logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

KARL KÖPL

Valdštejniana

V čase chebského pádu nacházela se větší část valdštejnské kanceláře v Plzni, kde tři dny poté (co byl vévoda frýdlantský zavražděn - pozn. překl.) byly její "skriptury" (v originále "Scripturen"), jak zpravuje markrabí Franz Carretto de Grang císaře Ferdinanda II.: "Gott lob salvirt worden"(chvála Bohu zajištěny). Ačkoli Ferdinand nařídil převezení Valdštejnovy korespondence do Vídně, je přece velmi nejisté, zda bylo tomuto císařskému rozkazu vyhověno; spíše je nejvýš pravděpodobno, že byla dopravena do Budějovic, kde se koncem července měl sejít válečný soud, jehož úkolem bylo rozhodnout o vině či nevině nešťastných přívrženců (v originále "Adhärenten") zavražděného generalissima. Když byl pak tento válečný soud přeložen do Řezna (Regensburg), zůstal Valdštejnův archív ponechán v Budějovicích, kde zůstal pak nepovšimnut ležet téměř po sto let. Teprve v roce 1726 byla, jak alespoň udává c.k. dvorní registrant Emanuel Straube, jedna bedna s písemnostmi zaslána budějovickým magistrátem tehdejší české dvorské kanceláři, aby tam ovšem zůstala pohřbena po další více než jedno století a konečně v srpnu 1842 byla konečně znovuobjevena (viz o tom úvod spisu S.H. Hallwicha "Wallenstein´s Ende", sv. 1, jakož i rozporné údaje v Hörmayerově ročence "Taschenbuch" na rok 1847, s. 57, též na s. 136 spisu G. Wolfa "Geschichte der k.k. Archive in Wien). Daleko větší část tohoto historicky tak významného listinného pokladu nachází se však i nadále v Budějovicích. Před nedávnem vyšlá monografie o c.k. Válečném archívu ve Vídni podává zprávu o tom, že podle zjištění vojenské správy z roku 1801 se na půdě budějovické radnice od nepaměti nachází sedm beden "frýdlantského polního archívu". Arcivévoda Karel dal akta roku 1802 dopravit k přezkoumání do Prahy. V roce 1810 byl pověřen tehdejší náčelník generálního štábu Jeho Výsost hrabě Radetzky odvozem těchto akt do Vídně, při čemž však bylo zjištěno, že jejich významná část chybí. Bedny byly přitom po celou předchozí dobu uloženy v místnosti, která byla přístupná jen vojenským osobám, kterým mělo záležet právě jen na jejich bezpečném uchování. - Za objev skutečnosti, že i po tom všem zůstala některá Valdštejniana (v originále Wallensteiniana) nadále uložena v budějovickém městském archívu, vděčíme člověku, jehož jméno tu musím zmínit. Byl to magistrátní rada Matthäus Wenzel Klaudi, který se narodil 25. srpna 1778 a zemřel 10. dubna 1824 a byl svého času snad nejdůkladnějším znalcem historie města vůbec. Vzhledem k jeho úřednímu postavení byly mu neomezeně k dispozici tehdy ještě do značné míry úplné listinné poklady budějovického městského archívu a on té šťastné okolnosti dovedl užít ku prospěchu věci. Jako výsledek svých historických studií zanechal nám výpisy z listin, městských knih a kronik, z nichž mnohé dnes už je marno hledat, stejně jako vlastní líčení jednotlivých dějinných událostí. Alespoň pokud mně je známo, nezveřejnil Klaudi nic z toho tiskem, snad ale posílal tehdy teprve vznikajícímu českému zemskému muzeu historické zprávy o Budějovicích, ve zvláště živém písemném styku byl pak s vládním radou Josefem Wilhelmem Riedlerem, profesorem všeobecných a rakouských dějin na vídeňské univerzitě a přednostou tamní univerzitní knihovny, kterému sděloval obsah některých archiválií v originále. V případě Valdštejnian šlo o 66 dopisů Valdštejnem k odeslání určených či naopak jemu psaných, které jak Klaudi píše "zwar das hierstädtische Interesse nicht, wohl aber das der Geschichte betreffen"(se sice netýkají přímo záležitostí městských, všeobecně historických však ano), pročež je také Klaudi pojal do svého rukopisu "Nachrichten über die königlich privilegirte Berg- und Kreisstadt Budweis"(Zprávy o královském horním a krajském městě Budějovicích). Zda tyto dopisy, které Klaudi reprodukuje z originálů, jsou ještě uloženy v budějovickém městském archívu, nedá se za stavu, ve kterém se tento dnes nachází, zjistit; alespoň mezi archiváliemi, které byly předány před třemi roky založenému městskému muzeu, se nenachází ani jeden z dopisů, o nichž je tu řeč. Po Klaudiho smrti utrpěl budějovický archív nerozumem, zejména však hrubou nesvědomitostí jednoho písaře nikoli nevýznamné ztráty, a není tak vyloučeno, že i Valdštejniana došla zkázy. O to vděčněji musíme přijmout Klaudiho záznamy, které jsou téměř doslovné.


Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1881, s. 183-184

Pohnutý příběh Valdštejnův, který v německé nejen historické, nýbrž i krásné literatuře (někdy je ostatně užitečné obé nerozlišovat - viz Durychova "větší valdštejnská trilogie" Bloudění či ta "menší" Rekviem - s nezapomenutelnou částí nazvanou Budějovická louka - a vedle ní stejně monumentální životopisná práce po výtce historická, jak ji pod názvem Wallenstein vydal jeden ze slavné spisovatelské dynastie lübecké, historik Golo Mann) zaujímá místo tak význačné, pohybuje se tu kdesi mezi Chebem, Plzní, Řeznem, Budějovicemi a Vídní (do Prahy se ještě dostaneme) a získává tak rozměr pro naše šumavské téma takřka domovský. Především nám však půjde teď o osud muže, který stál při putování dokumentů tak důležitých pro české dějiny celé věci jako významný archivář natolik blízko, že i jeho zasáhla ta pohnutost ¨velmi osobně. Karl Köpl se narodil 14. září 1851 v tehdy ještě svým rázem dosti německých (spíše bychom řekli rakouských) Budějovicích, kde navštěvoval pět tříd gymnázia a pak reálku, na níž i maturoval. Ve Vídni absolvoval na tamní technice tříleté studium pro pedagogické působení na reálkách a pak se vrátil do rodného města jako suplent a výpomocný učitel. Koncem roku 1880 byl radou města jmenován městským archivářem, což bylo místo tehdy nově systemizované. Už tři roky nato zvítězil však v konkurzu o funkci místodržitelského archiváře v Praze, což byla vlastně pozice ústředního archiváře českého státu v té době, a řídil ho pak až do převratu v roce 1918. S Valdštejnskou korespondencí se měl setkat záhy po nástupu do pražského místa, když roku 1885 musel na základě příkazu ministerstva vnitra vydat Domácímu, dvornímu a státnímu archívu ve Vídni fascikl vybraných spisů Valdštejnovy kanceláře z let 1621-1634. Ty spisy nebyly do Prahy už rakouskou stranou nikdy vráceny. Köpl ovšem učinil pro sebe závěr v tom smyslu, že přes veškerou loajalitu na žádost o další Valdštejniana jejich existenci přes nemalé osobní riziko Válečnému archivu vídeňskému v podstatě zapřel. Budějovický Němec a zemský rakouský vlastenec, nositel řádu Františka Josefa z roku 1898 a řádu Železné koruny z roku 1918, jehož lidskou slušnost jinak přesvědčivě dokazují Kollmannovy Dějiny ústředního archivu českého státu, byl ovšem nepřijatelný ve funkci státního archiváře v nové republice. Byl hned po jejím vzniku ústně (nikoli písemně!) odvolán a nahrazen svým česky nacionálním soupeřem. Zemřel v Praze 15. prosince 1932 několik týdnů po smrti své ženy Therese, roz. Goldmannové, a byl podle vlastního přání pochován 20. prosince na hřbitově sv. Otýlie v rodném městě, jehož byl za své zásluhy o ně od roku 1906 čestným občanem. To on vydal stále nepřekonaný listinář města, z něhož ovšem vyšel jen 1. svazek 1. dílu pro léta 1251-1391 pod názvem Urkundenbuch der Stadt Budweis in Böhmen (1901), to on byl autorem česky psaného hesla Budějovice, České v Ottově slovníku naučném, vedle mnoha historických prací jiných. Rodinná hrobka, v níž spočinul vedle ředitele měšťanské školy Goldmanna, svého švagra, byla ovšem po druhé světové válce, kdy se město odchodem nejprve židovských a pak i německých obyvatel tolik změnilo, zrušena a jeho ostatky dnes spočívají ve "společném hrobě číslo 2", jak praví Kovářův průvodce po českobudějovických hřbitovech z roku 2001.

P.S. Jak dokázal "českobudějovicky" doplnit a opravit i Palackého, o tom svědčí jeho příspěvek z týchž "Příspěvků Sdružení pro dějiny Němců v Čechách" (MVGDB) jako předchozí "Valdštejniana", a to dokonce z téhož jejich ročníku:

Vladislavovo nařízení proti židovské lichvě z 19. května roku 1497

Palacký otiskl toto nařízení ve svém "Archivu českém" v jeho V. díle, s. 478-481 podle opisu, který se nachází v Litomyšli (Leitomischl) v jedné knize, svého času náležející panu Vilému z Pernštejna (viz Digitální knihovna České sněmy, titul "Nařízení krále Vladislava o židech - pozn. překl.) Při prohlídce listin budějovického archivu, které budou budou nyní zčásti opatrovány v nedávno založeném městském muzeu, nalezl jsem i originál této listiny. Je pořízena na papíře a velice utrpěla vlhkostí, zejména na horním ohbí (v originále "am oberen Bug" - pozn. překl.), kde se papír místy rozpadl. Pečeť chybí. Srovnání listiny se zmíněným jejím Palackého přetiskem vykazuje na mnoha místech sám smysl porušující chyby přetisku či spíše opisu, který mu byl předlohou. Měly by se při novém zveřejnění listiny objevit opraveny. V následujícím textu jsou místa v Palackého přetisku chybějící psána tučně, chybná znění kladu pro srovnání do závorek za ta z originálu. Místa v originále listiny porušená naopak s ohledem na celek textu doplňuji z Palackého přetisku v "Archivu českém". Listina zní v originále takto:

My Wladislaw z bozie milosti Vhersky Czesky etc. Kral a Markrabie Morawsky etc.

Oznamugem listem tiemto wssem, gakoz gsu (jest) w tiechto czasiech nedawno minulych i nyniessych byli (bylo) mnohee rzeczy (mnoho řeči) a zaloby na zidy nasse kralowstwie Czeskeho, kterak poddanee nasse k welikym sskodam a zahubeny (záhubám) rozlicznymi (rozličným) a nesnesytedlnymi lichwami a sskodami przyprawugy, mluwiecze o to, aby mezi krzestiany trpieni nebyli.
Kteruzto wiec waziwsse a pany a Raddami nassymi a tiech czest a prostrzekuow zwlasst hledawsse, poniwadz zidee komora nasse gsu, a hotowie se y powolnie w potrzebach nassych nachazeti dawagy, kterak by bez takowych sskod a zahub poddanych nassich w tomto kralowstwie byti a poplatky nam czyniti a ziwnosti swych hledieti mohli: To gsme zrziezenije mezi nimi vczinili, konecznie tomu chtieše, aby oni se wssiczkni
(židé nynější i budúcí) tak a podlee toho (se) zachowáwali, yakoz se dole wypisuge, beze wsseho przerussenie.
     Item. Nayprwe, kteryzby zid miel krzestianu peniez puocziti to magy mezi sebu czyniti a gednati przygducz oba dwa
budto s gistczem a neb s rukogmiem (anebo s rukojměmi) przed vrzad purkrabstwie prazskeho, a tu se prziznati a dluhy swee zapisowati magy. A vpominanie ma gim dopusstieno byti podle toho prawa; nez lezenie a ty przilissnee (przi [tom] sešlé) sskody aby giz minuly a a wiecze aby gych nebywalo, nez pokuta slussna o kterez se dolegi oznamie. Kterziz gsu pak zidee w ginych miestech, ty aby sobie zapisowali budto do knih miestskych a neb do Registr, a to proto, aby se zachowalo ne tak yako prwee, kdyz se niekdy trefilo, ze krzestianu peniez potrzebie bylo, tehdy przigda k zidu, zadal, aby gemu peniez puoczyll a zidee znagicz potrzebu krzestiana k tomv geg wedli, aby se gim prziznall, ze gest gim wiece dluzen nez gsu gemu puoczili. Tu przi tom ma vrzednik každý aneb pisař tak se mieti a to opatrzyti przisnie se krzestiana wytaze, tolikezli gest tiech peniez, kterych (sú) gemu zidee puoyczili czyli menie (či nejnie), a toho dotkna nepowissli nynie (mi) prawdy (nynie), mne w tom ani gineho neoklamass nez toliko sam sebe, neb by pak potom prawiti chtiell; zet gest menie puoyczeno, nebudet wierzieno, a tak sam swewolnie w sskodu przigdess.
     Item niekdy se také przihazelo
(tak přihodilo) , ze niekterzi zidee w ginych miestech puoyczowali peniez krzestianom a tu se geden druhemu zapsal a skrze nedbanliwost consseluow mnohokrat nemohl zid dluhu sweho wyupominati: ti zapisowee aby se potom tak dali, kdyzby dluhu sweho od dluznika gmieti a wyupominati nemohl, mohl geho vpominati a hledieti prawem vrzadu purkrabstwie prazskeho.
     Item. Czoz se pak lichwy dotycze, yakoz prwe bylo, ze v
(z) gednee kopy gross (gr.) do tehodne (zde Palackým tečkami vyznačená mezera v naší předloze neexistuje) brawali a nynie po trzech pehniezych brawali, o tom takto vsuzugem: kdyzby zid puoyczil krzestianu sto kop do puol leta aneb do Roka, magy z toho lichwy brati dwakrat wiecz nez krzestianee beru, totizto ze krzestian berze se sta kop deset kop do roka, a zid brall tak malo yako krzestian, nemohlby trwati; nebo krzestian berze swe swobodnie a toho poziwa, ale zid ne tak, proto ze zid nayprwe musy dati, czoz gest nam powinen, druhee tomu panu, kteremuz se poruczy, trzetie vroky, cztwrtee, ze ge s tiezkem který urzad, kterehoz potrzebugy, prazdny pusty a takee musy sami nieczo mieti, czimby se zenami a dietmi zywi byli; k tomu také krzestian od nich peniez newezme, lecz geho k tomu welika nuze a potrzeba przizene (přičiní), yakoz když na niekoho lezenie aneb sskodi gdu a nenie kde jinde peniez wzieti (užiti); a przi tom se geden proti druhemu welmi nekrzestiansky zachowawa, wiece sskody nan zena a weda, nežli zid lichwu.
     Item kdyzby rok przissel k wyplnienie dluhu toho, zid aby nepropusstiel (nepropustil), leczby gesstie potrzeba dluznika toho byla a wuole zidowa poczkati dele dluhu toho, to (tu) sobie magy obnowiti przigducz k zapisu swemu; pakliby
zid dele czekati nechtiell nez swe penieze mieti, tehdy ne lezenim (na leženie) yako prwee ani tiemi (nenie) sskodami prwnieyssimi, nez tato pokuta aby se przi tom zachowawala, kdyzby se krzestian obmesskal a dluhu zidu nezaplatill, zid napominay prawem a puohony (o pokutu) , a ty sskody gemu dluznik (jeho dlužníków) wssecky zaplatiti ma a powinen bude, czozkoli zid k vrzadu neb poslom aneb zatykanym podlee obyczege prwnieho. Wssakz proto k prwniemu a druhemu puohonu pohnany muoz nestati a tiem nicz neztraty; a k trzetiemu když stogy, tehdy muoz sobie hogenstwie (hájenie) wzieti opiet za cztyrzi nediele, a tak ze se segde nebo zbiehne deset nediely, nežli dluznik geho k prawu prziprawen (před pánem) bude, a tak by bylo zidowo daremne czekanie. A protoz, aby w tom takowy zpuosob drzan a zachowan bywall: od toho czasu, yakz rok k zaplaczenie przigde a dluznik nezaplaty, zid prawo wed przed se, a od toho czasu gdi (jde) zidu lichwa miesto lezenie a sskod wedenie, po bilem peniezy na kopu missensku na tyden, a to dotud, dokudz by geho zid k tomu prawem neprziprawil, aby gemu zaplaczeno bylo. A czoz se dluhuow gich przedesslych sprawedliwych dotycze y s lichwu ma gim k tomu tiem zpuosobem dopomozeno byti beze wsseho lezenie a ginych sskod.
     Item kdyby zid krzestianu niekolika kop puoyczil, bud do pul leta neb do roka, tak sme w tom zrziedili a vstanowili, aby zidee s gednee kopy missenske geden
peniez biely do tehodne brali, aneb dwa Gerliczska, a zwlasst kdyzby bylo na welikee sumie a to czoz by bylo przes piet kop grossuow; nez czoz by bylo pod pieti kop gross. Czeskych, to przy tom stuoy, yakz se zid s krzestianem smluwy. Wssakz takowe lichwy nemagy tak poczitany byti gako prwee s tiemi Reyczarty (Palacký tu poznamenává: Tak stojí we přepisu: má se bezpochyby čísti: "registry"; stojí však také v naší předloze zcela zřetelně "Reyczarty" a vysvětlení slova najdeme v knize Vincence Brandla "Glossarium illustrans bohemico-moravicae historiae fontes" /1876/ na s. 304 v tomto znění: "Ryčart der Fahrzins, der steigende Zins, census progressivus, der stieg, wenn er nicht zur bestimmten Frist erlegt wurde."), czyniece czastec (často) poczty, a secztuoce lichwu, hned gi v Gistinu vwedli. A s toho opiet lichwa rostla, a tak mala bywalo (by bylo) mnoho; protoz toho gyz nynie wiecze nebud. Nez kdyzby zid chtiel swym peniezom, hled dluznika sweho prawem tak a tiem obyczegem, gakoz swrchu psano stogy.
     Item. Czoz se pak kradenych wieczy dotycze, kterez se k zidom nosi a
gim zastawugy, poniewadz zname, ze na nie przi tom tiezkee wieczy przichazegy, naywiecz z tiech prziczyn, ze czoz kto vkradne a k nim przinese o tom o mnohem newiedie, ze kradeno bylo a peniez na to puogczegy, a krzestianie ptaggicze se po swem, hledagy swych wieczy v nich a zidee gich zaprzieti nesmiegy, bogicze se, gestli zeby toho zaprzeli, aby to Tree (tutry na swém statku) neztratili; i prawy (prawie) o tom a oznamugy krzestianom, kterzie se na to ptagy, ale zase newraczegy podlee starodawnieho vlozenie a zrzizenie, lecz kto (kde) Wyplaty. Ale mnozy na tom przestati nechty, chtiecz na nich wzdy mieti a toho dosahnuti, aby gim toho, ktoz gest zastawowali gmenowali aneb postawili; kdez gest to zidom vcziniti tiezka a yako nesnesytedlna wiec: Neb ktoz takowu wiec cziny (přináší) mnohdy bude, ze gest geho zid gakz gest ziw newidiell ani znall, a druhee (druhdy) ze takowy nerad prawa seczka, aby geho prawo zastihlo (zasáhlo), nez gde od tud czoz naydale muoz. A takee czo gest vziteczniegie krzestianom, nebuduli zidee na takowe wiecy puoyczowati? Ten, ktoz vkradne puogde s tiem dále a ten, komuz se ta sskoda stane, moha se mezy zidy s malu sskodu doptati, nebudeli toho mezi zidy, ten o to przigde. Adruhdy se takee treffy, ze przigde. A druhdy se takee treffy, ze przigde mezi nie lotr, a oni znagic geho, radi by geho prazdni byli a gemu nepuoyczowali rozlicznee gim pohruozky cziny, nepiuyczili gemv na ten zaklad. A nadto by mohlo byti, ze niekdo potrzebuge nahle peniez pro swu znamenitu potrzebu, poslal by swuoy klenot aneb Ssat zastawiti, a oni bogicze se, by kradene nebylo, nesmieliby lidem na to puoyczowati, kteraz by wiec lidem welmi obtieznaa byla. A protoz nam se lepe a vziteczniegi zdaa, aby zidee na takowe wieczy puoyczowali podlee obyczege prwnieho. (V Archivu českém není tu na konci tečka, nýbrž následuje panuom, kdyžby žid atd., ovšem má to znít:)
     Item, kdyzby zid miel na klenotech aneb na ssat pioyczowati, gakby to zpuosobieno bylo gmielo (mohlo), tak se nam zdaa, aby ta wiecz przi prwniessim biehu zuostala, neb se tu (ne) welikych sskod znati nemuoz, proto ze, (Protoz) ktoz klenot aneb Ssat zastawie, ma na to mysliti, budeli to (se) moczy wyplatiti czyli nicz, aby se gemu prostati mielo, radsse to proday, aby toho sskody nemiell.
     Przi kteremzto zrzienie magy se wssiczkni zidee nynieyssi y buduczy v Kralowstwie nassem Czeskem gmieti a zachowati, beze wsseho przerussenie
(a) pod pokutu statku sweho. Protoz przikazugem opatrnym purgmistru a Consselom miesta Budiegowicz Czeskych nyniessim y buduczym wiernym milym, abysste toto zrziezenie nasse o zidech v Registra a w knihy miesta wasseho pro buduczy pamiet wepsati rozkazali. Tomu na swiedomie Peczet nassi Kralowsku k listu tomu przitisknuti gsme kazali. Dan na hradie prazskem, ten patek przed Swattu Trogiczy, Leta Bozieho Cztyrzisteho dewadesate sedmeho, a kralowstwie nassich Vherskeho Sedmeho a Czeskeho ssestmeczitmeho.

Ad relationem magnifici domini Johannis de Sselnberk

    supremi cancelarii regni Boemie.

P.P.S. Jen na vysvětlenou českému čtenáři: staročeské "ležení" ("lezenie") byl prostředek donucující k zaplacení dluhu tím, že ten, na němž byl vymáhán, musel "vléci", tj. "ulehnout", usadit se v hospodě a hradit tam útratu rukojmím, zvaným "ležáci", gerlická ("Gerliczska") mince je zřejmě podle Görlitz, tj. Zhořelec.

- - - - -
* České Budějovice / † Praha / † † České Budějovic

Obrazové přílohy:
(ukázky)

V českobudějovické matrice je novorozený Carl Nikodem psán po otci s příjmením Köppl - matčino rodné příjmení znělo Rokošová (byla dcerou Tomáše Rokoše a jeho ženy Kateřiny, roz. Ortnerové, obou z Netolic)
Podpis jeho děda Paula Köppla, mlynáře z Rychnova nad Malší, který tu žádá dne 13. října roku 1795 o udělení měšťanského práva v Českých Budějovicích
Jeho rodný dům v Hroznové ulici (staré čp. 179), dnes již zaniklý, koupený v roce 1807 Karlovým dědem Paulem Köpplem
Jeho jmenování archivářem se podle novinové zprávy neobešlo bez národnostního odporu z české strany
Záznam českobudějovické oddací matriky o jeho zdejší svatbě dne 15. října roku 1881 u sv. Mikuláše, kde ho tehdejší kaplan Mathias Wonesch sezdal třicetiletého se dvaatřicetiletou Theresií, narozenou ve Vídni jako dcera tamního účetního oficiála Franze Goldmanna a Marie, roz. Kunftové z Třeboně

zobrazit všechny přílohy

TOPlist