logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HEDWIG HIRSCHOVÁ

An die Heimat Oberplan


Sei gegrüßt aus weiten Fernen,
teure, liebe Heimat mein!
Deine Söhne, deine Töchter,
müssen in der Fremde sein.

Deine Wälder, deine Hügel,
deine Hecken, lauschig, traut,
habe deinen Heimat Kinder
oft on ihrem Traum geschaut.

Wenn sie müde von der Arbeit
abends dann zur Ruhe ziehn,
fliegt ein letzter Blick durchs Fenster,
traute Stätte zu dir hin.

Ist ihr Lebenslauf vollendet,
wird die letzte Bitte sein:
Lasst ein Grab mir in der Heimat
meine Ruhestätte sein.

Hornoplánské domovině


Budiž pozdraven mi zdáli
domov, drahý, milý kout!
Na něj syni, dcery v světě
smí jen v stesku vzpomenout.

Tvoje lesy, vrchy tvoje,
chlumy, bezpečí tvých hnízd,
tvým dětem se ve snách zjeví,
domov se v nich dá jim číst.

Když znaveni denní prací,
mají večer chvíli klid,
oknem míří jejich pohled
k tobě, kam je táhne cit.

Až pak žití dojde konce,
to poslední přání mám:
dej, ať hrob můj doma leží
ať spočinu v tobě tam.

Traudl Woldrichová, i samostatně zastoupená na webových stranách Kohoutího kříže, zařadila tuto báseň do své vzpomínkové knihy "Wie's daheim war" (1997) s poznámkou, že její autorka Hedwig Hirschová byla dcerou váženého lékaře MUDr. Hirsche a naposledy prý bydlila v malém bytě na Bahnhofstraße čp. 194 v Horní Plané, odkud byla 15. července roku 1945 právě podle svědectví Woldrichové, rovněž obyvatelky tohoto domu, během jednoho půldne vyhnána. "Wir Hausbewohner," pokračuje Woldrichová, "verloren damals die Verbindung zu ihr und haben nie wieder etwas von ihr gehört. Ob sie wohl noch in Oberplan ihre letzte Ruhestätte gefunden hat?" (tj. My spoluobyvatelé jsme s ní tenkrát ztratili spojení a nikdy jsme už o ní neslyšeli slova. Nalezla snad v Horní Plané místo svého posledního spočinutí?") Ta poslední věta jako by navazovala na závěrečnou strofu básně ženy, jíž bylo v roce 1945 přes sedmasedmdesát let. Narodila se totiž podle křestní matriky farní obce Hodňov (Honetschlag) ve zdejším čp. 5, kde její otec působil jako praktický lékař a porodník (praktischer Arzt und Magister der Geburtshilfe). Byl synem měšťana a cajkáře (Zeugmacher) v hornorakouském městysi Vöcklamarkt Georga Hirsche a jeho ženy Franzisky, roz. Deisenhammerové z rovněž hornorakouské obce Kematen an der Krems. Lékařova manželka a dívčina matka Maria byla dcerou jirchářského mistra v Horní Plané čp. 33 Adalberta Seidla a Marie, roz. Jungbauerové z Pihlova (Pichlern) čp. 1. Jistý nesoulad ovšem vzejde, vezmu-li k ruce knihu Ruperta Essla "Oberplan - Der Geburtsort Adalbert Stifters"(1993) a dojdu tam v seznamu hornoplánských domů a jejich obyvatel k čp. 169 (u čp. 194 s uvedením zdejšího pobytu rodiny odborného učitele Huberta Woldricha v roce 1945 není o Hedwig Hirschové ani zmínka), označenému jako "Post", tj. "pošta", poněvadž ho v roce 1885 postavil poštmistr Hubert Spieß, "Oberleutnant" (tj. nadporučík) s rozvozu pošty tu stávalo 10-12 koní. Dne 11. září 1902 získali dům Karl a Maria Hirschovi. Karl Hirsch, narozený 19. dubna 1831, vzal si roku 1859 za ženu hornoplánskou měšťanskou dceru Marii Seidlovou, narozenou 8. října 1835. Hirsch byl po mnoho let lékařem v Hodňově, kde se mu narodily obě dcery Emilie (*1865) a Hedwig (*1868). Paní Hirschová zemřela 20. ledna 1904. Po její smrti jsou jako vlastníci domu čp. 169 uvedeni Karl, Emilie a Hedwig Hirschovi. Doktor Hirsch opustil tento svět 13. června 1912. Osiřelé sestry byly sice majitelkami, ale od října 1922 tu sídlila i filiálka Kreditanstalt der Deutschen a během druhé světové války znovu také hornoplánská pošta. V roce 1945 patřil dům českobudějovickému advokátovi Rudolfu Fenzlovi. Poslední věta Esslova popisu domu čp. 169 a výčtu jeho vlastníků zní: "Hier wohnte noch die Vorbesitzerin Hedwig Hirsch." V Horní Plané ale spočinutí nenalezla, v indexu tamní matriky zemřelých po roce 1945 není. Seznam odsunutých v českokrumlovském archívu uvádí: Hirsch Hedwig, věk 77, v domácnosti, Větřní, datum odsunu 17. dubna 1946, vagón č. 26. Přestože ji by jí tehdy bylo již 78, velmi pravděpodobně se jedná o ní. Navíc jsme objevili a českými překlady opatřili řadu jejích příspěvků do proslulého měsíčníku "Waldheimat", kde v roce 1927 ostatně na straně 75 vyšla pod názvem "An die Heimat!" i báseň z naší úvodní textové ukázky. Následují tu v abecedním pořadí titulů svých překladů do češtiny.

An meine Mutter


Lieb' Mütterlein, hast dich oft sorgen müssen
in schwerer Krankheit um mich ganz allein
in teuersten Pfleg, hast dem Tod mich entrissen,
du edelstes, bestes Mütterlein mein.

An deiner Seit' bin ich größer geworden,
bin älter geworden mit dir Hand in Hand,¨
mit weisen Lehren und liebenden Worten
hast du mich geführet ins Menschenland.

Und nach deinem Vorbild nur leben ich mag,
auch, wenn noch so lange die Erde dich deckt,
mit perlenden Tränen am Muttertag
dein selig Erinnern ich wieder erweck.

Mé matce


Matičko drahá, co ses nastarala
o mě v té těžké nemoci ty sama.
V té vzácné péči smrti mne vyrvala
nejšlechetnější vzácná matička má.

Rostla jsem dál v tvé starostlivé péči,
ruku v ruce po celá mladá léta,
co láskyplných slov jsem vyslechla, jež svědčí,
že vedlas mne v nich do lidského světa.

Teď mám žít dál a ty máš být mým vzorem,
ač už tě dlouho kryje černá země,
dnes o Dni matek tečte slzy sborem
a probouzejte sladkou paměť ve mně.

Waldheimat, 1930, s. 72

Ranní modlitba v lese

Pomalu, docela pomalu ustupuje noc nadcházejícímu ránu. Bílá valící se mlha zahaluje na nebi planoucí ranní červánky coby rúžový šlojíř. Vzhůru stoupající čelo dne proráží svými paprsky mlžnou stěnu a dává zazářit krůpějím rosy na travinách a keřích jako blyštivým démantům.
Lesem, spočívajícím v posvátném tichu, kráčí nehlasně, aby snad neprobudilo opeřený ptačí sbor, malé dítě. Chlapcova tvář má v sobě líbezný půvab, jeho oči přímo vyzařují jas.
Se zádumčivým výrazem hledí do probouzejícího se zázraku lesa a naslouchá hlasům jeho nitra. Daleko shonu, chvatu, hrabivosti a neřestí tohoto světa v lese odlehlém lidskému osídlení zvedá se nad lidské záště i lásky z chlapcova hrdla ke Stvořiteli stoupající tato naše vroucí modlitba:

"Pane světů, který všechno řídíš,
spas lidstvo sražené k zemi,
vysvoboď zotročené národy z jejich okovů,
vrať celému nádhernému vesmíru pokoj a soulad,
aby nová tvorba a odvážný duchovní rozlet
nastolily epochu plnou míru, štěstí a blahobytu
(v originále "zu einer friedvollen Zeitepoche, zu Glück und Wohlergehen - pozn. překl.)."

Waldheimat, 1928, s. 153

Die Böhmerwald-Wacht


Es hallt ein Ruf durch des Waldes Weiten,
Ein Ruf, so ernst, so bang, so klein,
Wer will in kommenden schweren Zeiten
Des Böhmerwaldes Hüter sein?

Des Urwalds hundertjährige Stämme
raunen und flüstern gar so leis':
Wer klopft an unsere starken Dämme
Eine Kunde antwortet heiß:

Seid ruhig: horcht, ihr herrlichen Wälder,
Ihr grünenden Waldbäume stolz,
Euch Zeugen der Zeit seit den Germanen,
Euch bewacht euer deutsches Volk.

Fest und stramm wie das Festungsmauer
Des Böhmerwalds Söhne hier stehen,
Vor jeglichen Feinde auf der Lauer,
Der Wald darf nie untergehen!

Stráž na Šumavě


Volání zní teď šumavskými lesy,
volání vážné, stísněné až až -
kdo ochrání před budoucími běsy
Šumavu rodnou coby věrná stráž?

Pralesní šepot vydávají kmeny,
jež stojí tu už několik set let.
Kdo buší na lesní val bez ozvěny,
ať slyší dnes co pádnou odpověď:

Nádherný lese, odpočívej v klidu,
v zeleni stromů najdeš pyšný štít,
v ochraně být máš německého lidu,
který tě cizím nechce zůstavit.

Jako stěna, kterou sok sotva zdolá,
tu tvoji synové vždy budou stát,
byť s nepřítelem v boji kol dokola,
nedají nikdy matce umírat.

Waldheimat, 1926, s. 79

Die Heimatsehnsucht!


Ich weilte in fremdem Landen,
Hab' deren Schönheit geseh'n,
Der Flüsse silbern Bande,
Der Burgen ragende Höh'n.

Der Gräber dunkle Stätten,
Der Tempeln weite Hall'n,
Die Sikomoren- Wälder,
Der Beduinen Wall'n .

Des Nachthimmels Sterngefunkel,
Die Basare und Moscheen,
Und Kairos Märktetrubel
In bunten Reih'n erseh'n.

Doch alle Pracht des Südens,
Das sonnendurchglühten Orients
Hat nie die Bilder der Heimat
Aus meinem Herzen verdrängt.

Das Böhmerwaldes Rauschen,
Des Forstes dunklen Tann,
Der würzige Duft der Felder,
Was geht mich der Süden an?

Der Nordwald, meine Heimat,
So schön, so stolz, so hehr,
Der ist mein "Ein und Alles",
Der ist die mächtigste Wehr.

Touha po domově


Za pobytu v cizí zemi,
spatřila jsem skvostů řad,
řeky zářit proudy všemi,
nad nimi výš hrady stát.

Slavných hrobů temné sbory,
lodě svatyň v šerém stínu,
lesy a v nich sykomory,
houfy hrdých beduinů.

Záři hvězd na nočním nebi,
nad Káhirou z mešit hlasy,
vše, co místním zapotřebí
v pestru trhů viděla jsi.

Nad všechny však květy jihu,
v Orientu co jsou k mání,
ctím v srdci domova tíhu.
V touze po něm nemám stání.

Jeho lesů slyším šumy,
cítím vůni jeho jedlí,
dech země, jak mluvit umí
v obrazech, jež nevybledly.

Šumavo, v tobě jsem doma,
tys můj krásný nepokoj,
jedinás mně povědomá,
buď mé všechno, mocná zbroj.

Waldheimat, 1925, s. 112

- - - - -
* Hodňov / Horní Planá

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o jejím narození a křtu 26. ledna 1868 v matrice farní obce Hodňov
Rodný dům čp. 5 v Hodňově na snímcích z roku 2016 a 2017Rodný dům čp. 5 v Hodňově na snímcích z roku 2016 a 2017
V českokrumlovském fotoateliéru Josefa Seidela byla pořízena v září 1914 tato fotografie, uchovávající v jednom
      záběru podobenky v té době již zemřelých  jejích rodičů Dr. Karla Hirsche (†1912) a jeho ženy Marie (†1904)
Záznam o svatbě rodičů v hornoplánské oddací matrice - otec Karl Hirsch tu má jako bydliště uveden "Glöklberg" čp. 26, matka Maria, roz Seidlová, Horní Planou čp. 33

zobrazit všechny přílohy

TOPlist