HELENE HABLEOVÁ
Instinkt
Temné mraky přitáhly i do jejího rodného Vyššího Brodu (Hohenfurth), kde trávila nerušené a šťastné dětství, když tu jako šestiletá zažila příchod německého wehrmachtu. Při své "triumfální cestě" územím Sudet učinil Hitler zastávku i zde. Majitelka domu, kde provozovali Helenini prarodiče malý krámek, pověřila jako přesvědčená národní socialistka (v originále "Nationalsozialistin" - pozn. překl.) malou Helenu, aby "Vůdci" při jeho průjezdu městem vhodila do otevřeného vozu kytici květin. Náležitě si vědomo povinnosti, následovalo děvče pokynu a mrštilo puget promptně (v originále "schleuderte das Bouquet prompt" - pozn. překl.) do špatného kabrioletu. Tato vlastnost, instinktivně konat to správné, provázelo ji odtud už po celý její život.
Sudetendeutsche Zeitung, 2017, č. 4, s. 11
Nepodepsaný text provázející v ústředním krajanském listu udělení stříbrné medaile za zásluhy Helene Hableové v prosinci roku 2016, je nesporně záznamem její rané vzpomínky a stojí svou nelíčenou naivitou rozhodně za zaznamenání. Laureátka ocenění je dlouholetou zpravodajkou rodácké rubriky měsíčníku "Glaube und Heimat", určeného "vyhnaným Šumavanům, přátelům Šumavy a Šumavského muzea v Pasově", jak praví jeho německý podtitul a Peter Fuhrmann, sdílející s ní podle jejich společných příspěvků i tutéž "zpravodajskou" adresu a telefon, popsal osobní profil kolegyně v pozdravu k jejím osmdesátinám na stránkách téhož periodika, provázeném i snímkem zachycujícím oslavenkyni se skupinou gratulantů.
Naše zpravodajka slaví osmdesátiny
Peter Fuhrmann
Helene Hableová, roz. Pecklová (její bratr Sepp Peckl má i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), nositelka stříbrné občanské medaile dolnobavorského městyse Altdorf, slaví s bezpočetnými gratulanty dne 28. června v plné svěžesti své osmdesáté narozeniny. Vedle příbuzných, sousedů, přátel a mnoha spolkových deputací jí přišli popřát štěstí a zdraví zejména za obec, kde žije, starosta Helmut Maier, obecní radní Josef Deitel a za farnost diakon Michael Weigl.
Heli Hable, jak jí všichni říkají, se narodila ve Vyšším Brodě na Šumavě jako druhé z pěti dětí (podle vyšebrodského rodového katastru to byli bratr Josef /*1931/ a Herbert /*1937/, jakož i sestry Anna Maria /*1940/ a Hannelore /*1945/ - pozn. překl.) manželského páru Anny a Josefa Pecklových. Už ve 14 letech byla rodina vyhnána z milovaného domovského města a nalezla v roce 1946 přechodné místo pobytu na statku "Wiethaler-Hof", náležejícím k samotě Aich u městyse Altdorf (dnes je jeho částí - pozn. překl.). Tři roky tam pomáhala Heli v zemědělství, než si v roce 1949 našla práci u firmy SEL v Landshutu a stala se tam kolegyní velmi oblíbenou.
V roce 1954 se oženila s Hansem Hablem, rodákem z Horní Plané (Oberplan), který bohužel roku 2003 příliš časně zemřel. Z manželství vzešly dvě ratolesti: syn Dieter - bohužel rovněž už v roce 2007 zesnulý - a dcera Hildegard. Už roku 1957 se mohla se svými blízkými nastěhovat v Altdorfu do vlastního domu, který si rodina společně zbudovala a ve kterém Heli žije dodnes.
Opravdu nelze tvrdit, že tam tráví klidně svůj sklonek života, poněvadž třeba při jejích spolkových aktivitách o nějaké nečinnosti nemůže být ani řeči.
Už téměř více než 60 let je členkou místní skupiny Sudetoněmeckého krajanského sdružení, které stála po 15 let v čele jako předsedkyně a stojí i nyní jako druhá předsedkyně. V roce 1978 založila navíc v jejím rámci ženskou skupinu, scházející se dosud pod jejím obezřetným vedením jednou za měsíc. Kromě toho je Heli Hableová od roku 1978 členkou představenstva místní skupiny sdružení Deutscher Böhmerwaldbund v Landshutu, zakládající členkou altdorfského vlastivědného a muzejního spolku, aktivní je v místním Frauenbundu (tj. svazu žen - pozn. překl.) a sdružení zahrádkářů. Její srdce však zůstalo lpět na rodném Vyšším Brodě a po mnoho let působí v roli zpravodajky vyšebrodské domovské rubriky měsíčníku "Glaube und Heimat", s čímž je spojeno i spoluorganizátorství vyšebrodských rodáckých setkání v Bad Leonfelden. Stále znovu ji to táhne do ztracených rodných končin a zejména ovšem do proslulého kláštera, kde prožila dětství a při němž pracoval otec jako "Klosterschreiner", tj. klášterní truhlář.
Není tak vůbec divu, že ji v Altdorfu, v Landshutu a okolí nejen její přátelé ze starého domova označují za "královnu Šumavy" a srdce i duši krajanského sdružení. I autor těchto řádek by ji rád ještě jednou popřál všechno nejlepší a vyslovil jí především velký dík za veškeru její práci v zájmu domova a jeho někdejších obyvatel.
Glaube und Heimat, 2012, č. 8, s. 54-55
- - - - -
* Vyšší Brod
