logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

LEOPOLDINE HLADIK-FUCHSOVÁ

Rauhreif*


Durch die Nacht auf leisen Schwingen
Über Berge, Busch und Baum.
Schwebt ein wunderfeines Singen
aus dem kalten Sternenraum.
Da hebt an ein Silbergleißen,
Glitzern, Flimmern überall -
Morgens prangt das Tal in Sträußen
aus zerbrechlichen Kristall.
Jedes Ästchen, weiß befiedert,
Zeichnet sich ins Sonnenlicht!
Künstler Frost, er formt und gliedert
uns ein Märchen - Eisgedicht.

Jíní


Peruť noci brázdí tiše
hory, hvozdy, luh i les.
Zazněl zpěv na hvězdné líše
chladem noci zpod nebes.
Samým stříbrem kraj se třpytí,
matně blyští do dáli -
Údolím jak jitřní kvítí
září křehké křišťály.
Nic už nemá v bílém peří
vzezření tak jako dřív.
Malíř mráz nám k ránu svěřil
báseň, pohádkový div.

Des Waldes Widerhall, s. 29

Frühregen


Wie Tränen von des Weltall Angesicht
Fällt er aus erdentrückten Regionen.
Taucht aus dem Äther in das Sonnenlicht,
Tränkt uns'rer Frühlingserde Anemonen.

Weich rauscht der Regen über Baum und Flur
Und wo er netzt, da sprossen Gras und Kräuter.
Es flütet in die Schale der Natur
Wird so des Wachstumwunders Wegbereiter.

Er strählt der Birke krauses Hängehaar -
Die Blättlein wie aus tausend Augen weinen
Und jeder dieser Tropfen wunderbar
Birgt insgeheim noch eine Welt im Kleinen.

Jitřní déšť


Jako slzy po tváři vesmíru
se řine z jeho nejdálnějších stránek.
Z mlh jeho blyští slunce v nadiru,
z jarní země se vpíjí do sasanek.

Měkce šumí ten déšť na les i luh,
kde zmáčí zem, raší kvítí i tráva.
Ozónem čirým sytí vlahý vzduch,
všemu, co roste, cestu pročesává.

Splývavá kadeř bříz má v něm tak něžný třpyt -
tisíckrát hoří každá krůpěj žalem
těch dálek. Div už nelze zastavit:
i nejmenší z těch slzí je svět v malém.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1978, s. 211

Sommerlied


Schwer schwanken die Rosen,
Trächtig mit Duft.
Über die Wäldern
Flimmert die Luft.
Auf glashellen Schwingen
Malt die Libell'
Über dem Weiher
Schimmernde Kringeln
Ins Sonnengrell.
Göttlicher Falter
Wiegt sich im Wind,
Wie ein mit Wellen
Spielendes Kind.

Fernher verirrt sich
Ein Vogellaut.
Magische Schwüle
Gewitter braut.
Choral der Grillen
Geigt in den Tag.
Sonnsatte Natter
Lungert am Schlag.
Wolkenball segelt
Hin über mich.
An höchste Weiten
Verschenkt er sich.

Letní píseň


Houpají se růže
rozvonělé.
Jako harfy šumí
lesy znělé.
Vážka chvěje křídly
celá ze skla,
nad rybníky trne,
třpytí se, sídlí,
záře lesklá.
Motýl se zaskví
v božské kráse,
zpěv dětí nad vsí
rozlíhá se.

Zdáli sem zbloudí
ptačí hlasy.
Po bouřce z veder
zas se časí.
Chorálu cvrčků
den je plný.
Na pasece se
zmije sluní.
Nade mnou jak loď
někde v mracích
modravý den se
v dáli ztrácí.

Böhmwind, s. 533

Alte Mühle


Am Bachesrand mit altersgrauen Mauern
Steht sie verwundert in der raschen Zeit.
In breiten Rissen der Zerfalles lauern
Die Spinnenweben der Vergänglichkeit.

Des Mühlrads Planken modern unter Moosen,
Des Mühlbachs Platschern ist schon lang versiegt.
Im flachen Graben wuchern wilde Rosen,
Wo auch der halbversunk'ne Mühlstein liegt.

Mir war, als hielte mich ein Spuk umfangen,
Der mich in einer Vollmondnacht betört:
Es war, als sei das alte Rad gegangen,
Als hätte ich Jung-Mühlknechts Lied gehört.

Starý mlý


Zešedlý stářím na potočním břehu
stojí tu, jak ho začaroval čas.
Rozpadlé zdi jak na číhané střehou
pavoučí sítě čerstvé zas a zas.

Mlýnské kolo pod mechem ztrouchnivělé
už pleskot vody dlouho neoplách.
Zarostlý náhon planá růže stele
pod mlýnský kámen, co spí v mělčinách.

Je mi, jakoby duch mě zajal zpola
a za úplňku smysly obestřel.
Jako by bylo slyšet klapat kola
a mládek dávnou píseň spustit měl...

Böhmwind, s. 134

Der Böhmische Wind


Seht, wie sich dort am Grenzgebirg die Haube türmt,
Und wie die schwarze Wolkenburg rasch vorwärtstürnt!
Bald jagt der erste Stoß schon querfeldein,
Daß Mensch und Tier erschauern bis ins Hohlgebein!
Von näher Höhe stürzt er jaulend zu Tal,
Er macht die Luft scneewirbel toll und nebelfahl
Schier endlos rasen Vorhänge von Nordost her
Und vor den Fenstern treibt und quillt ein weißes Meer.
Was auch nur immer Frostschutz heißt, es wird zum Hohn
Vor kahler Steppe zügellosem wilden Sohn.
Eiskörnchen spießen sich in jeden Widerstand,
Selbst Kleiderritzen füllen sich mit Nordpolsand.

O weh dem Wandrer, der dem Straßenwurm verfiel,
Und der ereilt wird vom Tyrannen, fern vom Ziel!
Auch weh dem Hüttchen, das schon
mürb und altersschwach,
Hei, wie das rüttelt in den Sparren unterm Dach!
Der Brunnentrog erstarrt in dickem Panzereis,
Der dünne Wasserstrahl gab sich der Fessel preis.

Taglang tobt der Schrecken aller Wesenheit,
Bis dann der Herr des Alls dem Rasen Halt gebeut,

Und jeder einen brunnentiefen Seufzer tut:
Dämonen, seid besänftigt nun und wieder gut!

Vítr z Čech


Hleď, jak se vrší mraky na horách,
hradní cimbuří černá strojí se hnát až strach!
Až udeří beze vší lítosti,
zmrazí vráz všecko živé do kostí!
Z výšin se snese vzduchem tenký kvil,
sněhový vír se mlhou zatočil,
žene se, skučí od východních stran
za stěnou stěna, bílý oceán.
Co počít si, když jde sem krutý mráz
ze stepí, nezkrotný a čerstvý v každý čas,
zrnka severních ker jak jehly zabodne,
od pólu sije prach, kamkoli jen se hne.

Běda tomu, kdo cestou zabloudil,
dostižen tyranem, když daleko je cíl!
Běda chaloupce sešlé v běsu takovém,

ve spárách už jí praští pod krovem!
Pancířem ledu se studna pokrývá,
pramínek vydán poutům zaživa.

Celý den zuří ten hrůzný postrach všech,
než jej zkruší Pán všeho a děsu vezme dech.

Pak z hloubi duše dechne každá hruď:
Démone, utiš se a znovu dobrý buď!

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1979, s.31

Erinnerung an 1945


Umfanget, Blicke, noch voll Liebe alle Dinge,
Trinkt sie in euch hinein! Still haben sie gedient
Ein ganzes, buntes Leben lang. Habt Dank, ihr Treuen!
Zur Stund' noch kann ich sehn, wie hold die Flur ergrünt,
Ja, noch ein Weilchen säumt die Faust der Riesen
Den Menschendünkel schwer erzürnt. Wohlan, es sei!
Voran den Pilgerstab, ein Volk hat Schmach zu büßen,
Mitschuldig oder nicht -- das gilt jetzt einerlei!

Wir fühlen wohl den Trost der nickenden Narzissen,
Die in dem Gärtchen stehn. Sie spenden ihren Duft
Im letzten Heimatlenz, da Blumen doch nichts wissen
Von Völkerhaß, der stets nach neuen Opfern ruft.

Noch streichelt unser Blick der Kirsche bräutlich Prangen,
Des Waldes Wipfelmeer in Frühlingswindes Wehn,
Den edlen Schwalbenflug, all das vertraute Leben...
Gott mißt allein das Leid, aus eurem Reich zu gehn.
Drum nehmet auf, was euch bewegt, ihr Sinne,
Schluckt trunken euch, eh' daß ihr darben müßt!
Ihr wurdet bald genug schon der Erkenntnis inne,
Daß, was Euch stetig dünkt, nur allzu flüchtig ist.

Lebt wohl, Rotkehlchen, Amsen, Meisen, Finken,
Die ihr uns manchen Winter liebe Gäste wart.
Wir sahen längst die Freiheit Stück um Stück versinken,
Die ihr genießen dürft daheim auf eure Art.

Weit draußen in der Welt, in nie betret'nen Gauen
Ringt irgendwo ein Mensch, der sich zu uns bekennt.
Wird einmal uns ein Wiedersehensmorgen blauen?
Wer ohne Heimat ist, ihr ruft kein Testament.
Wohl träumt der Himmel überall im Abendfrieden,
Laßt brechen es, das dumme Herz, nachdem es trank
Das Gift aus der Erinnerung kristall'ner Schale,
Das herbe Heimweh, das im müden Blute sang.

Vzpomínka na rok 194


Obejmi láskyplným zrakem všechny věci,
do nich se vpij! Tak sloužily ti tiše
po celý pestrý život. Díky vám, vy věrné!
Ještě lze ohlédnout se po zelené líše,
chvíli, v níž váhá ta obrovitá pěst,
plná zvůle a hněvu. Dobrá, nechť stane se!
Hůl k pouti do ruky, je pošlapána čest,
ať vinen kdo či ne -- teď trest svůj ponese!

Narcis na zahrádce na rozloučenou kývá,
vydává vůni vesny, pro nás poslední,
květ nezná nenávist, která se rozhořívá
a dychtí po pomstě a o odvetě sní.

Svatební nádhera korun kvetoucích třešní,
v jarním větru se kolébající les,
let vlaštovek zachytí oči, když se loučí,
jako by Bůh je utěšit chtěl dnes.
Všemi smysly vy, kteří odcházíte,
opojte se vstříc příštím strádáním!
Už brzy z vlastní zkušenosti zvíte,
jak pomíjivé je, co nazýváme vším.

Buďte sbohem, čermáčci, sýkorky i kosi,
co hostívali jsme tu všechen čas!
Svobodu dávnou upírá nám kdosi,
kterou dál domov obdařuje vás.

Daleko ve světě, kam je nám dáno vejít,
někdo snad tomu porozumět ví.
Snad svitne den, kdy lidé říci smějí:
Brát lidem domov je ztrátou dědictví
všech. A mír večera všem společného nebe
dá srdci snad dál čekat na rozbřesk
a přežít vzpomínky, jed z křišťálové číše,
jimiž zní unavenou krví věčný stesk.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1975, s.182

Rodačka z Vimperka (Winterberg), kde spatřila světlo světa 8. listopadu 1894, je zastoupena ve sborníku vimperských krajanů Böhmwind (1989) hned celou sbírkou básní Durch das Jahr (Jak jde rok). To už uplynulo deset let od její smrti 13. ledna 1979 v nemocnici bavorského příhraničního města Zwiesel. Poldi Fuchsová byla dcerou vimperského kloboučníka a po skončení školní docházky se stala nejprve úřednicí firmy Joß & Löwenstein, odkud později přešla k vídeňskému zastoupení velkého nakladatelství Ullstein-Verlag. Vrátila se pak na čas do rodného Vimperka, kde působila u firmy Berthold Eisner a ještě v nemocenské pokladně; když se provdala, koupili sice s manželem dům v Železné Rudě, ale po roce 1938 se odstěhovali do Vorarlberska. Tam muž zemřel a osamělá žena vystřídala několik pobytů mj. v penzionu Adalbert-Stifter-Wohnheim ve Waldkraiburgu, na několika místech v Bavorském lese, naposledy v Caritasheim v bavorském Regenu. Byla sváteční, zato nadprůměrně kultivovanou básnířkou tradičního ražení, jakých je v šumavské německé poezii hned celá řada. Na jejím počátku možná stojí významná osobnost rakouské Karoliny Pichlerové s jejím veršovaným příběhem o založení vyšebrodského kláštera.

- - - - -
* Vimperk / Železná Ruda / † Zwiesel (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o jejím narození v rodině vimperského kloboučníka Johanna Fuchse (jeho otec Wenzel Fuchs byl zdejším krejčím, matka Josepha byla roz. Würknerová z Radonic u Kadaně) a jeho ženy Marie, dcery zámečníka v Záblatí Johanna Tobiase a Pauline, roz. Plechingerové z Vimperka, je doprovázen přípisy o vystoupení z římskokatolické církve (Leopoldine žila tehdy roku 1930 v Chomutově) a svatbě s Václavem Hladíkem 9. ledna 1949 v rakouském Ulrichsbergu - informace podivně kolidující s údaji jejího posmrtně zveřejněného životopisu
Popisný arch sčítání lidu z roku 1921 pro vimperský dům čp. 98 v Kostelní ulici zaznamenává rodinu Johanna a Marie Fuchsových se třemi jejich dcerami a českým podnájemníkem, učněm ve Fuchsově kloboučnictví
Vimperk na kresbě pražské malířky Franzisky Jakschové
Náměstí ve Vimperku 2004, 110 let poté,
co se v tomto městě narodila
Frontispis a titulní list "vimperské antologie" Böhmwind (1989) se souborem jejích veršů
- obraz Emmi Schuster-Langové má název Pohled od Arnoštova k Boubínu

zobrazit všechny přílohy

TOPlist