logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MARIANNE KÖHLEROVÁ

Kinderzeit im Böhmerwald


Denk ich der fernen Kinderjahre,
bin ich in einem Märchenland,
bin in dem kleinen Städtchen wieder,
wo alles mir so wohlbekannt.

Ich spiele wieder auf der Wiese
mit frohen Kindern Ringelreih'n,
wir singen alte Kinderlieder
und hüpfen über Stock und Stein.

Ein Fliederbusch steht vor dem Tore,
schenkt seine Blüten mir zum Strauß.
Vergissmeinnicht und rote Rosen
blüh'n in dem Gärtchen vor dem Haus.

Im Sommer locken süße Kirschen,
im Strauch die roten Beeren glüh'n,
den Apfelbaum mit seinen Früchten
erklettern Nachbars Jungen kühn.

Am Bache pflück' ich Butterblumen
und Veilchen blau am Waldesrand,
zum Kranze wind' ich Tausendschönchen,
schmück' mir das Haar mit buntem Band.

Großvater führt uns in die Wälder,
sucht Pilze dort im Tannengrund,
und blau färben die Heidelbeeren
den nimmerstillen Kindermund.

Noch einmal möcht ich durch die Gassen
durch all die bunten Gärten gehn
und Blumen pflücken auf den Wiesen
und auf die weiten Berge seh'n.

Doch ist dies Paradies verloren,
verfall'ne Häuser, leer und kalt,
fremd ist die Sprache, fremd die Menschen
in unserem schönen Böhmerwald.

Dětství na Šumavě


Myslím na dávná dětská léta,
na šťastnou pohádkovou zem,
v paměti všechno se mi vrací,
jdu známým malým městečkem.

Znova si hraju na palouku,
dokola zní mi dětský smích,
písničky jsou tu všude s námi,
když skáčem spolu po mezích.

Před vraty kvete starý šeřík,
do sna mi voní přesladce.
Modré pomněnky, rudé růže
kvetou pod okny v zahrádce.

V létě tak vábí plody třešní,
mám ústa celá od jahod,
sousedů hoši na jablka
polezou zase přes náš plot.

Blatouchy trhám při potoce,
u lesa trsy fialek,
ze stonků něžných sedmikrásek
do vlasů vážu věneček.

Dědeček se mnou letos znova
pod jedlí najde hříbků pět.
Cestou mi bude a já jemu
tolika věcí vyprávět.

Ještě jednou bych kolem zahrad
uličkou známou chtěla jít
a za lukami na obzoru
spatřit hory jak modrý štít.

Je pryč ten ráj a spoušť z něj zbyla:
zem plná ruin a zimavá.
Cizí lidé mi dětství vzali -
kvetlo, kde leží Šumava.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1981, s. 73

Vor nunmehr 46 Jahren


Drei Stunden Frist nur waren mir gegeben
zu gehen aus dem Heim, in dem mein Glück ich fand,
"für dauernd ausgewiesen" war ich aus dem Leben -
dies harte Wort nahm mir mein Heimatland.

Ein ganzes Volk musst' Haus und Hof verlassen,
mit leeren Händen in die Fremde geh'n,
ein Meer von Tränen füllte uns're Straßen,
und dieser Schmerz, er war nicht abzuseh'n.

In unsre Stuben kamen fremde Leute,
sie nahmen alles, was mir teuer war,
und voller Hass zerstörte man mir heute,
was ich mit Fleiß geschaffen Jahr um Jahr.

Lernt' ich auch neues Land und neue Menschen lieben,
hab ich ein neues Leben aufgebaut -
ein Stück von mir, das ist daheim geblieben,
ein Stück von mir, das stets die Heimat schaut.

Je tomu víc než 46 let


Lhůta tří hodin byla mi jen dána
odejít z domova, který jsem milovala.
Napsali tam:"trvale vykázána"-
a ta dvě slova rodnou vlast mi brala.

Celý národ tak ztratil dům i zem,
s prázdnýma rukama odešel do ciziny,
kraj rozpil se slzavým obrazem,
bolest v něm navždy zapustila stíny.

Do našich domů cizí lidé vešli,
co mělo jakou cenu, všechno vzali
a z nenávisti nebo zvůle chceš-li
staletí píle vniveč rozkotali.

Poznala jsem novou zem a to všechno, co mám,
jsem musila si vydobýt vždy znova -
kus mého já však navždy zůstal doma,
ten nelze vzít, jak hluboko je schován.

Hoam!, 1991, č. 10, s. 617

P.S. Tato prostá a nehledaná výpověď prosté ženy, pro níž je domov opravdu čímsi konkrétním a neopakovatelným, byla pod jiným, zdůrazněme že českým titulem Trvale odsunut (Dauernd ausgewiesen), provázena nadto novým datem Im Oktober 1994 s nepatrnými úpravami znovu otištěna v měsíčníku Hoam!, 1995, č. 3, s. 184.

Die Laute


Die Laute an der Wand,
sie ist schon lang verstummt,
das Lied, das ist gesungen,
es ist schon längst verklungen.

Das blaue Lautenband,
es flatterte im Wind,
wenn wir mit frohen Liedern
hinausgezogen sind.

Nun sind die Freude weit,
verloren in die Welt,
das Lied, das sie gesungen,
ist lange schon verklungen.

Loutna


Ta loutna na stěně
mlčí už dlouhý čas,
bez písně, při níž zněla,
i ona oněměla.

A modrá stuha na ní,
když jarní vítr vál,
jak jen se třepotala
a my šli s písní dál.

Teď radost zašla nám,
zmizela bůhvíkam,
bez písně, co tu zněla
i ona oněměla.

Hoam!, 1989, č. 10, 2. str. obálky

Allerseelen


Kein Vogelruf durchdringt die Nacht,
nur Schweigen ringsumher,
kein Stern am weiten Himmel wacht,
die Weiden trauern schwer.

Kein muntres Tier zieht durch den Hain,
die Blumen welken fahl,
kein Hahn wiegt fröhlich sich am Rain,
der Nebel braut im Tal.

Na Dušičky


Do noci nezakřičí pták,
jen ticho kolkolem.
I hvězdu marně hledá zrak,
to smutek pokryl zem.

I háje zpustly, i les dál,
stydne dech plavých trav,
kde někdy kohout kokrhal,
jen mlha prostře háv.

Eckartbote, 1991, č. 11, Literaturbeilage s. 57

Ich liebe das Leben


Ich liebe das Leben,
die Freude, das Licht,
ich liebe die Sonne,
die Finsternis nicht.

Ich liebe die Wälder,
die Wiesen, das Feld,
die Berge, die Täler,
die herrliche Welt.

Ich liebe den Winter,
das Eis und den Schnee,
die rauschenden Bäche,
den schimmernden See,

den Frühling, den Sommer,
den herbstlichen Duft,
die zwitschernden Vögel
in seidiger Luft,

die fröhlichen Kinder
beim munteren Spiel,
ich liebe das Leben -
ich liebe so viel.

Tak miluju život


Tak miluju život,
tu radost, ten jas,
tak miluju slunce,
co tmu plaší v nás.

A miluju lesy,
pole, na louce květ,
ty hory a doly,
ten nádherný svět.

Mám ráda i zimu,
její ledy a sníh,
temnavý třpyt jezer,
šum na potocích,

jaro s létem, zas jeseň,
když rok sevře se v kruh,
hedvábné ptačí hlasy,
švitořivý vzduch

a veselé děti,
co chtějí si hrát,
tak miluju život,
nastotisíckrát.

P.S. Báseň z doslovu ke knize Die schöne Welt (1985) by mohla mít v posledním verši i "víc nemůžu snad".

1945


Nun gehen fremde Leute durch die Stuben,
die Türen öffnet eine fremde Hand,
ein fremder Mann sitzt hinter meinem Tische,
die Frau am Herd, sie ist mir unbekannt.

Aus meinem Fenstern schauen fremde Menschen,
und ihre Sprache kann ich nicht verstehn,
mit kaltem Herzen nahmen sie mir alles,
ich musste trauernd aus der Heimat geh'n.

In meinen Zimmern spielen fremde Kinder
mit Reifen, Ball und mit der Eisenbahn,
sie wissen nichts vom Hasse ihrer Väter
und was man meinem Kinde angetan.

1945


Světnicí v domě chodí cizí lidé,
cizí ruka v ní skříně otvírá,
ke kamnům v rohu cizí žena přijde,
cizímu muži náš stůl prostírá.

Z mých oken do vsi cizí lidé hledí,
jejich řeč ke mně cize doléhá,
s chladným srdcem mě odtud vypovědí,
domova zbaví mne zášť bezbřehá.

V mé komůrce si cizí děti hrají
s vláčky a míčem, s lehkou obručí,
snad nenávist svých otců sotva znají,
kteří mé děti vyhnat poručí.

Hoam!, 1991, č. 6, 2. str.obálky

"Trvale odsunut"
- Dauernd ausgewiesen


Ein Stück Papier, auf dem geschrieben stand:
"Trvale odsunut" nahm mir mein Heimatland.
Ein ganzes Volk musst Haus und Hof verlassen,
in eine ungewisse Zukunft geh'n.
Ein Meer von Tränen füllte uns're Straßen
und dieses Leid, es war nicht abzuseh'n.

In meine Stuben kamen fremde Menschen,
sie nahmen alles, was mir teuer war.
und voller Hass zerstörten sie mir alles,
was ich mit Fleiß geschaffen Jahr um Jahr.

Und hat man uns aus unserem Land vertrieben,
und wenn ein neues Leben auch begann,
ein Stück von mir, das ist daheim geblieben,
ein Stück von mir, das keiner nehmen kann.

"Trvale odsunut"
 


Kus papíru, na kterém psáno stojí:
"Trvale odsunut", upřel mi zemi moji.
Všem vzali ji, které jsem kolem znala
a rozkázali odsud odejít.
Záplava slzí domov zalívala
s bolestí, která už nám nedá klid.

Mou světnicí teď chodí někdo cizí,
zloupeno všechno, co měl člověk rád.
Nenávist jenom, slepá pomsta sklízí,
čemu tu věky dáno vyrůstat.

Jsme vyhnanci a za námi ta země,
i kdyby po letech snad jizvy zhojil čas,
sebe kus nechala provždy tam kdesi ve mně,
v ní zase zůstalo navěky něco z nás.

R. Doyscher, Krummau: Sonne und Sturm im Jugendparadie (1996), s. 246

P.S. Viz poznámka k básni Je tomu víc než 46 let - snad ještě upozornění na motiv stále se u autorky vracející: totiž "cizí lidé" vstoupivší "do světnice" - až mrazí, že by jich mělo být přibližně stejně, ne o tolik míň, kolik zdejších odsud muselo odejít. Těch děsivých jizeb po zemích českých!

m Moor


Schwere Nebel lasten auf dem Land,
trinken meinen Schritt, mein frohes Lied,
feuchte Schleier hüllen meinen Blick,
scheue Vögel ziehen übers Ried.

Leise tastet sich mein Fuß durch feuchtes Laub,
rastet hier am Stein und weilet dort,
findet endlich den vertrauten Pfad,
flieht erlöst aus Nacht und Dunkel dort.

Ve slati


Těžká mlha leží nad krajem,
vpíjí moje kroky, píseň tichne v ní,
mokrým šlářem pohled zastírá
ptákům v letu nízko nad zemí.

Tiše boří se do listí chůze dál,
než mi kámen vypomůže tam
najít stezku dávno kladenou,
spásně uniknout noci a tmám.

Hoam!, 1980, č. 9, 2. strana obálky

Im Wald


Ein Sonnenstrahl drängt mühsam durch's Geäst,
grünseiden glänzt das Moos in seinem Licht,
ein dürrer Zweig bricht unter meinem Schritt,
der wilde Efeu grüne Kränze flicht.

Traumtiefe Stille schützend mich umfängt,
mit zarten Fingern kost ein leiser Wind,
braungoldne Käfer flirren um mich her,
duftschwerer Tannenhauch umweht mich lind.

Ein tausendfältig Leben atmet hier,
erfüllt die grüne Welt mit froher Lust,
unsterblich ist des Gottes Schöpfungswerk,
ein wundersames Glück sprengt mir die Brust.

V lese


Slunce se ztěžka dere větvemi,
mech sametově zaplál v jeho záři.
Suchá větev pod nohou praskne mi,
divoký břečťan přimkne se k mé tváři.

Zasněné ticho mě tak obklíčí,
i vítr mlčí jako na čekané,
zlataví brouci v temném jehličí
poletují, kde vůně jedlí vane.

Tisícerý dech života tu cítím,
zelená radost naplňuje svět,
v tom nesmrtelném Božím žilobití
les o štěstí mi začne vyprávět.

Hoam!, 1986, č. 6, 2. str. obálky

Der Flüchtling


Nun wohnen fremde Leute in den Stuben,
die Freude für mich bargen einst und Glück,
in denen meine Kinder jubelten und sangen,
und niemals kehre ich dorthin zurück.

Das Haus, das schon mein Vater einst gebauet
voll Sorgen, Mühsal, Kummer und voll Not,
wo meine Mutter liebend mich umfangen -
ist nun die Heimat für mich leer und tot?

Ist nun die Heimat immer mir entschwunden,
bin fremd ich in der Fremde ohne Schuld?
Schlag neue Wurzeln ich in fremden Boden?
Mein armes Herz, ach habe nur Geduld!

Vyhnanec


Teď žijí cizí lidé ve světnici,
která mé děti viděla si hrát,
kde žila radost neutuchající,
kam nikdy nevrátím se vícekrát.

Ten dům, který ještě můj otec stavěl,
kde matka v bolestech mne počala,
kde chránila nás jako oko v hlavě,
ten dům teď čeká jen smrt pomalá.

Je pro mě domov navždycky už ztracen,
mám navždy trpět chladem ciziny?
Zapustit kořeny či věčně chtít se vracet,
kam srdce tíhne v stesku bez viny?!

Hoam!, 1991, č. 3, 2. str. obálky

Winternacht


Die Erde schläft.
Die weiße Flockenhülle
deckt Flur und Wald.
Kein Windhauch stört
den Schlummer dieser Nacht.
Die Bäume träumen dick beschneit,
stolz tragen sie des Winters kalte Pracht.

Eisklarer Mond,
am dunklen Himmelsbogen
glänzt Stern an Stern
Seit Ewigkeiten bricht die Finsternis der Nacht
ihr tröstend Licht:
der Kummer dieser Welt
stört ihre Bahnen nicht.

Zimní noc


Zas země spí.
A bílý závoj sněhu
má les i luh.
Byť sebemenší vánek
dech noci nezčeří.
A stromy nesou všechnu sněžnou tíhu,
vznešeně zlehka jako pápěří.

Ledná je luna,
v temné klenbě noci
hvězd bezpočet.
Od nepaměti utěšuje nebe
ten zářný proud.
A muka světa, jeho nepokoje,
dokáže pominout.

Eckartbote, 1994, č. 1, s. 15

Marianne Köhlerová, rozená Weissová, se narodila roku 1908 v Hoře svaté Kateřiny (Katharinenberg) v Krušných horách. Dětství sice strávila na Mostecku a Chebsku, už tehdy však o prázdninách pobývala s rodiči často na severní Šumavě. Později studovala mimo jiné i v Budějovicích, kde také maturovala, a v Krumlově. První místo nastoupila jako výpomocná učitelka v šumavských obcích Přední Výtoň a Německý Rychnov u Frymburka (zanikl po druhé světové válce jako Rychnůvek). Poněvadž stálé učitelské místo nezískala, pracovala u nemocenské pojišťovny v Krumlově a v Chebu, kde byla nakonec roku 1930 ustavena přece jen řádnou učitelskou silou. Tři roky nato se provdala za učitele měšťanské školy Köhlera. Po odsunu se ocitli v Mnichově, později učila v Kolíně nad Rýnem a na odpočinku žila posléze v Grafingu u Mnichova, kde 26. ledna 1996 i zemřela. Léta se podílela na sestavování šumavských krajanských kalendářů, kde otiskla stejně jako v krajanských časopisech velký počet svých povídek a básní. Roku 1986 vydala v Europäischer Verlag ve Vídni svou knihu Die schöne Welt. Její verše jsou prosté a nevyžadují komentáře.

- - - - -
* Hora Svaté Kateřiny / České Budějovice / Český Krumlov / Přední Výtoň / Rychnůvek / † Grafing (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Otisk jejího životopisu z knihy Der Böhmerwald erzählt, zaslaný z redakce Hoam!
Při seznamu učitelů v Květné figuruje pod svým dívčím příjmením s označením "bez místa"
Záznam o jejím nástupu do školy v Přední Výtoni od 1. ledna 1929...
... a ukončení služebního poměru už v březnu téhož roku svědčí výmluvně o tom, jak vzácné byly Marianně Weißové
    i ty tři měsíce pracovního poměru na zapadlé šumavské škole
Záznam o jejím nástupu na školu v někdejším Rychnůvku (tehdy Německý Rychnov u Frymburka)
je na stránkách školní kroniky provázen i životopisem

zobrazit všechny přílohy

TOPlist