logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

LEV HERZ

Co chtěl říci můj někdejší spolužák Karl Franz Leppa svou knihou o Hansi Watzlikovi

K padesátým narozeninám básníka, jenž se jich dožívá 16. prosince tr. (1929), vydal náš známý domácí (rozuměj tu budějovický - pozn. překl.) spisovatel K.F. Leppa hluboce důsažnou práci o něm pod titulem Hans Watzlik - Sein Leben und sein Schaffen v edici Sudetendeutsche Sammlung Literární společnosti Adalberta Stiftera v Chebu (Literarische Adalbert Stifter-Gesellschaft in Eger). Cítím osobně radost nad tím, že mohu něco veřejně povědět o této krásné knize už proto, že jsem přece po sedm let sedal s jejím autorem v lavicích tehdejší budějovické reálky, tj. dnešního vyššího reálného gymnázia, a zůstal jsem s ním ve styku i později během našich univerzitních studií ve Vídni a také tady v Budějovicích (Budweis).
Nestává se asi nijak často, aby se život a tvorba básníka v plném květu jeho životních i tvůrčích sil staly předmětem tak pronikavého zkoumání. Padesátka přece neznamená pro umělce ještě žádný konec jeho tvořivých sil, o to míň v případě, kdy jako právě Watzlik vstoupil do literatury poměrně pozdě, více než třicetiletý. Jakkoli mohou být poslední určení pro jeho pozdní tvorbu už dána, možnosti další tvůrčí dráhy nejsou jimi nijak omezeny a nedají se předvídat. Na pozdější díla lze sice z jeho ranějších tvůrčích období vrhnout zcela nové světlo, pro povrchního pozorovatele sotva jinak zřejmé, v této chvíli se však ta díla dosud nezrodila. Leppa cítí tuto možnou námitku a proto ji vychází skromně naproti ujištěním, že jeho záměrem je pouze položit základy stavbě, kterou smí dokončit až následující doba. Chceme dodat, že jakkoli doba dokončení stavby ještě asi opravdu nenastala, základy k ní jsou Leppovou prací položeny vskutku důkladně.
Jeho kniha vychází především z nadmíru zevrubné znalosti Watzlikova života a díla. Nejde nijak jen o suverénní znalost Watzlikových literárních děl, poněvadž Leppa je s jejich autorem i ve stálém osobním spojení, je obeznámen s velkou částí Watzlikovy korespondence a tak může dojít k takovým obecnějším závěrům, které z textů samých lze sotva vyvodit. V Leppovi ovšem, poněvadž on sám je básníkem, dřímají ještě jiné schopnosti, které ho činí povolaným k tomu, aby byl Watzlikovým tlumočníkem. Sloh, jímž je celá kniha sepsána, svědčí především o mistrovském zvládnutí jazyka. Prvá kapitola knihy, nazvaná "Das Wurzelland (Země kořenů), je sama básnickým výtvorem, výrazem touhy samotného Leppy po ztraceném modrém květu, svědectvím nezvyklé síly jeho vcítění do duchovní tváře toho, jehož chce čtenáři co nejvíce přiblížit. Tu vyvstává nejzřejměji hluboká vnitřní spřízněnost Leppy a Watzlika, hluboce niterný vztah mezi subjektem a objektem této knihy o Watzlikovi. Oba přece pocházejí z německé lidové pospolitosti jihočeské (dem deutschen Volkstum Südböhmens), ze Šumavy, oba jsou s touto lidovou pospolitostí a jejím krajinným rámcem vnitřně srostlí, v obou koluje táž krev.
Leppa rozděluje svou knihu, opatřenou proti titulnímu listu pěknou kamenorytinou Richarda Birnstengela, do sedmi kapitol, které chronologicky zachycují Watzlikovu životní i tvůrčí dráhu.
1. kapitola nám představuje kraj, z něhož Watzlik vyšel, Kaplici (Kaplitz) a Dolní Dvořiště (Unterhaid), seznamuje nás s Watzlikovými rodiči a předky a z krajiny a krve vysvětluje básníkovo bytí. První dětské dojmy Watzlikovy figurují před námi, poznáváme impulsy, jež přijímal od otce i matky, od rodných míst a jejich širšího zázemí. Vidíme Watzlika v Budějovicích, v Praze, jako učitele v šumavském Ondřejově (Andreasberg), uslyšíme o jeho sňatku s Linou Pascherovou.
2. kapitola ukazuje nám Watzlika v jeho novém domově v Nýrsku (Neuern), ve styku s jeho přáteli Blauem a Rietschem, jehož památce připsal Watzlik svou krásnou a málo známou báseň "Falkenschrei" (Sokolí křik), kterou tu také nacházíme. Leppa tu hovoří o cyklu próz "Im Ring des Ossers" (Kolem Ostrého), o románech "Der Alp" (Můra) a "Phönix".
3. kapitola ukazuje básníka v jeho zápase o osud němectví v Čechách, ale i jako probuzeného romantika v povídce Die Abenteuer des Florian Regenbogner (Dobrodružství Floriana Duhového). Román "Aus wilder Wurzel" (Z divého kořene) odkazuje k Watzlikovým selským předkům. Skvěle se podařilo Leppovi představit básnickou sbírku Watzlikovu "Das flammende Garten" (Planoucí zahrada), kde jako lyrik umí lyrikovi naslouchat opravdu nejhlouběji.
4. kapitola líčí ducha šumavského enšpíglovství v románě "Fuxloh" (Liščí díra), romantiku Ringolay, legend a příběhů o světcích.
5. kapitola představuje Watzlika coby dramatika v "Sankt Martini-Haus" (Dům U svatého Martina) a dobře zvolené ukázky poskytují i nezasvěcenému dobrý obrázek této tragedie z chudobince. Pověsti a historie tvoří podklad Watzlikovy prozaické tvorby tohoto období.
Další kapitola nás uvádí do románového příběhu "Glück von Dürrnstauden" (víme, že fiktivní "Suchokeřky", které navštívilo ono pochybné "štěstí" v titulu, je vlastně šumavská osada Mugrau, tj. Mokrá, kterou tak dobře znala z dětství a mládí Watzlikova žena Lina - pozn. překl.) o vzestupu a pádu jedné vsi v místě rozvíjejícího se těžařství tuhy (dnes v krajině převážně zalité Lipenským jezerem - pozn. překl.). "Dämmervolk" (Šeravý lid) nám Watzlika ukazuje jako básníka děsu a hrůzy. Libretem "Kranwit", které zhudebnil Theodor Veidl, se obrací Watzlik k operní scéně.
Nemohl jsem ovšem v tomto stručném výčtu Watzlikových literárních titulů, jak je popisuje Leppa, poukázat na básníkovo dílo v celé jeho úplnosti, nýbrž stačil jsem vyzdvihnout toliko jeho práce nejvýznamnější.
Při svém popisu každé jednotlivé Watzlikovy knihy se Leppa vždy snaží dobrat jejího inspiračního podnětu, sleduje pomocí míst v autorově korespondenci proces jejího vnitřního i vnějšího zrodu, podává posléze zprávu o vydání každého dokončeného textu s krátkou, jasnou a přitom básnicky obraznou jeho synopsí a dobře zvolenými ukázkami z něj, které dokážou ozřejmit potenci Watzlikova básnického slova. Ostrými tahy načrtává charakteristiky jeho literárních postav a vždy určuje i vztahy novějších děl k těm ranějším. Tak vnáší do rozsáhlé látky jasnost a přehlednost. Ukázky, které mají osvětlit vypravěčský záměr Watzlikův, jsou mnohde popisného rázu, Leppa však vedle nich podává i úryvky epicko-dramatického či ryze dramatického obsahu.
Souběžně s popisem díla jde i líčení básníkových životních osudů, jeho cest, jeho přednáškové činnosti, jeho styků s přáteli. Rietsch a Blau byli už zmíněni, rád bych ale ještě poukázal na Watzlikovy vztahy k takovým autorům německé literatury v Čechách (v originále "zu den deutsch-böhmischen Dichtern") jako Hohlbaum či Kolbenheyer, k malířům jako Gelbke, Birnstengel, Koeppel aj., kteří ilustrovali různá jeho díla, ke skladateli Veidlovi, kde třeba připomenout i velice živý hudební zájem Watzlikův vůbec. Zmíním jen jeho obdiv k Wagnerovi, který měl pro mladého Watzlika tak velký význam, jakož i na beethovenovskou jeho knihu "Adlereinsam" (Jako osamělý orel). I národopisné podněty, jak je Watzlik hojně přijímal od své ženy Liny, Leppa opakovaně upomíná.
Tak se nám Watzlik vyjevuje jako básník své šumavské domoviny, jako potomek těch, kdo kdysi mýtili a klučili její prales, jako ten, v jehož žilách se probudila stará selská krev k nové síle. Jeho víra v Boha se ozřejmuje v niterném sklonu a tíhnutí k legendě, jeho vroucí národovecké úsilí (völkisches Streben), jeho němectví pak zejména v lyrice a v románu. Avšak i démoničnost českých lesů proráží z Watzlikových knih hrůzných příběhů a milovaný, opojně vonící modrý květ Novalisův vábí a láká dokonce i dál za hranice Šumavy. I šelmovské šibalství Šumavanovo je mu však vrozeno a vzcházejí z něho knihy lidové četby, ať už na základě starších podobných vzorů či vytrysklé přímo z lidového podání.
Závěrem se Leppa po právu ohrazuje vůči povrchním pokusům chápat Watzlika jako nějakého epigona Roseggerova a především pak Stifterova. Správně poukazuje na to, že Watzlikova tvorba daleko přesahuje vesnické příběhy Roseggerovy, jakož i ostře vymezuje její rozdíly oproti klasickému vzoru Stifterovu. Tady lze připomenout zesnulého pražského profesora Augusta Sauera, který trefně vystihl vzájemnou odlišnost těch dvou zjevů slovy: " Méně než samu majestátnou krásu hvozdu jako jeho duchovní předchůdce líčí a básnicky přetváří všechno to hrozivé a démonické, tajemně vábící a třpytné jako temno vod a víření živlů ve svých textech. Romantická lesní samota se u něho stává pratichem rudné sloje (v originále "wird bei ihm zur erzenen Urstille"). Přes celá tisíciletí provází vás jeho pohled až ke zvířecky oddanému sepětí přírodního člověka se Zemí, která ho nese ("bis zu der tierischen Erdgebundenheit des Naturmenschen")."
Leppa připojuje ke své knize i Watzlikovu báseň "Dem Künstler" (Umělci), tak příznačnou pro svého autora, dále seznam Watzlikových děl, jakož i jejich zhudebnění, seznam podobizen Watzlikových a věcný rejstřík.
Kniha je vytištěna na dobrém papíře, zřetelným a dobře čitelným písmem.
Jsme za ni Leppovi opravdu vděčni, poněvadž tou nejpříhodnější formou (in gefälligster Form) umožňuje porozumět Watzlikovi a jeho tvorbě, k jejímuž uplatnění v co nejširších kruzích jistě přispěje.


Budweiser Zeitung, 1929, č. 100, s. 3-5

Snad by předchozí text opravdu nestál za tak zevrubnou pozornost, kdybychom neznali životní osudy jeho aktérů, navíc na pozadí osudů jednoho města a celé řekněme střední Evropy prostřed jednoho století, které sotva minulo před našimi zraky. Takřka na konci budějovického židovského hřbitova stojí nedaleko místa posledního odpočinku maminky spisovatele Norberta Frýda Klary Friedové náhrobní kámen, jemuž vévodí jména Anda Herzová (byla rozená Ofnerová) a Prof.Dr.phil. Lev Herz. U ostatních jmen na tom kameni jsou jako místa skonu uvedeny jen Terezín či Osvětim. Ti dva unikli: ona zemřela šest dní předtím, než nacisté okupovali zbytek Československa, on přežil transport do Terezína a Osvětimi i následný pobyt v Buchenwaldu (ten tábor osvobodila Rudá armáda), po válce obnovoval v Českých Budějovicích židovskou náboženskou obec a byl, už jako předseda organizace KSČ, i posledním zatímním správcem Jirsíkova gymnázia 1952-1953 před zrušením toho typu škol. Jeho žákem tam byl mimo jiných i kardinál Miloslav Vlk. Svůj doktorát filosofie získal přitom Herz, jak sám ve svém textu naznačuje, na vídeňské a pak pražské univerzitě, po návratu z prvé světové války, kde velel jedné četě v jednotce nadporučíka Lukáše, známého z Haškova Švejka, vrátil se pak do rodného města a učil tu na německém gymnáziu češtině, němčině, angličtině a francouzštině. Ten text v Budweiser Zeitung je podepsán Dr. L. Herz. Narodil se jako Leo Herz 2. ledna 1893 v Českých Budějovicích a tam i zemřel 25. června 1976 v dobrovodském domově důchodců. Po druhé světové válce se psal Lev Herz, není však od věci dodat, že hebrejské "lev" a německé "Herz" značí obé totéž, co české "srdce"! Byl nejen přítelem spisovatele Leppy, nýbrž i Norberta Frýda, který byl ostatně jeho budějovickým žákem a svého někdejšího profesora prý navštěvoval i po válce po každé, když se ve městě objevil. Herzova syna Jindřicha, pozdějšího vědeckého ředitele Radia Svobodná Evropa (z Jindřicha Herze změnil v USA své jméno na Henry O. Hart, jako civilní úředník americké armády se po vítězství nad nacismem podílel na převýchově německého obyvatelstva, po listopadu 1989 stačil ještě krátce působit ve sboru poradců Václava Havla a zemřel roku 1992, aniž se tak dožil rozpadu milovaného Československa), se podařilo, sám to dosvědčil ještě roku 1990 na stránkách Jihočeské pravdy (z angličtiny tam jeho vzpomínky přeložila Hana Housková), jako jediného z rodiny zachránit před gestapem už po zřízení Protektorátu zásluhou čelného budějovického nacisty Hanse Westena (i on má svůj medailon na stránkách Kohoutího kříže) a jeho paní. Herzovi bydlili v ulici U tří lvů a doma se mluvilo, alespoň podle synova svědectví, "většinou německy, ačkoli hovořili také plynně česky". A o kus dál svědectví pokračuje: "Nevím, zda se otec v té ambivalentní roli (rozuměj profesora češtiny na budějovickém německém gymnáziu) cítil jako poutník mezi dvěma světy." V každém případě se nekrolog i se snímkem starého budějovického pana profesora ve vzpomínce charakterizovaného jako "ke svým žákům, z jejichž návštěv se vždy těšil, přísného, ale spravedlivého" objevil i se závěrečnou větou "Friede seiner Asche (Pokoj popeli jeho)" roku 1976 na stránkách krajanského měsíčníku německých vyhnanců "Hoam!" V Čechách bylo tenkrát ticho hrobové. Slyšíte ta tři slova? Lev, Herz, srdce. Co jen srdce unese? To vám asi kámen hrobu nepoví.

- - - - -
* České Budějovice / † † † České Budějovice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Podle tohoto záznamu v indexu narozených, vloženém do českobudějovické židovské matriky, narodil se v tomto městě dne 2. ledna roku 1893 Davidu Herzovi a jeho ženě Berthě, roz. Glaserové
Zpráva českobudějovického německého listu o jeho jmenování profesorem "ad personam" v létě roku 1924
Podle tohoto seznamu, z něhož se uvedení mohli písemně "vyvinit", byl i on v osudovém roce členem Henleinovy Sudetoněmecké strany (na rozdíl od dalšího českobudějovického profesora židovského původu Oskara Strasse nevíme, jestli tomu tak opravdu bylo, anebo se jen nestačil "vyvinit")
Českobudějovická policejní přihláška z doby protektorátu
Foto a nekrolog z krajanského měsíčníkuFoto a nekrolog z krajanského měsíčníku

zobrazit všechny přílohy

TOPlist