EMMERICH BAUER
O Kundraticích
Na straně 245 srpnového čísla tohoto měsíčníku v roce 1967 zobrazená ves jsou Kundratice u Hartmanic (v originále "Kundratitz bei Hartmanitz" - pozn. překl.). Obraz (byl prezentován jako hádanka a otázka při něm v originále zněla "Wer kennt diesen Ort Wer kennt diesen Ort und kann von ihm erzählen?" /tj. "Kdo zná tuto osadu a dokáže o ní vyprávět?" - pozn. překl.) namaloval (v originále skutečně "malte" - pozn. překl.) dne 2. dubna 1920 prof. Schuster (Felix Schuster má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Z originálu jsem dal pořídit fotografie pohlednicového formátu a jednu z těchto pohlednic jsem poslal krajanu Erichu Hansovi do Stuttgartu (i Erich Hans je na webových stranách Kohoutího kříže samostatné zastoupen - pozn. překl.).
Kundratice leží na úpatí hory Hamižná, tj. vrchu, který byl až do vysídlení v mém vlastnictví (v originále "am Fuß des Harnischbergs, der bis zur Aussiedlung in meinem Besitz war" - pozn. překl.). Právě touto svou údolní polohou při úpatí Hamižné měly Kundratice příznivé klima. Zahrady plodily množství dobrého ovoce. Na vrcholu Hamižné byla za druhé světové války zřízena pozorovací věž, která tam, pokud vím, stojí ještě dnes (podle nového popisu /viz P.S,/ naučné stezky tomu tak už není - pozn. překl.): Na obraze je vidět vlevo pěšinu (v originále "sieht man links einen Gehsteig" - pozn. překl.) Vede přes horu do Dobré Vody (v originále "nach Gutwasser" - pozn. překl.) a k silnici vedoucí do Prášil a do Železné Rudy (v originále "nach Stubenbach und Eisenstein" - pozn. překl.). Les je toho času v nepřístupném pásmu (v originále "ist derzeit Sperrgebiet" - pozn. překl.). Křovina vpravo na obraze představuje i hranici katastrálního území (v originále "die Gemarkungsgrenze" - pozn. překl.) vůči Hartmanicím.
Podle stavu k 17. květnu 1939 měly Kundratice 351 obyvatel (172 mužů a 178 žen /roku 2021 se udává celkový počet 48 obyvatel - pozn. překl./). Co do národnosti to tenkrát byli bez výjimky Němci¨, devět z nich evangelického vyznání, jeden židovského. Kundratický statek získal (v roce 1935 - pozn. překl.) pražský bankéř Hašek, přítel prezidenta Edvarda Beneše (v originále "das Kundratitzer Gut wurde durch den Bankier Hachek aus Prag, einem Freund des Präsidenten Benesch, bewirtschaftet" - pozn. překl.). Zámek i statek koupil Hašek od spořitelny ve Vyšším Brodě (v originále "Sparkasse Hohenfurth" - pozn. překl.). Za války přišel o život v souvislosti s atentátem na Heydricha (v originále "kam im Zusammenhang mit dem Heydrich-Attentat ums Leben" - pozn. překl.). Byl však místními považován za dobrého člověka (v originále "galt als guter Mensch" - pozn. překl.),
Z Kundratic do Hartmanic vedla obecní silnice, která byla lemována topolovou alejí. Na obraze vlevo patrná alej vede ke kundratickému zámku a ke kapli sv. Antonína (v originále "und zur Antoniuskapelle", jde o zámeckou kapli, zasvěcenou s. Antonínu Paduánskému - pozn. překl.). Uprostřed osady Kundratice byl malý okrouhlý rybník.
Z pěti selských dvorců stojí dnes jen dva. V popředí s čp. 18 tak řečený "Moosbauernhof", jehož majitelem byl až do první světové války Ferdinand Schwab, posledním pak Willi Landauer. Schwab byl skoro třicet let obecním starostou obce (v originále "Gemeindevorsteher" - pozn. překl.) a po mnohá léta i kapelníkem dechovky společné pro Kudratice i Hartmanice (v originále "Blaskapelle Kundratitz-Hartmanitz" - pozn. překl.).
Nad zmíněným statkem "Moosbauernhof" ležely další: "Bockpfeiferhof", pak můj rodná "Fischerhof" s čp. 14, "Puchingerhof" a "Wenischhof" ("Weber"). Ztěch kdysi kvetoucích stavení stojí dnes už jen "Fischerhof", jehož posledním majitelem byl Ferdinand Bauer (mladší bratr pisatele originálu tohoto textu - pozn. překl.). Po požáru v roce 1939 byl statek zbudován za války znovu. Dnes je velmi zanedbán.
"Moosbauernhof" je napůl rozpadlý. Ze tří ostatních někdejších velkých statků zbyly jen hromady kamení. Kolonisty a horskými sedláky (v originále "Rode rund Bergbauern" - pozn. překl.) nebyli Češi nikdy. Usidlovali se raději v rovinách na úrodných a k péči nenáročných půdách. Tady v Kundraticích se na polích pěstovalo žito, pšenice, ječmen, brambory a podobně. Při dobrém hnojení se dalo počítat s celkem bohatou sklizní.
Hoam!, 1967, s. 296
P.S. Třeba asi poznamenat, že v roce 1979, tedy už sedm let po smrti autora originálu textové ukázky, vyšla v Bavorské Železné Rudě (Bayerisch Eisenstein) publikace o Hartmanicích pod názvem "Ein Städtchen am Hamischberg", za jejíhož autora je označen rovněž Emmerich Bauer, podle všeho zdejší, tj. bavorskoželeznorudský knížecí hohenzollernský (Hohenzollernům tu leccos "mezi válkami" patřilo i na české straně a byli i prezidentem Benešem zřejmě kryti v rámci Malé dohody jako součást rumunského královského rodu) lesní úředník s datem narození 25. srpna 1928. Kde, to zatím nevím. K textové ukázce samé jen pro další "ilustraci" novější, vlastně už novým 21. stoletím datovaný český text o hoře Hamižná i s pověstí o původu pomístního jména (i v němčině znamená "hämisch" potutelný, jízlivý, škodolibý, původ českého přívlastku "hamižný, tj. hrabivý" označuje přitom Machkův etymologický slovník za "nejasný!): "Cestou budete pozorovat zarostlé jámy, které připomínají těžbu zlata v těchto místech. Půjdete kolem kapličky, zavítáte na vyhlídku. Dojdete i na vrchol hory Hamižná (854 m n.m.). V zimě si tady užívají radovánky lyžaři v hartmanickém skiareálu. Během procházky se na třinácti informačních panelech dozvíte o přírodě i o historii Hartmanic. Přečtete si, jak se dolovalo zlato. Uvidíte pozůstatky dolů na zlato, jsou tu i mlecí kameny z mlýna na zlatonosnou rudu. Zaujme vás šumavské umrlčí prkno Julia Komárka, šumavského učitele, vědce a spisovatele. Podle pověsti byl havíř se svým synem po smrti manželky obdarován permoníkem Dopřejem. Ten otevřel podzemí a havíři dal zlato. Závistivý a chamtivý majitel dolu podle pověsti havíře vyhnal z jeho chaloupky. Pak havíře donutil, aby ho dovedl k místu, kde dostal dar. Havíř poslechl a u skály zavolal permoníka. Objevil se však permoník Trestej. Majitel dolu se po otevření skály okamžitě vrhl chamtivě po zlatu. Permoník Tretsej majitele dolu za jeho závist a chamtivost proměnil v kus zlata. Horu pojmenoval Hamižná pro výstrahu ostatním podobným hamižníkům." Do svědomí kéž si sáhne každý z nás sám.
Emmerich (v matrice i v titulu originálu textové ukázky Emerich) Bauer se podle záznamu mouřenecké křestní matriky (psal ho kaplan Anton Miláček) narodil dne 29. října 1890, byla to středa, na stavení čp. 14, řečeném "Fischerhof"v Kundraticích. Jeho otec Wenzel Bauer tamtéž přišel na svět 16. září 1864 jako syn Josefa Bauera a Barbary, roz. Tremlové z Nového Městečka (německy Neustädtl, dnes jedna z místních částí Dlouhé Vsi) čp. 3, matka Karolina (*19. října 1870 v Hartmanicích čp. 25) byla dcerou rolníka v Kundraticích čp. 18 Ferdinanda Schwaba a Karoliny, roz. Ranklové z Hartmanic čp. 25. Rodiče (otec †18. listopadu 1918, matka † 29. srpna 1945. oba takříkajíc "na republiku) byli oba pochováni u kostela sv. Mořice na "svatém Mouřenci". Wilhem byl podle serveru Geneanet nejmladším z 12 celkem sourozenců. U nichž uvádíme jen roky narození, ačkoli už zřejmě nežijí: Emmerich (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže. *1890), Wenzel (*1892), Maria (*1894), Anna (*1896), Günther (*1898), Ferdinand (*1900), Franz (*1902), Josef (*1905), Karoline (*1907), Otto (*1909), August (*1911) a Wilhelm (*1916, zastoupený na webových stránkách Kohoutího kříže i samostatně). Do školy chodil malý Emmerich v Hartmanicích, na gymnaziální studia odešel do Prachatic a na lékařská pak do Prahy na tehdejší Karlo-Ferdinandovu univerzitu.. První světovou válku prodělal od začátku do konce jako rakouský "infanterista", tj. pěšák. Po válce už za první republiky dokončil studia medicíny a po čtvrt století působil v Hartmanicích jako obvodní a pokladenský lékař. Dobrou pověst si získal i jako dentista a porodník. Rozáhlý lékařský obvod, který mu byl svěřen, jakož zimní nečas, zdolávaný často dnem i nocí na saních s koňskou zápřeží, staly se mu příležitostí ke službě až biblicky samaritánské. Dne 22. července roku 1929 se v Hartmanicích oženil s Malvinou Franziskou Ortmannovou (*22. dubna 1883 ve dnes srbském Petrovaradínu /předtím v rakousko-uherské správě, mezi válkami v jugoslávské a chorvatské/), učitelkou na německé obecné škole v Hartmanicích. Po vysídlení v roce 1946 našli nový domov v bavorském městě Regen, kde Dr. Bauer až do penze pokračoval v lékařské praxi. V tamním svém domě na Obere Bachgasse čp. 3 strávil i sklonek života, než skonal v nemocnici města Zwiesel dne 22. září roku 1972. Manželka ho přežila o necelý rok svým úmrtím 10. května 1973. Oba jsou pochováni v Regen.
- - - - -
* Kundratice / Hartmanice / Prachatice / † Zwiesel (BY) / † † Regen (BY)
