logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MARITA HALLEROVÁ

Filigránský šperk z dobytčích kostí a jeleního paroží

Walter Nowak (*27. října 1934 – pozn. překl.), rodák z Vimperka na Šumavě (v originále "geboren in Winterberg /Vimperk/ im Böhmerwald" – pozn. překl.), žijící nyní ve Zwieselberg- Siedlung, je asi jedním z posledních vyučených řezbářů z kostí a ze slonoviny. Jeho děd Dominik Nowak (*5. listopadu 1876 v Pfefferhütte v Bavorsku, farnost Zwiesel, jako syn železničního dělníka Josefa Nowaka a jeho ženy Marie, roz. Gottliebové, viz obrazová příloha – pozn. překl.) měl ve Vimperku řemeslný podnik pro řezbu z kostí a ze slonoviny (v originále "einen Handwerksbetrieb für Bein- und Elfenbeinschnitzerei" – pozn. překl.) se 40 zaměstnanci. Ta firma, pracující pro vývoz do celého světa, nesla jméno J.A. Jicha (její zakladatel přišel do Vimperka ze Švýcar a jeho dcera Susanne se proslavila jako operní pěvkyně /viz český překlad textu M.A. Waldekové na webových stranách Kohoutího kříže – pozn. překl.). V tomto rodinném podniku pracoval i otec Waltera Nowaka Franz Nowak (*12. ledna 1910 ve Vimperku – pozn. překl.). V roce 1946 byla Nowakova rodina spolu s dalšími zaměstnanci firmy ze Šumavy vysídlena (pod tzv. "národní správou" pracovali roku 1947 ve zmíněné firmě jen 3 lidé – pozn. překl.). Někteří z vyhnanců se dokázali v bavorském zemském okrese Regen (v originále "im Landkreis Regen" – pozn. překl.) osamostatnit a pracovat nadále v oboru, pro který se vyučili. Ve Zwieselu to byl Franz Nowak, v Regenu firma pod názvem Pscheidl & Co.. Toto umělecké řemeslo se předtím v Bavorském lese vůbec neprovozovalo. Teď se díky vyhnaným Šumavanů stalo zcela novým a také obchodně lukrativním řemeslným odvětvím.
Vysídlení vedlo rodinu Nowakovu přes Hesensko a Spiegelau do Zwieselu. Nowakovi zprvu bydleli v domě Lackerbauerových v předměstské čtvrti Anger (v originále "im Haus Lackerbauer am Anger" – pozn. překl.). První řezbářská dílna Franze Nowaka byla na Angerstraße, v zadním dvoře domu porodní asistentky Marie Eischové, později její dcery, provdané Ernsbergerové, rovněž porodní asistentky. Poptávka po řezbářských špercích i příslušenství ke krojům byla tak velká, že si Nowak v roce 1950 mohl na sídlišti Zwieselberg mohl koupit dům a přeložit si dílnu sem. Ve špatných časech po druhé světové válce bylo pro Nowaka a jeho pracovní síly samozřejmě jen v omezené míře možno zpracovávat drahou slonovinu. Surovinou se tak staly převážně dobytčí kosti, buvolí rohy a jelení paroží (v originále "Bein, Büffelhorn und Hirschhorn" – pozn. překl.). Opracované kusy kostí se vaří v peroxidové lázni, obrušují se pemzou a plavenou křídou a hladí do vysokého lesku. Slonovina se sice brzy po válce znovu dovážela, kilogram však stál 30 až 40 marek, zatímco kilo kostí 60 feniků, ačkoli bylo ovšem třeba počítat s nesrovnatelně větším odpadem. Z toho odpadu v podobě kostní moučky měla zase radost zahradnictví jako z dobrého hnojiva pro květiny.
Poválečná doba přirozeně nepřála ani tomu, aby se daly nějakým způsobem opatřit nástroje pro toto umělecké řemeslo nezbytné. Bylo zapotřebí využít okresní pily, která kosti řezala na žádoucí desky, využít korunkové vrtáky, kruhové rašple a řezbářské nože (v originále "Kronenbohrer, Kreisraspeln und Schnitzmesser" – pozn. překl.). Když se Franzi podařilo koupit stroj na zhotovování kostěných korálů, dal se i do výroby náhrdelníků s úžasnými přívěsky a kostěných broží, které dámám přišly velice vhod. Z generátorů wehrmachtu se staly pohonné motory pro ohebné hřídele (v originále "für biegsame Wellen" – pozn. překl.), které při práci spolu s rozličnými frézovacími nástroji (v originále "mit verschiedenen Fräswerkzeugen" – pozn. překl.) podstatně nahradily řezbářské nože. Až do měnové reformy v roce 1948 pracoval Franz Nowak s devíti pomocnými silami, načež následoval krátký, asi pětitýdenní propad, než zase dorazily větší zakázky.
Dnes jednaosmdesátiletý Walter Nowak se řezbářskému řemeslu vyučil v dílně svého otce na Zwieselberg-Siedlung. Obvyklá učňovská doba probíhala i u tohoto odvětví uměleckého řemesla v trvání třech let. Do roku 1958 měla rodina dobré příjmy, poněvadž zejména po krojovém příslušenství, např. po ozdobách šlí z jeleního paroží, knoflíků z téhož materiálu, kostěných korálů (v originále "Hornperlen" – pozn. překl.) a miniaturních řezeb z kostí a rohů vůbec byla neustálá poptávka. Nějaký viditelný rozdíl mezi drahou slonovinou a dobytčími kostmi či parožím jako výchozím materiálem nakonec nebyl tak velký. Toliko žilkování, které se dá přirovnat ke stromovým letokruhům, a snad i tónování slonovinu odlišuje od její levné náhrady.
Dobytčí kosti z poraženého skotu kupoval Nowak v padesátikilových až metrákových balících na velkých jatkách v dolnobavorském městě Plattling. Buvolí rohy a jelení paroží pro výrobu knoflíků získával pak prostřednictvím obchodníků s podobným sortimentem. Od roku 1958 byl odbyt Nowakova zboží obtížnější, poněvadž jablonecká skleněná bižuterie (zřejmě díky ocenění československého pavilonu na bruselském Expo 58, její návaznost na tradici původně německojazyčné oblasti je ovšem zcela nesporná, viz k tomu databáze České Kompetenční Centrum – pozn. překl.) pronikla svými mistrovskými pracemi na světový trh.
Do roku 1972 dokázal Walter Nowak i tak pokračovat v rodinné tradici. Zejména knoflíky a také krojové šperky byly i daleko za hranicemi stále sotva napodobitelným artiklem. Třeba do jižní Afriky vypravoval jednou Walter Nowak jednorázovou zakázku na 200.000 knoflíků z rohoviny. Tady musela znatelně vypomoci i jeho paní Lina. Nejdůležitějším nástrojem pro detailní práci byla Walteru Nowakovi lupénková pila (v originále "die Laubsäge" – pozn. překl.), se kterou podle předtím pořízených skic vyřezával nahrubo figury. Následovalo jemné opracování frézou a ohebnou hřídelí, nakonec řezbářským nožem. Základním předpokladem pro toto umělecké řemeslo rodem z Čech (v originále "füt dieses böhmische Kunsthandwerk" – pozn. překl.) byla léta provozu, velká porce zručnosti a trpělivosti.
Až do sedmdesátých let zhotovoval Walter Nowak ve své dílně třeba odznaky pro různé příhraniční slavnosti (v originále "für das Grenzlandfest /Waldmuseum/, Pichelsteiner Fest" – pozn. překl.) a také pro Vintířův spolek v Rinchnachu (v originále "für den Gunther Verein in Rinchnach" – pozn. překl.). Také malé domácí oltáříky, figury Ježíše Krista, zvířata a květiny, nádobky na šňupací tabák dokázal z kostí a paroží dodávat na zakázku. Jeden mnich si u něho dokonce objednal malou hlavu se dvěma obličeji jako symbol života a smrti. V roce 1972 se pak Walter Nowak svého řemesla pro rostoucí nerentabilitu vzdal. Nalezl u sklářské firmy Schott Zwiesel zaměstnání v kanceláři.
Walter Nowak je hrdý na to, že v celém světě dříve tak proslulé umělecké řemeslo z Čech, tj. řezbářství ze slonoviny (v originále "die früher in aller Welt bekannte böhmische Elfenbeinschnitzerei" – pozn. překl.), zajistilo i v novém domově, v Bavorském lese, vysídlencům dobrý výdělek a místním pomocným silám pracovní místa. Výroby těchto krásných produktů uměleckého řemesla se Walter Nowak sice vzdal, ale to, co z jeho díla zůstalo zachováno a také dnes už spíše vzácné pozůstatky podobné výroby v Odenwaldu zůstávají také jeho zásluhou svědectvím i budoucímu světu.


Böhmerwäldler Heimatbrief. 2018, č. 6, s. 17-19

Katynka Moserová ze Šumavy, zwieselský originál

Katharina Moserová, řečená "Moser Kath'l" (česky by se řeklo "Katynka" - pozn. překl.), zemřela před 43 lety (publikováno 2021 - pozn. překl.), není však zapomenuta dodnes. Dosáhla věku 91 let. Narodila se vlastně 30. dubna 1885 (v křestní matrice šumavské farní obce Srní, kde se tak mělo stát, bychom ovšem záznam k tomu datu marně hledali! - pozn. překl.), chtěla však své narozeniny slavit na 1. máje. Komentovala to slovy: "Am Dog der Oabat bin i gebor'n und oabat'n hob i miass'n gnua mei Lebda." (tj. "Na svátek práce sem se narodila a pracovat sem mušela po celičký svoje živobytí." - pozn. překl.) Časem upadlo pravé datum jejího příchodu na svět v zapomnění natolik, že na jejím úmrtním obrázku stojí jako den Katynčina narození 1. máj.
Jmenovala se původně Katharina Schmid a narodila se v šumavské obci Rehberg (dnešní Srní, až 1924 byla česká poštovní adresa "Reberky na Šumavě" změněna na "Srní", německá adresa "Rehberg im Böhmerwalde" ovšem ponechána!). Když jí bylo půl roku, přestěhovala se její rodina do dolnobavorské vsi Rohrstetten (dnes je součástí obce Hunding - pozn. překl.) a později do Zwieselu.
Její matka Maria Schmidová, provdaná Brunnerová († v roce 1948), byla profesí "Rohproduktenhändlerin", tj. "obchodnice polotovary" a po ní se tomu zaměstnání věnovaly i její děti Katharina a Hans Brunner. Kath'l zůstávala se svým manželem Josefem Moserem († v roce 1945) a se dvěma svými dětmi, jedním chlapcem a jedním děvčetem, ve Zwieselu. Její pozdější dům s obchodem použitým zbožím (dnes se používá anglického výrazu "second hand", tj. prodej "z druhé ruky" - pozn. překl.), zvaný předtím "Roßberger Haus", stojí přestavěný a zbavený chlévů i dřevěných kůlen stále ještě na zwieselském náměstí Angerplatz.
Ti starší se ještě rozpomenou, jak Katynka se svým mužem a šimlem Peterem nebo i poté, co zrovna tenhle kůň pošel, táhli se žebřiňákem od místa k místu, a to až do Čech, aby sbírali staré železo a staré hadry. Dostala se i k Poschingerových zámku v Oberfrauenau, kde bylo nakvartýrováno množství vyhnanců z domova, se kterými se tam dělila o vzpomínky na rodnou končinu.
Když jí lidé něco dali, obdarovala jejich děti lacinými prstýnky, náramky, také s imitovanými "hodinkami", jak jsme je znali ze "štěstíčka" z poutě, či kornouty se sladkostmi, kterým se říkalo "Wundertüte". Nejenže byli za to s manželem velice oblíbeni, ale z dětí se stali doslova ochránci životního prostředí. Hledaly po lesích a po lukách odhozené předměty, nakládaly je na ruční vozíky a když zaznělo ulicemi Katynčino hlasité "vijé" (v originále "Wiah" - pozn. překl.), letěly jí s nasbíranými nálezy jako vítr naproti. Obchodu to ovšem šlo k duhu a děti bývaly obdarovávany docela velkoryse. Katynka měla na skladě i nitě, knoflíky a zdrhovadla (zipy), jejichž odbyt reaizovala podomním prodejem.
Uměla být i pěkně energická. Když její muž porušil v roce 1945 zavírací hodinu, aby svému bratru, rolníku Heinrichu Moserovi, pomohl v hospodářství, které vedli spolu, byl zadžen americkou okupační mocí a držen ve vazbě v hostinci u mostu. Katynce se odtud podařilo muže dostat, aniž by zaplatila příslušný trest. Američané mohli být rádi, když s mužem konečně odešla a zbavili se jí.
Poněvadž pocházela ze Šumavy, cítila s uprchlíky a vyhnanci odtud. Brala je k sobě domů, i když se nedostávalo postelí ani volných prostor. Schovávala ve stáji i jejich majetek, který před svým vyhnáním stačili podloudně přepravit přes hranici.
Moserovi byli i oravdu věřící lidé. Katynčina sestra byla řeholnicí v Pasově (v originále "in Passau" - pozn. překl.) a Katynčin syn se měl stát farářem. Tomu plánu zabránila jeho předčasná smrt.
Když "Moser Kath'l v 91 letech zemřela v domově seniorů U Svaté Heleny (v originále "im Altenheim St. Helena" - pozn. překl.), po té čilé paní truchlilo půl Zwieselu.


Der Böhmerwald, 2021. č. 7, s. 36-37

Marita Hallerová se narodila dne 9. prosince roku 1951 v osadě Regenhütte, která je od roku 1978 místní částí Bavorské Železné Rudy (Bayerisch Eisenstein). Předtím osada náležela k obci Rabenstein, vzniklé v roce 1866. Po základní škole (roku 1970 byla v Regenhütte zrušena) navštěvovala Marita gymnázium ve Zwieselu a od roku 1969 se stala zaměstnankyní obchodního oddělění sklářské firmy Vereinigte Farbenglaswerke Zwiesel, odkud po dvou letech zakotvila v Kristallglasfabrik Spiegelau jako korespondentka v cizojazyčném obchodním styku, později jako exportní referentka (Export-Sachbearbeiterin). V letech 1981-1984 působila jako podniková referentka (Vertriebs-Sachbearbeiterin firemní skupiny Forma, Kutzscher (Maschinen und Formenbau für die Glasindustrie) a Inn Crystal v rakouském Braunau, v letech 1984-1991 jako zplnomocněná zastupující vedoucí exportu pro velkoobchodní značku Klingenbrunn Kristallglas ve zmíněné už Kristallglasfabrik Spiegelau. Od roku 1995 byla po čtyři sezóny činná v lázeňské a turistické informační kanceláři Kur- und Touristik Information) ve Zwieselu a poté už jen ve svobodném povolání jako korespondentka v oboru turistiky a regionálních dějin pro zwieselskou lokální redakci Passauer Neue Presse, tj. list Bayerwald-Bote, zejména pak pro časopis Schöner Bayerischer Wald, vydávaný původně záslužným nakladatelstvím Morsak, později sdružením Verein der Freunde des Ersten Deutschen Nationalparks. Je aktivní členkou zwieselské sekce sdružení Wald-Verein a autorkou několika knih. zejména průvodců, a mnoha článků na téma Bavorského lesa a Šumavy. V několika vydáních např. vyšel i v češtině titul Šumavská NEJ... v plzeňském nakladatelství Starý most. I proto byla v roce 2011 spolu s Václavem Sklenářem, předsedou a zakládajícím členem spolku Karel Klostermann - spisovatel Šumavy, vyznamenána cenou Baumsteftenlenz-Heimatpreis, kterou uděluje Heimatverein d' Ohetaler. Je to takříkajíc "náš člověk".

- - - - -
* Regenhütte, Bayerisch Eisenstein (BY) / Zwiesel (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Se Zdenkou Mrázkovou a svým mužem Günterem ve Waldmuseum Zwiesel
Dokumentární film o ní

zobrazit všechny přílohy

TOPlist