logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MITZI KONSTANZEROVÁ

Adalbert Stifter a plody našeho lesa

Jako z rohu hojnosti nám les znovu o letošních letních měsících nasypal z přebytku svých darů. Jak vysoce si Adalbert Stifter cenil vzácností lesa, který tak miloval, dovídáme se stále a stále znova z přírodních líčení jeho próz. Mnohotvárné bohatství plodů, které i nám kdysi od nepaměti poskytoval šumavský domov, popisuje Stifter ve svém nedokončeném díle "Mappe meines Urgroßvaters" (česky vyšlém s názvem "Z kroniky našeho rodu", ve druhém hornoplánském vydání, na kterém jsem se také podílel, pak pod titulem "Paměti mého pradědečka", obojí podle překladu Ladislava Hegera z tzv. "druhé verze" autorského rukopisu, jak vyšla 1847 ve sbírce "Studií", která ovšem neobsahuje právě následující autorčinu citaci ani pasáž textu, z níž je vyňata - pozn. překl.). Celá Šumava tam kolem Horní Plané (Oberplan) vyvstává živě před našima očima, když doktor Augustinus v Praze (právě "pražská pasáž" mj. ve "druhé verzi" Stifterova osobně mu asi nejmilejšího díla chybí - pozn. překl.) odpovídá krásné Jakobě na otázku o rozmanitosti lesních plodů našeho domova:
"Jahody, jejichž aromatu se nevyrovná nijaká z těch, co rostou ve vaší zahradě, od července (Heumonat) až do podzimu, maliny v měsíci žní, tj. v srpnu (Erntemonat), které mají jen právě v lese vůni asi vám zcela neznámou, malé červené a černé třešně ptáčnice v témže měsíci, vonnější nad všechny jiné, nemluvě ani o borůvkách, které tu rostou po milionech centů a obohacují stůl především naší lesní zvěře, pak v pozdním podzimu ostružiny vybrané ušlechtilosti a brusiny silné chuti, která v červeném víně a v cukru nemá sobě rovné, či chcete-li pojíst jemně hořké, korálově červené plody klikvy nebo modré a sladké bobule vlochyně (v originále "blaue Moosbeere" na rozdíl od jen jako "Moosbeere" označované klikvy - pozn. překl.) s bílou dužinou, modře ojíněné kuličky jalovce, zavařované na nápoj ohnivého účinku, potom v prosinci (Christmonat) konečně ještě sbírané šípky, jemné a lahodné. Kromě těch plodů bych vám mohl ukázat lesní květiny, jimž by neměla být upřena vaše chvála, i když se také nenajdou v nijaké městské zahradě."
K tomuto chvalozpěvu na les se rádi připojujeme. Kolik jen rodin na Šumavě přežilo ve zdraví zimu se zavařenými a na vitaminy tak bohatými kompoty i marmeládami, s usušenými i naloženými houbami právě z té přemíry hojnosti, kterou les vždy přes celý rok oplýval a z níž jsme si zejména v pozdním létě s maminkou vlastníma rukama radostně braly a nosily tam k nám domů.


Hoam!, 1996, č. 8. s. 597

Hornoplánské jarmarky

Už od středověkých časů směli konat Hornoplánští šest velkých trhů do roka: na svatého Matěje (Matthias, 24. února), dále v pátek před Květnou nedělí, na Filipa a Jakuba (Philipp und Jakob, 1. května), na markétské posvícení (kolem jejího svátku 13. července), na Michala archanděla (Michaeli, 29. září) a na svatého Tomáše (Thomas, 21. prosince).
Když nastal den jarmarku, bylo nám dětem věru zatěžko vysedávat dopoledne ve školní lavici a slyšet, jak se okny třídy dere zvenčí ten nenapodobitelný ohlas jeho stále rostoucího ruchu. Plni očekávání a těšení jsme ale vydrželi do odpoledních hodin, kdy jsme doma dostali kapesné zvané taky "Marktgeld", většinou padesát haléřů nebo jednu korunu. S ním jsme se už nedočkavě vrhli rovnou doprostřed samé jarmareční vřavy, z níž zdaleka vynikal hlas "laciného Jakuba", jak vyvolává německy: "... a ještě tenhle pár šlí a ponožky k tomu, nestojí to ani pět kaček, už ani čtyři..." I čeští trhovci sem rádi mířívali.
U dalšího ze stánků "vedli diškurs" ("dischkerieren" v originále - pozn. překl.) sedláci o polních pracích, nejvíc samosebou o letošních žních a taky o kvalitě zemědělského nářadí, které tu bylo všude kolem ke koupi - cepy, hrábě, kosy, srpy a pily, zkoušeli pevnost násad i hladkost ostří svýma těžkýma upracovanýma rukama a nechali pak po něm umně a lehce klouzat nově pořízený brousek. Pro nás byl mnohem přitažlivější pohled na spousty nožů, nůžek a kleští vyložených hned vedle. Tolikerý klukovský sen o zavíracím nožíku se střenkou z jeleního paroží tu mohl být naplněn štědrostí některého strýčka či kmotříčka.
Košíkáři i výrobci košťat a smetáků měli spolu s kartáčníky své zboží vystaveno rovnou při zemi, takže dětské oči mohly obdivovat umnost výpletu. Zvlášť selky byly zato zákaznicemi velmi nedůvěřivými a kritickými. Věděly dobře, že různé věci potřebují k přenášení košíky či nůše odpovídajícího tvaru i hustoty výpletu. Tak bramborový košík musel být náležitě zpevněn na bocích, nůše na zrno měly být pleteny co možno nejhustěji a pěkně do břichata, nůše na záda potřebovaly pěkný dřevěný rám. Obchodníci s nádobím vystavovali své kousky, některé i značně křehké, na rozprostřených bělostných ubrusech často rovnou na trávníku a tak jsme balancovali nepokojnýma nohama mezi kávovými hrnky s ozdobně vyvedenými křestními jmény či monogramy, mezi památečními tácy s mravoučnými průpověďmi, malovanými talíři a mísami z kameniny. Na obyčejném nádobí "für ulli Tog" (pro každý den) se vždycky našel malý kaz, ale bylo levně k mání a dalo hospodyni něco ušetřit. Brusič nebo klempíř o kus dál mohl napravit menší nesrovnalosti a odvedle k tomu navíc vesele fidlal na housličky medvědář, aby rozkolébal svého tančícího chlupáče na řetěze. Domácí obchodníci měli stánky zbudovány přímo před svými domy a nabízeli tu své zboží. Sklenář Schön měl vystaveny nádherně vyvedené svaté obrázky ve zlacených rámečcích, hodinář Tanzer otevřel dokořán dveře své oficíny. U Lederera byly k dostání vuřty s křenem a houskou, v hospodě U Zeleného tkalce (Beim Grünweber) čepovali pěkně vychlazené pivo. U kloboučníka Capeka byl pořádný nával. Paní Capeková nastavovala trpělivě zrcadlo a láskyplně znova a znova kartáčovala klobouky vyložené na prodej. Mnohý sedlák, který tu nakoupil, vracel se pak domů takříkajíc s "dvoupatrovou hlavou", tj. s novým kloboukem naraženým na ten starý, že se s ním nechtěl nosit či by ho mohl snad někde zapomenout. Zamilovaní chasníci hledali hedvábný šátek pro svou zbožňovanou a snad se s ní v té tlačenici dokonce i náhodou nečekaně sešli. Panímámy hledaly krajkou lemované závěsy s krásnými průpověďmi vyšitými na nich, švadleny zase zbytky barchetu, gumičky do kalhot, knoflíky a jiné šicí potřeby.
Cílem nás dětí byly ovšem stánky s hračkami. Co jen tam bylo všecičko k vidění: malé plechové hudební nástroje, se kterými se dalo nadělat tolik rámusu, tajtrlíci na nitích, panenky i balíčky se "štěstím", skrývající uvnitř často třpytný prstýnek nebo jiné podobné překvapení. Kluky zajímaly zvláště kapslíkovky a špuntovky, že tak krásně bouchaly a daly se s nimi plašit kočky i psi. Byly tu konečně i věci, které nám byly dosud známy jen z bájného doslechu, daly se nejen prohlédnout, ale i sáhnout se na ně někdy mohlo a snad i tajně ozkoušet. To naše malé kapesné samosebou nikdy nestačilo, aby se třeba na ten zázračný vláček i jen pomyslet smělo. Maminky měly jiné věci na starost: teplé triko dětem na zimu zvané tu "Ullsinander" (košile a kalhoty, tj. "všechno v jednom"), nový penál a vlněné ponožky. I babičky se pídily po samých užitečnostech: po svíčce hromnici pro sebe, podvlíkačkách řečených "Gattihose" pro dědu. I tabák či novou fajku odtud někdy dostal. A když se pak naskytla nějaká známá panímáma (v originále "Godin", tj. Gattin, ženička, panička, paninka - pozn. překl.) ze sousedství, to se pak se spikleneckým mrkáním dala vyzvědět i nějaká ta tajnost a donést z jarmarku domů.
Končívali jsme své jarmareční "lítání" u stánků se sladkostmi, svůdně lákajícími svými kokosovými hranolky, cukrátky a lízátky, "medvědími bobky" jadrného německého jména "Bärendreck", cukrovými cumlíky či dudlíky, lahvičkami s "perlami lásky" (Liebesperlen), šuměnkami, ořechovými pusinkami, kyselým dražé, malinovými kuličkami, karamelami, "gumovými hodinami" ("Gummiuhren"), tureckým medem a praženými mandlemi. Mnohou z těch vzácností bylo lze získat právě jen na výročním trhu a každý doufal, že se tam zase shledá se svou libůstkou alespoň na podívání, když ne k mání. Nakonec jsme museli myslet i na to, abychom něco přinesli z jarmarku i svým menším sourozencům.
Večer jsme se uondáni vracívali domů, hlavu dosud plnou všech těch podivných věcí a lidí, které jsme tam viděli, celí natěšení na vyzkoušení cukrátek i uložení penálu, novotou zářícího. S velkým napětím býval očekáván zejména poslední z jarmarků v roce na svátek svatého Tomáše (Thomastag), kdy už na stáncích figurovaly pestře polepené perníky s podobou Mikuláše a čerta, u nás řečeného Krampus, pomeranče a datle. Hornoplánské výroční trhy zůstávají v naší paměti navždy. Byly čímsi jako setkáním s neznámým, novým, velkým světem kdesi mimo naši dosavadní zkušenost, který jsme tam mohli netoliko spatřit, ale jehož malý alespoň kousek jsme si mohli odnést právě s sebou domů.


T. Woldrich, Wie 's daheim war : Erinnerungen an Oberplan im Böhmerwald (1997), s. 62

Vzpomínka otištěná nejprve v krajanském měsíčníku Glaube und Heimat, vyšla později v rodáckém sborníku Wie's daheim war. Její autorka Mitzi (Maria) Konstanzerová, rozená Mauritzová (říkalo se jí podle otcova povolání také Postmeister Mitzi), se narodila 24. června 1925 v Nové Peci (Neuofen), léta dětství trávila však už v Horní Plané (Oberplan), odkud po vychození obecné a měšťanské školy odešla studovat na německý učitelský ústav do Českých Budějovic (Budweis). První své učitelské kroky konala ještě na Šumavě, přišel však odsun, po němž zakotvila v bavorském Garmisch-Partenkirchenu, kde také skonala 6. července roku 2016. Nejvíc mě z jejího vyprávění zaujala představa svatotomášského trhu pod zasněženým pohořím téhož jména s hrotem věže kostela téhož zasvěcení a až adventně modrým hranolem hradu Vítkova Kamene. Což my víme, jaké to bývalo doma za poštmistrovic Mitzi?

- - - - -
* Nová Pec / Horní Planá / České Budějovice / † † † Garmisch-Partenkirchen (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Někdy kolem roku 1936 se svými vrstevnicemi z turnerské jednoty v Horní Plané u Stifterova pomníku
S někdejšími spolužáky z měšťanky v Horní Plané, závěrečná třída ve školním roce 1938/39, stojí v prvé řadě třetí zleva při setkání v Geiselwind 1982
50 let po odchodu ze školy se sešli znovu v rakouském Ottensheimu 1989,
ona sedí druhá zleva
Do třetice spolužáci z hornoplánské měšťanky

zobrazit všechny přílohy

TOPlist