logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF PREUSSLER (VL. JM. JOSEF SYROWATKA)

Zejména o Hansi Watzlikovi ze šumavského kalendáře

Byl jsem tenkrát ještě studentík v plném květu mládí (v originále "dazumal bin ich noch ein blutjung Studentel" - pozn. překl.) a radost z putování (v originále "die Wanderlust" - pozn. překl.) mne s několika kamarády pudila na zelenou Šumavu. A co mě tehdy lákalo zvláště? Nikoli sama ta radost cítit pod podrážkami bot prašnou cestu a touha po dálkách, nýbrž především právě sem ta tichá moudrost Adalberta Stiftera (ten má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.), jehož "Hvozd" (v originále "dessen 'Hochwald'" - pozn. překl.) a ostatní "Studie" (v originále "die anderen 'Studien'" - pozn. překl.) jsem si zamiloval. A teď jsem se vydal na cestu, abych ho hledal v "zádumčivě krásném obraze tohoto šumavského údolí" (v originále "im 'schwermütig schönen Bild dieser Waldtale'" - pozn. překl.).
Letní noc kvetla jako nějaká planá jabloň a setřásala hvězdy ze svého stříbrného větvoví, když jsme stanuli na návrší nad oním drahým šumavským městečkem: domovem Stifterovým. Nějaká hodina odbíjela jako ve snu a v záři luny se protahovala hornoplánská stavení (v originále "und im Mondenscheine räkelten sich die Häuser" - pozn. překl.).
Po celé dny a noci jsme putovali v básníkových stopách, obšťastňováni a obdarováváni. Překračovali jsme rozložité hřebeny a sestupovali z nich do údolí, viděli jsme lidi při práci, odpočívali před dílnami řemeslníků a na kamenných hrázkách sporých horských polí a byli jsme uneseni do Stifterova světa ještě předtím, než jsme zdolali Javor a Ostrý (v originále "noch ehe wir Arber und Osser bezwangen" - pozn. překl.).
Řeka Úhlava a Nýrsko, to svěží městečko (v originále "der Angelfluss und Neuern, das frische Städtchen" - pozn. překl.), nám daly stanout v zamyšlení (v originále "Besinnen schenkte" - pozn. překl.) nad tím, co jsme zatím spatřili. Míjely kolem ty zážitků plné obrazy. A ještě dnes si je bděle vybavuji, když vzpomenu oněch dnů.
Tou cestou z Horní Plané (v originále "von Oberplan" - pozn. překl.) do Nýrska jsem pak častokráte v myšlenkách šel znova. Od onoho léta každým rokem víc jsem si vědom toho, že Šumava mi otevřela oči v nesčetných knihách básníků a v pracích vlastivědných badatelů.
A dnes vím, že tehdy, onoho léta už, v Nýrsku žil Hans Watzlik (má rovněž své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a psal tam své první básně a pracoval na stavbě svých prvých příběhů. Cítil to, byl utajeným králem Šumavy a chtěl se stát jejím zvěstovatelem a prvou její služebnou silou.
Před ním autoři osídlili svými díly jen části onoho lesa. I Adalbert Stifter vykresli jen tu jižní, zatímco Josef Rank (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) byl doma v té severní a Johann Peter (také jeho samostatné zastoupení najdeme na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) líčil nejraději tu prostřední. Hans Watzlik však má hluboké a rozložité kořeny v celé šíři rodné Šumavy.
Stejně jako brousil Adalbert Stifter svůj jazyk do krystalické čistoty a jemnosti, křehké až k roztříštění, jako viděli Peter a Rank své krajany především v jejich vlastním ústním projevu (v originále "aufs Mundzeug" - pozn. překl.) a Schott (nacházíme ovšem i jeho samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) dokonce z ducha lidové řeči rád tvořil nová slova, tak přímo žhne Watzlikův literární projev v nevídané barevné nádheře, vrhá se na nás celými skalními útvary a kvádry, až se kouří z jeho odvážných vět jako ozvěnou věkovitých horských lesů. Jeho obrazy hýří barvami a jeho mladě jará síla tvoří sama ze sebe nové výrazy tam, kde jsou ty staré opotřebeny, z krve a ducha zemitě původního umění.
Jako Stifter maloval rád svou stříbrnou pastelkou věci minulé, světu odlehlé a snivé, jako se chápali jiní své látky drsně a realitou rozradostněni jako třeba Josef Meßner (také samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ve svých "Handwerkburschen" (povídkový soubor o potulných tovaryších do češtiny nepřeložený - pozn. překl.), mohli by snít tak či tak s poutníky po hvězdách: v Hansi Watzlikovi se scházejí veškeré ty zvláštnosti probuzeny k novému životu a dokonce i onen stříbrný nápěv Stifterův tu rozehrává radostněji a o letní jiskru stříbrněji.
Abych to řekl do ouška, milí krajané, nelze ho srovnat s jinými, každý z nich vyrostl svou vlastní měrou a vy smíte být věru šťastni tím, jakého to množství knih o vaší domovině jste vlastniky!
Hans Watzlik je pravým synem Šumavy. Prapředkové jeho dobrotivé matky zde zaťali svou klučařskou sekeru, zabořili motyku a vedli pluh kouřící brázdou, aby tu mohli lesem zbudovat širokou cestu řadou polí a stavení. A jako ji už tenkráte založili proto, aby po ní měl v budoucnu putovat veselý mladý postilión, kočírující císařské koně z Lince do Českých Budějovic (v originále "von Linz nach Budweis" - pozn. překl.). Tím mladým postilionem byl dědeček našeho autora z matčiny strany (třeba asi uvést v duchu ne už tak romantickém, že Eleonora Weilgunyová byla až třetí manželkou Watzlikova otce, který si ji sice přivedl ze Solnohradska, ale jejím rodištěm byla Kaplice, kde byl její otec Michael Weilguny hostinským v domě čp. 202 /dnes už ho v Kaplici nenajdeme, ačkoli stál nejspíš na náměstí jen kus od radnice/ a někdejší postilion ho před svou svatbou 16. února roku 1857 /už jako čtyřiačtyřicetiletý vdovec/ s Agnes Kapplovou, zámožnou dcerou místního hrnčíře, zakoupil - pozn. překl.).
Jeho zeť (rozuměj Watzlikova otce Jana Vaclíka, rodem nemanželského dítěte Theresie Hlachové z Plava, legitimizovaným až 3 roky po narození sňatkem svého tělesného otce Ondřeje Vaclíka, selského syna z Plava čp. 5, s matkou - pozn. překl.) vedl v Dolním Dvořišti (v originále "in Unterhaid" - pozn. překl.) mezi pytli s dopisy a balíky své místy klidné, místy neklidné poštmistrovské bytí poté, co se trochu porozhlédl po světě v císařské vojenské uniformě (v originále "in des Kaisers Rock" - pozn. překl.).
Dne 16. prosince (v originále "am 16. Jul /Dezember/" - pozn. překl.) 1879 se mu narodil syn, jemuž fafář zanesl do matriky křestní jméno Hans (farář Norbert Littmann /*10. srpna 1830 v Českých Budějovicích, †26. června 1885 v Dolním Dvořišti/, vyšebrodský cisterciák, ovšem nemohl zapsat křestní jméno dítěte v nijaké jiné podobě nežli "Johann", asi po otci, pokřtěném "Johann Evangelist", zemřelém, což nám připadá opravdu neuvěřitelné, neznámo kdy a kde - pozn. překl.).
Chlapec sotva prošoupal první školní kalhoty, když se rodina přestěhovala do Krušnohoří. Pravý Šumavan však vždycky najde cestu zpátky domů. Také Watzlikovi se po letech vrátili. Pro návrat si za správné místo vybrali České Budějovice (v originále "in Budweis rücken sie sich zurecht" - pozn. překl.). Teď mohl Hansi (v originále "der Hansbub" - pozn. překl.) znovu stanout na břehu řeky Malše (v originále "wieder an der Maltsch" - pozn. překl.) a pomyslet na to, že tatáž voda plyne i Dolním Dvořištěm, domovem jeho dětství, kde mohl pozorovat ulicí táhnoucí procesí poutníků, jejichž cílem bylo poutní místo Svatý Kámen (v originále "sie zum Wallfahrtsorte Maria-Schnee zielten" - pozn. překl.). Bylo o čem snít a o čem přemýšlet. Malše ústila do Vltavy a plynula s ní svorně dál. A když se zahleděl všude tam, odkud Vltava nabírá svou sílu, tu se jako vlna za vlnou tyčila návrší s ruinami starých hradů, hledících do údolí a jako pestřící se lano mu spouštějící do náruče všechny ty dávné zvěsti, do nichž se nořil jeho mladý život.
A s tou dál putující vodou se společně vydal i mladý Watzlik do Prahy, aby se stal v budoucnu učitelem. Pravý Šumavan však… Ano, i jeho povolaly ty šumavské lesy opět domů nazpět. Tady mohl putovat přes hory a doly do odlehlých vsí a mít za přátele rolníky a dřevorubce, dobyvatele pařezů a uhlíře, lidi z lesa i učitele z venkovských škol.
Přikládal ruku k jejich dílu, sedával za čaromocí mezi lidmi na přástkách, kde se mechem obrostlé ságy draly z úst šedovlasých vypravěčů, zpola zapomenuté písně ožívaly a srdce mladého spisovatele srůstalo s lidovým dědictvím.
Znovu a znovu proputovával lesy, odpočíval u začazených milířů a srubů lesních dělníků; u šeřících se pralesních jezer naslouchal temné ozvěně pověstí a vydával se podél pěnivých potoků až k samému temeni vrchů, jež mu daly prožít sílu a prapůvodnost jeho lesní domoviny.
Nahlédl hluboko do srdce svých krajanů, porozuměl tužbám jejich duše a sledoval nejskrytější zákmity melodie jejich nářečí. Člověk, strom, zvíře a kámen, každá z podob domovského bytí se mu otevřela v nejniternějším záchvěvu.
Neúnavně shromažďoval poklady starých důvěrně uchovávaných lidových tradic; chlapci a děvčata se stali jeho posluchači pod šindelovými střechami šumavských stavení a ve starých venkovských kostelích počaly ožívat zvětralé varhany pod jeho jistýma rukama. Stal se mistrem božské tkáně jazyka, jejíž veškeré tóny a hlasy uměl rozehrát, všechnu líbeznost i hořkost jejích nápěvů, které vedou do země snů stejně jako mocnosti síly a nebeského hněvu.
Jeho cesta vedla celou Šumavou. Ze světu odlehlého Ondřejova snad jen do Chvalšin (v originále "vom weltentlegenen Andreasberg nach Kalsching" - pozn. překl.) mu nebylo zatěžko se kdy vydat, a přece trvalo několik let, než zažil nádherný výhled z Kletě (v originále "die schöne Schau vom Schöninger" - pozn. překl.). Nesetrval tu však v Ondřejově dlouho. Brzy byl jako odborný učitel povolán na měšťanskou školu v Nýrsku. Tady vytvořil svá velká díla a dvojvrchl hory Ostrý hleděl do oken jeho pracovny. Jeho hlas nabyl síly. Zasahuje nyní až do leckteré hraniční výspy německé země a tam, kde zazní slovo "Böhmerwald", ozve se i jméno Watzlikovo a naopak. Obě jsou neoddělitelně provždy slita navzájem.
V naší milované Šumavě by měl každý číst jeho knihy. Obsáhly už celou její rozlohu od kostela ve Svatého Kameni, blízko něhož prožil dětství, až k lesům kolem Javoru a Ostrého, které ho uzřely v plné síle jeho mužných let. Jak prožil domov a jeho lid a co z toho formovalo jeho literární dílo, to nám sdělují jeho knihy, ve kterých Šumava otevřela oči, jasné i temné podle toho, jak nebe nad ní buď rozlévalo svou záři nebo jí hrozilo mračny a nepohodou.
Nejprve sestavil pozoruhodný soubor domovských zkazek "Im Ring des Ossers", jejichž baladické děje třaskají a praští údery obrů i vzdorným odporem lidí, kterým není cizí ani jásot a výskot (v originále "aber es jubelt und jauchz auch darin" - pozn. překl.). Tak vyprávěl později v souboru novel pod názvem "Einöder" i své příběhy o lidech ze samoty, tulácích, Pasovských (soubor je v originále přístupný prostřednictvím Národní digitální knihovny a lze tu najít také novelu "Die sieben Schwerte" o vpádu Pasovských do Českých Budějovic - pozn. překl.) i hercích šumavských pašijových her (novela "Das Ölbergspiel", později vydaná i samostatně /po 50 letech od prvního vydání, a to v roce 1972 v nakladatelství Morsak v Grafenau/, kde nad jevištěm trůní výš kaple na Randlesberku v Hořicích na Šumavě - pozn. překl.).
Mezi oběma těmito knihami vtáhla ovšem do země velkolepá literární družina.
Byl to zejména první autorův velký román s názvem "Der Alp", odhalující nám propasti zbloudilé lidské duše. Děsivá pověra dohání ke zběsilé zuřivosti celou jednu ves a vrhá ji do propasti, než Bůh sám jí zažehne své posvátné hvězdy.
Zázračně barvitý obraz z dob vrcholného středověku v Čechách (v originále "aus Böhmens Wiedergeburtszeit"/!/ - pozn. překl.), viděný ze šumavských hor, představuje román "Phönix". Smrti, která prostřednictvím morové nákazy vyrvává z řad lidí oběť za obětí a neušetří ani kvetoucí mladou ženu schilchensteinského městského písaře, staví se její muž, zasažen snad nejbolestnější ranou osudu, na odpor. Obžalovává smrt a z bolesti a smutku se rodí v jeho srdci nesrovnatelná promluva, známá pod titulem "Der Ackermann und der Tod" (česky "Oráč a Smrt" - pozn. překl.).
Jako volání v nouzi z muk a roztrpčení zazněl Watzlikův román "O Böhmen!" - pozn. překl.), kde líčí zápas obou národů této země a jejich horoucí spor o plodnou půdu (v originále "um den blühenden Acker" - pozn. překl.).
Následuje kniha útěšná. Kniha na způsob Bible nejen pro Šumavu, nýbrž pro německý národ vůbec, biblický příběh práce třikrát svaté, zvěstující vítězství houževnaté lidské vůle nad jakoukoli překážkou. "Aus wilder Wurzel", tj. "z divokého kořene" - pozn. překl.) dokáží po válce třicetileté vydobýt mozolnaté selské pěsti vyklučit pole, nesoucí plody, navzdory moci odpor kladoucí přírody. Vezměte jako podobenství název sbírky básní z téže doby, který zní "Zu neuen Sternen" (tj. "K novým hvězdám" - pozn. překl.) - pozn. překl.).

"Aus Göttersturz und Völkerdämmerung.
aus Feuer, Trümmern, Qual und Blut
muss unser Volk in neuem Wunder blühen
empor zu Lenz und Ewigkeit."
(tj. "Z pádu bohů, soumraku národů,
z požárů, trosek, mučivého žalu
musí náš lid k novému divu vzejít,
do jara, vzhůru navěky." - pozn. překl.)

A když pak nese nový autorův svazeček titul "Ungebeugtes Volk" (tj. "Neshrbený národ" - pozn. překl.), jde více než jen o název, je to vyznání.
Něžně a zjasněně vzcházejí hvězdy nad dýmajícím světem a zrcadlí se dole "In Gottes Brunnen" (tj. "v Božích studnách" - pozn. překl.), jak zní kniha příběhů o světcích a blahoslavených, jimž je svět navzdory všemu útěšnou zahradou. Veselí se tu přece usmívá ze všech koutů a pod modravým nebem Boha Otce. Musíš ten úsměv toliko umět přijmout. Vyskakuje ti totiž vstříc "Fuxloh", takto bláznivý šprýmař Kaspar Dullhäubel a naráží nám lidským dětem selskou kapuci čtverákovu pěkně přes uši, aby nás šaškovské rolničky neodnaučily se smát z vlastního hrdla. A "Firleifanz", ten nejrozpustilejší z rozpustilých, zatančí ve Watzlikových rýmech další šprýmovnou muziku.
Stříbrným nápěvem to zazní z romantického vyprávění "Schloss Weltfern" o hradě, přístupnému toliko těm, kdo jako "Florian Regenbogner" nebo chudý školmistr "Wermuter" nehledají své království někde navenku, nýbrž je nosí ve svém srdci. K tomu poznání musí dojít i Gottlob Zündel, aby jeho "Reise nach Ringolay" (tj. "pouť do Ringolay" - pozn. překl.) nebyla marnou. Stříbrný nápěv se nám opět ozve z písní, které z básnické sbírky "Flammende Garten" vzlétají k nebi jako blažení skřivánci.
Malou knížku "Von deutsch-böhmischer Erde" si vezměte od knihkupce rovnou s sebou a když u vás na dveře zaklepou "Böhmerwald-Sagen", tj. pověsti v hnědé kytlici putující krajem, ať jim zazní na uvítanou vaše srdečné "Willkommen!" Jsou doslova masem z vašeho masa, krví z vaší krve, a z jejich očí vyhlíží na vás duše vašich předků a pod prostou halenou (v originále "unter dem schlichten Röckel" - pozn. překl.) buší jejich živoucí horké srdce.
Budiž ještě vzpomenuta obrazová kniha "Adalbert Stifter" (s velkolepými ilustracemi Heinricha Hönicha, viz o něm blíže Wikipedia - pozn. překl.), neboť je v ní uvit opravdu vznešený vínek na paměť a na počest velkého básníka rukou upřímně milující.
I mezi lidi od divadla vstoupil Hans Watzlik a našemu dnešku nastavil hrou "Das Sankt-Martini-Haus" varovné zrcadlo se všemi smrtelnými hříchy tance kolem zlatého telete; cestu ke světlu z toho šíleného reje lze těžko najít zejména těm, kdo byť i jen okrajem svých duší v něm cítí opojení.
Tak je nám Hans Watzlik dárcem z plna srdce! Je nám zvěstovatelem lidské důstojnosti, připomínkou božské síly čistého lidství, bojovným zastáncem práv svého domova a svého lidu. Blaze vlasti, které rostou takoví vůdci!


Wäldlerkalender 1926, s. 29-32

P.S. Leccos lze vybrat ze šumavských kalendářů, jak je vydával od roku 1924 "Verein für Volkskunde und Volksbildung im Böhmerwald" v Horní Plané (Oberplan). Hlavně lze vysledovat, komu byly určeny v nové republice. Ti čtenáři s neztenčenou hrdostí lpěli na domovské půdě nevědouce, co je čeká za pouhých několik let. 1926-1946! Pouhý bleší skok v šumavské rozloze času. Ale od toho je kalendář, aby měřil čas, byť je mu, totiž tomu času, už "nakrátku".

To sousloví "takoví vůdci" na konci Syrowatkova "kalendářového" textu (tehdy ještě nemusel měnit své původní příjmení) bych si i v překladu raději odpustil, ale je tam. Lidé německého jazyka propadli po "velké válce" hledání Vůdce (Watzlik je tu popravdě v prvé půli své literární kariéry zachycen "před Hitlerem" jako jeden z možných), a stalo se to, co se stalo. Ten, jehož si vyvolili, je vedl k té příští světové katastrofě jako k novému jaru! Právě na osudu pisatele předchozích řádků, psaných ještě v půli "zlatých" dvacátých let, je prospěšné si to ukázat. Josef Syrowatka, tedy otec proslulého a i českými čtenáři oblíbeného spisovatele Otfrieda Preusslera (zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) se narodil dne 27. května roku 1891 v Liberci (Reichenberg) čp. 202 /II.. Už v záznamu křestní matriky nám pozdější přípisy sdělují, že v roce 1941 stačil jak vystoupit z římskokatolické církve ("a fide defecit"), tak změnit své česky znějící příjmení "Syrowatka" na "Preußler". Jeho otec Josef Syrovátka (1856-1913), rodák ze Škodějova (mj. rodiště zakladatele československé církve Karla Farského, část obce Příkrý v okr. Semily), syn nádeníka ve Vysokém nad Jizerou (Hochstadt) Josefa Syrovátky a Agnes, roz. Praizlerové (odtud nejspíš nápad s příjmením "Preußler"!) ze Staré Vsi (Altendorf) čp. 33 (Stará Ves je dnes část města Vysoké nad Jizerou, což je mj. rodiště politika Karla Kramáře), provozoval v rodném domě synově krejčovské řemeslo. Jeho žena a synova matka Dorothea (1869-1949), rodačka z Chudoples čp. 5 (Chudoplesy jsou dnes částí města Bakov nad Jizerou), která prý svými vyprávěními značně ovlivnila svého pozdějšího vnuka Otfrieda, byla dcerou chudopleského chalupníka Josefa Jireše a Barbory, roz. Nohýnkové z Podolí čp. 26 (v matrice "aus Podol", dne sjde o část města Mnichovo Hradiště). Kmotry malého Josefa Syrowatky byli nádeník v Semilech Josef Jireš a švec Anton Syrowatka z Vysokého nad Jizerou. Rodiče tedy pocházeli z výrazně českých prostředí a usadili se teprve koncem 19. století v převážně německém Liberci. Spojení se sklářskou rodinou Preußlerovou, na něž se později Syrowatka v souvislosti se změnou příjmení odvolával, se podle textu, jehož autorem se stal Dr. Raimund Paleczek (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) a publikoval ho pod titulem "Vom Isergebirge bis in den Böhmerwald: Anmerkungen zur böhmischen Herkunft von Otfried Preußler" ve sborníku "Otfried Preußler - Werk und Wirkung" (2013), nedá doložit (v originále "nicht nachweisen"). Josef Syrowatka vystudoval ještě za starého mocnářství německý učitelský ústav v Liberci, kde pak působil jako učitel. Angažoval se v představenstvu spolku "Deutsche Hilfsschule" a za republiky už, kdy se 30. června 1921 také oženil s Ernestine Tscherwenkovou (1897-1982), se stal vydavatelem edic "Bücher für die deutsche Jugend" a "Bücher für das Klassenlesen"¨. Vybudoval muzeum "Heimathort" mj. s velkou sbírkou vánočních betlémů. Ve vlastivědných časopisech neúnavně publikoval národopisné články a dokumenty, což ho předurčilo ke kariéře libereckého městského archiváře a kronikáře. Zpěvník "Der Jugend Liederborn", který sestavil s Reinholdem Erbenem a Hugo Wagnerem, dosáhl mnoha vydání. Za časů, kdy se Liberec stal metropolí nacistických Sudet, se stal Syrowatka, resp. Preußler, i jako městský radní hlasatelem protičeské a antisemitské ideologie "Reichsgau Sudetenland". V roce 1943 se stal docentem a vedoucím vzdělavatelem ("Ausbildungsleiter") zdejšího německého učitelského ústavu. Po skončení druhé světové války byl zatčen a odsouzen k sedmiletému trestu, z něhož si ve věznici Kartouzy odpykal jen část, poněvadž byl roku 1950 z Československa vypovězen do hornobavorské farní vsi Haidholzen, která je dnes jen částí obce Stephanskirchen v zemském okrese Rosenheim a v níž se po návratu ze sovětského zajetí v roce 1949 usadil jeho syn Otfried. Stačil tam ještě vybudovat "Reichenberger Heimatarchiv" a v Rosenheimu organizovat krajanská setkání "Reichenberger Heimattreffen". Za své zásluhy o kulturní začleněné vyhnanců byl ve Spolkové republice Německo vyznamenán mj. zlatým čestným odznakem Sudetoněmeckého krajanského sdružení (1960), Spolkovým křížem za zásluhy (1961) a Liebiegovou medailí (1966), upomínající na proslulou dynastii libereckých textilních podnikatelů, kteří dali v mnohém ohledu tvářnost severočeské metropoli. Josef Preußler zemřel v Rosenheimu 9. ledna roku 1967. Asi se to všechno muselo stát, co se stalo. Watzlikův i Syrowatkův osud hovoří i k nám. Blaze vlasti, která to dokáže mateřsky pochopit a přijmout.

- - - - -
* Liberec / Horní Planá / hora Javor / hora Ostrý / Nýrsko / Dolní Dvořiště / České Budějovice / Svatý Kámen / Ondřejov / Chvalšiny / † † † Rosenheim (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o jeho narození v liberecké křestní matrice
On i jeho žena Erna Syrowatka, rozená Tscherwenka, byli učiteli
Byl mj. redaktorem libereckého časopisu Deutsche Jugend, posledním městským archivářem a vedoucím městského muzea v Liberci před vyhnáním německých obyvatelByl mj. redaktorem libereckého časopisu Deutsche Jugend, posledním městským archivářem a vedoucím městského muzea v Liberci před vyhnáním německých obyvatel
Friedrich Jaksch mu (tehdy učiteli pomocné školy v Liberci) věnoval ve svém lexikonu sudetoněmeckých autorů z roku 1929 poměrně rozsáhlé heslo

zobrazit všechny přílohy

TOPlist