PAUL PRAXL

Na podzim roku 1670 se objevila na frankfurtském veletrhu zvláštní kniha, budící pozornost už informací na konci svého předlouhého titulu, totiž že byla "vytištěna v Utopii". Autor byl utajen krycím jménem a začátek širokodechého názvu jeho díla zněl: Trutz Simplex oder ausführliche und wunderseltsame Lebensbeschreibung der Erzbetrügerin und Landstörzerin Courasche (Vzdorosimplex neboli obšírné a přepodivné vypsání života arcipodvodnice a poběhlice Kuráže - český překlad Rio Preisnera, z něhož jsou vesměs přejaty i citace textů, vyšel památného roku 1968 ve stejně památné odeonské edici Světová četba - pozn. překl.). Ten příběh pochází z pera muže, který po neklidném a strastiplném životě dal mezi mnoha jinými svými pracemi německé próze roku 1668 jistě nejvýznamnější barokní román své doby - totiž Der Abenteuerliche Simplicissimus Teutsch (Německý dobrodružný Simplicissimus) - a jehož pravé jméno známe nyní už dobrých sto let: Johann Jakob Christoffel von Grimmelshausen se narodil 1622 v hesenském Gelnhausenu a zemřel 1676 v Renchen blízko bádenského Offenburgu. Vzdorosimplex navazuje na Simplicissima jako doplňující dějová linie, jejíž propojení s dějem toho velkého románu je opravdu pozoruhodné: Kuráž totiž, pokleslá ve společenském žebříčku až na pohrdanou cikánku, se dovídá, že Simplicissimus ve svém obšírném životopise zmiňuje uštěpačnými slovy i svůj milostný vztah s ní a aby se mu za to řádně pomstila, zpovídá se "Simpliciovi natruc" sama z vlastních životních osudů a činí tak věru nezakrytě a drze. Líčí, jak špatná byla a "s jakou poctivou koroptvičkou se to vlastně spustil" (v originále je řeč o "poctivé sobolince" - "Zobelchen"! - pozn. překl.).
Její skutečně pohnutlivý příběh začíná ve starém šumavském městě Prachaticích (v Grimmelshausenově němčině mají věru malebné označení Bragoditz - pozn. překl.), kde vyrostla u pěstounky, která, jak Libuška praví, "mě celkem pečlivě vychovala, dbala, abych chodila do školy, jako urozenou slečnu mě vedla k šití, pletení, vyšívání a podobným ženským pracím". Když se roku 1620 před pamětihodnou bitvou na Bílé Hoře objevila před opevněnými Prachaticemi císařská vojska pod vedením hraběte Bonaventury Longuevala von Buquoye, nenapadlo pěstounku tehdy třináctileté dívčiny učinit pro její záchranu nic jiného, než obléci ji do mužských šatů. Město je dobyto a vypleněno, jeho občané pobiti a přestrojená schovanka vzata "jakýmsi německým rejtarem za pacholka". Libuška - vypomeňme tu, že Libuše je jméno mýtické zakladatelky Prahy z českých pověstí - se dále přiznává ke své české národnosti těmito slovy: "Dala jsem si jméno Janek a uměla jsem přitom dost dobře německy, ale jako všichni Češi jsem to nedala najevo." Musela rejtarovi pomáhat v opatrování a pícování (v originále "Fouragieren") koně, tj. měla krást, co se jen dá, k čemuž "se ta česká sorta, jak jsem slyšel, nejlíp hodí; odkud Čech odnese koudel (německy Werg), tam Němec nenajde ani konopí". Rejtar posléze přenechá dívku svému rytmistrovi a dostane výměnou za pacholka "jiného českého pobertu (v originále čteme výraz Knollfinken), když už si mermomocí přál zloděje z našeho národa". Dlouho chrání mladá Češka své dívčí půvaby a tajemství pod mužskými svršky, pak ale se její horká krev ukáže silnější než pevná vůle, provdá se za rytmistra a dostane jméno Kuráž ("protože mi sáhl na kuráž, kam se ještě žádné mužské ruce nedostaly", praví po rvačce s jiným mužským, který tupil český národ, sama Libuška a pokračuje: "Chtěla jsem to totiž říct zaobaleně a ne tak sprostě jako třeba Švábové, kteří zavíracím nožům říkají kundla." - pozn. překl.). Brzy ovšem padne její manžel v jedné z válečných šarvátek ("zabili nám tam i generála hraběte Buquoye", dodává se tu - pozn. překl.) a láskou posedlá vdova, která nad svou někdejší panenskou nevinností věru nikdy ani slzy neuronila, si teď může začít teprve řádně užívat, poněvadž stará průpověď tak či onak praví:

Tak Kuráž z Prachatic zakusí celou válku doslova na vlastní kůži, dostane se s císařskou soldateskou téměř do všech koutů a končin země, znovu a znovu vstupuje do manželství a stává se zase vdovou, celkem sedmkrát do počtu, s jinými muži žije jen tak na hromádce, jako se Skočdopolem (v originále Springinsfeld!), hrdinou jiné Grimmelshausenovy práce, vyšlé také roku 1670. Všem svým partnerům bez rozdílu však nasazuje parohy, poněvadž kolem sebe podle vlastních slov ani "nestačila odhánět dotěrné trubce, kteří mě obletovali jako odkryté plástve".
Poněvadž jí obchody kvetou, hromadí se i jmění, které ukládá v Praze i na jiných místech; často ji však potkává rovněž neštěstí. Navštíví mezitím i pěstounku v Prachaticích, od které se dozví o svém pravém původu: český hrabě a stavovský vojevůdce Jindřich Matyáš z Thurnu měl být jejím vlastním otcem, matkou pak jedna z dvorních dam paní hraběnky. Pěstounka poté doprovází "arcipodvodnici" do Prahy, kde se obě vydávají za ženy, "které válka zahnala od německých hranic". Kuráž táhne znovu s vojskem jako markytánka, k čemuž si z domova přináší mnohou přirozenou vlohu, než posléze začne valem scházet na těle i duchu. Už v předchozích letech se v lázních (v originále tak řečených "Sauerbrunnen - pozn. překl.), které musí vyhledat následkem svého nezřízeného života, seznámila se slavným Simplicissimem. Ten jí později vzpomíná nepříliš vlídně ve svém velkém svéživotopise. Kuráž se mu za to mstí sžíravým humorem, prostupujícím celé její vyprávění, odhalující otevřeně Simplexův lotrovský život, při čemž mu neustále předhazuje, s jak jemnou ženskou bytostí měl vlastně co do činění, když ji potkal: "Hlupák Simplex ve svém životopise říká, že jsem povětrná. Item píše, že jsem prý byla spíš mobilis než nobilis (víc kočovná cikánka než urozená dáma - jemná slovní hříčka těžko přeložitelná do němčiny i češtiny - pozn. překl.). Obojí připouštím; ale kdyby byl on něco lepšího a měl v těle je špetku poctivosti, nepověsil by se na takovou povětrnou a nestydatou holku, za jakou mě považoval, tím méně by vytruboval a rozkřikoval po světě svou vlastní nectnost a mou hanbu." Nakonec se vyžilá, zlotřilá a prohnaná ženština stane chotí vůdce cikánské tlupy a v čele té zlodějské chásky vymete "všechny kouty Evropy".
Kuráž z Prachatic jistě nebyla špatná samotnou svou přirozeností. Osud jí v neřádských válečných časech odepřel všechno štěstí a ona podvedena, zdeptána a zneuctěna se rozhodla k pomstě, ke strašlivé odplatě, aby to všechno světu vrátila. A tak se stala pravzorem zvrácenosti a hříchu, "věrným obrazem děvky babylonské". Bert Brecht (1898-1956), autor dnes tak diskutovaný, interpretoval ve své hře s názvem Matka Kuráž a její děti. Kronika z třicetileté války (1939), psané těsně před válkou a proti válce, postavy ze Simplicissima po svém. Kuráž poznává obchodní povahu války, "která živí své lidi", a právě to ji na ni také přitahuje. Následuje se svým markytánským vozem vojska křížem krážem německými kraji, čile na válce vydělává a žije z ní. V divadelní hře podobně jako v Grimmelshausenově románě je zároveň obětí i klientem té veliké vojny a honosí se majetkem, kterého "řádně a počestně - však jsem to měla vždycky na papíře černé na bílém - nabyla ve válce". Válka jí připraví o děti, nechává je za sebou a táhne sama svou káru dál. Potřebuje válku, jakkoli je tak beze všeho smyslu, věří na ni. "Musím se zase dostat k svýmu obchodu …Vemte mě s sebou!" U Brechta je zachována ta bezpodmínečná krutost, strnulost a monumentalita války, s níž se všechna její zvrácenost odehrává.
Ještě jednou se však vraťme nazpět ke Grimmelshausenovi a k jeho poběhlici Kuráži, k jejímu pamětihodnému životnímu příběhu! Z jakých pramenů autor čerpal a jak připadl právě na naše šumavské Prachatice coby východisko celého děje? Bezpochyby se dá v mnohém odkázat na vliv jeho četby jiných autorů, kde se Grimmelshausen co do historických událostí třeba plně opírá o dílo Eberharda von Wasserberga Erneuerte teutscher Florus (Frankfurt 1647), z něhož místy cituje přímo doslovně. Jisté je ale i to, že vlastní osobní zkušenosti a zážitky sehrály roli nemenší. Grimmelshausen přece prožil deset let (1639-1648) přímo uprostřed té války jako mušketýr a polní písař, čehož využil k tomu, aby příběhy z ní se staly zrcadlem jeho a jejím současníkům. Dobytí města Prachatice 27. září 1620, při kteréžto strašlivé krvavé lázni zaplatilo životem přes jeden a půl tisíce lidí, bylo i pro doby válce uvyklé událostí všude popisovanou a známou. Německá varianta místního jména Prachatice "Bragoditz" (nářečně dnes "Brachaditz") zdá se dovozovat - upozornil už na to už kdysi Rudolf Kubitschek - dotyk autorův se zdejším prostředím. Ohlasy české problematiky nejsou u Grimmelshausena rozhodně ojedinělé. Musel se často potkávat s lidmi odtud, snad i osobně znal tu, kdo se stala předlohou jeho slavné Kuráže, kterou navždy uvedl nejen snad do německé, nýbrž i do světové literatury.

Adalbert Stifter (1805-1868), snad nejvýznamnější německý prozaik (v originále "der Prosadichter" - pozn. překl.) devatenáctého století vůbec, je stále ještě pro mnohé jen biedermeierovským lyrikem, spíše regionálně významným autorem nesnesitelně zdlouhavých přírodních popisů a povídek, které postrádají děj. A přesto se Thomas Mann právě k němu přihlásil slovy: "Stifter je jedním z nejpozoruhodnějších, co nejvíce do pozadí ustupujících a nevypínavých, přitom skrytě odvážných a zázračně poutavých vypravěčů světové literatury, kriticky však až příliš málo prozkoumán (v originále: "Stifter ist einer der merkwürdigsten, hintergründigsten, heimlich kühnsten und wunderlich packendsten Erzähler der Weltliteratur, kritisch viel zu wenig ergründet.")."
Svět brzy pochopil Stifterův význam. Už roku 1844 oslavuje jeden anglický list sotva tři roky předtím poprvé vyšlou povídku Hvozd (Der Hochwald, v prvém českém překladu Stiftera vůbec roku 1862 nazvanou Romanem Voříškem "Vysoký les" - pozn. překl.) jako mistrovskou: "His descriptions of scenery are masterly in the extreme." Ještě za života básníkova se objevilo 16 překladů jednotlivých povídek či výběrů z díla, některé z nich i opakovaně v několika vydáních, a sice osm v angličtině (od roku 1850), pět ve francouzštině (od roku 1858), po jedné v holandštině (1857), v češtině (1862) a maďarštině (1862). Od té doby vyšly překlady ze Stiftera ve všech kulturních jazycích včetně esperanta, dohromady 260 titulů ve 24 řečech, z toho jen v japonštině 59 (od roku 1939), 58 v angličtině, po 31 v italštině a v češtině, 23 ve francouzštině, 9 v holandštině a 8 v maďarštině. Zvláště nápadný je onen japonský zájem o Stifterovo dílo. V Japonsku lze v posledních desetiletích zaznamenat četná německá vydání s japonským komentářem pro účely výuky na vyšších školách. V letech 1983 a 1984 připravilo dokonce nakladatelství Shorei-Sha v Kjótu čtyřsvazkový výbor ze Stiftera v japonštině, do něhož Hisao Tagaki zařadil oba svazky Studií (Studien I-II), Pestré kameny (Bunte Steine) i soubor črt Vídeň a Vídeňané v obrazech ze života (Wien und die Wiener in Bildern aus dem Leben). Přirozeně je Stifter se svými pracemi ve světě už dávno také předmětem germanistických bádání, především opět ve Velké Británii a v USA, v Japonsku, Francii, Itálii i v Čechách (Tschechien). Jak vysvětlit tento světový zájem o Stiftera a o všechno, co napsal? "Básníci mívají často předtuchu toho, co nadchází, právě Stifter pak bezděky dokázal lidem v celé úplnosti předestřít, čemu se hodlají vydat na pospas." Tolik slova Hanse Carossy, jednoho z duchovních spřízněnců Stifterových.

Široko daleko bývaly kdysi po Šumavě vyhlášeny volarské "Guladschen", lahodné domácí pečivo plněné obvykle sladkým tvarohem, zvaným tady nářečně "Kaas". Patřily už ke svátečnímu stolu a volarské hospodyňky věděly dobře, jak je připravit. Jejich označení se odvolává k českému slovu "koláče", které patřilo k těm několika málo výrazům převzatým někdejšími německými obyvateli Volar od jejich českých sousedů; ti bydleli sice až celých několik hodin chůze odtud, Volarští se však s nimi znovu a znovu setkávali o dobytčích trzích i o společně konaných církevních poutích.
To, že volarské koláče byly skutečně věhlasnou místní vzácností, dosvědčuje už před 120 lety prachatický spisovatel Josef Messner (1822-1862) v článku pod názvem Land und Leute im Böhmerwalde - Wallern und die "Walinger", jak je otiskl list Von Haus zu Haus, vydávaný s podtitulem Illustrirte Blätter für geistige Erholung und Anregung ve Vídni a v Praze, a to v čísle 7 ročníku 1860 na stranách 77-79. Chválí tam volarské pečivo i jeho výrobce následujícími slovy: Honosí se dalekosáhlým věhlasem ty tvarohové koláče, známé i pod označením "Fleck", a svou lahodnou chuť překonávají snad jen vlastními stejně pověstnými rozměry. Nejznámějšími z výrobců tohoto slavného pečiva jsou v současné době starý "Spiagei" a "Pius Cech", při čemž ten prvý v pořadí zove se vlastním příjmením Stögbauer a ten druhý zas Schilhansel. Tak jim ovšem tu v obci nikdo neřekne, poněvadž ve Volarech žádný z obyvatel nenosí své úřední příjmení, anobrž vždy a bez výjimky je nazýván buďto po domě či tak už řečenou škádlivou přezdívkou…
Čtyřiaomdesátiletý pekařský mistr z Volar Pius Riepl (po domě čp.76 se tam říkalo u Gscherdů), který dnes žije ve Straubingu-Ittling, sdělil mi - má za to můj nejsrdečnější dík! - svůj recept na koláče, a sice s následující poznámkou: "Žádný pořádný recept to vlastně není; děláme to prostě tak, jak jsme se to naučili." Tedy: "Půl kila mouky, tři deka kvasnic, špetku soli, dvě vejce, deset deka másla, lžíci cukru dobře promísit na lehké těsto a to nechat půl hodiny vykynout. Pro náplň se smíchá půl kila dobře vymačkaného tvarohu, deset deka rozinek, dvě vejce, malá špetka soli, cukr podle chuti dobře do sladka a zastříkne trochou rumu. Asi tak osm až deset malých kousků těsta se vyválí a opatří náplní, načež se cípy přeloží, a to ne docela do středu. Potřeme či pokapeme rozpuštěným máslem a posypeme jemně nastrouhaným perníkem a dáme péci." Mnohde se náplň pozměňovala - třeba naše maminka přidávala do ní trochu strouhané citronové kůry, vanilkového cukru a kyselé smetany, ale žádný rum. Koláče se zpravidla hotovily v domácí peci, připravené právě pro pečení chleba, a to před ním, jak se také říkávalo - "i da erschdn Hitz", tj. do prvního žáru. Hotové koláče se pak nosily čtvrceny ke kávě či k vínu. Zatímco ke slavnostním příležitostem jako ke svatbám, křtům (říkalo se jim u nás "Hodi"!) nebo o posvícení si každý dům, který si na sobě zakládal, vyráběl své domácí koláče sám, bylo pečení koláčů na prodej, tedy řemeslné, za starých dob (dokud platilo cechovní zřízení) dovoleno jen vyučeným pekařům. Ti ovšem si své privilegium jen neradi dávali zpochybňovat.
Tak se dal pekařský cech města Volar, zastoupený mistry Johannem, Wenzelem a Josefem Schilhanslovými, ještě v létě 1802 slyšet se svou stížností u prácheňského krajského úřadu v Písku na "dělání koláčů (Kolatschenmachen) ze strany volarského hostinského a krupaře Johanna Stögbauera" (bydlel v č.25 na náměstí, po domě se tam říkalo "Schbiagai", naposledy "Theobald"), čímž se prý poškozuje řádné řemeslo. Krajský úřad rozhodl 7. září 1802, že "dělání koláčů je volný (ein freyer) prostředek obživy a jako takový nepodléhá policejnímu dozoru". Proti tomu vznesli pekaři "rekurs", který byl ovšem zamítnut jako "svévolné obtěžování vyšších úředních míst". Ani pak se pekaři nedali zviklat v odporu. Znovu předestřeli, že Johann Stögbauer k jejich škodě "peče koláče z obyčejného houskového těsta, a to stejným způsobem, jako by tytéž byly vyrobeny samotným pekařem." Nato si krajský úřad vyžádal v září roku 1803 jak na pekařích, tak i na Stögbauerovi, aby dodali jimi vyrobené koláče krajskému úřadu za účelem přezkoušení jejich kvality. Teď si pekaři stěžovali pro změnu na skutečnost, že Stögbauer prý vylepšuje své koláče přidáním másla. Přes celý další jeden rok tak putovala akta sem a tam, než došlo konečně k rozhodnutí v tomto pamětihodném sporu: 24. února 1805 zakázal krajský úřad hostinskému Johannu Stögbauerovi pečení koláčů, ovšem jen "pokud trvá drahota a nedostatek chleba" (viz doklad ve volarském městském archivu pod Sign.II-G-I: Prozesse 1690-1805). Mezitím dolehly i na Šumavu následky zejména napoleonských válek: přesuny armád a jejich ubytování, dodávky pro vojenské účely a nevydařená úroda navíc vyhnaly cenu za strych pšenice (= 93,5 litru) z 10 na více než 30 zlatých, takže brzy panovala všeobecná nouze o potraviny a hostinského koláče se skutečně jevily jako nadbytečný luxus. V každém případě se volarští pekaři i nadále obávali konkurence Stögbauerovy (ten předal svou živnost až roku 1852 synu Franzovi) ; ač vlastně vyučený tkadlec, musel být tak či tak jedním z nejlepších volarských "koláčníků". Jako takového jej i oslavil už citovaný klasik šumavské literatury Josef Messner, který za svých pobytů ve Volarech nikdy neopomněl stavovat se u svého vyhlášeného "Schbiagai".

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2008, překlady a české texty Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš