logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HILDE KINDERMANNOVÁ

Kde jsem bývala doma

Češi Němcům takřka všechno ukradli. Před vyhnáním z domova, bylo to v srpnu 1946, jsme naplnili jeden benzinový sud a jednu bednu skleněným a porcelánovým nádobím, načež jsme sud i bednu zahrabali v naší stodole. Sedm téměř nových dvojdílných skříní, postele a stoly, prádlo, tři velké žebřiňáky, stroje, pluhy, kosy, nářadí a množství dobytka, to všechno padlo loupeživým Čechům do rukou. Moje maminka Maria Kindermannová (vdala se za Josefa Kindermanna v Hodňově /Honetschlag/ 17. února 1931, tj. ani ne 6 měsíců před narozením pisatelky těchto řádek - pozn. překl.) zdědila svého času po svých rodičích Anně a Paulovi Zachových velký selský dvorec. Její sestra Emilie nebyla provdána. Když jsem v roce 1947 už po vyhnání ve vsi Mitteldorf, okr. Forchheim v Horních Frankách pracovala u jednoho sedláka, museli jsme na jedné louce nakládat seno na vůz těžkými železnými vidlemi. Často jsem si pomyslela, jak snadné by to bylo, kdybychom tak měli v rukou ty lehké dřevěné vidle od nás doma. Franz Streinz, otec vrchního úředního rady (v originále "Vater von Oberamtsrat" - pozn. překl.) Josefa Streinze v Landshutu, nám vyráběl tyto krásné dřevěné vidle, dřevěné hrábě a mnoho jiného zemědělského nářadí. Jeho matka Maria Streinzová, roz. Zachová, pocházela ze stavení řečeného "Janl-Haus" ("Hausname" je někde psáno i "Jan/d/l" - pozn. překl.) a byla sestrou mého dědečka (rozuměj Paula Zacha, *14. ledna 1866, †13. května 1919 - pozn. překl.). Její bratr Franz Zach (celým jménem Franz Xaverius Gottfried Zach, *8. listopadu 1868, †27. června 1888) při nakládání sena na jedné louce zahynul za jedné prudké bouřky devatenáctiletý zásahem blesku. Nosil ve své náprsní tašce nad srdcem stříbrné hodinky, které údajně blesk přitahovaly a způsobily majitelův konec (v originále "und war innen kaputt" - pozn. překl.). Jeho sestra Marie a děvečka padly na fůře a úder blesku jim přivodil úplné zmatení mysli (v originále "waren 'ganz damisch' von Blitz" - pozn. překl.), Na tom místě byl pak vztyčen železný kříž. Při okraji cesty, kterou se vjíždělo na pole, postavili mezi dvěma lipami kamenná boží muka s barevným obrázkem. Na něm byl vymalován žebřiňák se dvěma volky, na zemi ležel muž a nad ním dvě ženy. Pod obrázkem stálo napsáno:

"O Mensch bedenke was du bist
und was des Menschen Leben ist."
(tj. česky asi jako
"Člověče, pomysli, co jseš,
co s životem svým počít chceš." - pozn. překl.)

Češi ten kříž z louky odstranili. Boží muka na svém místě dosud stojí, ale obrázek je z nich pryč. Vprostřed naší vsi Böhmish-Haidl (přívlastek "Böhmisch" neznamená, že by ves byla osídlena Čechy, nýbrž jen to, že z pohledu od Horní Plané ležela na východní, tedy české straně, osada zcela zanikla pod českým místním jménem Maňávka - pozn. překl.) umístili moji předkové železný kříž na kamenném podstavci. O Velikonocích se u tohoto kříže modlívali kluci s řehtačkami (v originále "die Ratschnbuam" - pozn. překl.). Před vyhnáním o prosebných dnech a o s nimi spojených obchůzkách polí (v originále "an den Bittagen und beim Flurumgang", "Bittagen" bývaly označovány i jako "Gangtagen" či "Prozessions-Tagen", blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) přistavovali moji blízcí (v originále "meine Angehörigen" - pozn. překl.) k tomuto kříži stůl s bílým ubrusem, dvěma svícny, krucifixem, svěcenou vodou a klekátkem (v originále "und einen Schemel", tj. doslova "a stoličkou" - pozn. překl.). Když přišel farář s věřícími, modlili se tam. Češi odstranili i tento kříž. Ze hřbitova v Hodňově (v originále "in Honetschlag" - pozn. překl.) byly odstraněny všechny krásné, často ručně kované kříže. Můj bratr Hansi Kindermann zemřel v březnu 1938 ve věku dvou let. Češi ukradli z jeho hrobečku krásného anděla. Moje prateta Franziska Zachová (*12. října 1874) byla v Praze jako sestra Agnela řádovou sestrou boromejkou. Vstoupila do tamního kláštera boromejek spolu s jejich poslední německou generální představenou sestrou Klementine Zaunmüĺlerovou původem z Otic (v originále "aus Ottetstift", zemřela roku 1946 v Praze jako osmá a poslední německá generální představená, neteř Marie Elekty /Eleonore/ Zaunmüllerové /1830-1918/, neteře Antona Dichtla /1793-1842/, faráře v Chrobolech, který zemřel na kazatelně, raněn mrtvicí - pozn. překl.). Sestra Agnela zemřela v Praze ve věku 28 let. Po šumavském domově se jí velice stýskalo. Domů už tehdy z kláštera řádové sestry nesměly. Když sestře Klementine zemřela maminka, nebylo dovoleno ani jí účastnit se maminčina pohřbu. Vyslala tedy jako představená k šumavskému pohřbu šest sester, které nesly k hrobu maminčinu rakev. Boromejky mají nyní svůj mateřinec (v originále "ihr Mutterhaus", rozuměj kliniku - pozn. překl.) ve Vídni. Babička zpravodajky krajanského časopisu "Glaube und Heimat" Rosy Horakové (ta má na webových stránkách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.) z Jablonce (v originále "aus Ogfolderhaid" - pozn. překl.) byla roz. Zachová a pocházela také z našeho stavení "Janl-Haus" (Franz Zach tam sídlil od roku 1693 - pozn. překl.). Dědeček Paul Zach měl osm sourozenců. Kathi a Resi (/Theresia/ *6. dubna 1863) se provdaly do Další Lhoty (v originále "nach Hinterstift" - pozn. překl.) k Pangerlovým a do Hůrky (v originále "nach Stuben" - pozn. překl.) k Pauknerovým. Josef koupil se svou bohatou ženou z Další Lhoty statek řečený "Fischerbauernhof" v Böhmisch-Haidl (rozuměj v zaniklé Maňávce čp. 4 - pozn. překl.). Měli sedm dětí; naším sousedem byl Vinzenz Zach (na stavení čp. 3 - pozn. překl.). Maria Sitterová (Scheiberin) byla provdána v Böhmisch-Haidl (na stavení čp. 9 - pozn. překl.), Rosa Mündlová (Leal) v Jelmu (v originále "in Melm" - pozn. překl.). Aloisia Perfallová ve Zvonkové (v originále "in Glöckelberg" - pozn. překl.), Josef Zach (Simandlbaun) ženat v Oticích a Hansl dostal selskou usedlost doma (v originále "und Hansl bekam daheim den Bauernhof" - pozn. překl.). Franz ženat nebyl. S domovskými pozdravy Hilde Kindermannová.


Glaube und Heimat, 1999, č. 9-10, s. 83

P.S. Jen pro doplnění text z novější mapové prezentace:
Maňávka je zaniklá osada a existující katastrální území o rozloze 28,3 km2 patřící od 1. ledna 2016 k území města Horní Planá, předtím bylo součástí vojenského újezdu Boletice. Vesnice, nacházející se zhruba 2,5 km ssv. od Horní Plané, existovala již v 16. století a v roce 1930 měla 11 domů a 133 obyvatel. Wikipedia

O někdejší myslivně pod Špičákem

Na úpatí hory Špičák (v originále "am Fuß des Spitzwaldes", na staré mapě je hora německy označena i "Spitz Berg", na nové je výška uváděna číslem 1221 m - pozn. překl.), kde dříve myslivna (řeč je o schwarzenberské myslivně "Oberwald / Horní les" - pozn. překl.) stávala, stojí nyní tři včelíny (publikováno v roce 1999, jde ovšem o zřejmou vzpomínku z dob, kdy myslivna, zaniklá zcela někdy v letech 1960-1970, dosud existovala - pozn. překl.), které patří jednomu Čechovi z Horní Plané (v originále "aus Oberplan" - pozn. překl.). Viděli jsme ho, jak přijíždí autem. Byl tu dobrý lesní a květový med (med lze vůbec rozdělit na dvě základní skupiny, na med květový /nektarový/ a na med medovicový /lesní/ - pozn. překl.). Na velké louce, řečené u nás "Jägerwiese", která už není léta sečená, rostly krásné květiny. Tam, kde stávalo naše stavení (v zaniklé dnes Maňávce to bylo čp. 4 - pozn. překl.), je dnes tabule se zákazem vstupu. K lesu pod Špičákem se už, asi kvůli těm včelám, jezdit nesmí. Bratr Josef tam jezdíval, poněvadž jsme tam i my měli kus pěkného lesa.
Za války jsem musela o prázdninách často pásávat naše krávy a vždycky jsem přitom našla spousta hub, hlavně ovšem hříbků. Na pastvu jsem musela vyhánět i čtyři tažné volky, když nebyli doma přivázáni na řetěz. Tučný volek, řečený "Baux", často útočil na krávy a tu bylo nutno ho zahánět bičem. Když se dobytek pásl v klidu a držel se pohromadě, sedávala jsem na kamenném snosu a zpívala si, co se mně líbilo. Do myslivny často zajížděl někdo z hornoplánského lesního ředitelství (v originále "aus Oberplan von der Forstdirektion" - pozn. překl.) s kočárem, taženým dvěma koňmi. Přivážely se sem vrchnímu lesnímu správci Hansi Holzerovi peníze, mzdy pro lesní dělníky. Pan Holzer a jeho paní, děti neměli žádné, byli skoro soběstační, poněvadž měli při myslivně ovocnou a zeleninovou zahradu a taky včelín. Chovali tři krávy, prasata a drůbež. Franz Sitter byl lesním dělníkem a pocházel od nás z Böhmisch-Haidl (ze stavení čp. 9, řečeného "Scheiber" - pozn. překl.), jeho žena byla ze Zvonkové (v originále "aus Glöckelberg" - pozn. překl.). Měli jednoho syna. Bývalo tu nádherně.


Glaube und Heimat, 1999, č. 9-10, s. 83-84

V 10. čísle ročníku 2019 vyšla na straně 72 krátká zpráva, že sestra Manuela (*4. května 1938 ve dnes zaniklé Maňávce čp. 4 jako Maria Kindermannová) dává na vědomí, že její sestra Hilde ("Janl-Hilde") zemřela ve Forchheimu 30. srpna krátce po záchvatu mrtvice. Pochována byla po smutečním obřadu v klášteře sv. Josefa také tam při městě Neumarkt in der Oberpfalz, tj. v bavorské Horní Falci. Sestra Manuela tam v roce 2013 oslavila své 75. narozeniny. Do školy chodily obě sestry Kindermannovy do Hodňova, ta mladší ani ne jeden rok, poněvadž v dubnu 1945 byl s tamní německou školou konec. Vyhnání zaneslo rodinu Kindermannovu do vsi Weißenohe ve Franském (Franckém) Švýcarsku, jak tamní krajinu v bavorských Horních Frankách (Francích) přezvali němečtí romantikové pro podobu se Švýcarskem (i v Čechách máme nakonec Českosaské Švýcarsko). Weißenohe je nejmenší obcí v zemském okrese Forchheim. Hilde Kindermannová ani ve Forchheimu nikdy nezapomněla na dnes zcela zaniklou Maňávku, kde přišla na svět dne 14. července roku 1931. Jak už je připomenuto v textové ukázce, brali se její rodiče Josef (na webových stránkách Kohoutího kříže je samostatně zastoupený jeho bratr Franz) a Maria Kindermannovi 17. února téhož roku 1931. Autorka vzpomínek na rodnou ves, srovnanou zcela se zemí v šedesátých letech dvacátého století (byl jsem v jejich půli na vojenském cvičení v Oticích /Ottetstift/, kde sloužila pro naše ubytování jediná chalupa v nich zbylá a čerstvě prázdné místo po Maňávce, kterou jsem našel za nedělního volna jen podle staré mapy, mě už zasáhlo natrvalo provždy), se dožila po vyhnání odtud v Bavorsku požehnaných 88 let. Stačila díky tomu zanechat v dokonalém odstupu pár řádek pro nás, kdo jsme tam pod rovněž zaniklým "Horním lesem" už tu ves "v životě neviděli". Ukradli jsme ji nejprve místním a pak sami sobě.

- - - - -
* Maňávka / Maňava / Hodňov / hora Špičák / † Forchheim (BY) / † † Neumarkt in der Oberpfalz (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Matčino parte
Zprávu o jejím úmrtí poslala do krajanského časopisu její sestra Maria (řádová sestra Manuela)
Pohled na zaniklou rodnou Maňávku
Střed někdejší Maňávky

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist