistou taktovkou Schackovou (v originále "unter Schacks sicherer Hand", také Emil Schack má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.).
Vyprodaný dům - šlo přece o to, oslavit Josefa Tascheka (jeho sedmdesátinám bylo slavnostní představení věnováno, je ovšem rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) - nešetřil potleskem statečnému souboru.
A teď, milí ochotníci! Neputujte náměsíčně dále touto stezkou, nevracejte se však také nazpět na cestu sladké nečinnosti (v originále "auf den Weg des dolce far niente" - pozn. překl.), nýbrž pamatujte své mise ochotnického divadla jednoho česko-německého provinčního města (v originále "als Dilettantenverein einer tschechisch-deutschen Provinzstadt" - pozn. překl.) To, že vlastníte prostředek nejdůležitější - totiž idealismus a dostatek dobrých sil - jste právě ukázali. Tedy: sebrat energii a vzhůru! (v originále "Also Energie und Aufraffen!"- pozn. překl.)


Budweiser Zeitung, 1928, č. 23, s. 5-6

P.S. Meerwaldově hře je na webových stranách Kohoutího kříže věnována i pasáž textu autorova syna Günthera Konrada Meerwalda o budějovickém německém kulturním životě.

Toulavý národ


Herec z někdejších časů - komediant, který se svou trupou táhl krajem, dnes v nějaké stodole, zítra v nějakém hostinském sále za výčepem podávající své umění (v originále "Kunst verzapfend" - pozn. překl.) - patřil k neopovrhovanějšímu a přece oblíbenému toulavému národu, přesně tak jako kejklíř, kouzelník, provazolezec a hansvurst, kteří všichni na jarmarcích a lidových slavnostech provozovali svá alotria. Nejen absence stálých scén, nýbrž především tulácký pud vyháněl herce na venkovskou silnici; onen vnitřní neklid a nervní hybnost, vlastní všemu, co patří k divadlu.
Existují ještě dnes: potulný komediant, kejklíř a jak se všichni jmenují. Ten jeden se dere nazpět ve varieté a v cirkuse, onen v putovním divadle na venku, u tak řečené "šmíry", truchlivých divadelních společností "beznadějných" začátečníků a těch, kdo už definitivně "zůstali neobjeveni". A Hanswurst, jehož se přísný Gottsched (Johann Christoph Gottsched /1700-1766/ byl osvícenský dramatik, který chtěl pozvednout německou kulturu na úroveň francouzské - pozn. překl.) a pilná Neuberová (Friederike Caroline Neuberová /1697-1760/, zvaná "Neuberin", německá herečka a ředitelka jedné lipské divadelní společnosti - pozn. překl.) pokoušeli vyhnat z německé scény, stále ještě žije, zdravý a při síle: neboť kým jiným je operetní komik a konferenciér dneška?
Výrazy šmíra a komediant se staly potupnými označeními neuměleckých výkonů. Pokud jim je uznání obecně upřeno, mělo by jim být zachováno alespoň spravedlivé pochopení. Jsou dnes "stars", které u šmíry svou kariéru započaly, ovšem je toliko málo těch a musejí to být velice silné individuality, které odolaly "sešmírování". Existují a budou ovšem vznikat i kvalitní putovní scény. Tedy stálé divadlo a všemožné pokroky a ještě stále přitom - toulavý národ! Jakási šosácká usazenost divadelních umělců (u starých dvorních divadel) měla se změšťáčtěním a zploštěním projevu s tím spojeným v každém ohledu jen nepříznivé následky. Pravý divadelní herec - neklidná divadelní krev - to je světoobčan, dnes více než kdy jindy.
Každá země má své divadlo pro ni charakteristické. Jednotlivé země vstupovaly ovšem jen pozvolna do vzájemných vztahů, tak např. už v 17. století nacházíme na německých dvorních scénách vlašské zpěváky a malíře kulis. Dnes panuje - v neposlední řadě díky filmu, který učinil svým hracím polem celý svět - čilá výměna umělců a idejí, ruch plný přizpůsobování jiným a vstřebávání jejich tvůrčích procesů. Italské divadlo - odjakživa to nejneklidnější - vyslalo jako první své umělce do ciziny. Už dlouho před první světovou válkou bylo lze Italy najít po celém světě (operní stagiony, Caruso, Duseová, Moissi, později Valentino, Pattiera /Tino Pattiera, zpěvák a herec, žil v letech 1890-1966, narodil se i zemřel v dalmatském Cavtatu a uvádí se u něho národnost chorvatská - pozn. překl./ a mnoho jiných). Po válce se pak vydalo na putování světem ruské divadlo. Revoluce tu způsobila mohutný umělecký obrat a obrovskou produktivitu, zejména v oblasti scénografie a režie. Silnému vlivu ruského kabaretu se německá scéna nemohla vyhnout. Modrý pták v inscenaci divadla MCHAT (Maeterlinck hru napsal v roce 1908 a Stanislavský ji zrežíroval ještě téhož roku - pozn. překl.) a její četné nápodoby byly k vidění ve všech evropských velkoměstech. Pak přišli téměř zároveň Pitoeff, který se předběžně usadil v Paříži, Tairov, Vachtangov, už zmíněný Stanislavský se svou družinou a židovský Habimah (divadlo založené v tehdy ruském Bialystoku 1912 je dnes národním izraelským divadlem - pozn. překl.), Šaljapin a další. - Německé divadlo působí v tomto divadelním stěhování národů více než jako gravitační bod. Shromažďuje a zpracovává. Nacházíme tu Maďary (Barnay, Eugen Robert, Sári Fedak). Poláky (Kiepura), Rusy (Maria Orska, Sokolov), Turky (Schildkraut) a zástupce takřka všech evropských národů. Jedna část už zase odputovala dál, jako Lia Rosen (Vídeň - Německo - severoamerické divadlo v jazyce jidiš). Právě Amerika je hlavním "tavicím kotlem": New York a Hollywood. Všechny rasy a národy vysílají režiséry a herce do filmového města a v New Yorku se hraje divadlo ve všech světových řečech.
Od velkých výměnných hostování, která se mají stát prostřednictvím "Internationale Bühnenvereinigung" stálou a plánovitou institucí, budiž tu odhlédnuto. Je přece už kariéra průměrného divadelního herce, od scény ke scéně, od stupínku ke stupínku schodiště ke slávě, nic než putování bez oddechu. - Toulavý národ vždy znovu, přes kartely a kolektivní smlouvy!


Budweiser Zeitung, 1928, č. 18, s. 12

Je krásné postavit vedle sebe v desátém roce Československé republiky vedle sebe recenzi inscenace německých provincionálních ochotníků a světově pojatou úvahu o divadle vůbec. Jako by po hrůzách první světové války nastal věk opravdové a volné výměny hodnot, provázený tolerancí a takřka bezbřehou uměleckou svobodou. Na obzoru číhala však světová hospodářská krize a z ní tyjící totalita Hitlerova i Stalinova. Pisatel předchozích řádek (není snad už v nich skryto přesvědčení, že jsme vlastně všichni jenom herci dějinného divadla, osobami bez pevného zázemí?), českobudějovický rodák, sociální demokrat a pak komunista se postupně dostal do služeb té druhé, leninsko-stalinské, a že jí s obměnami bylo souzeno téměř tři čtvrtě století. Josef Lenk přišel totiž na svět 9. června roku 1902, tedy na počátku toho osudového dvacátého, v českobudějovické Rosenauerově (dnešní Dvořákově) ulici čp. 4 v rodině vlakového strojvedoucího Josefa Lenka (*26. června 1874 v Tachově jako syn tamního barvíře Karla Lenka a Marie, roz. Rauchové rovněž z Tachova) a jeho ženy Rosiny (*8. března 1872 v Českých Budějovicích, dcery Josefa Bindera z Českých Budějovic a Veroniky, roz. Winkelbauerové ze vsi Mokré (Gauendorf) na zdejším jazykovém ostrově (tady se mu říká "budějovický", kus dál "strýčický"). Jako kmotr chlapcův je v křestní matrice podepsán Josef Binder, učitel v Grambachu (až do roku 1948 i česky Krampachy, dnes Potočná) u Nové Bystřice. A ještě jeden přípis, už dodatečný, tu najdeme, totiž že podle oznámení okresního úřadu je Josef Lenk ke květnu roku 1933 (tehdy učinili nacisté v Německu den 1. máje státním svátkem) bez vyznání. Stal se novinářem, ve třicátých letech působil jako tajemník Jednotného svazu soukromých zaměstnanců (JSSZ), v roce 1938 byl zvolen místostarostou Teplic, v době druhé světové války byl jedním z reprezentantů československých odborů v britském exilu (právě na základě své předchozí práce v Mezinárodní federaci veřejných a soukromých zaměstnanců v ČSR), mezi nimiž bychom našli i exilové sudetské Němce. Po návratu z Velké Británie byl Josef Lenk zaměstnán v předsednictvu vlády (ta vláda vbrzku zahájila masívní odsun německého obyvatelstva) a zasedal i v Ústřední radě odborů (ÚRO), kde byl až do roku 1967 zodpovědný za práci mezi československými občany německé národnosti. V letech 1948-1951 byl tajemníkem zahraničního referátu Svazu bojovníků za svobodu (SBS), později přejmenovaného na Svaz protifašistických bojovníků. Stal se krátce v letech 1950-1951 šéfredaktorem nakladatelství Mír v tiskových podnicích SBS (k nakladatelství připadl roku 1951 i někdejší čtenářský klub Družstevní práce). Jeho příspěvky bychom našli v tiskovém orgánu SBS Hlas revoluce i v nově v září 1951 založeném "týdeníku německých pracujících v Československu" s názvem "Aufbau und Frieden" (německý podtitul zněl "Wochenblatt der deutschen Werktätigen in der Tschechoslowakei"). Ten změnil v období politického uvolnění titul na "Prager Volkszeiztung" a když bylo třeba ducha obrody znormalizovat, vynořil se do služby režimu Josef Lenk a v letech 1970-1975 zastával post šéfredaktora listu. Lenk byl nějaký čas i členem Ústředního výboru KSČ a fungoval jako partner soudruhů z Jednotné socialistické strany Německa (SED) na východoněmeckém velvyslanectví v Praze. Zemřel v tom městě nad Vltavou 21. září roku 1985 a orgán sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku mu věnoval dlouhý nekrolog, který se věru nedostane jen tak každému a který tu otiskujeme v českém překladu.

Umrlčí prkno pro Josefa Lenka

Toni Herget


V jižních částech Šumavy (v originále "in den südlichen Teilen des Böhmerwaldes" - pozn. překl.) bývalo obvyklé vystavovat za zemřelé umrlčí prkna. Měla připomínat ty mrtvé a vyzývat ke krátkému zastavení a k modlitbě. Ještě dlouho po jejich úmrtí měla tak být na zesnulé uchována živá vzpomínka.
Jsou však lidé, kteří nepotřebují žádná umrlčí prkna, aby také ještě dlouho po jejich smrti nebyli zapomenuti, poněvadž se vyznamenali přemírou nelidskosti a posedlosti ideologií.
K nim lze jistě náleží přičíst před nedávnem zemřelého profesionálního vyhaněče (v originále "Vertreiberprofi" - pozn. překl.) Josefa Lenka, pocházejícího z Českých Budějovic (v originále "aus Budweis in Südböhmen" - pozn. překl.). Jako bezvolný nástroj prezidenta Edvarda Beneše v provádění "odsunu" (v originále "als willenloses Werkzeug des Austreiberpräsident Edvard Beneš" - pozn. překl.) dal se zneužít k tomu, aby aktivně spolupůsobil na loupeži domoviny své vlastní sudetoněmecké národní skupině (v originále "beim Heimatraub seiner sudetendeutschen Volksgruppe" - pozn. překl.).
Lenk byl původně sociálním demokratem a naposled (rozuměj naposled v první meziválečné republice - pozn. překl.) zastupujícím starostou lázeňského města Teplice (v originále "Kurstadt Teplitz" - pozn. překl.) v severozápadních Čechách. Když vedení německé sociální demokracie v Československu (v originále "das Führungscorps der DSAP", celý název strany zněl Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei in der Tschechoslowakischen Republik - pozn. překl.) a její organizace "Rote Wehr" (také "Republikanische Wehr", blíže viz web Vojsko.net - pozn. překl.) v letech 1938-1939 emigrovaly do Anglie, vydal se i on touto, jistě nikoli lehkou cestou. Poněvadž Lenk vždy držel s mocí a s mocnými, došel reálným srovnáním politických sil (tady Jaksch /sociální demokrat Wenzel Jaksch má i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./ a jeho dělničtí zástupci - tam Beneš se svými celosvětovými politickými vazbami, s podporou svobodných zednářů a mnoha miliony materiální pomoci) rychle k rozhodnutí vnutit se tomu pravděpodobně silnějšímu, tomu, kdo nabízí nejvíc. Lidé jeho způsobu myšlení připojili se už v říjnu 1940 pod vedením odboráře Josefa Lenka k sociálně demokratické opoziční skupině proti Jakschovu vedení DSAP. Zatímco Jaksch následkem bankrotu čechoslovakismu chtěl s Benešem dosáhnout lepšího nového začátku na základě uznání sudetských Němců (23 procent obyvatelstva ČSR) jako národní skupiny a zajištění národnostních práv, prováděli Zinner, Lenk, Krpal, Krejčí a jiní (v originále "u.a.m." - pozn. překl.) rozkol německé sociální demokracie v exilu. Jaksch mohl své přívržence odkazovat jen na budoucnost, Beneš ovšem mohl rozdávat prebendy a nikoli nevýznamné podpory, jimiž dokázal navnadit mnohé české a také německé emigranty.
Ještě v plném létě roku 1942 byli v Londýně žijící stoupenci KSČ proti Benešovým plánům vyhnání. Jejich mluvčím byl dlouhý čas německý Žid Ludwig Freund, který byl přesně deset let nato jako Ludvík Frejka pověšen ve Slánského procesu a jehož popel byl jedné zimní noci rozprášen po pražských ulicích. Ještě 31. srpna 1942 přiznával německý komunista Karl Kreibich a český sociální demokrat Rudolf Bechyně na jednom zasedání exilové státní rady v Londýně většině sudetoněmeckého obyvatelstva demokratický postoj a loajalitu vůči československému státu. To se mělo brzy změnit, když se londýnský český exil stále zřetelněji orientoval pryč od Západu směrem k Sovětskému svazu. V přilnavé sací síle (v originále "im Sog" - pozn. překl.) tohoto přesměrování pochodoval i Josef Lenk.
Bylo zapomenuto, čím generální tajemník KSČ Klement Gottwald ve svém prvním projevu na půdě pražského parlamentu v prosinci roku 1929 hrozil svým politickým protivníkům (v německém originále textu je pasáž citována česky - pozn. překl.): "Jednoho dne zatočíme s vámi právě tak, jak zatočili ruští bolševici s carem,s buržoasií a Kerenským!". Zapomenuto bylo také to, co je v nesčetných rezolucích Kominterny za Manuilského a Dimitrova zaznamenáno ohledně toho, jak KSČ zadržuje "imperialistickou" politiku Čechů. Zapomenuto bylo, že se až do roku 1933 i v západoevropském byru Kominterny (WEB) kázalo "sebeurčení jednotlivých národů a národností ČSR až do odtržení od státu". Světová revoluce se zdála druhou světovou válkou přiblížit nadosah. Beneš nadto vsadil na panslavismus pod ruským vedením a doufal, že se jako protežovaný Stalinem stane znovu prezidentem budoucího Československa.
Oslepen leskem budoucí moci byl přilákán mnohý pestrý motýl a měnily se i partajní legitimace. Také Josef Lenk náležel k těm, kdo se osvědčili jako konjunkturální přeběhlíci (v originále "als Konjunkturritter" - pozn. překl.). S Zinnerem a jinými zahnul od sociální demokracie ke KSČ a stanul konečně s německými komunisty Karlem Kreibichem a Gustavem Beuerem v jedné frontě s Benešem, který chtěl v nově zřízeném Československu řešit národnostní problémy stalinským způsobem. Tak zradili čeští proletáři své dřívější německé spolubojovníky, prokleli sice nacistický teror a jeho metody, akceptovali však současně stejné metody bolševismu a udělili navíc sami sobě titul antifašisté.
To, že Jaksch a jeho malý hlouček věrných ve Velké Británii a Skandinávii proti jednotné frontě českých šovinistů a česko-německých ideologických agitátorů nemohli nic pořídit, bylo jasné. Bojovný Jaksch měl pro tyto lidi výraz "Judasvolk" (tj. "Jidášovo plémě" - pozn. překl.).
Jako jeden z mála sudetských Němců směl Lenk z britského exilu po skončení druhé světové války časně odcestovat do Československa. Jakschovi to bylo např. odepřeno. Lenk prodělal strmou kariéru. Patolízal (v originále "Liebediener" - pozn. překl.) Lenk to brzy dotáhl na směrodatné posty. V organizaci odbojářů a v odborech stál po dlouhý čas v těch vedoucích funkcích. Spolu s Bruno Köhlerem, šedou eminencí KSČ, usiloval o "socialistické zařazení", tj. asimilaci zbytkové sudetoněmecké populace, která po vyhnání více než 3 milionů lidí z nejrůznějších důvodů zůstala v zemi. Nese také vinu za to, že tito Němci byli až do roku 1968 v československé veřejnosti umlčeni.
Pokus reformovat československý komunismus v roce 1968 byl od počátku mrtvě narozeným děckem. "Pražské jaro" vyneslo však na svět několik poznání, která by neměla zapadnout. Tak napsal český šéfredaktor (jmenoval se Vojmír Šimonek a v minulosti byl dosazen Janem Drdou po únoru 1948 jako spisovatel komunista namísto Jaroslava Rejzka do vedení brněnské redakce Svobodných novin, v roce 1968 ovšem byl mu jako nežádoucímu zakázán vstup do východního Německa a on, který se za srpnové invaze zdržoval v Hamburku, se už do ČSSR nevrátil - pozn. překl.) v listu "Volkszeitung" (v březnu 1968 změnil název na "Prager Volkszeitung" - pozn. překl.), vydávaného pro Němce v ČSSR ve vydání z 10. května 1968 mj. (v originále ovšem německy - pozn. překl.) mj.: "Slovensko a pohraniční oblasti Čech žily na úrovni vykořisťovaných kolonií" (rozuměj za Masaryka a Beneše v předválečném Československu). Dále tam stojí psáno (v originále ovšem v obou případech německy - pozn. překl.): "Vrchol nesprávné národnostní politiky připadá na rok 1960, v němž tzv. socialistická ústava jednu menšinu - tu německou - dokonce zcela přechází, ačkoli je co do počtu druhá největší... Němci... se cítili v naší vlasti jako naplavené dřevo v řezaném jamajském rumu (v originále ,wie Treibholz bei Windstärke 13' - pozn. překl.)..."
Tak zřetelné výpovědi (rozšiřování některých čísel listu "Volksszeitung" bylo ve východním Německu roku 1968 zakázáno /šlo o čísla 4 a 9/ - pozn. překl.) musily sotva založený německý "Kulturverband" (spolek, jehož plný název původně zněl "Kulturverband der Bürger deutscher Nationalität der ČSSR", byl založen 14. června 1969 a existuje dodnes - pozn. překl.) už rok nato přivést do nesnází. Znovu to byl Lenk, přivedený nazpět ze svého důchodu a pověřený vedením "Prager Volkszeitung". Rychle se postaral o totální "očistu od reakčních elementů", ujistil nezlomnou věrností SSSR a východoněmeckému režimu, které poskytly "bratrskou pomoc v krizovém období" a nechyběly ovšem ani další přísahy ideologické zásadovosti. Vyplatilo se. Když Lenk před nedávnem zemřel, ze strany KSČ bylo potvrzeno, že s ním ztratila jednoho ze svých nejvěrnějších.
Proměnlivá historie KSČ nás učí, že to se stranickou věrností nelze brát úplně doslova. Největší Stalinův pomník na světě, který byl vztyčen právě nad Prahou, zmizel tu jednou doslova přes noc. Generální tajemník Slánský zaplatil svou věrnost straně na pražském popravišti.
Jisto je, že sudetští Němci budou mít Lenka dlouho v paměti jako spoluvyhaněče vlastní národní skupiny. Nepotřebuje k tomu nijaké umrlčí prkno. Stačí si přečíst, co stojí psáno (v originále ovšem německy - pozn. překl.) v jednom z čísel časopisu "Sozialistische Mitteilungen", který Lenk, Krpal a Brügel vydávali v Londýně, konkrétně jde o číslo z července-srpna roku 1945: "Jsou tu lidé, kteří nyní mají s Němci soucit. Jak hrozné, že byli v Praze nasazeni na židovské příděly, že byli donuceni nosit (rozuměj na zádech namalovaný - pozn. překl.) hákový kříž, donedávna pro ně ještě znamení nadlidství. Jak strašlivé, že tito politováníhodní lidé musejí nyní opustit svůj domov..."


Sudetenpost, 1986, č. 4, s. 4


- - - - -
* České Budějovice / † † † Praha

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záhlaví prvního čísla "týdeníku německých pracujících v Československu" s datem 27. září roku 1951
Za okny rodiny čtenářů listu "Aufbau und Frieden" se nebe černá dýmem továren komunistické moci
Na titulních stránkách komunistického deníku jeho rodného města s daty konce září a počátku října 1951, tedy z doby, kdy začal vycházet Aufbau und Frieden, je mimo jiné odůvodňováno umístění sochy Jana Žižky před radnicí na náměstí "jakožto střediska živého, radostného a vyvíjejícího se organismu" (po letech nakonec socha skončila u kasáren nedaleko Lenkova rodného domu)
Zajímavou vzpomínku na Josefa Lenka najdeme v rozhovoru Waltera Piverky s Lukášem Novotným
     z roku 2007 pro "Landeszeitung", list Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
Jedno z čídel "reformního" období týdeníku "Prager Volkszeitung", kam byl Lenk povolán roku 1970 jako "normalizátor"

zobrazit všechny přílohy

TOPlist