Hans Multerer

Jednou šla Nebeská Matka s Jezulátkem po kraji a poněvadž byla už celá unavená po daleké cestě, sedla si k odpočinku na polní mezi. Jedna malá děvenka, co právě hnala kolem husy, jí ale hned poznala podle svatozáře a vykřikla: "Pojďte honem, pojďte sem honem! Je tu Jezulátko a Nebeská Matka!"
Nato se z luk a pastvisek seběhli všichni pasáčci a husopasky, co jich jen kolem bylo a nemohli se ani dost vynadívat na ten zázrak.
Tu jednu z děvenek napadlo, že by tomu chudému Jezulátku měla taky aspoň něco dát a natrhala mu malou kytičku sedmikrás. A všechny děti se teď předháněly v tom, co by malému snesly. Některé jablíčko a jiné zas hrušku k neukousnutí či co našly právě po kapsách. Jeden z kluků neměl než svůj bič a tak ho Ježíškovi dal. Jen malý Hansl nevěděl, co by měl k darování. Ani ten nejposlednější oblázek nenašel kolem. Užuž začal natahovat moldánky, ale pak najednou povídá: "Podívej, Ježíšku malej, co dokážu," a postavil se v trávě na hlavu.
Tu Nebeské Dítě zatleskalo ručičkama samou radostí, jasným hláskem se rozesmálo a chtělo si s Hanslem hrát.
Dobré dílo neváží Bůh podle jeho ceny, ale podle toho, zda vzešlo z dobré vůle.

D' Hoamaterdn

Rodná zem

Grüaß enk da Herrgott, grüane Wälder
Mit den tiaf 'n dunkl'n Seen,
Grüaß enk da Herrgott, Wiesen, Felder
Drunt im Tal und auf den Höh'n.
Mir grüaß 'n enk mit frohem Singa,
Dass es von den Bergen hallt,
Frei soll unsa Ruf erklinga:
Hoamaterdn - Böhmerwald.

Hoamaterd, Du bis voll Stoana,
Hoamaterd, du bis voll Doarn,
Bist so hoart und doch hot koana
No sa Lia (b) zu Dir verlorn.
Wia bist Du goarso oft verschloss'n
Und Dei Himml trüab und koalt,
Doch mir liabn Di unverdross'n,
Hoamaterdn - Böhmerwald.

Hoamatliab auf allen Wegen,
Hoamatsprach liegst mir im Bluat,
Hoamaterdn mit Dein' Segen
Wia a Muatta bist Du guat.
I (ch) hob koan andern Wunsch auf Erd'n,
Bin i oamoi stad und koalt,
Als in Dir begrob'n werd'n:
Hoamaterdn - Böhmerwald.

Bůh pozdrav vás, vy lesy kolem,
hluboký temný jezera,
Bůh pozdrav vás, vy luka, pole,
hory v slunci i za šera.
Zrána tě buděj ptačí zpěvy,
skalním hvozdem i doubravou
chválej tě hlasem bez oulevy:
ty zemi rodná, Šumavo.

Má zemi, kamení seš plná,
má zemi, trní plná seš,
seš tvrdá hráz a žádná vlna
lásku naši nevodnese!
Jak zacházíš se slunkem brzy,
pod nebem šero, zimavo,
vzácná seš, nikdá nevomrzíš,
navěky rodná, Šumavo!

Láska k tobě, ta konce nemá,
tvoje řeč krví kolotá,
jak matka si nám mezi všema,
tvý srdce samá dobrota.
Nemám na světě jiný přání,
až tělo zmůže ounava,
do hrobu uložit se k spaní,
zem rodná kde je - Šumava.

Železnorudský Nepomuk

Je to už pěkných pár let (v originále "hübsch ein paar Jahrln" - pozn. překl.), co hanebný nečas odplavil Železnorudským (v originále "den Eisensteinern" - pozn. překl.) jejich svatého Jana z Nepomuku i s mostem, na kterém stával, a odnesl ho až do Zwieselu. Bylo pro svatého na mostě samo o sobě dost smutné, že místo aby byl pánem nad vodami, dal se jimi odnést, takže poté, co selhal, ztratil u lidí důvěru a ti teď nosili svíčky ofěrou jinému světci. Železnorudskému Nepomukovi (v originále "Eisensteiner Nepomuk" - pozn. překl.) se však mělo vést zle i dál. Zwieselští jej sice vytáhli z vody, ale nevystavili sochu, jak by se patřilo, v kostele, nýbrž uložili ji jako každý jiný takto nalezený předmět v obecní kolně. Nu dobře. Dva nebo tři dny nato přinesl nějaký kramář světem jdoucí zprávu, že Železnorudským uplaval jejich svatý. Zwieselský starosta napsal starostovi do Železné Rudy list následujícího znění: "Der ihnen abhanden gekommene Nepomuk dürfte mit demjenigen identisch sein, den wir beim letzten Hochwasser aus dem Regenguss zogen und welcher zwecks Abholung in unserem Gemeindeschupfen deponiert wurde. Hochachtungsvoll." (tj. "Nepomuk, který se Vám ztratil, by mohl být ten samý, kterého jsme vytáhli při poslední velké vodě z toku Řezné a deponovali k vyzvednutí majiteli do obecní kůlny. V hluboké úctě… - pozn. překl.)
Nato odpověděl železnorudský starosta doslova takto: "Wenn dem bei Ihnen deponierten Johann von Nepomuk die Nase fehlt, welchene ihm ein Lausbub mit einem Stein wegwarf, so ist derselbige der unsere." (tj. "Jestli tomu u Vás deponovanému Janu z Nepomuka chybí nos, kterýžto mu urazil nějaký uličník kamenem, pak je dotyčný ten náš." - pozn. překl.)
Poněvadž svatému z mostu to při nedobrovolné plavbě do Zwieselu vzalo i uši, několik prstů a svatozář, starosta Zwieselu psal nazpět znovu: "Der bei uns deponierte Johann von Nepomuk ist in einem Zustand, dass das von Ihnen angegebene Kennzeichen einer abgeschlagenen Nase zur Identifizierung allein nicht genügt. Wollen Sie ein anderes sicheren Kennzeichen bekanntgeben. Hochachtungsvoll." (tj. "Ten u nás deponovaný Jan z Nepomuka je ve stavu, že Vámi udané poznávací znamení samo nepostačuje. Račte uvést jisté poznávací znamení jinačí. V hluboké úctě… - pozn. překl.)
Naštěstí napadlo železnorudskému obecnímu strážníkovi, že do podstavce sochy světcovy vyryl jednou jeden zpropadený zamilovaný párek srdce a své monogramy. Železnorudští o tom Zwieselské následně uvědomili a tak ta věc konečně došla vzájemného souhlasu (v originále "hat die Sache endlich gestimmt" - pozn. překl.). Jak už to tak ale chodí (v originále "aber wie es halt schon geht" - pozn. překl.), nenašla se po celé týdny nijaká příležitost k tomu, aby si nějaký povoz vzal s sebou z Zwieselu svatého Jána domů a vypravit jeden vůz "extra" bylo Železnorudským přece jen moc drahé. Zwieselský starosta přitom každých osm dní hrozil: "Der in Eisenstein zuständige Johann von Nepomuk möge ehestens abgeholt werden, da für nichts garantiert werden kann und Genannter nur ein Platz in Gemeindeschupfen verstellt." (tj. "Železné Rudě příslušející Jan z Nepomuka by měl být co nejdříve vyzvednut k odvozu, poněvadž zmíněný není nijak zajištěn a je umístěn toliko v obecní kolně." - pozn. překl.)
Starosta Železné Rudy jen pokaždé lítostivě žádal: "Wollen Sie mit unserem Johann von Nepomuk noch ein paar Tage Geduld haben, bis Genannter abgeholt wird." (tj. "Račte mít s naším Janem z Nepomuka ještě nějakých pár dnů strpení, než bude zmíněný odvezen." - pozn. překl.)
Když ale výměna psaní tam a sem trvala už dobrého půl roku, připadlo to zwieselskému starostovi už přece jen hloupé příliš a vystavil železnorudským jasné ultimatum: "Wenn der nach Eisenstein zuständige Johann von Nepomuk nicht binnen 48 Stunden hierorts abgeholt wird, so wird er von uns aus per Schub angeschafft werden." (tj. "Nebude-li do Železné Rudy příslušející Jan z Nepomuka vyzvednut zde na místě během 48 hodin, bude od nás vypraven postrkem (šupem)." - pozn. překl.)
Tu pohanu si na sebe Železnorudští přece jen vzít nechtěli a tak konečně najali potah a svého svatého z mostu dovezli z Zwieselu domů.

Hans Multerer se narodil 28. února 1892 v Pláních (Plöß) u Nýrska. Otec byl tamním hostinským, v obecné škole v blízkém Červeném Dřevě (Rothenbaum), dnes už dávno neexistujícím, byl synovým prvním učitelem slavný historik Královského hvozdu Josef Blau. Následovala studia na českobudějovické reálce a maturita v Praze, kde došlo i k prvému styku s divadlem. Multerer byl pak žákem Vysoké školy tělesné kultury ve Vídni a po návratu ze světové války vstoupil na pražskou malířskou Akademii, získal i knihovnické vzdělání a působil jako knihovník v Ústí nad Labem, Brně a Mikulově. Když našel místo v Deutscher Schulverein ve Vídni, podnikal s vysokoškoláky výpravy za poznáním středoevropských regionů. Počátkem třicátých let se usadil v Nýrsku, kde žili i Blau a Watzlik, a už jen psal. Jeho hra Saat und Ernte (Setba a žeň) o životě a smrti šumavského sedláka byla uvedena i na scéně pražského Národního divadla a za války mělo 1943 dokonce její uvedení nahradit slavné hořické pašijové hry! Jeho Bauernpredigten (Selská kázání) vysílal i bavorský rozhlas. Z jiných titulů jmenujme příběhy z kraje kolem Ostrého (Osserland) Antoniwirtin a ještě před válkou vyšlý román Der himmelblaue Wagen (1935). Hans Multerer zemřel po nemoci a těžkém utrpení v převratných dnech po květnu 1945 12. června téhož roku v Nýrsku (Neuern), kde byl ve stínu hornonýrského kostela i pochován a nedožil se tak potupného odsunu. Přijala ho šumavská země, jak si přál nejvíce. Tzv. "prostřední hřbitov" byl ovšem po válce zplanýrován, takže Multererův hrob nelze nalézt stejně jako třeba ten, v němž byla pochována žena Josefa Blaua Betty, sestra sběratele chodských písní Jindřicha Jindřicha. Trvají však spolu s námi i po smrti v půdě tisíckrát zdeptané v dědičném údělu, který nelze odejmout.

Dahoam is dahoam	Doma je doma
Af de russischen Wiesna, do liegt no der Schnee (j), ejtz wird ma af oamol um mein Böhmerwold wej (h). Do follt ma da Ossa, dö Brücklolm ei ', i möcht holt so gern dahoam wieda sei '! Dahoam is dahoam! Konnst schon sogn, wos da will, 's is ninads so friedla, 's ninads so still. Bist ninads so glückla, wirst ninads so woarm... Da Mensch ohne Hoamat, o mei, der is oarm.	Na ruskejch pláních se eště sněhy bělá, Šumava najednou se mi tam připomněla. Vostrej, na Můstku louka povědomá - jak rád bych byl zasejc tam u nás doma! Doma je doma, řikej si co chceš: to ticho, ten mír nikde nenajdeš. To teplo, štěstí, kus dobrýho slova... Co člověk má, když zvostal bez domova?
Des Waldes Widerhall, s. 61