logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HEIDRUN KUCHLEROVÁ

Zu Mutters Geburtstag


I.
In die Vergangenheit lasst uns jetzt sehn,
in Gedanken zurück wollen wir gehn.
Im Kalender steht neun-zehn-hundert-zehn.
Was ist denn da besonderes geschehen?

Unsere Geschichte beginnt remember,
an jenem denkwürdigen 6. Dezember.
Es war also Winter und sehr kalt,
auch im Böhmisch-Bayerischen Wald.

Am Niklo sein heiligen Tag,
da plötzlich sie im Kinderwagen lag.
Au weh! An Weberbauern seine 2. Bixn
mit an Buam is wieder nixn!

Ein paar Jahre später dann,
kam -- so hört -- eine Nachzügler an.
Und so waren sie zu dritt:
Franziska, Hilde, d' Marie in der Mitt!

Ja, der Ehl, der brave Mo,
hat se net recht obe do;
is bei so viel Frauen naus -
verständlich -- nach Jagershof ins Wirtshaus.

Am Heuhof, das Drei-Mäderl-Haus war bekannt;
ja bis Taus, am Grenzbach, im weiten Land;
bei de Blose-Kröpf
hams verdraht, den Burschen die Köpf.

II.
Se san größer woarn und interessanter,
mit lange Zöpf und eleganter.
So a Kamerale, vom Heuhof drinn,
war a Glück, a mords Gewinn!

D' Marie hat was glernt fürs Leben,
in der Schul und im Hotel Waldek eben.
So kam dann die Zeit heran,
Sie suchte langsam ihren Mann.

Ein Lehrer ist jung und froh daher gekommen,
der hat die Marie zur Frau genommen.
Erst waren sie zuhause in Holletitz,
doch Eisenstein wurde Familiensitz.

Gleich übern Kopperlhof bauten sie Stein auf Stein.
Mit geschmückten Rössern zog der Kammerwagen ein.
Solid gebaut war das Haus nur 10 Jahre ihr Neste,
heute noch ist es von allem das Beste.

Die Kinder, geschnitzt aus echt böhmischen Holz,
waren der Eltern größter Stolz.
Die Irmgard, die Gerlinde, die Heidrun am End,
bildeten das Weiber-Regiment.

Das Glück für alle war vollkommen,
bis sie jene Kund bekommen,
dass ein lieber, lieber Bube,
bevölkern soll noch diese Stube.

III.
Die Eisensteiner Zeit, sie war schön aber kurz.
Hoch war das Glück, doch tief war der Sturz.
1945 wurde nicht gefragt nach Heimatneigung,
befohlen war jetzt die Vertreibung.

Kein fröhliches Wort mehr, nichts war heiter,
aber was solls, das Leben geht weiter!
Die Mama nahm uns an der Hand,
mit Tränen sie den Weg nach Bayern fand.

Doch wie vor mir, schon Schiller hat geschrieben,
sie zählte die Häupter ihrer Lieben.
Und trotz des Krieges langem Toben,
kamen alle heil heraus, man muss Gott loben.

Neben den Ämtern in den Gemeinde- und Schulhausmauern,
War dem Mann vertraut die Arbeit bei den Bauern.
Mit Leib und Seele er stets um Freiheit und Recht rang,
das Kriegsende ihn in die Knie Zwang!

Sinnlos, weit von zuhause fort,
Kamen wir nach Reibersdorf, dem Donauort.
Wer nie arm und ohne Bleibe war,
bringt Gott nicht seine Seele dar.

Von dieser Zeit bin ich jetzt stumm,
wir zogen dann nach Metting um.
Flüchtlinge waren wir, arme Schlucker,
Mussten hungern und uns ducken.

IV.
Für wahr, unsere Mutter, sie war für uns da.
Sie pflegte sogar die Ur-Oma,
Musste stark sein, war noch liebende Frau,
denn die Zeiten waren schrecklich, waren rauh!

Von dort gins weiter nach Sossau,
gleich neben dem Kirchlein zur lieben Frau.
Ein neues Haus, der helfenden Hände waren viel,
Hornstorf, das endgültige Domizil!

In Hornstorf bei Straubing, am Uferstrand,
Ein ärmliches Häuschen entstand.
Nicht so gediegen und so schön, das muss man schon sagen,
vor fuhr diesmal nur ein Leiterwagen.

Bald waren wir allein,
du musstest ohne Mann im Leben sein.
Wir Kinder probierten unser Leben
und suchten das Glück auf eigenen Wegen.

Du bist die Mitte, bist die Ruhe
bist unserer Geschichte-Truhe.
Für alle in der Runde hier,
gibts nur eins -- wir danken dir.

Unser Hiersein, unser Streben,
dass wir fest im Leben stehen,
hat dein Leben erst erreicht,
auch wenn es niemals war sehr leicht.

Deine Enkel und Urenkel lieben und verehren dich,
kenne dein schweres Leben nicht.
Doch glaube uns und glaube mir,
ihre Heimat ist in dir.

Heute singst du noch die Lieder,
gibst die Kraft der Heimat wieder,
holst dir Mut von Berg und Tann,
dort, wo dein Leben begann.

Der Böhmerwald noch in dir lebt,
des Lebens-Segens-Dasein webt.
In dir und allen Deinen,
siehst du die Heimatsonne scheinen.
Für alle Zeit, die du noch bei uns bist,
dir der Himmel voller Sterne ist!

K maminčiným narozeninám


I.
K minulosti nás nechte pohledět,
v duchu jen chceme jít kus zpět.
Devatenáct set deset v kalendáři vizte,
přihodily se toho roku věci jisté.

V té historické naší vzpomínce
onoho dne šestého prosince
byla zima, a to i v onom lese,
jenž zdávna "Českým" i "Bavorským" zve se.

Bylo zrovna svatého Mikuláše,
když přišlo na svět ono dítko naše.
Ouvej! U Weberbauerů o děvče víc,
s nějakým klukem zato zase nic!

Pár roků poté ještě dorazila
na svět ratolest domu opozdilá
a do třetice je to hned:
Franziska, Hilde, Marie uprostřed!

Děd jen, byl věru dobrý muž,
byl z toho trochu nesvůj už;
z tolika ženských jinam svody
ho vedly: v Jagershofu do hospody.

Ve Srubech ten dům u tří děvčátek
znal kraj až k Domažlicům a zas nazpátek;
jak dnes už vzácné květy upolínu
pletla ta krása hlavu chlapcům inu.

II.
Jak rostly, byly interesantnější,
copy delší i vzhled elegantnější.
Získat ten poklad, v Srubech ukrývaný,
bylo by štěstím, ziskem nevídaným!

Marii, co si nepřinesla z domu,
dala škola i praxe ještě k tomu
v hotelu Waldek, než se říci může,
že si lze pomalu najít vhodného muže.

Jeden učitel, mladý, vesele se smál,
líbil se jí, za ženu si ji vzal.
Zprvu měli v Hodousicích obydlí,
v Železné Rudě potom spolu sídlí.

Nad Kopperlovým dvorem kámen po kameni
dům rostl, než stěhovat mohli koně vyšňoření.
To hnízdo po deset let bezpečí
skýtalo jim, dům dodnes ze všech kolem nejhezčí.

Dětmi, z "českého dřeva" všechny byly,
se rodiče ze srdce honosili.
Irmgard, Gerlinde, Heidrun nakonec,
tvořily ten náš prima holčinec.

Štěstí by bylo vlastně dokonalé,
kdyby nemělo na konci své "ale",
to že sem přišel jeden chlapík milý
a bydlí po nás tam snad i v té chvíli.

III.
Železnorudské časy byly krátké.
Štěstí je k pádu náchylné a vratké.
Rok pětačtyřicátý neptal se nás ani
a rozkaz vydal k našemu vyhnání.

Zešedlo slovo, svět nám okoral,
ale co naplat, život běží dál!
Maminka tak za ruku nás všechny vzala,
v slzách se do Bavor cestou s námi dala.

Předtím však, už Schiller o tom píše,
hlavy blízkých spočítala tiše.
Válka dozuřila k svému konci zřejmě,
my však zdrávi vyvázli, tož Bohu chválu vzdejme.

Vedle úřadování na obci i v škole,
chodil muž k sedlákovi a na jeho pole.
Svoboda, právo byly mu nejvyšší cenou,
byť s Německem se octl na kolenou.

Všichni jsme tak, daleko od domova,
v Reibersdorfu při Dunaji začínali znova.
Ten, kdo někdy nevěděl, kde v nouzi hlavu složí,
neumí svou duši svěřit v dobré ruce Boží.

O tom čase už nyní pomlčím,
my táhli do Mettingu a já vím,
že jak ubožákům nám bylo putovat,
přikrčeným po cestě trpět hlad.

IV.
Aby maminčina starost byla větší,
měla vedle nás i prababičku v péči.
Všechna její láska měla o to větší sílu,
že doba všem měřila tak krutě bez rozdílu!

Do Sossau vedlo dál naše stěhování,
hned vedle kostelíka k jedné milé paní.
Pak konečně, v Hornstorfu se to stalo,
jsme zakotvili všichni natrvalo.

Při Straubingu tam na břehu řeky
vyrostl domek neveliký.
Nijak povedený nebyl ani libý zraku,
vešel se však do něj náš náklad z žebřiňáku.

Brzy jsme osaměli,
bez muže byl na tobě denní zápas celý.
My děti jsme se z hnízda vydaly,
vlastní cestou své štěstí hledaly.

Zůstalas nám hlubinou bezpečnosti,
truhlicí příběhů, jak jsme rostly.
Když v kruhu je nám spolu usedat,
jediné zbývá -- Tobě díky vzdát.

To, co kdo chceme, že jsme vůbec tady,
že lneme k sobě pevně dohromady,
bez Tebe vůbec myslitelno není,
a že to bylo mnohdy lopocení!

Vnuci i pravnuci tě s láskou uctívají,
i když ty všechny strázně sotva znají.
Věř mi ale a věř nám všem,
Tys naším, jejich domovem.

Když zazpíváš, v té dobré chvíli
jak by sám domov nabral síly,
jak by sama zem promluvila,
les, při kterém ses narodila.

Šumava sama v Tobě žije
co požehnaná melodie.
Ze Tvé i z Tobě blízkých tváří
dál slunko domoviny září.
Po všechen čas, který jsi s námi,
je nebe poseto hvězdami!

Heidrun Kuchlerová, Vogelauweg 27 b, 94315 Straubing

Slovníček: Niklo = Mikuláš, au weh! = ouvej!, Bixn = děvče, Buam = kluk, nixn = nic, Ehl = děd, Mo = muž, obe do = ale přece, naus= pryč, Drei-Mäderl-Haus = dům U tří děvčátek, Blöse-Kröpf = upolín, se san größer woarn = vyrostly, Kamerale = jmění, poklad, mords Gewinn = báječný zisk.

Řeknete příležitostné rodinné veršování. Ti lidé to ale opravdu prožili, autorka, bydlící dnes na adrese, kterou na konci své básně k maminčiným devadesátinám sama uvádí, se podle jednoho z veršů v Nýrské ulici (Neuerner Straße) čp. 147 blízko železniční zastávky v Železné Rudě asi už za války nebo pár let před ní narodila. Maminka, které je rýmovaný "vinš" určen, tedy Maria Kuchlerová, roz. Multererová, ze dnes zcela zaniklé vsi Sruby (Heuhof) čp. 2 (říkalo se tam u "Weberbauerů", ten Jagershof, kam chodil děd do hospody, je už na bavorské straně blízké hranice), oslavila 6. prosince 2000 v kruhu blízkých své své devadesátiny. O Multererových" má být: své devadesátiny a deset roků nato ve stejný den roku i narozeniny sté! Zesnula až pět měsíců poté dne 7. května 2011 ve Straubing-Hornstorf a je na lesním hřbitově u Straubingu i pochována. O Multererových (jméno tady velmi časté) ostatně daleko více najdeme na webové stránce Genealogy.com. Píše se tam i o tom, jak při oslavě narozenin přinesli hosté "Golatschen, Bärentatzen, Spitzbuben und Pfefferkuchen", rozuměj pečivo a dobroty z míst, která oslavenkyně s těmi "svými" musela po roce 1945 natrvalo opustit. Její muž Alois Kuchler zemřel už v roce 1962. Byl "doma" učitelem ve Zbytinách (Oberhaid), dnes zcela zaniklých Cudrovicích (Zuderschlag), Křišťanovicích (Christelschlag), Hamrech (Hammern), Hodousicích (Holletitz) a v Železné Rudě (Markt Eisenstein), krátce byl i odborným učitelem v Nýrsku (Neuern). Od dubna 1944 do května 1945 byl učitel Kuchler rovněž "kommissarischer Bürgermeister" v Železné Rudě, kde si po svatbě (1933) s Marií Multererovou postavili ve zmíněné už Nýrské ulici dům. Všechny čtyři děti, tři dcery a syn, šli v otcových stopách jako učitelé. Nejmladší z nich, Herbert Kuchler, zemřel nejdříve, v roce 1991. Byli všichni, jak píše Heidrun Kuchlerová (nosí stále své dívčí příjmení), "aus echt böhmischen Holz", tj. "z pravého českého dřeva" a potkal je osud vlastně nakonec nijak nejhorší, který ovšem přece jen dává i těm neobratným veršům jiný "dějinný" rozměr.

P.S. V roce 2013 zveřejnila Heidrun Kuchlerová na stránkách krajanského měsíčníku podrobný životopis svého otce, který tu tlumočím do češtiny.

Životní osudy jednoho šumavského učitele - mého otce Aloise Kuchlera

Při vzpomínce na zesnulé každoročně dosud potkávám na železnorudském domovském hřbitově někdejší žáky svého otce Aloise Kuchlera, přestože za námi všemi leží tolik, tolik dlouhých let. Jejich vzpomínky na dobu školní docházky do zdejší měšťanky jsou ještě živě spojeny s učitelem řečeným "Kopperlehrer". Na mnohonásobnou žádost - i proto, že v roce 2012 uplynulo půl století od otcova skonu - chci teď podat zprávu o jeho původu, životě a působení. Doufám, že tento text může být zajímavý nejen pro někdejší obyvatele střední a jižní Šumavy, nýbrž i pro ty, kdo Železnou Rudu znají až z dob pozdějších.

Původ
Alois Kuchler se narodil 20. listopadu roku 1899, tedy v době, kdy Ves Železná Ruda (dnešní Špičák, v originále "Dorf Eisenstein" - pozn. překl.) a Městys Železná Ruda (dnešní Železná Ruda, v originále "Markt Eisenstein" - pozn. překl.) náležely ke Království českému v rámci habsburského podunajského mocnářství. Jeho rodiče a prarodiče pocházeli rovněž ze Špičáku a Železné Rudy. Malou zemědělskou usedlost (v originále "Sacherl", bavorský výraz téhož významu - pozn. překl.) na Pancíři (Panzer), Ves Železná Ruda (Špičák) čp. 51, přinesla maminka Barbara (*1870) do svého manželství, poněvadž její jediný bratr se vystěhoval do Ameriky (Wisconsin). Kromě Aloise přišli v čp. 51 na svět ještě syn Josef, dcery Theresia (+ 1913), Maria, Anna (+ 1940), Rosalia (+ 1925) a Franziska; dcera Barbara a syn Eduard se však narodili ve Volarech (Wallern). Jejich vždy vážené a ctěné matce Barbaře (dívčím příjmením Hilgartové - pozn. překl.) určovaly od 22 do 44 let jejího věku těhotenství a porody těch devíti ratolestí každodenní běh života. Požehnání bohatstvím dětí bylo vedle vysoké dětské úmrtnosti v té době něčím běžným. V Kuchlerově rodině naštěstí žádné z dětí v nejranějším věku nezemřelo! "Porodní bába uložila na matčin příkaz novorozené děcko do horní trouby zděných kachlových kamen, opatřené zamřížovanými kovovými dvířky. V této bezpečné a dobře vyhřáté ,jeskyňce' se nemluvňátko prospalo do života. Po ránu nebo po příchodu ze školy jsme my sourozenci zdravívali nový přírůstek rodiny," vyprávíval otec. Aloisův tatínek Josef byl v době synova narození pomocným brzdařem na železniční trati mezi Železnou Rudou, Špičákem (zde v originále "Spitzberg" - pozn. překl.) a Nýrskem (Neuern), usiloval však o úřednický status. Proto rodina přesídlila v roce 1907 do Žatce (Saaz) a tři léta nato do Volar (Wallern). Se Železnou Rudou zůstali však ve spojení i nadále. Dřevorubecký syn Josef Kuchler (jeho otec Alois Kuchler měl ženu Sybillu, roz. Hilgartovou - pozn. překl.) se narodil ve stavení čp. 54 na Pancíři ve Vsi Železná Ruda (Špičák). Pro nemoc musil v roce 1924 mnohostranný, přičinlivý a společenský otec rodiny vzdát se jako železniční úředník (v originále "als Eisenbahn-Offizial (österr. Beamtentitel)" - pozn. překl.) služby ve Volarech. Nyní se rodina s menšími dětmi vrátila zpátky na střední Šumavu. Ještě téhož roku získali rodiče tak řečený Kopperlhof v Nýrské ulici (Neuernerstraße, dnes Špičácká ulice) čp. 15. Vnuk Leopold a vnučka Gertrud tam prožili svá dětská a mladá léta. Josef a Barbara Kuchlerovi usilovali o dobré školní a odborné vzdělání svých dětí. Čtyři z nich se vyučily řemeslu, ať už šlo o to pekařské a cukrářské, krejčovské či kuchařské; Franziska a Alois směli dokonce vystudovat a stát se učiteli.

Školní vzdělání a pedagogické studium
Luisl (tj. "Lojzík" - pozn. překl.) začal chodit do školy roku 1906 v Železné Rudě, pokračoval ve školní docházce i v Žatci a ve Volarech obecnou školu dokončil, načež v letech 1911-1914 navštěvoval pak tamní chlapeckou měšťanku. Na podzim 1914 začal studovat na c.k. učitelském ústavu v Českých Budějovicích (Budweis). Ředitelem chlapecké měšťanské školy ve Volarech byl tehdy Josef Pexider. Jeho nejmladší syn a Luis cvičili se pod vedením pana ředitele téměř každodenně ve hře na housle. Alois začal hrát na housle už v hudební škole v Žatci podle vysvědčení z února roku 1910. Pexiderova péče provázela oba studenty učitelství v Českých Budějovicích i nadále. Z vysvědčení učitelského ústavu lze vyvodit výčet předmětů: náboženství, pedagogika (metodika i praktická cvičení), německý jazyk, zeměpis, dějepis a občanská výchova (v originále "vaterländische Verfassungslehre" - pozn. překl.) nauka o zemědělství, krasopis, kreslení, hudební nauka a zpěv, hra na housle, na klavír a na varhany, tělocvik, z nepovinných předmětů čeština, francouzština a těsnopis. Alois se učil základům francouzského jazyka. Otec byl vždy hrdý na své mnohostranné a solidní vzdělání rakouského ražení. I později mělo školní vzdělání jeho čtyř dětí tu nejvyšší prioritu.
Otcovo studium na učitelském ústavu spadalo ovšem do válečných let 1914-1918. Krátce po zahájení šestého semestru narukoval student 3. ročníku Alois Kuchler jako jednoroční dobrovolník do Lince a Freistadtu. Byl vojákem c.k. armády až do 10. prosince roku 1918. I během válečného nasazení, zejména pak za svých pobytů v lazaretu, připravoval se na semestrální zkoušky a zejména pak na tu maturitní. Působení v armádě se mu ostatně započítávalo do doby studia. "Válečná maturita" se konala v únoru roku 1918. Maturitní vysvědčení ho (německy ovšem - pozn. překl.) opravňovalo "k provizornímu ustanovení za podučitele/substituta nebo učitele na veřejných obecných školách s německou řečí vyučovací od počátku školního roku 1918/1919."

Vojenská služba a frontové nasazení
Výstřely na rakouský následnický pár v Sarajevu dne 28. června 1914 vedly k první světové válce. "Němci šli s jednomyslnou rozhodností do boje... Kasárna sotva mohla pojmout válečné dobrovolníky... " dalo se číst ještě v mých německých školních učebnicích.
Z jednoho místopřísežného prohlášení, podepsaného vládním radou Aignerem z káznice ve Straubingu, které otec připojil k odpovědi finančnímu ředitelství v Landshutu, vysvítají štace jeho válečného nasazení následovně (německý originál tlumočím tu do češtiny - pozn. překl.):
"Alois Kuchler, nar. 20. listopadu 1899 ve Vsi Železná Ruda (Špičák), narukoval se mnou 10. března 1917 k 28. střeleckému pluku (Schützregiment) v Linci jako jednoroční dobrovolník. Po základním vzdělání absolvoval v měsících květnu, červnu a červenci 1917 školu pro záložní důstojníky v hornorakouském Freistadtu. Dne 5. srpna 1917 nastoupil ke svému polnímu pluku (Feldregiment), který držel postavení na řece Soči (Isonzo) mezi Goricí (Görz) a Terstem (Triest). 8. září 1917 se dostal se svým plukem do jihotyrolského úseku italské fronty a podílel se na bojích o Asiago při "Sieben Gemeinden" (tj. "při ,sedmi obcích'" - pozn. překl.), než se stal 12. prosince obětí otravy plynem. Po znovunabytí zdraví odešel 28. března 1918 s jedím pochodovým oddílem (Marschkompanie) podruhé ke svému polnímu pluku, který byl po těžkých bojích o Asiago, plných ztrát, stažen z italské fronty a přemístěn do prostoru mezi Lvovem (Lemberg) a Przemyslem. Jeho prapor (Bataillon) byl ležením ve městě Sambor. Tam byl Kuchler povýšen na praporčíka (Fähnrich). Počátkem srpna 1918 přišel se svým plukem nazpět na italskou frontu, tentokrát do prostoru Feltre při řece Piávě, přesněji do pozice na Col di Prey v oblasti Monte Grappa a setrval tam až do porážky na italské frontě dne 28. října 1918. Po návratu své divize do vlasti musil až do 10. prosince 1918 sloužit v československém vojsku, než byl s konečnou platností propuštěn."
Podle otcova Kmenového listu (Wehrdienstnachweis) obdržel v březnu roku 1920 od 1. praporu 28. střeleckého pluku z Písku následující dopis (citováno volně podle německého překladu - pozn. překl.):
"Záložní prapor československého střeleckého pluku č. 28
Pan podporučík v záloze
Alois Kuchler
Cudrovice (Zuderschlag)
pošta Volary
Písek, dne 13. března 1920
Rozhodnutím Ministerstva národní obrany (MNO) v Praze ze dne 28. listopadu 1918 bylo nařízeno, aby všechny osoby vojenskou službou povinné s domovskou příslušností v Republice československé, jimž byla v bývalé rakousko-uherské armádě propůjčena hodnost důstojníka, resp. hodnost důstojníka čekatele, musejí, pokud chtějí být do československé armády převzati v hodnosti stejné, podat zvláštní žádost ve formě přihlášky. Lhůta k podání této přihlášky byla stanovena datem 31. března 1919.
Gážisté bývalé rakousko-uherské armády, kteří během stanovené lhůty přihlášku do československé armády nepodají, musejí být podle rozhodnutí MNO z 27. září 1919 vzati do evidence jako obyčejní vojíni bez služební hodnosti.
Následkem okolnosti, že jste dosud shora zmíněnou předepsanou přihlášku nepodal, budete k dnešnímu datu vzat do stavu a evidence jako vojín bez služební hodnosti, což je Vám tímto dopisem dáno na vědomí.
Zpráva téhož obsahu byla současně zaslána příslušnému evidenčnímu úřadu..."
V roce 1923 byl Alois "po značných nesnázích" z československé armády propuštěn. Účast ve vražedné první světové válce otce poznamenala na celý jeho život. Jeho volarskému příteli Pexiderovi a mnoha, mnoha jiným nebylo dopřáno navrátit se z války domů. Pro poškození ušních bubínků a z dalších důvodů nemusil už otec ve druhé světové válce na frontu.

Učitelské působení
Dne 15. prosince roku 1918 zahájil Alois Kuchler svou pedagogickou dráhu jako učitel obecné školy ve Zbytinách (Oberhaid), okres Prachatice (Prachatitz). Až do zkoušky učitelské způsobilosti v Českých Budějovicích v březnu 1920 (zkušební komise: prof.Dr. Ernst Raffelsberger /je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./, prof. Johann Straus) je tam podučitelem, pak už samostatným učitelem s definitivou. Na dalších jedno- i vícetřídních obecných školách v Cudrovicích, Křišťanovicích (Christelschlag) a Kunžvartu (Kuschwarda, dnešní Strážný) učil pak až do roku 1930. Ustanovující dekret z roku 1918 přikazuje mu roční plat 1100 korun, tj. cca 3 koruny mladému učiteli k denní útratě. Bohudíky si mohl na Blanickém mlýně (Flanitzmühle) přivydělat různými písařskými pracemi, poněvadž bylo nutno něco zaplatit i za podnájem a vařené brambory své bytné. Jak ukazují zachované doklady, jeho příjem rostl jen pomalu. V rodinné kronice Pauleových (Hans Paule) z Blanického mlýna, obec Křišťanovice, se píše (v originále ovšem německy - pozn. překl.):
"Někdy v té době (kolem roku 1922) bratr Willi se strýcem-učitelem Zeisslem a s učiteli Kuchlerem a Schupitarem založili hudební a pěvecké sdružení a já v něm měl zpívat bas a hrát druhé housle. Brzy jsme zpívali i při mších a abychom si mohli opatřit nezbytné hudební nástroje, hráli jsme při různých příležitostech také po vsích v okolí. Ovšemže jsme muzicírovali i pěkně po domácku ve mlýně /v originále ,hatten wir eine recht nette Hausmusik...' - pozn. překl./... "
V letech 1923-1924 se učiteli Kuchlerovi podařilo dosáhnout uvolnění ze školní služby (samozřejmě se srážkami z platu) ve prospěch vysokoškolského kurzu pro další vzdělání učitelů německých měšťanských škol. Kurz sestával z přednášek, kolokvií a praxe a Kuchler ho absolvoval s excelentním hodnocením. Počátkem školního roku 1930 pak přešel do školního okresu Klatovy (Klattau), provázen pochvalnými slovy uznání od prachatického okresního školního úřadu. Aloisův otec totiž v roce 1928 zemřel a Alois chtěl být matce po ruce. Byl ustanoven na obecnou školu v Hamrech (Hammern) II a v Hodousicích (Holletitz). Žádost o místo řídícího učitele v Zadních Chalupách (Hinterhäuser) a v Zelené Lhotě (Grün) mu byla zamítnuta. Pražské ministerstvo školství vydalo totiž 24. ledna roku 1931 závažný výnos, týkající se uchazečů o místo řídícího učitele, jejichž kvalifikaci může snížit skutečnost, že u nich nelze vedle ní prokázat "bezúhonné chování" a "politickou spolehlivost". U otce byla důvodem snížené kvalifikace vedle už zmíněného propuštění z vojenské služby také událost ze 13. srpna 1924 ve Volarech.
Této neděle tam probíhala turnerská slavnost a když v hostinci "Zur Linde" u Theobalda vrcholila slavnostní nálada, požádali hosté hudbu o zahrání císařské hymny "Zachovej nám Hospodine" (v originále "Gott erhalte, Gott beschütze... ", za Františka Josefa I. a Karla Posledního se jí vlastně říkalo "Volkshymne", tj. "lidová hymna", viz Wikipedia - pozn. překl.) a píseň "Wacht am Rhein" (tj. "Stráž na Rýně", viz opět Wikipedia - pozn. překl.). Vtom se objevilo četnictvo a zatklo pro hudební provedení zakázané hymny kapelníka Wolfa Mundla z Waldkirchen (v Bavorsku - pozn. překl.)... Melodie císařské hymny pochází přitom ze smyčcového kvartetu č. 77 Josepha Haydna, zkomponovaného v roce 1797 a stala se i nápěvem německé hymny "Lied der Deutschen" na slova Augusta Heinricha Hoffmanna von Fallersleben (i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z roku 1841. I ta byla podle svědectví knihy "Die Stadt Wallern im Böhmerwald" (2004) tehdy v ČSR zakázána. Kapelníkovo zatčení si Volarští nedali líbit. Ve stohlavých zástupech žádali jeho osvobození, k němuž také nakonec došlo. Mezi demonstranty na volarském rynku, kteří se "rozešli, aniž by je k tomu bylo třeba vyzývat" (v originále nářečím "die Ausloussn, außer muaß a'riefen" - pozn. překl.), byl také učitel Kuchler. Bohudíky nepadly z četnických zbraní nijaké výstřely. Druhého dne však následovala ostrá, mnohonásobná "politická" dohra, a to včetně zatýkání. Účast na demonstraci vedla v případě učitele Kuchlera k disciplinární důtce. K tomu obdržel 24. ledna roku 1927 dopis okresního školního výboru v Prachaticích tohoto znění (citováno volně podle německého překladu - pozn. překl.):
"V duchu výnosu Zemské školní rady z 29. října 1926 bylo vůči Vám zastaveno disciplinární šetření přikázané usnesením Zemské školní rady z 12. října. Z pověření a jménem Zemské školní rady se Vám však sděluje, že Vaše chování na někdejší volarské demonstraci dne 17. srpna 1924 nebylo ani korektní, ani v souladu s Vašimi učitelskými povinnostmi."
Od 1. července 1935 až do 9. ledna 1939 učil pak Alois Kuchler na pětitřídní chlapecké obecné škole v Železné Rudě. V roce 1937 složil ve Stříbře (Mies) zkoušku učitelské způsobilosti pro měšťanské školy. Byl nyní samostatným učitelem měšťanské školy, resp. odborným učitelem matematiky, přírodopisu, krasopisu a kreslení. Roku 1939 zastupoval po několik měsíců onemocnělého odborného učitele Otto Viertla na smíšené měšťanské škole v Železné Rudě, v letech 1939-1940 učil pak na dívčí měšťanské škole v Nýrsku (Neuern) a od 9. července 1940 až do roku 1945 znovu na smíšené měšťanské škole v Železné Rudě. S úctou hovoří jeho někdejší žáci dodnes o svém "učiteli, který nás dokázal tolik naučit". Otec své povolání miloval. Také zemědělství v teorii i praxi byl obzvláště nakloněn. Když bylo potřebí, šel na Kopperlova luka rovnou ze třídy.

K jeho rodině
Moji rodiče se brali roku 1933 v Červeném Dřevě. Nevěsta Maria, roz. Multererová, pocházela ze zaniklých dnes Srubů (Heuhof). V roce 1935 se přestěhovali do "vily Kuchler" (v originále "Villa Kuchler" - pozn. překl.), postavené z věna "Weberbaurových dcery" (v originále "Weberbauerntochter" - pozn. překl.) na pozemku ženichovy matky Barbary nad Kopperlovým dvorem (Kopperlhof) a pod železniční zastávkou v Železné Rudě. Deset let až do roku 1945 obývala rodina, která za tu dobu vzrostla o čtyři děti (dcery Irmgard, Gerlinde a Heidrun a syna Herberta), ten dům čp. 147 na Nýrské ulici. Všechny čtyři děti dosáhly nakonec učitelského, resp. vychovatelského vzdělání.
Pro naše rodiče byla léta 1944-1947 těmi nejtěžšími. Hrozila ztráta života, domova, práce i obživy. I nám končilo krásné a bezstarostné dětství. bylo nám tenkrát 11, 8 a 6 let, nejmenšímu z nás 4 roky. Hned po bombardování Železné Rudy dne 20. dubna 1945 jsme hledali útočiště u našich prarodičů v Heuhofu, poněvadž několik škod utrpěl i náš dům. I otec se tam za námi vydal. Dne 29. června 1945 se český pokladník na železniční zastávce pan H. svévolně zmocnil našeho majetku. V listopadu 1945 nezbývala rodině jiná možnost, než milovaný šumavský domov opustit, poněvadž německý učitel byl v poválečném Československu bez šancí. Dne 19. prosince 1945 nám byl po útěku přes "zelenou hranici" vystaven tzv. Control-Index-Card pro zemský okres Straubing, sloužící americké okupační moci k registraci tzv. "displaced persons" (tj. bezdomovců - pozn. překl.), jak byla, tj. jako "osoby bez domova" (v originále "heimatlos" - pozn. překl.) označena celá naše rodina. Poněvadž Železná Ruda ležela od roku 1938 na území tzv. Bavorské Východní marky (od roku 1942 "Gau Bayreuth", viz Wikipedia - pozn. překl.), byl otec vlastně hned "bavorským učitelem" a po několika málo dnech získal ve 46 letech věku osiřelé učitelské místo v Reibersdorfu blízko Straubingu. Na základě zákona o "osvobození od národního socialismu a militarismu" (v originále "Befreiung von Nationalsozialismus und Militarismus" - pozn. překl.) byl ovšem uprchlík Alois Kuchler na příkaz vojenské správy v Řezně (Regensburg) 30. března 1946 učitelské služby zbaven. Denacifikační procedura skončila v jeho případě označením "Mitläufer"tj. "souběžec" - pozn. překl.), vysloveným tzv. "Spruchkammer" (tj. "rozhodčí komisí" - pozn. překl.) ve Straubingu dne 6. února roku 1947. Americké úřady těsně spolupracovaly s československými a všechny údaje byly mnohokrát přezkoumány i s předvoláním německých i českých svědků, neboť otec byl v každém případě od dubna 1944 až do 16. května roku 1945 ustanoven komisařským starostou Železné Rudy. Otec k tomu píše:
"Vstoupil jsem do NSDAP ke dni 1. listopadu roku 1938 na nátlak místního stranického vedení - stále bylo vyhrožováno tím, že kdo vstup odmítne, bude ze školské služby okamžitě propuštěn - platil jsem i příspěvky NSV (Nationalsozialistische Volkswohlfahrt), NSFK (Nationalsozialistisches Fliegerkorps) a NSLB (Nationalsozialistischer Lehrerbund), nevyvíjel jsem však ani tu ani tam nijakou činnost, snad s výjimkou leteckého modelářství, k němuž jsem byl zavázán učitelskou profesí... V roce 1944 odstoupil železnorudský starosta a já byl nouzově ustanoven komisařským purkmistrem. Vícekrát jsem nabízel na funkci rezignovat.
Když se fronta blížila k Železné Rudě, bylo mou největší starostí zabránit jejímu ostřelování, přestože jedno národně socialistické komando zbudovalo na přístupových cestách mohutné zátarasy. Mé postavení bylo obtížné. Dal jsem 1. května 1945 prostřednictvím německého generála Aschenbrennera, který jako parlamentář vyjednával převedení Vlasovových oddílů bez boje na americké linie, Američanům vědět o tom, že v Železné Rudě je velké množství lazaretů a uprchlíků, a poprosil zároveň o obsazení městečka, aniž by předtím došlo k jeho ostřelování (v originále "und bat Eisenstein ohne Beschießung zu besetzen" - pozn. překl.). To se i stalo a obyvatelstvo to přijalo s vděčností! (v originále "und die Bevölkerung dankte!" - pozn. překl.). Byl jsem americkou správou ponechán ve funkci, přirozeně zčásti v okupační režii, dokud mě 25. května 1945 nevystřídal český starosta, poněvadž toto území připadlo Československu (nazpět, dodal bych - pozn. překl.)."
Otec často říkal:
"Jako starosta Železné Rudy jsem ji spravoval jen ve stavu nouze, s nuceným přijetím obrovských zástupů uprchlíků z východních oblastí, obyvatel německých měst, evakuovaných v důsledku bombardování, s přeplněnými lazarety, zřízenými nouzově v místních hotelích."
Zásobovací problémy byly tehdy opravdu obrovské. Se starostou bavorského Straubingu plánoval např. otec na podzim roku 1944 výměnnou akci "dřevo za zelí a brambory". Uprchlíci ze Saarlouis a Slezska učili třeba naši maminku připravovat pečivo z cikorky. Po obdržení nějakého dopisu z fronty jsme ji v tichu noci slyšeli bědovat a plakat. Od dubna se celá rodina chvěla o otcův život.
Po válce pracovali rodiče od rána do večera u sedláka na poli, aby se nám dostalo alespoň té základní obživy, zejména mléka, mouky a brambor. Otec se pak uchytil jako pomocný dělník u vodohospodářského úřadu v Deggendorfu. Pracovní průkaz z 19. května roku 1947 vykazuje hodinovou mzdu 0, 57 říšských marek a otcovo nasazení při těžkých zemních a výkopových pracích. I po jeho propuštění ze školy v Reibersdorfu jsme mohli nadále bydlit v tamní její budově. Naše kuchyňské zařízení sestávalo z papírových krabic, za jídelní stůl nám sloužila školní lavice, zato postel měl každý člen rodiny vlastní. Ta zdrcující prvá léta skončila, když byl otec jako "denacifikovaný učitel obecné školy s pracovní smlouvou" ustanoven k 16. květnu 1947 do Mettingu vprostřed Gäuboden, té požehnané "obilné sýpky" Dolního Bavorska. Než se vydaly k večernímu krmení dobytka, opíraly válečné vdovy své tupé kosy o zeď zdejší školy. Teprve když se rozhostila noc, umlklo i kladivo, kterým učitel naklepával celé vesnici ostří kos pro pilné selky a jejich pomocné síly na další den.
S těmi nejposlednějšími transporty dorazili z Čech (v originále "aus der Tschechei", myšleno je v tomto případě nejspíše Československo - pozn. překl.) maminčini příbuzní. Babička mé matky, v 88 letech už trvale upoutaná na lůžko, žila ještě dobrý rok až do své smrti v říjnu roku 1949 s námi v budově školy.
Abychom my čtyři děti mohly ve Straubingu pokračovat v další školní docházce, rozhodli se rodiče s těžkým srdcem k další změně pobytu. Škola v Sossau byla rovněž jednotřídní. Dětí bylo přitom v jedné třídě spousta, a to jak místních, tak z řad uprchlických rodin. Služební byt učitelův se dal označit za vrcholně skrovný, jen v jedné místnosti se dalo topit. Pouhá stěna dělila školní třídu od kuchyně a ložnice rodičů. Do dětského pokoje se vstupovalo přes "přepážku", tj. skladiště učebních pomůcek. Toaleta, možnost umytí a sklep s uhlím se nacházely v přízemí. Dřevo bylo složeno ve stodole. Měsíční nájem činil 11 marek. V prvním poschodí školy byla i kancelář obce pro jednání se stranami.
Pak onemocněla matka (*1910) ve čtyřiceti letech věku, a to tělesně i duševně.
Bytová situace nutila ke stavbě rodinného domu podle regulí sociální bytové výstavby. Dům v Hornstorfu získala rodina v říjnu roku 1954.
Ke dni 23. února 1955 se stal Alois Kuchler řídícím učitelem a ke dni 1. srpna 1958 ředitelem školy spolu s přeložením na čtyřtřídní školu do Steinachu. Datem jeho odchodu na penzi byl 24. srpen 1961. Na Květnou neděli 15. dubna roku 1962 utrpěl otec už třetí infarkt a zemřel právě ve chvíli, kdy se chystal k cestě do kostela v Sossau.
Být učitelem v poválečné době si žádalo mnoho tělesných a duševních sil. Hodně rodičů svých žáků dokázal přesvědčit, aby dopřáli svým dětem další vzdělání nebo vyučení. Maminka říkala:
"Z mého muže přímo vyzařoval klid, jistota a spokojenost. Jeho myšlení a konání vždycky směřovalo do budoucna. Ještě dnes si vzpomínají lidé ze všech míst, kde jsme kdy žili, kolikrát jim svými mnohostrannými teoretickými i praktickými vědomostmi dokázal pomoci, zejména při jednání s úřady. Rozverného jsem ho nezažila nikdy. Dost vzácně se později zasmál. Davovým shlukům se vyhýbal. Jeho místo bylo v rodině. Přísnost a důslednost byly podstatnými rysy jeho charakteru, vždycky však - zvláště po rozhovoru - se navracel k dobrotivému porozumění."
Válečná léta 1914-1918 a 1939-1945 a to, co po obou světových válkách následovalo, uloupilo lidem radost ze života. Díky příspěvku na učební pomůcky si otec brzy po měnové reformě pořídil housle. V rodinném kruhu bylo však nějaké jeho muzicírování spíše tabu, poněvadž hudba v něm příliš probouzela dojetí a bolestnou touhu po domově, vedla k slzám ve vzpomínce na to, co minulo a co přišlo potom. Otcovy ruce ztěžkly mnohou manuální prací na poli a na zahradě. Když jsme ho jako děti mohly sledovat při výuce v bavorských školách, nevyprávěl nikdy o šumavském domově. Jakmile však už nebyl naším učitelem, vylákaly z něho děti hodně vzpomínek a přírodních líčení ze staré Šumavy. Teta Hilda, která v Železné Rudě navštěvovala měšťanskou školu a tehdy u nás i bydlila, pořádala v červenci 1945 krabici s rodinnými fotografiemi. (Místnosti s našimi obrazy na zdech obývali už tenkrát Češi.) Ve chvílích klidu jsme my děti ty fotografie vytahovaly a dostávalo se nám vyprávění o příbězích s nimi spojených. Tatínek a maminka nám často říkávali: "Wir haben es gut gehabt. Alle sind am Leben geblieben." (tj. "My to měli dobré. Všichni jsme zůstali naživu." - pozn. překl.)
Naši rodiče žili po vyhnání pracovitým, velice skromným životem uprchlické rodiny v ústraní a ve spokojenosti s málem. Legendární byla matčina elegance (v originále "Mutters Chic" - pozn. překl.) a účastná duchapřítomnost až do posledních dnů. V Plzni v hotelu Waldek (nyní hotel Slavia) se naučila v mladých letech mj. péct dobré koláče (v originále "die guten Kolatschen" - pozn. překl.) a vařit různé jiné dobroty. Zemřela ve sto letech roku 2011. Syn Herbert ji ve smrti předešel v roce 1992. Odpočívají na lesním hřbitově ve Straubingu. Narodilo se sedm vnuků a osm pravnuků.


Glaube und Heimat, 2013, č. 9-10, s. 10-14


- - - - -
* Železná Ruda, Špičák / Volary/ Sruby / České Budějovice / Zbytiny / Cudrovice / Křišťanovice / Blanický mlýn / Strážný / Hamry / Hodousice / Stříbro / Nýrsko

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Stojí tu zcela vpravo na železnorudském hřbitově roku 2015 při vzpomínkové akci
Maria Kuchlerová, které je dceřina báseň věnována
Snímek z rodinného alba: Maria Multererová
v dívčích letech stojící vlevo
Záznam železnorudské křestní matriky o narození Aloise Kuchlera
Svatební foto Aloise a Marie Kuchlerových z roku 1933

zobrazit všechny přílohy

TOPlist