logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ GRILL

Poslední otčenáš jsme se modlili za ty, kdo nás vyhnali z domova


Už od jara 1946 jsme očekávali příkaz k vysídlení (v originále "Ausweisungsbefehl") a ty nejtrpčí chvíle, které nám s ním bylo prožít. Dne 4. srpna 1946 v poledne jsme my Boirovi (tak se u nás po statku říkalo) dostali od českého obecního komisaře (v originále "tschechische Gemeindekomissar" - rozuměj zřejmě komisař z tzv. národního výboru - pozn. překl.) příkaz k odsunu (v originále "die Nachricht /Befehl!/ zur Aussiedlung"). Také rodiny Jörgenových, Fichtoriniových, Gasperlových, Zimmermannových Heinricha i Johanna, Rienmüllerových, Hanslových, Petschlových Wenzela, Misterových, Zottertových a Tildeových, Möchtlinových, Bloslových, Paunerschmüllerových ho obdrželi a s nimi i pan farář Kitzhofer. Ten den byla zrovna neděle a my byli dopoledne v kostele a u hrobu rodičů. Velebný pan farář neměl ani tušení, že tu neděli obětoval mši svatou u nás doma v Polné (Stein), kam Dětochov (Tichtihöfen) příslušel, už naposledy. Panu faráři pověděli ten příkaz k odsunu teprve v neděli večer v 6 hodin (snad že se v tu hodinu zvonilo i na klekání - pozn. překl.). Matriky a farní knihy, klíče ke kostelu a k faře jakož i všechny posvěcené mešní náčiní komisař úředně převzal.
S klidem a odevzdáním do vůle Boží jsme hned začali s balením toho, co jsme si měli povoleno vzít s sebou a skoro celou noc jsme vybírali a plnili těmi věcmi pytle a bedny. Naštěstí jsme mohli ještě vyrozumět naše příbuzné Peternovy, Langerovy, Neubauerovy, Miglovy a Makerovy, aby přišli k pomoci. Čeleď jsme už neměli žádnou (šlo o opravdu velký statek - pozn. překl.). Z dobytka tu byl ještě kůň ryzák (v originále "Fuchs", tj. "fuksa", jak se i na česky mluvícím venkově říkávalo - pozn, překl.), jeden vůl plavák ("Falbel"), tři krávy, dva bejčci, sedm jalovic, čtyři prasata. Balili jsme věcí trochu víc v očekávání, že nám v "táboře k odsunu" (v originále "Aussiedlungslager") něco stejně vezmou, když se bude komisařům zdát, že je to nad povolenou míru (tj. přes 50 kg na osobu) nebo že jde o věci cenné. Byla tu snaha ty nejcennější z nich schovat pod věci horší. Také peřiny (v originále "Tuchenten", tj. "duchny" - pozn. překl.) měly na sobě spoustu povlečení. Tak jsme v jedné peřině jako v pytli nepoškozeny vyvezli hodiny pendlovky (v originále "Pendeluhr"). Na dně dětského kočárku jsme měli zašity zlaté hodinky, řetízky a situační plán domu s okolím. Dokonce šicí stroj jsme s sebou vzali. Děti (měli jsme jich 9, ve věku od jednoho roku do 13 let) si v noci ještě trochu pospaly. My jsme napekli několik pletenců a od příbuzných jsme dostali pytel plný čerstvého chleba. Na cestu jsme si oblekli, co jsme měli nejlepšího, že nám to alespoň neseberou při kontrole.
V ranních hodinách 5. srpna 1946 jsme naposledy plni posvátné úcty a s těžkým srdcem prošli v modlitbách křížem krážem celý statek, stáje i půdy a vykropili všecičko to, co bylo až dosud naším domovem, svěcenou vodou.

"Solange die Geschichte spricht,
hat Frevel nie gesiegt,
nur die Zeit ist die Frage,
und was zwischen Anfang und Ende liegt."
"Co dějiny nás učí,
zločin nadlouho nevítězí,
je jen otázkou času,
kde počne a v čem už pád mu vězí."

Tak to alespoň píše Adalbert Stifter.
Bylo mi, jako by tu byl s námi duch mých rodičů a předků. Nikdy bych nevěřil, že dokážu jednou opustit náš domov bez nejmenší nenávisti a touhy po pomstě vůči těm, kdo nás odsud vyháněli. Musíme děkovat milému Pánu Bohu za tu milost, že nám propůjčil tolik síly v oné těžké hodině zkoušky. Při posledním rozloučení jsme v naší velké sednici ještě jednou poklekli před obrazem Spasitelovým a modlili jsme se o jeho smilování, sílu a požehnání na cestu. Na stole hořela zapálená voskovice.
Poslední otčenáš jsme se pomodlili za ty, kdo nás vyhnali z domova, o milost a milosrdenství Páně i pro ně. I naši sourozenci a příbuzní, kteří sem přišli k rozloučení a odchodu, modlili se s námi. Přišlo mi na mysl, jaká svátost přece jen to je, když se poví domov. Tolik let tu prošlo v modlitbách, v těžké a radostné práci prostřed důvěrně známého rodného stavení už mých rodičů a sourozenců, před námi pak našich předků a vposled pospolu s mou věrnou ženou a paní domu, dobrou matkou našich milovaných dětí. Při posledním překročení prahu jsme pokřižovali navzájem jeden druhého a pokropili se svěcenou vodou. Ve jménu Páně odcházíme s těžkým srdcem. Před statkem naberu do dlaní několik hrstí domácí země na cestu s sebou, bez nenávisti v sobě. Dveře domu jsou pak zamčeny, klíčový otvor přelepen exekuční páskou a klíč předán pak na obecním úřadě. Ve sběrném táboře jsme se později dověděli, že už první noc poté byl náš statek Čechy vyrabován. Nejlepší skříně, příborník (v originále "Kredenz"), psací stůl, křesla a podobně byly odvezeny pryč. Lidé z Květušína (Quitosching) krmili dobytek, poněvadž v Dětochově od této chvíle už nikdo nebydlil. V pondělí 5. srpna 1946 jsme museli být už v 7.00 hodin ráno připraveni k odjezdu do sběrného tábora v Českém Krumlově (Krummau). Na čtyřech žebřiňácích jsme jeli my rodiče s devíti dětmi a švagrová Jörgenka se čtyřmi svými děcky (jejich otec byl stále ještě ve válečném zajetí) i s prarodiči a se všemi jejich věcmi. S vlastními koňmi nás vezl pan Petrach, pacholek od koní. Ostatní žebřiňáky byly naloženy rodinami Peternových, Langerových a Miglových a jejich truhlami, bednami, ranci (v originále "Binkeln") a pytli. Při odjezdu rozezněl Pux zvon na našem stavení (ve štítě jsme měli zvoničku, kde se zvoníval Anděl Páně) a ten měl najednou zvuk tesknota sama. Při křížku u silnice jsme se ještě krátce pomodlili. Když jsme jeli skrz naší farní ves Polnou a kolem našeho kostela, neměli jsme už čas zastavit. Zaskočit na hřbitov jsem ale přece stihl.
Světlo na hrobě zhaslo. U toho hrobu rodičů a předků tam při kostelní zdi jsem měl oči plné hořkých slzí loučení. Trochu posvěcené země, pod níž tam spali, jsem vzal taky s sebou a popřál jsem jim i všem kolem tady spočinulým navěky Boží mír. Budiž Bohu dík, že naši rodiče nemuseli zažít ty trudné hodiny vyhnání.
Pro nejrůznější odbavovací kontroly z české strany muselo nakonec dohromady 15 povozů při odjezdu z Polné ještě pěkně dlouho čekat. Musely být odevzdány všechny policejní doklady a dostali jsme nové papíry k odsunu (v originále "Ausweisungspapiere"). Požadovali na nás i všechny doklady o majetku a ještě nějaké dokumenty, které jsme měli odevzdat. Teprve po dvanácté hodině polední se nakonec vozy hnuly. Cestou se na nás snesla průtrž mračen a krupobití. Naše zavazadla byla promočena skrz naskrz. Děti jsme přikryli koňskými houněmi. Od silnice za Polnou jsme se mohli naposledy ohlédnout na Dětochov a Oslí vrch (Eselberg) při něm. Po bouřce byl zase krásný parný letní den a odpoledne kolem páté hodiny jsme dorazili do krumlovského sběrného lágru. V něm se na nás hned obořily české stráže v uniformách a poháněly nás k tomu, abychom věci vyložili na cestu a nechali povozy odjet pryč. Stáli jsme tu teď s našimi devíti dětmi u hromady našich věcí. Každé rodině byla zavazadla a všechno v nich kontrolováno jednotlivě. U nás už nic nového cenného nenašli a taky nevzali. Jenom peněženky vyprázdnili všem a zase kontrolovali podrobně veškeré doklady. Věci byly pak přeneseny do baráků se třemi postelemi na malém prostoru pro nás jedenáct lidí. Lidé, co měli příliš věcí nebo nějaké lepší, museli je přenést do "odvšivárny" (v originále "Filzkammer", kde jim co bylo cennějšího zase sebrali. Bylo už hodně pozdě večer, když jsme dostali vypít něco černé kávy. Trochu jsme se odstrojili a úplně vyčerpaní usnuli. Díky Bohu jsme v krumlovském lágru měli strávit pouhé tři dny. Protože jsme měli tolik malých dětí, nebyl jsem z tábora nasazen na žňové práce a uvolnili mě k dalšímu transportu. Latríny byly v naprosto odporném stavu a v těch vedrech opravdu děsivě páchly.
Toho rozrušení, co nám jen bylo zakusit! Našeho syna Adolfa chtěli Češi odvést, poněvadž byl podezřelý, že vzal aktovku. Omyl se vysvětlil. Naše věci byly přitom českou finanční stráží několikrát znovu prohledány se závěrečnou výtkou, že je jich příliš mnoho. Šlo o to, že si naši příbuzní téhož příjmení jako my uložili věci své. Byli jsme požádáni, vydat jednu truhlu s věcmi do už zmíněné "odvšivárny", jinak že nám bude polovina všech zabavena. Menší truhlu nám pak na mou prosbu svěřili a my ve spěchu stačili něco toho lepšího z ní vzít a nahradit postradatelnějším obsahem. Bohužel v té vydané truhle byly ukryty i různé papíry. Dostal to všechno i s ní jistý Erneker z Kozí Stráně (Gaisleiten), který mi později už v Německu ty dokumenty jako třeba dohodu o předání, jednotnou hodnotu (v originále "Einheitswert") aj., poslal do Wasseralfingen. Dne 9. srpna 1946 ráno jsme museli svá zavazadla vynést před baráky a čekat tam na odvoz k nádraží. Já jsem byl přidělen vedoucímu vagonu číslo 40.
Vlak určený k našemu odsunu sestával ze 40 dobytčích vagonů, které měly pojmout celkem 1200 osob, tj. na každý vagon 30 osob i s jejich zavazadly. Nás bylo jedenáct a měli jsme cestovat společně s rodinou Petschlovou o 9 lidech. K tomu přibyla ještě Anna a Jordan Pruchovi, dále ze vsi Javoří (Michetschlag) Januschkova rodina, jichž bylo sedm. Každé z vyhnaných osob bylo velitelem vyplaceno 500 marek tzv. "Austreibungsgeld" (česky by se vlastně asi řeklo "odlučného" - pozn. překl.). Zavazadla byla spěšně naházena do vagonů ještě předtím, než nás v lágru nechali nastoupit a v doprovodu české soldatesky pochodovat směrem k nádraží. Děti směly být vezeny v dětských kočárcích. Na nádraží byly všichni nahnáni k dobytčákům podle toho, kde měl kdo své věci a po nastoupení posuvná vrata vagonů zvenčí zajištěna. Tělesně postiženým a dětem nastupování nešlo právě nejrychleji a pak přišly na řadu všemožné posměšky a nadávky z české strany, poněvadž vlak se už chystal k odjezdu. Byli jsme ovšem všichni docela otupělí. Venku ten nejnádhernější letní den a my zamčeni v dobytčích vagonech. Museli jsme si to uvnitř alespoň trochu uspořádat, aby úplně vyděšená malá děcka měla koutek pro sebe, kde by se mohla uvelebit.
Cesta vedla z Budějovic (Budweis) spíše do českého vnitrozemí a my byli sklíčeni obavou, že nás nakonec vezou někam daleko na východ. Na nákladním nádraží vlak ale přesměrovali na trať Strakonice-Plzeň-Domažlice (Taus) do bavorského už Furth im Walde. Odtud cesta pokračovala na Norimberk (Nürnberg), Augsburg, Ulm a Aalen. Dobytčáky jsme nesměli kromě zastávky ve Furth im Walde během třídenní jízdy opustit. Nezbytná potřeba musela být konána do nočníku. Na českých nádražích jsme byli navíc předmětem urážek a posměchu. Na posledním českém nádraží v Domažlicích byli vedoucí vagonů dotazováni českým a americkým majorem, zda nejsou přepravováni nějací Češi či smíšená manželství a zda má každá osoba svých 500 marek "vyhnanecké dávky" (v originále jak už předtím uvedeno "Austreibungsgeld") a 50 kg zavazadel. České stráže opustily vlak, když jsme překročili hranice ve Furth im Walde a my si ulehčeně oddechli.
Dne 9. srpna 1946, byla sobota, jsme tedy v 11 hodin dorazili za krásného počasí do Furth im Walde. Tam vlak delší dobu stál a dostali jsme velice dobře najíst i s proviantem na další cestu. Byli jsme tu i prohlédnuti, překontrolováni a odvšiveni práškováním (v originále "eingestaubt"). Tlampači bylo vyvoláno několik různých osob, dvakrát i já. Američané chtěli vyměnit české peníze. I se známými jsme se tu setkali. Odpoledne nastal odjezd směrem na Norimberk a Augsburg.
Vezl nás poslední ze 40 vagonů. Náhlým zabrzděním vlaku se všechno ve vagonu zřítilo dopředu. Brzdy nefungovaly, poněvadž v prvním z vagonů, ve kterém jeli Misterovi, se zavařilo ložisko nápravy. Vagon museli vyměnit. V našem už tak dost temném vagoně se ještě setmělo, když venku za noci nastala bouřka s krupobitím.
Bohu poručeni jsme se všichni společnou cestou hodně modlili, jeden růženec za druhým. Zpívali jsme i mešní písně, abychom, ještě na českém území, přehlušili české nadávky zvenku. V noci z 10. na 11. srpna jsme jeli z Augsburgu do Ulmu. Zvony ulmské katedrály (v originále "Ulmer Münster") nás zdravily k ranní modlitbě, k díku a k chvále Boží. Dál nás vedla cesta na Heidenheim až do Aalen-Wasseralfingen. Tamní krajina učinila na nás velice dobrý dojem. Toužebně jsme už očekávali cíl našeho putování. V pondělí odpoledne 11. srpna 1946 dorazili jsme tak konečně od jihozápadu sem do Wasseralfingen. Zklamalo nás proto, že tu slunce jako by vycházelo a zapadalo jinak než dosud. Od nádraží nás vlečka od hutí dopravila k barákům, které nám byly určeny k přechodnému pobytu, vagony byly vyloženy (za deště) a věci přeneseny do baráků dovnitř.
Bylo tu dost jídla ze společné kuchyně. Následujícího dne nastaly lékařské prohlídky, očkování a důkladná očista. Žili jsme v barácích toho přestupního lágru po deset dnů a dalo se to snést. Dne 21. srpna odvezli rodinu Pruchových, Petschlových aj. do Unterwilflingen. Zůstali jsme najednou skoro sami. Nazítří, tj. 22. srpna 1946, jsme s traktorem jeli do Unterwilflingen, kam jsme dorazili večer a vyložili svá zavazadla a truhly před tamní radnicí.
Nikdo nám nedokázal povědět, kam se teď máme vlastně podít. Seděli jsme s dětmi na rancích před budovou radnice a už se stmívalo. Přicházel starosta Stempfle a obecní radní, aby zasedli kvůli nám ke zvlášť svolané schůzi. Šli kolem nás, pohrdavě o nás mezi sebou cosi utrousili při letmém pohledu a ani se nenamáhali odpovědět nám na pozdrav. Potom bylo slyšet v zasedací síni nějaký křik, nadávky a vřavu, která rostla. Zakrátko nato opouštěli jednotliví radní budovu za dalšího spílání a bouchání dveřmi, při čemž vrhali směrem k nám vzteklé a nepřátelské pohledy. Nikomu z nich jsme nestáli za slovo soucitu či lidské účasti. Poté vyšel ven i starosta Stempfle sám, ještě zřetelně rozrušen. Snažil se nám vysvětlit, že pro tak velkou rodinu tu není v žádném případě místo. Jeho vzrušené řeči ve švábském dialektu jsme sotva rozuměli. Nakázal nám, abychom truhly a bedny složili do radničního průjezdu a rance a pytle pak nahoru na půdu.
Tam byla i malá místnost obecní šatlavy s dřevěnou pryčnou, na kterou jsme se i se svými ranci měli uložit ke spánku. Jenže celá šatlava stačila tak k tomu, aby se nás jedenáct dokázalo směstnat na její podlaze. Půda byla plná potrhaných sáčků s jedem proti krysám a jiným škůdcům. Petschlovi a Pruchovi si našli už den předtím pro sebe v místě příbytek a teď nám pomáhali. Donesli nám dokonce i teplou kávu. Až do začátku září 1946 jsme tak bydleli v městské šatlavě, vybaveni jen jedním lihovým vařičem na ohřátí skromné stravy. Do hostince jsme si chodili vařit kávu. Pomáhali jsme o žních zdejším sedlákům a dostali jsme za to mléko a chleba. Vodu jsme si musili nosit od studny na návsi, ve které plavala zdechlá drůbež. Děti chodily do vesnické školy. Dostali jsme sice potravinové lístky, avšak nijakou přihlášku k pobytu.
Farář nám odepřel poskytnout nějakou místnost. Jak jsme se dověděli od místních lidí, měli jsme dostat k pobytu starou nepoužívanou už školní třídu, což farář D. odmítl s tím, že tam chce vyučovat náboženství. Nedovedl nám dát nijakou útěchu ani naději. Poznámky a výčitky, které vznášel proti nám, se tu stydím uvést. V tom postavení nám nezbývala než pevná víra, důvěra v Boží moc a stálá modlitba.
Bohu patří všechen dík za to, že nám dal milost a sílu. Když měly být naše děti školou povinné přijít na pobyt a práci k jednotlivým sedlákům, odmítli jsme to. Dne 30. srpna jsem jel do Aalenu za americkým vládním komisařem pro uprchlíky Deppnerem, kde jsem se dověděl, že se máme vrátit nazpět do baráků ve Wasseralfingen. V sobotu 7. září 1946 nás tam odvezlo nákladní auto zpátky do baráku č. 9. Z balkonu nám na rozloučenou mával v Zipplingen pan farář. Díky Bohu jsme konečně zase měli obytnou místnost se třemi kovovými postelemi a vedoucí tábora nám dokonce přidělil i malá plechová kamínka. Dne 30. září jsem dostal práci v podniku uměleckých řemesel Graule-Lang za 80 feniků hodinové mzdy do 30. července 1947. Pak jsem působil jako pomocný dělník v hutním závodě a vedle platu jsem měsíčně dostával navíc 37,- marek podpory. V listopadu 1946 jsme přesídlili do baráku č. 1 a větší obytné místnosti. - Pro nezdravé bytové podmínky ale později onemocněla matka i dvě z dětí a musely se delší čas léčit na jedné klinice. Za těch okolností nám nakonec dali oprávnění pořídit si vlastní bydlení. Po mnoha těžkostech a usilování mohla rodina získat nový byt ve Wasseralfingen a v lidsky důstojných podmínkách tu najít konečně druhý domov.


www stránky Schönstatt Patres

Z 10 dětí Franze Grilla se staly dvě z dcer Schönstattskými sestrami Mariinými, jeden syn Schönstattským bratrem Mariiným a jiný jedním ze Schönstatt-Patres (o "Šenštatském" hnutí s počátkem v osudném roce 1914 a o jeho zakladateli P. Kentenichovi, který prošel peklem nacistických koncentračních táborů i poválečným vyhnanstvím do USA, než byl papežem Pavlem VI. uznán za významného iniciátora vnitřní obnovy katolické církve, viz česky základní poučení na www stránkách Schönstattského hnutí v České republice), další děti pak účastníky Rodinného a Mužského díla Schönstattského hnutí, z jehož německých internetových stránek jsme převzali originální text vzpomínky šumavského sedláka na poválečné vyhnání z domova. Dne 1. května roku 1957 při "zasvěcení rodiny" došla její dějinná zkušenost výrazu ve slovech modlitby: "...děkujeme Ti, Boží matko, žes nás tak vedla mateřskou rukou." Statek v Dětochově (Tichtihöfen), kde se Franz Grill 24. června 1896 narodil, je poprvé připomínán už roku 1268, kdy zvíkovský purkrabí Hirzo (česky také Hrz či Hýř) daruje 12 usedlostí, mezi nimi i Dětochov (uvedený zde jménem "U ditka"), klášteru zlatokorunskému. V pozdějších stvrzeních této darovací listiny čteme 1284 označení Durohzlag, 1348 a 1384 Ditohzzlag, v urbářích novějších dat 1445 Dietlehovice, 1483 Diethof, 1493 Detichow, při generální vizitaci 1681 Höffl, 1781 Duchtihof, u Schallera 1789 Höfen či Duchtihöfen, u Sommera 1841 Tichtihofen a Duchtihov. Na statek zvaný původně Simandlovský (Simonlofskyhof), připadlý po smrti Simandlově ještě před rokem 1595 Rožmberkům, dne 4. října roku 1601 přenechaný však Petrem Vokem z Rožmberka jeho úředníkovi Janu Nigrinovi (1603 obdařenému šlechtickým přídomkem "von Schwarzenbach", tj. "z Černé", zesnulému pak 9. srpna 1623) k volnému užívání pod jménem Kwittosin (mělo by znít "dvůr Květušín ve vsi Dětochov"), hospodařil od roku 1610 Augustin Bayer, který se sem přiženil z Olšiny (Langenbruck) a po němž se pak usedlost až do svého zániku ve dvacátém století "po chalupě" nazývala Boirhof, se prvý Grill, křestním jménem Matthias, přiženil až roku 1893. Pocházel z Hrdoňova (Heinrichsöd), kde se narodil 22. ledna 1868. Tři roky po svatbě se mu narodil syn Franz, autor našeho vzpomínkového textu. Roku 1932 si i on přivedl na rodný Boirhof (byl to tenkrát už největší statek v celé farnosti a měl neuvěřitelných 82 hektarů pozemkového majetku, z toho 40 hektarů lesa) nevěstu: byla to Hermine Rienmüllerová z Polné, ze stavení zvaného postaru Vichterinihaus. Zachovala se vzácná fotografie, jak kluci ze sousedního Květušína (Quitosching) koledují o výslužku na dvoře u Boirů o Velikonocích 1938, kdy se už schylovalo k budoucím katastrofám. Když v červenci roku 1961, patnáct let po neblahém odsunu, psal rodácký čtrnáctideník Glaube und Heimat o poválečných osudech deseti dětí Grillových, zabralo to všechen prostor vyhrazený rodáckému zpravodajství z Polné a okolí. Dalších 15 let nato otiskl už jen jednou měsíčně vycházející týž titul v prosincovém svém čísle snímek setkání rodiny Grillovy (Franz Grill skonal 28. srpna roku 1965 v nemocnici města Aalen /spolková země Bádensko-Württembersko/, jehož částí je rovněž Wasseralfingen, kde byl tři dny nato za zvuků Hartauerovy "šumavské hymny i pochován), kde ta nezlomná lidská pospolitost z někdejší osady Tichtihöfen zabírá málem náves. Tomu říkám Dětochov! napadne tě při pohledu na ně, věrná dítka Matky Boží.

- - - - -
* Dětochov / † Aalen (BW) / † † Wasseralfingen, Aalen (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Květušínští kluci s řehtačkami na dvoře u Boirů o Velikonocích roku 1938
Svážení dříví v lese u Dětochova
Hrdoňov, odkud pocházel Grillův otec Matthias, na snímku z roku 1950, dva roky předtím,
než byl docela srovnán se zemí
Hrdoňov na leteckém snímku z roku 1949 a s novou zástavbou rekreačních objektů z roku 2008Hrdoňov na leteckém snímku z roku 1949 a s novou zástavbou rekreačních objektů z roku 2008
Hrdoňov dnes z paluby lodi na Lipenském jezeře

zobrazit všechny přílohy

TOPlist