logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF GERSTENDÖRFER

Gymnasium Rosense 1584-1777


"My Vilém Ursinus z Rožmberka, vladař domu rožmberského, rytíř zlatého rouna, posvěceného císařského Veličenstva tajný rada a vrchní purkrabí Království českého - dáváme všem ve známost a na vědomí (v originále "thun allen kund und zu wissen" - pozn. překl.):
že jsme - dále kráčejíce v bohulibých stopách našich předků - - kteří vzplanuvše svatým nadšením pro věčnou vznešenost Boží (v originále "für ewige Majestät" - pozn. překl.) a hoříce nadšeným usilováním podporovat zbožnou úctu k ní, sebe sama a své jmění zasvětili šíření pravého katolického náboženství (v originále "Verbreitung der christkatholischen Religion" - pozn. překl.);
kteří na těchto svých panstvích (které nám Boží milostí připadly jako právoplatné dědictví) ke cti a slávě Boží nejen zřizovali chrámy Páně a posvěcená obydlí zbožných mužů, nýbrž také je, aby tak v klidu a míru dostáli svým svatým povinnostem, vybavili vlastním majetkem a ročními důchody;
poté co jsme zjistili, že tomuto našemu katolickému náboženství, jež naši předkové s takovou horlivostí, s takovým úsilím a péčí, starostlivostí a námahou podporovali, hájili a ochraňovali, pro nedostatek dělníků na vinici Páně hrozí na územích našich panství naprostý úpadek
(v originále "gänzlich in Verfall zu gerathen drohe" - pozn. překl.), -
abychom rozhodnutím v pravý čas tomuto velkému nebezpečí předešli, -
pevně jsme ve svých obavách zaměřili naši obzvláštní pozornost k tomu, abychom všechny prostředky zvláště vhodné takový vratký stav věcí napravit a napevno srovnat
(v originále "einen solchen schwankenden Stand der Dinge zu stützen und zu festigen" - pozn. překl.) učinili sobě k službám a všemi silami se pokusili hrozícímu úpadku zamezit."
To byly podle doslovného znění zakládací listiny krumlovské jezuitské koleje (v originále "nach dem Wortlaute des Stiftbriefes des Krumauer Jesuitencollegiums" - pozn. překl.) důvody, jež pohnuly Viléma z Rožmberka k tomu, aby povolal do Českého Krumlova (v originále "nach Krumau" - pozn. překl.), kteří měli působit proti šíření protestantismu a převzít výchovu mládeže.
Dne 7. března 1584 dorazili dva kněží a dva laičtí bratří z jezuitské koleje v Třeboni do Krumlova (přivedli s sebou i 14 chudých studentů z Prahy a bydlili prozatím v tzv. bursovním domě, jakési hudební škole vedle svatovítského kostela, viz k tomu diplomová práce Lucie Jandové Hudba v Českém Krumlově (2007), uložená v knihovně Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a zmiňující ústav Bursa nova rosensis, založený roku 1586 Vilémem z Rožmberka, který na ni přenesl důchody staré "bursy", zvané Bursa rosenbergica a při farní škole u kostela sv. Víta doložené už ve 14. století, podrobněji pak jsou počátky koleje vylíčeny ve stati Veroniky Lombartové, pojaté do obsáhlého sborníku Český Krumlov - Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví (2010), s. 691-712 - pozn. překl.).
(...)
Aby byl jezuitům a škole zbudován řádný domov, poskytl Vilém z Rožmberka městu Krumlovu k výstavbě koleje 2300 kop míšeňských v hotovosti a k témuž účelu dal vykoupit a městu předat osm domů (Karel Veselý ovšem v brožuře Curriculum vitae jednoho památného domu v Českém Krumlově /1971/ a Lombartová ve zmíněné už stati rovněž uvádějí, že "zakladatel požádal město, aby na stavbu přispělo splátkou na sumu 7700 kop grošů míšeňských, které vrchnosti dlužilo na účet odúmrtí; mělo vykoupit ony měšťanské domy, které byly určeny ke zboření" - pozn. překl.) a několik zahrad mezi farním kostelem svatovítským a Horní branou (vcelku za obnos více než 19 tisíc zlatých). Na stavební ploše takto získané byl na svátek sv. Josefa dne 19. března roku 1586 za přítomnosti krumlovského děkana Urbana Suchodema, rožmberského kancléře Jindřicha z Písnice a hradního hejtmana Jetřicha Slatinského ze Slatinky položen základní kámen (Lombartová ve stati už zmíněné uvádí i osoby jiné, viz s. 695 sborníku Český Krumlov - Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví (2010) - pozn. překl.) a budova posléze roku 1588 i dokončena.
(...)
Žáci, celkem 154 do počtu, byli rozděleni do pěti tříd a jezuité je začali vyučovat se stejnou horlivostí jako úspěchem. Zahájení studia (tj. výuky v gymnáziu - pozn. překl.), jehož se účastnil osvícený zakladatel s chotí Polyxenou a celý jeho dvůr, bylo slavnostní; kromě latinského a řeckého proslovu (Lombartová píše o řecké a latinské modlitbě a odvolává se jako i na jiných místech k opisu jezuitské kroniky, uložené v archivu vyšebrodského opatství pod sign. HA 55A, kart. 20 - pozn. překl.) byl ozdobou slavnosti i dialog tří (tedy vlastně trialog - pozn. překl.) tří nedbalých studentů, kteří za svou námahu vyžadují patřičnou odměnu (tady si Lombartová stěžuje, že kronikář prý neuvedl námět dialogu - pozn. překl.).
Už zmíněná, dne 23. dubna 1588 vystavená a císařem Rudolfem II. jako králem českým v Praze dne 27. prosince 1588 potvrzená zakládací listina (fundace) vypočítává i následující koleji jejím zakladatelem přiřčená práva a darování (opis fundace se nachází v českokrumlovské pobočce Státního oblastního archivu v Třeboni, Jezuité, sign.I. 3K2. - pozn. překl.):
budova koleje a prostor od fary až po městskou bránu se rozkládající, za městskou branou položená zahrada (podle jezuitské kroniky "ad iactum sagithae", tj. na dostřel šípu", viz Lombartová - pozn. překl.), haltéř ve dvoře mlýna "Na rybníce" (Weihermühle) pod hrází krumlovského rybníka (Gerstendörfer v poznámce pod čarou /psáno 1895/ uvádí: "Rozlehlý Weihermühle dosud existuje, haltéř na ryby je však zpustlý a rybník, který se rozkládal od mlýna až po dnešní lesní správu, byl později vysušen a přeměněn na louku, zatímco do skaliska, které ho dělilo od Vltavy, byl učiněn hluboký zářez. V době, kdy rybník napájený potokem Blätterbach /Polečnice/ ještě existoval, voda z něj přepadající plynula pod Plášťovým mostem /Mantelbrücke/ nad krumlovským zámkem do Vltavy, pročež za záplav býval Parkán /Parkgrabengasse/ pravidelně pod vodou, jak je ze starých písemností patrno." - pozn. překl.), les v Zadní Výtoni (Hinterheuraffl) s právem plavit v něm poražené dřevo po Vltavě (Moldau) a složit je ve dvoře koleji darovaném (právo lovu v tom lese si dárce ponechal pro sebe i své potomky), právo na dodávku vody z veřejného dřevěného potrubního vodovodu bez povinnosti příspět na jeho vylepšení, právo smět na rožmberských panstvích ustavovat učitele jen na návrh rektorův, jakož právo na tyto roční příjmy: 1200 kop míšeňských z důchodů města Prachatice (polovinu ve svátek sv. Jiří a polovinu o sv. Havlu), z obilných sýpek panství Krumlov pak ročně 120 korců žita, 60 korců pšenice, 35 korců ječmene, 10 korců hrachu a 20 korců ovsa.
Všechny zmíněné příjmy a darování mají být osvobozeny od dávek, odvodů a daní. Kromě toho všeho daroval zakladatel koleji velkou zahradu na levém břehu Vltavy.
Tak získala jezuitská kolej a gymnázium v Krumlově důstojný domov, zatímco seminář zatím zůstal umístěn v rovněž už zmíněné rožmberské burse. Kolej nabyla brzy významné vážnosti a rozmnožila během následujících let mimořádnou měrou své majetky a svá práva a poněvadž její osudy jsou natolik niterně spjaty s existencí gymnázia, můžeme ty změny uvést podrobněji. Když v roce 1590 byla k dosavadním gymnaziálním třídám připojena rétorika (roku 1650 ji tu krátce vyučoval Bohuslav Balbín, než odešel do Klatov - pozn. překl.), zvýšil Vilém z Rožmberka příjmy koleje o 500 tolarů ročně a daroval gymnáziu významnou knihovnu. Kolej sama zakoupila téhož roku 1590 budovu protilehlou řádovému domu. Vilém z Rožmberka dal postavit v roce 1591 za obnos 2000 tolarů dřevěný most k zahradě na druhém břehu Vltavy (Gerstendörfer poznamenává, že když most 1638 zničila bouře, byl obnoven, že však dnes /psáno 1895/ už neexistuje - pozn. překl.) Dále dal pořídit pro knihovnu gymnázia 10 "kosmografických map" a další knihy za 370 tolarů. Roku 1591 daroval Vilém koleji patronátní právo nad krumlovským arciděkanským beneficiem a kostelem svatovítským, takže rektoři koleje až do roku 1773 reprezentovali arciděkana.
Roku 1592 Vilém z Rožmberka zemřel. Jeho nástupce Petr Vok připravil koleji značné těžkosti (jejich výčet lze najít ve zmíněné už stati Veroniky Lombartové podrobněji - pozn. překl.).
(...)
V roce 1602 koupila kolej od Abrahama Albina tajně dvůr Vlaštovičník (Schwalbenhof). Roku 1613 bylo kolejí postaveno divadlo pro představení jejích chovanců. Dne 23. dubna 1623 odkázal Mathias Hölderle ze Schattenberka, někdejší krumlovský primátor, koleji svůj statek u Dobrkovic (praedium prope Turkowitz), Hamerský mlýn spolu s jeho pozemky a pro studentskou nadaci 4000 zlatých v hotovosti a za to, čeho se v ní do obnosu nedostávalo, statek Horní Dlouhá (Langendorf). Kromě toho nabyla kolej od pana Jana Oldřicha knížete z Eggenberka "die Güter der verstorbenen Aulerin" (tj. "statky zemřelé Aulerové" - pozn. překl.), rozuměj statek Římov (Rzimau), zapsaný do zemských desek roku 1667. V roce 1636 koupili jezuité dům v Horní ulici za 300 zlatých, postavili do roku 1652 seminář, dnešní (psáno 1895 - pozn. překl.) budovu gymnázia (po druhé světové válce až do současnosti sídlo Regionálního muzea v Českém Krumlově, kde obnovené německé gymnázium zahájilo činnost v roce 1871 a setrvalo tam až do roku 1945 - pozn. překl.) a získali roku 1687 tzv. "Cikánský dvůr" (Zigeunerhof, Czikow) a ves Vrcov (Wrzau), oboje dříve náležející rožmberské burse. V roce 1662 byl postaven dům v Jezuitské zahradě (Jesuitengarten), který měl význačnou rozlohu, poněvadž se prostíral od barvírny (tam, kde se dnes /psáno 1895 - pozn. překl./ nachází budova měšťanské školy) až k mostu u Střelnice (Schießhausbrücke). Rpku 1717 odkázala paní kněžna Marie Ernestine z Eggenberka koleji 3000 zlatých.
Poněvadž podle nejvyššího císařského vlastnoručního listu (v originále "nach Allerhöchsten Handbillet" - pozn. překl.) ze dne 9. října 1773 majetek zrušeného jezuitského řádu připadl studijnímu fondu, nabyl tím tento kapitálie krumlovské koleje (bez započítání peněz semináře) ve výši 21518 zlatých a výnos z nemovitostí. Není bez zajímavosti zde uvést, komu a za jaké obnosy byly reality, nakolik je to z akt patrno, prodány:
Jeho Jasnost Josef Adam kníže zu Schwarzenberg koupil lékárnu koleje včetně zařízení za 3000 zlatých, Hamerský mlýn včetně lesa u Novosedel (Neusiedl) a jiné dva pozemky k tomu náležející za 5400 zlatých, statek Římov s Vrcovem a Horní Dlouhou za 36709 zlatých a 31 a půl krejcaru,
město Krumlov koupilo zahradu s budovami na ní se nacházejícími (tzv. Jezuitský dvůr /Jesuitenhof/) za 2680 zlatých (v roce 1779 znovu za 3000 zlatých prodáno Johannu Pinskerovi), u obecního Fryčkova dvora (Fritschkohof) ležící pole o dvou korcích setby za 220 zlatých, les v Zadní Výtoni (u někdejšího kláštera pavlánů - pozn. překl.) za 17110 zlatých, syndik Stejskal pak haltéř na ryby u zmíněného už mlýna "Na rybníce" (Weihermühle) za 17 zlatých.
Ze zakládací listiny z roku 1588 vyplývající darovací závazky (ročně přes 1700 zlatých) byly nyní panstvím Krumlov převedeny na studijní fond. Budova koleje se stala kasárnami.
(...)
Jak už připomenuto, bylo gymnázium otevřeno roku 1584 a šest let nato (1590) doplněno rétorikou jako šestou třídou k dosavadním pěti. Aby ústavu pro prvý čas přivedl žáky a rozšířil jeho ohlas, povolal roku 1592 Petr Vok z Rožmberka do Krumlova deset urozených jinochů s jejich vychovateli, Adam z Hradce poslal 15 žáků ze svých vlastních panství a biskup z Pasova (Passau) své synovce, což způsobilo, že sem přišlo i mnoho synů pasovských měšťanů, kteří dříve studovali v Ingolstadtu či Řezně (Regensburg). Pro ně všechny byly ve městě pronajaty byty. Nějaká zvláštní opatření pro podporu frekvence žáků nebyla později nezbytná, poněvadž se ústav brzy těšil výtečné pověsti, takže už v roce 1607 tu studovali synové vážených rodin - stačí uvést jména Šternberk (Sternberg), Harrach, Preiner ad. či skutečnost, že arcivévoda Leopold, biskup pasovský dal na své náklady v Krumlově studovat syny svých méně majetných šlechticů a opat z Garsten se stal horlivým podporovatelem školy. Roku 1598 musily být pro morovou ránu školy uzavřeny a v letech následujících povstaly mnohé nesnáze následkem existence protestantské latinské školy. Žáci obou ústavou žili v neustálých střetech, vrcholících hojnými rvačkami. Už v roce 1595 byli dvažáci jezuitského gymnázia citelně potrestáni za to, že neprokázali náležitou úctu kazatelům v kolemjdoucím pohřebním průvodu. Jeden z nich, knížecí poddaný, byl zmrskán pruty, ten druhý držen po osm dní v pevnostní věži. Roku 1598 byl jeden katolický žák, naslouchající kázání v protestantském kostele, zbit a sražen k zemi, když pak prchal, házeno po něm kameny. Poněvadž samy šlechetnější z luteránů ten případ velice rozhněval, dali pachatele uvrhnout do okovů.
Poté, co Petr Vok odepřel vyplácet 500 tolarů na rétoriku a jezuité musili dluh zapravit za něho, byla třída a její seminář roku 1602 přeloženy do Jindřichova Hradce, už šest let nato (1608) však na příkaz generála řádu "po odstranění dosavadních těžkostí" znovuotevřeny a od té doby fungovalo gymnázium opět v plném rozsahu.
Počátkem třicetileté války v roce 1618 obrátily se prvé útoky protestantů vůči jezuitům (následující odstavce jsou převzaty doslova z latinsky psané jejich kroniky) a bylo rozhodnuto všechny jezuitské koleje zrušit. Krumlovští jezuité sice krátce doufali, že se to na jejich ústav vztahovat nebude, když byl ale rektor dne 25. května varován jedním z Prahy se navracejícím přítelem, dal hned 31. května zakládací listinu koleje a jiné důležité věci dopravit jedním duchovním a jeho průvodcem do Pasova. Dne 6. června téhož roku do Krumlova nečekaně dorazili tři urození poslové, mezi nimi jeden katolík, a předali rektorovi jednadvaceti pečetěmi opatřený list českých stavů. Ten ho vyrozumíval, že členové řádu jdou dáni do klatby a následkem opožděného předání listu jim je dopřáno toliko jeden a půl dne k tomu, aby vycestovali z Čech.
Zpráva o uvalení jezuitů do klatby se po Krumlově rychle rozšířila, zejména pak mezi nekatolíky, kteří obdrželi ke své radosti zprávu o listu ještě předtím, než byl vůbec předán. Rektor se poradil s patres a shodli se všichni v názoru, že musí ustoupit násilí a odtáhnout z města. Obrátili se na hradního hejtmana Zikmunda Turnovského z Turnštejna, aby jim přistavil koně a vozy pro přepravu některých věcí a méně tělesně zdatných duchovních, kterémužto přání bylo ochotně vyhověno hned následujícího dne, tj. 7. června roku 1618.
Na žádost rektora chvatně svolaný městský senát vzal jeho sdělení s obecnou bolestí na vědomí - radu zůstat nedal nikdo z přítomných. Když rektor viděl, že z této strany nelze očekávat nijaké zastání, obrátil se na senát jen s prosbou, aby kolej se vším, co k ní náleží, vzal pod svou ochranu, což mu bylo i přislíbeno.
Mezitím se zpráva o odchodu jezuitů ve městě vyvolala značný rozruch. Ráno 7. června, když chtěli žáci dát svým učitelům poslední sbohem, prodralo se velké množství studentů a jiných lidí, toužících po almužně, aniž by jim v tom mohl stařičký vetchý fortnýř nějak zabránit, do dvora koleje a odtud dovnitř do místností. Bez vědomí rektora, který byl zaměstnán přípravami k odjezdu, bylo rozdělováno šatstvo, knihy, peřiny a jiné věci, ba i postele vyhazovány těm stojícím venku ve dvoře. Vína a obilí se už s předchozím svolením rektorovým zbavováno rozprodejme, zčásti aby se výnosem navýšily peníze potřebné na cestu, zčásti aby nezůstaly nijaké zásoby kacířským vojákům, čekajícím na vstup do koleje. Knihy byly dílem, poněvadž je ve spěchu nebylo možno spálit, házeny samotnými jezuity do řeky Vltavy, dílem byly přeneseny k jistější ochraně do sakristie. Poté, co rektor vypravil téměř všechny řádové bratry na cestu a předal klíče od koleje veliteli města, odcestoval sám s několika ještě zbylými dne 8. června do Pasova a zanechal v Krumlově jen jednoho nemocného kněze a dva bratry laiky.
Během nepřítomnosti jezuitů byla kolej opakovaně z různých stran a posléze od vojáků vystavena útokům a rabování; přitom nebyly ušetřeny ani knihy, ztráta, kterou jezuité považovali za nejtvrdší.
Poněvadž si velká část obyvatelstva přála návratu jezuitů do města, vyšel císařský generál Buquoy v roce 1619 tomuto přání vstříc a požádal městský senát jménem císařovým, aby jedinému jezuitovi, který zůstal a chtěl se právě vydat do Pasova na léčení, byly předány klíče od řádové koleje. Hradnímu hejtmanovi udělil generál písemný rozkaz, dát navracejícím se jezuitům vyplatit všechny důchody, zadržené válečnými událostmi a kromě toho zajistit částku potřebnou k uvedení zpustošené koleje do řádného stavu. Dne 6. srpna 1619 se vydal rektor se třemi patres a dvěma bratry laiky z Pasova a 9. srpna po namáhavé a pro blízkost nepřítele nebezpečné cestě dorazil k veliké zlosti protestantů do Krumlova, kde ho v koleji radostně uvítali městský děkan a také velitel města a došlo k předání klíčů do jeho rukou. Poněvadž v koleji nebylo kousku chleba a nedal se koupit ani ve městě (stačil sotva pro vojáky) postaral se zprvu děkan na své vlastní náklady spolu s velitelem města o stravu jezuitů. Kolej vyhlížela strašlivě: vrata a dveře byly vyvráceny a rozbity, zámky a závory strženy, postele i s ložním prádlem vykradeny, knihy rozprášeny kdovíkde. V první nouzi postačily zajistit nejnutnější výživu co do chleba, vína, masa, másla, sýra apod. dary spřátelených měšťanů, ačkoli oni sami došli od vojáků co do životních potřeb tolikeré úhony a
ceny potravin vzrostly oproti dřívějšku na dvojnásobek.
Zatímco se jezuité tady v Krumlově cítili už v bezpečí před svými nepřáteli, probouzely v Krumlovanech hrůzu ozbrojené útoky rakouských stavů, které se připojily k těm českým. Vojáci z Rakous se utábořili v Rožmberku (Rosenberg) a Vyšším Brodě (Hohenfurth) a konali odtud výpady do nejbližšího okolí Krumlova, odkud odvlékali lidi a dobytek jako svou kořist. Senát se z toho důvodu rozhodl vyslat deputaci ke generálu Buquoyovi s prosbou o ochranu před řáděním nepřátel. Poněvadž Buquoy byl zrovna zaměstnán obléháním Písku, museli se vyslanci vrátit, aniž by co vyřídili. Senát se poté obrátil na nemocného tehdy rektora jezuitské koleje, zda by nemohl generálovi písemně vylíčit těžkou situaci města. Rektor žádosti ochotně vyhověl a obdržel na svůj dopis přátelsky vlídnou odpověď se slibem Buquoyovým přinést brzkou pomoc. Zanedlouho generál vskutku vytáhl na Rožmberk, dobyl jej a zanechal v něm i v blízkém vyšebrodském klášteře svou posádku. Než své oddíly vypravil jiným směrem, rozhodl se zajet se svým štábem na Krumlov a zajistit ochranu města nějakým lepším způsobem. Dne 25. září 1619 dorazil se svým vysoce urozeným doprovodem do Krumlova, podrobil město svému velení a následujícího dne se účastnil se šestnácti svými průvodci hostiny v refektáři koleje. Co nejpřátelštěji se s jezuity rozloučil 27. září, načež vyslal trén a vojáky na Nové Hrady (Gratzen), vyslechl mši a dal si u jezuitů prostou snídani. -
Jezuité se sice do Krumlova vrátili, jejich žáci se však rozprchli do všech stran (Karel Veselý uvádí v už zmíněném titulu Curriculum vitae, že na gymnáziu jen z jihočeského česky mluvícího okolí studovali prý "chudí chlapci z Lomnice nad Lužnicí, Volyně, Soběslavi, Vodňan, Chýnova, Trhových Svinů, Velešína, Lhenic, Netolic, Strunkovic, Husince, Prachatic, Bavorova a jiných jihočeských míst" - pozn. překl.), v koleji a v semináři chybělo i to nejnutnější, takže historiograf roku 1620 píše: "Domum alendis pauperibus studiosis destinatam hoc anno rursus in nostro suscepimus curam, sed praeter nudos parietes in ea invenimus nihil." Školy byly v letech 1618-1620 zavřeny a k jejich otevření došlo teprve roku 1621 ve všech šesti třídách zároveň. K delšímu přerušení výuky došlo později jen zřídka, a to v letech 1640-1641 pro řádění moru a v roce 1662, kdy se za tureckých válek "následkem vpádu Tatarů rozšířila taková panická hrůza, že se i školní mládež rozprchla a zabývání se vědami byl toho roku učiněn náhlý konec" (zřejmě přímý citát z latinsky psané jezuitské kroniky - pozn. překl.).
V letech 1621-1625 rostla frekvence žáků v gymnáziu jen pozvolna, a to jednak vlivem tříletého přerušení, jednak i následkem panujícího zdražení, takže i bohatší žáci za ceny tak vysoké nedokázali najít byt, a také proto třeba, že roku 1624 vojáci Tillyho, který sám byl hostem koleje, ohrožovali cesty. Pak ale už počet žáků rychle rostl a zdálo se, že jim dosavadní školní prostory nemohou stačit, takže historiograf k roku 1663 zaznamenává: "Mezi školní a městskou branou ležel zpustlý dům (obyvateli synagogou zvaný). Ten prostor se ukázal jako nejpříhodnější místo pro zřízení dvou tříd: totiž rétoriky a poesie, navštěvovaných v tomto roce velkým počtem žáků. Aby byla kolej ušetřena žákovského hluku, byl novým školám připojen i nový dvůr se vzhledným vnějším štítem a zpodobením učícího Krista. K trvalé památce byla do toho obrazu pojata i jména jezuitů a žáků. Dvůr koleje byl po oddělení škol rozšířen a vstup do něho uzavřen vkusně vyřešenou branou."
Zatímco tedy při zřízení gymnázia v roce 1584 byly jeho první třídy umístěny v budově zvané také "Stöckelgebäude" (tj. "Špalíček" - pozn. překl.), kde předtím sídlila už několikráte zmíněná rožmberská bursa (vychovávala zpěváčky pro sousedící kostel sv. Víta - pozn. překl.), nacházely se školní místnosti od dokončení výstavby koleje v roce 1588 v ní samé, jak už vyplývá ze zákládací listiny, ve které je řeč o posluchárnách domu (domum cum suis auditoriis), jako je tomu i u jiných jezuitských gymnázií. Po roce 1663 se zdají být veškeré třídy gymnázia umístěny v nynější divadelní budově (psáno 1895, jde o dům čp. 153 v Horní ulici, součást dnešního hotelu Růže - pozn. překl.). Ta zahrnuje kromě vlastních divadelních prostor (někdejší jezuitské školní divadlo) v přízemí čtyři, v prvním patře dvě velké místnosti, z nichž ty prvně jmenované jsou jako školní prostory užívány podnes (psáno 1895 - pozn. překl.). Na tuto budovu se dá vztáhnout i okolnost, že "roku 1760 byly městské hradby zbořeny natolik, že do školních místností mohlo proniknout světlo" a když bylo v roce 1779 školními úřady nařízeno, že dne 1. listopadu má začít vyučování v "hlavní škole", praví se v dotyčném výnose: "pokud by pro třídy hlavní školy nestačil seminář (tj. dnešní budova Regionálního muzea - pozn. překl.), má být použita tak jako tak prázdná budova latinských škol." Tato vedlejší budova koleje byla roku 1773 předána městu a zůstala v jeho majetku (až do 30. listopadu roku 1888, kdy byl celý komplex městem v dražbě prodán za 24000 zlatých utajenému kupci, kterým se ukázal být českobudějovický advokát Adolf rytíř Jungmann /1821-1898/, synovec Josefa Jungmanna, čímž jeden z nejkrásnějších stavebních objektů města přešel k nelibosti zdejších německých obyvatel "do českých rukou" - pozn. překl.).
Uspořádání gymnázia bylo podle dochovaných záznamů stejné jako ve všech ostatních řádových gymnáziích a stačí proto jen krátce je načrtnout. Bylo šest tříd:
I.Classis: Parva (tj. malá),
II.Classis: Principi (tj. základy),
III.Classis: Grammatica (tj. mluvnice),
IV.Classsis: Syntax (tj. skladba),
V.Classis: Poësis (tj. básnictví),
VI.Classis: Rhetorica (tj. řečnictví)
a v návaznosti na to se žákům jednotlivých tříd říkalo Parvistae, Principistae, Grammatistae, Syntaxistae, Poëtae a Rhetores. Počet žáků krumlovského gymnázia byl značný. Zde buďtež uvedena čísla za některé jednotlivé roky:
1700 - 252 žáků, 1712 - 288 žáků, 1719 - 264 žáků, 1721 - 263 žáků, 1724 - 272 žáků, 1728 - 275 žáků. Státní vrchní dohled chyběl. Vlastním představeným gymnázia byl rektor koleje. To on měl pokud možno často konat hospitace při vyučovacích hodinách, konat s vyučujícími pravidelné konference a mít na starost, aby učitelé svůj úřad plnili s patřičnou pílí. Jemu po boku stál praefectus scholarum, který dohlížel na to, aby se výuka odehrávala podle studijního plánu, aby se se přesně dodržovaly vyučovací hodiny, aby byly náležitě opravována pensa (tj. školní úlohy - pozn. překl.) atd., krátce vést zbylé záležitosti školní direkce. V prvních dobách trvání ústavu se projevovala ve funkci prefekta značná obměna osob, jak patrno z následujícího jejich dílčího výčtu:
1602 Petrus Griseus,
1603-1604 Guiliemus Valentius,
1605 Marcus Sisiensis,
1606 Joannes Debrezeny atd.
Na výuce se podílelo šest třídních učitelů (professores), zčásti kněží (zejména v obou nejvyšších třídách), většinou však byli učiteli gymnázia tak řečení magistri, mladí členové jezuitského řádu, kteří po noviciátu a po absolvování filosofických studií po několik let konali pedagogickou práci. Následkem toho uspořádání věcí docházelo ovšem k časté obměně učitelských sil a poněvadž magistri byli mladí a nezkušení a počet hodin nízký (kromě neděle byly na jezuitském gymnáziu týdně dva feriální dny, obvykle úterý a čtvrtek, a také o školních dnech byly dopoledne a odpoledne na pořadu jen dvě až dvě a půl vyučovací hodiny), je celkem pochopitelné, že v pozdější době, kdy požadavky praktického života na absolventy ústavu vzrůstaly, docházelo ke stížnostem na malé vyučovací úspěchy jezuitských škol.
Gymnázium mělo tehdy především za úkol, vychovávat nábožensky smýšlející, mravně vyspělé mladé muže a předat jim znalost latinského jazyka slovem i písmem. Kromě latiny se přednášelo i něco náboženství a řečtiny. V latině se četlo, jak následuje:
I.Classis: Ezopovy bajky.
II.Classis: Cornelius Nepos (výtah).
III.Classis: Caesar, Cicero, Ovidius (výtah).
IV.Classsis: výběr z Cicero: De Amicitia a De Officiis, Curtius, Ovidius: Tristia a Ex ponto, Vergilius: Georgica.
V.Classis: Cicero
(výběr z řečí), Livius, Sallustius, Ovidius, Vergilius (výběr z díla).
VI.Classis: Vergilius, Horatius, Tacitus (výběr z díla).
Výuka v mateřské řeči, zeměpise, historii, matematice a přírodních vědách chyběla zcela. Aby byli žáci povzbuzeni k píli, konány na závěr školního roku examina (tj. zkoušky) a nejlepším žákům udělovány prémie, většinou knihy, darované ústavu jeho příznivci; tak roku 1612 pocházely z daru opata cisterciáckého kláštera Fürstenzell a v roce 1649 věnoval prelát Urban z Admontu u příležitosti jednoho divadelního představení na prémie 100 zlatých se slibem, že po celý svůj život bude ročně k témuž účelu vyplácet stejnou sumu. K deklamaci textů, k sepisování latinských básní a k inscenacím divadelních her byli žáci vůbec školou vedeni s velikou péčí. Žáci připevňovali vlastnoručně sepsané náboženské básně a řeči na zdi domácí oratoře, ba i na stěny kostela, následkem čehož docházelo k prudkým hádkám mezi jezuity a děkanem Janem z Vinoře (v originále "Johann Švinorze"/!/ či Joannes a Winorz podle jiných listin" - pozn. překl.), který to odmítal trpět.
Divadelní kusy, vesměs náboženského obsahu, byly sepsány učiteli a hrány pak chovanci na prknech školního divadla, v roce 1607 i před synem císaře Rudolfa II. panem Julio d'Austria, tehdy na krumlovském zámku pobývajícím, který věnoval divadlu k povzbuzení účinkujících drahé herecké kostýmy, roku 1614 uvedeno drama o svaté Dorotě dokonce před samým císařem Matyášem "quae res non mediocrem gratiam et laudem collegio peperit", 1666 před čerstvě ženatým knížetem Janm Kristiánem I. z Eggenberka, který studentům daroval 100 imperiálů atd.. Zde jen některé tituly takových dramat, trvajících často 4-5 hodin: De angelo custode (tj. o andělu strážném - pozn. překl.), De sancto Eduardo, De sancto Alexio, De sancta Dorothea, De sancta Elisabetha, Certamen sancti Mamertis (nad tím psáno fátum et dolorem elicuit), Sancti Alberti tragicomoedia, Sanctus Eduardus - Angliae Rex, Goliath triumphans, Jacobi et Josephi dolorosa separatiom Abimelech atd. atd.. Divadelní inscenace se zdají být opravdu četné, a to nejen za přítomnosti významných osobností, poněvadž např. v roce 1668 se hrálo školní divadlo osmkrát. Zvláště je referováno o představení na počest stoletého výročí existence gymnázia v roce 1687 a poněvadž ústav v letošním roce slaví podobné jubileum (rozuměj 25 let obnovené existence gymnázia 1871-1896 - pozn. překl.), lze na tomto místě v doslovném překladu z jezuitské kroniky v originále nach "dem Wortlaute der hist.soc." - pozn. překl.) uvést, jak vyhlížel program oné slavnosti před více než dvěma sty lety (psáno 1895 - pozn. překl.).


Dne 16. měsíce máje o páté hodině bylo celé město probuzeno muzikou s trumpetami. V osm hodin vyšlo procession od kaple sv. Jošta (v originále "von der Jodocuskapelle" - pozn. překl.). Vepředu se ubíraly triviální školy, za nimi celé gymnázium s prapory, zpěváky a muzikanty, nato fratres, učitelé, kněží v pláštích, nakonec rektor, obklopen nosiči pochodní, po nich všechno knížecí úřednictvo (princeps aberat), měšťané, magistrát, všechen lid. Ve svatovítském kostele kázání, služby Boží s Te Deum, odpoledne slavnostní vesper (česky nešpory, podvečerní bohoslužba - pozn. překl.). Další slavnost byla pro nepřítomnost knížete Jana Kristiána zu Eggenberg odložena na dobu pozdější.
Po jeho příjezdu počaly oslavy dne 1. září (hlavní prázdniny totiž nastávaly až v půli září a trvaly do začátku listopadu - pozn. překl.) 1687 uvedením velkolepého divadelního kusu, jejímž autorem byl magistr rétoriky a ve kterém byla k úžasu všech v úplnosti předvedena Apokalypsa apoštola Jana. Magistr tím podal výkon, jenž byl mnohými pokládán za zhola nemožný. Ke spatření tu byly věci skutečně divuplné: létající ptáci a andělé, hovořící a zpívající bestie, přibíhající zvěř jako živá, tančící sochy; ohnivé plameny šlehaly z nebe i z nitra země, k hrůze všech z nebe padalo ohnivé krupobití, vodní příboj se v mžiku proměňoval v krev; Antikrist se zvedal proti nebi a hroutil se zasažen bleskem - a bezpočet věcí jiných. Inscenován byl onoho prvého dne 1. akt: "Stav církve za časů Janových" a 2. akt: "Stav církve od časů Janových až po Antikrista".
Druhého dne se konaly vzpomínkové oslavy uvnitř a vně kostela.
Po osmé hodině zazněly knížecí bubny a trumpety u kostela sv. Jošta (v originále "bei der Jodocuskirche" - pozn. překl.), kde se shromáždil dvůr, celá kolej, gymnázium a měšťanstvo s hosty za hlaholu zvonů v celém městě i na hradě.
Slavnostní procession zahajovaly tři triviální školy, po nichž následovalo gymnásium; po něm šli muzikanti semináře i fary a knížecí trubači; za nimi šlo jedno sto chlapců, všichni bíle odění, kteří nesli sto štítků s letopočty jednotlivých roků existence koleje, dále fratres a magistri, rovněž všichni v bílém. Následoval zástup 30 kněží, vždy dva a dva v mešních rouchách, na závěr pak rektor mezi dvěma budějovickými kapucíny. Bezprostředně poté provázelo 12 ve lněném plátně oděných sluhů a bokem i špalír 30 nosičů pochodní ve stejném úboru Jeho Eminenci arcibiskupa ze Samandrie a preláta krumlovského uprostřed jako pontifexe (Gottfried Kapoun ze Svojkova /Kapaun von Swoykow/, syn královského hejtmana Albrechta Kapouna ze Svojkova a jeho ženy Barbary Albertiny, roz. Wratislawové z Mitrovic, žil v letech 1636-1701, byl roku 1671 jmenován arciděkanem českokrumlovským, 1675 arcibiskupským vikářem kraje bechyňského, v roce 1680 pak ho císař Leopold ustanovil titulárním biskupem tehdy Turky obsazeného, dnes srbského Smedereva /Samandrie/, když zemřel na morovou nákazu jezuita Tomáš Pešina z Čechorodu /1629-1680/, dosavadní nositel tohoto biskupského titulu - pozn. překl.). - Tomu všemu následoval vysoce urozený kníže s celým dvorem, celým magistrátem a měšťanstvem. Průvod žen se připojoval tím způsobem, že také ony přicházely v dlouhé řadě vždy po dvou.
Průvod se pohnul za nejjasnějšího počasí hlavními ulicemi a přes městský rynek ke svatovítskému kostelu, kde měl ke shromážděnému lidu Doctor Romanus eximius a profesor ve Schläglu P. Adalbert kázání, které bylo nákladem nejdůstojnějšího pana preláta Michaela ze Schläglu i vytištěno v Linci (Linz) a šířeno odtud všude, zejména pak po Rakousku. Nato konána pontifikální mše arcibiskupa ze Samandrie. Po jejím skončení pohnul se nový průvod od svatovítského kostela ke dvoru Josefského semináře (v originále "zum Hofe des Josefs-Seminars" - pozn. překl.), kde byl uveden melodram. Po něm vešel průvod do nádvoří koleje, kde byl uprostřed zřízen oltář po římském způsobu a zdi kolem nádherně vyzdobeny mezi tapetami zavěšeným portrétem zakladatele Rožmberka a po obou jeho stranách pak portréty nynějšího knížete a jeho předka. Před tímto oltářem zpíval nyní, stejně jako to činil před sto lety za přítomnosti zakladatele koleje (rozuměj v roce 1588 za přítomnosti Viléma z Rožmberka - pozn. překl.) apoštolský nuncius, slavnostní Te Deum arcibiskup ze Samandrie, doprovázen zprvu nespočetnými výstřely z pušek, poté však na rozkaz knížete zahřmělo sem dolů z hradu i 50 dělových salv. Mezitím zazněly i trumpety, bubny a vybraná knížecí hudba. Poněvadž bylo už více než dvě hodiny odpoledne, pokračovalo se do jídelny, kde se po krátkém a milém přivítání ze strany knížete konala jím pořádaná hostina. - Večer byla slavnost jako den předtím; knížecí hostina byla opatřena z hradu, stejně tak veselá hudba.
Třetího dne byl před oltářem svatovítského kostela zřízen nádherný katafalk, tak řečené castrum doloris (tj. "tvrz bolesti", Jaroslav Pánek v knize Vilém z Rožmberka /1998/ užívá překladu "hrob truchlivosti" - pozn. překl.), památník ani ne tak smutku jako spíše lásky, na sloupech tyčících se na šesti obloucích (v originále "auf Säulen, die auf 6 Bogen emporragten" - pozn. překl.). Nápis na katafalku zněl: "Vivit post funera" (tj. "I po smrti žije" - pozn. překl.). Uprostřed na vyvýšeném místě ležel Rožmberk, oděn novým pancířem, vpravo od něho rozprostřená standarta, vlevo obnažený meč; hlavice sloupů byly zdobeny štíty nesoucími erby Rožmberků; ve středu sloupoví visely jiné větší štíty se symbolickými růžemi a nápisem: "Praecisa virescet, revulsa fragrat." U tohoto katafalku (v originále "bei diesem castrum" - pozn. překl.) sloužil arcibiskup ze Samandrie slavnostní rekviem za zakladatele koleje a zemřelé její dobrodince. Bezprostředně poté následovala missa solemnis (v originále "ein Hochamt" - pozn. překl.) za dobrodince žijící, zpívaná rektorem koleje. - Velký rozruch vzbudily dále při pamětní slavnosti zejména následující její akce: od kostela sv. Jošta byl veden ke kostelu svatovítskému průvod 300 chudých, kteří pak dostali v koleji najíst. Před tímto průvodem kráčel ulicemi města a přes jeho rynek chudý Kristus v rudém taláru-tunice a paliu (palium symbolizuje beránka na ramenou Kristových a jde o bílý pás kolem krku s konci splývajícími na hrudi a na zádech s vyšitými kříži - pozn. překl.), byl bosý a nesl kříž ke spásnému povznesení mnohých. Následovali ho dva jezuité, za nimi 24 starců v černých pláštích; ostatní chudí konečně, vždy dva a dva, doplňovali celý počet do tří set. Všichni se účastnili slavnostní bohoslužby a byli pak pohoštěni jídlem a pitím ve dvoře koleje. Oněch 24 starců však bylo uvedeno přímo do jídelny koleje, aby se tam stali účastníky bohaté hostiny a byli při stole obsluhováni patres a dokonce samotným knížetem, který nebyl pouhým přihlížejícím, nýbrž služebníkem těch chudých při stole. Této slavnosti byli přítomni i dva budějovičtí radní (v originále "2 Budweiser Ratsherren" - pozn. překl.), kteří krátce předtím přicestovali s dary koleji od rady města Budějovic. S bohatou almužnou i v penězích a dokonale syti byli posléze všichni ti chudí v míru propuštěni. Odpoledne byl uveden 3. Akt velké komedie, nazvaný: "Stav církve za časů Antikristových". Při něm byl k vidění především úžasně vypodobněný pád Babylonu.
Čtvrtý den patřil Josefskému semináři, který si vymínil slavit stoleté výročí zároveň s kolejí, poněvadž roku 1587 rožmberská bursa, už dříve předaná Rožmberkem do správy jezuitům, byla jím nyní mimořádně rozšířena a za sto let od té doby připojila k jeho nadaci plných jedenáct dalších. Seminář dal před tímto slavnostním dnem nejen vyrýt do kovu oněch 12 nadací, ale všude se rozhlásil jako manipel (tj. oddíl) světcův s velkým obrazem svého patrona a posléze přispěním pana budějovického děkana i zachytit nástropní malbou na nástropní klenbě seminárního sálu (z malby už ovšem není dnes /psáno 1895/ nic patrno). Všichni chovanci a strávníci Josefského semináře nesli v průvodu slavnostně oděnou velkou sochu svého patrona sv. Josefa, v rukou měli svíce a na hlavách věnce, v doprovodu regenta a subregenta kráčeli pak ke svatovítskému kostelu, kde během slavnostní missa solemnis přijali nejsvětější svátost oltářní. Tato mešní oběť pokračovala pak slavným Te Deum - pro deštivé počasí jen v chrámě (jinak by se zpívalo v seminárním dvoře); znovu zahřmělo dunění knížecích kanonů v takovém množství, že se (jak zaznamenává jezuitský historiograf) téměř rozjasnila nebesa (tj. překl.). Pak následovala opět zásluhou knížete v semináři slavnostní tabule za účasti jeho samého a čtyřiceti jiných hostí.
Pátého dne bylo slouženo ve svatovítském kostele slavné rekviem za zesnulé dobrodince a za zakladatele semináře. Po jeho skončení táhly všechny triviální školy průvodem od kostela sv. Jošta ke sv. Vítu ulicemi města a přes rynek. Kníže a jeho dvůr i početný lidský zástup dal před sebou shromážděn při budově radnice defilovat zástupům malých chlapců a děvčátek, které členila rozkošná pegmata (zřejmě tabulky na dlouhých tyčích s vysvětlujícími nápisy) do devíti skupin vesměs v bílém odění, s věnečky na hlavách a s dechovými nástroji (litiolis) v rukou. V čele tohoto průvodu maličkých kráčeli dva hoši z parva(tj. 1. třídy - pozn. překl.) s trumpetami, které jim v uplynulém roce zanechal zesnulý otec spolu s uměním na ně hrát, - k úžasu všech, kdo by je rádi slyšeli ještě pokud možná častěji. Tu zazněly i čisté hlasy těch neviňátek k nejsvětlejšímu potěšení města a z úst dětí se rozezvučela chvála velkého Boha. - Nato se konala jiná slavná mešní oběť, určená regentem semináře žijícím dobrodincům ústavu. Po ní dal bohatě pohostit v seminární jídelně 12 chudých studentů. Odpoledne kolem páté hodiny dostalo se v divadle i na uvedení 4. aktu: "Stav církve v době Antikristova pádu" a posledního 5. aktu: "Stav církve po Antikristovi". Zmíněné akty učinily velký dojem na všechna srdce, zejména pak pozouny, zvoucí k Poslednímu soudu. Když posléze v inscenaci byli Božským soudcem po zásluze oceněni jím vyvolení, došlo na závěr i k přinesení více nežli 50 cen, většinou v hodnotě 100 imperiálů, které byly v divadle vystaveny jako nějaká bibliotéka a teď rozděleny vysoce urozeným příznivcem panem knížetem z Eggenbergu mezi vybrané gymnazisty, z větší části žáky Josefského semináře.
Šestý den si gymnázium vyvolilo pro sebe. Asi kolem deváté hodiny vyšli od kostela sv. Jošta ve vzorném pořádku všichni žáci zdejšího gymnázia se svými učiteli. Vepředu na koni jel okřídlený génius gymnázia v nádherném úboru. Jednotlivé třídy oddělovala učená pegmata, mající ve stručnosti podat, čeho gymnázium během jednoho století dosáhlo ve ctnostech i vědách; jakého věhlasu si vydobylo v církevním, náboženském i státním ohledu (v originále "auf dem Gebiete der Kirche, der Religion und des Staates. Po takto členěných třídách následoval rektor s kostelníky, sluhy, nosiči pochodní, trubači a bubeníky semináře. Kníže a jiní hosté, kteří byli dávnou či novou pýchou gymnázia, zástup doprovázeli. Na závěr byla ve svatovítském kostele zpívána školním prefektem Missa solemnis a slavné Te Deum.
Sedmý den, neděle, byla určena nejmenším; a zatímco kníže se mohl účastnit zkoušení jejich znalostí z katechismu, dal zároveň uspořádat v koleji slavnostní hostinu a vyjádřil přání, aby k ní bylo přizváno množství hostí z různých církevních řádů. Kolem druhé hodiny vydal se se všemi chvatně ke svatovítskému kostelu, kde byla před hlavním oltářem zřízena velice prostorná scéna, na níž vešli ty malé a v odpovídajícím počtu i větší děti. Objevil se Ježíš jako učitel maličkých, sedící v zavěšeném srdci jako na učitelské stolici a znázornil pět kapitol katechismu zároveň s pěti lekcemi o pěti svých ranách. V menších obrazech byly představeny Víra, Naděje a Láska, dvanácte článků víry, sedm svátostí a zbylý obsah katechismu, dramaticky oživený. Kostel byl ve všech prostorách hustě zaplněn; panoval údiv nad pohotovými odpověďmi malých chlapců a děvčátek, srdce mnohých bylo dojato cituplnými deklamacemi tolika nevinných dítek. Konečně se shůry snesl jakoby rukou anděla velký koš s cenami za píli při zkouškách, při čemž jejich malí absolventi k potěše všech pochvalně mrskali nožkama (v originále "mit den Füßen zappelten" - pozn. překl.). Nato byly děti uvedeny do gymnazijního auditoria a v přítomnosti knížete bohatě obdarovány patnácti sty zčásti od koleje, zčásti od jiných stran věnovanými cenami. Poté bylo oceněno i množství dalších chlapců a děvčat.
Osmého dne konečně, na svátek Narození Panny Marie, uzavřela studentská bratrstva svými obvyklými záslibnými obřady tuto osmidenní slavnost. Nemohlo se ani nic dalšího udát, neboť tento den byl vyhrazen jásotu nad vítězstvím benátských vojsk (rozuměj nad Turky, jejichž velitel se v září 1687 vzdal na aténské Akropoli, proměněné od Turků na prachárnu, svým benátským obléhatelům - pozn. překl.).

Gymnázium kvetlo po této jubilejní slavnosti ještě po 90 let. Početní žáci proudili do něho zblízka i zdáli a pomáhali upevňovat skvělou pověst ústavu, jenž byl nejen po téměř dvě staletí centrem duchovního života v jižních Čechách, nýbrž i zaujal čestné místo mezi gymnázii tehdejší doby zejména k potěše krumlovských měšťanů, kteří velmi dobře věděli, že díl toho lesku, nehledě ani na hmotné zisky, padá nazpět i na město samo, takže je pochopitelné, že uzavření gymnázia bylo všeobecně vnímáno jako těžká rána.
Už následkem zrušení jezuitského řádu 21. července roku 1773 panovaly ve městě obavy, že ústav bude zrušen. Poněvadž ale dvorský dekret ze dne 19. září 1773 nařizoval, že výuka na řádových gymnáziích má být až na další dále svěřena do rukou jezuitů, což obyvatelům města sdělil svým reskriptem ze 16. října téhož roku kníže Jan Adam zu Schwarzenberg, naděje nevyhasla zcela. Podle nejvyššího císařského vlastnoručního listu ze dne 9. října 1773 připadl, jak už dříve zmíněno, majetek zrušeného jezuitského řádu zakládajícímu studijnímu fondu a začátkem následujícího roku 1774 bylo magistrátu sděleno císařovo usnesení (ze dne 12. února 1774), že "Jeho Veličenstvo se v důsledku zrušení jezuitského řádu, kterému byla po dvě stě let téměř samému svěřena výchova mládeže, cítí být zavázáno věnovat zvláštní pozornost nezbytnému budoucímu vzdělání všech svých poddaných a všem oblastem studia vůbec (v originále "auf das ganze Studienwesen" - pozn. překl.) a žádá si důkladnou zprávu ohledně následujících bodů:
1. jak jsou toho času zaopatřeny venkovské školy a odkud uhrazují své náklady,
2. totéž ohledně škol městských,
3. ve kterých místech latinské školy Tovaryšstva ponechat či zda je přeměnit na školy normální."
Magistrát zodpověděl tyto dotazy vyčerpávajícím způsobem a připojil nejpádnějšími důvody podloženou prosbu, aby zůstala studia humaniora Krumlovu zachována. Také kníže Jan Adam zu Schwarzenberg byl magistrátem obeslán přímluvnou žádostí, aby se zasadil o ponechání ústavu. Přes prosby města a vroucí přímluvu knížete byla budova koleje přeměněna na kasárna. Výuka na gymnáziu byla ještě v této době vedena třemi bývalými jezuity a třemi světskými duchovními, které dohromady řídil jeden regens, jen pro malý počet ponechaných tu žáků (130 v roce 1777). Dvorským dekretem ze dne 25. května roku 1777 bylo nařízeno, že má být v Krumlově namísto gymnázia z nadací určených latinským školám jedna hlavní škola a jezuitské gymnázium v Krumlově bylo dekretem českého gubernia ze dne 14. srpna 1777 zrušeno. Výnosem krajského úřadu ze dne 20. prosince 1777 bylo dále nařízeno, že chovanci semináře mají být až na další pokyny dvěma učiteli "latinsky školeni" (v originále "von zwei Lehrern ,in dem lateinischen Schulwesen' zu unterrichten seien" - pozn. překl.). V roce 1778 byli oba tito poslední učitelé Matthias Semmler a Anton Stöckl s konečnou platností penzionováni (pro úplnost znovu dodejme, že budova někdejší jezuitské koleje po odchodu vojáků v roce 1887 byla v listopadu následujícího roku prodána v dražbě za 24 000 zlatých, a to anonymnímu kupci, jímž byl českobudějovický advokát Adolf rytíř "z Jungmannů", synovec slavného obrozence Josefa Jungmanna - jedna z nejvýznamnějších budov města, dnešní hotel Růže, se tak dostala k nelibosti jeho německých obyvatel do českých rukou - pozn. překl.).


Dreiundzwanzigster Jahresbericht des Staats-Obergymnasiums in Krumau, veröffentlicht am Schlusse des Schuljahres 1895-96, s. 11-21

Dr.phil. Josef Gerstendörfer, ředitel českokrumlovského německého gymnázia na přelomu 19. a 20. století., narodil se dne 19. dubna roku 1851 v obci Mühlbach (dnes Pomezí nad Ohří) v okrese Cheb (Eger). Aprobován pro výuku přírodopisu na vyšších gymnáziích a výuku matematiky a fyziky na gymnáziích nižších, byl Gerstendörfer nejprve od roku 1874 suplentem, tj. pevně neustanoveným učitelem na německém gymnáziu v Plzni (Pilsen), kde rok předtím (1873) nastoupil jako suplent němčiny a francouzštiny i Karel (Karl) Klostermann, načež přešel v roce 1876 už coby "skutečný" učitel na německé státní gymnázium ve Stříbře (Mies) a od 1. srpna 1890 byl jmenován ředitelem c.k. německého státního gymnázia v Českém Krumlově. Setrval zde téměř jednadvacet let do ledna roku 1911, kdy se stal ředitelem c.k. německé státní reálky v dnes pražském Karlíně (Karolinenthal). Jako mineralog se specializoval na geologii Podunají, Krušnohoří a Solnohradské komory. Datum a okolnosti jeho smrti nejsou známy ani autorům záslužného německého Biografického lexikonu k dějinám českých zemí (Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Länder /BLGBL/). Dějiny jsou plny mezer po lidech. Kdo dnes ví v Českých Budějovicích či v Českém Krumlově něco o Adolfu rytíři Jungmannovi, natož o Josefu Gerstendörferovi? Naštěstí v tomto případě se mezeru podařilo zaplnit: až v roce 2018 jsem na zdigitalizovaných stránkách Budweiser Zeitung nalezl zprávu o Gerstendörferově skonu, uvádějící i skutečnost, že byl jmenován čestným občanem města, kde více než 20 let působil.

- - - - -
* Pomezí nad Ohří / Český Krumlov / České Budějovice / † Praha / † † Plzeň

Obrazové přílohy:
(ukázky)

... ale v současné době je postupně rekonstruován (snímek z roku 2013)
Gerstendörferova pražská pobytová přihláška z roku 1911 uvádí tu i jeho ženu Kathe (*1867) a syna Antona (*1890) - on sám byl tehdy ředitelem německé státní reálky v Karlíně
Nekrolog v českobudějovickém německém listu
Jeho heslo bez data a místa úmrtí v Biografickém lexikonu pro dějiny českých zemí, který vydalo německy Collegium Carolinum v roce 1979
Jeho podpis v záznamech českobudějovického německého gymnázia

zobrazit všechny přílohy

TOPlist