logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ERNST HABLE

O životních poměrech u nás

Poněvadž v roce 1923 vyhasly pece sklárny v Josefově Dole (v originále "in der 'Glasfabrik Josefsthal'" - pozn. překl.), ztratilo mnoho lidí svou práci. Bída vešla do příbytků a do rodin zdejších obyvatel. Nemálo jich odešlo za prací do jiných sklářských hutí, mnozí ale zůstali a pokoušeli se spořivostí a odříkáním překonat čas nouze. Sotva ovšem přešla léta inflace, otřásla celým světem hospodářská krize let 1929-1933.
Na území obce Glöckelberg (dnes Zvonková - pozn. překl.), kde mělo výraznou strukturální převahu zemědělství a lesnictví, bylo sotva lze najít nějaká volná pracovní místa. Mnoho mladých lidí strádalo spolu se svými rodiči na jejich malých a středních hospodářstvích, z nichž byli nuceni využívat i možnosti sezónních prací ve schwarzenberských lesích nebo nádenického zaměstnání při nejrůznějších příležitostech, pokud se naskytly.
Les byl ovšem místním lidem pravým požehnáním. O štěstí mohli mluvit především ti, kdo tam našli zaměstnání jako dřevorubci a měli tak zajištěn stálý příjem. I jinak se ale využívalo všeho, co les poskytoval. Dodával otop stavením, byl pokryt lesními plody pro vlastní spotřebu i prodej, dal vydělat mnohou korunu povozníkům "dlouhého dřeva".
Poděkujme na tomto místě i ženám a matkám s nůšemi na zádech, které se už už za ranního šera vydávaly do travou zarostlých lesních pasek, aby těžký náklad, co tam srpem nažaly, donesly domů, aby i třeba jediná kravka přece jen o něco ulehčila život početné rodině. Musely si k tomu ovšem nejprve koupit svolení od lesní správy.
Některá z mladých děvčat našla práci v městských domácnostech, ať už to bylo ve městech jako České Budějovice (Budweis) či Praha, nebo i dál na severu (rozuměj v německy hovořících oblastech Čech - pozn. překl.). Posílala odtud pak peníze domů svým rodičům a sourozencům.
Jen nemnozí z mladých mužů se vyučili nějakému řemeslu. I oni raději odcházeli do cizích měst jako pomocní dělníci či k získání kvalifikace v nejrůznějších oborech. Často volili i cestu do Ameriky.
V létě trávilo u nás v Glöckelbergu a Josefově Dole svou dovolenou množství budějovických a pražských Němců. Nejen hostince Karyových a Poferlových se zaměřovaly na tento "cizinecký" ruch, nýbrž i "na privátě" bylo tu k dispozici každým rokem víc lůžek pro hosty odjinud.
V zimě přitahoval zájem turistů zejména Josefův Důl. "Deutscher Böhmerwaldbund" koupil větší budovy opuštěné sklárny a zařídil je jako hotely a také jako ubytovny pro mládež. Pan Moherndl organizoval s budějovickým německým lyžařským klubem (v originále "Budweiser Skiclub" - pozn. překl.) sportovní soutěže a kurzy. Podstatný podíl měla na jejich pořádání také rodina Gschwandtnerova z Budějovic.
"Hochfichtregion" (tj. "oblast Smrčiny" - pozn. překl.) byl oblíbenou oblastí lyžařských túr, i když tu nebyl k dispozici vlek. "Budweiser Skifahrer", jak si říkali, zbudovali dokonce v létě 1932 nad Glöckelbergem skokanský můstek.
Přesto lze tehdejší poměry u nás označit za opravdu velice chudé, za hospodářskou stagnaci bez vyhlídek. K překonání obtíží zdejšího života bylo třeba velké trpělivosti, která ovšem nebyla bezbřehá. Od státu se totiž sotva dala očekávat nějaká pomoc.

P.S. Onu kýženou "pomoc" nabídl národní socialismus. To ovšem po válce, jím vyvolané, nakonec znamenalo zánik jak německého Glöckelbergu, tak i "české" Zvonkové a mnoha osad v jejím okolí rukou "lidové demokracie".

Projev u příležitosti vysvěcení památníku někdejší farní obce Zvonková v Schöneben 25. července roku 1987

Vzácní hosté!
Milí spolurodáci (v originále "Liebe Glöckelberger, Hüttenhöfler und Josefsthaler!" - pozn. překl.)!

Měl bych poděkovat, přestože tak přede mnou učinil už pan Frattner, ještě jednou všem čestným hostům našeho setkání.
Vysoce důstojnému panu opatovi Florianu Pröllovi z kláštera Schlägl za bohoslužbu, vysvěcení památníku a kázání.
Hudebnímu sdružení v Ulrichsbergu (Musikverein Ulrichsberg) za hudební doprovod celé slavnosti, jakož i ulrichsberskému sdružení rakouských veteránů obou světových válek (Österreichischer Kameradschaftsbund) za to, že vzdali svou účastí poctu svým někdejším druhům.
Díky panu Frattnerovi jako předsedovi ulrichsberského Heimatvereinu za organizaci této slavnosti vůbec.
Díky panu starostovi Nathschlägerovi za velkorysou podporu slavnosti poskytnutím obecního technického vybavení, nezbytného zejména k instalaci samotného památníku.
Díky vám - mým krajanům a spolurodákům, že jste sem přišli zdaleka v tak značném počtu.

200 let od vysvěcení kostela v někdejší Zvonkové a nynější vysvěcení památníku této farní obce jsou nám příležitostí k troše zastavení, k zamyšlení a k hlubší meditaci.
Nejprve pár slov poděkování mužům, bez jejichž pomocných rukou by pamětní kámen za dešťových a sněhových přeháněk letošního května nebyl vůbec zasazen.
Přede všemi ostatními jsou to náš Silvester Petschl z Waldkirchenu, dále Alois Hussinger z hotelu "Witiko" v Grünwaldu, Janko Franz ze Schöneben a Ernst Studener z Lichtenbergu (původem ovšem z Přední Zvonkové). My všichni dohromady - skrz naskrz promočeni a zablácení - mnohdy opravdu skleslí v tom psím nečasu - jsme sotva doufali, že se nám za jeden týden mého pobytu tady podaří památník alespoň nahrubo vztyčit.
Jsme hluboce zavázáni hostinskému Stückerjürgenovi, na jehož pozemku, propachtovaném smluvně na 99 let, náš pamětní kámen stojí. Jeho pomoc, zejména co se týče stavebního materiálu a potřebného nářadí, si zaslouží zvláštního připomenutí.
Díky i kostelníku z Ulrichsbergu, který nám věnoval leckterou hodinu práce na úpravě prostranství s kamenem.
Díky i dvěma ulrichsberským firmám za to, jak nám vyšly vstříc při přepravě kamene, dodávce betonu a při usazení památníku.
Kámen sám je darem pana opata ze Schläglu.
Vám však, milí moji krajané a spolurodáci, je co děkovat za množství zčásti zcela velkorysých finančních příspěvků, které umožnily vyrovnat všechny vzniklé náklady. Za starost a péči o prostranství s památníkem se přihlásili být zodpovědni - co budou živi a pokud jim to bude dovolovat zdravotní stav - Silvester a Erna Petschlovi. Dlužíme jim za to všichni dík i pomoc. Poté převzal týž úkol ulrichsberský Heimatverein.
Zdá se někdy, že to, co se na Zemi děje, beze zbytku pomíjí a ústí do nicoty. To ale jen my lidé málo uvažujeme při tom, co konáme, a bohužel často jednáme dříve, než bychom vůbec i jen počali myslet na následky svých činů.
Také proto stojíme my Glöckelberští jako oběť "zlých časů" opět tady v Schöneben pod širým nebem už jedenačtyřicet let bez domova. Náš pohled míří k západu do údolí řeky Mühl a dál do bavorské země. Na východě jen tušíme údolí mladé Vltavy (Moldau), k severu se zvedá Pfoserberg a Hochficht (na české straně má dnes ta hora jméno Smrčina - pozn. překl.). Stojíme na prastaré "Paßstraße" (doslova "cesta průsmykem" - pozn. překl.), spojující kdysi Bavorsko a Čechy, důležité obchodní stezce na středoevropském rozvodí. Dnes (rozuměj roku 1987 - pozn. překl.) jen slepá ulička, končící imaginární stěnou.
Tam na druhé straně šumí do údolí potok Rotbach (na českých mapách dnes Pestřice - pozn. překl.), tiše už plyne pak lukami dál až k Vltavě. Jeho temná horská voda dělí zemi vedví, poněvadž ji lidé zneužili jako hranici. Za tím potokem a za hřebenem Smrčiny leží náš domov, odedávna příslušející zemi České. Ta hranice se stala naším osudem. To proto stojíme tady a ne tam. Zešedly mezitím naše kdysi mladé hlavy, mnozí z tehdejška už nejsou mezi námi. Vzpomínka vyvolává obraz domova. Hluboko v našich srdcích dřímá to, co jsme prožili a nemůže se osvobodit z bolestivé rány, zasazené bezprávím. Vezmi člověku domov a vezmeš mu tím všechno, co má. Mnozí už vykládali slovo domov, ale city a myšlenky s tím slovem spojené v nitru každého z nás se předat nikomu nedají. Domov je totiž cosi jedinečného. Jen ten, kdo ho ztratil, ví o hlubinách, které v něm dřímou.
Tento náš domov byl výsledkem tvrdé práce a píle mnoha generací, neboť kdysi pokrýval doliny a svahy jen a jen prales. Pluhu bránil v cestě kámen. Boží požehnání bylo nezbytné pro vydobytí chleba vezdejšího. Hornorakouský a bavorský dialekt formoval šumavskou mateřštinu - měkkou a přece tak silnou ve výrazu. Z těchto kořenů vzešlo i naše bytí, blažený čas, jímž proletělo naše lehkonohé dětství - než se stalo na tomto světě tolikero zlého.
To, co nám zůstalo, je paměť. Vyprávění o něm, žaloba a varování. Svět se ale stal nedoslýchavým. Sotva je nám dopřáno slyšení, ba už je nám přímo vůbec odepřeno - natož snad porozumění. Pravda není už žádaným zbožím.
Dejte nám tedy hovořit o tom, co bylo, k lidem podobou kamene a kovu. Tento památník bude jako němý svědek oslovovat kolemjdoucí, kteří jsou ochotni chápat. Vřazujeme jej do řetězu památníků, stojících už podél rakouské a bavorské hranice a vydávajících svědectví o kolektivním osudu německy hovořících Šumavanů. Ten náš upírá pohled tam, kde býval náš Glöckelberg, symbolicky pak svým rozpolcením vyjadřuje moc odluky. Pravá jeho část jako by se skláněla k hromadě suti, ba měla se jí jednou stát jako rumiště, zbylé po našich zřícených rodných staveních. Jen kříž jako znamení naší víry spojuje nás dál s mrtvými, které jsme zanechali tam doma a je nám zároveň i cílem naší pozemské pouti. V hromadách kamene leží to, co minulo. V nich je uložena i vzpomínka na naše zemřelé. Na ty, kdo skonali ještě doma, na ty, kdo zahynuli jako oběť války i na ty, kdo se doma narodili, ale bylo jim dáno zemřít někde v cizině. Pokusil jsem se pár slovy, odlitými do bronzu, zformovat bez emocí na tomto kameni výpověď srozumitelného obsahu - nedokonale ovšem, jak už to je se vším, co chce člověk konat. Kéž je tento kamenný památník alespoň příležitostí k zastavení, k zamyšlení, k niterné rozmluvě s našimi mrtvými, orientačním bodem pro naše děti a vnuky, pro všechny, kdo přijdou po nás.
Snad cítíte, když tu spolu stojíme na této výšině mezi Západem a Východem, vy všichni se mnou dech domova svých rodičů, prarodičů a předků, jejichž hroby zůstaly tam v rodné zemi.
Přede dvěma sty lety stanuli tito naši předkové poprvé pod krovem vlastního kostela, dřevěného provizoria ještě tenkrát. Byl to počátek naší farní obce, tvořené osadami Huťský Dvůr (Hüttenhof), Josefův Důl a Glöckelberg (Zvonková je až jméno poválečné - pozn. překl.). Byly ze šumavských osad vzniklých od sedmnáctého století jedny z nejmladších. Tam, kde byla později zbudována naše škola, shromáždil se onoho 24. dubna roku 1787 kolem vysvěceného oltáře zástup lidí, jejichž tváře zrylo drsné lesní povětří a žár tavicích sklářských pecí. Byl to čas relativního míru. Poměry byly nuzné - jak to lze alespoň vyčíst z místní kroniky. Spokojeně vnořena ve své katolické víře žila však tato končina (v originále "das Diesseits" - pozn. překl.). Hlomoz velkého světa byl jí nejspíš zcela cizí. Byli tu vesměs věrnými poddanými c.k. vídeňského mocnářství. V zemi zvané Čechy (Böhmen) žily dva národy, Češi a Němci, pokojně vedle sebe navzájem. Ti jedni v úrodných nížinách českého vnitrozemí, ti druzí v středohoří, Čechy obklopujícím. Nedobyli snad ta pohoří mečem, nýbrž učinili je svým domovem rádlem selského pluhu. Habsburská moc zaručovala mír. Ano, o několik desetiletí později nastal čas českých nacionálních demagogů, kteří zaseli hořké sémě vzájemné závisti a zášti.
Na konci první z obou světových válek povalila tato moc dosavadní řád a uvrhla všechny Němce Čech a Moravy do nechtěného područí cizího státu. To tady počíná zánik naší obce, aniž by to zdejší lidé snad i jen tušili. Dvacet let pod cizím panstvím bylo už samo utrpením, spojeným brzy s mnohostrannou světovou krizí.
Nechte mne prozatím uzavřít tuto kapitolu poděkováním všem našim předkům, kteří v tomto čase žili, pracovali a udrželi domov příštím pokolením. Svou německou kulturou, mateřskou řečí a náboženskou vírou čelili opravdu nelehkým poměrům, všem nepřátelským výpadům z české strany. Jejich hroby leží na posvátném Božím poli kolem glöckelberského kostela. Rád bych tu citoval z jedné zprávy Josefiny Hialsové, která spolu s Hanrim jako poslední v roce 1966 navštívila Glöckelberg (tehdy už ovšem dávno jménem Zvonková - pozn. překl.). Žili tenkrát ještě v severních Čechách a v Plzni, měli zažádáno o vystěhování a odvážili se cesty přes Zvonkovou k Plešnému jezeru (Plöckensteiner See) a zpátky. O českých hlídkách věděli, tam i při návratu. Reprodukuji doslova:
"Řekla jsem Hanrimu, jdeme teď Glöckelbergem a Emmy Maxů dům v troskách vyfotografuj. Z ostatních stavení nezbylo totiž už vůbec nic. Když jsme odbočili na Fuchsů vršek (Fuchsen Hübl), šla proti nám hlídka. Byli dva. Hanri řekl jen: 'Kirche'. Ten jeden z nich nato: 'Jen se ptám.' Tak jsme šli přes hřbitov. Pěšinu ke kostelu obrostl z obou stran jasmín, keře tak veliké, že tvořily tunel. Na pěšině se válely kameny ze stržené hřbitovní zdi a také kusy náhrobků. S velkou úctou jsem otevřela těžké dubové dveře našeho kostela, ale jak hrozivé bylo moje zklamání. Holé stěny, dlažba pryč, oltáře zmizely, stejně tak varhany i lavice - nezůstalo nic. Při špatném počasí tu prý hrávají vojáci kopanou. Řekla jsem hlídce, že je poškozená střecha a všechno spadne. Voják byl ale toho mínění, že něco tak masívního vydrží ještě pořádně dlouho. Ve věži chyběly schody i zvony. Šli jsme tedy do sakristie, odkud dříve vedly schody ven. Řekla jsem: 'Tady leží pochován můj tatínek'. A Hanri nato: 'Tamhle můj'. Oba jsme se pokřižovali a pomodlili jsme se vroucně jeden otčenáš za všecky naše zemřelé. Na hřbitov se z pěšiny nedalo vkročit. Bujelo to kolem do výšky člověka, všude ještě od noci mokro, s jasmínem při pěšině dohromady to tvořilo neprostupnou stěnu, takže jsem nezahlídla ani hrob faráře Eßla ani mého strýčka z Ameriky. Sebrala jsem aspoň pár kamenů a větviček keřů, mám je na památku dodnes a vezmu si je s sebou na věčnost."
Tolik citát. Až tam věci došly. Rozpad ruiny kostela je jenom otázkou času (stal se zázrak: dva roky poté přišel rok 1989 - pozn. překl.). Tam, kde lidská ruka nedává všemu nějaký řád, nastoupí příroda a šlojířem zapomnění pokryje veškeré dílo člověka. Naše mrtvé však, kteří leží tam kolem rozpadajícího se kostela, zapomenout nedokážeme. Druhá skupina ze společenství našich zemřelých nám ostatně i po letech působí veliké nesnáze. Jsou to naše oběti druhé z obou světových válek. Nikdo neví, kolik jich vlastně bylo. Nikdo nezaznamenal jejich jména, utrpení, spojeného s jejich odchodem, si nikdo ani nevšiml. Už ten odchod sám znamenal osudnou ztrátu krve pro obec, vystavenou zániku po katastrofě následného vyhnání a po znásobené ráně těch, kdo často už předtím byli navždy oloupeni o své nejbližší. Skláníme se v pokoře přede všemi, kteří přinesli tu nejvyšší oběť za jiné, oběť svého vlastního života. Válečná pohroma nadešla počátkem září 1939. Říšské vedení rozpoutalo akci, jejíž rozsah nedokázal nikdo předem odhadnout. My sudetští Němci jsme se pouhých 11 měsíců předtím vrátili "domů do Říše". Přáli jsme si jen práci a mír. Za námi bylo dvacet let cizí nadvlády. Hned brzy nato musely stovky mužů z obce Glöckelberg obléknout polní šeď (rozuměj uniformu wehrmachtu - pozn. překl.). Sotva byla u nás rodina, kde by nemusel odejít od rodiny syn, manžel nebo otec. Čím déle válka trvala, tím více bylo odvodů do zbraně, takže jsme nakonec rukovali i my tehdy sotva šestnácti- a sedmnáctiletí. Přes pět a půl roku trval světový zápas, čas hrůzy a strachu ve světě i doma. Zprávy o vítězných taženích z front překrývaly zpočátku bolest prvních ztrát, jejichž počet však rostl během roků do nesnesitelné výše. Teprve mnoho let po vyhnání byl leckterý osud pátráním po pohřešovaných a informacemi někdejších druhů ve zbrani vůbec objasněn. Chladná řeč čísel zaznamenává s konečnou jistotou pro osadu Glöckelberg 30 padlých a trvale nezvěstných, pro Huťský Dvůr téměř dvojnásobný počet týchž, tj. 57, posléze pro Josefův Důl 10 padlých a nezvěstných. Tři další z Huťského Dvora se sice vrátili z války, zemřeli však na její následky. Sedm obyvatel obce přišlo během války a po ní o život jako civilisté. Dohromady 107 lidí při celkovém počtu 1 400 obyvatel obce, tj. přibližně každý třináctý z nich.
Za těmito čísly se skrývá lidské utrpení. Mrtví byli na všech těch frontách, kde německé jednotky bojovaly, ve větší či menší míře. Ať už to bylo na pláních širé Rusi až po Stalingrad, v pouštích severní Afriky, v propastech a v horách Balkánu a Řecka, v lesích Karélie, na západní frontě po americko-britské invazi, v Norsku i v Itálii. Nakonec došlo i na Kurský oblouk, Východní Prusko, Slezsko, Čechy a Moravu, posléze i na Bavorsko. Uhořeli v tancích, byli roztrháni granáty, stali se kořistí hloubkových náletů, kosily je kulometné salvy. Umírali po těžkých zraněních na polních obvazištích. Umrzli v ruských zimách, byli vražděni v zajetí, zemřeli hladem a nemocemi. Na pochodech smrti jim byl uštědřen výstřel z milosti. To umírání neprobíhalo nikdy tak, jak je líčily oficiální zprávy určené domovu, kde se pateticky ozývala slova o hrdinské smrti pro Vůdce, pro národ a otčinu. Nemůže být naopak větší strasti, než když má zahynout mladý a zdravý člověk v plném květu života. Předtuchy z jejich dopisů dávají nám nahlédnout do hluboké touhy, kterou tváří v tvář stále se přibližující smrti cítili po míru a po konci této války, do tázání po smyslu své přítomnosti v cizích zemích, jejichž obyvatelům přinášeli jen zkázu a zmar. Tohle přece jako jednotlivci nechtěli. My, kdo ještě žijeme, jsme je všechny znali - ty otce, syny, bratry, strýce, bratrance, sousedy a spolužáky ze školních lavic. My všichni jsme s nimi šli kus krátké cesty, kterou byl jejich život, spojený s tolika osobními nadějemi. Vidíme dosud jejich obličeje, jednou veselé a jindy vážné, jak to nese život. Nesmíme zapomenout jejich ženy a matky. Jak často musely v bezesných nocích znovu a znovu prožívat smrt svých mužů a synů. Kolik jen modliteb musily vyřknout v naději v jejich vyslyšení, ve šťastné shledání, které tolika z nich nebylo dopřáno. Walter Fuchs to byl, kdo mi řekl 1944 o dovolené z fronty: "Vím, že už se domů nevrátím, vzpomínej na mě v dobrém." Tak se i stalo. Odpočívá navěky někde ve slezské zemi a my s tím musíme žít - se všemi těmi našimi - po celá desetiletí dál. Teď mi nechte říci slovo díků a uznání vdovám po padlých ve válce. Ztratily muže a otce svých dětí. Stály tu samy - po vyhnání v cizí zemi. Sotvakdo jim mohl nějak zvlášť pomoci, každý měl dost starostí sám se sebou. Byly nejodvážnější z nás všech. Manželé mnohých z nich byli po léta nezvěstní. Celá ta léta čekání, úzkosti, naděje, den za dnem starost o děti, o denní chleba. Kde braly ty ženy sílu? Zbývala jim jen vůle žít a odpovědnost za příští osud vlastních dětí. Ze všech se stali řádní lidé, kteří vědí, zač svým matkám vděčí.
Naše obec oplakává i své civilní oběti. Náš farář Engelmar Unzeitig byl roku 1940 zatčen a zahynul 1945 v nacistickém koncentračním táboře Dachau na tyfovou nákazu při ošetřování ruských válečných zajatců. Náš pan řídící učitel Heinrich Pascher zemřel hlady v českém sběrném táboře v Plzni. Paula Schacherlová byla jednou z desetitisíců obětí bombardování Drážďan. Josef Schaubschläger byl zastřelen Čechy za humny rodného domu. Leni Jungbauerová byla kus cesty nad celnicí zadržena na útěku a zavražděna zezadu českým vojákem. Byla v jiném stavu. Rovněž na hranici, ovšem až u Jáchymova (Joachimsthal) zastřelili Češi mladého Hermanna Osera, rodem z Huťského Dvora. Spolu s ním zahynuli i dva bratři jménem Honetschlägerovi, jejichž otec pocházel od nás z Glöckelbergu. Adolf Macho skončil v jednom národně socialistickém zvláštním zařízení v Linci. Kéž nyní ti všichni - naši padlí a nezvěstní, jakož i civilní oběti násilí a zvůle, vydávají svými v kovu odlitými jmény svědectví o výjimečně těžké a zlé době. Věřili jsme po válce, že už hůře nikdy nebude. Došlo však k dalším věcem, k dalšímu stupňování lidských obětí. Touto cestou na Glöckelberg, při níž stojíme a kterou nás 1. října 1938 přijely osvobodit německé vojenské oddíly, rachotily v květnu 1945 americké tanky. Vítězná americká armáda nás tehdy nevědomky chránila před českým masakrem. I to budiž tu s díky kvitováno. Poněvadž už od června k nám kradmo přicházeli Češi a předváděli, co nám jejich znovuobnovený stát hodlá splatit za rok 1938. Všechny druhy šikan, které - kromě plynových komor - páchali předtím nacisté na Židech, obrátily se teď proti sudetským Němcům. Ušetřete mne detailů. Nechci jitřit nijaké rány. V červnu se vítězové války sešli v Postupimi (Potsdam) a rozdělili si Evropu. Američtí vojáci nám řekli, že my všichni budeme muset pryč z domova. Nikdo z nás tomu nechtěl věřit. Velká Británie a USA se staly spoluviníky zločinu vůči všem lidským právům. Beneš stanul u cíle a jako ústupek vydal Stalinovi svůj vlastní národ. České vládní dekrety vycházely ze zjištění údajné kolektivní viny sudetských Němců na nacistických zločinech a jejich majetek měl na základě tohoto obvinění připadnout českému státu. Tento zločin, spáchaný na nás sudetských Němcích se ostatně stal nakonec zločinem na svém vlastním národě. Tak je tomu ještě dnes, tak tomu bude ještě dlouho, velmi dlouho. O tom, co bylo Čechy spácháno na naší národní skupině, němě svědčí oněch 241 tisíc lidí, kteří mezi námi chybějí (jde o počet sudetských Němců, jejichž poválečný osud nebyl objasněn a kteří dodnes chybějí v údajně pečlivě vedené osobní evidenci, viz k tomu článek Přemysla Janýra Jedna dlouhá inscenace říšské křišťálové noci po česku - pozn. překl.). Vyhnání jako cesta utrpení mnoha z nás vedla mnoha postrky přes sběrný tábor v Českém Krumlově, hraniční přechod Furth im Wald, se stále neznámým cílem přijímacích táborů (Auffangslager) v Bavorsku, Hesensku, Frankách, Severním Bádensku a Württembersku. Dopravním prostředkem "odsunu" byl dobytčí vagón s asi 30 osobami v něm včetně přípustných 30 kg toho, co si každý jednotlivec mohl vzít s sebou. Po přijímacím táboře následoval "mezitábor" (Zwischenlager) a "koncový tábor" (Endlager), než došlo k umístění do nějaké většinou ubohé komůrky k bydlení. Německo bylo přece poraženou zemí, rozbombardovanou a zničenou, která mohla lidem nabídnout jen hlad - a přitom do ní proudily stále nové transporty s tisíci dalších a dalších. Chtěl bych vzpomenout všech těch našich lidí, kteří od nás po vyhnání přišli do pro ně úplně cizího prostředí. Mám na mysli zejména ty staré venkovany, kteří nikoli svou vinou přišli o všechno, přestali rozumět Bohu i světu, jakož i bezpráví, které na nich bylo spácháno. Jejich synové se většinou dosud nevrátili z války, lépe řečeno nikdo nevěděl, zda ji vůbec přežili. Bez jakékoli pomoci, bez porozumění ze strany kohokoli, často bez otopu a možností něco si pro sebe uvařit, bez finančních prostředků a sotva čehokoli k snědku, bída kam se podíváš tváří v tvář navíc okolí nepřátelsky naladěnému, protrpěli dny sklonku svého života jako zlomení lidé. Za noci, když touha a stesk po domově trápily mysl nejvíce, když bolest v nitru stoupala k sevřenému hrdlu a jen slzy ji mohly odplavit, byli alespoň v duchu zase doma. Jak často se ptali v úplném nepochopení své situace: "Wann kommen wir wieder heim? (tj. "Kdy odtud pojedeme nazpátek k nám domů?" - pozn. překl.) My mladší jsme jim mohli sotva jakkoli ulehčit. Každého z nás soužila nejistota, co a kde zítra sežene do úst. Mohli jsme se snad jen pokusit o jakousi slovní útěchu, že zítra, jednou, někdy, možná bude zase líp. Oni se těch časů už nedožili. Smrt byla pro ně vykoupením. Doma by jim jistě bylo darováno ještě pár let života navíc. Okolnosti spojené s vyhnáním je oloupily o samu vůli žít. Zatímco doma by je provázela ke hrobu celá ves, v cizině stálo pár blízkých či jen známých kolem prosté rakve a jako místo posledního odpočinku jim většinou zbýval zapomenutý hřbitovní kout.
Samozřejmě, jak šla léta krajem, život na vacích a bednách postupně došel svého konce, místnosti se pomalu začaly plnit nejnutnějším nábytkem, stůl, židle, skříň a postel je učinily obyvatelnějšími, novostavby i pro nás určené poskytly konečně lidsky důstojné bydlení těm, kdo jsme dokázali, že nejsme cikánskými kočovníky ani darmošlapy, štítícími se poctivé práce. Ostatní poznali, že za ni naopak umíme opravdu vzít, že se jí nebojíme, že se naopak vyznačujeme pílí, spořivostí a počestností, že jsme si z domova přinesli s sebou um a smysl pro pořádek, že dokážeme znovu začít a přivést svůj život k normálu. Opravdu se postupně takovým stával. I ti starší mezi námi, většinou to byli naši rodiče, počali znovu nabývat dobré mysli a stali se pravým požehnáním pro rodiny, které jsme založili v nových domovech. Pomáhali nám je stavět, ty domy pro naše děti a pro ně samy, žijící tam v nich s námi pod společnou střechou. Stali se znovu svobodnými lidmi, kterým stát pomáhal byť i skromnou podporou a obklopeni dětmi a vnuky měli ve stáří tolik potřebnou i citovou oporu. Ale i tak - až do vysokého věku - byla řeč vždycky o tom, jak bývalo doma. Zemřeli v cizině a přece jejich poslední myšlenky patřily domovu. Tak by to mělo být jednou i s námi.
Na závěr této naší slavnostní chvíle kéž je nám všem dáno setrvat v poznání a vůli, že přese všecku bolest nám Čechy způsobenou jsme připraveni ke smíření s nimi. Za předpokladu ovšem, že dojde k uznání našeho práva na náš sudetoněmecký domov.
Neplatí přece ani pro nás ani pro Čechy nějaká kolektivní vina za přečiny spáchané jejich či naším jménem. Snad se jednou dožijí naši potomci dne, kdy tato prastará cesta bude mít opět své pokračování tam do Čech a tyto kameny nebudou už jen žalovat, nýbrž zůstanou prostě stálou připomínkou toho, co bylo.
Kéž to dopustí Bůh!


Glöckelberg - Geschichte einer Böhmerwaldgemeinde (1992), s. 426-432

A Bůh dopustil. Jenže i když to bylo za pouhé dva roky a tři měsíce poté, co předchozí slova zazněla, jejich autor už nebyl mezi živými. Zemřel téměř na rok přesně před datem politického obratu u nás. Datem jeho skonu v Mähringen se stal 11. listopad 1988, pochován je v severohesenském městě Immenhausen. Ještě v předsmrtném deliriu podle svědectví dceřina hovořil však domovským šumavským dialektem. Ernst Hable byl tehdy šedesát let stár. Narodil se ve Zvonkové 10. března 1928 jako třetí ze čtyř dětí, chodil v rodné obci do školy a v letech 1942-1945 už za války, do níž "Říše" začala brát své chlapce už od šestnácti let, byl studentem učitelského ústavu v Krumlově (tehdy Krummau an der Moldau v říšském záboru). Po vyhnání v roce 1946 žil se svou sestrou Millou, bratrem Karlem a rodiči v bádenském městě Eppingen a vyučil se truhlářskému řemeslu. V roce 1953 odešel do Stuttgartu, hlavního města rok předtím ustavené spolkové země Bádensko-Württembersko. Navštěvoval tam mistrovskou dřevařskou školu (Meisterschule für Holztechnik) a pracoval poté jako technický kreslič u jedné stuttgartské firmy. Na jednom krajanském setkání ve Forchheimu poznal svou budoucí ženu Emmu, roz. Bürgerovou ze Střemil (Richterhof); vzali se roku 1955. Už v Eppingen byl Hable aktivním členem Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft) a ve Stuttgartu dokonce vedl místní skupinu mládeže SL. Už v padesátých letech začal spolu se svým přítelem Seppem Müllerem (ten zemřel v roce 1985 na rakovinu) sestavovat materiály k diaprojekcím o Šumavě a jejím historickém dědictví, které pak zapůjčovali pro krajanské akce. V roce 1955 začal pracovat v architektonické kanceláři Riehle v Reutlingen, v jejíchž službách setrval 33 let až do své náhlé smrti. Zabýval se zejména interiéry za použití dřeva. Se svou ženou a dvěma dětmi, byl to syn Andreas a dcera Regina, přestěhoval se roku 1966 do Mähringen v okrese Tübingen, kde se stal i vášnivým nimrodem. V roce 1975 se poprvé od vyhnání vydal na návštěvu Československa, rodná Zvonková ovšem ležela v nepřístupném vojenském pásmu. Jeho hlavní starostí byla po léta příprava rodácké publikace o Zvonkové, jejíhož vydání (1992) se už rovněž nedočkal, nesporným vrcholem života se mu pak stalo slavnostní vysvěcení památníku v rakouském Schöneben. Dodnes stojí na svém místě, jakkoli nějaký "sudetoněmecký domov" vlastně opravdu nikdy neexistoval. Byla vždycky jen Šumava, po většinu Božího času mlčky šumící les, hovořící po většinu času lidského německou řečí jako ten rozlomený plát kamene.

- - - - -
* Zvonková / Český Krumlov / † Mähringen (BW) / † † Immenhausen (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Chovancem žákovského domova v "Krummau an der Moldau" na Seidelově snímku, datovaném 8. února 1943
Jeho nekrolog na stránkách krajanského měsíčníku

zobrazit všechny přílohy

TOPlist