logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

KARL HAGER

Dvoje Vánoce z mých mladých let*

Před mým oknem se roztančily sněhové vločky. Vesele se třepotají sem a tam, než se usadí na okenní římse. Stále čilejší je ten jejich shon, vločky jako by mi rostly před očima a brzy je ulice, dům naproti a zahrada kolem oděny bílým šatem. Každým rokem se děje vždy to samé a přece jako by mě to pokaždé vzrušovalo svou novostí.
Tenkrát před 70 lety mi bylo 18 let a byl jsem už po několik měsíců vyslán jako voják c.k. 91. pěšího pluku a jednoroční dobrovolník do školy pro důstojníky v záloze (v originále "und als Einjährig-Freiwilliger zur Ausbildung in der Reserveoffiziersschule" - pozn. překl.) v Brucku nad Litavou (Bruck an der Leitha) /Királyhida (Bruckneudorf). Označení "jednoroční dobrovolník" bylo ovšem přímo výsměchem skutečnosti. Nešel jsem totiž do války ani dobrovolně, poněvadž ve čtvrtém roce války nezbyl z počáteční euforie kámen na kameni, ani na jeden rok, poněvadž o době trvání mé služby nemohlo být za válečných poměrů vůbec řeči. - Psal se 23. prosinec roku 1917, snad bych mohl pomýšlet i na vánoční dovolenku, ta ovšem nekynula všem, poněvadž strážní službu bylo nutno zajistit i o svátečních dnech. Čekali jsme ta s úzkostí na raport, při němž měla být oznámena jména těch, kdo mohou na Vánoce domů. Ta radost vyvolených, mezi kterými jsem byl i já a také můj přítel Quatember z Kamenné (německy Sacherles, přičemž ves "Saeherleyns" je prvně zmiňována už roku 1349, táž pod českým označením "Wes Kamenna" až 1465 - pozn. překl.). Rychle jsme si sbalili své batohy plné špinavého prádla, nahoře bochník komisárku ("obenauf den ,Bims' /Kommissbrot/ - pozn. překl.) a uháněli k nádraží. Tam už stál vlak na Vídeň, ovšem, ta hrůza, naprosto přeplněn dovolenkáři jako my. Dveře vagonů se daly sotva ještě vůbec zavřít a i stupátka byla obsazena hrozny mužů v uniformách. Co teď? Šlo o jediný vlak, který nás toho dne mohl dopravit směrem k domovu. Vyškrábali jsme se tedy na nárazník mezi vagony, našli si železnou tyč, které se dalo přidržet a "na místě k stání pod otevřeným nebem" jsme se tak vezli do Vídně. To naše místo k stání bylo v neustálém pohybu a my se svého držadla na vnější straně vagonu nesměli ani na vteřinu pustit. Nebylo naštěstí nijak zvlášť chladno, protivítr nám však neustále vháněl do obličeje vodní krůpěje, které nám na kůži tuhly na jinovatku a prsty jsme měli brzy prokřehlé na kost. Po hodině jsme byli ve Vídni celkem bez většího úrazu. Vlak, který nás měl dopravit přes Gmünd k nám domů, byl dokonce pěkně vyhřátý a my v něm našli místo k sezení. Připadali jsme si jako nějací lepší výletníci.
Když jsme dospěli na novohradské nádraží (říkalo se mu podle blízké osady německy i česky Jakule - pozn. překl.), byla už noc. Hodili jsme si na záda své batohy a vydali jsme se do asi hodinu vzdálených (tak kolem 5 kilometrů - pozn. překl.) Nových Hradů (Gratzen). Nijaké vozidlo, nijaký pěší široko daleko, cesta patřila jenom nám. Byla nádherná zimní noc, tiché bezvětří a nijak mrazivo. Měsíc sice nebylo vidět, zato hvězdy nám svítily dost a dost na silnici, která ani nebyla pokryta sněhem. Kráčeli jsme zvesela, občas si zanotovali něco do pochodu a bylo nám dobře. V Nových Hradech lákala rozsvícená okna hostinců, my se však přemohli. Jen domů nás to táhlo! Brzy jsme se ocitli v Horní Stropnici (Strobnitz). Znatelně se oteplilo a hvězdy ztratily třpyt. Nato začaly padat prvé sněhové vločky. Když jsme dorazili do Německého Rychnova (v originále "in Deutsch Reichenau", rozuměj Rychnov u Nových Hradů - pozn. překl.), rozloučil jsem se s Quatemberem, který už byl vlastně skoro doma. Zůstal jsem na cestě sám. Celou cestu jsme nepotkali jediného člověka, ve vsích už nebylo vidět nikde rozsvíceno, poněvadž bylo nedlouho před půlnocí. Nevadilo mi to nijak, cesta přece pořád mířila k domovu. Když ale byla chumelenice stále hustší a hustší, po hvězdách už ani potuchy, začalo mi to dělat trochu starosti. Cesta přede mnou byla už samý sníh a její okraje nebyly vůbec k rozeznání. Když jsem někdy kolem půlnoci přece jen došel do Německého Benešova (v originále "in Deutsch Beneschau", rozuměj Benešov nad Rychnov u Nových Hradů - pozn. překl.), panovala už všude kolem opravdová hluboká zima, bílo kam se podíváš. Jenže nic jiného vlastně ani vidět nebylo. Sníh už mi sahal nad kotníky a značně ztěžoval chůzi. Pokoušel jsem se trochu si odpočinout a přemítal jsem: tady odtud to bylo k našemu stavení tak ještě hodinu pěší chůze a cestu jsem dobře znal - vždyť jsem ji prošel jistě nejmíň stokrát v každou denní i noční hodinu.
Na druhé straně jsem byl po čtyřhodinovém pochodu dost unavený a hladový. Nebylo by tu lepší někde přenocovat? Měl jsem přece v Německém Benešově spoustu dobrých známých a v lékárně, před kterou jsem právě stál, jsem byl skoro jako doma. Hodiny na kostelní věži právě odbíjely půlnoc, ale nic se ani nepohnulo, nijaké světlo v oknech, také lékárníkův dům byl zcela ponořen do tmy. Měl bych snad ty lidi zburcovat ze spánku? Vzchopil jsem se, zaťal zuby a pokračoval v cestě. Zpočátku to ještě šlo docela dobře, cítil jsem ještě půdu pod nohama, ale jak nebylo kolem dokola nic vidět, zdál se mi ten hustě padající sníh přede mnou spouštět mléčně bílou neprodyšnou stěnu, proti níž kráčím. Navíc sníh pokrýval i nerovnosti okolí na decimetry vysoko dál a dál tak, že znemožňoval jakoukoli orientaci. Moje cesta se vinula mezi poli a lukami v nepravidelných zátočinách a já brzy nevěděl, jdu-li po ní vůbec dál. Netrvalo dlouho a já klopýtal kdesi nedávnou oranicí a věděl jen tolik, že ztrácím i směr. To už mě zachvátil strach. Stále jen přede mnou ta šedobílá zeď, bez nebe s hvězdami, beze světla i zvuku. Mrtvolné ticho kolem, mlha a sníh, pohlcující jakýkoli šum. Únava a hlad se hlásily stále citelněji. Teď jsem si byl prudce vědom nebezpečí, ve kterém se nacházím. Často jsem slýchal vyprávět, že lidé v podobné situaci úplně ztratili hlavu a bloudili v kruhu, až nakonec usnuli a zmrzli. Napadla mi Stifterova povídka "Horský křišťál" ("Bergkristall"), v níž dvě děti také zabloudily za noci ve sněhu a dočkaly se přece jen záchrany, poněvadž se obyvatelé vsi vydali je hledat a nakonec opravdu i našli. Mě ovšem nikdo hledat nebude, poněvadž nikdo neví, že bych mohl být téhle noci někde tady na cestě. Jsem tedy odkázán jen sám na sebe a znamená to zachovat klidnou hlavu a vyvarovat se chyb. Především dodržet vytyčený směr a najít lávku přes Pohořský potok (Buchersbach)! Chůze byla stále obtížnější, sníh už mi sahal téměř po kolena. Musil jsem odpočívat častěji a častěji, vystříhat se přitom ale nějakého nepozorného otočení trupu, abych snad zcela neztratil směr postupu vpřed. Chyběla jakákoli možnost nějaké orientace, všude kolem dokola, nahoře i dole, všechno stejně bezbřehá šedobílá nicota. Krok za krokem jsem se vlekl dál s myšlenkou na to, že mě únava nesmí přemoci docela. Cesta se zdála nekonečnou, nevěděl jsem už, kolik hodin už vlastně jdu a jdu. Nijakého světla či hlásku kdekoli. Přece však náhle jako bych zaslechl tiché šplounání vody. Naplnila mě nová síla a důvěra, Stál jsem na břehu Pohořského potoka. Kde je ale nějaká lávka? Směrem po proudu či proti němu? Rozhodl jsem se pro prvou možnost a měl jsem opravdu štěstí. Lávku jsem brzy našel a tím i cestu, poněvadž jsem věděl, že za nejbližším chlumkem leží ves Velíška (v originále ovšem německy Wölschko, osada dnes stejně jako zmíněná lávka zcela zaniklá - pozn. překl.) a za ní už brzy i polnosti mých rodičů. Mezitím sněhová metelice ustala, a když jsem se blížil k Velíšce, dokázal jsem už rozeznat obrysy jejích chalup. Ještě jeden vršek jsem musil v hlubokém sněhu přebrodit a pak už jsem stanul před vchodem k našemu stavení (o místě, kde stálo, viz medailon, následující za těmito textovými ukázkami - pozn. překl.). Bylo vyhráno. Z posledních sil jsem zabušil na domovní dveře. - O tom, co se za té mé vánoční dovolenky událo více, mi vlastně v paměti nic nezůstalo, zašlo to asi v zapomnění na pozadí onoho hrozivého nočního putování.
O rok později. Vánoce stály znovu přede dveřmi. Jak jinak však nyní vyhlížel svět! Válka skončila porážkou a rozpadem Rakouska, já se dostal do srbského zajetí. Co jen jsem ale mezitím všechno prožil! Po ukončení školy pro záložní důstojníky v Bruck an der Leitha (česky se městu říkalo i Most nad Litavou - pozn. překl.) jsem byl nasazen na piavskou frontu v Itálii. V srpnu roku 1918 byl můj batalión náhle naložen do vagonů, aniž kdo věděl, kam má vlak směřovat. Když ale pokračoval Chorvatskem stále dál k jihovýchodu, tušili jsme, že cílem bude zřejmě Srbsko. To mě uvedlo do opravdu tísnivé nálady, poněvadž na Drině padl v roce 1914 můj bratr Jakob, což byla zejména pro naše rodiče ta nejtěžší rána. Naštěstí teď alespoň nevěděli, že jedu tímtéž směrem. A že mě navíc může potkat i týž osud. Při jedné patrole (v originále "Patrouillengang" - pozn. překl.) jsem padl do rukou srbským partyzánům, a jen zásah francouzských vojáků zabránil naší likvidaci. Náš život byl zachráněn, stali jsme se jen zajatci. To ovšem nebylo spojeno s nijak menším ohrožením než válka s partyzány. Ten, kdo ji přestál, mohl hovořit o štěstí. Brutální jednání, hlad a zima při nedostatečném oblečení, nucené pochody a přenocování pod širým nebem bez přikrývky a celty i za deště a chladu, tyfus, úplavice a skvrnitý tyfus přežili na trvalejší dobu jen opravdu nemnozí. V listopadu jsem onemocněl zánětem ledvin a můj stav se zhoršil natolik, že mě poslali do lazaretu. Ten byl v makedonském městě Kumanovo (v tzv. "prvé balkánské válce" tu severně od města srbská armáda vítězstvím nad Turky ukončila jejich panství v severní Makedonii, která rok nato bukurešťskou smlouvou připadla Srbsku, zbylé části Makedonie pak Řecku a Bulharsku - pozn. překl.) zřízen ve staré polorozpadlé škole. V bývalých školních třídách stály rozvrzaná kovová polní lůžka, vybavená slamníkem a dekou, uprostřed místnosti trůnil hrubě stesaný stůl a nehoblované lavice. Starala se o nás jedna srbská ošetřovatelka jménem Jovanka, která rozuměla i trochu německy, a mladý ruský lékař, který jednou za den šel od postele k posteli a přátelsky se tázal, jak se nám vede. Když uslyšel "gut", pokývl a pokračoval v chůzi. Když si někdo postěžoval, pokynul doktor sestře a ta nabrala z velké láhve pořádnou lžíci chininu a nalila ji pacientu do úst, lhostejno jaké potíže uvedl. Ta medicína ostatně vždycky zabrala. Byla totiž tak hořká, že to s pacientem zatřáslo a příště si dobře rozmyslel nějakou svou stížnost přednést. Vlídný lékař by tak jako tak jen pokrčil rameny a lámaně pronesl něco jako "das meine einzige Medizin", tj. že jiný lék nemá, a s úsměvem by odkráčel. Já se uzdravil i bez chininu.
V mém lůžkovém pokoji nás bylo asi dvacet převážně jazykově německých Rakušanů, mým sousedem na vedlejším loži byl vídeňský magistrátní úředník jménem Karl Zorn, s nímž jsem si dobře rozuměl, ačkoli byl o deset let starší nežli já. Po tom, co jsme až dosud prožili, cítili jsme se přes primitivní poměry a velmi omezenou péči docela dobře a přáli jsme si jedno jediné: totiž vydržet tu až do svého propuštění ze zajetí. Válka byla přece u konce. Dozvěděli jsme se také, že má vzniknout Československo a já se tím jako Šumavan mám stát československým státním občanem a jako takový mám být i přednostně propuštěn. Brzy se přihlásilo množství kamarádů s tvrzením, že jsou domovem v Budějovicích či v Brně, ačkoli uměli promluvit česky sotva pár slov.
Blížily se opět Vánoce a všechny naše myšlenky směřovaly k domovu a k našim blízkým, zda jsou dosud naživu a zda jsou zdrávi. Každý vypravoval, jak se u nich doma Vánoce slaví. A pak jsme přemítali, jak bychom tady daleko v cizině na naší ubohé lazaretní cimře mohli vánoční svátky prožít. Znamenalo to především sehnat vánoční stromek - kde ho tu ale vzít? Ve zdejší krasové krajině široko daleko nerostl jediný smrk nebo jedle, nanejvýš tak nějaký utrápený a zakrslý dub či proschlý keř. Na Štědrý večer se nakonec přece jen kdesi vynašla malá křivě rostlá borovička, jejíž znetvoření se podařilo zakrýt pestrými papírovými řetězy. Sestra Jovanka přispěla půltuctem svíček a vánoční strom byl připraven stát se středem pozornosti.
Slavnostní atmosféře přidalo pohoštění čajem a hromádkou sušenek. Pak byly zažehnuty svíčky a kamarád Zorn jako nejstarší z naší světnice pronesl řeč, které všichni zbožně naslouchali. Každý byl myslí doma u své rodiny. Když proslov skončil, otevřely se dveře a dovnitř vklouzl zástup svátečně oblečených srbských dětí, postavil se do pozoru a spustil "Stille Nacht, heilige Nacht" v německém jazyce. Nedá se popsat, jak ta píseň, zpívaná dětmi ze srbské mateřské školky v Kumanovu sice vadnou, ale přece dobře srozumitelnou němčinou, zapůsobila na nitro zbědovaných válečných zajatsů. Mnohým tekly slzy po zarostlých lících a nikdo se za své dojetí nehanbil. Byl to ten nejkrásnější vánoční dárek, který jsme mohli dostat, byla to nejvroucnější oslava Vánoc, jakou jsem kdy zažil. - Když jsme poté vyzvídali, jak je možné, že někde hluboko v Makedonii mohla zaznít nejznámější německá koleda, vysvětlila nám sestra Jowanka, že mateřskou školku vede její maminka, která je rodem z Vídně.
Krátce nato jsme byli ze zajetí propuštěni. Jednoduše nás vystrčili za dveře. Hleďte, jak se dostat domů! Tak jsme tu stáli, bez peněz, s děravými botami a nedostatečně oděni do zimní nepohody, čtyři sta kilometrů na jih od Bělehradu! Dalo se očekávat, že nám bude zažít ještě mnohá dobrodružství, než znovu spatříme rodný kout.


Glaube und Heimat, 2013, č. 12, s. 48-50

Obecná škola v Malontech

V letech 1905-1910 jsem sedal v lavicích obecné školy v Malontech (Meinetschlag), kde byl naším řídícím pan učitel Wilhelm Richter (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Rád vzpomínám na toho vždycky tak vlídného a dobrotivého muže i na jeho rodinu. Malontská pětitřídka, tehdy už přes 200 roků stará, byla na venkovské poměry opravdu mohutná budova respekt budícího vzhledu. Velkými vraty se vcházelo do dvora, dlážděného velkými kamennými deskami, kolem něhož se seskupovaly místnosti první třídy, byt pana řídícího a rozličné vedlejší budovy. Krytým dřevěným schodištěm, na něž jsme my prvnáčci vstupovali jen s úctou, se dalo dojít do prvního patra, kde byly umístěny zbylé čtyři třídy a kabinet.
Se stísněným srdcem jsem vkročil onoho svého prvního školního dne do budovy, pro mé příští tak významuplné, klopýtl o hromadu dřeváků, zanechaných přede dveřmi třídy a zmaten stanul vprostřed houfu asi 60 chlapců a děvčat, kteří zčásti odevzdaně, zčásti netrpělivě očekávali věci, které mají nastat. Na zaznění zvonku se otevřely dveře, jimiž vešla slečna Kolarschová (v malontské školní kronice ji nacházíme psánu při jejím nástupu sem v únoru roku 1900 jménem Juliana Kowarz, při čemž ono "w" je opravdu viditelně opraveno z původního "l" - díky tomu ovšem, že je tu uvedeno i datum jejího narození v Českých Budějovicích 16. února 1878, lze dohledat v českobudějovické křestní matrice /kn. 29, sn. 464/ v německy jinak učiněném zápise její skutečné příjmení: Julianin otec, tesař Johann Kolář pocházel po otci, chalupníku Laurenzi Kolářovi, z Křenovic /doslova "Laurenz, Chalupner in Křenovic"!/, Laurenzova žena Maria Anna, tedy Julianina babička z otcovy strany, byla roz. Dudová, Julianina matka Magdalena byla pak dcerou rolníka Mathiase Štěpána z Gauendorfu /dnes Mokré/ rovněž s háčky a čárkou vybaveným příjmením! - pozn. překl.), naše paní učitelka, která měla tu pestrou kopu dětí z Malont, Desek (Brettern), Velíšky (Wölschko), Meziříčí (Uhretschlag), Radčic (Radinetschlag) a Ludvických Hor (Ludwigsberg - jako v tomto případě uvádíme v překladu česká jména i u osad, které pod nimi po druhé světové válce a vyhnání německých obyvatel v podstatě co do své původní podoby a německého označení zanikly - pozn. překl.) přivést ke znalosti čtení, psaní, počtů i dobých mravů. Hned se rozhostilo ticho, že by bylo slyšet myš nadechnout (v originále "wurde es mucksmäuschenstill" - pozn. překl.), my vesnické děti pak jsme s otevřenými ústy mlčky civěly na úchvatný zjev mladé učitelky. Dodnes ji vidím živě před sebou, krásnou jako obrázek, blonďatou a modrookou, štíhlou a vysoko rostlou, oblečenou v tmavé sukni a až nahoru upjaté bílé blůze, kolem krku zlatý řetízek, který na hrudi sahal až po pás a na němž byly upevněny malé hodinky, zasunuté ještě do opasku. S trpělivým klidem a vlídným slovem vnesla brzy řád do naší divé sebranky a ujistila se nejprve o našich křestních jménech a příjmeních, což nebylo zrovna jednoduché, poněvadž mnohá ústa rozvázat nedokázala a probudilejší sousedé v lavici museli přispět ku pomoci. Potom bylo každému určeno jeho místo k sezení, ti malí vepředu, ti větší v zadních lavicích, chlapci a děvčata navzájem odděleni širokou prostřední uličkou mezi řadami lavic. K poledni jsme už všichni seděli v přikázaném zasedacím pořádku, "Hände auf der Bank" (tj. "ruce na lavici" - pozn. překl.). Přitom musily čtyři prsty každé z rukou svírat okraj vrchní desky lavice shora, palce pak zdola, takže byla předem vyloučena možnost nějaké jejich herní aktivity na lavici či pod ní.
Různými dalšími příkazy a napomenutími ohledně chování ve škole i mimo ni došel prvý školní den konce a my s ulehčením spěchali volni domů. Brzy jsme zjistili, že "Schulgehn" (tj. "chodit do školy" - pozn. překl.) není vůbec tak zlé a že se i na tiché sezení dá nakonec zvyknout. Jen občas a znova to připadlo nějakému obzvlášť svobodymilovnému jedinci zatěžko natolik, že vstal vprostřed vyučování, sbalil si své věci a dobýval se dveřmi ven. Jiný zas hodnotil školní vzdělání tak nízko, že na otázku, jak se mu ve škole líbí, učinil jen odmítavé gesto rukou a prohlásil s arogancí téměř samozřejmou: "Mit dem Schulgaih sullt man erscht gor nit au' gfaunge hom!" (tj. "S tim chozenim do školy se vůbec začínat nemělo!" - pozn. překl.)
Děti z okolních vsí měly většinou daleko do školy a jejich krátkým nohám trvalo nejméně hodinu než cestu, na níž se mohly ovšem vyskytnout i zcela nepředvídatelné překážky, drobné půtky či rvačky, stačily zdolat, takže musily vstávat opravdu časně zrána. Kolik jen hochů předtím ještě, než vůbec vyšli z domova, mělo uloženo pást pár hodin dobytek! Jaký div potom, že leckterý z nich během vyučování usnul!
V zimě bývala ráno ještě tma, když jsme se vydávali na cestu, za tmy pak jsme se i vraceli nazpátek domů. Když napadlo vysoko sněhu, musel některý větší hoch nebo někdo dospělý vepředu prošlapávat pěšinu a ostatní husím pochodem vstupovali do jeho stop. Byly dny, kdy na cestu do školy nebylo ani pomyšlení a kdy nás sněhové bouře dokázaly i přimět k pláči. Sněžné pluhy a školní autobusy byly tenkrát věcmi zcela neznámými. Také stála při cestě do školy osamělá stodola, ve které strašilo a jíž jsme se proto za tmy širokým obloukem vyhýbali. Velkou okliku jsme musili dělat, poněvadž v Edelau (také Edel Au, pomístní jméno louky u lesa blízko Nového Stavení /Neugebäu/ na cestě z Desek do Malont - pozn. překl.) tábořili cikáni, o kterých se říkalo, že chytají děti a berou je s sebou. Byli jsme často velice unaveni a také hladoví, neboť od snídaně, která sestávala z "kysela" nebo mléčné polévky (v originále "aus einer ,Sauren Suppe' oder Milchsuppe" - pozn. překl.), byl veškerou stravou nás přespolních krajíc chleba, na podzim navíc tak ještě pár jablek nebo hrušek. Až když jsme dorazili domů, našli jsme v troubě (v originále "in der ,Rehrn'" - pozn. překl.) uchován teplý, i když skromný oběd.
Hlad byl tenkrát na Šumavě v mnoha staveních častým hostem a chudoba byla k tomu pociťována jako hanba. (...).
Také co se týče oblečení, bylo třeba spokojit se s málem. Většinou bylo kupováno na jarmarku či o posvícení (v originále "am Jahrmarkt oder Kirta" - pozn. překl.). Když bylo chladno, natáhla se ještě jedna košile nebo druhý kabát, ženství znásoboval počet spodniček. Kalhoty byly vyhrazeny jen mužskému pohlaví. Nosit záplatované či obnošené šaty bylo běžnou záležitostí a nikoli nutně nějakou hanbou. Během týdne sloužily za obutí dřeváky, o nedělích nebo na delší cesty opánky (krpce), vysoké šněrovací boty či holinky (v originále "Bundschuhe oder Stiefel" - pozn. překl.). V teplejších obdobích roku se chodilo prostě naboso. Punčochy a rukavice se pletly doma. K mým učitelům v obecné škole se víže množství milých vzpomínek. V první a ve druhé třídě to byla už úvodem zmíněná jediná ženská učitelská síla v osobě mé třídní učitelky, ve zbylých letech pan Sladek (podle malontské školní kroniky byl Jan /Johann/ Sládek rodem z Kamenného Újezda /Steinkirchen/, kde byl podle česky psaného záznamu tamní křestní matriky novorozencův otec Jakub "topičem při lokomobile" v tamních uhelných dolech, děd z otcovy strany Antonín Sládek byl nádeníkem v Libniči, odkud pocházela i jeho žena Kateřina, roz. Čapková, novorozencova matka Alžběta byla pak dcerou obuvníka v Adamově u Českých Budějovice Františka Celého a jeho manželky Kateřiny, roz. Šafářové rovněž odtud z Adamova - pozn. překl.), jemuž dlužím mnohý dík za to, že se mi právě jeho zásluhou dostalo pevných základů pro mé pozdější studium. Dále tu v té době učil z Plzně pocházející pan Wondraschek (je o autorův hned dvojí omyl: Ferdinand Wondraczek, nikoli Wondraschek, se opět podle malontské školní kroniky narodil 29. května 1863 v Rakovníku, absolvoval v roce 1884 učitelský ústav v Linci a učil pak na mnoha i šumavských školách /v kronice najdeme jejich obsáhlý výčet/, z Malont pak přešel na novou školu v Deskách, jejímž se stal ředitelem - pozn. překl.) a z polského Slezska sem přišel pan Ostruschka (podle malontské školní kroniky se narodil 18. ledna 1864 v Karpentné, dnes části města Třinec - pozn. překl.), z čehož lze vyvodit, že z pěti učitelských sil školy byl jen řídící Richter, zatímco všichni ostatní byli českého, resp. polského původu (podobně tomu bylo i na jiných šumavských školách a příčiny nebyly snad národnostně politické povahy, nýbrž měly zcela reálný základ v tom, že mnoho českých rodičů dávalo své děti do německých škol, aby jim zajistili lepší budoucnost). Také katolickými kněžími na německých farnostech byli mnohdy Češi. Ovládali ovšem na rozdíl od původem českých učitelů německou řeč jen velmi nedostatečně, z čehož vzcházela začasté leckterá komická nedorozumění. (...)
Vyučování a výchova byly na starých rakouských školách spíše než na kritické myšlení a na rozvoj vlastního sebevědomí zaměřeny na získání solidního základního vzdělání a na péči o státoobčanské ctnosti, tj. poslušnost, smysl pro povinnost, úctu před duchovní a světskou vrchností, dodržování přikázání křesťanského náboženství a církve, která měla být i základem státu. Co do užití ostřejších výchovných metod nepanovala nijaká přecitlivělost. Říkalo se "Wer nicht hören will, muss fühlen!" (tj. "Komu se nechce poslouchat, musí to pocítit!" - pozn. překl.) a "Staberl" (tj. "rákoska" - pozn. překl.) dostala volnost. Byl celý široký repertoár trestů, počínaje domácími úkoly typu "opiš stokrát" a učením nazpaměť, stáním v lavici, v rohu či za dveřmi třídy až k "Hierbleiben", tj. poškoláctví. Rákoska, původně vlastně určená k ukazování na tabuli, byla vždycky po ruce. Dobře cílená rána rákoskou případně i jejich větší řada, k tomu jednotlivě odpočítávaná, pálila na ruce opravdu bolestně, zadní část těla v kalhotách (v originále "der Hosenboden" - pozn. překl.) byla citlivá přece jen trochu méně. Nějaké to vytahání za vlasy, pohlavek či facka ("ein Schopfbeutler, eine ,Windhaube' oder auch eine ,Watschn'" nebylo sice chápáno zrovna jako něžnost, dalo se však spolknout bez protestů. Konkrétní učitel za oněch dob vůbec ani nepomyslel na možnost, že by takovými pokořujícími výchovnými metodami dokázal způsobit žákovi psychickou újmu a ani se tak nestalo.
Při pohledu nazpět lze snad říci s jistotou, že se stará rakouská škola veskrze osvědčilo. Vycházeli z ní pilní dělníci, zemědělci a řemeslníci, svůj prvý výraz v ní nabyli četní mužové vědy a umění.


Glaube und Heimat, 2013, č. 1, s. 45-47

Karl Hager se narodil dne 19. září roku 1899 ve Velkém Chuchelci (Groß-Kuchlitz), osadě v katastru dnešní obce Střítež, jako syn zedníka Josefa Hagera a jeho ženy Theresie, roz. Masákové, dcery chalupníka v Omlenici (Groß-Umlowitz) Franze Masáka a Johanny, roz. Perausové z Oseku u Malčic, dnešní části obce Mirkovice. Karlovými prarodiči z otcovy strany byli chalupník ve Velkém Chuchelci čp. 6 Johann Hager a jeho žena Maria, roz. Zapko rovněž z Velkého Chuchelce. V zápise kaplické křestní matriky čteme, že porodní bábou byla při Karlově narození Sabina Hagerová "aus Třítěž", tj. ze Stříteže čp. 11. Už v chlapcově raném dětství se rodina Hagerova přestěhovala do Desek (Brettern), kde získala v místní části Nové Stavení (Neugebäu /Krauberg/) usedlost čp. 43, řečenou "Peterl". Karl navštěvoval, jak ostatně vzpomíná v předchozím textu, v letech 1905-1910 obecnou školu v Malontech, od roku 1910 pak gymnázium v Českém Krumlově (Böhmisch Krumau), na kterém v roce 1917 maturoval s vyznamenáním. To už ovšem pohltila i čerstvého abiturienta první světová válka, na jejímž konci upadl do srbského zajetí. Léta 1919-1924 věnoval studiu lékařství na pražské univerzitě a po jejich absolvování se usadil jako praktický lékař v Rožmitále na Šumavě (Rosenthal), kde si 18. srpna roku 1928 vzal za ženu dceru ředitele zdejší obecné školy Hildegard Zimmermannovou, která je pod jménem Hilde Hager-Zimmermannová zastoupena i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Stal se pak úředním lékařem pro okres Kaplice (Kaplitz) a Krumlov (po připojení k "Říši" Krummau an der Moldau). Po válce prchl i se svou rodinou do Horního Rakouska, kde byl zprvu ustanoven úředním lékařem v Kirchdorf an der Krems, následně působil při zdravotním úřadě (Gesundheitsamt) ve Steyru a až do svého odchodu na penzi v roce 1964 při okresním hejtmanství Steyr-Land (tj. Steyr-venkov). V roce 1950 nabyl rakouského státního občanství, rok nato mu byl po složení dodatečné zkoušky nostrifikován pražský lékařský diplom. Byl později jmenován i vrchním sanitárním radou (Obersanitätsrat) a spolkový prezident Hagera při jeho odchodu na penzi údajně ještě ocenil Zlatým čestným odznakem za zásluhy o Rakouskou republiku (viz Sudetenpost z října 1990). V srpnu 1974 zanechal po sobě i literární stopu v podobě vzpomínkového textu nazvaného Aus den Erinnerungen eines Landarztes (tj. Ze vzpomínek jednoho venkovského lékaře), z něhož je zřejmě vyňata naše textová ukázka a který byl pojat do sborníku Jubiläumsfestschrift 25 Jahre Verband der Böhmerwäldler in Oberösterreich. Karl Hager se mimo svou lékařskou praxi věnoval i studiu šumavského nářečí ve farnosti Malonty a svou studii na toto téma doprovodil obsáhlým slovníkem. Rukopis krátce před smrtí předal do rukou Aloise Harasko, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, jehož prarodiče byli kdysi v Deskách sousedy Haraskových rodičů. Karl Hager zemřel v Linci dne 18. dubna roku 1990.

- - - - -
* Velký Chuchelec, Střítež / Desky / Malonty / Český Krumlov / Rožmitál na Šumavě / Kaplice / † † † Linec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Pozdrav k jeho devadesátinám, jehož autorem je zde chybně podepsaný Josef Steininger
Záznam o jeho narození v kaplické křestní matrice s přípisem o Hagerově svatbě v roce 1928
Velký Chuchelec na leteckých snímcích z let 1952 a 2011 - čp. 6 na tom novějším už chybíVelký Chuchelec na leteckých snímcích z let 1952 a 2011 - čp. 6 na tom novějším už chybí
Údolí Malše pod Slepičími horami z Chuchelce na akvarelu Zdeňka Jiráně, pořízeném na Tři krále Léta Páně 1968

zobrazit všechny přílohy

TOPlist