logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOHANN GABRIEL ANDERLE

Mittag auf dem Wachtberg


Ein Grillenchor sirrt seine Weise,
die Bienen summen auf der Halde.
Und traulich träumt nur fern und leise,
ein Kuckucksruf aus tiefem Walde.

Von goldenhellen Flimmergluten
im Mittagswinde überflogen,
spielt Sonnenglanz auf reifen Fluten
des Korns, die leise talwärts wogen.

Dort glänzt die Stadt. Und süß erschrocken
wie im Gebete stehn die Ähren,
wenn mild im Klang der Mittagsglocken
die goldnen Wellen wiederkehren...

Poledne na Strážném vrchu


Sbor cvrčků zase plní luka
a bzukot včel se vzduchem nese.
Tak důvěrně a snivě kuká
dál kukačka v hlubokém lese.

Zlatý třpyt poledního času
čeří dlaň větru něhyplná,
slunce se koupe v čistém jasu
lánů, v tom příštím proudu zrna.

A v polích město. V sladkém tónu
modliteb jak by klasy stály,
s poledním hlasem starých zvonů
vlnily se a kolébaly...

Der alte Turm


Er ist das Runen-Antlitz
dieser Stadt,
ihr guter Hirte und ihr
klingend Herz ...
Ihr Pulsschlag bebt in
seiner Glocken Erz,
und was aus ihr emporgebetet
hat jahrhundertlang zu Gott
in Glück und Leid,
das segnet sein stummes Gloria.
So ragt er mächtig über Raum und Zeit
Und ist doch jeder Seele Freund und nah ...

Stará věž


Je to runové znamení, tvář
tohoto města,
její dobrý pastýř a její
znějící srdce ...
Její tep se chvěje
v kovu jejích zvonů
a toho, co z nich stoupá
po staletí k Bohu
ve štěstí i v zármutku,
čemu žehná její němé Gloria.
Tak se tyčí mocně nad prostor i čas
a je přece přátelsky blízká každé duši ...

Nachts unter den Lauben


Von mildem Mondblau flimmernd umsäumt
steht der alte Turm und träumt
den Traum der Ewigkeit.

Und wo über zackige Giebel hin
huschend die Wolkenschatten ziehn,
schläft die steingewordene Zeit.

Ein Stundenschlag versummt in die Nacht -
da ist eine seltsame Stimme erwacht,
die wie aus Traumfernen grüßt:

"Alle meine Herrn und Fraun, ich mach euch kund,
der Glockenstreich die zwöfte Stund' ...
Gelobt sei Jesus Christ!"

Im Stadttor verliert sich die Melodei,
fern schwankt ein Laternenlicht vorbei
und wieder ist Stille weit.

Der Marienbrunnen nur rauscht sein Lied
und durch die dunklen Lauben zieht
ein Hauch der Ewigkeit.

V nočních podloubích


V něžném třpytu luny půlnoční
stojí stará věž a sní
po věky, zas a zas.

Jdou stíny oblak jejím ochozem,
šepotně míjí ozubený lem,
v kterém spí zkamenělý čas.

Do noci zajde zvuk, co odbíjí
hodinu pozdní a hlas rafijí
zní, jak by jím přešel sen:

"Každý, muž čili žena, teď dobře slyš,
dvanácté úder je tu již ...
Buď náš Pán pochválen!"

Ta melodie hasne v přítmí bran,
i svit lucerny do tmy zkolébán
a zas se rozhostí klid.

Jen kašna dál šíří tichý šum
podloubím, jež má každý dům --
tak věčně má to být.

P.S. Všechny originály přeložených tu básní pocházejí z "obrazové knihy" (Bildband, jak zní její podtitul) Südmähren, Antlitz einer deutschen Landschaft, kterou z pověření jihomoravské "krajinské rady" (Südmährischer Landschaftsrat) 1967 a 1986 ke dvěma vydáním připravil Herbert Wessely, zastoupený rovněž jako autor na internetových stranách Kohoutího kříže.

Johann Gabriel Anderle (psal se také Hanns Anderle a některé prameny uvádějí i jeho údajný autorský pseudonym Austriacus) se narodil 3. dubna 1899 ve Slavonicích. Jeho otec a tedy i on sám odvozoval svůj původ z dobře situované obchodnické rodiny města České Budějovice (Budweis), zabývající se vařením piva, maminka, rozená Pabischová, pocházela ze Slavonicka. Už jako malý chlapec ministroval ve slavonickém kostele Nanebevzetí Panny Marie při mších kněze Theodora Deimela, který se pak stal jeho zasvětitelem i do světa poezie. Podobnou roli sehrál o něco později na gymnáziu v Jihlavě i Anderleův profesor Emil Hadina (1885-1957), sám později ceněný lyrik. Roku 1913 se rodina i s tehdy čtrnáctiletým studentem přestěhovala do rakouského města Krems an der Donau, kde vpadla do života všech prvá světová válka. V jedné z posledních jejích bitev byl Anderle raněn a dostal se "na Piavě" do italského zajetí. Maturitu složil až po návratu domů (1918 debutoval sbírkou sonetů "Edda-Glaube" /tj. "víra v Eddu", při čemž Edda je známá sbírka nordických ság/) v roce 1919, pět let nato se oženil s Nelly Softovou, mj. přispěvatelkou populárního tehdy časopisu "Gartenlaube". V témže roce jako Franz Werfel (1928) získal Hanns Anderle (pod tímto jménem přispíval tehdy i do periodik rodného kraje, jako byly "Zlabingser Nachrichten" či "Zlabingser Wochenblatt" a roku 1927 zveřejnil cyklus 12 básní pod názvem "Zlabings, eine Heimatsandacht") československou státní cenu v oblasti německé literatury. Už ke konci druhé z obou světových válek se už jako známý autor mnoha literárních prací usadil ve štýrském Krieglachu, kde pak až do své smrti působil jako kurátor tamního Muzea Petera Roseggera (i Rosegger náleží mezi autory, zastoupené na internetových stranách Kohoutího kříže). Bylo mu podivným osudem souzeno spojit hlas landštejnských lesů při nádherných rodných Slavonicích (Zlabings) s ozvukem štýrské "Waldheimat", tj. "lesní domoviny" Roseggerovy, kam směřovala a kde také měla skončit jeho životní pouť. Dne 26. června 1957, v den 39. výročí Roseggerova úmrtí, podlehl v 59 letech záchvatu chrlení krve. Pulsovala v jeho žilách i ta po otci rodově jihočeská, z Budějovic "na Šumavě". Ostatně jako by některé z Anderleových veršů byly psány i o nich, o jejich věži a o podloubích jejich "rynku".

- - - - -
* Slavonice / České Budějovice / † † † Krieglach (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Podle záznamu v křestní matrice města Slavonic narodil se tu 3. dubna roku 1899 a byl tři dny nato pokřtěn Johann von Nepomuk Anderle - otec Mathias Anderle, sládek ve Slavonicích, byl synem Mathiase Anderleho staršího, majitele domu v Českých Budějovicích, a jeho ženy Anny, roz. Hladičové, matka Adolfina byla dcerou c.k. poštmistra ve Slavonicích Johanna Pabische a jeho ženy Josefy, roz. Ganguschové
Podle archu sčítání lidu z roku 1910 bydlili ve slavonickém domě čp. 108 manželé Matthias a Adolfina Anderleovi se svými třemi syny Johannem (*1899), Karlem (*1905) a Ernstem (*1909), jakož i dcerou Johannou (*1904) - služebná Katharina Muthsamová pocházela z Maříže (Maires)
Perokresba z roku 1729 zachycuje Slavonice s poutním kostelem a rolníky při práci na polích

zobrazit všechny přílohy

TOPlist