logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

KAREL HEYROVSKÝ

Poslední medvěd na Šumavě

Začátkem čtyřicátých let devatenáctého století zůstal následkem výpadů bavorských pytláků (v originále "infolge der Eingriffe der bairischen Raubschützen" - pozn. překl.) do pralesů Čech naživu v nich už jen jeden jediný medvěd. Udržení a rozmnožení tohoto tak vzácného druhu divoké zvěře nebylo více možné; byly obavy, že onen osamělý pralesní poustevník zajde nakonec vlastním stářím. Bylo proto rozhodnuto ho odstřelit a dát jako památku minulosti vycpat pro knížecí sbírku přírodnin na Hluboké (v originále "für das fürstliche Naturalien-Kabinett in Frauenberg" - pozn. překl.).
Zmíněný medvěd měl hlavní své místo pobytu v revíru Želnava (Salnau), přecházel (v originále "wechselte" - pozn. překl.) však střídavě i do sousedících s ním revírů Nové Údolí (Neuthal), Stožec (Tusset) a Bližší Lhota (Vorderstift), takže okruh jeho pohybu tvořil uzavřený lesní úsek o celkové ploše 22 921 jiter; v létě často pronikal přes řeku Vltavu i do revíru Černý les (Schwarzwald), který zase s revírem Křišťanov (Christianberg) a Krejčovice (Schneiderschlag) tvoří nepřerušený lesní komplex v rozloze 9 878 jiter a býval v minulosti oblíbeným místem pobytu medvědů.
Úroda jeřabin v roce 1856 a později napadlý sníh měly za následek, že se medvěd ukládal k zimnímu spánku později než v jiných letech. V noci ze 7. na 8. listopad 1856 napadl nový sníh (v originále "Spurschnee"), načež bylo ihned celých 9 306 jiter rozlohy želnavského revíru za pomoci hajných a dřevorubců křížem krážem prochozeno, aby byly nalezeny medvědovy stopy. Podařilo se to však teprve navečer 10. listopadu a směr jeho chůze svědčil o tom, že medvěd vstoupil cestou od potoka Hučina (Hutschenbach) do hlavní části blízko louky při Jelením potoce (Hirschbachwiese).
Lesní Janovsky z Jeleních Vrchů (Hirschbergen) uvědomil o tom ještě večer téhož dne 10. listopadu želnavského revírníka Ziehfreunda, který vyzval během noci k pomoci při lovu sousedy z Nového Údolí, Bližší Lhoty a Černého lesa včetně všech střelců, kteří byli vůbec na příkaz k dispozici a ti se také všichni 11. listopadu 1856 kolem deváté hodiny dopolední opravdu do Jeleních Vrchů dostavili; dohromady se tak sešlo 27 mužů se zbraní. Medvěd se ovšem přes noc v cestě nezastavil a bylo třeba znovu určit místo, kde se právě vyskytuje, což trvalo do 12 hodin o poledni. Zjištěno bylo, že se uložil na severovýchodním svahu k řece Vltavě v hustém mlází mezi Haberdorfskou pastvinou (v originále "Haberdorfer Hutweide", přičemž Haberdorf je dnešní Ovesná - pozn. překl.) a loukou zvanou Kesselwiese (tj. "v kotlině" - pozn. překl.). Po obvyklé poradě byl určen způsob zásahu honců, které vedl, rozestavené od sebe na 70 až 80 kroků, želnavský adjunkt Winzig.
V půli štvanice ohlásil Winzig smluveným signálem, že medvěd se zvedl z pelechu a míří k pozicím střelců. U zmíněné Kesselwiese však uhnulo zvíře vlevo a zůstalo stát při jejím okraji na volné pasece (v originále "im freien Schlage" - pozn. překl.) tak 30 kroků od jednoho ze střelců, kterému selhala zbraň; nato medvěd skočil nazpět ke střelci vedlejšímu. Ten vypálil silnou dávku na 15 kroků, po níž zvíře vydalo jen slabé zabručení; po druhé vypálil týž střelec z 5 kroků. Po druhém výstřelu nedal medvěd znát na sobě vůbec nic, ale spěšně sestupoval svahem; při podrobnějším ohledání stopy po zásahu zvíře za sebou zanechávalo něco málo světlé barvy (v originále "weniger lichter Schweiß", přičemž "Schweiß" je podobně jako české "barva" mysliveckým výrazem pro krev lovné zvěře - pozn. překl.).
Byly 3 hodiny odpoledne a bylo vidět, že přijde další sněžení, takže po jedné čtvrthodině revírník Ziehfreund a adjunkt Winzig v klidu pokračovali až do tmy ve stopování medvěda, než je pak musili přerušit.
Barva se brzy zcela ztratila, medvěd unikal přes pařezy a přes kamení, nahoru a dolů přes skalní výstupy směrem k lesu zvanému Jokuswald; ba vybíral si zejména ležící kmeny a samostatně ležící tyčkovinu, přes níž hopkal jako nějaká veverka, jen aby zmýlil pronásledovatele ve stopě.
Jak se dalo předpokládat, napadl do rána dne 12. listopadu 1856 nový přes 4 coule (coul či také dříve palec měřil 2. 46 centimetrů - pozn. překl.) vysoký sníh, který nevykazoval nijakou medvědí stopu; naproti tomu hlásil jeden z hajných 13. listopadu odpoledne, že právě na čerstvou novou padl, načež se želnavský lesní perzonál na udané místo vydal a zvíře v Jokuswaldu obeznali zaležené blíže mostu nazývaného Fünfguldenbrücke (tj, "most u pěti zlatých" - pozn. překl.).
Ještě téhož dne byla učiněna opětovná výzva k honu na medvěda, po níž se 14. listopadu, tedy následujícího dne kolem desáté hodiny dopolední dostavilo na Jelení Vrchy celkem 46 střelců a 75 honců, kteří hned přistoupili k akci.
Počasí bylo strašlivé. Nikdo nepamatoval, že by při lovu vůbec kdy tak zle zuřila bouře, která spolu se sněhovou vánicí lámala stromy či je vytrhávala z kořenů. Nedočkavá žádost medvěda dostat však zaplašovala u střelců jakož i u honců jakoukoli další obavu, takže se přese všechno opravdu začalo.
Hon trval dvě hodiny a postupoval velice pomalu, zčásti i proto, že za bouře, která zavála stopy, a také při nedostatečném počtu honců vůbec na tak rozlehlý úsek lesa nebylo žádoucí, aby se medvěd někam hnul, především však následkem nesnadné chůze jeho pronásledovatelů v pralese dosud téměř nedotčeném.
Při tomto opatrném postupu narazil jeden z honců posléze na medvěda v pelechu a vytlačil ho z lože směrem ke střelcům. Nejprve stanulo zvíře proti jednomu z hajných, který je minul ze 40 kroků, pak se pohnulo proti frontě střelců, přičemž dva z nich před ní utekli ke čtvrtému v pořadí. Ten naopak vypálil na medvěda ze vzdálenosti 40 kroků, při prvním z výstřelů sice chybil, druhým ale zasáhl zvíře kulkou přímo do komory, načež to po asi 40 krocích od místa zásahu bylo pak nalezeno zhaslé. Byla to medvědice v nejkrásnějším zimním kožichu, vyvržená vážící 230 liber (tj. 115 kg - pozn. překl.), velmi silný medvěd brtník.
Za všeobecného jásotu všech zúčastněných byla nastoupena cesta zpátky, medvěd naložen na ruční sáně a odvezen do želnavské myslivny. Během honu napadalo přitom tolik sněhu, že cesta saním se musela prošlapávat.
Ten nádherný exemplář medvěda brtníka se v současnosti nachází vycpaný v muzeu na zámku Ohrada (Wohrad) u Hluboké nad Vltavou.
O převozu medvěda na zámecký dvůr u Hluboké referuje vrchní lesmistr Freygang takto:
Složené zvíře bylo dopraveno na Hlubokou a uloženo v zámku, čehož jsem se jako lesní adjunkt spoluúčastnil. Medvěda přibyl sem s doprovodem revírníka Ziehfreunda a na kančích štětinách přepraven na dvůr zámku s obvyklou slavnostní pompou, za doprovodu lovecké hudby a svitu pochodní a za přítomnosti knížete a mnoha lovců, kteří obstoupili místo s vyloženým zvířetem (v originále "Streckplatz", česky také "výlož" - pozn. překl.).
Střelcem, který složil dne 14. listopadu 1856 na Šumavě posledního medvěda, byl Johann Jungwirth, syn knížecího "rustikálního" hajného Jungwirtha. Bydlil na samotě zvané Riedlhütte u Perneku poblíž Želnavy. Nastoupil později na místo rustikálního hajného po svém otci, služby už neschopném, zemřel pak v této funkci roku 1890. Až do svého skonu byl v celém okolí znám pod přezdívkou Bärenhansl (tj. "medvědí Honza" - pozn. překl.).
Na místě, kde medvěd padl naposledy, stojí pamětní kámen s nápisem "Bärenstein", který však zarostl vzešlým mlázím (v originále "in der herangewachsenen Jugend" - pozn. překl.) a z kolem vedoucí lesní cesty, zvané "Medvědí stezka" (v originále "Bärenstraße" - pozn. překl.), už není více vidět...


Waldheimat, 1926, č. 1, s. 15-16

P.S. Šifrou -y. podepsal jako obvykle Antonín Nikendey starší (1887-1961) svou glosu o posledním medvědu na Šumavě v časopise Tradice ze srpna 1935 (č. 8, s. 110/230/) a poznamenává v ní, že podrobnější vylíčení honu bylo uveřejněno už v "Illustrierte Jagdzeitung", ročník XXII. (1894/1895) "z péra vrchního lesmistra Heyrovského s poznámkami lesního adjunkta Karla Heyrovského." My víme, že už Zábavy myslivecké v roce 1857 (byl to jejich "dílu prvního" druhý svazeček v pořadí po tom prvém z roku 1856) přinesly o tom referát a právě citovaný Waldheimat z roku 1926 má ve svém předposledním ročníku 1932 na stránce 9 čísla 1 přímo svědectví revírníka Ziehfreunda z roku 1856.

I se svou podobenkou je součástí nenahraditelné práce "Berühmte schwarzenbergische Forstleute", vydané roku 1985 Schwarzenberským archivem v Murau, jejíž autor je uveden jménem Dipl.-Ing. Milli Schwarz. Jde ovšem o Antonína Nikendeye mladšího, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, bez tolika jehož vědomostí a pomoci by ta databáze byla věru o mnohé chudší. I tady se musí opírat o jeho pramenný základ, poněvadž právě o Heyrovských je mu známo víc než komukoli jinému. Karel Heyrovský (u Nikendeye je psán Karl Heyrowsky, ve Waldheimat 1926 Karl Heyrovsky) se narodil jako syn pozdějšího schwarzenberského vrchního knížecího lesmistra Jana Křtitele Heyrovského (i ten má na těchto webových stranách své samostatné zastoupení) v Třeboni 20. března 1839. Otec byl tehdy ještě nadmyslivcem (v originále "Oberjäger") na třeboňském panství Schwarzenberků. Karel navštěvoval nejprve obecnou školu v Hluboké nad Vltavou, pak čtyři třídy gymnázia v Českých Budějovicích (Budweis), načež požádal v roce 1855 o svolení nastoupit lesnickou praxi při lesním úřadě Hluboká, jemuž bylo i vyhověno. Následovala lesnická studia v Bělé pod Bezdězem (Weisswasser) a v saském Tharandtu (tam byl poslán poté, co ho otec vykoupil 1860 z vojenské služby). Jako lesní adjunkt působil od června 1862 v lesnické zařizovací kanceláři Hluboká (Forsteinrichtungskazlei Frauenberg) a po nečekané smrti otcově v roce 1865 převzal po něm redigování lesnického a mysliveckého kalendáře. Dnem 1. prosince 1868 byl Karel Heyrovský jmenován vedoucím lesnické zařizovací komise na panství Krumlov, ale ani ne rok nato odchází do funkce lesmistra ve štýrském Murau, kde bohatě využil své české a šumavské zkušenosti. Ty byly oceněny i jmenováním do c.k. komise pro regulaci pozemkových daní v jižních oblastech monarchie a propůjčením rytířského kříže řádu Františka Josefa za práci v ní. Když se s Murau v roce 1884 loučil při návratu do rodné Třeboně, hráli mu prý na slavnostní rozloučenou "Heyrowsky-Marsch", který složil jeho nástupce v úřadě Fritz Haas. Knížecí rezolucí byl Karel Heyrovský v roce 1893 ustanoven lesmistrem panství Hluboká. Zasloužil se tam jako člen komise pro splavnění Vltavy (Moldau) natolik o plavbu dřeva po řece, že se model a diagramy její realizace ocitly jako vzor až na Světové výstavě v Paříži. Roku 1904 nastoupil do zaslouženého důchodu a přesídlil do Prahy. Ještě předtím získal 1898 císařský řád Železné koruny, 1901 titul c.k. vrchního lesního rady, 1902 čestnou medaili za 40 let věrné služby schwarzenberskému rodu. Po půlstoletí činnosti v České lesnické jednotě (Böhmischer Forstverein) byl v roce 1908 zvolen jejím čestným členem. Karel Heyrovský zemřel 24. dubna 1921 v Praze a byl za velké účasti pochován do rodinné hrobky Heyrovských na hřbitově v Hluboké nad Vltavou (je uprostřed hlubockého "božího pole" uchována dodnes).

- - - - -
* Třeboň / Hluboká nad Vltavou / České Budějovice / Český Krumlov / Jelení / † Praha/ † † Hluboká nad Vltavou

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam hlubocké oddací matriky o jeho zdejší svatbě dne 7. září roku 1867 s Františkou Kateřinou Zenkerovou, dcerou kustoda knížecího schwarzenberského zámku v Hluboké nad Vltavou Karla Zenkera (podepsaného zde na znamení souhlasu se svatbou nezletilé devatenáctileté Františky) a jeho ženy Kateřiny, dcery českokrumlovského soukeníka Josefa Postulky
Jeho česky psaná pražská policejní přihláška z roku 1904 ho charakterizuje titulem "c.k. vrchní lesní rada Schwarzenberský" a uvádí kromě něho manželku Františku, roz. Zenkerovou (*1848) a syny Jana, Karla a Adolfa, jakož dcery Rosu, provd. Květovou, Františku, provd. Renesbergovou, Marii, provd. Kořanovou a Leopoldinu, provd. Wollnerovou
Záznam chelčické křestní matriky o narození syna Karla dne 18. dubna roku 1868 v Libějovicích
Záznam českobudějovické oddací matriky o zdejší svatbě jeho syna
Syn Karel

zobrazit všechny přílohy

TOPlist