logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

NIKOLAUS LENAU (vl.jm. NIKOLAUS NIEMBSCH VON STREHLENAU)

Johannes Ziska vor Raby's Mauern


Gerne sehn wir schöne Spiegel
Im Gemache schöner Frauen;
Möge froh ihr holdes Antlitz
Ihnen draus entgegenschauen!

Hat ja selbst Natur, die ernste,
Nichts so schön gemacht auf Erden,
Wie den Spiegel, drin sie anschaut
Ihre Züge und Gebärden.

Sie betrachtet, durch des reinen
Menschenauges Zauberspiegel
Ihrer Züge schöne Räthsel,
Wie ein lächelnd Gottessiegel.

Rings hinaus in alle Weiten
Ist des Weltmeer hingegossen,
Doch ein Ocean in Tiefe
Ist das Auge eng umschlossen.

Welten schwimmen auf den Fluten
Dieses Meers an uns heran
In den ew'gen Geist hinunter
Reicht der stille Ocean.

Lieben kann ich Ungeschautes,
Klang es hold mir; doch anbeten
Werd' ich nur, was schön und göttlich
Vor das Auge mir getreten.

Schauen ist die höchste Wonne:
Wehe, wer das Licht verloren!
Jedes Glück ist seinem Dunkel
Wie ein Grüßen vor den Thoren:

Jeder Schmerz wird doppel heftig
In der Brust dem Blinden schlagen,
Weil die Mächte ihm des Lebens
Jeden stillen Trost versagen.

Weinen hört er die Entrückten,
Lachen hört er sie beklommen,
Doch der Wehmuth stilles Lächeln
Und ihr Trost ist ihm genommen.

Tiefer stürzt der Schmerz beim Anruf,
Gleich, dem Hirsche, dem erschrocknen,
In die Wildnis, doch das stumme
Lächeln kann das Auge trocknen.

Ziska hat gen Raby's Mauern
Seines Heeres Sturm gewendet,
Als ein Pfeil ihm auch das zweite
Auge trifft, er ist geblendet.

Tiefer wird es nun betrauern
Hussens Tod, des edlen Helden,
Heißer, wilder, schreckenvoller
Wird sein Zorn der Welt sich melden.

Jan Žižka před hradem Rabí


Krásné zrcadlo my rádi
zříme v domě krásných paní,
ze kterého patří na ně
šťastný obraz lepých skrání!

Příroda, ač sama vážná,
lepší věci nestvořila
nad zrcadlo, v kterém vidí
rysy své a svého díla.

Kouzelným tím zrcadélkem
lidských očí jí se blýskne
jejích rysů hádanka, jak
Bůh když smavou pečeť vtiskne.

Kolem venku do všech šířek
rozlito je moře světa,
avšak v úzké oko lidské
oceánu hloubka vkleta.

Celé světy ve vlnění
toho moře plují k nám,
oceán ten sahá dolů
k věčným ducha hlubinám.

Milovat lze neviděné,
zbožňovat však lze jen zase,
co nám v oko předstupuje
ve své božskosti a kráse.

Rozkoš největší je vidět;
To kdo ztratil světlo, běda!
štěstí oka tmě jest jenom
jako pozdrav, jenž se nedá;

každá bolest dvojnásobně
v prsou slepce bude bíti,
neboť tomu život musí
každou těchu odepříti.

Slyší plakat nešťastníky,
slyší tíseň zastíranou
úsměvem, však tichý úsměv
útěchou mu odpíranou.

Hlasná bolest dojme více
jako jelen ustrašený,
avšak němý úsměv suší
zrak, jenž slzou zakalený.

Žižka řídil proti Rabí
svoje vojsko do útoku,
zcela oslep', když mu střela
uvázla i v druhém oku.

Tím hloub bude oplakávat
Husa, mistra vznešeného,
hrůzněji a divočeji
bude znít hlas hněvu jeho.

P.S. Ty verše tvoří pátou "kapitolu" autorova lyrického eposu Johannes Ziska - Bilder aus dem Hussitenkriege. Člověk by řekl, že jde o romantický chvalozpěv na zrak, ale v konci se od velkého básníka dovídáme, že plakat hněvem vůči světu lze zesíleně i zcela slepému Husovu mstiteli. Epos přeložil (jeho vzorný překlad ovšem ponechávám v ukázce beze změny) pod názvem Jan Žižka - Obrazy z husitské vojny roku 1934 Antonín Hartl (žil v letech 1885-1944, pracovník pražské Univerzitní knihovny, knihovník československého ministerstva zahraničí, kde měl pak na starosti i kulturní život Podkarpatské Rusi a československo-rusínské kulturní vztahy, člen zednářské Velelóže Pravda vítězí, jejíž vznik roku 1928 k jubileu republiky osobně podpořil Dr. Edvard Beneš) a věnoval "táborským bratřím k založení z.- (rozuměj zednářského) kroužku Kalich". Z Palackého Dějin citujeme o Žižkovi (s. 577 vydání Kočího z roku 1921): "Dobývav zajisté hradu Rabí ve Prachensku podruhé v měsíci červenci tohoto léta (rozuměj roku 1421, v Palackého poznámce je pak na základě pramenů vyvrácena verze 'povídaček, třebas i malovaných' o březnovém datu téhož letopočtu), postřelen jest při outoku do tváře tak, že zástřel uvázl mu v oku ještě zdravém i hrozil oslepnutím ouplným." K němu i přes Žižkovo léčení v Praze došlo. Pamatuji se, jako ostatně tolik českých chlapců nejen mého věku, na obraz té pošumavské události, kde prý střelec osudného šípu Přibík Kočovský z Kočova (8 kilometrů na východ od Tachova) volá na husitského vůdce s klapkou přes levé oko, o něž Žižka přišel sečnou ranou už ve svých dvanácti letech (někdy se uvádí, že ho ztratil až v bitvě u Grunwaldu roku 1410, kde možná bojoval jako nájemný žoldnéř na straně německých rytířů (viz např. článek v Lidových novinách) a s nekrytým okem pravým: "Krejž holého!" Půvabným detailem je, že německé jméno Kočova zní Gottschau, téměř jako Gottesschau, Visio Dei.

Snad by mne Lenauovo jméno neupoutalo svým "husitským" tématem, kdybych nenašel v knize Bayerischer Wald erlebt von Dichtern (1981) příspěvek Hermanna Lenze (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) s tvrzením, že "der böhmische Kubany-Wald ist dunkelgrün und schwarz und blau. Lenau hat ihn in seinem Gedicht 'Der Räuber im Kubany' deutlich gemacht." Loupežník na Boubíně! Jde ovšem o dost závažný omyl: Lenau v roce 1841 napsal opravdu báseň o loupežníkovi v lese, ovšem nikoli tom boubínském, nýbrž v uherském pohoří Bakony (jaká kouzelná přesmyčka!) - v plném znění si lze ostatně ty verše přečíst v originále na webu Die Deutsche Gedichtebibliothek. Německé dějiny literatury ostatně znají Nikolause Niembsche von Strehlenau (matka a přátelé mu prý říkali Nikoš) jako "uherského Němce". Narodil se 13. srpna roku 1802 v tehdy uherském (banátském) Csatádu (dnes rumunská obec Lenauheim) nedaleko Temesváru (dnes Timisoara). Z otcovy strany byly básníkovy kořeny německé a slovanské, z matčiny maďarské. Do devíti let trávil dětství v domovské pustě, gymnázium absolvoval u piaristů v Pešti, kde v něm jeden jeho strýc probudil ovšem už neslábnoucí náboženské pochyby. Následovala studia ve Vídni a v Prešpurku (dnes Bratislava) a po smrti matky a babičky nepokojný toulavý život, za něhož poznal i Severní Ameriku. Na lodi Atalanta, plovoucí odtud, se odehrává i jeho vlastní výpověď, zachycená v románě významného německého básníka a prozaika Petera Härtlinga, rodáka ze Saské Kamenice (Chemnitz), natrvalo však už poznamenaného pobytem v moravské Olomouci za druhé světové války a následným útěkem do rakouského Zwettlu, nijak daleko od jihočeských a jihomoravských hraničních vrchů. Härtlingova kniha s "lyrickou" pronikavostí hudební skladby (autor ji nazval "suitou") jde ve stopách nešťastného básníka, který svou poezii a erotický život (jeho melancholie vyústila v letech 1832-1844 do kreativní literárně tvůrčí "fáze") zaplatil šílenstvím a smrtí. Zemřel 22. srpna 1850 v Ober-Döbling, dnes součásti Vídně, pochován je však v dolnorakouském Weidlingu. Příčinou smrti jednoho z největších vůbec rakouských lyriků bylo "měknutí mozku", jak zní starší označení "progresívní paralýzy", nesporného následku syfilidy.

Z románu Niembsch čili Nehybnost

Peter Härtling


Nicotné obrázky, ale těhotné činy: Madeleine, prvá žena, kterou jsem měl (v originále "meine erste Damenbekanntschaft" - pozn. překl.), tím melodickým jménem zastírala sebe sama a svůj příšerný život; mládí ji neušetřilo mravní zkázy a nemoci, mé oko, necvičené, kochalo se vzezřením té krásné larvy (v originále "labte sich an dieser hübschen Larve" - pozn. překl.), delikátností tělesných tvarů, zcela zaskočeno její zběhlostí v umění milovat, která se mi jevila dána samou přírodou, nikoli nabyta postupně putováním mnoha loži. Stav místnosti, kde žila, by mne mohl poskytnout orientaci ve stavu její duše. Byl jsem zaslepen, její objetí mě očarovávala, stvrzovala mne. Ta doznání, můj trpělivý posluchači, jsou blahem obecně známým. Jednou za čas jsme chodívali do divadla; oblékala se zdrženlivě a elegantně, musila se však někdy, čemuž jsem však porozuměl až o něco později, ztrácet z očí pánům, jež jí zřejmě nebyli cizími, ale které už nechtěla znát. Začal jsem psát poezii. Duchovní, jakož i tělesné slasti soužití s Madeleine - jmenovala se jinak docela obyčejně Josephine Kutschera - mne inspirovaly k vyslovení ve verších, jež se po uveřejnění setkaly s uznáním. Získal jsem proslulost ve Vídni i mimo ni; k mému údivu to Madeleine vůbec nepotěšilo. Její objetí se přeměnila v zlostná ovíjení (v originále "in zornige Umschlingungen" pozn. překl.) a jednoho večera, který minul v nadmíru žhavé milostné extázi, mi sdělila, že trpí na nemoc, která se vší pravděpodobností zasáhla i mě. Bylo mi devatenáct let. Co člověk dělá v tom věku, doví-li se, že je nakažen pohlavní nemocí? Já uprchl. Styděl jsem se jít k lékaři, zkoušel jsem se kurýrovat lidovými metodami; dalo se počítat s uzdravením? Necítil jsem nijaké nepříjemné příznaky, krev mi tekla stejně červená jako dřív - ach, ten labyrint, ty marné pokusy začít rozumný život. Odjel jsem z Vídně, pár týdnů jsem strávil na jedné usedlosti v Horních Rakousích, kde žil zchudlý baron, který se mi v dopise představil jako ctitel mých veršů; oba, on i jeho žena, si mě podmanili svým venkovským snílkovstvím...


- - - - -
* Lenauheim (RUM) / † Oberdöbling, Vídeň (A) / † † Weidling (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jeho hrob v Klosterneuburgu (Weidlinger Friedhof)
Pomník ve Vídni (Opernring, Schillerplatz)
Vazba jednoho z vydání (1910) souboru jeho díla
Obálka (1968) polského překladu  románu Niembsch čili Nehybnost v nakladatelství Czytelnik, jehož autorem je Peter Härtling, rodák z Olomouce
Titulní list, zednářské věnování a závěr poznámky na okraj překladu Lenauova "Žižky",
pořízeného Antonínem Hartlem v roce 1934 a vydaného v Táboře Jiřím Sedmíkem

zobrazit všechny přílohy

TOPlist