JOHANN PETER

Budweiser Zeitung, 1927, č. 76, s. 1-4

Als Richterbub	Hoch rychtářův I.
Immer wieder Drängt die Sehnsucht mich Ins alte Richterhaus zurück. Stätte meiner ersten Lieder, Sagen, Märchen, abendlich Waren sie mein stilles Glück. Spiel und Arbeit, Buch und Leier, Hirtenstab und Sicherheit Waren meine Jugend Feier. Und der Wald, der tagblauweite, Gab mir glückliches Geleite.	Stále znova touha desaterá vrací mi ve snu rodný dům. Tam jsem vyřkl prvá slova, pohádky za večera znívaly jak štěstí šum. V písních, práci, v četbě, v chvílích na pastvě, kdy mohl hrát si hoch, to svátky mládí byly. A les, ta hloub modrošírá, samou krásou srdce svíral.
Des Waldes Widerhall, s. 14

Der Richterbub	Hoch rychtářův II.
Immer wieder, immer wieder Zieht es mich zum Wald zurück, Wo ich meine ersten Lieder Sang im ersten Lebensglück; Wo im Wogen der Gefühle Und in der Gedanken Drang Ich in linder Abendkühle Träumte stunden-, tagelang. Ach, das waren schöne Zeiten, Als ich noch vom Richterhaus Sah in unbegrenzte Weiten Lichter Gotteswelt hinaus; Da mich noch im Jugendkleide Meiner Eltern Lieb' umfing Und ein Hauch von Heimatfreude Mir durch Herz und Seele ging. Hirtenbüblein auf dem Steine, War der Wald mein Gotteshaus; Sang mein Lied im Sonnenscheine, Sang mein Lied im Sturmgebraus. Wenn des Donners Zornruf dröhnte Und die Flut vom Berge schwoll: In der Kampf der Elemente Klang mein Lied so freudenvoll. Glück und Freude war mein Leben, Und mein Heil Genügsamkeit -- Meiner Heimat galt mein Streben Schon in jener frühen Zeit. Ihrer Berge ernstes Ragen Und des Urwalds düstere Pracht Ließ das Herz mir höher schlagen, Hat die Lieb zu ihr entfacht. Wenn auch arm, so war doch sonnig Meiner Jugend erstes Sein; Jeder Tag erschien mir wonnig In der Freiheit Rosenschein. Spiel und Arbeit, Buch und Leier, Hirtenstab und Sing und Sang Waren Meiner Jugend Feier Hochgestimmter Einheitsklang. Und so trag ich sie im Herzen, Meine Jugend, licht und klar, Die mir hellt die Nacht der Schmerzen, Nicht erbleichen ließ mein Haar. Wenn mir auch die Zahl der Jahre Runen in das Antlitz grub: Immer bin ich noch der wahre, Herzjungfrische Richterbub!	Stále znova, stále znova táhne mě to zpátky tam, kde té písně první slova znívaly mi k dětským hrám; do lesů, kam vlny citu, i když den se utišil, za šera i za úsvitu vábily mne, abych snil. Ty dny štěstí v dávné dáli v staré rychtě pod lesem kdysi očím otvíraly svět, kam čas nás odnese. Malé dítě košilaté k rodičům se batolí - domov, srdce místo svaté, někde ve mně zabolí. Pak už chlapec stádo pase, nad ním les jak štíhlý chrám, ať už šumí v slunce jase či snad k bouří varhanám. Hrom a blesk se nebem střídá, potok z hor se ozývá: co sluch vnímá, oko vídá, jednou píseň zazpívá. Té radosti, toho štěstí, co mi domov daroval! Věrnost, co je jeho zvěstí, já mu jen opětoval. K němu zpátky do náruče, k horám, do tmy pralesů - cítím, jak mi srdce tluče - čistou lásku přinesu. I když chudé, plné slunce bylo mládí s přírodou, jako s růží na korunce vonělo mi svobodou. Hra i práce, boží slovo, zpěv i pastýřova hůl, vše to prostíralo znova mládí na sváteční stůl. Tak ho v srdci nosím stále, mého mládí světlý čas, ze tmy zlatí nenadále stříbrem kvetoucí můj vlas. A byť letokruhy vrásek zryly mi tvář bez odmluv: přece jen to ještě já jsem, z Bučiny hoch rychtářův!
Budweiser Zeitung, 1938, č. 15, s. 2

Wer nicht der Heimat Seele kennt	Kdo nezná duši domova...
Wer nicht der Heimat Seele kennt, Fühlt auch des Volkes Seele nicht; Ein seelenloses Instrument, Bleibt blind er unterm Himmelslicht! Er kennt auch nicht die stolze Pflicht, Die mahnend ins Gewissen spricht: Dein ganzes Leben sei geweiht Der Heimat, wo dein Los gedeiht, Dem Volke, dessen Kind du bleibst, Wenn auf fremder See du treibst.	Kdo nezná duši domova, nevnímá ani duši jeho lidí. Bez duše je mu uchován jen slepý nástroj, v němž pak vlast svou vidí! Necítí ani povinnost, která bdí provždy živá ve svědomí: domovu, co ti jednou přiřkl los, patříš tolik, že svět to sotva zlomí. Jsi jeho dítě, jeho rod dál tvoříš, i kdybys ztroskotal u břehu cizích moří.
Böhmwind, s. 20

Waldheimat	Lesní domov
Vom Plansker bis zum Osser Gibt es der Tannen viel Und dieses schöne Bergland Ist meiner Sehnsucht Ziel. Dort stand die teu're Wiege, Wo ich als Kindlein lag, Dort hat der munt're Knabe Gebirscht in Buchenhang. Die mächt'gen Bergesriesen, Vom Hochwald dicht besetzt, Sie hab' ich dann als Jüngling Vor allem hoch geschätzt. Vom Arber bis zum Rachel, Vom Lusen bis hinein Zum Urwald des Kubani Sah ich im Sonnenschein. Wo Stifters Muse wandelt; Vom wilden Plöckenstein, Wie vom Dreisesselberge Blickt' ich ins Land hinein. Da grüßte fern der Schwarzberg, Wo munter, frisch und hell Uns Licht des Tages rieselt Der Moldau klarer Quell. Und von den Bergen nieder Stieg ich zum Urwaldsee, So tief und unergründlich Wie eines Herzens Weh... Rings sonntagstiller Frieden Und Felsen hoch und hehr - So weit die Blicke gleiten, Ein grünes Wäldermeer. Und nieder ging's zum Waldschlag, Wo hell die Sonne lacht, Wo alles Leben schweiget Und nur der Traumgott wacht. Beim sanften Weh'n der Lüfte, Beim Grasgelispel lag Ich hier so manche Stunde Und träumte manchen Tag. D'rum bleib ich treu ergeben Dem deutschen Waldeshain Mit seinen stolzen Bergen Im grünen Dämmerschein. Denn was das Leben Schönes Mir jemals hat beschert: Waldheimat, unvergesslich, Hat alles mir verklärt.	Blanský les vidím, Ostrý má z jedlí temný stín, pohoří v plné kráse z něj shlíží do rovin. V touze za tebou hledím, tam byl můj dětský ráj, tam coby chlapce skrýval mne na Bučině háj. V mocného horstva klínu tvůj přehluboký hvozd už jako jinochovi rostl mi pro radost. Od Javoru po Roklan, k Luznému chtěl bych jít, a prales na Boubíně ke slunci vidět čnít. Kde Stifterův duch se vznáší v oblacích nad Plechým, z Třístoličníku hledím v kraj plný útěchy. A kus dál Černá hora k obzoru vyvstává, pod ní pramenem čistým vyvěrá Vltava. Od hor chci sejít níže k tvým lesním jezerům, bezedným, temnotemným, jak můj stesk k večeru. Sváteční pokoj, ticho ve strmém skrytu skal a kolem moře lesů kamkoli šel bych dál. A dolej na pasekách chvěje se v slunci vzduch jakoby všechen život v ráj proměnil sám Bůh. Jen vánek přejde nebem a do šelestu trav jsem hlavu často složil tu v čase bez obav. Proto má věrnost patří rodnému lesu jen, hrdým šeravým horám zeleným jako sen. Ať cokoli mi život kdy krásy daroval, nade vším lesní domov v paměti září dál.
Wäldlerkalender 1926, s. 43

Mein Wald!	Můj les
Ich hab' dich im blühenden Maien Geschaut, mein Böhmerwald, Und hab' dich in Liedern begrüßet Viel hundert und tausendfalt Das war ein Leuchten und Prangen, Ein Klingen und Duften und Blüh'n; Da warst du mein Allverlangen Mit deinem liebtraulichen Grün! Ich hab' dich geschauet im Sommer, Vom hohen Himmel umblaut, Und hab', deine Schönheit zu singen, Mir kaum im Herzen getraut. Da warst du ein Bild des Lebens In seiner Urkraft Gestalt; Da warst du den Sporn meines Strebens, zu werden wie du, mein Wald! Ich hab'dich geschauet im Herbste, In deinem Welken, Vergeh'n; Da war es um meinen Frohsinn Für lange, für lange gescheh'n! Das war ein Trauern und Schauern, Ein Seufzen und Sterbegestöhn! Ich sah des Todes Lauern Hinter Felsen und Bergeshöh'n... Nun schau' ich dich auch im Tode Froststarrender Winterzeit, Und muss es weinend gestehen: Schön bist du im Leichenkleid! Doch tröstet mich ein Gedanken: Bald wirst du wieder ersteh'n! An den will ich kindlich mich ranken - Mir wird 's ja, wie dir, einst ergeh'n! Drum halten wir fest zusammen, Mein Lehrer, mein Freund, und mein Wald! Was du mir geoffenbaret, Mein Lied hat es wieder gehallt! Ich bin dein Kind und dein Sänger Und künde der Welt deinen Ruhm, Und du bist mein Herzensdränger, Meiner Seele Gottheiligtum!	Já uviděl rozkvést tě v máji kdysi, má Šumavo, mé písně to vyznávají stotisíckrát nanovo. To bylo světel a chvění, zeleně, vůně a květů - a toho roztoužení a přitakání světu! Pak viděl jsem tě v létě pod modrojasným nebem, hořel jsem pro tvou krásu, nahlas opěval tebe. Bylas mi obrazem žití, kypící silou smělou, vzpruhou, co ve tmách svítí, s níž se mně rozednělo! Na podzim uviděl jsem vadnutí tvé a tlení, stín padl přehluboký na mladé rozdychtění. Smutky a stesky a stony, smrtelná žalování, zákeřné, němé skony jsem vídal v horských stráních... Teď i tebe zima svírá, mrazná jak rovy naše, tvé slzy tuhnou, jsi krásná i oděna do rubáše! Věřím v tvé probuzení, ty narodíš se znova, pro tebe smrti není, děj má se opakovat! Jsem s tebou bez přestání, lese můj, cos mi sdělil, má píseň provždy chrání, příteli, učiteli! Jsem tvé dítě a zpívám o tobě píseň světu, v mém srdci se rozednívá, v mé duši jsi v plném květu!
Heimat-Stimmen 1913-1928, s. 57

An Buchwald

Na Bučinu

Dich preis' ich laut als Waldeskönigin, Mein stolzes Buchwald, weil nicht Deinesgleichen Im ganzen Böhmerwald ist zu erreichen, Mag wandern man die Kreuz und quer durch ihn. Erhaben auf des Schwarzbergs Felsenzinn', Des Waldesheimat glänzend Wunderzeichen, Muss Deiner Schönheit jede andre weichen, Durch die Du hebst des Wandrers Herz und Sinn! Das stolze Baierland liegt Dir zu Fußen, Die ernsten Berge rings um Dich sich reih'n So wie die Fürsten um des Königs Thron. Und ehrfurchtsvoll Dich selbst die Alpen grüßen. - Lass, theure Heimat, dies Sonett Dir weih'n, Denn ich auch nenn' mit Stolz mich Deinen Sohn!

Zdravím tě, lesů královnou buď dál, má hrdá Bučino. poněvadž není ti rovno nic v mém dávném okouzlení, po celé Šumavě i kdybych vandroval. Vzpínáš se k Černé hoře jako val, co září nad domovem oslněným a tvoje krása v čirý div se mění, aby z duše i smyslů tíhu sňal! I hrdé Bavorsko ti leží u nohou a hory jak dav knížecí se řadí kol tvého trůnu jako věrný stín. Pozdrav Alp spojuje tě s oblohou tam zdáli, jako v sonetu mi ladíš s tím, že se mohu nazývat tvůj syn.

Unsere toten Helden	Naši mrtví hrdinové
Die ihr in fremder Erde schlafet, In Gräbern, unerreichbar uns, Aus Lichtes Höhen seht ihr nieder In diese hasserfüllte Welt, Wo jedes Ideal erblichen, Gemeinheit protzig groß sich gibt, Die alles Hohe höhnt und lästert Und nur dem dunklen Triebe frönt: Ihr edlen, lichtverklärten Helden, O blickt auf eures Volkes Not Und stärket uns durch euer Beispiel, Im Kampf zu sterben, wenn es gilt Das Heiligste im Menschenleben Zu schützen: Freiheit, Recht und Herd! - Was ihr im Feld für uns geleistet In Sturm und Kälte, Krankheit, Tod, Was ihr an Seelenqual gelitten, An Schmerzen, unausprechlich herb: Wir werden diese blut'gen Opfer Vergessen nicht, so lang wir leben. Und werden unsere Kinder lehren, Ein treu Gedenken euch zu wahren, Die ihr die Treue hochgehalten Zu unserm Volk, zum Vaterland, Für das als Helden ihr gestorben Und nie erhoben eure Hand Zum schmählichsten der Gottverbrechen: Zum Volks- und Vaterlandsverrat! … Im Lichte sehen wir uns wieder Wo eure Tugend strahlend glänzt, Wo euch Allvater, gütig lächelnd, Mit Lorbeergrün das Haupt bekränzt. -	Vy, kteří v cizí zemi spíte, v rovech, tak nedostupným nám, ze světlých výšin shlížíte sem na tento nenávistný svět, kde každý ideál vybledl, sprostota vynáší se vpřed, vše vyšší posmívá a špiní, jen temným pudům oddaná: vy ušlechtilí, světlem zjasnění hrdinové, v bídě naší silte nás alespoň svým vzorem, umírat v boji o cosi nejsvětějšího v lidském žití, svobodu, právo, rodný kout! - To, co jste nám všem vydobyli v polní řeži, chladu na smrt, co jste protrpěli v duši tam za bolestí nevýslovných: té krvavé oběti Vaší nikdy už nezapomeneme. A budeme učit vždy naše děti věrnou vzpomínku Vám zachovat, Vám, kdož jste věrně milovali svůj národ a svou otčinu, jak hrdinové pro ni mřeli a k nejtěžšímu zločinu před Bohem ruku nepozvedli: k zradě lidu a vlasti své! … Ve světle vidíme Vás znova, veškeru Vaši statečnost, vavřínem Otec všemohoucí kéž ověnčí ji na věčnost. –
Wäldlerkalender 1925, s. 59

Waldgruß	Pozdrav lesům
Und wieder stieg ich zu Berge Und sah hinab ins Tal Und grüßte die dunklen Wälder Vielhunderttausendmal. Und grüßte das freundliche Dörfchen, Wo ich als Kind gescherzt, Wo zärtlich ich die Mutter Und glühend mein Liebchen geherzt. Und grüßte die prangenden Wiesen In reichen Blumengeschmeid Und grüßte mit Tränen im Auge, Die goldene Jugendzeit...	Znovu jsem stoupal k horám, až tam nejvýš zůstal stát, žehnej těm temným lesům Bůh nastotisíckrát. A Bučinu jsem viděl a celý dětský čas na něžném klíně matky i lásku, co plála v nás. A záři těch luk jsem zas spatřil stát v květech voňavých a ucítil slzy v očích - své mládí jsem pozdravil.

Im Moldau-Ursprung	U pramene Vltavy
So einsam sitz' ich hier Und lausch' des Waldes Schweigen; Im leisen Windeshauch Sich sanft die Wipfel neigen. Mir ist, als müsstest du Jetzt aus dem Dickicht treten, Zu mischen dein Gebet In meiner Seele Beten; Als müsstest du wie einst Mich an dein Glutherz pressen Und hier in dieser Ruh' Die böse Welt vergessen!...	Sedím tu sám a sám a slyším lesy šumět; dech větru v korunách dává mi porozumět. Je mi, jak vyšla bys z těch lesů přes kořání, cítím k tvým modlitbám znít v duši vroucné přání: k sobě zas jako dřív bys přitiskla mne prudce a já zapomněl svět, kde začlo bít tvé srdce...
11. 8. 1903

Abend in Buchwald	Večer na Bučině
Der Alltag ist verklungen, Der Wald steht regungslos; Rauchsäulen wehn verschlungen, Der Mond steigt hell und groß. Das Schweigen rings im Plane Wird plötzlich aufgerührt, Als hätten wundersame Hände die Welt berührt. Ich sinke kindfromm nieder Vor Gottes guter Welt; Die Sternekreisen Lieder, Mein Tag war gut bestellt.	Den dozněl, tiše stojí a nepohnutě les; jen kouř se s mlhou pojí, měsíc se nad ně vznes. Mlčením kolem v pláních jde rozvlněný vzruch, jako by v požehnání dotkl se světa Bůh. Tu klesnu na kolenou v díku za dobrý den, hvězdami obkrouženou zem, nebem zasažen.
Des Waldes Widerhall, s. 14

Der Sperling	Vrabec
Und wenn sie ihn auch hassen mit unterdrückter Wut den losen Schelm der Gassen: ich bin dem Sperling gut! Sein frisches keckes Wesen hat es mir angetan - so bin auch ich gewesen als junger Gockelhahhn! Den Kirschen und den Trauben war ich so gut wie er, und wie er mit den Tauben die goldenen Körnlein schwer zu teilen sich erdreistet und mit der Hühnenschar, hab Gleiches ich geleistet, wo's oft erlaubt nicht war. Und wie es kampfesmutig sich wehret um sein Recht, ging ich zerzaust und blutig aus manchem Streitgefecht. Und wie der Winterwolke er spottet ohne Scheu: der Heimat und dem Volke blieb ich auch immer treu! Nur ein's gefällt mir nimmer: sein Nest ist lumpig kraus, und auch sein Frauenzimmer hält wenig auf ihr Haus. - Das darf 's bei mir nicht geben! Ich lieb ein traulich Nest! Das muss zu meinem Leben behaglich sein und fest.	Ač někdy mnou i smýká potlačovaná zlost na toho uličníka - mám k němu náklonnost! Jak čerstvý je a drzý ten smělý čipera! Nebýval jsem - a brzy - jinačí nikterak! Na cizí třešně stejně jsem míval spadeno a se silnějším hejnem pral jsem se o zrno. A cizí kohout nato i bez dovolení stejně shrábl vše zlato, co bylo k vidění. Ten malý přesto vstává, dere se o právo, zarytě, do krvava víc než je mu zdrávo. Jak jeho zimní mraky nevyděsí pranic, i já jsem zvyklý taky doma v čas fujavic. Jen vrabčí hnízdo se mi nelíbí ani zbla: jen důlek v mokré zemi a stébla přes stébla? Když domov, ať věrně množí útulnost, mír a řád! Se svými v lásce Boží chci na svém přebývat.
Böhmerwäldler Heimatbrief,, 1994, č. 5, s. 210

obrazová příloha

další strana