W. Bauer

Každý, kdo si dá tu práci, aby zkoumal historii svého rodu, brzy zjistí, že mezi předsevzetím a provedením záměru leží dlouhá cesta plná nesnází. U Bauerů je tomu tak, že nejstarší stopy vedou do bavorského Zwieselu.
Odtud se kdysi vydal Matthias Bauer starší, syn Wolfganga Bauera, do okolí šumavské Kvildy (Außergefild). Od Kvild až po Kašperské Hory (Bergreichenstein) se už od středověku rýžovalo zlato z písku řeky Otavy (Wottawa) a jejích přítoků.
Dodnes jsou na březích patrné sejpy s vytěženou hlušinou. I početné šachty, v nichž se kutaly zlaté žíly, se zachovaly až do vyhnání obyvatelstva po druhé světové válce.
Poté, co bylo vyčerpáno bohatství šumavského zlata a kovkopové odtáhli jinam, došlo k zakládání prvých sklářských hutí. Těm přišly vhod sejpy plné křemenného písku a samozřejmě dostatek dřeva pro sklářské pece.
Díky enormní spotřebě topného dříví, zvláště pak při získávání potaše, pro sklářskou výrobu nezbytného, vznikaly v lesích brzy četné holiny, poněvadž znovuzalesňování vymýcených ploch nebylo tehdy ničím obvyklým. Na těchto volných prostorách se mohli následně začít usídlovat první rolníci (Bauer v němčině značí právě sedláka či rolníka - pozn. překl.).
Četné šumavské oblasti se staly za komunistického panství vojenskými pásmy s přísným zákazem vstupu. Právě ta jsou dnes jádrem tzv. Národního parku Šumava a kromě chráněných území jsou přístupná po značených stezkách pěším turistům i cyklistům.
Nejstarší zjištěná data o jistém Bauerovi (Paurovi) lze najít v matrice sňatků (Copulations Matrik). Je tu uvedeno, že Matthias Bauer z Kvildy (je tu psána Ausser Gefülg!), syn zesnulého Wolfganga Bauera z Zwieselu, vzal si 7. ledna 1754 za ženu Magdalenu Tremlovou, dceru také už zesnulého Ferdinanda Tremla a jeho manželky Uršuly. Zda z nevěstiny strany šlo o rod králováckých sedláků, nedalo se přesně zjistit.
Tzv. králováčtí svobodní sedláci (künische Freibauern) nebyli na rozdíl od ostatního rolnického obyvatelstva Šumavy poddáni nijaké panské vrchnosti. Český král jimi osídlil západní hranici země a svěřil ji jejich ochraně. Měli řadu privilegií, k nimž patřilo osvobození od vojenské služby a možnost volit si pro nižší soudní řízení rychtáře z vlastních svých řad.
Tato privilegia se pokoušela panská vrchnost po celá staletí marně okleštit. Lidem, kteří dokázali vyrvat pralesům tvrdou prací a často těmi nejprimitivnějšími pracovními prostředky úrodná luka a pole, se podařilo jejich výsady uhájit až do samého zániku c.k. monarchie.
Stodůlecká rychta, pod níž celé území spadalo, zahrnovala v těch časech plochu 23 163 hektarů a představovala tak největší obec na Šumavě. Oblast Kvildských plání sestávala po ustavení farnosti z osady Kvilda (Außergefild), Horská Kvilda (Innergefild), Modrava (Mader), Vchynice-Tetov (Chinitz-Tetau) a některých dalších. Předtím patřila celá ta obrovská oblast k farnosti Rejštejn (Unterrreichenstein), pak už následoval kraj od Modravy až k Dobré Vodě (Gutwasser) u Hartmanic.
Ves Modrava leží téměř 1000 metrů nad mořem při hranici s Bavorskem a je obklopena četnými slatěmi a mokřinami. Byla založena roku 1737 jako rybářská osada a ještě dvacet let potom se dá doložit, že se tu dvě místní rodiny zabývaly lovem pstruhů a dokonce i lososů v Modravském potoce. Kolem roku 1801, kdy byl otevřen v pouhé dva kilometry odtud vzdálených Vchynicích-Tetově plavební kanál, proměnila se i Modrava v dřevorubeckou osadu. Odtud vede kolem slatí i cesta do Březníku (Pürstling) a dále pod vrcholem Luzného do Bavor. V této snad nejodlehlejší a nejosamělejší končině celé Šumavy se do dnešních dnů zachovala jen sešlé stavení hájovny (obnovené nyní a zpřístupněné veřejnosti v roce 2002 - pozn. překl.), v níž se odehrává román Karla Klostermanna Ze světa lesních samot (In der Welt der Waldeinsamkeiten).
Matthias a Magdalena Bauerovi měli syna, pokřtěného rovněž jménem Matthias. Ten žil ve Vchynicích-Tetově a oženil se roku 1799 s Annou Marií Neuburgerovou. Při svatbě jim svědčili Matthias Bauer a Joachim Treml. Datum, kdy se Matthias Bauer s rodinou odstěhoval na Bučinu (Buchwald), nedá se přesně určit, prvním Bauerem, který se narodil 31. července 1802 už tam, byl v každém případě Joseph Bauer.

Wolfgang Bauer, který mi poslal v březnu 2002 svou knihu Es begann im Böhmerwald (1995), se narodil 21. prosince 1946 v rakouské sklářské obci Bürmoos, spolková země Solnohradsko, kam jeho rod ze Šumavy dospěl už na sklonku devatenáctého století. Nezapomněl nikdy na své kořeny, živé ve vyprávěních generací, jak se je pokusil uchovat právě svou prvotinou. Nejobsáhlejší její pasáže jsou věnovány nejvýše položeným dvěma šumavským obcím Bučině a Knížecím Pláním (Fürstenhut), jejichž historii ostatně zachycují poměrně četné práce jiné. Svou další knihu Am Rande des Moores dal roku 2000 tisknout dokonce v Českém Krumlově. Je povoláním nástrojař a jemný mechanik, mezi jeho koníčky však patří i dějiny a archeologie a jako prameny své práce o jednom z tolika šumavských rodů uvádí mj. Erinnerungen an Buchwald Herberta Fastnera, Damals in der Heimat im Böhmerwald Karla Keusche, rodácký sborník Im Land der künischen Freibauern, Der goldene Steig Paula Praxla, Geschichten vom Rankl Sepp Kollibabeho a Luksche a beletristické práce Paula Friedla a Johanna Petera, které má Jihočeská vědecká knihovna vesměs ve svých fondech. Úvod Bauerovy knihy, jak ho tu podáváme v českém překladu, je výraznou ukázkou, jak paměť rodu spojuje generace a překonává zánik. Poněvadž Bučina, jejímiž posledními starosty byli právě Bauerové (1928-1938 Leo Bauer a 1938-1945 Ferdinand Bauer), dnes už existuje jen jako ukázka úspěšné přírodní "sukcese", tj. návratu divočiny do bývalých lidských sídel pod patronací "národního parku"!

WOLFGANG BAUER