logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF FRANZ LACHE

Pověst a pravda o původu Vítkovců


Na dvoře posledního Rožmberka Petra Voka (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v Krumlově a později na zámku v Třeboni (v originále "auf dem Schlosse zu Wittingau" - pozn. překl.) žil český kancelářský písař Václav Březan (v originále "Wenzel Brezan" - pozn. překl.). Jeho kolébka stála v Březně u Postoloprt (v originále "in Priesen bei Postelberg" - pozn. překl.). Tento muž spravoval i rožmberský archiv a rozsáhlou rožmberskou knihovnu, která byla včetně katalogů (ve 4 svazcích je sepsal právě Březan - pozn. překl.) uloupena v posledním roce třicetileté války Švédy a odvezena do Stockholmu. Tam se nachází dodnes.
Petr Vok, který se k stáru stal členem Jednoty bratrské (v originále "im Alter zum evangelischen Glauben bekannte", stalo se tak ovšem v roce 1584, kdy mu bylo 45 let, - pozn. překl.), měl na svém dvoře ostatně také německého tajemníka, který se jmenoval Theobald Hock (jako Theobald Höck má i on samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Ten byl zprostředkovatelem mezi svým pánem a protestantskými stavy v Německu, které právě jeho vlivu mohly děkovat za bohaté peněžní podpory jim posledním Rožmberkem poskytované. Na dvoře Petra Voka se kuly i pletichy, které po jeho smrti vedly ke stavovskému povstání v Čechách a ke třicetileté válce. Václav Březan byl velice pilný muž. Napsal řadu historických pojednání, týkajících se mj. i původu rodu Rožmberků. Rožmberkové jsou sice toliko ratolestí staršího rodu Vítkovců (v originále všude "Witigonen" - pozn. překl.), ale Březanovo podání se týká celku rodové historie. Vypráví o ní takto:

"Předně o tomto starožitně slavným a šlechetně zachovalým rodu věděti sluší, že předek nejprvnější, kterýž do krajiny České ze Vlach přibral se, byl kníže Ursinus jménem Vítek, jakož toho potvrzují paměti listovní i nejprvnější hradové od něho založení: Vítků Hrad nebo Wittingenhausen, Witignaw (Třeboň), Witoraz etc., i jméno patronymicum (otcovské) jejich, že od něho slouli páni Vítkovci. Po několika pak věcích (staletích), když netoliko hornatiny v těchto stranách okolo Krumlova, ale i kraj ten při řece Vltavě od rodu toho osazen byl. A ten ač byl rozšířil se, však potom zase sešel. Takže jiný pan Vítek rod svůj chtěv dlouhověčně v svornosti zachovati, pateru růží mezi pět synů svých, čtyřem řádně z manželského lůže pošlým, nejstaršímu Jindřichovi zlatú v modrém poli, po něm druhýmu Vilémovi bílú v červeném poli, třetímu Smilovi modrú v zlatém poli a čtvrtýho Voka jménem při růži přirozené červené v bílém poli zanechav (z nichž pátý Sezima byv z neoddávané, černú růži obdržel). A podle štítů těch rozdílných růží též panství rozdílná, prvnímu novodomské neb hradecké, druhýmu landštajnské a třeboňské, třetímu strážské a bystřické, čtvrtýmu krumlovské a pátýmu oúštěcký připadla. A tudy paterý rod pánův s růžemi rozdílnými původ svůj vzal, totiž pánův z Rožmberka, z Hradce, z Landštejna, z Stráže a Ouštěckých, z nichž jeden každý svá starodávní sídla (!) a panství jměl. Avšak při samých páních z Rožmberka jakožto principálích (předních) největší podstata a zřízenost domu, kteréž druzí nejměli, zůstala."


A. Kubíková, Rožmberské kroniky krátký a summovní výtah od Václava Březana (2005)


Původu Rožmberků z římského knížecího rodu Ursiniů byla přikládána víra až do posledních desetiletí devatenáctého věku a takto podaný příběh i německy převyprávělo hned několik kronikářů naší domoviny. Sám Grillparzer dává ve své truchlohře "König Ottokars Glück und Ende" (tj. "Krále Otakara štěstí a pád" - pozn. překl.) Rožmberku Závišovi z Falkenštejna pyšnit se takto svým vlašským původem, když prohlašuje:

"Doch wir, die aus der Weltstadt Roma stammen
von den Patrizien, die den Erdkreis beugten,
und, als Ursini, nach dem Throne stehn zunächst,
auf dem Sankt Peters Macht ob Herrschern herrschet,
wir mögen wohl nach Fürstenkronen trachten,
und eine Rosenberg mag kühn und frei
dem Besten sich vermählen dieser Erde."
"My však, kdo z Říma sama původ máme,
od patricijů, co pokořili svět,
co Ursiniové pak ovládli i trůn,
na němž svatopetrská moc vše předčí,
my knížaty kdys zvát se věru chceme
a kdo chce z nás se snoubit jistě smí
i s těmi nejlepšími této země."

(poněvadž proslulé Grillparzerovo drama nedošlo až dosud českého přetlumočení, chopil jsem se drobné citace s veškerou úctou ke klasikovi sám - pozn. překl.)
Jiný z dějepisců, takto třeboňský probošt Norbert Heermann (také samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) se ve své německy psané Rožmberské kronice (z níž pořídil Březan svůj výtah, Heermannův text však je podle názoru Františka Mareše naopak zase překladem nějakého díla českého - pozn. překl.), se rozhodl zajít se svým vyprávěním o původu Vítkovců ještě dále. Píše (v originále ovšem německy - pozn. překl.):

"Když Gótové v čele s vojevůdcem Totilou dobyli Řím, donutili nejvýznačnější římské rody, mezi nimi i rod Ursiniů, k odchodu ze země. Tak odtáhl Vítek Orsini (v originále "der Orsini Witko" - pozn. překl.) se ženou, dětmi, přátelstvem a služebníky na půlnoc přes Dunaj až do Čech, získal od českých knížat zemi a zbudoval po řadě hrady Vítkův Kámen, Rožmberk a Třeboň."

Českému jesuitovi Bohuslavu Balbínovi se římský původ Rožmberků nehodil. Ve fabulaci se osvědčil (v originále "er schoß im Fabulieren den Vogel ab" - pozn. překl.) a přiřkl Rožmberkům slovanský původ. Vyčetl Rožmberkům, že se za slovanský původ styděli, poněvadž se jim to domácí zdálo příliš obyčejným. Proto si prý poslední Rožmberkové vymyslili pověst, podle níž pocházejí od vlašského rodu Orsini a mohou se tím pyšnit.
Jsou ještě jiné takové zkazky o původu Vítkovců. Všechny mají ovšem tu chybu, že se nezakládají na pravdě.
Jak se tedy vlastně dostal vlašský praotec z domu Orsiniů do Březanem vytvořeného rodokmenu Vítkovců? Dá se to vysvětlit následujícím způsobem (ten je ovšem zásadně uveden do náležitých mezí třeba v článku z časopisu Naše rodina (č. 23 z roku 2011) - pozn. překl.).
S budováním hradů ve středověku vznikalo i stále více označení šlechtických rodů. Kolik hradů, tolik rodových jmen. Urození páni kladli nyní zvláštní důraz na to, být příslušníky nějakého starého šlechtického rodu. Hlavní věcí nyní bylo prokázat rodokmen co nejdále odkazující do středověké minulosti. Pokud k takovému odkazu chyběly listinné doklady, musily být dodatečně vyhotoveny a bylo-li to nezbytné, musili být prostě nalezeni nějací další předkové, neboť čím starším původem se mohl šlechtický rod vykázat, tím větší byla čest, které všude požíval.
Během jednoho sněmování českého krále Jana Lucemburského v Itálii došlo mezi Petrem z Rožmberka a knížetem Bolkem Opavským (v originále "Bolko von Troppau" - pozn. překl.) ke sporu o to, komu přísluší na královském dvoře větší úcta. Následujícího roku - bylo to v týdnu po Nejsvětější Trojici v roce 1341 - byl spor předložen králi v Praze. Oba účastníci sporu se dostavili před krále s početnými stavovskými druhy a přáteli. Byl mezi nimi i kníže Gabriel Orsini jako zástupce Rožmberkových italských příbuzných. Jeho přítomností měl být podán důkaz, že Petr z Rožmberka (jde o Petra I. /†1347/ zpodobeného na proslulém obraze Mistra vyšebrodského, viz Wikipedia - pozn. překl.) je skutečně v příbuzenském poměru s tímto vlašským knížetem, poněvadž po zničení Říma nikoli pouze jeden, nýbrž celá řada knížat i se svými majetky, ženami a dětmi nalezla útočiště v různých zemích, kde se usadili v neobydlených končinách a zřídili tam svá panství.
Král Jan rozhodl, že oba páni mají setrvat ve svých právech a zachovávat mír. Prý o tom měla být hned na místě vyhotovena listina a opatřena jeho zelenou pečetí. Originál této listiny nebyl však až dosud nikde nalezen. Nabízí se tedy domněnka, že celý příběh byl teprve později vymyšlen a nalezený opis je tedy účelovým falzem.
O sto let později žil ve Vratislavi biskup Jošt (v originále "lebte in Breslau Bischof Jodok" - pozn. překl.), který byl bratrem Jana z Rožmberka (jde v obou případech o syny Oldřicha II. z Rožmberka /1403-1462/, jmenovitě Jošta II. z Rožmberka /1430-1467/ a Jana II. z Rožmberka /1430-1472/ - pozn. překl.). Tento biskup Jošt je považován za objevitele či původce zkazky o příbuzenství rodu Rožmberků s Orsiniovými. Dopisoval si s kardinálem biskupem z Frascati jménem Latinus de Ursinis (†1477), který vratislavskému biskupovi z rodu Rožmberků napsal, že ho považuje za příbuzného a také ho tak oslovil. Tak není ani nic podivného na tom, že Rožmberkové postupně i sami skálopevně věřili ve svůj vlašský původ.
Biskup Ursus (†1495), který přišel do Německa jako papežský legát, byl Vokem z Rožmberka (jde o Voka II. /1459-1505/, 5. vladaře domu rožmberského v letech 1475-1493 - pozn. překl.) a jeho bratry pozván do Krumlova a v roce 1481 zde přijat s velkými poctami. Král Vladislav II. Jagellonský (žil v letech 1456-1516, byl od roku 1471 až do své smrti českým panovníkem - pozn. překl.) udělil Rožmberkům právo, že vladař rožmberského domu na základě svého knížecího původu smí při volbě krále a jeho korunovaci zaujmout místo bezprostředně po králově pravici. Vilém z Rožmberka převzal do svého erbu orsiniovská kosmá břevna (červené barvy - pozn. překl.) a medvědy (ursus=medvěd) a podepisoval se na listiny už ne Vilém či Wilhelm, nýbrž Guilielmus Ursinus de Rosenberg. Tímto způsobem získala i Horní Planá vedle růže i medvěda do svého znaku. Vysoce vznešený původ opravňoval Rožmberky i k tomu, aby si své manželky vyhledávali také mezi knížecími dcerami. Záviš z Falkenštejna si dokonce přivedl domů rovnou královnu, vdovu po Přemyslu Otakarovi II.. Za časů posledních Rožmberků měl prý dokonce existovat záměr obdařit Orsiniovy po smrti Petra Voka rožmberským dědictvím. Ten plán ovšem nedošel uskutečnění pravděpodobně proto, že Orsiniové byli přísnými katolíky, zatímco Petr Vok po svém přestupu k víře podobojí byl stále více pod protestantským vlivem.
Na původu Rožmberků z římského knížecího rodu Orsiniů není, jak dovodilo historické bádání, ani slova pravdy. Celá historie byla volně smyšlena v prvé půli 15. století a po staletí byla i se všemi svými důsledky považována za věrohodnou. Odkud tedy Vítkovci vlastně vzešli? Odpověď na tuto otázku není nijak překvapivá. Přišli do jižních Čech z dolních Bavor a jsou tudíž německého původu.
Po založení Východní marky náležela velká část dnešní spolkové země Horní Rakousko k Bavorsku. Na sever od Dunaje se prostíral hornatinou k severu mířící až k Vltavě (Moldau), na východ až k řece Kamp, na severovýchodě pokrývaje i naše Novobystřicko (v originále "unser Bistritzer Bergland" - pozn. překl.), velký, nehostinný a proto i liduprázdný "Severní les" (v originále "Nordwald" - pozn. překl.). Jen podél Dunaje existovala lidská sídla. Svobodní i služební lidé z dolních Bavor, jako např. z Deggendorfu, Bogenu, Griesbachu, Rottalu atd. přicházeli, vysláni zemskými knížaty sem do této lesní oblasti, která dosud nebyla ničím vlastnictvím. Dostali přidělenu zemi se zadáním postavit tu hrady k obraně proti dalším výpadům loupežných Maďarů, mýtit les a usidlovat tu rolníky. Tak se dostávali selští synové, kteří by doma zůstali beze statku, do "Severního lesa" a tady i k pozemkům a k půdě. Měli se postarat o "hradní dílo" (v originále "das ,Burgwerk'" - pozn. překl.) se všelijakými jinými služebnostmi a museli svůj desátek věrně odvádět vrchnosti a církvi. Touto kolonizační vlnou se šířila mocenská oblast zemských knížat a také těch církevních, zejména biskupů z Pasova (Passau), nehledě na to, že se tím významně zvyšovaly jejich příjmy.
Mezi svobodníky, kteří sem přišli, byl i rod Schönheringů. Jejich domovský statek ležel ve vsi Schönerding an der Vils (dnes Schönerting, původně Schönhering, později Schönherding - pozn. překl.) v blízkosti dnešního města Vilshofenu v Dolním Bavorsku. Už kolem roku 1100 se připomíná šlechtic jménem Bernhard von Schönhering, řečený i "Bernardus juxta Mouhele" (psáno také "Pernhart iuxta Mouhelle", viz blíže a podrobněji Wikipedia - pozn. překl.), tj. Bernhard an der Mühl, neboť hranice jeho léna (v originále "die Gemarkung" - pozn. překl.) se táhla podél východního břehu řeky Große Mühl (česky se někdy označovala Velká Mihela, pramení na svahu Třístoličníku /Dreisesselberg/ a ústí do Dunaje u obce Sankt Martin při osadě Untermühl /obec Sankt Martin im Mühlkreis/ - pozn. překl.) Při tom vodním toku Schönheringové zbudovali hrad Blankenberg (jeho zříceniny lze najít u rakouského městyse Neufelden v okrese Rohrbach v Horním Mühlvietelu /Oberes Mühlviertel/ - pozn. překl.). Engelbert, který měl na tom hradě svoje sídlo, užíval střídavě tu přídomku "von Schönhering", tu "von Blankenberg". Poprvé nacházíme jméno "Engelbertus von Planchenberg" na jedné listině, vystavené pro dolnobavorský klášter Osterhofen roku 1155. Blankenbergové, jak se v pozdějších letech jmenovali, klučili pás lesů podél Velké Mihely stále dál, až narazili na tok řeky Vltavy. Až k této řece sahalo tedy posléze jejich léno. Když Blankenbergové koncem 12. století vymřeli, nastoupili Vítkovci na jejich místo coby jejich dědicové.
Tu žil ve 12. století v Čechách urozený muž jménem Vítek z Prčice (v originále Witigo von Pürschitz /=Prcitz bei Sedletz in Böhmen/ - pozn. překl.), poctěný v zemi vysokými důstojenstvími. Zemřel v roce 1194 (a je k roku 1169 prokazatelně doložen na dvoře krále Vladislava II. jako jeho stolník, kteroužto funkci vykonával až do roku 1176, než se stal purkrabím kladským - viz Wikipediae - pozn. překl.). Na podzim téhož roku se objevuje na dvoře biskupa pasovského v jednom shromáždění šlechty jistý "Witego de Boemia", který zde podle všeho zdání neměl jiný záměr, než aby nabyl obnovené udělení léna Blankenbergů pro svou osobu. Rakouská větev Schönhering-Blankenbergů vyhasla krátce předtím. Takové obnovení léna bylo však podle tehdejšího práva možné jen za podmínky, že by byl pokrevním příbuzným vymřelého rodu.
Tento Vítek (v originále "Witigo" - pozn. překl.) se pak také ujal blankenberského dědictví, ba přijal dokonce jejich šlechtický přídomek. Na jedné listině z roku 1220 je psán Witko von Perchyc a užívá přitom pečetě s erbem pětilisté růže. Z porušeného nápisu na okraji otištěné pečeti se dají vyluštit slova "Witko de Planchinberg". Jsou tedy Witego de Boemia, Witko von Perchyc a Witko de Planchinberc jedna a tatáž osoba. Tento Vítek však není onen "starý" Vítek, nýbrž jeho syn (viz o tom blíže, ale rozporně česká Wikipedia, podrobněji pak Wkipedia německá - pozn. překl.). Ten "starý" Vítek byl tedy původem Schönhering a stal se praotcem rodu Vítkovců, kteří se pak dali nazývat pány z Růže.
Zbývá vyjasnit otázku, kdy a proč přišel Vítek z Prčice z dolních Bavor do Čech. V Čechách došlo po smrti Vratislava (knížete a od roku 1085 i prvního českého krále (viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) ke sporům o trůn, jež učinily nezbytným zásah německých panovníků jako lenních pánů. Vladislav II., od roku 1140 kníže (v letech 1158-1172 pak druhý český král - pozn. překl.), se nedokázal bránit povstalé české šlechtě. Pozval si proto na pomoc německého krále Chunrada (Konrada) III. (jinak svého švagra - pozn. překl.) s jeho vojskem. V létě 1142 vstoupili vítězně do Prahy. Trvalo však ještě několik let, než bylo povstání opravdu potlačeno. Na znamení díků za pomoc z Německa účastnil se Vladislav II. (jako český král užíval pak jména Vladislav I. - pozn. překl.) italského tažení Fridricha Barbarossy. V Čechách byli v oněch neklidných časech němečtí rytíři, na které se mohl král spolehnout, vítáni s otevřenou náručí a svou odvahou a zdatností si dokázali vydobýt bohatou odměnu a vysoké hodnosti. Také později potřeboval král Vladislav pomoc německých bojovníků, když mu šlo o to, aby zajistil následnictví svému synu Bedřichovi (v originále "Friedrich" - pozn. překl.). Právě v těchto letech se objevuje v Čechách onen Vítek, který je nejprve truksasem (tj. stolníkem - pozn. překl.) na královském dvoře, později purkrabím v Kladsku (v originále "Glatz", dnes Kłódzko v Polsku - pozn. překl.) a později zastáncem téhož postavení na Práchni (v originále chybně "in Prachim" - pozn. překl.).
Není těžké pochopit, že král Vladislav svého věrného lenníka, který se brzy mohl nazývat i "hrabětem" (v originále "der bald auch ,Graf' Witigo genannt wird" - pozn. překl.), obmýšlel nejen tituly, nýbrž i majetkem. Tento majetek se zprvu nacházel v už kultivované zemi, jako v Prčicích a v Kojetíně, později však získal "hrabě" Vítek darem i rozsáhlé pozemky v jižním a jihovýchodním hraničním lese, což mělo za následek hraniční spory mezi českými a rakouskými knížaty. To, že byl Vítek vyznamenán hraběcím titulem po německém způsobu, je jen dalším důkazem pro jeho německý a vznešený původ.
Německé jméno Witigo, budiž tu mimochodem připomenuto, není ve 12. století v dolních Bavořích nijak vzácným. Mnoho místních jmen, jako např. Wittibreuth na jih od Pfarrkirchen, odvozuje své jméno od nějakého Witiga.
"Graf Witigo" se údajně vyznačoval i znamenitou výmluvností. Byl proto Vladislavem i jeho synem Bedřichem s pražským (německým) biskupem Friedrichem (15. pražský biskup "Fridericus episcopus" působil v této funkci v letech 1169-1179 - pozn. překl.) vyslán hned dvakrát na dvůr Fridricha Barbarossy do Norimberka (Nürnberg), aby zabránili císařem nařízenému propuštění už tucet let (na hradě Přimda - pozn. překl.) vězněného Soběslava II. (blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.). Oba vyslanci neměli však nijaký úspěch. Císař dal lživým slovům českého stěžovatele více důvěry než oběma německým vyslancům. Jak častokrát se dal svět i později obalamutit prolhaností českých mluvčích! Soběslav II. musel být na rozkaz císařův propuštěn na svobodu a císaři nebylo třeba nijak dlouho čekat, aby viděl, co svým nařízením způsobil. Soběslav se prohlásil panovníkem, přepadl sousední Rakousy a vyplenil zemi až ke břehům Dunaje. Zejména klášter Zwettl byl jeho hordami těžce postižen. Kníže Bedřich musel na nějaký čas hledat útočiště v Prčicích. Koncem roku 1179 se mu konečně podařilo dobýt nad Soběslavem v blízkosti Prahy rozhodujícího vítězství a vybojovat tím nazpět český trůn.
Soběslavem II. krvavě mečem započatému hraničnímu konfliktu s Rakouskem učinil 1. července téhož roku 1179 konec Fridrich Barbarossa na říšském sněmu v Chebu (Eger) stanovením hranice mezi Čechami a Rakousy. Rozhodčím výrokem císařovým zůstalo území, které později zahrnovalo soudní okres Nová Bystřice (Neubistritz), při Rakousích, zatímco vsi rakouských osídlenců, kteří ve své kolonizační horlivosti tuto linii překročili, bylo přiřčeno Čechám.
Vítek I. z Prčic, praotec (v originále "der Stammvater" - pozn. překl.) Vítkovců, měl s jistotou tři syny. Byli to:
1. Vítek starší, zakladatel a praotec (v originále "Ahnherr" - pozn. překl.) krumlovské linie,
2. Vítek II. (jinde uváděn jako Vítek III. - pozn. překl.) mladší, "z Prčic a Blankenbergu", praotec Rožmberků a
3. Jindřich z Hradce (v originále "Heinrich de Novacastro" - pozn. překl.), od něhož pochází jindřichohradecká linie (tj. páni z Hradce - pozn. překl.). Zda byl také
4. Vítek z Klokot, který založil linii landštejnskou (v originále "Landsteiner Linie" - pozn. překl.), synem "praotce" Vítka I., nedá se s určitostí doložit.
Došli jsme tedy k závěru, že Vítkovci byli německého původu. Od půle 15. století si zakládali na svých údajně vlašských kořenech, což jim ovšem nijak nezabránilo v tom, aby se během staletí proměnili v Čechy.
Měli by ovšem dostatek důvodů pyšnit se svými předky německého jazyka.


Použité prameny:
Mathias Pangerl: "Die Witigonen"
Julius Strnadt: "Das Land im Norden der Donau"
(oba autoři jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)


Glaube und Heimat, 2015,č. 8, s. 10

Text, jehož závěrům by se dalo jistě ledacos vytknout, pochází z knihy "Heimat Südmähren - Sonnenland an der Thaya" (tj. "Jihomoravský domov - slunečná země na řece Dyji"), kterou v roce 1956 vydal Kulturní výbor Jihomoravské krajinné rady (Kulturausschuss des Südmährischen Landschaftsrates) v bádensko-württemberském městě Geislingen an der Steige a jehož autor v něm prozrazuje na několika místech zvláštní zájem na německy mluvících kdysi oblastech Jindřichohradecka, Novobystřicka a Landštejnska, kde kdysi působil. Josef Franz Lache však přišel na svět na Šumavě, byť v "širším slova smyslu", na Šumavě, která je jako "Severní les" ("Nordwald") s jižní Moravou jaksi historicky spjata. Česky psaný záznam ve kdyňské farní matrice vypovídá o jeho narození v čp. 17 vsi Prapořiště, německy zvané Braunbusch, dne 20. dubna roku 1887 a křtu 3 dny nato, který vykonal kooperátor Josef Kavale. Novorozencův otec a jmenovec Josef Lache, podučitel v Prapořišti, byl synem Ignáce Lacheho, pilaře v Praze, a Anny, roz. Schönbachové (psáno Šönbachové!) ze Zvíkovce čp. 19. Chlapcova matka Barbora byla dcerou Wolfganga Baumanna, rolníka v Prapořišti čp. 17 a Barbory, roz. Stauberové z Prapořiště (psáno "Štaubrové z Prápořišť") čp. 17. Tam v Prapořišti čp. 17 bydlili i Josef Lache a Barbora Baumannová podle rovněž českého záznamu o jejich svatbě dne 10. června 1885 v Kdyni (oddával je kooperátor Vácslav Schwuger), kde jsou příjmení Schönbachová a Stauberová psána "po německu" a u otce je uvedena adresa Praha č. 77/I., dokonce pak i datum narození 6. ledna 1863 na adrese Praha 289/I. podle křestního listu vystaveného farním úřadem "u sv. Aegydia" (tj. u sv. Jiljí) v Praze. Matka, dočítáme se v kdyňské oddací matrice, přišla na svět v Prapořišti dne 20. prosince 1859 a byla tedy o více než 3 roky starší nežli "neplnoletý" ženich (plnoletý by byl až v 25 letech), jemuž musil otec dodat "písemní" svolení a který byl navíc dle listiny vydané c.k. okresním hejtmanstvím v České Lípě osvobozen od vojenské povinnosti. Jak jinak zní zcela německy psaná pražská policejní přihláška děda z otcovy strany Ignatze Lacheho, která uvádí jako jeho povolání "Kutscher", tj. kočí, rok a místo narození "1825 Wellnitz", tj. Velenice v okrese Česká Lípa, tehdy soudní okres "Hayda", tj. Bor u České Lípy, dnešní Nový Bor. Ignatzova manželka Anna, roz. Schönbachová, má jako rodiště psáno "Jerichowitz", což by mohly být Jetřichovice, dnes část města Sedlec-Prčice (jaká to spojitost s Vítkem!) a nechybí ani přípis o datu jejího úmrtí 9. srpna 1888, tedy už po narození vnukově. V Praze, kde Ignatz Lache měnil neuvěřitelně často (jako kočí?) místo svého bydliště, se mu s Annou narodili synové Franz (*1858) a Josef (*1863). Už jako sedmiletý přichází učitelský synek Josef Franz Lache se svými rodiči na Novobystřicko, jemuž se německy říkalo "Bistritzer Ländchen" či také "Schönteichgau", tj. doslova "župa krásných rybníků". Zvolil si jako otec učitelské povolání a poté, co roku 1909 absolvoval německý učitelský ústav v Praze (nejprve získal umístění ve vsi Lomy /Tieberschlag/ na Dačicku, následně pak v Pernšláku /Böhmisch Bernschlag, dnes Nový Vojířov, část města Nová Bystřice/, kde učila i Anna Petinka /o svatbě s ní nás zpravuje už přípis o ženichově narození v citované kdyňské křestní matrice/, kterou si v Nové Bystřici dne 29. srpna 1911 vzal za ženu /pocházela z Albrechtic u Lanškrouna, německy zvaných Olbersdorf), působil v novém domově nejen ve školní praxi, nýbrž i jako činitel sdružení Deutscher Kulturverband (DKV). Když byly v Kaprouni (Kaltenbrunn) a v Nové Vsi (Schönborn) za republiky (stejně jako hned roku 1920 v rodném Prapořišti) zrušeny německé školy, založil tam tzv. "Kulturverbandschule". V letech 1925-1933 učil ve vsi Krampachy (německy Grambach, dnešní Potočná, část obce Číměř /německy kdysi Schamers/ a ve školním roce 1933/1934 byl přeložen na Litoměřicko. Mám důvodné podezření, že cenná německy psaná krampašská obecní kronika, nalezená v Potočné 9. července roku 1964 a digitálně přístupná, je do značné míry jeho dílem (hned úvod se zmiňuje o Vítkovi /†1194/ a jeho odkazu i tu na Novobystřicku). Po válce a vyhnání se činně zapojil do krajanské vlastivědné práce. Zejména v záslužné a dodnes vydávané "jihomoravské" ročence Südmährisches Jahrbuch, s autorským rejstříkem publikace za léta 1952-2011 (čtu tam mj. titul jeho článku o Husovi a moravských zemských světcích) uložil mnoho svých cenných příspěvků. Získal za své zásluhy mnohá ocenění, mezi nimi velký zlatý jihomoravský odznak (Südmährische Ehrenzeichen) a Cenu Josefa Freisinga. Poté, co byl už více než devadesátiletý po měsíce upoután na loži nemocných, vydechl naposledy dne 16. května roku 1979 ve velkém okresním městě Neu-Ulm v bavorském Švábsku (Schwaben), kde zřejmě nalezl i místo posledního spočinutí. Kdyby tak Vítek věděl...

- - - - -
* Prapořiště, Kdyně / Nová Bystřice / † † † Neu-Ulm (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o jeho otci ve Statistickém popisu školních okresů Čech
Česky psaný záznam matriky obce Prapořiště  o svatbě jeho rodičů v Kdyni 10. června roku 1885
Zápis kroniky české obecné školy v Prapořišti vyjadřuje radost nad zrušením zdejší německé školy, kterým je podle něho "konečně odčiněna křivda, skoro po půl století na české obci páchaná"Repro Kronika obecné, národní a základní školy Prapořiště, SOkA Domažlice (SOA v Plzni - Porta fontium)
Pražská policejní přihláška jeho děda Ignaze Lacheho
Záznam o jeho narození a křtu v matrice pro obec Prapořiště s pozdějším přípisem o svatbě v Nové Bystřici

zobrazit všechny přílohy

TOPlist