HANS KOLLIBABE

Milený příteli a krajane!
Nejprve bych se rád zeptal, zda si mohu s ohledem na náš téměř stejný věk a stejný osud, který nás spojuje, dovolit důvěrné oslovení "Ty", jak je obvyklé mezi skutečnými přáteli; to poněvadž na jedné straně ono "Ty" najde snáz cestu od srdce k srdci, od nitra k nitru, na straně druhé se tak vůbec lehčeji hovoří. Či snad ne? Eppa net? Tedy Pozdrav Bůh, Grüß God! pěkně po šumavsku! Škoda jen, že jsme nepřišli dřív na tu geniální myšlenku a nemohli zpečetit to bratrství nějakým pořádným truňkem. Inu, snad se to dá ještě příležitostně i napravit. Že by se tak dokonce mohlo stát opět ve staré vlasti, netroufá si ovšem člověk nikdy ani doufat, jakkoli pan arciděkan je o tom skálopevně přesvědčen. Krásné, ba nádherné by to jistě bylo. Zvláště pro Tebe a Tvé blízké, kdybyste se Vy všichni mohli zase vrátit na Váš pověstně slavný, starobyle počestný rodný statek (Kollibabe tu užívá pojmu "Herrensitz", tj.panské sídlo - pozn.překl.) Vzpomínáš si ještě, kde jsme se naposled sešli a mluvili spolu? Bylo to v lese na Chlumu jednoho nádherného pozdního odpoledne. Hovořili jsme o tom, že bys mi chtěl zazpívat několik z bezpočtu svých písniček... Bohužel bylo už v těch dnech zatěžko naladit mysl i hlas k veselému zpěvu. Měl sis za klidnějších časů spíš sám přezpívat texty těch písní a zachytit alespoň zběžně v notách, než je zapomeneš; vím z vlastní zkušenosti, že jsem pak musel mnoho svých ztracených rukopisů zapisovat jen z trosek paměti, abych zachránil alespoň to nejcennější. Jen sbírku starých šumavských obyčejů, pořekadel, zastaveníček, žertovných selských veršování atd. lze tak sotva vzkřísit, když mi v tom nepomohou krajané ze selského stavu. Tolik veselých historek Vám jistě přijde na mysl, když se Vy staří spolu sesednete a povídá se o domově, stejně tak i staré domácí zvyky. Obrátil jsem se už na rozličné krajany, nedošel jsem ale téměř nijakého ohlasu. Lidé mají ovšem plnou hlavu jiných starostí a málo zájmu o ty vlastivědné snahy, které mají jinak rozhodně svou cenu a nedají se později nikdy víc dohnat, až staří kašperskohorští (Kollibabe užívá označení "aus Berg" či "Berger") Šumavani už nebudou naživu. Dal jsem dohromady kromě jiného i takovou malou sbírku špásovných kašperskohorských příběhů pod titulem: Es muass jo ah a G'spoaß sa (asi jako Jo, špás muší bejt - pozn. překl.). Není teď ale papír bohužel ani na velkou sbírku pověstí a novou knížku šumavských pohádek. Jak pěkné by bylo, kdybych tam měl taky něco od Vás. O "nicovském hasičstvu" nebude chybět slovo! Zvlášť moc Ti chci poděkovat za vzácné veršíky, které jsi mi poslal. Nestačím se divit, jak bez jediného prohřešku proti jazyku a jak doslova kaligraficky dokážeš ještě psát. Co rozčilování a červeného inkoustu bych jen býval ušetřil, kdyby tak psali moji žáci. Ba, co se člověk ve škole jednou pořádně naučí... Onehdy ovšem učiteli i žákům v jejich úsilí opravdu o něco šlo a pracovali s čistou radostí a láskou, což je dnes spíš vzácnou výjimkou. To, že si i Ty ceníš Paní Hudby jako mocné utěšitelky, mne jako dávného jejího ctitele obzvláště těší, i když jsem se jí bohužel musel úplně zříci, já, pro kterého byla půl života. Nemám už žádný instrument ani noty, sotva bych našel i tu pravou náladu, nemůžu si dokonce dopřát ani poslech hudby, poněvadž nemám radio. Pozdravuj, prosím Tě, všechny milé krajany srdečně od starého Kolliho... Bude Tě a všechny ostatní jistě zajímat, že Češi - jak se mi dostalo zpráv - udělali z Kostela Panny Marie Sněžné (poutní kostel na jižním okraji Kašperských Hor - pozn.překl.) ovčín. Co se jen asi stalo s nádherným křídlovým oltářem, který pocházel z Kašperka? Od té bandy paličů a žhářů se sotva lze nadít něčeho jiného než zhanobení kostelů. Dále se mi doneslo, že ukradli obraz Madony z kaple pod poutním kostelem (říkalo se jí Grandlkapelle - pozn.překl.) a chtěli ji s ostatními naloupenými věcmi odvézt nákladním autem. Auto se ale ani nepohlo z místa. Teprve když obraz odnesli na původní místo, motor zase naskočil. Je to pohnutlivá legenda a krásně se hodí k pověsti o vzniku zázračné kaple samotné. Ano, jak mohl milý domov vypadat! Bylo by to asi trpké shledání s naším ztraceným rájem. Není lépe než pozorovat nebožtíka v rakvi uchovat si v srdci radostný obraz časů, kdy byl živ a zdráv? Inu milý příteli Ertle... ještě jednou dík za Tvé psaní a i všem Tvým blízkým nejsrdečnější pozdravení od Tvého věrného Kollibabe, zvaného "Kolli poutník", Kolli der Wanderer.

Je tomu téměř půl století, co zbožný Šumavan z Nicova jménem Johann Klement, známý svou zručností v kovářském řemesle, pojal plán věnovat svému domovu něco jako zbožný dar. Usilovně střádal zlaťák po zlaťáku a utrhoval si od úst, jen aby obstaral dost železa na to, vykovat za dlouhé zimy ve zdlouhavé lopotě metr vysoký kříž prý podle předlohy, kterou kdysi spatřil "auf der Walz" (na tovaryšských toulkách - pozn.překl.) někde dole v rakouské zemi. Na jedné vysoko položené, do všech stran otevřené pastvině nade vsí Nicovem, jednom z nejstarších lidských sídel našeho kraje, ho pak vztyčil sotva pět set kroků od hranice, která dělila od Šumavy Protektorát Čechy a Morava. Tam stojí dodnes a vyhlíží odtud daleko do vůkolí (po poválečném odsunu německých obyvatel byl kříž z opuštěných míst postaven při vnější zdi kostela svaté Markéty v Kašperských Horách - pozn.překl.).
Bohužel leží natolik stranou cest, že jen málo poutníků ho může obdivovat na svých toulkách Šumavou. Je to škoda. Osobitost tohoto polního kříže je v jeho velikosti i v dovedné kompozici nástrojů Kristova umučení (takovým křížům se říká ostatně nejen v německy mluvících zemích i Arma Christi - pozn.překl.), rozložených na dvou jeho vodorovných ramenech. Celek je pak korunován kovovou siluetou kohouta, který stojí nad ciferníkem hodin ukazujících čas skonu Ježíšova. Právě k tomu kohoutovi se vztahuje lidové nářeční označení kříže "Hohnakreuz".
I když naše šumavská země není nijak chudá na cenné kované polní i hřbitovní kříže, jak dokazuje i sbírka fotografií, kterou před svou smrtí odkázal kašperskohorskému muzeu bývalý okresní soudce Anton Jahn, žádný z nich nedosahuje tiché velikosti a vznešené prostoty tohoto osamělce na šumavské pláni.

Nejen četné pověsti ze Stašska i Povydří vyprávějí o šumavských obrech. Zůstalo po nich nejen jméno Obřího hradu (Reckerberg) u osady Popelná nad údolím Losenice nedaleko Nicova (Nitzau), ale z paměti stašského pomezí i daleko v bavorské zemi žije dosud také vzpomínka na skutečného lidského obra jménem Rankl-Sepp. Správně se jmenoval Josef Klostermann a narodil se 16. ledna roku 1819 jako prvorozený syn králováckého svobodného sedláka na samotě Ranklov (Ranklau) u Zlaté Sudny (Goldbrunn). Ta samota nesla zřejmě název podle svého původního majitele a další držitelé s chalupou dědili i jméno. Tak se tedy Josefovi říkalo Rankl-Sepp (česky v lidové mluvě asi jako Pepa nebo Jouza z Ranklovýho či od Ranklů). Stavení na náhorní pláni bylo obklopeno slatěmi a lesy na rozlehlé Ranklově louce, odkud bylo hodinu cesty na horu Antigl (dnes Sokol, 1252 m), odkud býval na dohled majestátní Javor i temný dvojvrchol Roklanu.. Po smrti otce tu Sepp jako nejstarší a nejsilnější z deseti dětí hospodařil a staral se o své nejbližší, ve shodě s lidmi z okolí i s Bohem na nebesích. Pomáhal, kde bylo třeba a o nedělích se pravidelně vydával do vzdáleného nicovského kostela, aby se účastnil bohoslužeb a přispěl i hmotně na dobrý úmysl. Tak na Martina putovávala na nicovskou faru husa, na Vánoce pořádná vánočka se spoustou sladkých rozinek, na Velikonoce jehňátko a na Prokopa dokonce tele. Jinak byl Josef Klostermann člověk spořivý a střídmý. V životě vážněji nezastonal a byl i povahou vlídný a i k šelmovství náchylný. Se svou mnohem mladší ženou, rozenou Krickelovou ze Zhůří (Haidl), měl sedm dětí a žili v poměrném blahobytu. Oblékal se však přesto nejvýš prostě a vážně a k černému lodenovému kabátu a kalhotám z téže látky nosíval i černý plstěný klobouk se širokým okrajem ; v ruce pak třímal půldruhého metru dlouhou sukovici. Když s někým déle hovořil, točíval druhou rukou kloboukem sem i tam a mumlal obvykle své německé: "Nocharanondar, so, so", což se ostatně hodilo opravdu pro každou myslitelnou příležitost. Česky ovšem neuměl ani slova. V rozporu s mohutnou postavou byl jeho chlapecky jasný a vysoký hlas a bezelstně srdečný výraz šumavského venkovana. Byl levák a levou rukou i jedl, nikdy však s ostatními u stolu, nýbrž sám na lavici u kamen. Když někdo přišel na návštěvu, jeho děti se odklidily bez říkání nahoru na pec. Odtud přihlížely, o čem dospělí ve světnici jednají. Sepp býval vyhledáván jako zdatný forman a vozíval dřevo i kámen do sklářských hutí: vydělal si tak se svým volským potahem slušné peníze. I chov dobytka mu něco vynášel. Pro svou dobromyslnou a veselou povahu měl Sepp Rankl mnoho přátel zvláště v Kašperských Horách, býval všude rád viděn a vždy ochotně užil své nadobyčejné síly tam, kde bylo potřebí pomoci a někdy i jen k pouhému pobavení bližních. Trvalo dlouho, než ho kdy někdo rozhněval, potom se však ten dotyčný věru se zlou potázal.
Ranklovská chalupa byla obdařena výsadami pocházejícími ještě z dob, kdy hraniční lesy patřily samotnému českému panovníkovi. Tak měli její obyvatelé mimo jiné právo pást na pozemcích zdejší vrchnosti 25 kusů dobytka. Město Kašperské Hory, jemuž náležely pozemky kolem chalupy, chtělo Seppův majetek za výhodnou cenu odkoupit, ale tomu stavení přirostlo k srdci a nedal si říci. Až k stáru je prodal a přestěhoval se z Ranklova do Jáchymova u Stach, kde pak žil v čp.132 až do své smrti. Nedokázal se však sžít s novým prostředím, nerozuměl českým kázáním ve stašském kostele a putovával proto ještě jako starý muž na mše do Nicova, kam posílal do školy i své děti k německému faráři Jungbauerovi. Jako horský orel zbavený svobody a výšek stýskal si často po ztraceném domově a zemřel ani ne sedmdesátiletý 19. ledna 1888. Za jeho výjimečnou kostru nabízelo značný obnos muzeum ve Vídni, ale pozůstalí rozhořčeně a hrdě odmítli. Seppova žena přežila svého manžela o plných čtyřicet let a je pochována na hřbitově ve Staších spolu s ním v jednom hrobě.
Ranklovské stavení bylo po roce 1945 strženo a jen kamenné rozvaliny zděných částí domu svědčí dnes o místě, kde stával. Kupodivu český nápis na hrobě Rankla-Seppa však hlásá, že šumavský silák, jedna z postav svého spisovatelského jmenovce Karla Klostermanna "V ráji šumavském", žije dál ve věčné paměti Stacháků.
Ten lidský zjev, ne nepodobný jihočeskému sedláku z Putimi Janu Cimburovi, jak ho ve svém románě zvěčnil Jindřich Šimon Baar (mimochodem v nejhorší době druhé světové války a okupace pořídil jako krásné pročeské gesto jeho překlad do němčiny jeden z největších německých znalců Šumavy Josef Blau - pozn. překl.), patří však potomkům na obou stranách zeleného šumavského hřebene. Příběhy o něm budou jistě i nadále rozdávat sílu a radost. Pět z nich tu podáváme na ukázku.

Jednou se řezníkovi na Horské Kvildě utrhla ze řetězu kráva, kterou měl porazit. Splašené zvíře mu rozervalo svými rohy kalhoty a zmizelo. Mířilo k Ranklovu a tak lidé poslali pro Seppa s prosbou, aby krávu nějak zastavil.
Jak to Sepp uslyšel, vzal do ruky voj od žebřiňáku a šel splašené krávě naproti. Vzal ji rovnou po hřbetě, takže na místě upadla, svázal jí všechny čtyři nohy dohromady a když za hodnou chvíli dorazil řezník, celý udýchaný, řekl mu Sepp rozvážně: "No, pane mistr, tadyhle máte tu vaši kravku. Mušíte halt podruhý na ten svůj dobyteček víc dohlídnout."

Čeledíni z hořejšího mlýna v Popelné u Obřího hradu jednou v sobotu převrátili zrovna na cestě, která vedla k Ranklově samotě, příliš těžkou fůru smrkových větví. Poněvadž bylo už k večeru, nezbylo jim než vypřáhnout koně a vrátit se domů s nepořízenou. Druhý den byla neděle a Sepp se tudy jako vždycky tou dobou ubíral do kostela v Nicově. Když uviděl převrácený povoz, chytil oběma rukama za žebřiny a postavil vůz rázem zpátky na kola. Z radosti nad vlastní silou si pak dovolil ještě malý žertík na účet mlynářovy čeledi. Našel při cestě pořádný žulový balvan, spíš kus skály, a posadil ho navrch té obří fůry, že aby vůz líp rovně stál.
Když se z Popelné přihrnula mlynářská chasa, trochu předčasně se radovala, že je práce hotová. Než totiž dostali ten balvan dolů z vozu, řádně se ještě všichni zapotili.

Na svátek Panny Marie Sněžné chodí každoročně ze Stach procesí na pouť do Kašperských Hor. I bohabojný Sepp nikdy v průvodu nescházel. Na kašperskohorském náměstí byl mezi mnoha jinými atrakcemi i měřič síly v podobě hodin s ciferníkem. Tlak na přední stranu přístroje přenášela hodinová ručička na kruhovou číselnou stupnici.
Lidé, co už znali Seppovu sílu, přemlouvali ho, aby taky zkusil štěstí. I majitel měřiče mu dodával odvahy a ujišťoval přitom všechny kolem, že na číslo 12 ještě ručička nedosáhla: není prý ostatně člověka, který by to dokázal.
Sepp si však jen mumlal pro sebe, aby mu dali i s celými těmi hodinami pokoj: "Lasst's mi mit dem Uhrl in Rouh." Když pak nepřestali s přemlouváním, popadl "hodinky" do svých obřích tlap a stlačil je takovou silou, že ručička přeskočila přes 12 a už se zpátky nevrátila. Prasklo pero a bylo po měřiči.
Majitel zbledl a když se vzpamatoval, začal láteřit. "Neměl ste mi tu věcičku pučovat do ruky, tu to teď máte," opáčil pomalu Sepp a šel pokojně dál svou cestou.

Jednou vezl Sepp z Vogelsangu (dnes zaniklá samota Podlesí) do Stach dva bukové kmeny, které obnášely dohromady tak dva plnometry dřeva. Naložil ty velikány na vůz sám.
Cestou ho však potkala nehoda: na vymleté hluboké cestě se mu jedno kolo doslova rozsypalo. Daleko široko nebylo nikoho, kdo by mu mohl pomoci a do nejbližší vsi bylo dobré půl hodiny cesty.
Aniž by dlouho váhal, hodil Sepp polámané kolo navrch naložených kmenů, jednou rukou popadl nápravu a nesl ji lehce za jízdy po svém boku, zatímco druhou rukou opratěmi řídil spřežení, než dorazil po půlhodině k první chalupě vesnice…

Když bylo Seppovi tak dvacet let, šel jednou do Zhůří ke Krickelovým kosit louku Na hluboký (Tiefau). V poledne ho z domu zavolali do světnice k jídlu. V kolébce tu leželo malé dítě, děvčátko, které právě přinesli od křtu.
Dobrácký Sepp měl děti už tenkrát nade všechno rád a tak neodolal a nahlédl do kolíbky. Děvčátko začalo spokojeně broukat a tvářička se se mu rozzářila úsměvem.
To Seppa tak rozradostnilo, že vyhrkl: "Ty děvečko malá, na tebe si muším počkat. Voč že ty budeš jednou mojí nevěstou."
A taky že se tak i stalo. Ta malá v peřince se později opravdu stala ženou šumavskému obrovi a dodnes s ním sdílí věčný sen v šumavské zemi na hřbitově ve Staších.

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2008, překlady a české texty Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš