logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

KARL KRATOCHWILL

Z Heimatbuchu kus úvodem

Pamětní domovská kniha
královského svobodného horního a krajského města
České Budějovice
se sbírkou
starých i nových pověstí.
Sestavili a zpracovali
Karl Kratochwil a Alois Meerwald.
Zčeštil (po roce 2000) Jan Mareš.

S mnoha ilustracemi.
Poprvé vyšlo roku 1930 v nakladatelství
Karl Kratochwil & Comp.,
vydavatelství knih, kalendářů a listu "Sonntagsbote",
knihkupectví a antikvariátu
v Českých Budějovicích.

Všechna práva vyhrazena.
Vytiskl Ed. Tilp v Prachaticích.

Il. s. 3: Budějovické náměstí v roce 1641 se šibenicí.
Podle starého dřevorytu. - Pohled na dnešní "Sonnenlaube", podloubí na jižní straně náměstí s hotelem Slunce.

Slovo na cestu
Německy psaná vlastivědná literatura o městě České Budějovice se v posledních letech objevovala velmi zřídka. Naše nakladatelství bylo proto vybízeno z mnoha stran k tomu, aby vydalo lidově pojatou vlastivědnou práci o našem městě a my se po zralé úvaze rozhodli těm přáním vyhovět.
Byli jsme si předem vědomi velkého úsilí a obětí, které taková vlastivědná práce vyžaduje, ale nelitovali jsme času ani prostředků, abychom mohli nejširší budějovickou veřejnost vést po stopách historie až k samým počátkům města, které se během staletí vyvinulo v metropoli jižních Čech a dnes nabírá na rozloze i rozvoji tak rychle, že zrod Velkých Českých Budějovic je pouhou otázkou času.
Tak jako putování po horách vyžaduje i putování ve stopách historie domova osvědčeného průvodce, který by nás dokázal vést správnou cestou staletími, obdobími vzestupů, pádů i dějinných zmatků.
Takovými vůdci nám mohou být dějepisci a kronikáři města České Budějovice, mezi nimiž nacházíme autory slavné pověsti. Odkazujeme jen na jména jako jsou Lukas Bernhard Schneider, Michael Schichellius, Matthias Schmidt, Franz Xaver Illing, Ernst Franz Richter, zejména však Karl Köpl, jehož příkladné vydání listinných pramenů města musí být vyzdviženo zvláště, konečně na nezapomenutelná jména badatelů profesora Reinholda Huyera a prof. Dr. Valentina Schmidta, jakož i učitelů Wilibalda Böhma a Emmericha Zdiarskyho.
Z českých dějepisců připomeňme jména František Miroslav Čapek, F.A. Šubrt, Leopold M. Zeithammer, Adolf Štvrtník, Václav Ambrož, Josef Braniš, August Sedláček a Antonín Bašta.
Nechceme však zprostředkovat našim čtenářům jen to nejhodnotnější vědění z prací těchto zasloužilých mužů, nýbrž chceme čerpat i ze všech ostatních nám dostupných pramenů, z dokladů známých jakož i z těch, které zůstávají dosud neznámé, konečně pak i z ústní tradice tak, aby vznikl celek, jenž nemá mezer. Početné ilustrace, mezi nimi historické kresba známých umělců, mají přispět k ozdobě naší "vlastivědy" a zvýšit tak i její hodnotu. Se jmény našich spolupracovníků a všech těch, kdo nám poskytli ke zveřejnění ať už obrazové, dokumentové či vlastní textové materiály, chceme čtenáře seznámit v závěru naší "vlastivědy".
A tak předkládáme posléze naši "vlastivědu" veřejnosti do rukou s přáním, aby byla ta práce všude vlídně přátelsky přijata jako to, čím chce skutečně být: totiž domovskou knihou německých Budějovičanů, jejich lidovým čtením.

České Budějovice, v lednu roku 1930

vydavatelé.

Všeobecná předběžná poznámka profesora Friedricha Blumentritta k jeho vlastivědným kresbám: "Chtěl jsem svými listy ve službách historikových představit ráz a situaci staveb, o nichž by měli vědět naši potomci. Vyhledávám především stará zákoutí města, která pozornosti většiny malířů unikají a které je fotografovi zatěžko či vůbec nemožno zachytit. I když se ve svých znázorněních vždy snažím o obrazový dojem, zříkám se přece na jedné straně zdůraznění, na straně druhé potlačení detailu, jak to jinak malíř se vší volností činí. V zájmu přehlednosti užívám mnohde i přehnané perspektivy či zachycení objektu kombinací dvou pozorovatelských míst, aniž bych tím ohrozil pravdivost výsledného dojmu."

Jméno města České Budějovice

O vzniku jména města Budějovic vypráví pověst, v níž král Přemysl Otakar II. má složit slib, že dá postavit klášter na místě, kde obdržel zprávu o narození syna a následníka trůnu. Ta zpráva ho měla stihnout v blízkosti dnešních Budějovic a on měl údajně, naplněn prorockým duchem, zvolat "Bude jich více!" Podle jiného podání se měla lidská sídla v blízkosti kláštera množit opravdu tak rychle, že Otakar prý měl v obdivu pravit "Bude jich více!" (německy to zní "es werden ihrer mehr!") Tím způsobem podle těch pověstí vzniklo jméno "Budějovice".

Il. s. 5:
Vídeňská brána
Podle jednoho střeleckého terče. Pohled zřejmě od dnešního Švecova pomníku na Masarykově náměstí.


Skutečností je, že král Přemysl Otakar II. dal zvíkovskému purkrabímu Hirzovi (Hrzovi, Hýřovi) pokyn k založení nových Budějovic. Bylo to v roce 1265. Listina o tom se nezachovala, dějepisec Balbín ji však údajně ještě měl možnost spatřit na budějovické radnici. V této listině, od těch dob ztracené, byla ovšem řeč o novém městě "bei Buduoyz" (u Budivojovic). Musela tedy už před založením nových Budějovic existovat osada zvaná Budivojovice ("Buduoyz"). To vyplývá ostatně i z listin, které jsou nám dostupny.
V jedné takové listině z roku 1251 je jako svědek podepsán jakýsi Zeyst de Budoywicz. Viz k tomu Urkundenbuch der Stadt Budweis (Listinář města Budějovice) od Karla Köpla. Vyšebrodský cisterciák Franz Xaver Millauer odkazuje ve svém spise "Ueber die Erbauung der königlichen befreyten Berg- und Kreisstadt Budweis in Böhmen" (O vzniku královského svobodného horního a krajského města Budějovice v Čechách), vyšlém roku 1817 v edici "Abhandlungen der königlich böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften" (Pojednání Královské české společnosti nauk) na listinu z 23. března 1263, kterou Scech de Budwog prodává ves Záboří (Zaboř) klášteru ve Vyšším Brodě.
Jedna listina z roku 1266 nese na okraji městské pečeti nápis "Zheiz von Budewois", listina zlatokorunského kláštera z 27. března 1268 obsahuje jméno jednoho ze svědků znějící Checho de Budiwogewich a v jiné další listině z 22. května 1270 je tento svědek, bezpochyby stále jeden a týž Čéč z Budivojovic (Budějovic) psán pro změnu Schesho de Budwois.
Ernst Franz Richter dává ve svých německy psaných dějinách města České Budějovice (Geschichte der Stadt Böhmisch-Budweis), vyšlých roku 1859, průchod mínění, že nově založené město získalo své jméno "Budwois" (Budějovice) od už předtím existujícího starého města, které kolem roku 1200 založil Vítkovec Budivoj (Budiwoj von Rosenberg). Stejný názor zastává historický badatel prof.Dr. Valentin Schmidt v článku pod titulem "Budweis und die Witigonen bis zum Beginne des Hussitenkrieges" (Budějovice a Vítkovci až do začátku husitských válek), zveřejněném v roce 1900 ve výroční zprávě budějovické německé státní reálky. Píše tam, že mnohá jihočeská místní jména jsou odvozena od jmen svých zakladatelů a že i jméno "Budiwoyz" nemá jiný význam než tolik jako "sídlo či město Budivojovo".
Proměny, jimiž prošlo jméno města během staletí, popsal profesor Reinhold Huyer ve svém pojednání "Der Name der Stadt Budweis" (Jméno města Budějovice). Jako pramenů použil pro svou jistě nikoli snadnou práci příslušných akt a listin z budějovického městského archívu, Köplovy už zmíněné listinné edice "Urkundenbuch der Stadt Budweis", obdobné Pangerlovy "Urkundenbuch des Stiftes Goldenkron" (Listinář kláštera Zlatá Koruna), Lippertova díla "Sozialgeschichte Böhmens" (Sociální dějiny Čech), edice "Archiv český", svazek V-X, jakož i církevních listinných edicí. V následujících řádcích uvádíme chronologicky po sobě jdoucí listiny, jak je cituje profesor Huyer:
Král Přemysl Otakar II., zakladatel nových Budějovic, nazývá město v listině ze 17. června 1277 "Budweis", v listině z 3. července 1292 "Budiwoyz".
V roce 1292 nese pečeť města nápis: "Sigillum civium de Budiwoyz".
Král Václav II. označuje město jako "Budweis", "Wudywois", "Widiweiz"; v listině z 25. srpna 1296 je nazývá "Budywoys".
Patriarcha Petr z Konstantinopole uděluje farnímu kostelu v Budějovicích čtyřdenní odpustky a nazývá ten kostel "ecclesia santi Nicolai in Budwes".
V plzeňských listinách se nacházejí počínaje rokem 1315 označení Budowois, Budwecz, Budewoist a Budweiß.
V listinách krále Jana Lucemburského zní jméno města 25. září 1323 "Budweys", 22. května 1327 a 18. dubna 1341 "Budywoyz", 26. července 1331 "Budyewois", 5. ledna 1333 a 6. srpna 1335 "Budwoys", 23. května 1341 "Wudowois".
23. dubna 1335 jmenuje markrabě Karel, pozdější král Karel IV., budějovický Václavský špitál "hospitalis beatissimi Wenzeslai in Budyowicz". Totéž jméno má město v jedné listině z 22. července 1343. Jako král pobýval Karel IV. často v Budějovicích. V latinské listině, kterou tu podepsal, se město nazývá "Budwois", "Budweis", nebo "Budweyß", v německých listinách 1364 a 1366 "Budwois" a "Budweiß" a v listinách rokem 1372 počínaje vždy "Budweys".

Il. s. 7:
Pražská brána na snímku od dnešního městského parku.


Sudí a porotci města jsou označeni v listině z 1. srpna 1334 přídomkem "in Budywoys", 10. února 1345 píše se o zdejších měšťanech jako o "cives in Budweys", 2. května 1348 čteme "Budwoys", 4. února 1351 "Wudwaiz", 15. března 1351 "Budwois" a rokem 1360 počínaje vždy "Budweis", "Budways" či "Budweiß".
Papež Klement IV. slibuje v jednom listě z 23. srpna 1337 klerikovi jménem Vicentius Thome de Budways církevní obročí na pozemcích zlatokorunského kláštera.
Farář Bušek je jmenován v jednom listě z 23. srpna 1338 "Busco, plebanus in Budyweis", 16. října 1350 sám o sobě píše "Ego, Busco, plebanus in Budwoys" a jeho nástupce Bohunek (Bohunko) je jmenován v listě ze 4. září 1363 "plebanus in Budways".
V krumlovském archivu se nachází listina ze září roku 1332, v níž jsou budějovičtí sudí jmenováni jako "jurati cives in Budways"; 1. srpna 1334 se označují jako "cives in Budywoys".
V jedné plzeňské listině z roku 1341 jsou jako svědkové uváděni Theodorus und Dominicus Budweiser.
Z listin pražského arcibiskupského archivu cituje profesor Huyer následující:
24. ledna 1360 je jmenován Petr, syn Bohuslava de Budweis na faře v Doudlebech.
22. dubna 1364 byl klerik Václav ustaven oltářníkem při oltáři svatých Osvalda, Zikmunda a Brikcia "in Budweis".
19. prosince 1376 přichází Mikuláš, syn Volflinův, jako oltářník k oltáři svatých Maří Magdaleny, Lazara a Marty do farního kostela "zu Budwaiß".
V církevních Libri erectionum je město jmenováno v letech 1364, 1369 a 1390 "Budweys".
V roce 1373 je Václav, oltářník v "Budewicz", zapsán v Praze jako student.
Jindřich z Velešína jmenuje město v jedné listině, dané ve zlatokorunském klášteře, "Budweis" (25. července 1368).
Kateřina markraběnka braniborská ("von Brandenburg") datuje 29. července 1376 jedno své psaní "aus Budeweis".
10. prosince 1381 uděluje arcibiskup Jan z Jenštejna dominikánskému klášteru "Fratrum Predicatorum in Budweis" (bratří kazatelů v Budějovicích) čtyřdenní odpustky.
Cunrad von Kreig (Konrád z Krajku) hovoří při převzetí Landštejna a Bystřice 11. prosince 1381 o městě "Budwejs".
V roce 1385 je nějaký Nikolaus (Mikuláš) de Budewitz a v roce 1387 nějaký Laurentius (Vavřinec) de Budweis zapsán v Praze jako student.
28. září 1387 povyšuje Markvart z Pořešína Kaplici na město a poskytuje tomuto novému městu "statrecht und gewanheit, chlain und groz, als die stat ze Budweis recht und gewanheit hat"(městské právo a obyčej ve velkém i malém tak, jako je má město Budějovice).
První české označení města zjišťuje profesor Huyer v listině ze 6. listopadu 1388, to jest 123 let po založení nových Budějovic, ačkoli město bylo už od svého založení obýváno i Čechy. (K veršované kronice Dalimilově, psané někdy kolem roku 1310, v níž se setkáváme s označením Budivojvicě, ovšem Huyer nepřihlíží.) Listinou z 6. listopadu 1388 rozhodují Jan z Rožmberka, Jindřich z Hradce a Sezima z Ústí o jednom sporu mezi Oldřichem z Hradce a Přibíkem ze Stráže
. Je datována "w Budějowicích (na) den swatého Linharta".

Il. s. 9
Pražská brána s barbakánem.
Podle perokresby profesora Friedricha Blumentritta. (Rekonstrukce podle starých znázornění a zpráv.) Přetisk zakázán. Budějovické osobnosti, a sice Anna Schinková, narozená v roce 1842, Josef Sobischek, narozený v roce 1849, Karl Kneissl, narozený v roce 1840, Marie Taxbergerová, narozená v roce 1840 a ředitel Matthias Koch, narozený v roce 1840, kteří bránu i s barbakánem mohli ještě spatřit, stvrdili správnost jejich znázornění svými vlastnoručními podpisy. Také ředitel muzea Johann Wodiczka stvrzuje věrnost pohledu, zachyceného kresbou. Barbakán Pražské brány (Prager Vortor) byl demolován v roce 1867. - Před mostkem vedoucím k barbakánu a zachyceným na obrázku upředu vlevo, stávala malá trafika.

Busco de Porzyez (Bušek z Poříčí) nazývá město v listině z 22. října 1389 "Budwoys", Petr z Vidova ("von Wyderpol") v jiné listině z téhož roku 1389 "Budweys".
V roce 1390 je jako student v Praze zapsán nějaký Paulus de Budweis (Pavel z Budějovic).
Král Václav IV. nazývá město v listině z 13. února 1390 "unser stat zum Budweis" (naše město Budějovice) a 17. ledna 1402 píše "den Burgermaster und Burgern gemeinglichen der stat zum Budweis" (purkmistrovi a měšťanům vůbec toho města Budějovice).
Rokem 1400 počínaje množí se české listiny s označením "Budějovic" (Budiegowicz), ale i mnohé česky psané listiny podržují i jméno "Budweis". Kolem tohoto roku vstupuje na scénu i označení "České Budějovice", snad k rozlišení od Moravských Budějovic, které ovšem mají německé jméno Mährisch Budwitz.
V listinách pražského arcibiskupského archívu z 29. dubna 1407 a z 30. dubna 1408 se město nazývá i nadále "Budweis".
Bratři Leopold (Lewpolt), Konrád (Cunrat) a Jan Krajířové z Krajku píší 31. ledna 1417 o městě jako o "stat zum Wudweis".
Zlatokorunský opat Rudiger žádá v říjnu 1425 radu města "Budweis" o spěšnou pomoc proti přitáhnuvším husitům. Viz k tomu Pangerlův listinář (Urkundenbuch) zlatokorunský.
V listinách následující doby se střídavě objevují označení "Budweis", "Budějovice" a "České Budějovice".
Vévoda Albrecht Rakouský píše v jedné listině z 24. prosince 1442 "našemu hejtmanu budějovickému", v originále "unserm Haubtmann zu Budweis".
Král Friedrich se v dopise Oldřichovi z Rožmberka ze dne 14. července 1448 zmiňuje o Prokopu Klaricovi (Claricz) "von Budweis".
Oldřich z Rožmberka svolává 25. října 1448 shromáždění katolických pánů "do Českých Budějovic".
16. listopadu 1449 se městská rada budějovická v dopise Oldřichovi z Rožmberka podepisuje poprvé "Purgermistr a radda města Českých Budějovic".
Král Ladislav Pohrobek v listině z 2. prosince 1453 jmenuje město "unser königliche Stadt Budweis".
Vok z Rožmberka (listiny od roku 1480 do roku 1492) a Petr z Rožmberka (rok 1495 a roky následující) píší většinou "Budějovice".
Zdeněk ze Šternberka, který v letech 1468-1470 pobýval v Budějovicích, datoval své dopisy podle místa odeslání "Budweis".
Bohuslav ze Švamberka a Racek ze Švamberka píší "Budějovice" (1477 a 1478), Jan ze Švamberka (1497) užívá rovněž označení "Budějovice" a "České Budějovice".
Označení "České Budějovice" se objevuje v listech Jana ze Stráže (27. září 1457), Hynka z Doubravice (23. září 1468) a Petr z Kvítkovic (3. dubna 1484).
Jen jako "Budějovice" je město označeno táborským rychtářem Práškem (10. března 1447), Jindřichem ze Sobětic (1458), Vojtěchem z Jírovic (15. března 1459), Petrem z Doudleb (2. dubna 1476), Stanislavem z Přerova (1478), Kunkou z Němčic (1478 a 1479), Jindřichem z Hradce (22. února 1485), městským hejtmanem Markvartem z Rakovic (3. června 1470, polským hejtmanem Bialym ze Stroszkowa, který dlel s polskými oddíly ve městě (5. dubna 1471) a jinými.
Král Jiří z Poděbrad nazývá město v listině ze 16. května 1459, kterou potvrzuje městská privilegia, "Budweis", v pozdějších listinách je nazývá "České Budiegowicze", tak 23. června 1463, kdy urovnává spor mezi městem a Rožmberky. 30. července 1467, kdy Budějovickým odpouští zabití Puklicovo a 16. srpna 1460 a 2. února 1462 v dopisech Rožmberkům. Jiří z Poděbrad byl i prvním z českých králů, v jejichž listinách se používá označení "České Budějovice".

Il. s. 11
Radniční dvůr se schodištním východem, zbořeným v roce 1905.
Podle perokresby profesora Friedricha Blumentritta. Přetisk zakázán. V pozadí, kde je dnes umístěn ohlašovací úřad, byly dříve obecní stáje. Na našem obrázku vidíme v jejich vratech muže, který vyvádí ze stáje koně.


Král Vladislav píše téměř bez výjimky "Budweis" či "Budiegowicze", král Ludvík užívá označení "České Budějovice" a "Budějovice".
K místním jménům "Budweis", "Budějovice" a "České Budějovice" přistupuje za časů císaře Ferdinanda jako čtvrté označení "Böhmisch Budweis". V listině z 20. května 1528 je poprvé řeč o městě jako o "bohemischen Budweis" a 19. června 1528 se rada města Budějovic poprvé jmenuje jako "(Rat) der statt Behemischen Budweis".
V mnoha listinách odjinud nebo i z Čech se ovšem i nadále užívá označení "Budweis". Profesor Huyer cituje listiny purkmistrů a rad měst Freistadt (20. července 1525);
                    Steyr (27. prosince 1530);
                    Görlitz (31. prosince 1530);
                    Benešov (31. července 1530);
                    Nová Bystřice (18. ledna 1532)
                    a Litschau (10. dubna 1533). Stefan Lueger z Haslbachu se obrací v roce 1528 na arcivévodu Ferdinanda se stížností proti purkmistrovi "(und Rat von) Behemischen Budweis".
Jménem "Böhmisch Budweis" se vykazuje mezi jinými následující korespondence:
                    1531 a 1532 list z Retzu.
                    28. prosince 1533 list z Pasova.
                    10. dubna 1534 list od opata Pavla z Vyššího Brodu.
                    22. října 1535 list z Jihlavy.
Císař Rudolf II. a císař Matyáš používají téměř vždy označení "České Budějovice".
Ferdinand II. hovoří v listině z 8. listopadu 1630 o městě jako o "Behaimbischen Budweis", v listinách pozdějších pak o "Bergstadt behaimbischen Budweis" (horním městě Českých Budějovicích).
Ferdinand III. a Leopold I. používají střídavě označení "Budweis" a "Böhmisch Budweis".
V listině z 2. října 1717, kterou císař Karel VI. potvrzuje znovu městská privilegia, je město nazýváno "königlich befreite Bergstadt Böhmisch Budweis" (královské svobodné horní město České Budějovice), stejně tak v dalším potvrzení městských privilegií 16. července 1748 císařovnou Marií Terezií. V té době už takřka ve všech právních dokladech nacházíme označení "Böhmisch Budweis".
Když bylo město v roce 1751 povýšeno na město krajské, je odtud úředně označováno znovu jen jménem "Budweis". Dvorské dekrety z časů vlády císaře Josefa II., Františka II. a z dob pozdějších už vykazují jen označení "Budweis", "königliche Stadt Budweis" nebo "königliche Bergstadt Budweis". Přesto však tisky z let 1794, 1841 a 1859, snad i z let jiných, udržují stále užívání jména "Böhmisch Budweis" (tak Schallerova Topografie von Böhmen, svazek 13, 1794; - Sommerova kniha Königreich Böhmen, svazek 9, 1841; - spisek Geschichte von Böhm. Budweis od Ernsta Franze Richtera z roku 1859).
Vláda Československé republiky konečně určila jméno města úředně ve znění "České Budějovice" a německy "Böhmisch Budweis".

Z nejstarších dob

Stejně jako pravěk jižních Čech a celých Čech vůbec leží i nejpradávnější historie krajiny kolem Budějovic v temnotách. Není nijaké pochybnosti o tom, že už v těch nejstarších dobách existovalo na jihu Čech lidské osídlení, neznámý však zůstává původ tehdejších lidí.
Sídla našich pravěkých předků byla velmi primitivní. Těmi nejstaršími útočišti člověka byly skalní jeskyně. Jedno takové pravěké obydlí, snad nejstarší v jižních Čechách vůbec, bylo objeveno v Sudslavicích u Vimperka.

Il. s. 13
Vstupní schodiště domu v Plachého ulici čp. 192, zbořené v roce 1909.
Podle perokresby profesora Friedricha Blumentritta. Přetisk zakázán.
Taková vstupní schodiště nebyla dříve ve městě nijakou vzácností. Dům v Plachého ulici čp. 192 byl v roce 1836 koupen Franzem Burghartem, v roce 1888 od něho získán manželi Franzem a Theresií Hoffmannovými a přešel pak do majetku paní Marie Novákové, která dala starý dům strhnout a na jeho místě zbudovat dvoupatrovou novostavbu.


Nebezpečí, která číhala v neproniknutelných končinách jihočeských lesů, obývaných medvědy a vlky, přiměla první obyvatele zdejších končin, aby hledali svá obydlí ve vyvýšených skalinách. Teprve v pozdějších dobách vznikala podzemní obydlí i v rovinatém terénu a stěny takových jam bývaly zpevněny kůly a jílem, zatímco jejich střechy krylo rákosí či sláma.
První obyvatelé jižních Čech se živili takřka výlučně lovem zvěře a rybolovem. Oblékali se do zvířecích koží a používali jednoduchých nástrojů a zbraní. Zhotovovali nože, jehly, kladiva, sekery, oštěpy a kopí, zejména z kamene, zvířecích kostí či z jeleních paroží, později i z bronzu, tvarovali nádoby z hlíny.
Na vyšším stupni než praobyvatelé jižních Čech stáli zřejmě Bójové, kteří kolem roku 400 před Kristem připutovali do našich končin. Keltský kmen Bójů znal už železo, ovládal už umění orby a chovu dobytka, měl mít navíc pověst úspěšných zlatokopů.
Po Bójích získala naše zem i své jméno, totiž Bojerheim (domov Bójů), Bohemia, Böheim, Böhmen.
Po asi 350 letech přítomnosti opustili Bójové kolem roku 50 před narozením Krista zemi a přibližně v roce 9 před Kristem přichází sem germánský kmen Markomanů. Právě jižní Čechy měly být snad oblastí, kde se rozkládala mocná markomanská říše knížete Marobuda (Marboda), jehož hrad, zvaný po něm Marobudum a skrývající uvnitř svých zdí vzácné poklady, měl stát snad někde v blízkosti dnešního města Plzně.
Těžké boje vedli Markomani se sousední římskou říší, na jejíž území chtěli proniknout. Velká markomanská válka trvala od roku 165 až do roku 180 po Kristově narození a skončila tím, že Markomani upadli do částečné závislosti na Římu a tisíce markomanských bojovníků byly donuceny vstoupit do římských válečných služeb.
V 5. století odešli Markomani ze země směrem dále na jihozápad. Jméno Markomanů zmizelo tou dobou z historie a kmen splynul s bavorskými Bajuwary. Tím nastal i konec velké markomanské říše, ačkoli nemáme po ruce důkazy o tom, že by řídce osídlené oblasti šumavského hraničního pohoří nemohly i nadále zůstat v držení dřívějších svých obyvatel.
Po Markomanech přicházejí do Čech slovanské kmeny. Mnozí dějepisci udávají jako rok příchodu Slovanů letopočet 553 po Kristu, jiní zas uvádějí už konec 5. století.
Slované osídlili úrodné roviny země, vhodné pro zemědělství, mezi nimi i Budějovickou pánev; okrajová pohoří Čech ponechali neosídleny. Zemědělství, chov dobytka a řemesla byly těmi hlavními obory činnosti, jimiž se slovanské kmeny zabývaly.
Tehdejší Slované netvořili ovšem nějaký jednotný národ, ale členili se na různé kmeny s rozdílnými nářečími a zvyky, kmeny na sobě navzájem nezávislé a samostatné.
V jižních Čechách žily dva takové slovanské kmeny: jmenovitě Netolici a Doudlebové. Netolici obývali levý břeh Vltavy v okolí dnešních Netolic, Doudlebové osídlili pravý břeh horní Vltavy včetně okolí dnešních Budějovic a rozšířili se dál do vnitrozemí až k dnešní Soběslavi a na východ k dnešnímu Jindřichovu Hradci.
V Doudlebech zbudovali na příkrém skalisku obtékaném řekou Malší opevněné hradiště, které poskytovalo za nepřátelského ohrožení útočiště a ochranu okolnímu obyvatelstvu. Hradiště bylo obklopeno valy a ohrazeno kolovými hradbami.
Podobná i když menší hradiště byla Strahov a Branišovice blízko dnešního Římova.
Územím kmene Doudlebů vedly dvě důležité cesty: jedna od Kaplické brázdy přes Doudleby do Netolic, druhá, tak zvaná Česká stezka, podél říčky Stropnice přes Doudleby do Vitorazi (dnes rakouská Weitra). K ochraně stezky byly zřízeny strážní věže (hlásky) jako ve Střížově, Strážkovicích a na jiných místech.
Když si slovanské kmeny usídlené v Čechách nakonec podrobil knížecí rod Přemyslovců nebo se mu dobrovolně samy podřídily, ztratili i Netolici a Doudlebové svou samostatnost. To bylo na konci 10. století. Obě kmenová území se stala obranným okrskem Přemyslovské říše a byla řízena z hradišť v Netolicích a v Doudlebech. Správci hradiště v Doudlebech příslušela výkonná moc i nad dnešním Budějovickem.
Pod ochranou hradišť, vlastně spíše už hradů ve správních okrscích časů prvních Přemyslovců probíhalo i klučení půdy, nejprve v údolích řek a v rovinách, a jak postupovalo dál a dál, prosazoval se na jihu rychle bohatnoucí a statky oplývající rod Vítkovců, jehož odnož pánů z Růže se měla stát nejmocnějším rodem nejen v dějinách jižních Čech, nýbrž snad v českých dějinách vůbec.

Il. s. 15
Dům na rohu náměstí a Rašínovy ulice s oběma domy, které s ním v té ulici sousedily, zbořený v roce 1894.
Podle perokresby profesora Friedricha Blumentritta. Přetisk zakázán.
Rohový dům a oba domy s ním sousedící v Rašínově ulici (čp.264, 265 a 266) byly až do svého zboření vlastnictvím rodiny Leopolda Schweighofera. Od roku 1895 patřil celý domovní blok sdružení "Biene" (Včela), které po jeho stržení zřídilo na tom místě dnešní honosnou budovu stejnojmenné spořitelny a pojišťovacího ústavu. V roce 1919 přešla budova do vlastnictví sdružení Kreditanstalt der Deutschen. Na obrázku je vpravo úplně vzadu vidět někdejší stará městská nemocnice, na jejímž místě nyní stojí budova pošty.

P.S. Záměrně beze změn grafické úpravy (kurzívou jsou psány popisky k ilustracím, které značnou měrou přispívají hodnotě knihy) budiž ponechán počátek překladu, jak měl být vydán jistým píseckým nakladatelem, který nejprve projevil zájem, aby poté ovšemže z ekonomické rozvahy couvl. Snad je lépe, že Heimatbuch zůstal v originále. Snad je lépe, že figuruje jen jako heslo v Encyklopedii Českých Budějovic, spolu s medailonem svého spoluautora a vydavatele, kteréžto texty nechť tu jsou ponechány rovněž v původní své verzi a tiskové úpravě (tučným písmem uvedeny pojmy, které měly být obdařeny v encyklopedii vlastními hesly):

Heimatbuch,
"domovská kniha horního a krajského města Českých Budějovic se sbírkou starých a novějších pověstí ", vyšla německy roku 1930 nákladem firmy Karl Kratochwil & Comp., to jest "vydavatelství listu Sonntagsbote, knihkupectví, antikvariát, nakladatelství knih a kalendářů v Českých Budějovicích". Sestavili ji a zpracovali Karl Kratochwil a Alois Meerwald, tiskl Eduard Tilp v Prachaticích. Hned v úvodu se píše o nedostatku vlastivědné literatury o městě a o rozhodnutí vydat proto jeho lidově pojatou německy psanou vlastivědu a nelitovat k tomu času ani prostředků. Průvodci, z nichž autoři čerpali především, byli jim budějovičtí kronikáři L.B. Schneider, Michael Schichelius, Matthias Schmidt, dále F.X. Illing, E.F. Richter, zejména pak jejich vlastními slovy Karl Köpl, Reinhold Huyer, Valentin Schmidt, jakož i Willibald Böhm a Emmerich Zdiarsky. Z českých autorů jsou zmíněni F.M. Čapek, F.A. Šubrt, L.M. Zeithammer, Adolf Štvrtník, Václav Ambrož, Josef Braniš, August Sedláček a Antonín Bašta. Důraz je položen hned úvodem i na ilustrační doprovod z mnoha pramenů. Má jít doslova o pamětní domovskou knihu města, německou lidovou knížku o milovaných Budějovicích. Je tu i poznámka Friedricha Blumentritta o jeho ilustracích: ve službách historikových chce potomkům předat charakter a situaci někdy už i neexistujících staveb; hledat ve starých koutech města, kde by to bylo pro fotografa nemožné či přinejmenším obtížné. Často přitom použil buď metody potlačení či zvýraznění detailu, nadsazení perspektivy i kombinace dvou úhlů pohledu, aniž by byl porušen celkový dojem. Následují kapitoly o původu a vývoji jména města, o dějinách od nejstarších dob prvního osídlení keltskými Bóji, počátcích Starého i Nového Města. Za jednotlivými kapitolami, které jsou proloženy řadou beletrizovaných pověstí, je uvedena příslušná literatura. Starosvětský ráz, daný už švabachem a rázem ilustrací, je dále posilován někdy až bizarními podrobnostmi ve směsi domněnek a doložených faktů, což ve svém celku vytváří zvláštní kombinaci opravdu lidového čtení s nepopiratelným naivním půvabem odhalovaných tajemství, který je vzněcován stále znovu ilustračním doprovodem. V textu je přitom řeč třeba o obchodu a clech či o poměrech v době předhusitské. Seznam literatury na konci kapitol postupně odpadá a někde je použitý text autora označen přímo jeho jménem v záhlaví, jako třeba u Reinholda Huyera. Někde je ve vlastní propagaci citován vydavatelův list Sonntagsbote (měl mimochodem i pokus o českou verzi pod titulem Přítel venkova). Velmi mnoho místa je v novějších dějinách města věnováno historii zdejšího vodovodu podle brožury Johanna Stegmanna mladšího. Připojena je na závěr i sbírka pověstí, jak je pod svým jménem i knižně vydal Willibald Böhm. Z dalších autorů ilustračního doprovodu zaslouží zmínky malíř Gustav Brauner, dále Ludwig Tibitanzl, Franz Landspersky a Josef Honsa. Fotografiemi přispěli Karl Kratochwil mladší, Otto Farka a také Franz Neubauer z Loučovic. Cenný je obsáhlý jmenný rejstřík a seznam použitých pramenů na konci knihy, kde je vysloven také dík městskému muzeu a archivu, jakož i vedení spolku Deutscher Böhmerwaldbund. H. by si v budoucnu zasloužil pietního vydání a českého překladu. L: H. 1930. - (ma)
Literatura:
H. 1930: Heimatbuch der Berg- und Kreisstadt Böhmisch-Budweis mit einer Sammlung von alten und neueren Sagen - Gesammelt und bearbeitet von Karl Kratochwil und Alois Meerwald - Mit vielen Illustrationen. České Budějovice 1930, 568 s.
Ilustrace:
titulní list a některá z Blumentrittových ilustrací z H. - fond Státní vědecké knihovny
popiska: Z českobudějovického Heimatbuchu

Kratochwil Karl,
26. 12. 1882 Krakov, Polsko - ?, knihkupec a nakladatel. Narodil se v tehdy rakouské části dnešního Polska a v Českých Budějovicích, kde získal domovský list až roku 1923, byl před svým osamostatněním činný osm let v nakladatelství Moldavia F.X. Reitterera, nejprve jako obchodní vedoucí tiskového odboru, pak jako vedoucí knihkupectví firmy. Měl ženu Češku, roz. Pomahačovou, dvě dcery a nemanželského syna Karla, který si vzal také českou manželku, novinářku Jarku Kratochwilovou, roz. Nejedlou. Kromě obchodu v domě číslo 31 na náměstí, s pilíři podloubí dodnes zdobenými reliéfy sov, městu prospěl ze své vydavatelské produkce především Heimatbuchem z roku 1930. Vydával nejen knihy, zejména kuchařky a kalendáře, ale i časopisy Sonntagsbote a Böhmerwaldsbote. V důsledku hospodářské krize však podnik zanikl a K. se ženou se odstěhoval 1933 za jednou z dcer do rodného Krakova, kde stopa po něm končí. L: Státní okresní archiv, E III 195; Budweis 1979, s. 352. - (ma)
Literatura:
Státní okresní archiv - kniha evidence obyvatel E III 195
Budweis : Budweis : Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel. Hrsg. von Karl Adalbert Sedlmeyer. Miesbach 1979, s. 352

Zbývá ovšem vysvětlit, proč se Kratochwil v Kohoutím kříži píše s dvěma "l" na konci a proč se tu vůbec ocitl. V zářijovém, tj. 9. čísle ročníku 1955 krajanského časopisu Hoam!, vydávaného tenkrát ve Waldkirchen s podtitulem "Monatsschrift für die Böhmerwäldler", jsem teprve v roce 2004 nalezl totiž stopu, která navazuje dál nit jednoho životního osudu. Dvaadvacet let po odchodu do Krakova, jímž končí encyklopedické heslo, dva měsíce po vyhlášení rakouské neutrality (jak jen jsme ji tenkrát sousedům záviděli!), zesnula podle textu parte na zadní straně měsíčníku německých Šumavanů v hornorakouském Steyru ve svých 72 letech paní Maria Kratochwill (my víme, že roz. Pomahačová!), choť knihkupce Karla Kratochwilla, který oznamuje tu smutnou zprávu z domu smutku v Rooseveltově ulici čp. 25, za jménem má však vedle označení "Buchhändler" i jako své domovské město uvedeno "Budweis". Heimatbuchu byla připsána kapitola další. A ještě bude, viďte, pane Kratochwille! Jak byste mohl tušit, že teprve v den výročí komunistického "vítězného" února mi 25. 2. 2016 dojde elektronickou poštou od předsedy Sudetoněmeckého archivu v Mnichově, mého vzácného přítele Dr. Raimunda Paleczeka, zpráva, reagující na dotaz Jaromíra Talíře, současného náměstka českobudějovického starosty, s informací Dr.Ing. Raimunda Ločičnika z městského archivu ve Steyru, že tam knihkupec Karl Kratochwill (poslední bydliště "Steyr, Rooseveltstraße 25/1"), narozený v Krakově 26. prosince 1882, zemřel 17. října roku 1962. Chybělo vám tenkrát pár měsíců do osmdesátky, pane K.! A nám v Budějovicích tahle zpráva skoro pětapadesát let poté!

- - - - -
* Krakov (PL) / České Budějovice / † † † Steyr (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o narození synově stvrzuje, že otec Karl Stephan Kratochwil, jak je tu i podepsán spolu se svou ženou Marií Pomahačovou, šičkou z Českých Budějovic a dcerou dělníka Josefa Pomahače z Českých Budějovic a Kathariny, roz. Brabcové z Chlumu, se opravdu narodil v Krakově jako syn Karla Kratochwila, nyní českobudějovického kolportéra, rovněž v rubrice "Kmotrové-Pathen" vpravo výrazně podepsaného,  a jeho ženy Katharine, roz. Raulichové ze Siebenau
Český zápis o českobudějovické synově svatbě s Jaroslavou Nejedlou, narozenou v Třeboni, dcerou českobudějovického četnického strážmistra Josefa Nejedlého a jeho ženy Anny, roz. Vlčkové z Modlíkova, doprovází tu i česká podoba jména  otce ženichova, psaného tu "Kratochvíl Karel sen."
Tady se v inzerátu budějovického listu "Der Dorfbote"
píše už v roce 1911 Kratochwill
Tady nabízí "vzhledem ke svým rozsáhlým a znamenitým stykům" nejrychlejší obstarání knih, hudebnin i časopisů
    a představuje svou budějovickou firmu jako nejstarší "antikvariát, knihkupectví a nakladatelství" ve městě
Na tomto inzerátu zní adresa jeho českobudějovického "zásilkového" knihkupectví Divadelní ulice 4

zobrazit všechny přílohy

TOPlist