REINHARD SCHWIRZER

Karl Franz Leppa - zapomenutý autor z Čech

Dne 13. srpna 1986 skonal ve Weißenburgu roku 1893 v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis /České Budějovice/" - pozn. překl.) narozený nářeční básník, lyrik, prozaik a vypravěč, editor a spolueditor kulturně a vlastivědně historických prací o Čechách a o Němcích této země v samém srdci Evropy (v originále "über Böhmen und die Deutschendieser europäischen Herz-Landschaft, Budweis /České Budějovice/" - pozn. překl.), nejrůznějších sborníků a literárních časopisů: Karl Franz Leppa. O úmrtí třiadevadesátníka se nedostalo veřejnosti (vyšly jen krátké zprávy ve vyhnaneckých krajanských periodikách (v originále "lediglich kurze Nachrufe in der Periodika der Sudetendeutschen" - pozn. překl.) nijaké zmínky. Přitom byl 28. ledna už zmíněného roku 1893 v tehdy sotva 30 tisíc obyvatel čítajících Českých Budějovicích (přívlastek "České" má ryze zeměpisnou povahu, byť Moravské Budějovice se v němčině liší i toponymem "Budwitz" na rozdíl od "Budweis" - pozn. překl.) narozený Leppa, jehož charakter ovšem rozhodujícím způsobem formovala místa učitelského působení otcova v okolí rodného města, zejména v tzv. strýčickém jazykovém ostrově¹⁾ (v originále "die Stritschitzer Sprachinsel" - pozn. překl.), ale také krajina otcova rodového původu z jižní Šumavy (v originále "aus dem südichsten Böhmerwald", Leppův otec Adalbert Leppa, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, pocházel ze vsi Běleň /Wieles/, jedné následkem vyhnání německých obyvatel v původní podobě zaniklých osad v okrese Český Krumlov /v originále "im Kreis Krummau"/ - pozn. překl.), byl od vydání své prvotiny "Herzensachen" (1920) až do publikace té poslední, ještě ve staré domovině sepsané knihy, povídky "Andreas Osang" (1943), ve svých dílech, obracejících se k jeho německy hovořícím spoluobčanům, profilovaný reprezentant, ba organizátor a spolutvůrce kulturních (a tím z jeho hlediska i národnostních) snah německého jazykového živlu v Československu, ve státě nově vzniklém v říjnu 1918 z jedné části habsburské říše.
Od 21. února 1946 až do 19. září 1961 a od 10. února 1983 až do své smrti žil Karl Franz Leppa v našem městě, v Suffersheimu č. 43 (nyní čp. 65) nebo (v originále "bzw." - pozn. překl.) v obytném bloku "Am Römerbad" 15 a naposledy seniorském domově "Arbeiterwohlfahrt (AWO)" v městské části Schönau (v originále "auf der Schönau" - pozn. překl.). 21 let mezitím strávil v ústraní (v originále "verbrachte er zurückgezogen" - pozn. překl.) s rodinou svého bratra Dr. Josefa Franze Leppy (pod svým pseudonymem Konrad Leppa je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v Norimberku (v originále "in Nürnberg" - pozn. překl.).
V tomto prvém weißenburském čase do roku 1961 podnikl Leppa nejrůznější pokusy navázat na svou tvorbu z domova, vydával znovu předválečná díla a uváděl samostatné povídky. Leppa je stále znovu zařazován do mnohasvazkového příručního slovníku "Deutsches Literatur-Lexikon"²⁾, samozřejmě byl zohledněn při vydání referenční příručky "Sudetendeutsche Dichtung heute" od Wilhelma Formanna³⁾ (českobudějovický rodák jako Leppa má rovněž i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Ve Weißenburgu také žijící sudetoněmecký básník Franz Liebl⁴⁾ (i tento rodák z Újezdu Svatého Kříže blízko Horšovského Týna /Heiligenkreuz bei Bischofteinitz/ je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) označil v jednom svém textu k Leppovým sedmdesátinám jubilanta za největšího žijícího šumavského autora (v originále "als größten lebenden Dichter der Böhmerwäldler" - pozn. překl.), Viktor Karell⁵⁾ (rodák z Doupova, píšící i o šumavském klasikovi Adalbertu Stifterovi má spolu s ním i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) se ve stejné době rovněž v pozdravu k Leppovým sedmdesátinám domnívá, že oslavenec se jako autor mnoha nářečních básní může směle řadit ke jménům Klause Grotha a Johanna Petera Hebela (k nim oběma, byť zeměpisně Leppovi původem i působením dosti vzdáleným, blíže viz v prvém, resp. v druhém případě Wikipedia - pozn. překl.). Mnohasvazkový literární lexikon Waltera Killyho konečně zmiňuje Leppu také, jeho tvorbu však hodnotí jako "ideologisch und ästhetisch gebunden" (tj. "spoutanou ideologicky a esteticky" - pozn. překl.) jako "eine Mischung aus völkischer Ideologie... und volkstümlicher Form" (tj. "směsice národovecké ideologie a folklorně pojaté formy" - pozn. překl.). Zvláště zmíněn je Leppův význam jako editora časopisů "im kulturpolitischen Bereich"⁶⁾ (tj. "v kulturně politické oblasti" - pozn. překl.). Pouštět se do literárních či jiných hodnocení a zařazování Leppova díla není ovšem kompetencí ani cílem pisatele německého originálu těchto řádek. Jeho záměrem je mnohem spíše sledovat stopy, které v našem městě zanechal téměř 19 let zde žijící, výjimečně mnohostranný a dnes takřka zapomenutý z domova vyhnaný básník a spisovatel.
Ne vždy jednoduché hledání těchto stop započalo už tím, že Leppovy práce nejsou už normální cestou k dostání. Karl Franz Leppa je dnes součástí oné, jak ji nazývá Jürgen Serke⁷⁾ (i on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) "opuštěné literární krajiny" Čech, kromě toho pak náležel k osobnostem někdejšího jazykově německého písemnictví českých zemí doby mezi oběma světovými válkami, osobnostem, jež nemají už dnes nijaké publikum (v originále "das heute keine Öffentlichkeit mehr hat" - pozn. překl.). Skutečné, o porozumění usilující pátrání po životě, původu, osudu a díle našeho "zapomenutého autora" přirozeně vede i k nutnosti zabývat se více než jedním stoletím českých a německých dějin. Toliko s pomyšlením na tuto tak obtížnou a problémy poznamenanou historii, která tu pro nedostatek místa nemůže být prezentována, lze porozumět životní dráze a dílu Karla Franze Leppy.
V každém případě je třeba si uvědomit, že učitelský synek Leppa přišel roku 1893 na svět v Království českém, které tehdy jako korunní země tvořilo severozápadní část rakousko-uherské dvojité monarchie. Se svými 37% jazykově německých a 63% českých obyvatel⁸⁾ procházelo obdobím značné proměny zejména následkem populačního růstu. České země náležely k nejvýznamnějším průmyslovým lokalitám celého mocnářství. Leppa se narodil i do časů od poloviny 19. století neustále se zostřujících národnostních rozporů, které se mezi Němci a Čechy projevovaly zejména v otázce federalismu či zesíleného centralismu státního zřízení (Češi usilovali o prvou, Němci tenkrát o druhou variantu), v otázce organizace soudů a jazykového uspořádání vůbec. To zakládalo příčiny neustálých bouřlivých střetů na říšské radě i v zemském sněmu zvláště na územích jazykově smíšených, na jazykových ostrovech a v industrializujících se městských centrech, jakými byly právě třeba České Budějovice se stále a silně rostoucí vrstvou jazykově českého dělnictva. Leppovu životní dráhu to všechno ovšem zřetelně poznamenalo. Jinak než v novější české literatuře nehrála překotná industrializace rodného města a s ní související společenská proměna v jeho díle nijakou viditelnou roli. Leppa se tu (stejně jako jeho matka narodil a cítil se až do své smrti jako "Budweiser", rozhodující však byl, jak už ostatně zmíněno, původ otce Adalberta Leppy z jižní Šumavy, z této jazykově německé, maloměstsky provinciální a převážně selské /v originále "aus dieser kleinbürgerlich, deutsch-sprachig und vorwiegend bäuerlich" - pozn. překl.) Stifterovy krajiny mezi Českým Krumlovem, Vyšším Brodem, Třístoličníkem a Volary (v originále "zwischen Krummau, Hohenfurth, Dreisessel und Wallern" - pozn. překl.). Tato historií opředená (v originále "geschichtsträchtig" - pozn. překl.), půvabná a lesy bohatá krajina při mladé Vltavě (v originále "an der jungen Moldau" - pozn. překl.) vysvětluje Leppovu zálibu v bájných a mýtických látkách, v legendách, v citovém podbarvení, v symbolismu a v sepětí s přírodou⁹⁾.
Zejména nářeční básně a volba námětů jeho povídek mi odhalují důvod, proč náleží k tradici všech spisovatelů původem z českých zemí (a to jazykově německých i českých!), že od půle minulého (rozuměj devatenáctého - pozn. překl.) století dávají svým vesnicím stát se literárními dějišti. Je tradicí autorů za svého života proslulých, dnes však rovněž propadlých zapomnění: např. takového Uffo Daniela Horna (/1817-1860/, viz o něm blíže https://cs.wikipedia.org/wiki/Uffo_Horn - pozn. překl.), jehož hlavní dílo má příznačný titul "Böhmische Dörfer", nebo třeba takového Josefa Ranka (/1816-1896/, ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), jichž je vlastně Leppa, byť pod novými předznamenáními, následovníkem; tradice, kterou lze zjistit i v českých venkovských povídkách např. od Boženy Němcové (/1820-1862, i ona má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Česká literatura se ovšem pod tlakem stále silnější industrializace v Čechách a na Moravě od vesnické prózy odvracela, zatímco zdejší literatura (a nářeční poezie) v německém jazyce viděla venkov a zobrazení venkovského života nadále jako důležité komponenty vlastního sebestvrzení a tím se pro mnohé dnešní pozorovatele stala provinční záležitostí¹⁰⁾ (v originále "zur 'Provinzliteratur' wurde" - pozn. překl.).
Tak formoval Leppův původ z "Pražského předměstí" nedaleko českobudějovického "starého města" (v originále "aus der 'Prager Vorstadt' unweit der mittelalterlichen Altstadt" - pozn. překl.) sice jistě mnohé politické názory mladého autora, nikoli však jeho novely a básně. Málo formativní zůstalo i to, že po životě na malých školních působištích svého otce (typické jsou třeba Lipanovice /v originále "Linden" - pozn. překl./ na strýčickém jazykovém ostrově s přibližně 150 obyvateli) se v 16 letech vrátil nazpět do svého rodného města, aby tam 8. července 1909 složil maturitní zkoušku. V letech 1910/1911 studoval Leppa na německé "Karlo-Ferdinandově univerzitě" v Praze (v originále "an der deutschen 'Karl-Ferdinand-Universität' in Prag" - pozn. překl.), kterou tehdy navštěvovalo cca 1.600 studentů, zatímco česká část univerzity vzrostla na cca 3.900 studentů. Už v zimním semestru 1911/1912 přešel mladý "Böhme" (tj. Němec z Čech - pozn. překl.) Leppa do "říšského hlavního a sídelního města" Vídně (v originále "in die 'Reichshaupt- und Residenzstadt' Wien" - pozn. překl.), té době skutečné metropole s přibližně 2,1 miliony obyvatel. Až do letního semestru 1914 studoval na této největší univerzitě Rakouska-Uherska (s tehdy cca 6.300 studenty) na její filosofické fakultě šest semestrů germanistiky a romanistiky. Doklady univerzitního archivu zřetelně dosvědčují, že ve svém historickém světonázoru (v originále "in seiner Geschichtssicht" - pozn. překl.) vědomě stranicky angažovaný Leppa zde nabyl obsáhlou znalost nejen francouzského jazyka, nýbrž i francouzské literatury a filosofie¹¹⁾. Jeho všemi pamětníky stvrzené obdivuhodně vysoké a rozsáhlé vzdělání tu získalo rozhodující základ.
Když vypukla první světová válka, následoval Leppa chování celé studentské generace a přihlásil se jako dobrovolník k zeměbraneckému pluku (c.k. 29. zeměbranecký pěší pluk byl založen roku 1899 posádkou v Českých Budějovicích - pozn. překl.) v Českých Budějovicích. Osobně prožité těžké boje po srpnu 1914, především v Haliči (v originále "in Galizien" - pozn. překl.) vypsal v navýsost působivé zhuštěné formě na stránkách útlého, roku 1938 v Karlových Varech (v originále "in Karlsbad" - pozn. překl.) vydaného svazku novelů "Der letzte Frühling". Dá tam vypravěči vyslovit větu: "Du weißt, wie uns das Leben betrog und wie wir uns selber betrogen." (tj. "Ty víš, jak nás život oklamal a jak my oklamali sami sebe." - pozn. překl.) Vypravěčovu příteli dá usoudit: "Im Schmutz Galiziens wurden wir schmutzig; über und über. Wir merkten es nicht. Wir meinten, wir hielten das Leben so heiß umfasst - und tranken nur seine Neigen!"¹²⁾ (tj. "V haličské špíně jsme se stali sami špinavými na samém dně kalu. Nevšimli jsme si toho. Mysleli jsme, že máme život pevně v rukou - a pili jsme jen jeho zbytky!". - pozn. překl.)
Vypuknutí války, dobrovolná účast v ní (Leppa byl roku 1915 pro svůj už tehdy špatný zdravotní stav jako "waffenunfähig" /tj. "zbraně neschopný" - pozn. překl./ z armády propuštěn) a za následných okolností autorovi těchto řádků nevysvětlitelných nevedly zřejmě k nijakému formálnímu ukončení vysokoškolského studia. Jako sedmadvacetiletý objevuje se Leppa se svou poprvé v roce 1920 vydanou knížečkou "Herzenssachen" na veřejnosti jako typický reprezentant jazykově německého obyvatelstva Čech, který pod vlivem šokujících válečných zážitků zastává a hájí nacionální hledisko své skupiny obyvatel¹³⁾ (v originále "die nationale Sicht seiner Bevölkerungsgruppe" - pozn. překl.).
Zatímco tato velice subjektivistická "Geschichtbuch" může dnes vzbudit zájem jen jako originální dokument určité historické epochy, lze poprvé roku 1922 pod názvem "Kornsegen" vydaným nářečním básním (nově ve značně rozšířeném druhém vydání sbírka vyšla v roce 1962 autorovým vlastním nákladem v Norimberku) přičíst jiný hodnotový význam (v originále "mit anderem Stellenwert zu versehen" - pozn. překl.). Karl Franz Leppa napsal své básně v jihošumavském nářečí (v originále "in der Mundart des südlichen Böhmerwaldes" - pozn. překl.). Kniha zřetelně vyjevuje svou tématiku, totiž selský život zmíněného regionu za náladově působivého a zpěvně melodického uchování už tenkrát ohrožených životních forem a v této krajině už vlastně plně neexistující řeči. V této nadmíru produktivní době, v níž ještě stále nenalezl své konečně platné místo, zveřejnil Leppa svou první povídku, jmenovitě "Die Bekehrung des Ellechsners" (Praha 1921), resp. další básně, ovšem ve spisovné němčině (1923).
Vedle svého působení v roli prefekta městského studentského domova v Českém Krumlově (říjen 1922 až leden 1924), snad činnosti spíše přechodné, je Leppa v tom čase zaměstnán i jako praktikant v českokrumlovské městské knihovně a složí tam v prosinci 1924 knihovnickou zkoušku. To s sebou přináší i kontakt s dalšími spisovateli ze Sudet (v originále "zu weiteren Schriftstellern des Sudetenlandes" - pozn. překl.), takže se poprvé představuje jako spoluvydavatel, v tomto případě literárního časopisu "Der Waldbrunnen" (v letech 1922-1925 vycházel v Horní Plané /v originále "in Oberplan"/ - pozn. překl.). Po státní zkoušce v Praze (1926) a působení v roli zkušebního komisaře ministerstva školství a národní osvěty (v originále "als Prüfungskommissar des Ministeriums für Schulwesen und Volkskultur" - pozn. překl.) na Chebsku (v originále "im Egerland" - pozn. překl.) se Leppa konečně od roku 1927 stává vedoucím městské knihovny v Karlových Varech. V této pozici setrval až do 30. listopadu roku 1941.
Do časů této Leppovy chebské aktivity spadá nadmíru rozsáhlá, mnohostranná a významná literární tvorba. Tak v letech 1933-1938 spolu s tehdy známým básníkem a romanopiscem Hansem Watzlikem¹⁴⁾ (/1879-1948/, ten má také i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) řídil měsíčník "Der Ackermann aus Böhmen". V letech 1937-1943 následoval rovněž v jednom karlovarském nakladatelství (pracoval v něm Leppův bratr) časopis "Das deutsche Erbe". Práce o už zmíněném blízkém příteli a kolegovi Hansi Watzlikovi (vyšla v roce 1929), který ho nejspíš silně ovlivňoval, menší povídky ("Antonia", už zmíněný titul "Letzte Frühling", "Brunnenrauschen"), jakož spolueditorství či samostatné editorství vlastivědných a literárních sborníků zaokrouhlují Leppovu mnohostrannou vydavatelskou činnost¹⁵⁾. Sem náleží i řada ocenění uznávaných v celém německém jazykovém prostoru a udělovaných organizacemi Němců v českých zemích¨, tak v roce 1937 literární ceny sdružení Deutscher Kulturverband (v originále "Schrifttums-Preis des Deutschen Kulturverbandes" - pozn. překl.) a v roce 1938 ceny Adalberta Stiftera od sdružení Bund der Deutschen in Böhmen (v originále "Adalbert-Stifter-Preis des Bundes der Deutschen in Böhmen" - pozn. překl.). Počátkem roku 1937 byl mezitím už i za hranicemi známý Leppa československými úřady zřejmě z politických důvodů zatčen. Byl ovšem později spolu s jinými osvobozen¹⁶⁾.
Od svého odchodu na penzi v roce 1941 až do svého vysídlení ke dni 12. října 1945 žil churavějící Karl Franz Leppa znovu u svých rodičů v Českých Budějovicích (v letech 1941-1945 byly nacisty zbaveny přívlastku "České" - pozn. překl.) v domě na Otakarově ulici nedaleko Nové ulice, ve které se narodil.
Po příchodu Rudé armády (v originále "nach Einmarsch der russischen Truppen" - pozn. překl.) byl Leppa s mnoha jinými až do 1. října roku 1945 umístěn do koncentračního tábora nucených prací (v originále "in einem Zwangsarbeiterlager /,Koncentraku'/" - pozn. překl.) v Českých Budějovicích a strávil tam podle jednoho krátkého dopisu jedné známé ošklivý čas.¹⁷⁾ Přitom, jak lze vyvodit ze vzpomínek jeho známých, si pozdější vyhnanec z domova stěžoval na tam prožité útrapy stejně málo jako na svůj osud vůbec, aniž by na tom někomu připisoval nějakou vinu. Po propuštění organizoval Karl Franz Leppa vysídlení svých stařičkých rodičů Adalberta (*3. dubna 1864) a Marie (*30. října 1865), jakož jedné své tety, a vypravil se cestou mnoha německých Šumavanů přes rakouské hranice do Mühlviertelu, přičemž teta a otec nedaleko dolnobavorské hranice zahynuli.¹⁸⁾
Během pátrání po zbylé rodině se dostal přes zničený Norimberk do vsi Fünfbronn (dnes obec Spalt), později do Suffersheimu, kde už žila rodina bratrova. V únoru 1946 se tam ohlásil (podle záznamu v knize obyvatel někdejší obce Suffersheim) jako "Bibliothekar" bez jakýchkoli prostředků. Na lůžko upoutaná a péči vyžadující matka byla odkázána na jeho stálou pomoc. V této době vedl vysoce vzdělaný, vždy skromně zdrženlivý, k pomoci bližním však veskrze ochotný Leppa podle všech dostupných zpráv život na samém okraji existenčního minima, vytížen péčí o nemocnou matku a dobrou soudržnost celé rodiny. Život lze charakterizovat tak, jak to dosvědčuje mnohočetná dokumentace města a zemského okresu o příchodu a integraci vyhnanců. Intelektuální Karl Franz Leppa a jeho bratr Dr. Franz Josef Leppa se stali subdodavateli (v originále "Sub-Unternehmer" - pozn. překl.) dvěma vyhnanci v Neudorfu (dnes Pappenheim) založené firmy a zaměstnávali se sběrem šišek, bodláků, různých plodů apod.!¹⁹⁾
V této osobně jistě tíživě pociťované odloučenosti a tísni dokázal v nejtužší hmotné nouzi žijící uprchlík v roce 1948 publikovat svou první (zcela novou) poválečnou povídku pod názvem "Züricher Elegie" a mít s ní dokonce pozoruhodný úspěch, neboť v letech 1953 a 1955 následovala další vydání tohoto ve Švýcarsku se odehrávajícího příběhu (týká se Gotfrieda Kellera /1819-1890/, viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Gottfried_Keller, jehož román "Zelený Jindřich" pomohl kdysi v těžkém životním údobí /1984/ i překladateli těchto řádek - pozn. překl.). Roku 1953 došlo naplnění dlouho chované přání; s celou bratrovou rodinou (matka zemřela v Suffersheimu dn 18. listopadu roku 1952) se Leppa přestěhoval do Weißenburgu, kde zásluhou bytového družstva vznikl nový obytný blok (v originále "neu errichtetet Wohnblock der Siedlungsgenossenschaft" - pozn. překl.) na adrese "Am Römerbad 15". Ze sporých podkladů lze vyčíst a doložit, že Leppovi se z různých míst, mj. od tehdejšího vrchního purkmistra Ludwiga Thumshirna a tehdejšího vládního viceprezidenta Dr. Schregleho, dostalo ohledně předání bytu autoritativní přímluvy. Tento životní úsek Leppův je charakterizován na jedné straně četnými, ale vždy jen velmi krátkými písemnými kontakty s krajany, na druhé straně silnou zdrženlivostí, ba přímo odmítavostí ohledně veřejných vystoupení. Tak Leppa odmítl zamýšlenou věnovanou mu čestnou adresu sudetoněmeckého krajanského sdružení (v originále "Ehrenbrief der Sudetendeutschen Landsmannschaft" - pozn. překl.).²⁰⁾
Téměř přesně o deset let později se odehrála skoro už komická scéna: Jihoněmecký rozhlas (v originále "der Süddeutsche Rundfunk" - pozn. překl.) chtěl 30. ledna 1963 uctít 70. výročí básníkova narození pětadvacetiminutovým pořadem, nazvaným "Karl Franz Leppa, der Sänger des Böhmerwaldes" (tj. "Karl Franz Leppa, pěvec Šumavy" - pozn. překl.). Leppovi se podařilo prosadit stažení pořadu z vysílání²¹⁾. Pro tento poválečný ostych před veřejnými kontakty a zdrženlivost projevovanou odmítáním poct neexistuje nijaké absolutně přesvědčivé vysvětlení (v originále "keine absolut schlüssige Erklärung" - pozn. překl.), v každém případě nijaké vysvětlení, pocházející od Leppy samotného. Snad to byla i vzpomínka na jako Menetekel vyznívající udělením kulturní ceny města Budějovice (v originále "als Menetekel erscheinende Verleihung des 'Kulturpreises' der Stadt Budweis" - pozn. překl.) dne 28. ledna 1943 k jeho padesátinám. Pravděpodobně tomu mohlo být i tak, že citlivý Leppa katastrofou, kterou zejména vyhnancům z domova přinesla válka, tváří v tvář ztrátě důvěrně blízkého domova, důvěrně blízké řeči a důvěrně blízkého okolí jakoby oněměl (v originále "quasi 'sprachlos' geworden war" - pozn. překl.). Leppa asi pochopil, že přes jisté úspěchy počátkem padesátých let a navzdory úsilí až po realizaci druhého vydání titulu "Kornsegen" v roce 1962 už nemá nijaké skutečné publikum a že doba a lidé v okruhu stále užším nejeví už zájem o jeho dílo. Celkově se mi jeví správným Lieblovo zjištění, vyjádřené slovy, že Leppa jako by "keine Zukunft mehr für sich, seine Kunst und seine Botschaft gesehen habe"²²⁾ (tj. "neviděl nijakou budoucnost pro sebe, pro své umění a pro své poselství" - pozn. překl.). Leppa sám jednou prohlásil, že doba po válce je alespoň jemu "dobou bezhlasí" (v originále "stimmlose Zeit"²³⁾ - pozn. překl.) a že se na "kulturním provozu" (v originále "am Kulturbetrieb" - pozn. překl.) už nemůže a ani nechce podílet, poněvadž nedisponuje nijakými neotřelými idejemi nového druhu (v originále "da ich über keine neuartigen Ideen verfüge"²⁴⁾ - pozn. překl.). Jakási zpočátku existující tichá naděje autora těchto řádků při jeho bádání, že se Leppa spisovatelsky obíral i svou novou domovinou, např. údolím Schambachtal nebo podle všech svědectví tak jím ceněným Weißenburgem, se, v každém případě až dosud, nenaplnila. K jiným souvislostem směřující odkazy zatím nestačily být ověřeny. Tak zřejmě platí výrok jeho synovce, že jakkoli se mu ve Frankách líbilo, spisovatelsky se touto krajinou nezabýval (v originále "So gut es ihm in Franken gefiel, schriftstellerisch hat er sich mit dieser Gegend nicht befasst".²⁵⁾ - pozn. překl.).
Pravděpodobně vědomá Leppova uzavřenost, i poté, když v září 1961 s bratrovou rodinou přesídlil do Norimberka (tamní adresa zněla "Tuchergartenstraße 3") vedla konečně až k tomu. Že sice nadále vedl obsáhlou korespondenci, že však každá svá sdělení ať v dopisech či na korespondenčních lístcích, jak jejich adresáti shodně referují, žádal od nich vrátit zpět. Už za svého života pak své písemnosti sám včetně drobnějších záznamů ničil.
Po smrti bratrově (+2. února 1980 v Norimberku) a po jednom pobytu v nemocnici přenesl Leppa ke dni 10. února roku 1983 své bydliště znovu do Weißenburgu, tentokráte do zmíněného už domova důchodců sdružení Arbeiterwohlfahrt v městské části Schönau. Tady žil churavějící sice, duševně však do posledka čilý a tady ho pisatel německého originálu těchto řádků i letmo potkával. Až do posledka vedl s přáteli a známými, kteří mu zůstali, pro jeho styl tak typickou a mnoha narážkami proloženou korespondenci.
Karl Franz Leppa odpočívá v rodinném hrobě na weißenburském Starém hřbitově (v originále "auf dem Weißenburger Alten Friedhof" - pozn. překl.).
Život a dílo Karla Franze Leppy,²⁶⁾ jeho vyhnanství s jeho osobně konstatovaným "bezhlasím" (v originále "von ihm selbst konstatierte 'Stimmlosigkeit'" - pozn. překl.) představují jeden z příkladů ne snad jen pro jedno století obtížných zemsky českých, národnostně německých, národnostně českých a evropských dějin (v originále "für 100 Jahre schwieriger böhmischer, deutscher, tschechischer und europäischer Geschichte" - pozn. překl.); exemplárně navíc pro německy píšící autory z Čech, kteří stáli (i zeměpisně) vně skvělého pražského literárního kruhu kolem Kafky, Werfela, Broda²⁷⁾ a Kische (všichni čtyři mají i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Na tomto místě hodnocení si nenárokujícího hledání literárních stop Karla Franze Leppy může našemu předmětu trochu vzdálen ležet význam toho, že k literární krajině českých zemí nepatří jen velikáni pražské kulturní scény, nýbrž i nářeční básníci, spisovatelé a vlastivědní badatelé, k nimž patřil právě Leppa.
Skutečnost, že oproti dřívější praxi v tomto případě dotazy pisatele německého originálu těchto řádek adresované dnešním českobudějovickým institucím (patří mezi ně rovněž zdejší Jihočeská vědecká knihovna - pozn. překl.) byly dotazovanými velice pečlivě zodpovězeny, zní nadějeplně (v originále "stimmt hoffnungsvoll" - pozn. překl.).

Poznámky:

Předchozí text se opírá o obsáhlejší rukopis, který s ohledem na časopisecké možnosti doznal zkrácení na to nejnezbytnější v něm. To se týká i následujícího poznámkového aparátu. 1) K Českým Budějovicím a jeho jazykovým ostrovům viz Sedlmeyer, Karl Albert (ed.): Budweis - Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel, Miesbach 1979 (K.F. Leppa napsal do této zásadní publikace /s.527nn./ příspěvek o skladateli Vojtěchu Jírovcovi /1763-1850/, /zastoupeném pod jménem Adalbert Gyrowetz, i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže stejně jako K.A. Sedlmeyer - pozn. překl./)
2) Rupp. Heinz / Lang, Carl Ludwig: Deutsches Literatur-Lexikon, Bern und München 3. Auflage, 9. Bd.
3) Forman, Wilhelm: Sudtetendeutsche Dichtung heute, München 1961, s. 66/67;132/133.
4) Liebl, Franz: Karl Franz Leppa - 70 Jahre, in "Hoam!", Monatzeitschrift für die Böhmerwäldler, Januar 1963, s. 2-4
5) Karell, Viktor: Karl Franz Leppa zum Wiegenfest des Dichters, Volksbote, 26.01.1963
6) Killy. Walter (ed.): Literatur-Lexikon - Autoren und Werke deutscher Sprache, Bd. 7, s. 235/236
7) Serke, Jürgen: Böhmische Dörfer. Wanderungen durch eine verlassene literarische Landschaft, Wien/Hamburg 1987 (Záslužná kniha se v podstatě zabývá toliko autory, které lze přičíst německojazyčnému pražskému kulturnímu okruhu)
8) Všechny v tomto textu uvedené číselné údaje k českým zemím. Českým Budějovicím, Praze a Vídni jsou čerpány z Herders-Konversation-Lexikon, 3. Auflage Bd. 2,7, 8, Erg.-Bd., Wien. Straßburg, München, St.Louis 1903/1907/1910
9) Na několika málo stranách se tento základní vzorec nachází např. v krátké novele "Der Spiegel der Basilissa", otištěné v souborném svazku "Antonia", Augsburg 1955, s. 119-131
10) Srov. k tomu nejnověji: Pleticha, Heinrich: Böhmische Dörfer. Schauplatz und literarisches Spiegelbild, in: Süddeutsche Zeitung vom 24./25.08.1991, s. 133
11) Výpovědi z přednáškových dokladů Leppových ze zimního semestru 1911/1912 a lerního semestru 1914 (pramen: Archiv der Universität Wien); Leppa studoval průběžně u proslulého romanisty Wilhelma Meyera-Lübkeho
12) Zde citováno podle 2. karlovarského vydání z roku 1938, s. 39 (v souborném svazku "Antonia" 1955 v Augsburgu vydáno znovu)
13) 1. vydání, Budweis 1920 (2. vydání 1921); 3. vydání, Passau 1922
14) Watzlik upadl stejně jako K.F. Leppa ve svých nacionálních výpovědích do opozice vůči novému státu - navzdory tomu mu byla v roce 1931 udělena Československá státní cena za německy psanou literaturu!
15) Jako příklady mohou být uvedeny: "Freiheitstrunken" (Ernst-Moritz_arndt-Auswahl), Karlsbad 1937, "Volk und Leben"(Sammlung Sudtetndeutscher Dichtung), 1936/1937. Tuto antologii vydal K.F. Leppa s Josefem Mühlbergerem, který je v citovaném díle Jürgena Serkeho, s. 415, oceněn jako "im geistigen Bereich der Tschechoslowakei eine Zentralgestalt des nationalen Ausgleichs" (tj. "v duchovním prostoru Československa ústřední postava národního vyrovnání"
16) Informace, kterou poskytl Rüdeger Leppa dne 2. října roku 1986.
17) Dopis z 20. května 1970 (nyní v majetku pisatele německého originálu těchto řádek)
18) Leppa okolnosti popsal v textu "Mein Allerseelengedanken" v měsíčníku "Hoam!", listopad 1951, s. 1-4 (český překlad viz Adalbert Leppa - pozn. překl)
19) Výpovědi k této době se zakládají zejména na podrobných písemných údajích Leppova synovce Rüdegera Leppy, na ústních sděleních pana Franze Liebla z Weißenburgu, rovněž ústní informaci Friedricha Grimma ze Suffersheimu, jakož na dopise šumavského básníka Seppa Skalitzkyho (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) pisateli německého originálu těchto řádek
20) K životu po válce byla zásadní informace Rüdegera Leppy z 11. ledna 1991 pisateli německého originálu těchto řádek (zčásti spočívající na originálních podkladech) 21) Autorem rukopisného libreta pořadu byl Franz Liebl z Weißenburgu. Originál rukopisu je ještě dnes v jeho vlastnictví
22) Franz Liebl dne 14. listopadu 1990 pisateli německého originálu těchto řádek
23) Korespondenční lístek z 19. listopadu jednomu příteli (originál ve vlastnictví pisatele německého originálu těchto řádek)
24) Korespondenční lístek z 29. října 1957 témuž příteli (originál ve vlastnictví pisatele německého originálu těchto řádek)
25) Písemné údaje Rüdegera Leppy (zmíněná už zpráva z 11. ledna 1991 pisateli německého originálu těchto řádek)
26) Seznamy celkového Leppova díla - neúplné ovšem a místy chybné - se nacházejí in: Rupp/Lang, srov. Bd 2: Karlsbader Zeitung, 1/1983 (Otto Zerlik /ten je rovněž i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./; Karlsbader Badeblatt 6/1963 (Franz Klug)
27) Max Brod (/1884-1968/, mj. zachránce díla Franze Kafky, jak už zmíněno, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) může být příkladem pro to, že Leppa ve svých časopisech vyhrazoval místo i pražské kulturní scéně.

Dík dluží pisatel německého originálu těchto řádek kromě osob zmíněných v předchozích poznámkách, jejichž pomoc musí být vyzdvižena zejména, a vedle mnoha institucí, obzvláště pak Sudetoněmeckému krajanskému sdružení ve Weißenburgu (Gerold Demel, Herbert Müller, Ida Wägemannová), paní Marii Wicpalekové (ta má i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z Traunsteinu, paní Edeltraud Hermannové z Mnichova (v originále "München" - pozn. překl.), panu vedoucímu vydavatelství "Hoam!" Franzi Nodesovi z Wegscheidu a paní Katharině Grohmannové (oba posledně jmenovaní jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z Röhrnbachu za informace, odkazy či poskytnutí dokumentů a podkladů. Dík náleží také weißenburskému městskému archivu.

Weißenburger Blätter, 1992, č. 1, s. 5-12

Reinhard Schwirzer se narodil 7. března roku 1947 v bavorském městě Weißenburg, jemuž po 24 let starostoval (1984-2008). Studoval od roku 1968 práva a politologii ve Freiburgu a byl významně ovlivněn studentským hnutím. Roku 1976 se vrátil do rodného Weißenburgu, kde převzal otcovu advokátní kancelář. Stal se předsedou místní organizace Křesťansko-sociální unie (CSU) a po zvolení starostou i členem okresního sněmu, kde po 3 roky vedl poslaneckou frakci CSU. Za jeho přítomnosti v úřadě byla mj. zřízena z okresní knihovny knihovna městská a vzniklo vedle muzea zvaného Römermuseum i Reichstadtmuseum (svobodným říšským městem byl Weißenburg od roku 1296 po pět set let) s fotoarchivem. Po druhé světové válce našlo ve městě útočiště na šest tisíc vyhnanců ze Sudet, Šumavy a Slezska. V blízké pevnosti Wülzburg za války zahynul český hudební skladatel židovského původu Ervín Schulhoff, mj. někdejší hráč orchestru pražského Osvobozeného divadla. Ke svým padesátinám byl Reinhard Schwirzer vyznamenán spolkovým prezidentem Romanem Herzogem Spolkovým záslužným křížem se stuhou. Hned v prosinci roku 1990 se obrátil na českobudějovickou městskou správu se žádostí o informace ohledně života a díla Karla Franze Leppy.

- - - - -
* Weißenburg (BY) / České Budějovice