logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ALOIS HILGART

Die Meise


So oft ich im Walde
auch weile, gar balde
sie huschet ganz leise
vorüber die Meise.

Sie flattert und picket
und äugelt und zwicket
den Wurm aus der Rinde
und rutschet geschwinde

am Stamme herunter,
hinüber, und munter
sie gleitet im Wipfel
hinaus bis zum Zipfel.

Sie wiegt sich am Aestchen
herum um das Nestchen,
sie zeiget das Kröpfchen,
sie graupet das Schöpfchen,

und flügelt und wippet
und tänzelt und ticket
sich freuend und labend
von früh bis zum Abend.

So treff ich im Monde der Wonne
im Sommer bei glühender Sonne,
im Herbste, im Schnne und im Eise,
die rastlos geschäftige Meise.

Was nützet die Welt ihr, die tolle,
sie liebet die Heimat die Scholle
und bleibet im Walde in Treue
sich endelos freuend aufs neue.

Sýkorka


Co bývám kdy v lese,
hlehle! jak se nese,
sotva sluch ji stihne,
sýkorka! Jen mihne,

třepotá se, klová
červa zas a znova
ze stromové kůry.
Očkem hodí shůry,

rejdí si po kmeni,
hned je tu a není,
nijak pomaličku
až na samu špičku.

Na větvi se houpá
a k hnízdečku stoupá,
kde z volátka dbale
krmí ty své malé,

než zas lítá, kmitá,
hopká celá hbitá
a rozradovaná
od časného rána.

Tak vidívám ji nejen v máji,
v žáru léta, kdy klasy zrají,
na jeseň i když přijde zima,
tu čiperku mám před očima.

K čemu jí ten svět, plný bloudů,
má ráda domov, rodnou hroudu,
bez konce věrnost k lesu chová,
radostná vždycky odeznova.

Wäldlerkalender 1924, s. 34-35

P.S. Podle k veršům připojené poznámky jsou převzaty ze sbírky "Sitzweilschriften", vydané nakladatelstvím Rudolf und Hilgart v Teplicích-Šanově (Teplitz-Schönau).

Heidelerchenlied


Als von daheim ich zog hinaus,
im Mai beim Morgenschein,
da sang die Heidelerche mir
ein Abschiedsliedelein.

Es klang so schön und stieg hinauf
zu Gott, zum Sternenzelt,
sie sang: vergiss die Heimat nicht,
da draußen in der Welt.

Und weiter sang die Lerche noch:
wenn wieder kommt der Mai,
dann kehr mit mir zum Wald zurück,
zur Heimat froh und frei.

Ein jedes Jahr, aus fernem Land,
kehr ich im Lenz zurück,
zum schönen grünen Böhmerwald
zur Heimat, meinem Glück.

Ich setze mich auf einen Stein
am Weg und lauschte lang,
und immer wundervoller mir
die Heidelerche sang.

Und fort noch in der Seele klingt
es mir so schön und schlicht,
das Heidelerche-Liedelein:
"vergiss die Heimat nicht".

Zpěv skřivánků


Když z domova jsem musel jít,
nad loukou zelenou
skřivánčí zpěv máj slyšel znít
mně na rozloučenou.

Tak krásně zněl a stoupal výš
k Bohu a ke hvězdám,
zpíval: ať domov neztratíš,
zůstal bys v světě sám.

A ještě zpíval skřivánek:
vrať se sem zase zpět,
až jen máj opět nastane,
je čas se navracet.

Tak se, když jaro nastává,
z ciziny vracím rád,
kde zelená se Šumava,
drahá mně nastokrát.

Chce se mi chvíli usednout
při cestě na stranu,
slyšet zas modří bezednou
zpěv polních skřivanů.

Krásná jak nebe nad námi,
ta píseň duší hnout
dokáže. Nikdy nedá mi
domov zapomenout.

Glaube und Heimat, 1993, č. 5, s. 16

Alois Hilgart je snad jediným ze šumavských básníků, které známe, kdo zemřeli po válce na východě Německa. Proto asi mluví ve svém textu tak samozřejmě o každoročních návratech do rodného kraje, kde se ostatně později až do pádu komunismu a následného sjednocení Německa víc a víc setkávali právě tu na Šumavě navzdory ostnatému drátu lidé z německého východu i západu. Nosí ji odtud jistě ve svém srdci dvojnásob. Ti, kdo se tu narodili, jako Alois Hilgart 8. května 1877 na statku Hausbauernhof při Železné Rudě (Markt Eisenstein), měli nadto přece jenom při vší nesvobodě svého nedobrovolného osudu více možností vracet se do míst, která mnozí méně šťastní nespatřili ani zaniknout. Hilgartova matka Marie, rozená Seidlová, pocházela z kochánovské rychty Žežulka (Scheschulkahof) a vzala si sedláka Ignáce Hilgarta z už zmíněného Hausbauernhofu, Hilgartova otce. Železná Ruda, kde Alos Hilgart, působící jinak už před odsunem jako obchodník v severočeských Teplicích (Teplitz-Schönau), založil kdysi tzv. Královácké muzeum (Künisches Museum), ušla naštěstí přes svou těsně příhraniční polohu osudu tolika jiných šumavských městeček a obcí a dnes prochází naopak fází hyperkomerční deformace. To ovšem Alois Hilgart, zesnulý už 1. dubna 1958 ve východoněmeckém Erfurtu, nemohl tušit ani ve snu. V jeho poezii, která romanticky zpěvně následovala odkaz lidových písní, jichž byl významným sběratelem (viz jeho Böhmerwäldler Volkslieder), zůstane i pro nás čistá jako skřivánčí zpěv.

- - - - -
* Hausbauernhof, Železná Ruda / † Erfurt (TH)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Inzerát (1929) na jeho nakladatelství v šumavském průvodci budějovického Böhmerwaldbundu
I jeho teplický inzerát propagující mazadlo
na boty má šumavský ráz a byl uveřejněn
v šumavském kalendáři
Článek Ludwiga Haydna o tom, jak vznikla jedna lidová píseň, připomíná Hilgartův význam
Jiný Haydnův článek s nářečními ukázkami z Hilgartova díla
Údolí Železné Rudy, té české i té Bavorské, na pohlednici z let,
kdy obě patřily k tzv. "Bayerische Ostmark"

zobrazit všechny přílohy

TOPlist