JOSEF BLAU

Naši předkové vyrvali v potu tváře pralesu tolik půdy, že co do její úrodnosti by snad bylo mnohdy lépe, kdyby zůstala lesem. K životu je toho málo, k umírání zato až nazbyt. K takovým chudým koutům naší vlasti patří i někdejší zboží hradu Vítkův Kámen v jihočeské žulové hornatině, které zahrnuje vsi při velké obci Reiterschlag (dnes Pasečná - pozn.překl.) či jinak též při farnosti Německý Rychnov u Frymburka (později Rychnůvek - pozn.překl.), přimykající se k tkalcovské oblasti hornorakouského Mühlviertelu a známé odedávna pod označením "das deutsche Gericht" (soudně totiž patřily k rakouskému Haslachu a za druhé světové války byl také Německý Rychnov už ne s přídomkem "bei Friedberg", ale "bei Haslach" - pozn.překl.). V tomto území ohraničeném na severu Vltavou a Tomášským lesem, na jihu pak zemskou hranicí, zdomácnělo už za starých časů tkalcovství, s nímž sedávala za pecí i bída s nouzí. Jak přízrak těch dvou mučil zdejší lidi, jak s ním ti chudáci bojovali a jak si dokázali v tom boji pomoci, o tom právě tu chceme promluvit.
Stejně jako sám hrad na Tomášském vrchu je i osídlení kolem starobylé. Kostel v Rychnůvku - vsi připomínané už roku 1379 jako Villa Reychnaw - je označován ve spisech pražské arcidiecéze už léta Páně 1384 jako plebánie, tj. farní kostel. Existoval tedy zřejmě dávno před tímto datem. Poněvadž se tu ve vysokých polohách, málo příhodných k pěstování obilí, dobře dařilo lnu, bylo tkalcovství prastarým vedlejším zaměstnáním zdejších venkovanů. První podrobnější údaje o tom nám přinášejí soupisy zvané berní rula z dob po skončení války třicetileté, přesněji od roku 1654 do roku 1713 zaznamenané. S přírůstkem obyvatel přiměřeně rostl také počet domů. Roku 1633 - počítáme-li i kovárny a mlýny - bylo jich tu v Rychnůvku 9 a roku 1713 už 13, u Schallera 1789 už čteme o 29 a u Sommera 1840 totéž číslo, které ovšem vzrostlo do roku 1880 na 42 a do roku 1910 kleslo na 41. Počet domů v celé "politické obci" Reiterschlag činil roku 1789 243, 1840 242, 1880 352, 1900 348 a 1910 zase 348. Počet obyvatel v celé obci pak roku 1840 2321, 1880 2492, 1910 2145 a 1910 2146 lidí.
S rostoucí populací přesáhla brzy domácká tkalcovská výroba místní význam a nadprodukce se stala předmětem obchodní činnosti. Kolem roku 1790 píše Schaller o osadách rychnůvecké farnosti: "Ve všech farních osadách i samotách Multerbergem počínaje hotoví se tu plátno a prodává většinou do Vídně. Podobně referuje i Sommer kolem roku 1840.
Časem se vytvořila vrstva obchodníků s plátnem, kteří zajišťovali jeho odbyt, jak už řečeno především ve Vídni. Ti však nemohli na zdejší domácké tkalce vykonávat nijaký nepřízbivý nátlak, poněvadž těm byly otevřeny i trhy v sousedním rakouském Rohrbachu a Aigenu stejně jako cesta k obchodníkům jiných míst a konečně tu byla i možnost odbytu vlastními silami. Z oněch dob mi vyprávěl pan Rosenauer, poštmistr v Rychnůvku:
"Zdejší tkalci vedle lnu zde pěstovaného, který zpracovávali jeho pěstitelům na přízi nebo ji od nich naopak kupovali, získávali přízi jako materiál koupěmi i odjinud. Navštěvovali týdenní trhy v Rohrbachu a Aigenu a vedle nákupu příze tu naopak i prodávali vlastní plátenické výrobky. Také tady v Rychnůvku byli stejně jako v už jmenovaných hornorakouských městečkách i místní obchodníci s plátnem. Můj otec byl ostatně jedním z nich. Zasílal zboží do Vídně a zaměstnával 30 až 40 tkalců. Obchodníci bylo v dobách zlého odbytu u tkalců v nemilosti. Výdělek byl ovšem i pro tkalce v takových časech nepatrný. Týdně vydělávali tak 2 zlaté 50 krejcarů. Placeni byli od kusu, za "míru" dostali 2 zlaté a 50 až 60 krejcarů, museli však být věru pilní a hbití, aby s tím byli za týden hotovi.
S příchodem tkalcovských strojů a zvlášť pak po založení strojních tkalcoven v blízkém Mühlviertelu - zejména v Aigenu a v Haslachu - došlo k naprostému úpadku domácké výroby plátna. Lidé si museli poradit, jak uměli. Z obratných starých tkalců pracoval už málokdo; mladí odcházeli na léto za prací jinam, mnozí i do železnorudných dolů ve štýrském Eisenerzu, kde se dalo víc vydělat. Na podzim přinesli až sto zlatých, které se přes zimu, kdy se tkalo, pomalu rozutekly a na jaře mohli táhnout do světa znovu. Jiní to zkoušeli na léto jako zedníci, přidavači či tesaři na stavbách v cizině. I do míst se strojními tkalcovnami jako Traun, Kleinmünchen a Ebersberg odtud lidé vždycky putovali. V sedmdesátých letech minulého století odešlo odtud 130 lidí za moře do Ameriky. Tak u nás klesl počet obyvatel. Po roce 1880 nastala tu mezi zdejšími tkalci hrozná bída. Nedovedete si představit, jak žili. Žadonili o práci v Aigenu a Haslachu. Brambory a zelí byly jedinou obživou v těch zlých časech, které se protáhly až do našich dnů. Teprve teď se to začíná lepšit. Proč, to vám hned povím. V poledne bývala k obědu zpravidla velká mísa polévky z mouky, zavařená s kyselým mlékem, kolem dokola lemovaná hromadou loupaných brambor. O masu nemohla být ani řeč: i v neděli bývala moučná jídla, jako třeba nudle nebo něco podobného. Teď (rozuměj ve dvacátých letech dvacátého století - pozn.překl.) už jsou výdělky přece vyšší a životní poměry se zlepšily. Zásluhu na tom má založení tkalcovského družstva, které vzalo odbyt zboží samo do rukou."
Obyvatelé osad obce Reiterschlag, nejrozptýlenější politické obce v jižních Čechách vůbec - tvořilo ji dohromady 15 obcí a přejít ji ať už západovýchodním či severojižním směrem znamenalo dobré tři hodiny cesty - se dělili na rolníky a tkalce. Ti první, nositelé původní obživy tady, jsou tu zastoupeni už jen pouhými 140 majiteli půdy, kteří na svých pozemcích v rozloze od 15 do 70 jiter (34 arů) pěstují převážně oves, len a brambory, vedle polí jsou v rozloze pozemkové držby započítána ovšem i luka, pastviny a lesy. Ti druzí jsou buďto domkáři nebo i selská čeleď. Skoro všichni provozují však alespoň trochu té zemědělské obživy, která jim pomáhá vyjít s nepatrným výdělkem z tkalcoviny.

Nejde tu snad o nějaký motiv z pohádkového vyprávění, nýbrž o prastaré památné místo a připomínku dávných bavorsko-českých hospodářských vztahů, podobně jako je tomu v případě Zlaté stezky, na jejímž nejvyšším vůbec bodě, tj. 1200 metrů nad hladinou moře, stál ještě v roce 1932 vztyčen ten kamenný objekt nedaleko rovněž kamenného mostku přes hraniční potok Mahrbach (dnes na mapách Marchbach, tj. vlastně "Hraniční" potok - pozn. překl.) dole pod Horními Ždánidly (Obersteindlberg). Býval a je pod názvem Zlatý stoleček (der Goldene Tisch) zakreslen jako význačná lokalita na turistických mapách.
Často jsem o něm slýchal. Dne 10. srpna roku 1932 jsem pak s vlastivědným badatelem Karlem Zettlem, učitelem v Prášilech (Stubenbach), prošel právě ten nejvýše položený úsek staré Vintířovy stezky (Gunthersteig) od Dřevěné hole (Hohenstock, 1205 m) až k Mahrbachu u příležitosti mých přípravných prací na knize Geschichte der künischen Freibauern im Böhmerwald.
Už od Prášil cesta prudce stoupala a z nejvyššího bodu celé cesty na povlovně spadajícím severním svahu Ždánidel (Steindlberg, 1308 m) se nám otevřel přes jeden z lesnatých hřebenů návrší pod námi daleký výhled na šumavské předhůří. U našich nohou ležel Svatobor (Heiliger Hain, 845 m) u Sušice (Schüttenhofen) s věží své vysoké rozhledny. Více na severovýchod pak starý kostel v Albrechticích (Albrechtsried), místě s nejstarším německým jménem v Čechách, patřícím až do roku 1803 bavorskému klášteru Windberg. Nad Albrechticemi se zvedá Sedlo (Hefenstein, 902 m) se svými kruhovými valy, jehož německé jméno nejspíš odkazuje k mnoha nálezům pravěkých nádob (Häfen, Töpfen, tj. hrnce) na svém temeni jakož i na blízkém vrchu při někdy opevněném kostele v Petrovicích (Petrowitz), kde se našlo v početných hrobech tolik hliněného nádobí, že mu české obyvatelstvo okolí říká Hrnčíř (tj. německy "der Hafner", 622 m).
Šli jsme dál a hleděli pak z Dřevěné hole na odtud už ponenáhlu klesající průběh Vintířovy stezky, která z údolí po obou březích Jezerního potoka (Filzbach) stoupá opět až k Vysokým Lávkám (Hohen Stegen) a vede směrem napůl východním k náhorní terase Roviny (Ebene), odkud se pak už dále sklání přes Dobrou Vodu (Gutwasser) a Hartmanice (Hartmanitz) dolů k Sušici (tento její průběh jsem popsal ve své knize Geschichte der künischen Freibauern, která vyšla v Plzni roku 1934, na s. 38 a 39 a na s. 462 téže knihy je přiložena i kopie staré mapy z roku 1732).
U Dřevěné hole se naše cesta směrem od východu k západu křížila se stezkou jdoucí jak právě zmíněno od jihu na sever. Zabočili jsme tu vlevo a sledovali zřetelně patrnou stopu cesty, která nás vedla jižním směrem do hvozdu na západním úbočí hory. Brzy jsme došli k prameni zvanému Farberbrunn a ještě o hodný kus dál jsme pak stanuli před pověstným Zlatým stolečkem. Byla to vlastně obrácená, svým hrotem v lesní půdě tkvějící čtyřboká kamenná pyramida, která navrch obrácenou rovnou plochou skutečně tvořila cosi na způsob stolu. Kámen byl pravidelně, byť nahrubo po čtyřech stranách přitesán a čněl nad zemí tak 80 centimetrů. Právě tolik měřila i každá ze stran stolní plochy.
"Není odtud nijak daleko k zemské hranici", vysvětloval můj průvodce. "Lidé z okolí si vyprávějí, že stoleček měl sloužit za starých časů směně zboží i peněz mezi z Čech i Bavor putujícími kupci a honáky soumarů, kteří se právě tady za tím účelem setkávali. Na kamenné desce mělo být ukazován a nabízen obchodní artikl, dohadována výše jeho ceny, uskutečňována výměna či prodej, vyplácena usmlouvaná suma. Povídá se ale také, že snad pod tím kamenem má ležet velký poklad zlatých a měděných mincí."
Šli jsme ještě krátký kus cesty dál až k hraničnímu potoku napříč křižujícímu stezku a pak jsme se obrátili k cestě nazpátek, tentokrát údolím Prášilského potoka (Stubenbach). V mnoha popisech Vintířovy stezky vedou ji badatelé znalí jinak zdejších míst tím hlubokým, bahnitým a vodnatým úvalem jen proto, že na jejich mapách ležatým písmem stálo vyznačeno slovo Stubenbach! Tu potoční divočinu zpřístupnil však až 800 let po zrodu Vintířovy stezky, přesněji řečeno roku 1749 sklářský mistr Laurenz Gattermayer z Poschingerova dvora v Zejbiši (Seewiesen, dnešní Javorná), který tu založil sklářskou huť, odvodnil bažiny a vybudoval cesty. Samotné náklady na požadované vyměření jeho pozemků, které měly nebývalý rozsah, přišly ho natolik draho, že pozbyl nejprve veškerých svých peněz a posléze i celého majetku vůbec.
Když jsem za několik let po shora vylíčené návštěvě hledal Zlatý stoleček poznovu - přišel jsem do těch míst tentokrát od Železné Rudy (Markt Eisenstein) přes Debrník (Deffernik) a jezero Laka (Lakasee) - už jsem ho nespatřil, alespoň ne na prvý pohled. Kdo ale ví, ten i vidí! Našel jsem brzy nato kamennou pyramidu blízko v příkopě odvalenou a zpola v zemi zasutou. Ten starý památník chvalné minulosti tu ležel přede mnou zneuctěn a téměř zničen!
Na zpáteční cestě jsem se zastavil u správce zdejšího revíru v Hůrce (Hurkenthal) a optal se ho po příčině vandalského zničení ctihodného Zlatého stolečku. Dověděl jsem se, že jeho dřevorubci v naději na vydobytí bájného pokladu kámen vyvrátili a prohrabali naruby zem pod ním. Mělo ovšem dojít k usazení kamene do původní polohy, jenže jak jsem se později - bohužel už příliš pozdě dověděl - nedošlo k tomu.
O tom, kdy a kdo ten kamenný stůl v šerém dávnověku na tom místě vztyčil, nemáme žádných zpráv. Snad to byl sám svatý Vintíř, snad pochází od rýžovníků zlata, které kdysi daleko doleji na písečných březích zlatonosné Ohe či také blíže odtud na Otavě (Wottawa) měl ve svých službách klášter Niederaltaich a jejichž kořist drahého kovu tu byla na kamenné desce předávána a ohodnocována - anebo je to pamětník časů ještě ranějších, snad dokonce keltského obchodování se solí a s kovy v době bronzové.
Nám lidem ze Šumavy nijak už z domova zvláště nezáleží na starých věcech, které dnes nemají viditelně patrný účel, z nichž se nedá nic vyzískat a o nichž se tak jako tak vlastně nic kloudného neví, jako jsou právě takové pravěké nálezy, staré neužívané už dopravní cesty, rozpadlé hradní zříceniny, pokud se jich nedá použít zrovna jako kamenolomu a pokud pod nimi není snad zakopán zlatý poklad. Bylo také z téhož důvodu vynaloženo poměrně málo úsilí k objasnění historie takových památek. Leda tak pár študiózů, tak řečené vlastivědě propadlých, si s tím láme hlavu, popíše o tom spousty papíru a tu a tam pro ukrácení chvíle ctěného posluchačstva pronese na to téma nějakou přednášku. Je to nakonec přece jen rozkošné povyražení, řekne si pak někdo z toho publika, putovat v duchu proti proudu času.
Minulost naší věkovitě dávné lesní stezky, mířící z Čech sem k nám dolů k Deggendorfu a dál do Bavorska po vysokých březích řeky Isary, postavil do správného světla prehistorik Dr. Karl Dinklage.
Jeho práce "Der frühmittelalterliche Handelssteig von Böhmen ins bayerische Isartal (Schüttenhofen-Deggendorf)" vyšla roku 1942 v časopise Altböhmen und Altmähren, vydávaném tehdy v Lipsku (Leipzig). Na základě nálezů zbraní z raně merovejských a karolinských časů mohl autor určit stáří cesty jako značně vysoké. Cesta, která kdysi měla pro naši krajinu daleko větší význam nežli kterákoli dnešní železniční trať, sahá svými počátky daleko nazpět do předhistorického a raně historického období dějů naší domovské lesní končiny. Při Deggendorfu dospívá u strážní věže a pozdějšího zámku Findelstein k proudu Dunaje, po němž primitivní přívoz zajišťoval její pokračování na druhý břeh. Horská cesta se tu větvila starou odbočkou vedoucí ke klášteru Niederaltaich.
A nyní opět na téma Zlatý stoleček! Když Dr. Dinklage kolem roku 1940 procházel stezku a sledoval její průběh až k Sušici, dosáhl i jejího nejvyššího místa, na kterém až do roku 1932 a snad krátce potom stával náš kamenný stůl a které neslo na mapách pro něho tak záhadný a těžko vysvětlitelný název. Tu ani jeho zřejmě nikoli odtud pocházející průvodce, ani on sám neměli o významu zpola zahrabaného a nijak nápadného kamene při cestě to nejmenší tušení. Vypomohl si proto trochu nuceným vysvětlením:
"Na vyvýšeném sedle mezi Ždánidly a Plesnou (Lakaberg) nacházíme ploché místo, zvané "Zlatý stoleček" (1200 m), které zřejmě sloužilo k odpočinku a k posilujícímu občerstvení po namáhavém výstupu."
Starý kamenný stůl leží až do příchodu lepších časů na své osamělé výšině napůl zahrabán v lesní půdě a čeká trpělivě na svůj den posledního soudu, až ho ti, co se vrátí sem domů, znovu vztyčí a budou provždy ctít jako svědka slavné minulosti a připomínku lidového světce Vintíře, který tu často prodléval. Bude toho i jinak tolik co napravovat po zkáze způsobené mnohou zvůlí a ještě více pak zlým záměrem! Pak se nám však nově navrácený domov stane skutečně jedním zlatým stolem!

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2008, překlady a české texty Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš