logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ADALBERT LANNA

Proniknut přesvědčením...


Vaše Veličenstvo!
Proniknut přesvědčením (v originále "Durchdrungen durch die Uiberzeugung" - pozn. překl.), že Vaše Veličenstvo každému podnikání, které má za cíl oživení přepravy a podporu průmyslu, milostivě poskytuje všemožnou ochranu, odvažuji se v nejhlubší úctě vyslovit myšlenku, jejímž uskutečněním by mohl být zvýšen blahobyt obyvatel rozsáhlé zemské oblasti v Království českém.
Veřejná doprava a odbyt krajových produktů byl v Čechách tak široce prospěšnou výstavbou silnic podstatně ulehčen, uvolněním labské říční plavby byl zvydatněn závažný zdroj národního bohatství (v originále "eine beachtenswerthe Quelle des Nationalreichthums" - pozn. překl.); zasílání výrobků a obchodního zboží z končin horní Vltavy (v originále "aus den oberen Moldaugegenden" - pozn. překl.) k Labi a do zahraničí nebyl po dlouhou řadu let při mnoha překážkách, stavějících se v cestu plavbě lodí po Vltavě možný bez až příliš velkého ohrožení a bylo proveditelné toliko v určitých obdobích roku a za příznivého stavu vody; účelnými opatřeními c.k. zemského gubernia zejména ale provedením solidních zásahů v oblasti vodních staveb (v originále "insbesondere aber durch die unternommenn soliden Wasserbauführungen" - pozn. překl.) jsou tyto překážky odstraněny a už po dva roky jsou krajové produkty a obchodní zboží z končin horní Vltavy nepřetržitě a bezpečně (v originále "ununterbrochen und gefahrlos" - pozn. překl.) přepravovány k Labi.
(...)
Za těchto okolností je velmi co litovat, že úsek Vltavy z Vyššího Brodu do Českých Budějovic (v originále "dasz die Moldaustrecke von Hohenfurt bis Budweis" - pozn. překl.), obnášející 8 ? míle (tj. asi 64 km, pokud se 1 poštovní míle rovná 7 1/2 kilometru - pozn. překl.), není pro lodě splavný a že na tomto úseku není možná ani voroplavba. Obyvatelé těchto lidnatých končin (v originále "die Bewohner dieser bevölkerten Gegenden" - pozn. překl.) jsou vyloučeni z obchodního spojení se severními kraji Čech, omezen je odbyt krajových produktů a zahájení obchodu dřevem ze šumavských pralesů znemožněno.
Směřovat tento obchod na Budějovice, na Prahu a dál do zahraničí by zajistilo Království českému nevyčíslitelné výhody, produkty zde vytěžené a vyrobené, zejména pak některé pro zahraničí určené druhy jemného a řešetného dřeva (v originále "insbesondere das für das Ausland bestimmte Zart- und Siebholz" - pozn. překl.), jehož výhodnému odbytu až dosud bránily špatné cesty a nákladný transport, by být mohly po odstranění překážek lodní dopravy lehce a s nepatrnými náklady plaveny po vodě, a těžený tu grafit, který už v současnosti tvoří nikoli nevýznamný artikl aktivního obchodu, zasílán tak mnohem výnosněji přes Hamburk do Anglie.
(...)

Vídeň, 27. února roku 1832 Adalbert Lanna m.p. (tj. manu propria = vlastní rukou - pozn. překl.)
královský loďmistr

zezadu (a tergo) napsáno:

Jeho Veličenstvu císaři rakouskému, králi uherskému a českému atd. atd. atd.
Adalbert Lanna, královský loďmistr
v Budějovicích v Čechách
prosí co nejposlušněji
o propůjčení výlučného privilegia
pro lodní dopravu po Vltavě
z Vyššího Brodu do Budějovic
13. března roku 1832

Adalbert či Vojtěch Lanna je vlastně už na webových stranách Kohoutího kříže připomenut (jak by mohl nebýt) básní Karla Viktora von Hansgirga, napsanou u příležitosti úmrtí "vltavského admirála" (to označení mimochodem užil asi poprvé Wilhelm Formann v článku "Adalbert Lanna, der ,Großadmiral' der Moldau", pojatého do Kratochwillova "Heimatbuchu" /1930/ - Formann i Kratochwill mají ostatně rovněž samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) z Vyššího Brodu do Českých Budějovic (mezi ty, kdo to zakusili, patří i můj syn a vnuk), asi cokoli tuší o existenci výše uvedeného, v originále ovšem německého listu císaři Františku I., požadujícím splavnění řeky Vltavy pro lodní dopravu (z tehdy "lidnatých šumavských končin horní Vltavy"/!/) v tom úseku už v roce 1832. Dejme však o jeho pisateli (bylo o něm ostatně napsáno opravdu mnoho a ne vždy zrovna zvlášť zasvěceně) vyprávět autoru povolanějšímu, než jsem já (je nakonec i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), jehož příspěvek o Lannovi si nezapomenutelný historik Ferdinand Seibt (měl jsem to štěstí ho poznat na sympoziích v Chebu a v Magdeburku) vybral pro edici "Lebensbilder zur Geschichte der böhmischen Länder"(separát o Lannovi z ní mi na podzim roku 2015 přivezla do Českých Budějovic snacha autora onoho textu Dr. Margarete Sedlmeyerová). Je sice do značné míry sepsán podle české knihy Ing. Theodora Žákavce (žil v letech 1871-1947 a byl místem svého narození ve Kdyni a úmrtí v Domažlicích vlastně Šumavanem) "Lanna - příspěvek k dějinám hospodářského života v Čechách a v Československu" (1936), místy bych řekl doslova z ní jen přeložen, nutí nás však přehodnotit a přezkoumat lecjakou "budějovickou" drobnost (například jistě ví, že "Böhmgasse" neznamená "Böhmova", nýbrž "Česká" ulice). Zde tedy jeden z "obrazů života", jiným slovem lidských životopisů, k bohatým dějinám českých zemí.

Obraz života Adalberta Lanny

Karl Adalbert Sedlmeyer


Jeho předci, jeho původ a jeho zaměstnání
Čechám, zemi kdysi bohaté na přírodní produkty, chyběla sůl, která proto větším dílem putovala tzv. "Zlatou stezkou" z Bavor do Prachatic jako do svého "solního skladu", než odtud našla další cestu do českého vnitrozemí.
S nástupem Habsburků na český trůn se dosavadní hospodářské poměry změnily; Habsburkové totiž měli bohatá ložiska soli v Solné komoře (Salzkammergut) u Gmundenu, kterým nyní dali přednost. Dovoz soli do Čech z Bavor byl zakázán. Namísto solního skladu v Prachaticích bylo jako nové místo k tomu určené vyhlédnuto královské horní město Budějovice (v originále "die Königliche Bergstadt Budweis" - pozn. překl.). Mezi Vltavou a cestou na Plzeň leží Čtyři Dvory (Vierhöf), předměstí Budějovic. Tento klidný kout na levém vltavském břehu měl od 16. století až do druhé poloviny století devatenáctého zvláštní význam pro české hospodářské dějiny. Je to zásluhou císařsko-královských, poté schwarzenberských a posléze Lannových loděnic.
Pro přepravu soli byly sem získány odborné síly od rakouské řeky Traun (česky Travna - pozn. překl.), po níž byla sůl transportována už zdávna, jako zkoušení mistři, řemeslníci a lodníci. Se stavbou lodí a vodních propustí jako cest pro voroplavbu bylo započato už v roce 1547 a roku 1550 na den sv. Václava se plavil prvý vor se 125 sudy soli z Budějovic do Prahy a prázdný se vrátil nazpět do Budějovic. Předtím ale, než se sůl vůbec do Budějovic dostala, bylo jí sem urazit obtížnou cestu. Ze Solné komory lodí přes Travenské jezero (Traunsee), po Travně a po Dunaji (Donau) dál do Lince (Linz), odtud formanskými vozy přes šumavské hřbety do Budějovic. Tam ji převzal c.k. solní správce (v originále "k.k. Salzverwalter" - pozn. překl.), který měl za úkol přerozdělování soli do měst v Čechách. Sůl pro přepravu po vodě přebíral c.k. loďmistr (k.k. Schiffmeister), kterému příslušela i stavba a oprava lodí; měl doprovázet náklad soli do Týna nad Vltavou (v originále "Moldauthein, česky i "Vltavotýn" - pozn. překl.), měl na starosti zpětný výtah lodí, ale i údržbu vodních tras pro voroplavbu, vlečných drah i cest pro lodní dopravu. Z Týna nad Vltavou putovala pak sůl na vorech dál do Prahy, teprve mnohem později na nákladních člunech.
Ze Solné komory přicházeli do Budějovic i další obyvatelé. Mezi nimi vynikají v první polovině 18. století lodníci a zaměstnanci solního úřadu a skladu, jimž se tu říkalo "Salzbinder" (tj. vlastně bednáři coby výrobci sudů na sůl, Dobrovský má však ve svém německo-českém slovníku pro "Salzbinder" český výraz "skladčí" - pozn. překl.), nositelé příjmení Lahner (psáno i Lanner či Lähner). Tak se připomíná jistý Oswald Lahner jako císařský lodník. Simon Lahner, majitel domu ve Wisau u Ebensee na Travenském jezeře, a jeho žena Barbara měli spolu tři syny Jakob, Simon a Andreas.
Z nich žádal Jakob Lahner, lodník a "Salzbinder", narozený 1700, o přijetí mezi českobudějovické měšťany (učinil tak v roce 1744 - pozn. překl.). Vzal si za ženu dceru solního správce Adama Haaseho a jeho příjmení se později psalo Lanner. Jeho bratr Simon byl také ještě pokřtěn ve farnosti Traunstein. Když zemřel loďmistr Simon Taxner, stal se Simon Lahner loďmistrem při císařské plavební společnosti pro přepravu soli, zvané "Salzschifffahrt" jako prvý ze svého rodu. Zemřel dne 31. prosince roku 1755 v loděnici ve Čtyřech Dvorech (Encyklopedie Českých Budějovic uvádí jako letopočet jeho úmrtí mylně rok 1761 - pozn. překl.).
Na jeho místo nastoupil jeho bratr Andreas, druhý c.k. loďmistr z rodu Lahnerů. Narodil se dne 16. listopadu roku 1704 a oženil se dne 23. listopadu 1732 s dcerou "salzschiffera" Johanna Steinkoglera, který sem do Čtyřech Dvorů přišel rovněž z Horních Rakous. Andreas převzal i dům po svém bratru Jakobovi. Zemřel 4. května 1771 v loděnici ve Čtyřech Dvorech. Jeho syn Thomas, narozený 4. prosince 1741, se už podepisoval příjmením Lanna. Stal se v solním úřadě otcovým nástupcem a přesídlil v roce 1775 do čtyřdvorské loděnice. Byl majitelem "staré pošty" na Pražském předměstí (Prager Vorstadt), která později přešla do vlastnictví jeho dcery Theresie, provd. Patkové (v originále "Patka" - pozn. překl.). Za jeho působení v úřadě došlo k pronikavým změnám v přepravě soli. Podle starých dohod byla schwarzenberská vrchnost povinna dodávat všechno dřevo pro stavbu lodí za dohodnuté ceny. Mzdy a ceny dřeva tehdy rostly, takže vrchnost se cítila poškozována, každé námitky z její strany u solního úřadu byly však marné. Proto se schwarzenberská správa rozhodla propachtovat si přepravu soli do vlastních rukou. Po dlouhém vyjednávání došlo dne 31. prosince 1773 ke shodě na šesti letech, po něž se správa hlubockého panství (v originále "die Herrschaftsverwaltung in Frauenberg" - pozn. překl.) zavázala dodávat ročně z Budějovic do solního depa v Týně nad Vltavou 110 tisíc sudů čili 100 tisíc vídeňských centů soli po 3 1/2 krejcarech za cent a 40 tisíc vídeňských centů z Týna nad Vltavou do Žďákova (v originále "nach Ždakow" - pozn. překl.) po 7 1/2 krejcarech za cent.
Převzaty byly i čluny, a sice jedenáct starých a jeden nový, zásoby dřeva a zbylý materiál pro stavbu lodí nezbytný. Loďmistr Thomas Lanna vstoupil 1. ledna 1774 do schwarzenberských služeb s ročním platem 75 zlatých. Zároveň převzalo schwarzenberské ředitelství na Orlíku přepravu soli v rozsahu 15 tisíc centů do Prahy po 12 krejcarech za cent. Odtud se neodehrávala lodní přeprava soli v režii solního úřadu, nýbrž byl na ní každoročně vypisován
veřejný konkurz. Nezměnily se jen přepravní výdaje, nýbrž v pražské přepravní oblasti i přepravci. V roce 1797 zaměstnávala budějovická loděnice 42 lodníků pro šest člunů. Lodníci byli bez výjimky z Budějovic (v originále "ausnamslos Budweiser" - pozn. překl.). Na jednom takovém člunu byl jeden kormidelník, zde "vrátný" (v originále "ein Steuermann" - pozn. překl.), jeden předák (v originále "ein Vormannn /Formann, Fuhrmann/" - pozn. překl.) a šest lodníků. Roku 1788 koupil Thomas Lanna od hlubockého panství jeden téměř nový člun a přepravoval na něm do Prahy sto sudů soli, kromě toho i sanytr. Tak započal obchodovat ve vlastní režii. Dne 30. června 1797 loďmistr Thomas Lanna zemřel. Jeho nástupcem se stal tehdy pětadvacetiletý jeho syn Thaddäus, kterého lodníci označovali za zvlášť zdatného. Jeho týdenní mzda obnášela jeden zlatý a 30 krejcarů, 30 dalších krejcarů dosával za plavbu nazpátek. Dne 10. září roku 1797 složil Thaddäus Lanna přísahu jako c.k. loďmistr. Válečná léta (rozuměj období napoleonských válek - pozn. překl.) přinesla s sebou zdražení životních nákladů. V roce 1799 žádali lodníci o zvýšení denní mzdy z 20 na 30 krejcarů. Roku 1801 jim Thaddäus Lanna dopomohl ke zvýšení jejich tarifu z 20 na 30 zlatých za stavbu jedné lodi. V roce 1830 požadovali tesaři zvýšení mzdové sazby za řezání fošen a také jejich přepravné, stanovené před 30 lety, kdy jedna měřice obilí stála dva zlaté 30 krejcarů, nyní ale devět zlatých.

Život a působení Adalberta Lanny
Adalbert Lanna se narodil dne 23. dubna roku 1805 v loděnici ve Čtyřech Dvorech. Tady, kde Vltava za jeho časů tekla budějovickou pánví širokým korytem s množstvím vedlejších ramen, měnícím se postupně v regulované řečiště s prostornými břehy, stál jeho rodný a otcovský dům. Tady na vltavských březích a ve vodě té řeky ve společnosti svého bratra Johanna sbíral své první životní zkušenosti. Odplouvající říční lodě (v originále "Zillen", přičemž singulár "Zille", česky i "cíla", je lehká nákladní loď - pozn. překl.)roku 1848 namísto Jezuitská Karlova ulice, od roku 1848 namísto Jezuitská Karlova ulice,a vory, celý ten vodní tok, který se k severu kaňonovitým údolím zařezával do žulového masivu českého vnitrozemí, s hlubockým zámkem na strmém srázu nad vodou, to všechno mělo velký vliv na pozdější vývoj mladého Lanny, který se nejprve projevil jako puzení po cizině (v originále "im Drang nach der Fremde" - pozn. překl.). Jeho otec Thaddäus i jeho matka Theresia, roz. Masáková, pocházející z dědičného statku Semenec při řece Lužnici (v originále "an der Lainsitz" - pozn. překl.) u Týna nad Vltavou, starostlivě pečovali o výchovu svých dětí. Stejně jako jeho bratr Johann navštěvoval Adalbert v blízkých Budějovicích nejprve tzv. "počtářskou školu" (v originále "Rechenschule" - pozn. překl.) a pak i zdejší piaristické gymnázium. Na seznamu jeho žáků v roce 1818 nacházíme i Adalbertovo jméno. Na svátek Všech svatých roku 1820 pluli Adalbert i jeho bratr s jinými ještě studenty, které otec Thaddäus Lanna gratis podporoval, na jedné lodi pro přepravu soli do Prahy, aby tam absolvovali tříleté studium polytechniky, povolané v život zemskými stavy roku 1806 podle francouzského vzoru na podnět Franze Josefa rytíře von Gerstnera. Gerstner byl i prvým ředitelem tohoto vysokého učení. Johann, který se věnoval studiu práv, bydlil s Adalbertem u "Červeného orla" v Jezovitské ulici (v originále mylně "in der Jesuitengasse im ,Schwarzen Adler'", Žákavec má "U červeného orla" - pozn. překl.). Adalbert zvládl s dobrým výsledkem přijímací zkoušky a věnoval se pak pod Gerstnerovým vedením zejména mechanice a strojnictví ve druhém ročníku. Jedno kritické střetnutí s prchlivým profesorem ho však přimělo k tomu vzdát se svých studií a akceptovat místo nich dvouletou výuční dobu u vlastního otce. Byl učněm pilným, poněvadž už ve dvaceti letech složil "vrátenskou" zkoušku, opravňující k zastávání funkce "vrátného", (tj. kormidelníka, řídícího loď - pozn. překl.). Ta učňovská léta byla tvrdou školou pro jeho budoucí život. Postupně se učil i stavbě lodí, chodil do lesa vyhledávat kmeny pro stavbu lodí vhodné, namáhal se při kácení stromů, při řezání pilou na fošny. Přitom se učil poznávat i dobrý, byť drsný charakter šífařského lidu, jeho schopnost a sílu úsudku, jeho ochotu a připravenost pomoci.
Vltava měla tehdy ještě více než 110 nebezpečných míst na vodní cestě z Budějovic do Prahy. Zvláštní druh překážek na říčním toku tvořily mlýnské jezy, který bylo na téže trase třiatřicet. Na jednom z nich Lanna při vysoké vodě málem ztratil život. Při tom místě severně od Týna nad Vltavou dal na památku oné události vztyčit v roce 1824 mramorový pomník s železným křížem (bylo na něm dokonce čtyřverší následujícího znění - svůj český překlad přidávám jen z úcty k Lannovu osudu:

Der Vorsicht Gottes ewig weises Walten,
Ergründet nie der Mensch in seinem Wahn,
Was sich durch Zufall scheinet zu gestalten,
Ist kein Ohngefaehr - ist ewiger Plan
.
(tj. Věčně moudrá je Prozřetelnost Boží,
nepochopena nikdy člověkem,
co se ti zdá, že náhodou měls prožít,
je dávno v Jeho plánu odvěkém. - pozn. překl.)

V roce 1825 složil už zmíněnou vrátenskou zkoušku (v originále "Die Steuermannsprüfung" - pozn. překl.) a jeho úsilí směřovalo nyní k tomu, aby napomohl přepravě zboží po řece. Vedle soli to byl teď také grafit z ložisek na jižní Šumavě, který byl přepravován po Vltavě a dokonce i dál po Labi až do Hamburku. Budějovické pivo ulehčovalo otevření mnoha celních závor, neboť až do Hamburku se takových hraničních překážek dalo napočítat 48. Poněvadž se cesta konala bez jakéhokoli spěchu, mohly být v každém větším městě navazovány obchodní vztahy. V Hamburku konečně prodal Lanna za výhodné ceny dřevo a grafit, o který tu byl obzvláštní zájem. Cílem jedné zajížďky se stal dokonce Berlín a doma v Budějovicích to živilo fámy, že snad vycestoval za moře až do Ameriky. Tak vysoce se odhadovala jeho cestovní vášeň. Přece však tato prvá cesta do zahraničí vynesla Lannovi onen úspěch pozdějších let, jak poznamenal jeho bratr Johann. Ještě dvě takové cesty měl v následující době podniknout, tu poslední na výslovné pozvání hansovního města. Jeho úsilí směřovalo nyní k samostatnému podnikání. Otec Thaddäus skonal 28. července roku 1828 a učinil Adalberta nejen dědicem svého podniku, nýbrž svěřil mu i péči o matku a čtyři nezletilé sourozence. Jemu samému chybělo k dosažení plnoletosti šest měsíců. Starší bratr Johann byl už v Hluboké nad Vltavou ve schwarzenberských službách jako právník. Podle znění otcovy závěti byl Adalbert povinen vést podnik jménem matky a sourozenců až do plnoletosti svého bratra Thaddäuse, který se narodil 13. února 1815, tedy až do 13. prosince 1839, a předkládat účty své matce a poručníkovi. Po prvých šest let měla jeho roční mzda odpovídat dosaženému zisku, později ovšem měl z něho dostávat třetinu.
V jedné žádosti adresované knížeti Schwarzenbergovi prosí jeho matka, aby bylo jejímu synu Adalbertovi svěřeno vedení lodní plavby po zesnulém manželovi. Odvolávala se přitom na jednatřicetiletou služební dobu svého muže a na dosavadní pracovní výsledky synovy. Vdovina žádost se neminula s úspěchem. Hlubocké ředitelství ji doporučilo a synův pacht obchodu se solí zvláště vyzdvihlo, jakkoli jinak ředitelství působil velké těžkosti. Dne 29. dubna roku 1829 byl Adalbert Lannajmenován c.k. loďmistrem a 12. září téhož roku mu byla přiznána plnoletost. S velkou energií se ujal otcovského dědictví. Vůči odporu starších lodníků musil užít diplomatické obratnosti, poněvadž mnohý z nich si na Lannovo místo činil osobní nároky a jen nerad se podřizoval čerstvému čtyřiadvacátníkovi. Vedle dosavadního důrazu na přepravu soli a stavbu lodí obrátil Lanna svou pozornost na samostatný obchod se stavebním dřevem a na přímou lodní dopravu do Prahy, do severních Čech a především do severního Německa s Hamburkem jako cílem cesty. Až dosud bylo z jihočeských lesů jen v nepatrném množství předmětem voroplavby, a to jen z poříčí Vltavy převážně z oblasti hlubockého panství a v podobě palivového dřeva, nařezaného na polena z nejlepších kmenů krumlovského a rožmberského revíru, poněvadž rostlo na nepřístupných místech a nebylo schopno transportu do složišť. Jinak nevyžadovalo dřevo, spalované v milířích pro sklářské hutě, které tu byly v 18. století zakládány právě na základě laciného paliva blízko výskytu křemene a tavíren, nijakou přepravu. Výrobky buquoyských sklářských hutí, jemně broušené křišťálové zboží, rubínové sklo, černý a rudý hyalit šly do celého světa. Zároveň topily dřevěným uhlím i železné hutě, kterých také několik vzniklo poblíž ložisek limonitu. To, co ze dřeva tyto provozy nespotřebovaly, padlo za oběť zkáze po větrných polomech.
Lanna se problémy se dřevem věnoval důkladně. Navštěvoval lesy buquoyského, schwarzenberského i černínského panství a už v roce 1828 vypravil vory s lodním a stavebním dřevem do Saska a do Hamburku.
Rodinné poměry s sebou přinášely i mnohou starost. V říjnu 1828 vybavil svého osmnáctiletého bratra Ferdinanda na pražská studia práv, oba mladší bratři, šestnáctiletý Thomas a třináctiletý Thaddäus, studovali na budějovickém gymnáziu. Dvacetiletá sestra Theresia pomáhala matce v domácnosti. Do roku 1828 spadá také 28. října uskutečněné zahájení provozu koňské dráhy Budějovice-Linec až ke Kerschbaumskému sedlu, dráhy, která měla v Lannově životě sehrát ještě velkou roli. S velkým zájmem sledoval stavbu tohoto železničního projektu, jemuž budějovické měšťanstvo a obyvatelé oblasti s dráhou sousedící připravili zejména pro ztrátu povoznictví tak velké překážky, že se mladý Franz von Gerstner jako stavbyvedoucí svého pověření zřekl. V následujícím roce 1829 byla hlubockým ředitelstvím znovu vypsána veřejná zakázka na přepravu soli po Vltavě, tentokráte na dva roky po 3 30/82 krejcaru za cent. Ředitelství nechtělo pacht přenechat samotnému Lannovi, poněvadž se všeobecně soudilo, že Lanna vydělává příliš na samotném pachtu, jak tomu bylo alespoň v předchozím roce s pěti krejcary za cent soli. Lanna odmítl a 6. října 1829 byl obchod se solí uvolněn a pacht zrušen. Od té doby se datuje nezávislost Lannova podnikání. Když v roce 1832 obchod se solí ochabl, byla státní loděnice s obytným domem včetně inventáře, zahrady a pozemku prodána ve veřejné dražbě a vyvolána hlubockým ředitelstvím s 870 zlatými konvenční měny. Za tuto cenu byl majetek loděnice Adalbertu Lannovi přenechán, nejprve za roční nájem, než v roce 1852 mohl nabýt loděnice do osobního vlastnictví (vyplatil se kapitálem 49 zlatých 55 krejcarů - pozn. překl.). V letech 1829-1831 byl Lanna nájemcem vodních staveb mezi Budějovicemi a Prahou. Znal potřeby říční dopravy a byl sám jejím největším uživatelem. Proto měl také největší zájem na další její podpoře a na odstraňování překážek, stojících jí v cestě. Nelitoval v tom ohledu nijaké oběti, poněvadž věděl, že se mu na druhé straně vyplatí; tak slevil státní účtárně 8,5% z určené sumy. V následujícím roce 1833 dosáhl zadání všech prací na Vltavě a Labi až k saské hranici s průměrnou slevou 14,33 %. Dosavadní nájemce Hermann Martinoves takovou slevu odmítl. Nato stavební ředitelství v Praze, poněvadž už solidní práci Lannovu znalo, jeho nabídku doporučilo. Aby příslušné úřady přesvědčil o nezbytnosti úprav, zavedl Lanna každoroční pojížďky, kterých se účastnili inženýři stavebního ředitelství s jeho šéfem v čele, v roce 1835 i nejvyšší purkrabí hrabě Chotek a c.k. vrchní ředitel Francesconi z Vídně.

Lanna se věnuje dopravnictví, stavbě mostů a dolování
Roku 1832 nastal v Lannově podnikání prudký rozvoj. Dne 1. září byla zahájena doprava po celé trati koňské dráhy z Budějovic do Lince. Lanna se na akciovém kapitálu podílel třemi tisíci zlatých a na mnoha úsecích převzal provoz do vlastní režie. Časem prý zaměstnával až 800 koní. V roce 1847 se podnikání na dráze vzdal, když se ředitelství dožadovalo vyššího nájemného. Zajistil si však smlouvou, že mu bude postoupeno veškeré zboží určené k další přepravě po vodě. Když 6. prosince 1832 podalo ředitelství dráhy žádost o prodloužení trasy koňské dráhy z Lineckého předměstí (Linzer Vorstadt), kde se až dosud nacházela konečná stanice, ulicí Biskupskou, Radniční a Českou (v originále "durch die Bischofsgasse, Rathausgasse und Böhmgasse", Žákavec má zřejmě z neznalosti Budějovic "nynější ulicí Biskupskou, Radniční a Böhmovou/!/" - pozn. překl.) k Lannovu skladišti při hostinci "U Zelené ratolesti" (v originále "Grüner Ast", "budvajzři" prý říkali "U krenastu"- pozn. překl.), aby tak končila přímo u Vltavy, zdvihl se veliký odpor magistrátu a měšťanstva, který se nakonec obrátil i proti Lannovi samému. V protestním podání měšťané prohlašují, že nejde o podnik, který by sloužil všeobecnému prospěchu, nýbrž o podnik, který potlačuje zájmy občanstva města, panovníkovi vždy věrného, ve prospěch muže, který je už dostatek zámožný svou plavební činností. Podání kupectva hovoří dokonce o nedovolených zásazích loďmistra Lanny do "spedičních" obchodů, které má provozovat jen legitimní stav obchodní. Veškeré protesty však nijak nepomohly. Gubernium uznalo prodloužení koňské dráhy za nezbytné a prospěšné. Trasa byla roku 1834 dokončena. Budějovičtí si na dráhu brzy zvykli a dokonce si ji velice pochvalovali, takže 9. prosince 1834 se budějovický magistrát vřele doporučuje žádost dráhy o povolení osobní dopravy a výslovně už mluví o dobrodiní této dráhy. Když totiž Budějovičtí vyjeli ráno v 6 hodin, byli kolem sedmé večer v Linci, přičemž hodinovou přestávku trávili při dobrém jídle za 24 krejcarů v Lannově staničním hostinci v Kerschbaumu. Cena jízdného byly 2 zlaté. Dostavník oproti tomu potřeboval 1 a půl dne na stejně dlouhou cestu, která stála 2 zlaté 48 krejcarů a během níž se musilo jednou přenocovat. Také z přepravy zboží měly České Budějovice užitek; ta se totiž vzmohla natolik, že Lanna v roce 1833 adresoval správě dráhy žádost, aby směl zboží nakládat a vykládat i o nedělích a svátcích. To mu povoleno nebylo. Při koňské dráze našlo zaměstnání relativně velké množství lidí.
V Lannově rodině mezitím došlo k mnoha změnám. Dne 2. června 1832 zemřela Adalbertovi matka (Theresia, roz. Masáková, jak už zmíněno - pozn. překl.), jeho sestra Theresia se 10. února roku 1833 provdala za právníka Thomase Mikosche. Dva dny nato, tj, 12. února 1833, stala se chotí Adaberta Lanny Phlippine Peithner von Lichtenfels (byla o dva roky starší nežli ženich - pozn. překl.). Po jejím náhlém skonu dne 14. července roku 1834 si Lanna vzal 10. února 1835 za ženu její sestru Josephine (v oddací matrice je v rubrice o "dispens" poznámka o nevěstině druhém stupni těhotenství v době svatby - pozn. překl.).
Poněvadž se obchod dřevem s Německem zdárně rozvíjel a dopravní vzdálenost šumavských lesů od Budějovic stále rostla, zrála v Lannovi myšlenka otevřít přístup k pralesům na horní Vltavě jejím splavněním. Po důkladných předchozích studiích se odhodlal navrhnout vládě, že by mohl s ohledem na nedostatečné prostředky navigačního fondu splavní říční úsek z Vyššího Brodu do Českých Budějovic na vlastní náklady, pokud mu bude poskytnuta výhradní výsada na plavbu lodí a vorů na dobu 15 let beze zřízení vodního cla.
Tuto žádost podal císaři Františku I. ve Vídni dne 27. února roku 1832 (viz textová ukázka - pozn. překl.). Přes císařovu náklonnost myšlence byla žádost vyřízena odmítavě, už vůbec se nemá vyhovět ústnímu návrhu na rozšíření projektu splavnění až po Chlum (Humwald).
Mezitím si Lanna zajistil dohodou z roku 1833 odběr dřeva ze schwarzenberských lesů na Krumlovsku a Hlubocku. V září 1833 podal Lanna nejvyššímu purkrabímu žádost, aby mu byly zadány na tři roky, tj. v letech 1834-1836 udržovací říční práce od Budějovic až do Dolního Gruntu (od roku 1949 Dolní Žleb, který je městskou částí Děčína - pozn. překl.) za ceny z roku 1833 a bez rozepisování nové dražby. Šlo mu o to, aby na Vltavě i na Labi bylo postupováno stejným způsobem a aby se při stavbách pamatovalo na zpětný tah. Dovolává se přitom svědectví vrchního stavebního ředitelství o svých dosavadních úspěších. Vrchní stavební ředitel Strobach poté, co vyslechl dřívějšího nájemce Hermanna Martinovse, který odmítl stavby se slevou 20/32 převzít, doporučil Lannovu nabídku jako velice výhodnou pro stát.
Dne 2. září 1835 přijalo město Budějovice ve slavnostním průvodu císaře Ferdinanda I. s jeho chotí Annou na cestě do Teplic, kde měli navštívit na léčebném pobytu tam pobývající manželský pár ruského cara a carevny. Lanna dokázal tuto událost vhodně využít pro své podnikatelské ambice. Průvod k biskupské rezidenci, kde byl rakouský císařský pár ubytován, zdravil cestou špalír šedesáti Lannových plavců ve slavnostních nově pořízených šífařských stejnokrojích. Následujícího dne byla plánována přehlídka vojska, k níž se jelo přes Dlouhý most (Lange Brücke) kolem Lannovy loděnice. Tam se zvedal obelisk vysoký 66 metrů, zdobený lodnickými symboly a na modrém pozadí iniciálami jmen panovníka a jeho ženy.
Další cesta císaře a císařovny byla nastoupena 5. září 1835 směrem na Písek a triumfální hold se opakoval (řeku prý pokrývalo několik velkých lodí s vytaženými vlajkami a 78 Lannových plavců v řadě provolávalo slávu mocnáři - pozn. překl.). Mezi šesti budějovickými měšťany, kteří od císaře obdrželi (po jeho odjezdu - pozn. překl.) zlatou medaili za zvláštní civilní zásluhy, byl Adalbert Lanna na třetím místě (báseň, přednesená 27. září na slavnosti v městském divadle, oslavovala vedle mocnáře a ostatních vyznamenaných osob také Lannu verši:

"Es sieht und lohnet gnädig Ferdinand
Auch ihn, der uns'rer Schiffahrt neue Bahnen leitet
Mit der Natur, mit Fluthen, Felsen, Sturm im Streit,
Durch dessen festen Biedersinn und Thätigkeit,
Zum Wohl und Ruhm für unser theures Vaterland,
Verkehr und Handel kräftig vorwärts schreitet."

(tj. "Ferdinand milostivě odmění
i jeho, který plavbě nové cesty značí,
s přírodou, s bouří v střetu, silou skal i vody,
muž pevně počestný, muž vždycky činorodý,
ku blahu, slávě naší drahé otčiny,
dopravy, obchodu dále vpřed zdatně kráčí." - pozn. překl.)

Už předtím, dne 4. ledna 1834, byl ostatně Lanna vyznamenán (na budějovické radnici - pozn. překl.), za své zásluhy o město a celý kraj krajským hejtmanem Höningerem (zřejmě je míněn Franz rytíř von Höninger, pozdější dvorní rada sjednocené c.k. dvorské kanceláře ve Vídni - pozn. překl.).
Doprava zboží z Českých Budějovic a sem (v originále "von und nach Budweis", Žákavec ovšem píše "z Českých Budějovic dolů" - pozn. překl.) rostla stále víc. Roku 1832 to bylo 100 tisíc centů (Žákavec píše "víd. centů", přičemž vídeňský cent = 56,0006 kilogramu! - pozn. překl.), v roce 1838 už 300 tisíc centů. Proti škodám na vodní cestě se dal Lanna pojistit u terstské c.k. Azienda assicuratrice (v originále "bei der k.k. Agenzia assicuranza in Triest", takže se "vracím" k Žákavcově verzi - pozn. překl.), která měla pobočku v Praze. Počet budějovických plavců už nedostačoval. Na jaře 1835 si stěžuje pražský obchodník dřevem a patentovaný plavec Václav Voitl (takto Žákavec, v originále "Schiffsunternehmer Wenzel Voitl" - pozn. překl.) u českobudějovického magistrátu, že Lanna v Týně nad Vltavou najal pro sebe všechny vrátné. Rozmach dopravy po vodě si žádal především vyhlubování mělčin, zvláště za poklesu vody. Proto si Lanna už roku 1838 podal žádost, aby mu nájem vodních staveb byl prodloužen na 10 let. Chtěl si na odklízení překážek plavbě pořídit ruční bagry, které poznal na své poslední cestě po Rýně.
V mezidobí byl však Adalbert Lanna pověřen stavbou řetězového mostu v Praze. Od stavby Karlova mostu (1357-1402) to byl teprve druhý most, který měl ve městě spojit vltavské břehy. Jejich nedostatečné spojení v té době zajišťovalo osm převozů, jejichž provoz ovšem přerušovala každá vysoká voda a lední kry za jarního tání. Už v letech 1803-1804 inicioval nejvyšší purkrabí Johann Rudolf hrabě Chotek finanční sbírku na stavbu mostu, která ovšem vynesla pouhých 108 tisíc zlatých. V roce 1827 pak hrabě Karl Chotek založil k témuž účelu akciovou společnost, vlastnící kapitál 409 600 zlatých.
Most byl plánován jako prodloužení tak řečené Nové aleje (Neue Allee), pozdější Národní třídy. Mnozí ze životopisců vidí v Lannovi iniciátora tohoto projektu. Byl asi akcionářem a také členem direktoria až do prodeje mostu pražské obci. Je také docela možné, že při své pověstné energii pohnul společnost k rozhodnutí o stavbě. Plány pořídil c.k. inženýr Bedřich Schnirch, narozený roku 1791 v Pátku nad Ohří (dnes je vesnice Pátek částí městyse Peruc v okrese Louny - pozn. překl.) u Libochovic. Byl už autorem mnoha řetězových mostů jako v Lokti (Elbogen), Žatci (Saaz), Jaroměři, Strakonicích a dokonce i železničního mostu ve Vídni. Vrchní dozor nad stavbou měl c.k. guberniální rada stavební ředitel Paul Strobach jako člen akciové společnosti. Dne 21. dubna roku 1840 došlo k položení základního kamene. Lanna se postaral o včasný přísun stavebního materiálu (Žákavec píše o vorech s náklady dříví ze Šumavy, o lodích se žulovými kvádry z Techníče /rozuměj dnes přehradním jezerem zatopené Těchnice/ u Orlíka, kde Lanna otevřel lom, o dodávkách litiny a kujného železa ze stadionské železárny v Chlumu u Třeboně, o závěsných prutech od pražského mistra Kozlíka - pozn. překl.). Jeho pověst ještě získala, když mu byla českými stavy svěřena i stavba nábřeží od řetězového mostu až ke staroměstským mlýnům v délce 575 metrů, která stojí dodnes (stavy se podle Žákavce usnesly /už v dubnu 1835, jak víme/, že právě v těchto místech postaví pomník císaři Františku I., odhalený nakonec vinou bouřlivého roku 1848 až dva roky po něm 1850 a teprve v roce 2003 v tichosti navrácený na prázdné místo, které po něm ve dvacátém století po dlouhá léta /1919-2002/ na Smetanově nábřeží zela - pozn. překl.). Dostavěno mělo být nábřeží do konce roku 1841. K předání mostu veřejnosti došlo 4. listopadu 1841, právě 483 roky po dni, kdy Karel IV. položil základní kámen mostu po něm pojmenovaného. Arcibiskup Schrenk celebroval slavnostní mši, po níž předal starosta Müller hraběti Thunovi diplom čestného měšťanství (předtím ještě zazněly jako projev díků města i verše, z nichž cituje Žákavec šest českých strof věnovaných Lannovi /v lecčems ostatně navazují na jím i mnou citované čtyřverší německé:

Toť vlasti požehnání, toť Čecha sláva je,
Že s drahností posvátnou věk nový spojuje;
To, slavný staviteli, buď věčně slávou Tvou,
Ty věrný vlasti synu, to buď Tvé stavby mzdou.

Tys pevnou země silou, kovem i kamením
Dle nových vzorů vládnul; Tys věrným spojením
Připoutal pevnost k lesku oučelných půvabů,
I drahnou sílu ráznou k uměním našich dnů,

Nechť Tebe díky sledí za podniknutí Tvé;
I měšťanstva hlas vzdává Ti vroucné díky své;
My čítali jsme noci, v nichž zamyšlen jsi bděl,
Až v duchu skvělý pomník jsi dokonalý zřel.

Ty svých jsi od milených, domácích zahrad niv,
Od domu se odloučiti, jen v stavbě své jsa živ,
Ve žárném větru, v bouři, v pozdní i ranní čas,
Vždy v středu práce vzýval Tvůj radný, činný hlas

Kdy na sta ramen kleslo, prací již umdlených
Nově nabyly síly v popudných slovech Tvých;
Kladivem pilně vládnul, sám kámen v ruce jal
I kdož Tvé roznícení, spatřiv Tě, neuznal?

Zdráv buď! - zkončenáť řeky kovová ozdoba,
I ruce podávají teď břehy si oba;
I vedle jména téhož jemuž co děkovat
Má Praha most ten, Tvoje vždy bude jmenovat! - pozn. překl.).

Lannovi byl předán diplom čestnému hejtmana a Ing. Schnirchovi diplom čestného nadporučíka a stříbrný pohár. Most se stal pro Pražany pýchou celé země (mluvili o něm podle Žákavce jako o "našem národním díle" - pozn. překl.), poněvadž se na jeho vzniku podíleli jen čeští krajané, tj. rodáci z Čech a jen materiál z Čech k němu byl dodáván. Dne 10. února 1841 se Lanna stal čestným pražským měšťanem. Most pro své nedostatečné rozměry (vozovka byla jen 6 metrů široká, chodníky po 1 a půl metru - pozn. překl.) a malou nosnost brzy neodpovídal nárokům rostoucího provozu a musel být v roce 1898 nahrazen moderním kamenným mostem (zvaným zprvu až do roku 1919 nadále mostem Františka I., pak s přerušeními za války a po ní /1940-1945 most Smetanův, 1960-1990 most 1. máje/ až dodnes most Legií - pozn. překl.).
Budějovickému loďmistrovi bylo už v mladých letech dopřáno, aby mohl sledovat postupný rozvoj železniční dopravy v Rakousku (a i se na něm osobně podílet - pozn. překl.). Fixní ideou se mu stalo železniční spojení Vídně přes České Budějovice do Prahy. Jejího uskutečnění se bohužel dožít nestačil. Zato mohl roku 1845, kdy moravská stavební firma bratří Kleinů budovala (na státní útraty - pozn. překl.) první parostrojní dráhu z Olomouce do Prahy (byla první v Čechách, na Moravě bratří Kleinové stavěli už předtím tzv. Severní dráhu z rakouské Haliče do Vídně přes Ostravu, Přerov a Břeclav (Lundenburg), převzít alespoň stavbu nádraží této státní dráhy, zvaného tehdy Hybernské (dnešní Masarykovo nádraží, v letech 1953-1990 nádraží Praha střed - pozn. překl.). Později se spojil s bratry Kleinovými, když se tato trať prodlužovala až do Podmokel (německy Bodenbach, dnes městská část Děčína - pozn. překl.). Dvě z jeho pražských staveb se staly předmětem obzvláštní chvály: vodní dílo horního Nového města, čtvrti trpící dosud nedostatkem vody, dále pak nástavba třetího poschodí guberniální budovy (gubernium bylo v Čechách předchůdcem zemského místodržitelství, viz blíže Wikipedia - pozn. překl.). V letech 1840-1848 se Lanna zabýval rozmanitými plány a projekty. Když kapitán John Andrews, zakladatel Rustonovy strojírny v Libni (viz Wikipedia - pozn. překl.), stavěl parník "Bohemia" pro dopravu po Labi, radil mu Lanna ohledně lodního tělesa. Parník o 30 koňských silách vykonal svou první plavbu z Obříství do Drážďan (v originále "von Obrist bis Dresden" - pozn. překl.) dne 26. května 1841 a pokud to dovoloval stav vody, zvládl tu cestu za tři dny tam i zpět, přičemž sama cesta po vodě jedním směrem trvala 9 hodin. Už v roce 1841 navrhl Lanna c.k. stavebnímu ředitelství užívání parních bagrů, poněvadž plavba parníku vyžaduje rychlé odklízení nánosů, což bylo až dosud vykonáváno ručně, a to jen za horkých dnů při nízkém stavu vody. K uskutečnění návrhu nedošlo, on sám si však pořídil dva ruční bagry. Roku 1843 se Lannův zájem obrátil ke slevačství. Na úpatí Blanského lesa v Adolfově (v originále "am Fuße des Planskerwaldes in Adolfsthal" - pozn. překl.) spolu s českobudějovickými měšťany a svými přáteli (Žákavec uvádí jména František Josef Klavík /1798-1878/ a Jan Procházka - pozn. překl.) zakládá slévárnu na základě zdejších zásob hnědele s obsahem asi 20 % železa. Topilo se ještě dřevěným uhlím ze šumavských milířů (v originále "aus den Meilern des Böhmerwaldes" - pozn. překl.). Vyráběla se tu šedá litina, kujné železo a různé lité a kované výrobky. Rok nato začíná Lanna se splavňováním Nežárky a Lužnice (v originále "Nežárka und Lainsitz" - pozn. překl.), které mu pak po dvou letech, kdy je dokončil, umožnilo využívat bohatství dřeva z jindřichohradeckých lesů. V roce 1847 je Lannovi udělena výsada, podobná té předchozí, aby mohl splavňovat Blanici od Vodňan až k Putimi při ústí do Otavy a té do Vltavy (v originále "Blanitz von Wodňan bis Putim an der Mündung von Wottawa und Moldau" - pozn. překl.). Téhož roku zbudoval Lanna řetězový most u Podolska přes Vltavu (v originále mylně "bei Podol nahe Prag" /sic!/, mělo by být nanejvýš "nahe Pisek" - pozn. překl.) jako spojovací článek nové silnice mezi Pískem a Táborem, které se tehdy přikládal zvláštní význam pro budoucí železniční spojení Bavorska přes Čechy a Moravu s Haličí. Položení základního kamene se událo velice slavnostním způsobem dne 26. května roku 1847 za přítomnosti arcivévody Štěpána, po němž byl most i nazván (Stefan Franz Viktor /1817-1867/ Habsbursko-Lotrinský, 1843-1847 místodržící v Čechách - pozn. překl.) a pro kterého to byl poslední oficiální akt v Čechách, poněvadž byl jako uherský palatin povolán do Budapešti a čelil tam nezvyklému osudu (roku 1848 předával císaři Ferdinandu Dobrotivému převratné požadavky říšského sněmu a jako uherský místodržící upadl pak v nemilost - pozn. překl.). Lanna v arcivévodovi ztratil svého velikého podporovatele. K dokončení mostu došlo za politicky neklidných časů, takže jednotlivé zprávy o něm nelze dohledat. Byl předán provozu v roce 1848 (podle Žákavce píše Lanna v červnu, že bude dohotoven v srpnu - pozn. překl.) a byl posledním svého druhu v Čechách, používán přitom až do přelomu devatenáctého a dvacátého století. Lannovým velkým stavebním záměrem bylo zvyšování silnice mezi Malou Chuchlí a Zbraslaví (v originále "die Aufschüttung der Straße zwischen Kleinkuchle und Königsaal" - pozn. překl.), nezbytné pro katastrofální velkou vodu z roku 1845. Zaměstnával 2 300 lidí, z nichž bylo jen 120 zavázáno denní mzdou, zbylí pracovali v akordu. Plat obnášel 18 až 22 krejcarů za den, v akordu průměrem 33 až 51 krejcarů. V kantýně si dělníci mohli koupit k jídlu bochník chleba (2 libry) za 12 krejcarů, 2 žejdlíky rumfordské polévky (nazvané podle svého vynálezce Benjamina Thompsona, hraběte z Rumfordu /1753-1814/, angloamerického fyzika a vynálezce, složené z kostního vývaru s luštěninami, krupkami, brambory a vepřovým masem) za 2 krejcary a mázem zbraslavského piva za 6 krejcarů.
Tento rozpis ilustruje sociální péči Lannovu o jeho dělníky. V té době obrací Lanna svou pozornost k okolí Kladna, kde ho zajímala ložiska uhlí, které bylo až dosud v Českém masívu hledáno marně. S pomocí geologických výzkumů svého přítele profesora Zippeho (Franz Xaver Maximilian Zippe /1791-1863/, chemik a geolog, Žákavec situuje jeho vytrvalé a marné hledání uhlí na Českobudějovicko - pozn. překl.), který byl za Lannových studií (na pražské polytechnice - pozn. překl.) asistentem chemiem, vstoupil se 60 tisíci zlatých do důlního podnikání. To byla celá polovina společného majetku. S podporou c.k. guberniálního rady Layera dosáhl Lanna toho, že v roce 1848 mu bylo uděleno kutací právo pro žádanou rozlohu. Vedle prvé šachty "Václav" ("Wenzel"), byly založeny dva nové doly "Layer" a "František" ("Franz"). Ještě v témže roce stali se Lannovi bratři akcionáři šachty "U Zeliny" ("Beim Krautbeer"). Tím zahájil neúnavný Lanna novou oblast své činnosti, která hluboko zasáhla jeho další život (mapku zmíněné oblasti s německými označeními šachet lze najít i v digitálně přístupné ročence "Jahrbuch der kais. kön. Geologischen Reichs-anstalt 1861 u. 1862" - pozn. překl.).
Neklidná léta 1848 a 1849 mu sice přinesla mnohá občanská vyznamenání, jakými bylo třeba zvolení hejtmanem národní gardy v rodných Budějovicích či zemským poslancem sboru velkostatkářů českobudějovického, prachatického, klatovského kraje jako majitel statku Poříčí, ale nebyl ušetřen ani velkých starostí. Politický neklid a všeobecný nedostatek peněz měly nepříznivý vliv na obchod, který vázl. Nepřicházely ani objednávky ani peníze. K tomu přistoupilo zrušení plavebních výsad na Nežárce, Lužnici a Blanici, za které se mu sice dostalo vyrovnání, to však vedlo k nepříjemnostem s vídeňským ministerstvem financí.
Zákonem z 18. března 1850 byly v Rakousku založeny obchodní a průmyslové komory, aby byly ministerským orgánům k dispozici radou i činem. Také v Budějovicích byla zřízena taková komora, jejíž obvod sahal až k Benešovu u Prahy. Obchodní sbor, který nebyl Lannovi kdysi nijak nakloněn, ho do komory vyslal jako svého delegáta. Byl tam pak zvolen prvým jejím prezidentem. Komora se ustavila roku 1850 a dokud v ní byl Lanna činný, nacházely jeho plány a návrhy, vedené vždy praktickým smyslem, stálé uznání. Statistický přehled měl sloužit rozvoji celého kraje. Pětičlenný komitét zpracoval odpovídající statistický materiál. Tento počin byl pak ministerstvem obchodu ve Vídni kladen ostatním komorám za vzor. V roce 1851 byl Lanna budějovickou komorou vyslán jako znalec k poradám vídeňského celního kongresu. Tam se mu podařilo pohnout rakouskou vládu k tomu, aby následujícího roku 1852 zrušila plavební poplatky. Postupně byly pak do roku 1860 zrušena i všechna cla na Labi. Když byla v Nučicích u Kladna nalezena velká ložiska železa, bylo to pro Lannu podnětem k založení velkého železárenského podniku. V roce 1851 se vypravil na světovou výstavu do Londýna a při té příležitosti navštívil i doly na uhlí a železnou rudu v Anglii, Belgii a v Porýní.

Lanna jako národohospodář
Na zmíněné cestě pojal Lanna rozhodnutí představit i svůj rodný kraj v jeho produktivní síle hospodářskou výstavou. Zahájena byla 14. října roku 1852 na českobudějovické radnici za účasti 153 vystavovatelů (zvláštní pozornost tu podle Žákavce tehdy budily práce schwarzenberského řezbáře Ptáka pro tehdy budovaný "tudorský" zámek na Hluboké, jehož výstavba byla prý pravou školou pro řezbáře, sochaře a kameníky - pozn. překl.). Ještě jiný podnět přivezl Lanna ze své cesty. Na londýnské výstavě a v Belgii si povšiml elegantních dřeváků, v Belgii vyráběné a všeobecně nošené. I na Českobudějovicku byly ve třech vesnicích pod Kletí (v originále "unter dem Schöninger" - pozn. překl.) také vyráběny a nošeny. Prodávaly se také v oblasti budějovické komory, ačkoli byly značně těžké a neforemné. Lanna si dal ode dvou belgických firem zaslat kompletní vzorkové soupravy a dal je zdejším domáckým výrobcům k napodobení. Ti byli hned krásnými formami nadšeni a brzy donesli vlastní vzorky, které si s těmi belgickými nijak nezadaly. Lanna je dal na lakovat a některé i po belgickém způsobu vyplnit měkkou látkou. Lakované dřeváky byly od kožených sotva k rozeznání, byly levnější, teplejší, chránily lépe proti vlhku a také péče o ně byla velmi jednoduchá. Lanna později poslal schwarzenberského řezbáře Ptáka do Belgie, aby tam prostudoval výrobu a přivezl odtud příslušné nástroje. V roce 1854 započal pak Lanna ve své pile s výrobou těchto dřeváků podle belgického vzoru. Jenže ty nenašly nijaký ohlas: lidé tu doma zůstali při svých starých, těžkých dřevácích vlastní rukou zhotovených.
Lanna podporoval všechny snahy o povznesení lidové osvěty ohledně zemědělství vydáváním brožur (jako byl např. komorou česky a německy vydaný spisek schwarzenberského knížecího správce W. Schimauscheka /Žákavec píše o V. Šimouškovi/ "O užívání a užitku hnojivých solí" /německy "Andeutungen über den Gehalt, die Anwendungen und den Nutzen des Vieh- und Düngsalzes"/ a krajským hospodářským spolkem, pořadatelem zmíněné hospodářské výstavy, vydaný spisek knížecího správce Emanuela Hanuse /žil v letech 1814-1891/"Poučení pro rolníka, jak může zlepšiti svoje hospodářství, aby z něho měl větší a trvalý výtěžek" - pozn. překl.), které byly rozdávány zdarma. Štědře podporoval obchodní školu, která byla v Budějovicích založena roku 1849. V roce 1852 zřídil spolu s knížetem Janem Adolfem Schwarzenbergem, velkým podporovatelem pokroků v zemědělství, máčírnu a sušárnu lnu v Želnavě (Salnau) podle amerického vzoru, schopnou zpracovat 12 tisíc vídeňských centů lnu. Stroje v ní pocházely z Belgie a z Anglie, zlatokorunský továrník Steffens (Peter Steffens je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) byl vyslán do Belgie, Anglie a Irska, aby studoval fabrikační proces, lněné semeno objednáno z Ruska. Provoz máčírny a sušárny byl zahájen roku 1855, její kapacita byla však předimenzována (zřejmě pro velká očekávání ohledně šumavského pěstování lnu a jakosti lněného vlákna - poz , nedostávalo se nakonec ani zpracovávaného materiálu, takže muselo nakonec dojít k ukončení slibného podniku v roce 1866. Lanna rozšířil roku 1852 svou pilu u Budějovic, která dokázala ročně rozřezat 12 tisíc špalků, v parketárně produkoval pak průměrně 40 tisíc parket, které putovaly především do Vídně, Salcburku a tenkrát i na zámek Hluboká. Na loděnici bylo v roce 1851 postaveno 350 lodí, z nichž jen do Německa bylo prodáno 300 z nich. Téhož roku vyrobili v Adolfově 13 344 vídeňských centů surového železa a z jižních Čech bylo vyvezeno 11 tisíc vídeňských centů grafitu. Obchodní komoře předložil Lanna se svým přítelem F.J. Klavíkem návrh na založení spořitelny, čtvrté toho druhu v Čechách. Roku 1858 byla parketárna přeložena do Prahy. Lanna je spoluzakladatelem umělých mlýnů (v originále "die Kunstmühlen", tzv. umělé válcové mlýny bývaly česky zvány i "uměleckými" - pozn. překl.) v Praze, sám měl v Budějovicích umělý mlýn vlastní o 6 stolicích na mletí ve velkém i v malém, se zařízením na drcení sádry a grafitu, jakož i na výrobu krup (dalo se v něm podle Žákavce za 24 hodin zpracovat 120 měřic žita (1 měřice představuje asi 61 litrů) nebo 180 měřic pšenice- pozn. překl.). Přese všechny rozličné zájmy a aktivity koncentrovala se teď jeho práce na Kladno. To, co v oblasti technického pokroku spatřil v zahraničí, udělalo na něho enormní dojem, takže pojal plán vybudovat právě na Kladně velkou železárnu, jakou Rakousko dosud nemělo. Než došlo k uskutečnění jeho plánu, navštívil ještě slévárny v Pruském Slezsku, aby se seznámil i s tamními technickými zkušenostmi.

Lanna jako velkoprůmyslník
V roce 1853 založil Lanna Akciovou společnost Buštěhradské dráhy (v originále "die Aktiengesellschaft der Buschtehrader Eisenbahn" - pozn. překl.), která zbudovala železniční trať z Kladna do Kralup, předanou provozu v listopadu 1855. Tím byla získána cesta pro odbyt uhlí do Prahy a do Polabí. Kromě toho podle Peeze (Dr. Ernst Alexander von Peez, blíže o něm viz Deutsche biographie.de, je autorem obsáhlého textu o Lannovi dostupného dnes digitálně pod titulem "Adalbert Lanna, ein Bild aus der österreichischen Industrie" i s pěknou Lannovou podobiznou, jak původně vyšel nedlouho po Lannově skonu ve 12. čísle časopisu Österreichische Revue roku 1867, byl Žákavcovi znám při psaní jeho knihy a stal se mu podle vlastního vyjádření "částečným vodítkem" - pozn. překl.) zařídil z Kralup i lodní dopravu uhlí až do Magdeburku jedním remorkérem a 10 nákladními čluny. Tento obchod zanikl v roce 1863, když pruská vláda zavedla na ochranu porúrského uhlí tarify tak příznivé, že jim Lanna nebyl schopen konkurovat. Parníkem a loděmi obstarával ovšem Lanna spediční obchody až do Hamburku. V dubnu 1854 se pustil přes četná varování nedůvěřivých do stavby vysoké pece a zažádal o povolení ke stavbě dráhy pro odvoz železné rudy z Nučic přímo do slévárny na Kladně. Přes osobní naléhání ve Vídni zůstala žádost dlouho nevyřízena. Dráha měla ovšem pro slévárnu výjimečný význam a tak Lanna dlouho neváhal a dráhu postavil i bez dosaženého povolení, které bylo posléze přece jen vydáno. Ještě předtím byla 27. ledna 1855 uvedena do provozu zmíněná vysoká pec. Získané železo bylo tak dobré jakosti, že byla postavena pec druhá.
Aby zvětšil akciový kapitál a zvýšil tím i výkonnost slévárny, usiloval Lanna v dohodě se svými společníky o to, aby se dali vlastníci okolních dolů pohnout ke vstupu do akciové společnosti. Získal především majitele dolu v Rapicích Florentina Roberta (blíže viz Obžasník Za zámecké Židlochovice 6/2015f i s fotografií nebo Wikipedia rovněž s podobiznou - pozn. překl.), jednoho ze zakladatelů českého cukrovarnického průmyslu, jakož i tajného radu Lindheima (viz o něm blíže Wikipedia - pozn. překl.), majitele dolů a velké válcovny ve Vlkýši u Plzně. Roku 1857 poskytl konečně úvěrní ústav kapitál 3 1/2 milionu zlatých s podmínkou, že může kdykoli podle okolností přistoupit za podílníka. Dne 1. července 1857 se ustavila Pražská železářská společnost (Prager Eisenindustrie-Gesellschaft), skládající se z kladenského sdružení, Roberta a Lindheima s nepřímou účastí úvěrního ústavu. Přínos kladenského spolku vyl vyčíslen na 5 milionů zlatých, Robertův na 11/3 milionu, Lindheimův na 2 2/3 milionu, celkem tedy 9 milionů zlatých.
Léta 1856 a 1857 byla slibná. Na obzoru byla stavba Západní dráhy (v záměru měla spojit Prahu s Plzní a Plzeň s Furth im Walde - pozn. překl.) a očekával se dobrý odbyt uhlí a železa. Kapitál umožňoval četné investice, takže společnost se dala do rozšíření slévárny, do stavby čtyř nových vysokých pecí, tvořících tzv. "Adalbert-Gießerei", tj. "Vojtěšskou huť" a jiných zařízení ke zpracování uhlí, jako byly třídírny a prádelny uhlí či koksovny. Také zpracování železa nacházelo velkorysou podporu. Před vysokými pecemi stály dvě strojírenské haly s jedenácti parními kotli (Žákavec píše i o dvou s dvojitými stroji, užívanými jako dmychadla - pozn. překl.). Investice zhltly mnoho peněz, ještě více pak stáli cizí odborníci, kteří měli zlepšit kvalitu železa. Očekávaný hospodářský úspěch se však nedostavil. Ke stavbě Západní dráhy nedocházelo, prameny úvěru vysychaly. Podnikání se nevyplácelo. Zbýval toliko radikální řez, přeměna na akciovou společnost s redukcí kapitálu. Lanna to všechno nesl velice těžce, nejen snad proto, že přicházel o majetek, nýbrž především proto, že nesl za celé dílo odpovědnost. Aby se mohl se svou pověstnou energií věnovat kladenským podnikům, opustil rodné České Budějovice a přesídlil v roce 1857 do Prahy. Zakoupil tam několik domů v Hybernské ulici, kde mu roku 1858 stavitel Rypota zbudoval podle plánů architekta Krannera (blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.) známý Lannův dům (Lanna-Haus). Na jaře 1859 se tam majitel nastěhoval. S Budějovicemi se loučil těžko, a to nejen proto, že zde prožil svá nejšťastnější léta, nýbrž i proto, že se tu těšil i značné oblibě.
Kromě svých podniků měl v Budějovicích také pozemky a domy a nablízku už po 14 let pěkný statek. Podle kupní smlouvy z 22. listopadu 1840 s Franzem Josefem Pachnerem von Eggendorf získal za 59 tisíc zlatých vsi Poříčí a Vrcov, zapsané v zemských deskách, čímž se stal pánem četných poddaných. Poříčí mělo v roce 1847 29 domů s 211 obyvateli, osada Včelná neboli Bienendorf k tomu 46 domů a 366 obyvatel a Vrcov (v originále Wrzau - pozn. překl.) 48 domů s 274 obyvateli. K poříčskému statku náležel zámeček, dvůr s vodovodem, pivovar, pole, luka, zahrady a lesy. Ve Vrcově u Ledenic zahrnoval pozemkový majetek tzv. Cikánský les (Zigeunerwald) o výměře 121 jiter a 825 kvadrátů (tj. 82,5 m2 - pozn. překl.), pole 880 kvadrátů a další pole o výměře 135 kvadrátů. Tento statek v Poříčí prodal Lanna dne 1. února 1845 za 60 tisíc zlatých Eduardu Claudimu (pozdějšímu budějovickému starostovi, poslanci českého zemského sněmu a říšské rady, blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.), pozemkový majetek ve Vrcově pak směnou Janu Adolfu Schwarzenbergovi smlouvou z 10. února 1859. Obchod se dřevem postoupil už kolem roku 1855 svému bratru Thomasovi a svému společníku J. Brabcovi, ponechal si však o něm rozhodující slovo. Všechno to učinil ve prospěch kladenských podniků. Dne 5. června 1862 se konala valná hromada Pražské železářské společnosti. která se usnesla přeměnit na společnost akciovou. Přes prudké protesty bylo usnesení přijato a ještě téhož dne byla akciová společnost i ustavena a akcie za 4 miliony zlatých byla vydány. Jejich prodejem byly především zaplaceny dluhy ve výši 7 milionů, z toho 3? milionuúvěrnímu ústavu. Podnik přešel do cizích rukou. Lanna byl z vedení vyřazen, poněvadž mu byla na dluzích přičítána vina. Zůstal jen členem dozorčí rady, jako pak po něm i jeho syn.
Podnik byl zbaven tíživých dluhů a prosperoval o to víc, když nastala doba až překotného zakládání podniků jako byly cukrovary, železnice apod., než tomu ovšem učinil konec finanční krach v roce 1873. Za správní rok 1868/1869 vyplácela společnost 5% dividend a 11% superdividendu. Rozčilení a starosti posledních let působily na Lannu deprimujícím způsobem, rozhodně jinak než v jeho mládí, kdy by ho takové události spíše povzbuzovaly. Jeho zdravotní stav se vůčihledně zhoršoval.
Bez plánů a pracovní činnosti ovšem být nedokázal. Obrátil se nyní znovu ke stavbě železničních tratí. Už v letech 1856-1859 zbudoval spolu s bratry Kleinovými trať z Liberce (Reichenberg) do Pardubic. Roku 1859 získal pro jím zřízený komitét povolení k výstavbě už zmíněné Západní dráhy z Prahy přes Plzeň na hranici s Bavorskem. S bratry Kleinovými ji dovedl k červenci roku 1862 do poloviny (v originále "führte er die Hälfte der Westbahn durch", Žákavec ovšem píše, že ji vystavěl do poloviny července 1862, což má význam poněkud jiný - pozn. překl.). Dva roky nato zbudoval se svým společníkem pod firmou Lanna a Schebek (železniční stavitel Johann Schebek žil v letech 1813-1899 a má sochu ve Zruči nad Sázavou, ačkoli se narodil ve Šťáhlavech u Plzně - pozn. překl.) trať z Turnova do Kralup. V roce 1865 získal konečně povolení pro stavbu tzv, Severní dráhy (Nordbahn) z Bakova na Rumburk, Varnsdorf a Děčín. Nedožil se už povolení na dráhu císaře Františka Josefa, kterou plánoval a propagoval už od roku 1842.
Ze strany vídeňské vlády mělo mu být, nehledě na zlatou střední medaili, udělenou mu už v roce 1835, krátce před jeho smrtí přiznáno vysoké ocenění. Byl mu propůjčen řád železné koruny III. třídy, opravňující k povýšení do šlechtického stavu.
Koncem roku 1865 přesídlil do Vídně, kde zamýšlel setrvat delší dobu, aby tam mohl pro své stavební záměry zainteresovat příslušná místa a získat pro ně i tamní finanční kruhy. Nemoc ho však donutila vrátit se do Prahy, kde dne 15. ledna své srdeční chorobě podlehl. Lannova smrt vyvolala v celé rakousko-uherské monarchii značný ohlas a opravdový smutek, který se projevil i účastí na jeho pohřbu. Praha jako hold svému čestnému měšťanovi osvětlila ulice, jimž se ubíral smuteční kondukt. V jeho čele kráčelo sto horníků s hořícími kahnci a velké množství sstudentů, které zemřelý tak rád a vydatně podporoval, kdyby ničím jiným, tak uhelným deputátem v zimní čas. Za rakví následovala rodina a za ní starý věrný přítel a příznivec Lannova domu kníže Jan Adolf Schwarzenberg, jehož se úmrtí zvlášť bolestně dotklo, jak o tom svědčí po dlouhý čas vedená vzájemná korespondence obou mužů, nejvyšší zemský maršálek hrabě Rothkirch-Panthen (žil v letech 1807-1870/, viz o něm blíže Wikipedia, od 28. září 1866 český místodržící, v následujícím roce odstoupil, poněvadž nebyl zárukou podpory nové politiky rakousko-uherského vyrovnání - pozn. překl.), salcburský místodržící hrabě Taaffe a mnoho jiných zástupců šlechty, členové zemského výboru za vedení Dr. Riegra, členové městské rady pražské, českobudějovické a jiných povltavských měst. Členové obchodní komory pražské a českobudějovické provázeli rakev po stranách. Průmyslníci se sjeli I zdaleka, aby mu prokázalai poslední poctu. Jeho předčasná smrt byla všeobecně považována za neštěstí pro celou zemi. Všechny noviny a časopisy přinesly vřelá slova na rozloučenou. Nejobsáhlejší nekrolog přinesl pražský německý list "Deutsche Zeitung Bohemia" z pera redaktora Klutschaka (Franz Klutschak žil v letech 1814-1886 a byl šéfredaktorem a vydavatelem proslulého nacionálně liberálního periodika - pozn. překl.) a už zmíněná "Österreichische Revue " téměř souhrnným životopisem Lannovým od Dr. Peeze. Hned po jeho skonu se město České Budějovice rozhodlo pořídit svému zasloužilému a proslulému občanovi důstojný pomník. První značným obnosem přispěl k realizaci záměru Lannův přítel kníže Schwarzenberg. Brzy byla pohromadě celková suma24 486 zlatých. Návrh pomníku byl svěřen profesoru Pönningerovi (Franz Xaver von Pönninger /psal se i Pöninger/ žil v letech 1832-1906, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), řediteli vídeňské slévárny kovů (K.u.k, Kunstgießerei) a tan vytvořil dílo obzvláště zdařilé. Socha shlíží z podstavce s reliefy znázorňujícím alegoricky kolem dokola mnohostrannou aktivitu Lannovu. Po druhé světové válce byl pomník odstraněn (zachoval se naštěstí v depozitáři Jihočeského muzea na jednom statku v Bavorovicích a 2. října roku 1993 byl znovu osazen na původní místo, kde byl traktorem stržen z podstavce v noci z 24. na 25. května 1945 /24. května 1879 byl 81 let předtím odhalen/ hlavně kvůli německým textům na obvodu svého soklu - pozn. překl.). Lannovým nástupcem v obecně prospěšném podnikání se stal jeho jediný syn a jmenovec Adalbert von Lanna. Ten se stal v den odhalení pomníku čestným občanem Budějovic.
Povýšení do šlechtického stavu vneslo také zásvit jasu do jinak trudné bitvy, kterou musil Lanna svádět se svými konkurenty. Byl už dříve jmenovitě navržen na toto vyznamenání, rozličné okolnosti však tomu vždy stály v cestě. Teprve návrh místodržitelův došel úspěšného vyznění.
V téměř všech ohlasech o něm byla vždy vyzdvihována Lannova neobyčejná skromnost. Ve vzpomínkách jeho zaměstnanců žil dál jako jejich patron, jako "pantáta" (i v německém originále tohoto textu "als Patron, als ,pantata'" - pozn. překl.) oslovovaný tak svými dělníky. Viděli ho vždy v modré zástěře, krajíc chleba v ruce, jak se časně ráno dal vidět na lodi, aby vedl denní práci. Byl ve svém díle neúnavný až do svého skonu.

Lanna jako soukromník, jako mecenáš hudby a umění
Snad by z toho všeho mohl vzniknout dojem, jako by by Lanna na své soukromí měl příliš málo času. Už třeba v prostředí českobudějovického hostince "U Zelené ratolesti" býval však svědkem veselých schůzek s přáteli, na nichž se vedly nejen vážné rozhovory a kuly odvážné plány, nýbrž se tu pěstovala i hudba a zpěv. Ačkoli se ty dýchánky často protahovaly až dlouho do noci, byl Lanna v pět hodin ráno už zase na nohou a vydával se za prací. I v letech pozdějších je znám jako dobrý hostitel. Chválili ho jako příjemného vypravěče v těsném kroužku, i když na veřejnosti se projevoval coby řečník spíše špatný. Bránila mu ve větší výřečnosti už zmíněná skromnost. Rád čítával, zejména cestopisy, přímo vyhledával společnost zkušených a učených mužů, aby s nimi debatoval. Získal si proto četné přátele ve všech společenských kruzích. Za svůj úspěch mohl děkovat zejména tomu, že dokázal myšlenku formulovat jako první, rychle ji rozvinout a také hned i uvést v čin. Tam, kde nevystačil s vlastními finančními prostředky v dobách, kdy ještě neexistovaly kreditní ústavy, dovedl si najít dobré a spolehlivé spolupracovníky. Pochybné osoby, které se mu nabízely a které on sám nepokládal za dost solidní, rigorózně odmítal, i kdyby z jejich společnictví kynul podniku značný zisk. Stěžoval si vždycky, že v Čechách chybí ke škodě jejich obyvatel více podnikavého ducha. Podporoval proto a vítal, když byly zakládány reálné a odborné školy, od nichž očekával pokrok právě v tomto směru. Sám se v roce 1849 chopil iniciativy ke zřízení obchodní školy v Českých Budějovicích a štědře ji podporoval. Založil zde sirotčinec v dobách, kdy ve městě a v okolí řádila cholera a zanechala po sobě spoustu osiřelých dětí. Ochotně přispěl roku 1861 k ustavení budějovické německé reálky (existovala v ulici, po jmenované později právě po něm). Zvláště nadané syny svých zaměstnanců (Žákavec píše rovnou "svých plavců" - pozn. překl.) dal na vlastní své náklady studovat až na pražské technice. Při všech svých starostech měl vždy na mysli dobro a pokrok rodného města. V jednom dopise zdejšímu magistrátu ze dne 13. května 1837 se nabídl, že s mlynářem Bauernebelem a s městským tesařem Kneisslem postaví ve mlýnském rameni u Lučního mlýna (německy Wiesenmühle, stával při Vltavě, tekoucí tehdy pod později zbudovanou vodárenskou věží, i po zboření mlýna ve druhé půli 19. století se zachovala mezi vodárenskou věží a fotbalovým stadionem někdejší jeho obytná část - pozn. překl.) lázně a plovárnu (v německém originále tohoto textu "Bäder und Schwimmschule" - pozn. překl.) podle přiloženého plánu, přezkoušeného už krajským inženýrem Kratkym. Magistrát návrh přivítal a tak se staly Budějovice prvým městem v Čechách, které měly vlastní plovárnu (Žákavec dodává, že ovšem až po Praze s její "c.k. plavitelskou školou" z roku 1816 - pozn. překl.). Rok předtím, tj. v roce 1836 se Lanna staral o to, aby se Českým Budějovicím dostalo přímého spojení s Prahou poštovním dostavníkem. Jako prezident obchodní komory dal se svým přítelem, starostou F.J. Klavíkem podnět k založení spořitelny. V časovém sledu to byl pátý ústav toho druhu v celé rakousko-uherské monarchii a čtvrtý v Čechách. Měl koncem roku 1858 na vkladech už přes milion zlatých (Žákavec uvádí s dojemnou přesností, že na konci roku 1932 to bylo 143 milionů 504 tisíc 418 korun československých, 31 haléřů - pozn. překl.). Za myšlenkou spojit České Budějovice s Vídní, Plzní a Prahou šel Lanna vytrvale až do své smrti; uskutečnit ji bylo však dopřáno až jeho synovi.
Lanna byl velkým milovníkem hudby, ostatně jako asi všichni členové jeho rodiny. Jeho bratr Jan, c.k. soudce na Hluboké (záznam o jeho hlubocké svatbě v listopadu 1836 je psán česky a ženichovo křestní jméno je tu psáno Ján - pozn. překl.), absolvoval hudební kurz u komponisty Tomáška (ten je jako Wenzel Johann Tomaschek i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a skládal tance. Ferdinand Lanna, další z bratří, rovněž komponoval. Spinet, který se zachoval v kdysi pietně udržovaných interierech Lannova rodného domku, dokládal pěstování hudby v domácnosti rodiny. V roce 1853 se Adalbert Lanna stal zakladatelem hudebního spolku v Českých Budějovicích pod názvem "Musikverein" (blíže o něm v magisterské diplomové práci Mgr. Jaroslavy Rodičové "Dějiny hudební kultury města České Budějovice ve 2. polovině 19. století" na brněnské Masarykově univerzitě - pozn. překl.). K jeho řízení povolal z konzervatoře v Lipsku (Leipzig) jejího ředitele Adalberta Johanna Nowotnyho (Rodičová zachovává německé psaní jména, Žákavec ho jmenuje Vojtěch Novotný - pozn. překl.), s jehož pomocí byla pak zřízena roku 1854 v Českých Budějovicích hudební škola. Na Kladně Lanna založil hornickou kapelu. Ani výtvarnému umění neodepřel svou podporu. Dokazují to portréty jeho osoby i rodiny, malované Kriehuberem (Josef Kriehuber /1800-1876/ byl rakouský malíř a litograf, blíž viz Wikipedia - pozn. překl.), stejně jako obraz, zachycující stavbu Lannova mostu v Praze, který vytvořil pražský malíř Karl Würbs (viz o něm Wikipedia, Žákavec píše, že i malby Stavba řetězového mostu v Podolsku a Stavba viaduktu v Karlíně lze "patrně" připsat Würbsovi - pozn. překl.). Co se jeho majetku týče, vkládal své zisky především do pozemků v Českých Budějovicích, které rokem 1842 přecházejí do jeho majetku. Poblíž Dlouhého mostu a hostince "U Zelené ratolesti" koupil od města pozemky v tom rozsahu, že celá jižní strana Říšské ulice (v originále Reichstraße, rozuměj dnešní ulice Husova - pozn. překl.) patřila nyní jemu. V roce 1842 koupil domy čp. 220 a 222 v Židovské ulici (v originále "Judengasse", dnes ulice U Černé věže - pozn. překl.), dal je strhnout a postavit nové. Sedm let nato dal přestavět městským stavitelem Josefem Sandnerem dům "Im Bruckteichel" (Žákavec píše stavitelovo příjmení mylně "Sander", zato jeho "v Bruckteichelu", doprovozené i podrobností o tom, že Sandner musil "zaplatit pokutu 5 zlatých, poněvadž započal stavbu před udělením konsensu", vypadá pravděpodobněji než "Im Bruchteichel" v textu Sedlmeyerově - pozn. překl.). I tzv. Stecherův dům v Divadelní ulici (německy Theatergasse, dnešní ulice Dr. Stejskala, Žákavec i Sedlmeyer mají chybně "Steckrův dům", resp. "Stecker-Haus" - pozn. překl.) dal jím zbudovat (viz blíže web Slavné stavby - pozn. překl.). I když přesídlil do Prahy, nebyly vztahy s Budějovicemi zpřetrhány. Lanna byl uznáván za jednoho z předních mužů mocnářství. Mohlo by ho to vést k politické angažovanosti. Této možnosti se však zásadně vyhýbal. Nepřidal se k nijaké politické straně; chtěl zůsávat nad stranami, aby si zachoval volné ruce a volnost v kritice. Byl tolerantní, ve věcech náboženských ovšem konzervativní. Podobně nad stranami zůstával i v časech národnostních bojů, neboť vyrostl v Budějovicích s jejich německým okolím, byl vychován na německých školách a ovládal němčinu jako jazykový nástroj v tehdejší společnosti použitelnější lépe nežli češtinu. Byl však stejně spravedlivý k Čechům jak k Němcům a zejména miloval své povltavské plavce. Doklady o tom, jak vysoké vážnosti se těšil, jsou opravdu četné. I po jeho smrti bylo vzpomenuto jeho zásluh jako např. o pětadvacetiletém jubileu budějovické spořitelny (v originále "Budweiser Sparkassa", i Žákavec cituje referát listu "Wiener Communal-Presse z 10. června roku 1881 se zmínkou o slavnostním projevu Dr. Wendelina Rzihy /je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže/ - pozn. překl.). Lannovy potomky najdeme ještě dnes v Rakousku (navštívili i mnou kdysi s Dr. Karlem Pletzerem koncipovanou výstavu ve vědecké knihovně a zanechali po sobě některé dokumenty - pozn. překl.).


LITERATURA
Huyer, Reinhold: Lanna, regesta z Huyerovy pozůstalosti v hornorakouském zemském archivu v Linci.
Klutschak, Franz: Lanna, nekrolog v listu "Deutsche Zeitung Bohemia", Praha 1866.
Leppa, Karl Franz: Adalbert Lanna zum 150. Geburtstag. "Hoam!" 18 (1965) s. 101-103.
Peez, Ernst Alexander: Adalbert Lanna, ein Bild aus der österreichischen Industrie. "Österreichische Revue", Wien 1867.
Sedlmeyer, Karl Adalbert: Adalbert Lanna (23. April 1805 bis 15. Januar 1866) v "Informationsbrief für Sudetendeutsche Heimatarchive und Heimatmuseen 17 (1997), s. 37-46.
Sedlmeyer, Karl Adalbert: Budweis, Miesbach 1979, s. 538-547.
Schebek, Johann: Adalbert Lanna, životopis v encyklopedii Alůgemeine Deutsche Biographie, sv. 17, Leipzig 1883.
Uhlig von Uhlenau, Gottfried: Biographische Skizzen aus Budweiser Vergangenheit, v listu "Budweiser Kreisblatt, Budweis 1871.
Žákavec, Theodor: Lanna, Praha 1936 (česky).
Dále:
Geschichte der Eisenbahnen der Österreichisch-Ungarischen Monarchie. Wien 1898nn..
Gedenkschrift anläßlich der Enthüllung des Lanna-Denkmals in Budweis, Budweis 1879.
Die Entwicklung des Wasserbaues in Österreich, Wien 1848-1898.
(Reinhold Huyer, Karl Franz Leppa a Gottfried Uhlig von Uhlenau jsou z autorů uvedených pramenů i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)


- - - - -
* Čtyři Dvory, České Budějovice / České Budějovice / Vyšší Brod / Hluboká nad Vltavou / Želnava / † † † Praha

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Vazba, frontispis a titulní list knihy o němVazba, frontispis a titulní list knihy o něm
"Ten malý domek na vltavském břehu..." - rodný dům Vojtěcha Lanny v Českých Budějovicích
Lannova loděnice na Vltavském nábřeží, hned vedle rodného domu
Říční bagr tu už někdy v půli 19. století čistí dno Vltavy při Dlouhém mostě na vedutě města České Budějovice, pořízené přibližně od Lannova rodného domu

zobrazit všechny přílohy

TOPlist