logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRIEDBERTA HOFEROVÁ

Vznik mariánské kaple v Urešském lese

Mezi Bernekem v Čechách (v originále "Bernek in Böhmen" - osada dnes zcela zaniklá, podle serveru Zaniklé obce, kde je označována jako Pernek či Bernek, připomíná se poprvé roku 1379 /mlýn v Bärenecke, tj. "v Medvědím koutě"/, měla v roce 1880 30 domů a 203 obyvatel, ve dvacátých letech dvacátého století pak 27 domů a 150 obyvatel, hospodu, obchod, kapličku, později dokonce i fotoateliér, ještě po vyhnání německých obyvatel tu žilo dočasně 41 obyvatel, než bylo místo definitivně vylidněno a zcela zlikvidováno - pozn. překl.) a rakouským Dolním Urešem (Horní Ureš /Oberuresch/ "na české straně", vzdálený od tohoto dosud existujícího Dolního pouhých 800 metrů a dnes ovšem rovněž zcela zaniklý, se česky nazýval i Horní Uráž, tj. "vráž" - pozn. překl.) zvedá se mocný vrch, jehož lesnaté temeno nese jméno Urešský les (v originále "Ureschholz", v titulu textu však "Urescher Wald" - pozn. překl.). Ačkoli "Ureschholz" leží už na české straně (v originále "bereits im Böhmischen" - pozn. překl.), patřily lesní pozemky až do uzavření hranic několika rolníkům ze zmíněné vesničky Dolní Ureš (Unterurasch) u Lichtenau (celý název obce, k níž vesnička dnes náleží, zní "Lichtenau im Mühlkreis" - viz Wikipedia.de - pozn. překl.). Urešským lesem vedla kdysi cesta, které rádi využívali především ti, kdo chtěli stranou živé silnice přes Oedt a Reichenau (obojí v dnešním Horním Rakousku - pozn. překl.) neobtěžováni přejít hranici. K takovým lidem patřili pochopitelně také pašeráci, žebráci a tuláci. Poněvadž šlo o cestu nadmíru obtížnou, nedávali si strážci hranic (v originále "die Grenzjäger", i česky se jim kdysi říkalo "hraniční myslivci" či také "landvaši" z německého "Landwache", tj. "zemská stráž" - pozn. překl.) tu námahu podrobovat ji svému dozoru. Vinula se mezi skalisky, vedla vzhůru strmými svahy a na druhé straně spadala zase prudce dolů, lemována divokým lesním podrostem.
Jednoho dne začala na české hranici kolovat podivná zvěst. Snad by jí nebyl přičítán větší význam, kdyby ji nešířili právě někteří z nejotrlejších podloudníků, takoví, kdo se do té doby nezalekli ani hraniční stráže, ani nočních tajných přechodů hranice tam a nazpět. Říkalo se, že několik z nich zaslechlo v Urešském lese sténavý nářek, jiné zas někdo neviděný zasypával prudce vrhanými kameny. Přiházelo se to údajně už po několikáté na jednom určitém místě, vysoko na návrší, kde jinak sotva mohl kdokoli co vidět či slyšet. Tak se nakonec nikdo ani neodvážil za noci tou cestou vůbec jít. Netrvalo ale dlouho a klikatou stezkou, na níž strašilo, nebylo živáčka i za bílého dne. Zrovna tou dobou měl můj dědeček po několik nocí za sebou týž sen. Viděl v něm obraz Matičky Boží na okraji té cesty zvané "Schwärzensteig" přibitý na sukovité jedli. Jednoho rána přišel po jednom takovém dědečkově snu do našeho dvora český podomní obchodník. Jak můj děd užasl, když mezi obrazy, které ten člověk prodával, objevil onen mariánský, který už spatřil v tolika svých snech. Pochopil to a přijal jako pokyn nebes a obraz spolu s několika jinými koupil. Teď se můj dědeček cítil vyvolen, aby učinil přítrž strašidlu (v originále "dem Spuk" - pozn. překl.) v Urešském lese. Doptal se podrobně po místě, kde má údajně "strašit" (v originále "geistern" - pozn. překl.), načež se k němu vydal. Tam okamžitě rozpoznal v jedné z jedlí onen strom, jenž spatřoval ve snu. Připevnil naň koupené obrazy, vykonal modlitbu a vrátil se zase domů. Poněvadž se považoval za vyvoleného, nemohl se nasytit vyprávění o tom, co považoval za důležité sdělit co největšímu počtu lidí. Zvědavci se přicházeli podívat na strom se zavěšenými obrazy. Nikomu už to místo nepřipadalo jako cosi budícího strach a hrůzu. Postupně tak lidé nabývali nové odvahy a používali cestu znovu za dne, a když to musilo být, i v noci. O nedělích putovaly celé zástupy zvědavců k obrazům na výšině v Urešském lese. Můj dědeček z toho měl opravdovou radost a sbil při úpatí stromu s obrazy lavičky k usednutí, kde mohli unavení poutníci spočinout. Za nedělních odpolední se scházel nápadný počet místních lidí u obrazů k pobožnosti svého druhu, která si postupně získala takovou oblibu vesničanů z obou stran hranice, že došlo k rozhodnutí zřídit na tom místě kapli. Můj dědeček ji postavil roku 1924 a obrazy umístil do ní. Až do vyhnání Němců vyhledávali zbožní prosebníci tu kapli k modlitbám.


Glaube und Heimat, 1996, č. 6, s. 16

Friedberta Hoferová z Kongregace Milosrdných sester Svatého kříže oslavila 3. srpna 2003 čtyřicáté výročí svých řeholních slibů v nemocnici hornorakouského města Wels, kde působí. Narodila se 2. října 1935 v dnes zaniklé osadě Horní Ureš na stavení čp. 9, říkalo se tam "u Maurerů", Rudolfu Hoferovi a jeho ženě Agnes, roz. Groissové, kteří tu hospodařili na pozemcích o rozloze 17, 23 hektarů. Ves měla v roce 1945 15 čísel a 58 obyvatel a ležela v 740 metrech nadmořské výšky. V rožmberském urbáři je tu už roku 1379 zmiňován mlýn zvaný "Hadmerzstein". Jak dále uvádí server Zaniklé obce, původní název osady zněl údajně "Urrusch", což znamená "prastarý jilm". Evropská unie se prý dnes snaží zabránit úplnému vyhynutí toho stromu. Tady na "české hranici" však už přes půl století nenajdeme ani lidi. Asi proto, že praslovanský význam jména "Vráž", na který jistě i "Ureš", "Uráž" upomíná, je pouhé místo s roklí, strží, či vůbec ležící na svahu. "kde se kámen valí", tj. "na hranici".

- - - - -
* Horní Ureš

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Horní Ureš se stavením Hoferových čp. 9
Na snímku z roku 1953 jsou už domy čp. 8 a 9 bez střechy, v pozadí vyčnívá na obzoru pohraničnická "hláska"
Takto byl zničen Horní Ureš

zobrazit všechny přílohy

TOPlist