MARTIN LANKUS
Dějiny farnosti Děpoltice
Farní ves Děpoltice (v originále "das Kirchdorf Depoldowitz" - pozn. překl.) leží na jihovýchod od Nýrska a Dešenic (v originále "von Neuern und Deschenitz" - pozn. překl.) v náhorním údolí o 683 metrech nadmořské výšky, otevřeném k západu a obklopeném vrchy kol dokola (v originále "ist ringsum von Bergen umgeben" - pozn. překl.). Na severu je toto údolí utvářeno výběžkem tak řečeného "Bannwaldu" (nejvyšší vrchol Želivský vrch /německy "Bauholz", 770m/), lesa v knížecím majetku Hohenzollernů (mocný rod se dodnes soudí o majetek s německým státem /v Bavorsku mu patří Velký Javor s částí okolí/, v Rumunsku, kde byl vládnoucí dynastií, v lecčems uspěl - je trochu pikantní, že mezi dvěma světovými válkami bylo Rumunsko součástí tzv. Malé dohody /1921-1939/, k níž patřilo i Československo - pozn. překl.), na jihu pak severním svahem Prenetu (v originále "durch den nördlichen Abhang des Brennet"; Prenet /1070 m/ je nejsevernější horou tzv. Pancířského hřbetu - pozn. překl.). Na Děpoltice bezprostředně navazuje na prudce k východu spadajícím svahu ves Oldřichovice (v originále "das Dorf Olchowitz" - pozn. překl.). Mezi nimi oběma stojí na návrší kostel a fara.
1170 metrů vysoký Prenet (v origínále "Brennetberg", dnes se uvádí výška Prenetu 1070 m, viz web Tisícovky/ - pozn. překl.) nabízí skvostný výhled na sever i na východ. Hřeben k jihu spojuje ho po přiblížně 4 až 5 kilometrech s vrcholem Můstek (v origínále "Brückel" - pozn. překl.) o nadmořské výšce 1234 metrů (viz opět Tisícovky - pozn. překl.) překl.), tvořícím hlavní vrchol dlouhého pohoří. Nádherný je pohled na Můstek s jeho zalesněnými svahy a roklemi, nižším vrcholem můstku, označovaným u nás "Köhlerwastlhöhe" a spojnicí s protilehlým 960 m vysokým vrchem řečeným u nás zase "Christelhofberg" (někdejší "Christelhof" je na mapách označován "Pohádka", v jiném prameni /Glaube und Heimat 1974, s. 587/ je "Christelhofberg" v závorce označován "(Diwischowitzer Wald)", snad jde o vrch označený dnes na mapě "Plošina" /972 m/ blízko Divišovic nebo bezejmenný vedle něho - pozn. překl.). Tady existovalo v někdejších časech uhlířství, a poněvadž se uhlíř jmenoval "Wastl" (zdrobnělina křestního jména Sebastian - pozn. překl.), dostalo se už zmíněné výšině označení "Köhlerwastlhöhe". Také sklárna tu měla být koncem minulého století (rozuměj století 19. - pozn. překl.) ještě v provozu. Údolí, tvořené zmíněnými horskými vrcholy, protéká potok zvaný u nás "Dorrstadter Bach" (dnes na mapách "Jelenka" - pozn. překl.), který má svůj pramen na Můstku. Dělí údolí na dvě poloviny. Na jedné straně leží ves Datelov (v originále "die Ortschafr Todlau", dnes část městyse Dešenice" - pozn. překl.) s asi 15 domy (dnes jich má polovic - pozn. překl.), na drujhé straně ves Městiště (v originále "die Ortschafr Dorrstadt", dnes část městyse Dešenice" - pozn. překl.) se 17 čísly popisnými (dnes 9 adres s 5 trvalými obyvateli - pozn. překl.). Mezi oběma osadami stojí při potoce Datelovský mlýn (v originále "die Todlauer Mühle", blíže o něm viz webové strany Kohoutího kříže věnované Hansi Tauscherovi - pozn. překl.) a škola.
Na východě při zmíněném už vrchu "Christelhofberg" lze zahlédnout dvorec "Christelhof" (dnes polorozpadlý statek označený jménem "Pohádka", na server Mapy.cz najdeme i nepatrnou noticku: "Pohádka je samota v Šumavském podhůří, na území obce Čachrov, v katastrálním území Javorná na Šumavě. Usedlost Christlhof patřila od 16. století německé rodině Pangerlových. Tehdy zde stály tři statky, z nichž se dochoval pouze jeden. K místu se váže pověst, že Christlhof i s majiteli před svou smrtí proklela žena, která byla obviněna z čarodějnictví a zlynčována." - pozn. překl.) a dále vlevo Hynkovice (v originále "Hinkowitz", ves dnes zcela zničena - pozn. překl.), dopřát si lze ještě pohled na Splž (v originále "und genießt noch den Blick nach Spiels", dnes jde o zaniklou část města Strážov /katastrální území Krotějov/ - pozn. překl.). Na svahu vrchu "Christhofberg", o němž už byla řeč, leží ves Divišovice (v originále "das Dorf Diwischowitz", dnes jsou Divišovice částí městyse Dešenice - pozn. překl.) a trochu níže v údolí Divišovický mlýn s pilou (v originále "die Diwischowitzer Mühle mit Sägewerk", mlýn při potoce Jelenka, označovaný za "novější", je dnes zcela zaniklý, viz se snímkem původního /leteckým/ i dnešního stavu web Vodní mlýny - pozn. překl.).
Všechny tyto osady mívaly dříve poměrně velké lesní majetky. Kromě nich vlastnily tyto vsi ještě společně les pod tak řečenou "Brunstskou cestou" do Železné Rudy (v originále "unter der Brunster Straße gegen Eisenstein" - pozn. překl.), který podle listiny v pozemkové knize kvůli častým neshodám a svévolnému kácení v roce 1776 za 25 zlatých (v originále "um den Preis von 25 fl,, sage zwanzigfünf Gulden" - pozn. překl.) prodaly jistému Josefu Rießovi ze Železné Rudy. Dále byl v josefínském katastru Nr. 4040 z roku 1785 ve "Fasionsbuch" obce Děpoltice zmíněn společný les "Seebau Hanget" jako náležející čtyřem vsím Děpoltice, Oldřichovice, Městiště a Datelov.
Z historie: Z minulosti lze jako dobře zaručené (v originále "gut verbürgt" - pozn. překl.) uvést, že vlastivěda okolí Děpoltic poprvé zmiňuje kolem roku 1000 v souvislosti se Zlatou stezkou z Bavor, jejíž část probíhá ze Zwieselu do Železné Rudy přes Pancíř, Habr (1203 m, jihovýchodně od Hojsovy Stráže /Eisenstrass/, v originále "Gefield", jinde také "Hochgefield", "Hochgefild", "Hochfiederet", "Hochfiederei" či "Gefielderberg" na starých mapách a přehledech /třeba u Hochstettera, samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže/, ale i u Johanna Gottfrieda Sommera hora takto různě německy zvaná - pozn. překl.) a Můstek, odtud dále vždy podél horského hřebene přes Prenet do Děpoltic a dolů už na Strážov a Klatovy do vnitrozemí. Zlatá stezka, jakož tato její větev zvaná u nás v řeči lidu i "Bojersteg" či "Hochstraße", jejíž stopy jsou až dodnes zřetelně patrné, byla založena šumavským světcem a poustevníkem Vintířem (v originále "wurde vom Einsiedler ,Günther‘ dem Böhmerwaldheiligen angelegt" - pozn. překl.), který v roce 1011 v místě dnešního kláštera Rinchnach u bavorského Zwieselu zřídil svou poustevnu (v originále "seine Zelle aufschlug" - pozn. překl.). Císař Heinrich II. (973-1024) mu tam daroval kus lesa, kde Vintíř s velkým úsilím založil zmíněný klášter, se svými druhy vyklučil les a prorazil jím cesty. Po nich kvetl nejen obchod se solí, ale přicházelo sem i křesťanství a s ním mravy a řád do našeho lesního domova. Zemědělství a řemesla se pozvedala, podél stezky rostly osady a krajina se postupně víc a víc zalidňovala. Ačkoli muselo uplynout ještě spoustu času a vytéci nemálo potu při usilovné práci, než mohl být les alespoň z jisté části osídlen, byla přece jen prokázána možnost, že i v této končině mohou vzniknout uzavřená lidská sídla. O dalším vývoji v tom směru jsou zprávy skutečně jen sporé.
Kolem roku 1379 je listinně doložena přináležitost Děpoltic a Oldřichovic k dešenickému panství, tehdy v majetku Racka z Dešenic (z rodu Kanických z Čachrova, viz Depold.cz - pozn. překl.). Po něm přešlo panství do rukou Předenických z Předenic (v originále "in die Hânde von Prednice von Prednitz" /!/ - pozn. překl.). Roku 1533 je zmiňován Trystram z Předenic (v originále "ein Tristram von Prednice" - pozn. překl.), který od pána z Klenové (v originále "von Klenau" - pozn. překl.) koupil statek Datelov. V letech 1579 a 1585 je zmíňován Adam z Předenic. Po bitvě na Bílé Hoře přešlo panství na Tluksu Vrábského z Vrábí (v originále "an Tluksa Wrabsky von Wraby" - pozn. překl.).
Tzv. berní rula z roku 1654, první soupis obyvatel v Čechách, zaznamenává kromě majitele panství Adama Vincence Vrábského (v originále "Adam Winzenz Wrabsky" - pozn. překl.) tehdejší dávkami poplatné rolníky a zahradníky ze vsí včetně počtů jejich dobytka.
V roce 1720 bylo panství Dešenice spojeno s panstvím Bystřice (v originále "mit der Herrschaft Bistritz", rozuměj Bystřice nad Úhlavou - pozn. překl.) a tím i Děpoltice a Datelov náležely od té doby k bystřickému panství.
Zruinované je po hraběti Karlu Joachimu Bredovi koupil 7. srpna 1755 říšský hrabě Karl Josef Palm-Gundelfingen (viz Místopisy.cz - pozn. překl.), Jeho syn a jmenovec rozsáhlé panství zdědil, dovedl je však špatným hospodařením znovu k tomu, že po jeho smrti 1839 došlo k soudní dražbě a s nejlepší nabídkou 532 500 zlatých stal se vlastníkem kníže Karl von Hohenzollern-Sigmaringen, v majetku jehož rodu panství zůstává dodnes (v originále "und blieb bei dieser Familie bis heute", publikováno 1954 /!/, rozuměj ovšem do roku 1945 - pozn. překl.).
Historie kostela.
Obyvatelé těchto odlehlých osad a samot byli (v originále "sind", tj. "jsou" /!/ - pozn. překl.) veskrze Němci a katolíci, náleželi pak k farnosti Děpoltice, vikariát Dešenice, diecéze České Budějovice (v originále "Diözese Budweis" - pozn. překl.).
Podle záznamů farního kostela v Horním Nýrsku (v originále "in Oberneuerner Pfarrkirche" - pozn. překl.) byly kolem roku 1660 mezi mnoha jinými osadami sem přifařeny i Děpoltice, Oldřichovice, Datelov a Městiště.
Od roku 1751 existovala už v Děpolticích malá, zásluhou obou osad, tj. Děpoltic i Oldřichovic zbudovaná kaple, která byla v roce 1770 povýšena na kapli mešní a rok nato (1771) i vysvěcena. Až do roku 1784 náležely Děpoltice, Oldřichovice a Datelov k farnosti Dešenice, Městiště, Divišovice a Splž k farnosti Strážov (v originále "zum Drosaure Pfarrsprengel" - pozn. překl.).
V roce 1785 zřídil v Děpolticích lokálii, která byla roku 1857 povýšena na farnost. Dne 14. července roku 1798 fara úplně vyhořela; brzy byla však zbudována znovu. Dne 4. října 1800 se farář, který přechodně pobýval ve zdejší škole, přestěhoval zpátky na faru. - Roku 1805 byl položen základní kámen k nyní existujícímu kostelu a bylo započato s jeho stavbou. Po jejím ukončení v roce následujícím byl kostel dne 11. prosince roku 1806 dešenickým vikářem a farářem v Týnci (v originále "in Teinitzl" - pozn. překl.), jímž byl Josef Alexius de Lowze (†21. ledna 1818 v 73 letech, v týnecké úmrtní matrice psán "Jos. Alexius Wenc. De Lowčze" /viz matriční kniha Týnec 07 (1784-1820), viz k rodu erbovní měšťanské rodiny Alexiů z Lovčic také článek Radka Martinka, o samotném vysvěcení kostela viz autentický latinsky psaný záznam děpoltické farní kroniky - pozn. překl.) zasvěcen sv. Isidorovi (světec zvaný také "San Isidoro Labrador", tj. "Isidor Rolník" /1070-1130/, viz blíže Wikipedia - pozn. překl.).
Na podnět tehdejšího faráře P. Franze Adalberta Kollische byly roku 1812 v novém kostele na náklady přifařených osad Egidem Josefem Gärtnerem z Tachova instalovány varhany. Hřbitov byl zřízen už v roce 1787. Od založení lokálie do nynějška působilo následujících 13 lokalistů resp. farářů v tomto pořadí:
1787-1799 P. Wenzl Böhm, 1799-1810 P. Johann Caspar Chlad, 1810-1814 P. Franz Adalbert Kollisch, 1714-1823 P. Franz Kletzer, 1823-1834 P. Martin Schacherl (zde pochován), 1835-1842 P. Johann Hartl (zde pochován), 1842-1858 P. Johann Kriehebauer (zde pochován), to za jeho působení byly Děpoltice povýšeny na farnost, 1858-1867 P. Johann Klaus, 1868-1873 P. Alois Bramberger, 1873-1894 P. Matthias Essl, 1894-1905 P. Peter Castka, 1906-1938 P. Heinrich Zuna, s připojením našeho území k Německé říši přesídlil naposled jmenovaný do Klatov (v originále "nach Klattau" - pozn. překl.), poněvadž byl Čech, a tam ve druhé půli čtyřicátých let také zemřel (stalo se tak 6. října roku 1946 - pozn. překl.), 1938-1945 P. Johann Grill (má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Farář Johann Grill se narodil 4. prosince roku 1908 ve vsi Veselka (německy "Wessele", jde o osadu dnes zaniklou - pozn. překl.) u Vimperka (v originále "bei Winterberg" - pozn. překl.) a v roce 1935 byl v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis - pozn. překl.) vysvěcen na kněze. Roku 1939 přišel z Rehberka (německy Rehberg, dnes Srní - pozn. překl.) jako farář sem k nám do Děpoltic, kde si svou horlivostí v duchovenské službě získal lásku a plnou důvěru svých farníků. Jeho neúnavná aktivita na kazatelně, ve škole, ve zpovědnici a ve styku s nemocnými zůstane všem farníkům, kteří toho mohli být svědky, trvale v paměti. Jeho kázání byla dojemná a přesvědčivá, pravidelně se stávala událostí už proto, že díky nezlomnosti kazatelovy povahy směřovala vždy k jádru věci a k celku (v originále "er ging seinem Charakter entsprechend immer aufs Ganze" - pozn. překl.).
Když po druhé světové válce nastolili Češi své násilné panství a mnoho Němců uvrhli do vězení, byl na základě falešného udání 13. července 1945 zatčen a převezen do vazby v Klatovech. Ubohá strava a těžká práce brzy podlomily jeho zdraví. Když musel být 3. ledna roku 1946 umístěn do tamní nemocnice, sdělil primář farářově sestře Emmě, která mu v Děpolticích vedla domácnost, že na bratrovu záchranu je už pozdě. Dne 25. února 1946 si dobrotivý Pán Bůh (v originále "der liebe Gott" - pozn. překl.) povolal svého věrného služebníka k sobě. Byl převezen do Děpoltic a 1. března 1946 byl za velké účasti obyvatel zblízka i zdaleka pochován na zdejším hřbitově, přičemž jediné oko nezůstalo suché. Spočívá nyní v naší staré vlasti, ale bude i přímluvcem svých vyhnaných krajanů u Božího trůnu. I my se za něho chceme modlit a uchovat mu světlou památku (v originále "und ihm ein ehrendes Andenken bewahren" - pozn. překl.). Ať odpočívá v pokoji!
Dějiny školy v Děpolticích.
Škola v Děpolticích byla zřízena v roce 1720 a výuka byla jako jinde vedena kantorem, který kromě ní konal i povolání kostelníka. Vyučovalo se ovšem toliko v zimě, než 28. prosince 1787 započal vykonávat svou svčřenou práci (v originále "den verordneten Zusammenunterricht begann" - pozn. překl.) za panování tehdejší vrchnosti v osobě knížete Karla Josepha von Palma a podpory místního duchovního správce dp. Wenzla Böhma první zkoušený učitel jménem Paul Weiß.
Zpočátku navštěvovalo školu 15 žáků, ale počet stoupl podnícen výukou na 85 a už v zimě 1788 docházelo sem 140 dětí. S podporou učitele bylo 9. prosince 1788 zavedeno i vyučování ručním pracím, rozuměj předení a pletení.
V důsledku pokračujícího nárůstu počtu žáků a žákyň bylo přikročeno ke stavbě školní budovy; až dosud se totiž výuka konala v usedlosti rolníka Georga Tauschera v Oldřichovicích čp. 15.
Dne 19. října 1789 započalo pravidelné vyučování v dokončené budově školy v Oldřichovicích čp. 1 (nynější hostinec Weishäupl) jejím slavnostním otevřením. Náklady pořízení novostavby obnášely 1022 zlatých.
V roce 1790 byla pro všechny dosud "náctileté" (v originále "für alle noch nicht 20jährigen" - pozn. překl.) chlapce a děvčata zavedena nedělní a sváteční škola (v originále "die Sonn. Und Feiertagsschule" - pozn. překl.) od 1 do 3 odpoledne. Roku 1796 do ní bylo zapsáno 153 dětí a musela se provozovat v nějaké druhé místnosti (v originále "in einem zweiten Zimmer" - pozn. překl.).
Dne 24. července roku 1829 zasedala komise pro zbudování nové školy. Bylo vykoupeno 175 metrů čtverečních pozemku za 175 zlatých od místního rychtáře v Oldřichovicích a 6. srpna téhož roku byl slavnostně položen základní kámen ke školní budově v Oldřichovicích čp. 26. Dne 22. listopadu 1830 byla nová škola slavnostně vysvěcena a hned následujícího dne stará škola do té nové přesídlila. Poněvadž v roce 1892 vzrostl počet žáků ze všech pěti vsí na 203, byla 1. října 1894 ve stavení Moniky Fritzové v Děpolticích čp. 30 otevřena III. třída (v originále "eine III. Klasse" - pozn. překl.).
V roce 1896 byla v Datelově otevřena školní expozitura pro Datelov a Městiště.
Dále bylo výnosem c.k. Zemské školní rady z 19. října 1899 číslo 32802 schváleno zřízení jednotřídní obecné školy ve Splži pro zdejší obec Krotějov- Splž (v originále "für die Ortsgemeinde Krotiv-Spiels" - pozn. překl.) a Patraska a rozhodnuto zrušit třídu v Děpolticích.
Dne 21. července 1930 bylo započato s výkopovými pracemi (v originále "mit den Grabarbeiten" - pozn. překl.) ke stavbě nyní existující nové školy (v roce 2025 JAS Wellness & Sport Hotel Děpoltice - pozn. překl.). Ve středu 1. října 1930 dopoledne se zřítila z prvního poschodí novostavby římsa, prorazila lešení a poranila poměrně těžce dva zedníky, kteří dole zvedali trámové otvory (v originále "die unterhalb Tramlöcher stemmten" - pozn. překl.). Den nato bylo glajchou dosaženo úrovně střechy a vztyčen krovy.
V následujícím roce byla nová škola dokončena. Byla dílem nýrského stavitele Johanna Fremutha (1871-1971, parte viz Glaube und Heimat, 1961, s. 350, jeho syn Fritz Fremuth /1901-1992/ byl až do roku 1945 posledním německým starostou Nýrska - pozn. překl.) a náležela k nejkrásnějším školám v okrese. Náklady činily dohromady téměř 1 milion Kčs (v originále "insgesamt beinahe 1 000 000 Tschecho-Kronen" /!/ - pozn. překl.). V neděli 30. srpna 1931 stavbu vysvětil pan děpoltický děkan Jndřich Zuna (v originále "durch H. Dechant Heinrich Zuna" - pozn. překl.). Účastníky vedle školních dětí byly všechny hasičské sbory i z okolí, turneři a pěvecká sdružení, jakož velké množství lidu. Už následujícího dne nastalo velké přesidlování (v originále "am nächsten Tage wurde übersiedelt" - pozn. překl.)a 1. září zahájena výuka. Zároveň byla otevřena třetí třída,
Milí krajané!
Prostě a skromně jsme žili v našich tichých vsích, navzdory často těžké práci, než nás slepá zášť vyhnala z domova. Mnohým z nás se tehdy mohlo zdát, že všechny naše modlitby byly marné. Dnes však můžeme říci, že to s námi dobrotivý Bůh myslil dobře, neboť doma bychom museli snášet mnoho utrpení a nouze. Doufáme však pevně, že právě On všechno zase obrátí, že ostnatý drát zase zmizí a my se budeme moci vrátit do milovaného domova nazpět.
Tyto záznamy jsem pořídil za tím účelem, abych ve všech svých krajanech, těch věkem mladých i starších, znovu vyvolal náš milovaný domov ve vzpomínce a přiměl je k tomu, aby podporovali a šířili tento náš domovský list.
Glaube und Heimat, 1954, č. 2, s. 37-41
P.S. U každé kroniky nutno počítat s jistými zjednodušeními a omyly, jimž se nevyhnul nejen autor německého originálu, nýbrž přes všechnu snahu ani překladatel, který se tímto hluboce omlouvá.
Martin Lankus přišel na svět v Děpolticích čp. 30 dne 19. listopadu roku 1887 a dva dny nato byl v kostele sv. Isidora zdejším farářem Mathiasem Eßlem (*8. prosince 1834 v Perneku, působil jako kaplan v Zátoni /Ottau/, kooperátor v Pohoří na Šumavě /Buchers/, kaplan ve Svérazi /Tweras/ a od 10. prosince 1873 v Děpolticích, †19. dubna 1895 na odpočínku /ani Ordinariátní list neuvádí místo/ v 61 letech věku a po 35 letech kněžského působení), také pokřtěn. Chlapcův otec a jmenovec, syn Georga Lankuse, podomního obchodníka (v matrice "Hausierer") z Dešenic čp. 43 a Anny, roz. Hartlové z Dešenic čp.34, byl povoláním mistr krečovský, chlapcova matka Scholastika byla nemanželskou dcerou Anny Mundlové ze Zelené Lhoty (Grün) čp. 31, nyní provdané za Johanna Hubera, mistra krejčovského ze Zelené Lhoty. Pozdější přípis nás zpravuje o zdejší, tj. děpoltické svatbě Martina Lankuse "mladšího" s Emilií Hartlovou dne 23. dubna roku 1913. V kostele sv. Isidora v Děpolticích byl po 32 let regenschorim a varhaníkem. Byl prastrýcem Hanse Tauschera, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže. Už v 18 letech založil kapelu, kterou stále rozšiřoval a učinil ji známou daleko široko (v nepodepsaném originále nekrologu "sie ist weit über die Heimat hinaus bekannt geworden"). Za první světové války sloužil přes 4 roky u plukovní kapely v Linci. V Děpolticích předsedal matričnímu úřadu ("Standesamt"). Byl obecním písařem, vedl místní kroniku a byla mu svěřena i malá meteorologická stanice. Během nacistické tzv. "Třetí říše" patřil pro své bojovné křesťanské postoje a politickou prozíravost k nepohodlným osobám a ocitl se i ve vězení. Se svou ženou měli více dětí, z nichž se dospělosti dožili jen dva synové. Starší z obou Martin ve druhé světové válce padl a zanechal po sobě mladou vdovu a dcerku, která otce nikdy nespatřila, ten mladší Heinrich se sice z války vrátil, ovšem těžce zraněn, teprve po letech naštěstí nalezl životní družku (měl s Notburgou, roz. Schusterovou, svatbu v Oberurbachu 1. října 1960). Po vyhnání se jejich otec usadil v bádensko-württemberské obci Plüderhausen. Před smrtí prý měl vidění, že se vrací domů do Děpoltic a řekl své ženě doslova: "Komm, gehen wir endlich heim! - Nun sind wir in Bistritz, wo wir zum Tanz aufgespielt haben. Aber jetzt ist der Zeit, dass wir heimgehen nach Depoldowitz..." (tj. "Pojď, jdeme konečně domů! - Teď jsme v Bystřici, kde jsme hrávali k tanci, ale nastal čas vrátit se domů do Děpoltic...") Skonal téměř osmdesátiletý dne 10. srpna roku 1967 v Plüderhausen a byl pochován v Oberurbachu, od 1. ledna 1970 části obce Urbach.
- - - - -
* Děpoltice / † Plüderhausen (BW) / † † Oberurbach, Urbach (BW)
