logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HANS ANTON HUTTIG

Friedhof in Böhmen


Denk an die Heimat - der kleine
Friedhof wird einsam sein,
Grabhügel, Kreuze und Steine,
keiner kehrt mehr ein,

euch ein Licht anzuzünden,
euch ein Gebet zu weihn,
euch einen Kranz zu winden,
Schläfer im hölzernen Schrein.

Euch deckt die Heimaterde,
mütterlich, die uns gebar,
die unsere Kindheit nährte
und unser Acker war.

Wir, die für immer Vertriebenen,
treiben wie Spreu im Wind.
Ihr seid die Hintergebliebenen,
die geborgen sind.

Hřbitov v Čechách


Na domov vzpomeň - ten malý
hřbitov kde osaměl.
Rovy a kříže tam stály,
není, kdo k nim by šel

zapálit aspoň svíci,
hlesnout byť chvílemi
do ticha pozdrav spícím
v rakvích tam pod zemí.

Kryje vás rodná hlína,
mateřská kdysi zem.
Vyšli jsme z toho klína,
nám všem byl domovem.

Vyhnáni odsud navždy,
rej plev jsme, větrem hnán.
Co zbylo, střezte každý,
kdož spíte doma tam.

Hoam!, 2000, č. 11, 2. str. obálky

Wittinghausen

Dem Andenken an Adalbert Stifter gewidmet


Ich stand auf jenen altersgrauen Mauern
Und schaute still hinaus ins Böhmerland,
Am Bergeshange pflügten müde Bauern -
Und ferne zog der Moldau Silberband.

Da dachte ich zurück, als hier zu Zeiten
An dieser Stätte einst ein Mensch geträumt.
Der sich, gequält von tiefen Herzensleiden;
Gegen das Schicksal stürmisch aufgebäumt.

Er musste fallen, hart traf in das Leben,
Der den geliebten Hochwald hier besang.
Doch was er seinem Volke hat gegeben,
Ist ungetrübt, vom allerreinsten Klang.

Die alten Steine, mögen sie zerfallen,
Die ihn gar oft als stillen Gast geschaut,
Doch immer wird sein Name hier erschallen,
Solang der Deutsche diesen Wald bebaut.

Die alte Burg, die Zeugin seiner Träume,
Ehrwürdig schaut sie in das Tal hinein -
Und überragt die mächtigsten der Bäume,
Als wollte sie des Dichters Denkmal sein.

Vítkův Kámen

Památce Adalberta Stiftera


Stál jsem na zdech, co byly stářím šedé
a hleděl do Čech. Tichý tu byl čas.
Oráč byl vidět, jak pluh strání vede -
Vltava dole sám stříbrný pás.

Vzpomínal jsem, jak tady na tom místě
jeden muž kdysi láskyplně snil.
Srdce ho bolelo a trpěl jistojistě,
než vůči osudu se prací obrnil.

Po boji padl. Život nedá klidu
ani tomu, kdo podobně jak on
o rodném hvozdu zpíval svému lidu
píseň a dodnes čistě zní ten tón.

To staré zdivo ční tu rozvaleno,
nepřijde sem už zdávna častý host.
Přesto tu někde trvá jeho jméno
a v rodné řeči střeží budoucnost.

Ten starý hrad, ten svědek jeho snění,
nad les se tyčí vzdušným obrysem -
v památník básníka se zraku mění
pro ty, kdo za ním jak já přišli sem.

Památce Adalberta Stiftera

Hinter den Böhmischen Bergen


Hinter den Böhmischen Bergen im Kirchlein zum heiligen Leid,
schläft in gläsernen Särgen unsre Vergangenheit.

Über dem Städtchen am Flusse erhebt sich die Burg von Basalt,
Gärten der Minne und Muße, schier ein Jahrtausend alt.

Und in den schweigenden Wäldern, da wächst nun das Moos auf dem Weg,
rostet der Pflug auf den Feldern, modert am Bache der Steg.

Über das Mühlrad geht rauschend der Bach, doch die Mühle verfällt,
Ein Zigeuner blick lauschend in die versunkene Welt.

In dem verlassenen Tale, da blinkt zwischen Disteln und Gras
eine zersprunkene Schale - von rubinroten Glas.

Za horami při měsíci


Za horami při měsíci prý v Čechách kaple stojí,
v rakvi tam ležet spící vidím vlast mou i tvoji.

A nad řekou v těch stranách na skále stojí hrad,
pod ním spí zem požehnaná, snad tisíciletý sad.

V lesích se z větví tam drolí mech, lišejník šedivý,
rezaví pluhy v polích, most v lukách trouchniví.

Ač mlýnské kolo se točí, mlýn mele jen vlastní prach
a pár cikánských očí hledí na svět v sutinách.

Na opuštěné líše z bodláčí jak třpyt by šel:
hleď, nádherná puklá číše - hrst rubínových skel.

Poslední z obou básní jsem slyšel sborově zpívat s nápěvem Aloise Ernsta Milze na gramodesce s názvem Behüt Gott Böhmerwald (Bože, Šumavu chraň), ta prvá byla otištěna v měsíčníku prachatických šumavských krajanů Böhmerwäldler Heimatbrief, 1992, č. 11, s. 533. Jejich autor však nepochází ze Šumavy. Hans Anton Huttig se narodil v Dalovicích (Dallwitz), dnes části města Karlovy Vary (Karlsbad) 26. prosince 1906. V Dalovicích roku 1811 pobýval německý romantický básník Theodor Körner, o čemž svědčí nejen pomník z roku 1913 v místním parku, nýbrž také chráněný věkovitý dub zvaný Körnerův. V antologii "nejkrásnějších německých básní z Čech, Moravy a sudetského Slezska" Lob der Heimat, jak ji 1968 vydal Erhard J. Knobloch, má ovšem báseň Za horami při měsíci podobu pěti čtyřverší, nikoli dvouverší, jež mně osobně však připadají náležitě elegičtější, proto je ponechávám.

- - - - -
* Dalovice, Karlovy Vary

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Vítkův Kámen v roce 2011Vítkův Kámen v roce 2011
Jiná jeho báseň ze stránek českobudějovického měsíčníku německých Šumavanů
Obraz V tůni (Šumava), který je dílem mého předčasně zemřelého českobudějovického spolužáka Matouše Vondráka (1943-2011), by mohl být i ilustrací k Huttigovým veršům
Z pěti urostlých dubů, které Theodor Körner počátkem 19. století opěvoval, stojí už jen jediný a nese básníkovo jméno
Detail spodní části kmene Körnerova dubu v parku dalovického zámečku - obvod kmene měří 857cm

zobrazit všechny přílohy

TOPlist