logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

VIRGINIE KOČANDRLOVÁ

Eine Idylle


Bevor wir die Bräuhausstraße verlassen,
durchwandern wir nochmals die lieben Gassen,
verfolgen des "Potoks" geschlängelten Lauf
und steigen zur "Lourdeskapelle" auf.
Wer möcht' nicht des schmalen Weges gedenken,
auf dem wir steil aufwärts die Schritte lenken,
links geht 's in einen Graben hinunter,
Bäume und Gebüsch machen das Bild noch bunter,
hier entrinnen wir dem Straßenstaube
und wandeln wie durch eine schattige Laube.
Doch leider zu kurz, und kommt Ackerland,
nun folgt wieder Hitze, Staub und Sand.
Hier hatte auch Großmutter eine Kartoffelacker,
und grub mit der Haue und plagt' sich wacker.
Der Galgenberg hatt' seinen schaurigen Namen
von den Sündern, die hier zur Richtstatt kamen.
Eine einsame Pumpe sieht ins Land,
sie wurde der "Henkersbrunne" genannt.
Unweit der "Rabenberg" in stiller Ruh,
denn dem Galgen gesellen sich Raben zu.
Von die schaurigen Mär ist nichts geblieben,
es strahlt die Sonne, die Welt zu lieben.
Ganz oben am Berg das Lourdeskirchlein steht,
und selten ein Mensch schnell vorübergeht,
fast jeder bleibt vor der Glastür steh'n,
um durchs Gitter ins Innere hereinzuseh'n.
Und wer an Blumen vorbei gekommen,
hat sich die Schönsten mitgenommen:
ein einfach Sträußlein gebunden mit Gras
steckt hier ein Weiblein zwischen Gitter und Glas.
Mit dem schweren Reisigkorb am Rücken
spürt sie Alter und Last gar heftig drücken.
Zu rechten Zeit winkt ihr das Gotteshaus
und ruht vor diesem ein wenig aus.
Zwei Glückliche sitzen hier Hand im Hand,
und blicken hinunter ins blühende Land.
Sie hofften und warteten manches Jahr,
doch heuer geht 's sicher zum Traualtar.
Auf der Bank vor dem Kirchlein lässt sich nieder
ein altes Mütterlein und hebt die Lider
und faltet die runzligen, müden Hände
und bittet um ein seliges Ende.
Eine versorgte Gattin hat sich vorgenommen
zum Bußgang alltäglich heraufgekommen,
dass der schwerkranken Mann daheim, im Bette
die Jungfrau von Lourdes vom Tode errette.
Und es könnte das Kirchlein soviel erzählen,
wie glücklich die einen und die andern sich quälen.
Von hieraus der Rundblick ist wunderschön,
im Westen sieht man die Bergeshöh'n
des Hirschstein und Lissa herüber grüßen
und freundliche Dörfer an ihren Füßen,
die flache Tafel des Pfraumberg daneben,
die Burgruine von Wäldern umgeben.
Weiter südwärts will sich der Čerchov zeigen
Arber und Osser beschließen den Reigen.
(...)
Und über dem alles lacht Gottes Sonne.
Unsere schöne Heimat! Unser Glück! Unsere Wonne!
Vom weiten sieht man Schnitter mähen,
aus den Höfen hört man Hähne krähen,
als Antwort drauf der Hunde Bellen
dazu sich "Hüh" und "Hott" gesellen:
des Landlebens ergreifende Symphonie!
Wer am Lande geboren, vergisst das nie.

Idyla


Než Pivovarskou ulici jsme opustili,
prošli jsme kouty kolem ještě chvíli,
při potoce dál potom, jak se vine
a k Lurdské kapli vzhůru stromů stínem.
Pamatovat si budem ještě roky
tu úzkou cestu, která naše kroky
vedla, vlevo když zdola od úvalu
stromy a keře pestřily ji spolu.
Z bot střásali jsme zvolna městský prach
pod loubím, tmícím se výš v korunách.
Pak opět pole kolem v parném létu,
prach, písek země, která k práci je tu.
I naše babička se tu nad brázdou bramborů
s motykou plahočila do úmoru.
Šibeniční vrch nese své hrůzné jméno
po popravách, jimž místo tu určeno.
I pumpa, která do kraje níž hledí,
"Katova studna" zve se nápovědí.
Kus odtud "Rabenberk" měl označením říci,
k čemu sem havrani dřív slétali se všici.
Z těch hrůzných zkazek sotvaco už zbylo
a slunko září, že je v světě milo.
Teď v hoře mariánský poutní kostel vidíš,
lhostejně nemine jej nikdo z lidí,
skly jeho dveří dovnitř spíš nahlíží,
co uviděl by za kovanou mříží.
A kdo cestou sem kvítí spatří kolem,
v kytici krásnou uvine je spolem,
jak prostý dárce přistoupí pak blíž
a zasune je mezi sklo a mříž.
Tak s těžkou nůší chrastí na zádech
přichází babka, stáří jí bere dech
a dům Boží tak skýtá blahý kout,
kde se může alespoň nadechnout.
I šťastná dvojice tu jako u bran ráje
usedá poblíž, hledí dál do kraje,
tak ruku v ruce, rozzářené tváře,
že letos sezdají je u oltáře.
Matička stará rovněž krok sem stočí
v modlitbě tiché k nebi zvedá oči,
vrásčité ruce Boha na výsosti
sepjaty prosí za skon v blaženosti.
Ustaraná choť zas si předsevzala,
kajícnou poutí denně by se brala
sem, pro chorého muže doma v loži
vyprosit život u Matičky Boží.
Kdyby ta kaple mohla říci slovy,
co štěstí, žalu člověk Bohu poví!
A pohled odtud, co jen skýtá krásy,
na západě výšiny vidět asi
Starého Herštejna a Lysé pod oblohou,
pokojné vsi dole u jejich nohou,
ploché temeno Přimdy vedle kdesi
s rozpadlým hradem, obklopeným lesy.
Dál na jih Čerchov ukázat se snaží,
Javor a Ostrý řadu koncem stráží.

A nad tím vším se Boží slunko směje.
Domove krásný, kéž Ti štěstí přeje!
Ženci jdou polem, ze stodol a stájí
i dvorů slyšet ruch, kohouti kokrhají,
štěkot psů hlasně nato odpovídá
a "hý!" a "hot!" nad zápřeží se přidá:
života v kraji jímavá symfonie!
Kdo se tu zrodil, ví už, co vše v ní je.

Na stranách 13-15 rukou psané druhé "knihy" veršovaných vzpomínek nazvaných "Aus der Kleinstadt Bischofteinitz. Eine Idylle." nacházíme tuto pasáž, jejíž téma je neméně dojemné než sám osud autorky německého textu. Když do Horšovského Týna přišel na pět let (1907-1912) z Českých Budějovic (Budweis) jako mladý kaplan páter Leopold Klima (je i samostatně zastoupen na internetových stranách Kohoutího kríže), jeho májová kázání a jím sestavená modlitební knížka "Lourdesrosen", založení mariánské kongregace panen a v neposlední řadě inscenace jeho hry "Die Magd des Herrn" (tj. "Děvečka Páně") podnítily ve městě takové náboženské nadšení, že kromě jiného na místě už nevyhovující na Šibeničním vrchu jihovýchodně od města starší kaple s "lurdskou jeskyní" uvnitř vyrostla tu v letech 1911-1913 novorománská kaple podle návrhu plzeňského architekta Hrůzy. Po odsunu německých obyvatel města byla ovšem v padesátých letech zdevastována a nakonec údajně v roce 1955 při jednom vojenském cvičení "dobyta" a zničena docela. Téhož roku 1955 zemřel v Horšovském Týně po dlouhé a těžké nemoci někdejší předseda Revolučního národního výboru v roce 1945 po osvobození města Američany Jan Kočandrle, donucený ovšem po několika měsících na funkci rezignovat i pro svou údajnou loajalitu k místním Němcům. Jeho žena Virginie, roz. Zischkaová, narozená tu v Horšovském Týně 19. května 1898 v rodině pozdějšího okresního školního inspektora Franze Zischky a jeho paní Virginie, roz. Schnayderové (původem z Českých Budějovic, matka byla rodem uherská šlechtična Kis-Nagy), byla jednou z nich. Více o ní a o rodičích i manželovi (manželství s ním zůstalo bezdětné) bylo zásluhou pana Václava Kuneše k nalezení na webu města Horšovský Týn, to Václav Kuneš mi poskytl laskavě rukopis vzpomínek své tety, o nichž byla už řeč a z nichž pochází i překlad krátké textové ukázky. "Gini", jak se sama důvěrným domácím oslovením označuje na stránkách sešitů, psaných podle pana Kuneše po vyhnání všech jejích příbuzných do Bavorska a za zhoršující se nemoci manželovy pro útěchu, vrací se poetickou idylou do let dětství a mládí v rodném městě, odkud odešla studovat na učitelský ústav v Praze a na svou prvou kantorskou štaci do do Bernartic (německy Bernartitz, dnes část městyse Stráž /německy Neustadtl/ v okrese Tachov). Začala tam učit od roku 1918, pět let nato se však do Horšovského Týna vrátila po složení odborné zkoušky, kterou později doplnila státní zkouškou z češtiny a jako první německá učitelka začala vyučovat češtinu nejen na zdejších německých školách, nýbrž i v rodině knížete Trauttmansdorffa, kterému se později podařilo dostat manžela z nacistického vězení. To už se ovšem ona po zatčení mužově 1939 nervově zhroutila a byla penzionována. Ani politické poměry po válce, ani zdravotní stav jí už nikdy nedovolily vrátit se k milovanému učitelskému povolání. Jen idyla vzpomínky pomáhala žít a snad také zemřít po dlouhé vleklé nemoci 4. března 1979. Spí na místním hřbitově jako strážkyně tradice, která má stále co povědět. Vzpomeneme-li, že tu v Horšovském Týně se nacházel i dávno zaniklý hrob matky "modrého abbé" Josefa Dobrovského (v rodině se hovořilo jen německy), který sem za ní jezdíval do konce jejího života, je to jen jeden z nesčetných důkazů toho, jak si v rámci té tradice podáváme se všemi, kdo tu kdy žili, bez rozdílu jazyka ruce přes celá pokolení.

- - - - -
* Horšovský Týn / † Domažlice / † † Horšovský Týn

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Ze čtyřicátých let v Horšovském Týně
Její podpis už po svatbě na seznamu učitelů, přítomných setkání v Horšovském Týně 9. prosince roku 1937
Někdy po druhé světové válce
Horšovský Týn na výřezu císařského otisku mapy stabilního katastru z prvé poloviny devatenáctého století
Záznam oddací matriky farní obce Horšovský Týn o zdejší svatbě jejích rodičů dne 16. srpna roku 1897 - dvaatřicetiletý ženich Franz Zischka, učitel zdejší měšťanské školy, bytem na Klášterním předměstí (Klostervorstadt) čp. 35, byl synem zdešího měšťana a mistra obuvnického Josefa Zischky a Marie, roz. Hofmannové rovněž z Horšovského Týna, dvacetiletá nevěsta Virginia Klara Schnayderová, bývalá učitelka v Bělé nad Radbuzou (Weissensulz), byla dcerou Coelestina Schnaydera, kontrolora c.k. rakouských státních drah, ředitelství Terst (Triest, italsky Trieste), a jeho ženy Marie, roz. Nagyové z Komárna (Komorn, maďarsky Komárom) v tehdejších Uhrách

zobrazit všechny přílohy

TOPlist