SEPP BERNDT (vl.jm. JOSEF BOHDALEK)

Rothsaften bei Bergreichenstein

Kein Haus, in dem ich einstens nicht die Schwelle überschritt,
Wo andachtsvoll die Bauersfrau vom Brot die Scheibe schnitt.
Noch klingen ihre Worte mir im Ohr, vertraulich froh:
"Do sitz's Enk her af d'Ofabank und schneid's vom Brot Enk o!"

Und wenn zur frühen Stund' der helle Ruf der Glocke klang,
Der einte sich mit dem von Liedlhof und Vogelsang,
Da glöckelten aus Haus und Hof die Ziegen und die Küh'
Und scherzten querfeldein. Der Hirt, der hatte seine Müh'.

Vom Rachel kam der Wind und strich des jungen Fuhrmanns Haar,
Die Geißel knallte hart, bedächtig zog ein Ochsenpaar
Im gleichen Wiegeschritt die Fuhr' Getreide, mahlig reif,
Den rauhen Weg herab zur Mühle an der Riesenschleif.

An steilen Hängen blitzten Sensen auf wie Spiegelglas
Und sausten mitten in das Gelb und Grün von Korn und Gras.
Ein Hoffen lag in der zu Boden hingestreckten Mahd:
Aus angestammter Erde keimte stets dieselbe Saat.

Ein schmaler Wasserlauf umkreiste, eine Insel gleich,
Die mit der rohen Webe dicht belegte Leinwandbleich.
Das Tuch besprengte eine Frau aus einem hölznen Krug,
Den sie, am klaren Quell gefüllt, vom nahen Brunnen trug.

Am Hirtenbichel roch nach Harz und frischen Holz die Luft,
Von braunen, feisten Herrenpilzen kam der herbe Duft,
Hier glänzten Preißelbeeren rot, der Heidelbeere Blau,
Am Busch die Haselnuß. Die Natter kroch im Steinverhau.

Vom Heuloch kam das Wetter her. Ein Irrwisch ging im Moor.
Die Knechte eilten, Wagen rollten durch das Scheunentor.
Die Gänse flogen hoch und heim.Ein Sturm hob Staub und Sand.
In allen Stuben flackte der geweihten Kerzen Brand.

Es ritt die Wilde Jagd mit Feuerstrahl und Donnerschlag
Am dunklen Firmament und riß mit sich den späten Tag,
Zuletzt die schweren Wolken über das Gebirge nach.
Ein fahles Abendlicht beschien den regenvollen Bach.

Und über allem lag der Erde und des Waldes Ruch.
An groben Tischen sprach der Bauer seinen frommen Spruch.
Am Rocken hing das Werch, das Rädchen trat das Weib und wog
Die Spindel in der Hand. Ein Tag im Dorf die Runde zog.

Allein, die Woche brachte wohl mit Fleiß und Schweiß das Brot,
Für Tanz und Trunk der Sonntag seine freien Stunden bot.
Doch wenn die Sonne forderte zum Schnitt, zur Ernte just,
Da harrte das Kapellenfest, die Wallfahrt im August.

Der Vormittag war Gott geweiht, der Mittag einem Mahl
Voll Gaumenlust. Jedoch am Abend stampfte schon im Saal
Beim Prexelwirt das junge Volk, das sang dann um die Wett'
Gar mit dem Gschwendertbauern Pepschen seiner Klarinett!

Die Bauern rauchten Pfeifen hinter ihrem Glas mit Bier,
Die Weiber saßen müd' in alten Seidenkleidern hier:
Die Wenzalin, die Wasserseppalin, die Pilsnerin,
Die Girgalin, die Schoffer- und die Schoberbäuerin.

Vergangen ist der Polkatanz. Wie lange ist das her?!
Entschwunden all' die Namen. Keiner nennt und kennt sie mehr.
Die Jungen, die sind alt und weit vom Vaterhaus entfernt.
Die Jugendhat den Böhmerwäldler Dialekt verlernt.

Nach Jahren kam ich wieder in den altvertrauten Ort.
Die Menschen fremd, Gehöfte leer, ein ausgeräumter Hort.
Die Uhr auf den Kapellenturm steht still, die Glocke schweigt.
Mein Schritt verhielt, denn eines noch die alten Zeiten zeigt:

Am Hirtenbichel roch nach Harz und frischem Holz die Luft
Von braunen, feisten Herrenpilzen kam der herbe Duft,
Hier glänzten Preißelbeeren rot, der Heidelbeeren Blau,
Am Busch die Haselnuss. Die Natter kroch im Steinverhau.

Červená u Kašperských Hor

Nebylo v té vsi domu, kde bych nepřekročil práh
a všude selka krajíc nabídla mně s chlebem na rukách.
Ještě mi v uších zní pozvání prosté noblesy:
"Poseďte u nás u kamen a chleba vemte si!"

A když se brzo zrána ozval hlas zvonu, ve sboru
se přidal i ten, co stál Vogelsang, i ten od Lídlovo Dvorů.
Rozkejhala se husí hejna ve statcích, kozy se rozmečely
a krávy vydaly se do luk, aby i pasáčci práci měli.

Od Roklanu šel vítr a vozkovi zčechral vlasy,
zapráskal bič nad volským párem, a pěkně že se časí,
je třeba svézt obilí do mlýna, už zralé pro semletí,
tam k vodě dolů. Jméno Riesenschleif snad odtud známo je ti.

Na stráních blysknou se kosy jak střípky ze skla,
klasnatá stébla polehnou, aniž si pozasteskla.
Naděje spočívá v té posečené roli:
po čase setba vzejde zas ze země, co se drolí.

A dole u vody jako ostrov se bělá
prádlo, co právě kropí teď děvečka uzardělá,
vodu sem donesla ve džbánku od pramene,
co k studně nablízku průzračnou vláhu žene.

Na kopci Hirtenbichel voní to smolou dnes,
úrodou hříbků dechl sem i blízký černý les,
brusinami se červená, borůvčím v modro mění.
Oříšky zrají v lískoví. Had mihl se po kamení.

Od Heulochu zvedl se vichr. To skřítci ze slatí.
Pacholek chvátá teď s fůrou, div že vůz nezvrátí.
I husy letí z cest do dvora. Bouřka už víří prach.
A posvěcenou hromničku rozžehnou v chalupách.

Co divoký hon na nebi blesk a hrom zblízka zní,
setmí se pojednou, jak k hodince poslední.
Sinými mraky se pohoří kryje skokem
a večer zamžiká do dešťů nad potokem.

A nade vším ten pach lesa a těžké země.
Při stole v chalupách modlí se selské plémě.
Přeslice ubývá a kolovrat se točí,
s vřetánkem v rukou žen, když noc už do vsi vkročí.

Že byl týden pln lopoty, potu a píle celý,
tanec a truňk to napravit měl aspoň při neděli.
I když se ten den se žněmi mohlo i pěkně hnout,
Hlavní bylo posvícení a s ním srpnová pouť.

Bohu patřilo dopůldne, pak jídla do sytosti
přišlo o polednách, večer zas plno hostí
pojala hospoda u Prexlů. A že se měli k světu!
Zvlášť když se Gschwendertovic Pepa chopil klarinetu.

Dýmali ze svých fajek sousedi při sklenici
dobrého moku, selky v svátečním zasedly na lavici:
Wenzalka, ta Wasserseppalka i Pilsnerka,
Girgalka i ta Schoberbauerka a Schofferka.

Ta polka dávno dozněla. Jak dlouho už je tomu?!
Zmizela jména. Sotva kdo by dnes znal je tak dům od domu.
Ti mladí zestárli a jsou daleko od domova.
I stará řeč je pryč, nerozumět jí slova.

Po letech přišel jsem do milovaných míst.
Cizí lidé tu jsou, jen zkázu můžeš číst
z rozpadlých chalup, zahrad do pusta i hodin, které stojí,
zvonu, co mlčí ve věži. Jen s mládím dál tě pojí

na kopci Hirtenbichelu že dál voní to smolou dnes,
úrodou hříbků dechl zas i blízký černý les,
brusinami se červená, borůvčím v modro mění.
Oříšky zrají v lískoví. Had mihl se po kamení.

Hoam!, 1970, s. 79

Dojmy z roku 1970

(v originále "Eindrücke 1970 /Ortschaften um Bergreichenstein/", tj. z okolí Kašperských Hor - pozn. překl.)

Rindles (dnes Žlábek, část města Kašperské Hory - pozn, překl.)
Stavení jsou stržena a zanikla. Za dvěma obrovitými stromy se v hanebném stavu rozpadu skrývá vesnická kaple. Všemu navzdory však na návsi zarostlé travou sytí pramen s neporušeně čistou vodou omšelou nádržku (v originále "in den morschen Dorfgrand" - pozn. překl.).
Kumpatitz (dnes Humpolec, část města Sušice - pozn. překl.)
Ten, kdo se vydá z Bohdašic (v originále "von Budaschitz - pozn. překl.) do Kašperských Hor nikoli přímou cestou přes Tuškov (v originále "über Duschowitz" - pozn. překl.), ale kolem hradu Kašperk přes Nový Dvůr (v originále "über Neuhof" - pozn. překl.) a Žlábek, dostane se do vsi Humpolec (v originále "kommt in das Dorf Kumpatitz" - pozn. překl.). Střed návsi zaujímá rozložitá čtvercová kašna (v originále "das behäbige Geviiert eines Brunnens", o dalším osudu kašny, o jejím rozřezání a přenesení do Sušice viz web Humpolak.cz - pozn. překl.). Kolem velkého návesního placu se řadí jeden selský dvorec za druhým a v neposledku čelně i místní kaple. Dnes ve vsi panuje ticho. Opuštěna svými obyvateli, podléhají stavení postupném u zániku. Mnohá jako by se chtěla bránit devastaci, bouřím a nepohodám. Navenek by ráda budila i nadále dojem plnosti a krásy. Selské světnice a stáje však zejí prázdnotou, vykraden je vnitřek kaple, kašně chybí voda a yyčnívá z ní jen odhozený kus prkna. Některá ze stavení už neunesla tíhu čekání a propadla se do sebe k zemi. Jediná dosud obydlená usedlost prozrazuje lidskou přítomnost tím, že se kolem zahradního plotu ometá malé psisko (v originále "dort keift ein kleiner Köter den Gartenzaun enflang" - pozn. překl.).
Brunn bei Nitzau (dnes Studenec, část obce Nicov - pozn. překl.)
Osada sestává z krátké řádky stavení a pěkné kaple (v originále "eine kurze Häuserzeile und eine saubere Kapelle" - pozn. překl.). Udrželo se tu dosud pár Němců, kteří láskyplně pečují o vzhled svatyňky. Je čerstvě omítnuta zastřešena, uvnitř pak chová spoustu obrázků a sošek, váz a svícnů a názorně prezentuje světu, jak by mohl vypadat bezpočet zloupených a zničených kapliček na návsích a při cestách po celé Šumavě,
Millau (dnes zaniklá osada Mílov - pozn. překl.)
Daleký výhled na celý kraj kolem Kašperských Hor nabízí ta malá ves s několika selskými dvorci a malou kaplí. Nezbyl tu dnes ze všeho kámen na kamehi, tráva a křoví zakrývají základy stavení, kdysi plných života. Při silnici odtud k Weihermühle (o pozůstatcích mlýna, česky zvaného "Na rybníce", údajně kdysi sloužícího k drcení zlaté rudy viz i se snímky viz Místopis.eu - pozn. překl.) přece jen překvapivě stojí dva osamělé selské dvorce (v originále "zwei einschichtige Gehöfte" - pozn. překl.), dobře udržované a obydlené. Jeden z nich je velký statek Engelberta Matschinera (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), bratra Schoberbauera z Rothsaifen. Naproti své usedlosti dal Engelbert Matschiner při lesní cestě vztyčit kříž. Jda kolem čtu na jeho podstavci kostrbaté čtyřverší:

"Ein Kreuz am Weg, gehst du vorbei,
Bedenk was dessen Bedeutung sei.
Zieh ab den Hut, du bist ein Christ,
Der durch den Herrn erlöset ist.
E.M. - 1914."
(tj. "Kříž při cestě, kdo kolem jdeš,
zda jeho význam uhodneš?
Smekni, jsa křesťan, vzdej mu čest,
co ten, kdo Pánem spasen jest.
E.M. - 1914."

Liedlhöfen (dnes Lídlovy Dvory, část města Kašperské Hory - pozn. překl.)
Od usedlosti zvané "Wasserhaus" na Losenici (v originále "vom Wasserhaus an der Losnitz" - pozn. překl.), od Karolininy (Karliny) Pily stoupá kamenitá cesta do kopce k samotě Lídlovy Dvory, která náleží k obci Rothsaifen. Zdáli by dala stavení usuzovat na čilou a podnikavou osadu. Obydlen je však toliko někdejší Pummerhof. Zbylé domy zejí prázdnotou bez dveří a bez oken.
Kaiserhof (dnes Kaisrův /Císařský/ dvůr/, penzion na adrese obce Červená - pozn. překl.)
Tam, kde bývalo ještě slýchat kokrhání kohoutů z Lídlových Dvorů, zvedá se z kdysi k němu náležejících širých luk a polí hrdý Kaiserhof, dobře udržovaný a obydlený, vzorná ukázka starobylého osaměle stojícího šumavského selského dvorce s typickým povalem na sušení prádla, valbovou střechou a věžičkou na ní (v originále "mit dem typischen Trockenboden, dem Walmendach und dem Dachreitertürmchen" - pozn. překl.), ve které se dokonce ještě houpe zvonek.

Hoam!, 1971, s. 43-44

Dopis otce "Wasserseppala" dceři Marii do Vídně

Stejně jako Šumavan chová v sobě nerozlučné sepětí se svou lesní domovinou, tak hluboce tkví všemi kořeny v téměř totožně silném vztahu k vlastní své rodině, předkům a potomkům. Neúrodná půda a nepříznivé možnosti výdělku vyháněly z rodných koutů nejen z chalupnických, nýbrž i ze selských kruhů mladé do širého světa. Hledali tam hmotné štěstí a zajištění, aniž by snad měli zapomenout na prapůvodní bezpečí šumavského rodičovského zázemí (v originále "die urtümliche Geborgenheit bei Vater und Mutter im Böhmerwald" - pozn. překl.). Jak jen mohli, snažili se zavítat domů, byť by se tak stalo toliko v rámci nějaké krátké dovolené. Žili zase na chvíli v kořenité vůni lesa, u skromného poledního stolu, obklopeni nevyslovenou láskou rodičů a sourozenců. Kdo ze Šumavanů by se nerozpomněl na hořké slzy prolévané při odchodu mladých lidí někam do daleka, snad až do Ameriky, odkud většinou vlastně ani nebylo návratu a možnosti znovushledání! A i kdyby šlo jen o jediný rok do další dovolené, nebylo odtržení od domova a nejbližších o to méně bolestné. Ti mladí, co odcestovávali, byli loučením zasaženi stejně jako staří, provázející je na rozchodnou. O té citové trýzni vypovídá každé slovo dopisu, znějícího spíše jako prostá modlitba, který v chudobných poměrech šumavské vsi Červená u Kašperských hor žijící domkář "Wasserseppal" (to bylo přízvisko "po chalupě", vlastním jménem se psal Josef Thurner, *14. března 1845 v Lídlových Dvorech /německy Liedlhöfen, dnes jen místní část města Kašperské Hory/ čp. 5 jako nemanželský syn Margarethy Bernhauserové, dcery tamního domkáře Johanna Georga Bernhausera a jeho choti Margarethy, legitimizován jako "Thurner" až po 13 /!/ letech kašperskohorským sňatkem rodičů 16. listopadu roku 1858, tj. sňatkem ženicha Andrease Thurnera, podruha v Lídlových Dvorech čp. 5, nemanželského syna Theresie Thurnerové, nemanželské dcery Anny Marie Thurnerové /v matrice "Inwohnerin aus "Tuschowitz", což poskytuje bohužel více možností určení místa, zřejmě ale má být "Duschowitz", tj, Tuškov/ a nevěsty už zmíněné Eleonory Bernhauserové - pozn. překl.) před 70 lety (tj. někdy na samém začátku 20. století - pozn. překl.) neobratným rukopisem (zde ovšem námi publikovaným v ceském překlůadu - pozn. překl.) adresoval dceři (dcera Marie byla pozdější matkou Josefa Bohdaleka /Seppa Berndta/ - pozn. překl.) do rakouské Vídně:
"Milá Marie. Tvůj dopis jsme s potěšením obdrželi. Dlouho jsme na něj čekali. Píšeš, že jsi na kozlíku (v originále "auf den Kutschbock" - pozn. překl.) poštovního vozu na cestě z Kašperských Hor do Sušice (v originále "aus Bergreichenstein nach Schüttenhofen" - pozn. překl.) prochladla. To se dá lehce pochopit, když má člověk na nohou mokré boty a pak musí sedět v dešti na kozlíku, že z toho může mít nemoc. Byli jsme samá starost a sami si řekli, že budeš asi nemocná, když od Tebe tak dlouho nepřišla nijaká zpráva. Myslíš, že bych Ti měl napsat, kdybych potřeboval pár krejcarů. Tom ě těší, že nezapomínáš na své rodiče. Milá Marie. Když jsme se s Tebou v Kašperských Horách loučili, bylo nám úzko o Tebe, o mně a o Tvou maminku. Nedovedeš si ani přestavit, jak Tě máme rádi. Musel jsem plakat celou cestu z Kašperských Hora až k Häuslmühle (jde o rozsahem větší, dnes zcela zaniklý Häuselův mlýn asi půl druhého kilometru na jih od kašperskohorského kostela sv. Markéty, viz blíže i s mapkou web Vodní mlýny - pozn. překl.). Večer, když jsem přišel domů, plakali jsme i s maminkou spolu (v originále "mitsamt mir" - pozn. překl.). Nechutnalo nám žádné jídlo. Pořád jsme věřili, že Tě musíme v cimře uvidět. Milá Marie. Nezapomeň na svého dobrotivého Pána Boha, ať Tě za rok spatříme zase zdravou. Posíláme Ti nejsrdečnější pozdravy a zůstáváme navěky Tvoji milující Tě rodiče. Amen."

Hoam!, 1971, s. 235-236

Chvála Šumavanek

O dávné oblibě šumavských obyvatel hovoří veršovaný výrok věhlasného vídeňského univerzitního profesora Ferdinanda von Hochstettera (je i samostaně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z roku 1884:

"Mit Unrecht gilt der Böhmerwald als ein Gebirge wüst und kalt, denn nirgends fand ich Mädchen bald, so schön wie die im Böhmerwald."	"Neprávem slyším naříkat na těch hor pustotu a chlad. Krásných děvčat nespatříš právě více nikde než na Šumavě."
Hoam!, 1986, č. 4, 2. strana obálky

Jak vznikla kaple Panny Marie Pomocné v Červené u Kašperských Hor

Vprostřed devatenáctého století (v originále "Mitte der neunzehnter Jahrhunderts" - pozn. překl.) stála na návsi v Červené (v originále "am Dorfpatz von Rothsaifen" - pozn. překl.) malá kaplička, podobná asi těm, které ještě v nedávných dobách bývaly k vidění v sousedních osadách Podlesí a Lídlovy Dvory (v originále "in den Nachbarorten Vogelsang und Liedlhöfen noch 'in der Mitte der neunzehnter Jahrhunderts" - pozn. překl.). Kaplička byla zasvěcena sv. Anně a nacházela se ve stavu uboze sešlém. Tváří v tvář předpokládaným vysokým nákladům nebyl nikdo ochoten mluvit o tom, aby se dala nějak do pořádku. Tu se jednoho pěkného májového dne roku 1856 místní učitel Antonín Frána (v originále "der Rothsaifner Lehrer Anton Frana", *11. dubna 1839 v Tedražicích u Sušice, † 24. listopadu 1907 v Praze, viz záznam v souboru refionálních autorit Jihočeské vědecké knihovny - pozn. překl.) a katecheta P. Franz Größl (podle "Ordinariátního listu Budějovické diecése" /zde psán "František Grössl"/ *15. června 1819 v Kostelíčku /dnes vrch Kostelíček v Brně-Líšni s kaplí Panny Marie Pomocnice/, †1. února 1871 jako farář v Korkusově Huti /Korkushütten/ na "ochrnutí plic" ve věku 56 let - pozn. překl.) vydali na své oblíbené rybaření k potoku Losenice (v originále "am Losnitzbach" - pozn. překl.) a ve vzájemném hovoru přišla řeč i na návesní kapli. Katecheta vzpomněl, že krátce zasněn za přítomnosti všech žá0ků sloužil mši svatou v krásné nové kapli v Červené před obrazem Panny Marie Pomocné (v originále "vor einem Maria Hilfbild" - pozn. překl.). Učitel byl tím snem dojat a položil otázku, zda vůbec existuje možnost získat povolení k mešní kapli pro tak malou ves. Na tento dotaz páter Größl odpověděl kladně (v originále "bejahte dies" - pozn. překl.). Už večer téhož dne učitel Frána na návštěvě u školního dozorce (v originále "beim Schulaufseher" - pozn. překl.) Martina Wurma, "po chalupě" řečeného "Schofferbauer", originále "vor einem Maria Hilfbild" - pozn. překl.) referoval rolníka o katechetově snu a plný nadšení se rozhovořil o možnosti jeho realizace. Martin Wurm uchvácen zbožnou horlivostí se hned dne následujícího sesedl s obecními zastupiteli a získal souhlas ke stavbě nové kaple. Všichni obyvatelé vsi měli přispět svou pomocí. Nemělo by zůstat opomenuto, že přes zátěž polních prací postavili do služeb dobré věci bšechny své hmotné a fyzické síly. - Thomas Bernhauser, Johann Franz starší i mladší, vdova Anna Glaserová, Wenzl Hoidn, Josef a Lorenz Illkovi, Josef Wendlberger, Franz Woldrich i Martin Wurm starší a mladší dali k dispozici povozy a opatřili v nejkratší možné době kamení, vápno, dřevo a šindele. Zednický mistr Wenzl Gruber a tesařský mistr Augustin Wazlawik (u Marie Frankové v textu na totéž téma příjmení psáno "Watztlawick" - pozn. překl) z Kašperských Hor se na výstavbě podíleli až do 15. srpna roku 1856. Oltář zbudoval kašperskohorský truhlářský mistr Pankraz Mack. Druhý kaplan farnosti Kašperské Hory Ignaz Schmid (to on oddával 16. listopadu 1858 Andrease Thurnera s Margarethou Bernhauserovou a "legitimizoval" tak jejího nemanželského syna Franze, budoucího otce Marie Thurnerové, matky autora německého originálu těchto řádků - pozn. překl.) namaloval bez nároku na odměnu oltářní obraz patronky kaple Panny Marie Pomocné (ten byl později nahrazen nynějším, visí však dodnes na kašperskohorské faře). "Schoberbäuerin" Katharina Kollmerová darovala plátno na alby a rochety kněží a na liturgické košile ministrantů (jde o zkrácené alby, nazývané i superpelice /ministrantské rochety/ - pozn. překl.). Antependium věnovala paní Anna Guhsová, řečená "Jonsin", z Milova (v originále "von Millau", jde o dnes zcela zaniklou ves na cestě z Kašperských Hor do Vimperka - pozn. překl.). Učitel a katecheta sbírali peníze doslova dům od domu a za shromážděný obnos zakoupili kalich až v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis" - pozn. překl.). Obec se postarala o zakoupení červeného kněžského ornátu, a to rovněž v Českých Budějovicích. Páter Größl nalezl na faře v Kašperských Horách starý, spíše už napůl rozpadlý misál. Vyprosil si ho od děkana Grossera (Franz Grosser *24. srpna 1825 v Habří, farnost Čakov blízko Českých Budějovic, † 5. července 1879 v Kašperských Horách - pozn. překl.), doplnil rukopisně chybějící listy a sám knihu pevně znovu svázal. Oltářní polštáře (v originále "die Altarpölster" - pozn. překl.) a oltářní kříž byly darem Theresie Bernhäuserové, řečené "Strobl Resl" z Červené, zvonky pro ministranty darem kašperskohorského mistra hamernického (v originále "der Hammerschmiedmeister" - pozn. překl.) Geißlingera, lampa na věčné světlo a nádržka na svěcenou vodu darem mlynáře Augustina Müllera z Reckerbergu (nářečně kdysi "Likiperk", od roku 1951 Popelná, dnes místní část obce Nicov - pozn. překl.), ministrantské taláry darem "Weihermüllerin" Theresie Tutschku, skleněné svícny darovali Josef Klostermann z Bílého Potoka (Weißenbach) a sklářský mistr Josef Schmied z Vogelsangu (dnes Podlesí - pozn. překl.). V neděli po svátku Nanebevzetí Panny Marie (v originále "Mariahimmelfahrtstag" - pozn. překl.) 1856 mohl okresní vikář a tehdejší farář v Rejštejně (v originále "in Unterreichenstein" - pozn. překl.) Franz Trachta (žil v letech 1796-1869, † v Sušici - pozn. překl.) kapli vysvětit a poprvé tam i sloužit mši svatou. Kašperskohorský učitel Anton Schmid přišel s pěveckým sborem děkanského kostela sv. Markéty a mši dali svým zpěvem slavnostní podobu (v originále " und gesta1tete die Messe zu einem feierlichen Hochamt" - pozn. překl.). To, že kaple nemá kruchtu s varhanami, nenechalo ovšem učitele Fránu v klidu. Roku 1858, tj. dvě léta nato, sedli si opět s katechetou páterem Größlem a svou oddanou prosbu adresovali prostě excísaři Ferdinandovi, který měl svou rezidenci v Praze, a vdově po císaři Františku I. Karolině Augustě do Salcburku (v originále "nach Salzburg" - pozn. překl.). Od excísaře Ferdinanda přišlo promptně 100 zlatých, od císařovny Karoliny Augusta 50 zlatých. Stavba kruchty a koupě varhan tím byly zajištěny. Tesařský mistr Wazlawik a jeho šest tovaryšů zvedli střechu s vížkou, zednický mistr Gruber a jeho pracovníci prodloužili a zvýšili prostor lodi nové kaple. Učitel Frána a katecheta Größl se vypravili do Palvinova (v originále "nach Pawinow", i v češtině bývá chybně Pavinov! - pozn. překl.) za stavitelem varhan Johannem Fischperou (Johann Fischpera *17. září 1835, viz blíže web Varhany a varhanáři v ČR - pozn. překl.), koupili u něho jedny varhany již hotové a dopravili je hned "domů" do Červené. A v neděli po rehberském Nanebevzetí (v originále "nach Rehberger Frautag /15. August/", Rehberkem se rozumí dnešní Srní - pozn. překl.) pak nadešel onen čas (v originále "war dann soweit" - pozn. překl.). Veškerá vesnická komunita, plná hrdosti na své dílo, byla přitom. Učitel a neúnavný iniciátor i spolurealizátor celé myšlenky Antonín Frána usedl šťasten u manuálu nových varhan a spustil za doprovodu svého pěveckého sboru slavnostní zpívanou mši svatou. Dole při oltáři byl ovšem přítomen i druhý ze dvou iniciátorů a spolutvůrců projektu celé kaple páter Franz Größl, jehož sen se stal skutečností - a on sám mohl asistovat slavnostní mši se svými žáky a společenstvím věřících.

Hoam!, 1970, s. 226-228

P.S. Totéž téma najdeme pro srovnání v českém překladu i u Marie Frankové v jejím zastoupení na těchto webových stránkách. O kapli v Červené viz podrobně i webové adresy Šumava.cz a v Památkovém katalogu

Kašperskohorští ostrostřelci

Jako by se zvedla opona. Coby kulisa k nějaké divadelní hře se mi zjevuje náměstí v Kašperských Horách. Nalevo renesanční budova radnice, naproti ní ze 14. století pocházející děkanský kostel, v pozadí typické staré šumavské selské domy, jak se ještě před zřízením hotelu Ert široce rozkládaly na odiv zraku diváka onoho svážného rynku, scenerie okouzlující dodnes. Kamenný pomník světcův (rozuměj sloup se sochou sv. Jana Nepomuvkého v kruhové kašně - pozn. překl.) tu stojí jako osamělá okrasa, obklopená budovami rozličných slohů.
Úder radničních hodin vybízí kostelní věž, aby rozhlaholila duet zvonů (v originále "zu einem Glockenschlagduett" - pozn. překl.). Jaké krásné ráno. Modré nebe. Zářící letní slunko. Před radničními vraty to bzučí jako při včelím úle. Spousta mužů v uniformách, kalhoty a kabáty v různých odstínech šedi, na kloboucích zelený "fedrpuš", kolem pasu řemen s patrontaškami, krátká šavle po boku, v ruce puška při noze, tak stáli v nenuceném hovoru, zčásti vycházejíce a zacházejíce vraty radnice. Důstojník se zlatozelenou šerpou, zdobným pásem kolem břicha (v originále "die goldgrüne Feldbinde um den Bauch" - pozn. překl.) špacíruje sem a tam. Mezitím se shromažďují členové hudební kapely v horním rohu (v originále "in der oberen Ecke" - pozn. překl.) náměstí naproti radnici a vratům městského pivovaru. A přece je náměstí tiché očekáváním, ačkoli na něm stojí kol dokola mnoho zvědavého lidu. Náhle se důstojník vzchopí, jako by doslova vyrostl co do výšky a zvolá, spíše to lze označit za výkřik - "Veer-gaat-teruung!" (tj. "Náást-tuup!" - pozn. překl.). Muži v uniformách se rozběhli jako o život a stavěli se do řady v návaznosti na kapelu. Napětí přihlížejících vzplálo doslova slyšitelným praskotem plamene (v originále "knistert förmlich" - pozn. překl.). Důstojník tváří v tvář útvaru mužů zavelel: "Habt acht, links schaut!! (tj. "Pozor! Vlevo hleď!" - pozn. překl.) Současně kapela spustila císařskou hymnu. Důstojník zdraví krátkou šavlí. Není ještě patrno, koho či co vlastně zdraví. Ten slavnostní pozdrav jako by patřil nebesům, kam doléhá i ozvěna císařské hymny. Nyní přichází uměřeným krokem, provázen dvěma důstojníky, vlajkonoš se žlutým v hedvábí vyšívaným ostrostřeleckým praporem, na jedné straně s dvouhlavým císařským orlem, na té druhé s kašperskohorským hornickým znakem. Poté, co se vlajková skupina zařadí, zazní povel: "Rechts um, marsch!" (tj. "Vpravo, pochodem v chod!" - pozn. překl.). Vepředu hudební kapela, za ní uniformovaní muži c.k. privilegovaného měšťanského ostrostřeleckého sboru svobodného zlatodolního města Kašperské Hory (v originále "das kaiserlich-königliche, privilegierte, bürgerliche Scharfschützenkorps der freien Goldbergstadt Bergreichenstein" - pozn. překl.) se vydávají pochodovým krokem na vrcholnou církevní slavnost, jakou je každoroční pouť k Panně Marii Sněžné (v originále "das Maria-Schneefest" - pozn. překl.). Tak tomu bylo ještě před sedmdesáti, osmdesáti lety (text publikován v roce 1984 - pozn. překl.).
Kašperskohorští (v originále "die Bergreichensteiner" - pozn. překl.) milovali svůj ostrostřelecký sbor, který byl podstatnou součástí jejich města a mohl se odvolat na tradici, starou mnohá staletí (v originále "auf eine jahrhundertlalte Tradition zurückblickte" - pozn. překl.).
Podle historického podání český král Jan Lucemburský (v originále "der Böhmenkönig Johann von Luxemburg /Lützelburg/" - pozn. překl.) povolal šest set ozbrojených kašperskohorských havířů (v originále "wehrhafte Bergmänner Bergreichensteins" - pozn. překl.), aby s jejich zástupem táhl proti Landeshutu ve Slezsku (dříve pruský "Landeshut in Schlesien", dnes Kamienna Góra v polském Dolním Slezsku - pozn. překl.). Jak vysvítá z latinské listiny datované rokem 1345, poskytl král Jan městu Kašperské Hory mýtní a celní úlevy jako výraz vděčnosti za vítězství zdejšími tam ve Slezsku dobyté (viz i článek Vladimíra Horpeniaka "Ostrostřelci v Kašperských Horách" /Kašperskohorský zpravodaj, 2017, č. 4, s. 16 se stejným snímkem z roku 1870, jaký doprovází Berndtův příspěvek v krajanském časopise, zejména však se závětečným odstavcem o rozpuštění ostrostřeleckého sboru v roce 1926 okresní politickou správou v Sušici pro jeho nesouhlas s českým velením /!/ - pozn. překl.) .
Z časů bezprostředně následujících víme jen málo o nějakém zbrojním nasazení kašperskohorských havířů.
Za rok založení ozbrojeného měšťanského sboru je považován rok 1422. Poněvadž ale tento rok spadá přímo do časů největších husitských úspěchů, mohlo by nasazení německé měšťanské obrany vést jen ke zkáze proti fanatikům, jimž nejednou nedokázala vzdorovat ani císařská vojska (v originále "Fanatiker, denen nicht einmal zunächst die kaiserlichen Heer gewachsen waren" - pozn. překl.). Slyšíme také o kašperskohorské měšťanské hotovosti (v originále "über die Bergreichensteiner Bürgerwehr" - pozn. překl.) teprve po válce třicetileté. Jeden v Praze vydaný výnos z 21. července roku 1668 dává ve známost, že "der Bergstadtt Bergreichenstein verwilliget wird, daß Ihnen Zu exercirung der Jugend im Scheiben- und Püchsenschüßen fünfzehn Gulden aus der alldortig eingehenden Ordinari Krämersteuer jährlich gerreicht werden sollem." (tj. "hornímu městu Kašperské Hory se dovoluje pro výcvik mládeže ve střelbě do terče a z pušek vůbec každoročně si posloužit 15 zlatými z tamní nařízené kramářské daně." - pozn. překl.). Tato prémie ve výši 15 zlatých se střeleckému spolku dostávala až do roku 1835, přičemž město samo mu stejný obnos věnovalo každoročně rovněž (v originále "wobei die Gemeinde Bergreichenstein von sich aus ebenfalls jährlich jährlich den gleichen Betrag von 15 Gulden der Schützengesellschaft spendete" - pozn. překl.).
V tehdejší době každý řemeslník, který se osamostatnil a stal se mistrem, byl zavázán dekretem ke vstupu do střeleckého sboru a v určenou dobu se nacházet na městské střelnici. Každoročně koncem září se tam pod vedením sborového hejtmana konala zvláštní slavnost se střelbou do terče. V roce 1795 získal sbor název "Schützencompagnie". Tehdy byl sestaven i vlastní "Verhaltungs-Reglement", spolkoý řád o 27 bodech. Zavazoval členy nejen ke vzornému chování, nýbrž taxativně stanovil i tresty za přestupky proti spolkovým předpisům. Mj. tu bylo výslovně uvedeno: "Jeder aufzunehmende Bürger ist verpflichtet, die Schußstatt die ersten drei Jahre hindurch zu besuchen und an Übungen teilzunehmen. Wenn der Bewerber ein hiesig behauster Bürger ist, hat er für die Aufilahmc 1 Gulden 10 Kreuzer zu entrichten, ein unbehauster 2 Gulden 10 Kreuzer, ein ganz fremder 3 Gulde. 30 Kreuzer." (tj. "Každý přijatý měšťan je povinen po prvé tři roky navštěvovat střelnici a účastnit se střeleckých cvičení. Je-li uchazeč měšťanem zde bydlícím, je mu zapravit za přijetí 1 zlatý 10 krejcarů, u nebydlícího to činí 2 zlaté 20 krejcarů, u zcela cizího pak 3 zlaté 30 krejcarú." - pozn. překl.).
Cvičení byla vyhlašována vystoupením bubeníka a páni ostrostřelci se hlásili osobně u pana spolkového hejtmana, načež se vydali v pořádku k budově střelnice. Každý ostrostřelec se měl dostavit se svou vlastní nabitou puškou, střelným prachem a olovem (v originále "mit seinem eigenen Rohr und Pulver und Blei" - pozn. překl.).
Ten, kdo se nedostavil bez omluvy, byl povinen za trest složit 7 krejcarů. Kdo se dostavil opilý či v jinak neslušném stavu, musel napoprvé zaplatit 35 krejcarů, napodruhé 1 zlatý š0 krejcarů, napotřetí byl vyloučen. Pokud se ostrostřelci nepodaří napotřetí vypálit zesvé zbraně, musí bez dalšího vystoupit z palebného stanoviště a pušku bez pomoci někoho jiného uvést do pořádku. Shledá-li ji bez závad, je mu odebrána a prohlédnuta, zda není nabita olovem bez prachu nebo není-li hlaveň řádně vytřena a nezůstala v ní koudel. Pokuta činí 10 krejcarů.
Ten, kdo zvítězí v poslední střelecké soutěži a ze tří císařských cen pro nejlepšího získá tu první (v originále "aus den drei kaiserlichen Besten das erste erhält" - pozn. překl.), získává až do posledních střeleb následujícího roku čestný titul krále střelců a tím i po hejtmanovi hodnost ze všech nejvyšší, jak to vyplývá třeba z následujícího purkmistrovského dokumentu a řazení příslušných podpisů pod ním::
"Allen Mitgliedern wird nachdrucksamst aufgetragen, nach dem Befehl des Schützenhauptmannes zu fügen und den Respekt zu erweisen. Wer zwei Kugeln auf einmal in sein Rohr legt, hat 35 Kreuzer. als Strafe zu erlegen und wird seines Schußes verlustig."

Unterschrift: Jakob Gerhart, Schützenhauptmann,
Josef' Eisner, Schützenkönig,
Fr. Fröhlich, Schützenschreiber,
Schützen Math. Pachlhofer und Franz Weiß.
Genehmigt von der königlichen Stadt Bergreichenstein am 27. April 1796,
Bürgermeister Franz Draxler.

(tj. " Všem členům se co nejdůrazněji nařizuje následovat rozkazu ostrostřeleckého hejtmana a prokazovat mu respekt. Ten, kdo do své pušky nabije najednou dvě kule, je povinen zaplatit 35 krejcarů a bude připraven o právo na svůj výstřel.

Podepsáni: Jakob Gerhart, hejtman sboru,
Josef Eisner, král střelců,
Fr. Fröhlich, písař sboru,
ostrostřelci Math. Pachlhofer a Franz Weiß.,
Přijato královským městem Kašperské Hory dne 27. dubna 1796,
starosta Franz Draxler." - pozn. překl.).

Tak jako vždy za válečných časů, následovali však i v roce 1800 mnozí kašperskohorští ostrostřelci zejména povolávacíého rozkazu k vojenské službě. Na základě výzvy píseckého krajského úřadu (v originále "auf Grund eines Aufrufes des Kreisamtes Pisek" - pozn. překl.) ze 4. srpna roku 1800 hlásili se do služby ve válce (blíže k ní viz Wikipedia - pozn. překl.) následující kašperskohorští ostrostřelci: Anton König, August Klostermann, Jakob Sperl, Johann Schalek, Franz Fröhlich a Dominik Watzlawick. Dostali od obce jednu uniformu, jednu kulovnici a jednu šavli a denní příplatek 12 krejcarů, zatímco ženy tří z těchto ostrostřelců po 7 krejcarech podpory a jejich děti po 3 krejcarech denně. Tito ostrostřelci byli přiděleni k dobrovolnickému mysliveckému sboru (v originále "wurden einem freiwilligen Jägercorps zugeteilt" - pozn. překl.). V roce 1805 (to už šlo o tzv. napoleonské války, viz blíže opět Wikipedia - pozn. překl.) se postavilo do služby v dobrovolnickém mysliveckém sboru dalších 24 kašperskohorských ostrostřelců. Na výraz díku byl kašperskohorský ostrostřelecký sboz (v originále "Bergreichensteiner Schützencompagnie" - pozn. překl.) vyznamenán pražskou zemskou vládou se svolením k nošení praporu. V roce 1806 defilovali "Berger Schützen" před arcivévodou Josefem Rainerem, který jim vyslovil své uznání. Povolený prapor ze žlutého hedvábí nesl na jedné straně dvouhlavého císařského orla, na druhé kašperskohorský městský znak s vyobrazením sv. Václava (v originále "mit dem Bildnis des hl. Wenzel" - pozn. překl.). Ostrostřelci nosili tehdy šedý frak a černé kalhoty, vysoký klobouk, roh na střelný prach se šňůrou a kulovnici s křesacím kamenem (v originále "Kugelstutzen mit Feuerstein" - pozn. překl.).

Hoam!, 1984, s. 245-247

P.S. V německém originále má příspěvek titul "Die Berger Schützen". Patrná je vazba šumavského sboru jak na habsburské mocnářství, tak na pražskou vládu a zemského patrona sv. Václava.

Matka ze Šumavy

Myslím-li na Šumavu, spojuje se s tím Tvá podoba! Myslím-li na Tebe, tuším blízkost Šumavy! Neslas ve svém srdci lásku k tomu lesu (v originále "die Liebe zum Wald" - pozn. překl.) do propastí domů dalekého města Vídně¨(v originále "in die Häuserschluchte Bergreichensteiner Schützencompagnie" - pozn. překl.), které se stalo domovem Tvých dětí. S Tvými písněmi a vyprávěními jsem vdechoval už od prvních dětských let svěží šumavský vzduch (v originále "frische Luft des Böhmerwaldes" - pozn. překl.). Tišilas mé přání vidět ty vysoké jedle, pověstmi bohatě opředený Kašperk s okolím (v originále "die sagenreiche Karlsburg im Bergreichensteiner Land" - pozn. překl.), stáda krav a koz se zvonky na šíjích, domovská místa Tvých rodičů. Bylo mi šest let, vodilas mne za ruku, tu druhou mělas zatíženu po okraj plným cestovním košem, hodiny dlouhou cestou ze Sušice přes Dlouhou Ves a Kašperské Hory (v originále "von Schüttenhofen über Langendorf und Bergreichenstein" - pozn. překl.) do Tvé domovské vsi Rothsaifen (dnes Červená - pozn. překl.). Jak unaven jsem už býval chůzí, když jsme se usadili při silnici z Dlouhé Vsi do Bohdašic u jedné kaple při cestě do trávy a Tys mi ukazovala zdáli nás zdravící Kašperk a okřídlovala přitom moji fantazii příběhy o hradních přízracích a skrytých zlatých pokladech. Potom jsme byli v Rothsaifen a Tys přemostila s takovou samozřejmostí můj navyklý městský způsob života s chudobnými dny svých dětských let, můj vídeňský dialekt s oním Tvých rodičů, jimž - pro mne to bylo až nepochopitelně divné - jsi uctivě vykala (v originále "ehrfürchtig ,Sie‘ sagtest" - pozn. překl.). Chodili jsme do lesa "na jahody" a "na houby" (v originále "um Beerenfrüchte und Pilze" - pozn. překl.), znalas ale mou pohodlnost a strach z hadů, takžes mě nechala sedat na pařezu a hlídat nasbírané hrnce a plná vědra. Nabádalas mě chodit ve zbožných selských procesích na svátek Panny Marie Sněžné k poutnímu kostelu u Kašperských Hor či do Rehberka na svátek Nanebevzetí (v originále "am Mariahimmelfahrtstag nach Rehberg" - pozn. překl.). Jak velice Ti záleželo na tom, abych se naučil znát a milovat Tvůj domov, když jsme stanuli tam nahoře na jedné z věží hradu Kašperk a spatřili na samém obzoru dvojvrchol Roklanu (v originále "und bis zu dem am Horizont aufsteigenden, zweigipfligen Rachel schauten" - pozn. překl.). když jsme jednou byli spolu na skalnatém vrcholu té hory a pod námi se do široka rozkládalo temně zelené hluboké nekonečno těch horských lesů, když jsme nad bouřlivými peřejemi Vydry seděli před Turnerovou chatou nad pstruhem na talíři (v originále "als wir an der stürmisch fließenden Widra vor der Thurnerhütte bei einem ForeJlengeridlt saßen" - pozn. překl.). Každým rokem v čas prázdnin Tě to jako tažného ptáka vábilo nazpšt do šumavského domova. Sbalilas děti a kufry (v originále "da packtest Du Kind und Koffer" - pozn. překl.) a vzalas na sebe všechny potíže s cestou spojené, a to nikoli snad jen proto, aby ses v rodném koutě nějak jen zotavila. Pomáhalas často tu a tam i při práci na poli. Jinak jsme po celé dny sbírali borůvky, ostružiny a brusiny, abychom si odtud ze Šumavy odnesli alespoň kousek a mohli si ho pak po celý rok užívat. Ve Vídni jsme si pak s houbovou omáčkou a s marmeládou na chleba dovolili vdechnout i vůni toho lesa. Radovala ses z radostí svých krajanů, plakalas jejich slzami, když všichni i s Tvými sourozenci museli opustit domov. A přece toužilas po tom, svou šumavskou ves, takovou, jaká byla, opět spatřit. Uplynulo mnoho let. Bylo Ti už čtyřiaosmdesát let, když jsem Tebe a Tvou sestru a Tvou vnučku mohl provázet po Šumavě. Modlila ses před milostným obrazem Panny Marie Utěšitelky v Dobré Vodě u Nových Hradů (v originále "in Brünnl" - pozn. překl.), šourala ses umaveným krokem křížovou cestou ve vyšebrodském klášteře (v originále "du schlurftest müden Schrittes durch den Kreuzgang im Stift Hohenfurth" - pozn. překl.), třaslavými prsty dojatě přejíždělas po klávesách klavíru Adalberta Stiftera v jeho rodném domě v Horní Plané (v originále "in Oberplan" - pozn. překl.). Mělas oči plné slzí, když jsme silnicí od Vimperka vjížděli do Kašperských Hot (v originále "als wir von der Winterberger Straße kommend in Bergreichenstein einfuhren" - pozn. překl.). Navštívilas kostel Panny Marie Sněžné í kostel sv, Mikuláše při Kašperských Horách, zdávna tak důvěrně známý Rehberk, Turnerovu chatu na divoké Vydře, "Wasserhaus" na Losenici - rodný dům Tvého otce (v originále "das Wasserhaus an der Losnitz - das Geburtshaus deines Vaters", dnes je v místě rekreační objekt; dům měl čp. 5 a vlastnili ho v letech 1882-1915 Tobias a Theresia Thurnerovi, 1915-1919: Theresia Thurnerová, 1919-1945: Josef a Maria Thurnerovi. viz k tomu popis i foto a také vzpomínka Aloise Wendlbergera hned na třech webových stránkách: tj. Zaniklé obce, zde pod titulkem "Studený mlýn a pila" jako skupina několika stavení, někdejší mlýn už prý z 15. století, dále potom Oficiální web města Kašperské Hory a opět zaniklé obce - pozn. překl.), a stanulas pak v hlubokém pohntí na domovské návsi v Rothsaifen. Vdechovalas znovu svěží šumavský vzduch, pryskyřičnou vůni dřeva a zahořkle kořenný pach hub. Nějak sis nechtěla připustit, že tu vlastně z nových obyvatel nikoho neznáš. Pro Tebe tu stál dál ten starý les, známá stavení s kaplí a kostely ve městě, nad kterým se tyčilo v lese hradní dvojvěží Kašperka. Trhali jsme lesní plody a zpívali přitom. V sedmaosmdesáti letech ještě stačilas namluvit magnetofonový zvukový pásek, který uchovává Tvůj hlas a živé vyprávění o Tvých školních časech, o šumavských zvycích a obyčejích se zpaměti navíc přednesenou básní o hoře Frau Hitt (2270 m - pozn. překl.), jak Vám to dal před osmdesáti lety za domácí úkol naučit se Tebou tak uctívaný pan řídící Franz Beywl. Bylas pravým dítětem Šumavy - skromná a pracovitá, příležitostně ale také veselá a nastálo k nějakému tanečku naložená (v originále "stets für ein Tänzchen aufgelegt" - pozn. překl.) vždy ve věrném sepětí s Tvým starým domovem. Dny předtím, než Tě tam nahoře v domově věčném přivítali Tvůj otec řečený "Wasserseppal" a maminka "Wasserseppalin", Tví bratři Franzl, Josef a Wenzl" se všemi Rothsaifenskými, kteří Tě předešli, řeklas jim v odlesku pozemské lásky ještě tichým, dojatým hlasem: "Ich möcht‘ heim in den Böhmerwald!" (tj. "Ráda bych domů, tam na Šumavu!" - pozn. překl.)

Hoam!, 1971, s.130-131

Poslední dny druhé světové války v Kašperských Horách

Po šestiměsíčním pobytu ve vojenském lazaretu jsem byl propuštěn do Kašperských Hor (v originále "nach Bergreichenstein", město se tehdy nacházelo v nacistické Třetí říši a neužívalo tudíž českého místního jména, které ovšem kdysi v minulosti znělo také "Pergreichensteinské Hory" /až po zakoupení hradu Kašperk v roce 1617 došlo ke změně české podoby jména na Kašperské Hory/, podle sčítání z roku 1910 bylo městečko tvořeno 214 domy s 2228 obyvateli, z kterých se 2127 hlásilo k německému jazyku, k českému tedy kolem pouhé stovky; psáno v roce 1945, publikováno v roce 1983 - pozn. překl.) - Dne 14. dubna 1945 jsem do Kašperských Hor dorazil autobusem ze Železné Rudy přes Hartmanice (v originále "von Markt Eisenstein über Hartmanitz" - pozn. překl.) a Dlouhou Ves. Panuje pochmurné zamračené počasí; stejně pochmurné jako nálada válkou usoužených lidí tady i jinde. Radost ze znovushledání překrývaly obavy z věcí budoucích. Co asi přinesou příští dny a týdny?
15. dubna 1945, neděle. Mnohem víc lidí než obvykle se vedralo do děkanského kostela. Mnozí přišli pěšky z míst na hodiny vzdálených, ze Staré Huti (v originále "aus Althütten", jde o zaniklou osadu s někdejší sklárnou, viz i s doprovodnými snímky web Zaniklé obce - pozn. překl.), z Vogelsangu (dnes Podlesí - pozn. překl.). Lidé v Rothsaifen, kteří mne oslovovali, jsem si už nepamatoval. Táhlo mě to k procházce pod mohutnými korunami kaštanů při staré Sušické ulici (v originále "unter den mächtigen Kastanienbäumen auf der alten Schüttenhofnerstralle zu spazieren" - pozn. překl.) kolem Spolkového domu (v originále "am Vereinshaus vorbei" - pozn. překl.).
Jak často ten dům spojoval místní po celé roky o vážných i pohodových příležitostech! Mezi objemnými kmeny kaštanů jsem měl na očích masivní stavbu kostela sv. Mikuláše, který byl před 600 lety (psáno v roce 1945, publikováno v roce 1983 - pozn. překl.) zřízen německými havíři na výběžku vrchu Vinice (v originále "auf einer hervorspringeneden Ecke des Weinberges", vrch měří 812 m nadmořské výšky - pozn. překl.) . Zdánlivý klid vládne nad touto kajinou. Zpěv sýkorek, lomoz špačků (nahrávka hlasu viz Wikipedia - pozn. překl.) zní ve větvích. Ohlašují jaro. My lidé se ale strachujeme před zítřkem. Budeme se zase jednou jako před pěti, šesti lety (psáno v roce 1945, publikováno v roce 1983, odkazuje se tu tedy na rok 1940 a 1939! - pozn. překl.) radostně a bezstarostně promenovat tam a zpět touto tichou stinnou alejí, veselí studenti ruku v ruce se svými děvčaty, sebevědomí zdejší měšťané či prázdninoví hosté? Teď se to zdá všechno uvedeno v pochybnost. Odbočuji ze silnice vpravo na luční pěšinu dál ke kopci zvanému Binderhübel, hledím ke Kašperku, který přetrval tolik německých osudových staletí. Zamířím pak k reálce, na níž byl zastaven provoz a ulicí nazvanou kdysi Dr.Schreinerstraße (po Gustavu Schreinerovi, který je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) pak zpátky do města.
17. 4, 1945. Slunečný den. Stovky amerických bombardovacích letadel přéletěly nad městem ve směru na sever. Protiletecká varovná služba musela zaspat, poněvadž v Kašperských Horách nebyl vyhlášen nijaký poplach.
19. 4. 1945. Soused z přespříštího domu, cení úředník, vláčí se noc co noc s prádlem, šatstvem, ložním povlečením a cennými předměty přes lesnaté vrchy do svých starobavorských rodných končin (nach Alt-Bayern, in seinen Heimatort" - pozn. překl.) - pozn. překl.). Jako celník zná pašerácké stezky a využívá toho, aby se zaopatřil ! (v originále "einer, der vorbaut!" - pozn. překl.) Večer měl ministr propagandy Goebbels v rozhlase na programu svou labutí píseň (v originále "hält der Propaganda-Minister Göbbels im Radio seinen Schwanengesang" - pozn. překl.). Porážka prý není konečná a žádá se optimismus - kázal u příležitosti zítřejších Hitlerových narozenin. Ve Spolkovém domě se sešli straničtí soudruzi k poslednímu oslavnému shromáždění.
20. 4. 1945. Dopoledne zažívá město poprvé bezprostřstřední válečný úder. Hloubkoví letci se objevují na nebi a střílejí po všem, co se hýbe, aniž by někoho trefili, poněvadž lidé stačí cestou bleskově prchnout do nejbližších domovních průjezdů. V Sušici (v originále "in Schüttenhöfen", město bylo ovšem pro převahu českého obyvatelstvo součástí Protektorátu Čechy a Morava - pozn. překl.) bylo ostřelováno nádraží. Tady bylo několik obětí. Na základě těchto leteckých útoků byla zastavena autobusová doprava do Bavorské Železné Rudy (v originále "nach Bayerisch Eisenstein" - pozn. překl.).
21. 4. 1945. Dopoledne hloubkový nálet na Kašperské Hory. Večer prudká bouřka, následně vytrvalý déšť se sněhem.
24. 4. 1945. Ráno nařízen tzv. "Volkssturm". Platí vlastně jen pro zbylé staré muže. Také strýc Josef, který mašíroval už do první světové války tam a zpět, k nim patří. Houfec těchto posledně nasazených musí střežit protitankový zátaras na silnici z Kašperských Hor do Radešova (v originále "von Bergreichenstein nach Schröbersdorf" - pozn. překl.), pod kostelem sv. Mikuláše. Činnost zcela nepotřebná! Betonový zátaras může jakékoli vozidlo objet po vedlejších lukách. Podle rozhlasového hlášení stojí Američané před Zwieselem. Hloubkoví letci zasahují automobily, jedoucí po venkovských silnicích.
25. 4. 1945. Hloubkový nálet na okolní vsi. Až do Kašperských Hor je slyšet salvy z palubních zbraní.
26. 4. 1945. Dopoledne bouřka nasucho, blesky a hromy bez deště. Odpoledne táhnou německé vojenské kolony od západu městem směrem na Vimperk (v originále "in Richtung Winterberg" - pozn. překl.).
27. 4. 1945. Ze všech komínů stoupá dým. Pálí se zejména nacistická literatura o obrazová propaganda (v originále "NS-Literatur und -Bilder" - pozn. překl.).
28. 4. 1945. Fámy kolují městem. Jedni vědí, že Američani přijdou od západu, ze Železné Rudy (v originále "aus Eisenstein" - pozn. překl.), druzí se domnívají, že se tak stane od jihu. Od západu sem v každém případě míří spousta německého vojska v sevřených formacích. Z druhé strany přichází bezpočet uprchlíků z Východu, ze Slezska, ze Slovenska, ze Sedmihradska, z Bačky (Bačka je historické území v Karpatské kotlině nad soutokem Dunaje a Tisy, rozdělené dnes mezi severosrbskou autonomní oblast Vojvodinu a maďarskou župu Bács-Kiskun. Nazývá se podle městečka Bač, svého někdejšího střediska. Ze západu a jihu je Bačka přirozeně vymezena Dunajem a z východu Tisou. - pozn. překl.) a z Banátu. Mnozí přijížději na selských povozech s koňskou zápřeží. "Bointstraße" mezi "Kühweg" a "Badhausstraße" je přeplněna takovými povozy, které jsou obývány politováníhodnými lidmi. Někdejší školní budova vedle děkanství byla upravena na jakousi pomocnou nemocnici (v originále "ein Hilfskrankenhaus" - pozn. překl.) pro staré uprchlíky, které zmohly přestálé útrapy a nacházejí zde sotva už šanci přežít. Pro vojáky byl v reálce zřízen rezervní lazaret.
30. 4. 1945. Němečtí vojáci jsou ubytováni v Rothsaifen. Po celý den vytrvale sněží.
1. 5. 1945. Celá krajina je úplně pod sněhem. O nějakém slavení "národního" svátku nemůže být ani řeči.
2. 5. 1945. V rozhlase je oznámena Hitlerova smrt. Nakolik jsem to mohl zjistit, byl v Kašperských Horách vyvěšen černý prapor na jednom jediném domě, a to na budově landrátu. Lidé si něčeho zřejmě sotva všimli. Všichni mají ve tvářích jen starost, co bude dál.
3. 5. 1945. Po celý den je slyšet dělostřeleckou palbu z okolí Prášil (v originále "aus der Gegend von Stubenbach" - pozn. překl.). Německá obrana může snad vydržet pouhých několik dnů. Už po celé týdny není k vidění nijaké německé letadlo, nijaký střelecký souboj.
Americké letectvo a dělostřelectvo ovládají prostor. Ustupující němečtí vojáci mají při sobě jen lehké zbraně, jednotlivě ještě tak pancéřové pěsti. Vyzvedl jsem si u staršiny posádky (v originále "beim Standortältesten" - pozn. překl.) své z lazaretu došlé papíry. Stal jsem se svědkem truchlivé scény. Jeden polní četník (v originále "ein Feldgendarm" - pozn. překl.) přivedl vojáka, který byl nařčen z "útěku od praporu" (v originále "dem Fahnenflucht vorgeworfen wird" - pozn. překl.). Mladý muž, bledý jako křída, se dušoval v slzách, že se ztratil své ustupující skupině, když byl nucen si odskočit. Teď měl být - pět minut před koncem války - postaven před polní soud v Sušici. Tam ovšem měli už Češi s bílým praporem vítat Američany.
4. 5. 1945. Počasí se zlepšilo, se zásobováním obyvatelstva potravinami je to ovšem stále horší. Lidé stojící před obchody hlasitě nadávají. To nejchytřejší, co mohou ustupující německé jednotky učinit, je to, že za směšně nízké ceny vykupují všechno zboží na trhu k mání. Jedno vojenské auto stojí v Dlouhé ulici (v originále "auf der Langegasse" - pozn. překl.) a prodává italské vojenské látky. Na civilní oblek si kupuji 3 metry zelenkavé látky dobré kvality.
5. 5. 1945. To ještě chybělo! Mluví se o obraně města. Celý den je slyšet od západu hřmění výstřelů.
německé jednotky učinit, je to, že za směšně nízké ceny vykupují všechno zboží na trhu k mání. Jedno vojenské auto stojí v Dlouhé ulici (v originále "auf der Langegasse" - pozn. překl.) a prodává italské vojenské látky. Na civilní oblek si kupuji 3 metry zelenkavé látky dobré kvality.
5. 5. 1945. To ještě chybělo! Mluví se o obraně města. Celý den je slyšet od západu hřmění výstřelů.
německé jednotky učinit, je to, že za směšně nízké ceny vykupují všechno zboží na trhu k mání. Jedno vojenské auto stojí v Dlouhé ulici (v originále "auf der Langegasse" - pozn. překl.) a prodává italské vojenské látky. Na civilní oblek si kupuji 3 metry zelenkavé látky dobré kvality.
5. 5. 1945. To ještě chybělo! Mluví se o obraně města. Celý den je slyšet od západu hřmění výstřelů.
6. 5. 1945. Je neděle. Ráno se objevuje v domě jeden německý feldvébl (v originále "ein deutscher Feldwebel", česky by se řeklo rotmistr - pozn. překl.), že hledá byt. Podle toho, co říká, je z Eisenstadtu v Burgenlandu. K mému překvapení jmenuje muže, kterého znám z Vídně (v originále "aus Wien", česky by se řeklo rotmistr - pozn. překl.). Dopoledne ostřelují američtí hloubkoví letci znovu kašperskohorské ulice. Kolem oběda spustí od Radešova sem na město prudká dělostřelecká a kulometná palba od Radešova (v originále "von Schröbersdorf" - pozn. překl.). Sedíme ve sklepě v očekávání věcí budoucích. Malý zástup německých vojáků pochoduje unaveným krokem přes Kühweg k Liščímu vrchu (v originále "hinauf den Füchslberg" - pozn. překl.). Nedojdou asi daleko, poněvadž sousedé už hlásí, že do Kašperských Hor už pronikli první Američané. Ze všech domů jim vlají vstříc bílá sukna na znamení kapitulace. Kolem půl páté odpoledne přijíždí Sušickou ulicí na náměstí americká delegace, jeden vojenský lékař a jeden voják, vedeni německým důstojníkem. Ti tři zamíří na děkanství, kde sídlí německý místní velitel plukovník Schäffer (v originále "Oberst Schäffer" - pozn. překl.). Po krátkém jednání o převzetí města vstupují do města americké jednotky, které v momentě přeplńují náměstí. Ve městě sloužící vojáci německého wehrmachtu skládají na náměstí své zbraně a jsou odváděni jako váleční zajatci. Když člověk jako tito muži po léta nosil týž stejnokroj a nebyl přitom nijakým přívržencem nacistického systému (v originále "kein Anhänger des NS-Systems" - pozn. překl.), bude nyní podroben následkům touže měrou. Věru hořký pocit!
7. 5.1945. Američané zabírají ubytování ve městě. Všechny lepší možnosti v tom směru jim musejí být uvolněny. Na poli před naším obytným domem je umístěno protiletadlové dělo. Čtyři muži z jeho obsluhy se objevují v domě s přáním, aby si mohli v dřevěné kůlně založit oheň a osmažit si vajíčka. Využiju svých znalostí angličtiny a snažím se je přesvědčit, že by bylo lepší učinit tak u nás v kuchyni, poněvadž kdyby chytila kůlna, mohl by lehnout popelem celý dům. Přicházejí k nám dovnitř, usadí se hned při stole a přítomným ženám rozdělují čokoládu a vyprávějí o svých pikantních dobrodružstvích v Paříži. Přesně takové historky mohl člověk slyšet od německých vojáků v roce 1940. Ptají se, jak to, že v předsíni visí na zdi krucifix a když se dovědí, že je to v katolickém kraji zvykem, vytáhne každý zpod košile na krku visící mariánský medailonek a zdůrazňuje, že je přece taky katolík. Musíme s nimi vypít kávu. Jeden z nich mě žádá, abych mu napsal z Vídně. Dává mi svou adresu - Williams z Tennessee. Večer zase zmizí, ale brzy stojí zase ve dveřích. Vymohli si v kašperskohorském pivovaře sud piva, jak to dělával i wehrmacht, postaví sud vedle protiletadlového děla a zvou nás i sousedy, aby si načepovali piva, co je jen libo.
8. 5. 1945. Jak se ani nedalo nic jiného očekávat, dávají už o sobě vědět i Češi. Zabírají v některých vsích krávy. Když je to oznámeno Američanům, přivedou dobytek zpátka a předají je německým sedlákům.
9. 5. 1945. Americká správa ponechává starostu Teichla Franz Johann Teichl *2. října 1893 v Kašperských Horách, † 30. července 1955 v Pasově ve věku 61 let - pozn. překl.) v jeho funkci, především kvůli získání informací o konání úřadu. Ode dneška je stanoven čas vycházení, podle něhož platí zákaz objevit se na ulici od sedmé hodiny večer do sedmi ráno. Nikdo to ovšem nezachovává, zejména pak ona děvčata, jimž stačí učarovat pestrým šátkem bez ohledu na to, v jaké právě uniformě ho dárce skrývá (v originále "egal wer in der Uniform steckt, Deutsher oder Amerikaner - pozn, překl.).
10. 5. 1945. Ze všech stran jsou do Kašperských Hor přiváděni němečtí vojáci jako váleční zajatci. Na náměstí před bývalým landrátem jich stojí dlouhé kolony, pěšáci, říslušníci luftwaffe, všichni i s označením hodností a s řády. Za hrst cigaret se do rukou Američanů dostávají jako žádané suvenýry železné kříže a jiná vyznamenání. Také dosavadní pan landrát stojí mezi vojáky jako zajatec poté, co chtěl se svýn ruksakem zmizet za kopečky (v originále "über die Berge wollte" - pozn. překl.). Mohl ječtě dokázat, že byl jen úředníkem, nikoli, jak se Američané domnívali, okresním politickým vedoucím. Člověk by nevěřil svým očím: existují lidé, ne snad jen obyčejní žebráci, kteří Američany obtěžují prosíkem o čokoládu a mýdlo.
11. 5. 1945. Většina amerických vojáků dnes zase odchází. Zůstává jen malá posádka. Nepracuje už nijaký německý úřad.
19. 5. 1945. Americké vrtulníky přistávají na jedné louce při nové Sušické ulici.
26. 5. 1945. Češi přebírají správu města, přičemž dosavadní starosta Teichl musí zůstat k dispozici. Když ten zrovna nechtěl vyhovět v tom, co od něho pracovníci bezpečnosti chtěli (v originále "als der nicht gleich herbeischafft, was Gendarmeriebeamte von ihm wollen," - pozn. překl.), byl ovšem zbit. Prezident Beneš prohlásil, že majetek Němců má být zabaven a že Němci mají být vysídleni. Nato přicházeli z českého jazykového území lidé, kteří si z německých domů odnášeli lůžkoviny a jídlo. Německé nápisy musely být nahrazeny českými. Mnozí obchodníci tomu ovšem už předešli a české nápisy istalovali sami.
28. 5. 1945. Čeští četníci mají plné ruce práce s tím, aby dostali německé mladistvé z ulic na nějaké přikázané, často i nesmyslné práce, jako zametání ulic, dláždění apod.
29. 5. 1945. Poté, co Češi už před osmi dny zatkli vúdčí zdejší nacisty (v originále "führende deutsche NS-Leute" - pozn. překl.), je dnes znovu odvedeno dvacet ve městě vážených Němců. Mezi nimi i laskavý a skromný lesmistr Ing. Josef Pohl.
31. 5. 1945. Svátek Božího Těla. Procesí přes náměstí Češi zakázali. Svátek se slavil jen v prostoru kostela. Mnozí z města i okolních přišli slaviz "Kranzltag" s květinovými věnečky v rukou.
2. 6. 1945. Ráno bouřka s krupobitím. Už několik dní je vidě v zadních ulicích, aby nepadli do rukou českým četníkům, navrátivší se německé vojáky v nejbláznivějších úborech, mnohdy jen v trenýrkách a botách (v originále "meist sind sie nur in Sporthose und Schuhen bekleidet" - pozn. překl.). Od těch, kteří přišli z amerického zajetí, slyším neuvěřitelné historky, že zmizeli (v originále "loskamen" - pozn. překl.) ze zajetí proto, poněvadž se prohlásili být připraveni bojovat dál po boku Američahů proti Rusům. Dneska jsem konečně obdržel z italské vojenské látky ušitý turistický oblek.
5. 6. 1945. Nadějeplný a zároveň tristní obraz: nezdolán a nezneklidněn (v originále "unverdrossen und unbekümmert" - pozn. překl.) tím, že bude vyhnán z domova, vede švagr od tety Resi na poli za domem pluh, zatímco teta klade do čerstvé brázdy sadbové brambory. Jako po celá předchozí staleti klade tu německý sedlák do staré země novou sadbu.
7. 6. 1945. Jda ráno ulicí Adalberta Stiftera, slyším četníka zavřeštět na mě německý povel: "Zur Arbeit!" (tj. "Do práce!" - pozn. překl.) Odvážím se reagovat přátelským pohledem. Ten byl asi špatně pochopen, poněvadž muž se vůči mně prudce vyřítil. Ruče jsem zuřivci strčil pod nos svůj rakouský pas, který jsem si obstaral už před svým propuštěním z lazaretu a nosil ho všude s sebou. Nejprve jen ohromen, pokusil se o změnu výrazu v obličeji a přidušeně zavelel: "Weitergehen!" (tj. "Pokračovat v chůzi!" - pozn. překl.) Životní podmínky byly nadmíru neutěšené. Na potravinových lístcích opatřených několikerým přetiskem "deutsch" nebylo ani maso, ani mouka, ani cukr. Jako byli nacistickým režimem (v originále "durch das Naziregime" - pozn. překl.) donuceni používat jen potravinové lístky s mnohonásobným přetiskem "Jude", vnutili Češi Němcům totéž s pozměněným přetiskem. Stále znovu ta starozákonní zášť! Oko za oko, zub za zub! A u Němců to bylo s charakterem mnohdy také spíš pod psa (v originále "bei den Deutschen wirft auch so mancher seinen Charakter vor die Hunde", výraz "jít před psy" v německé frazeologii znamená totéž co "přijít nazmar" - pozn. překl.). Třeba s uprchlíky sem vrženými se ve frontě před obchodem vždycky našel nějaký ne zrovna národně uvědomělý místní, který těm z nich vepředu dříve přišlým dokázal hlasitě zavelet: "Hinten anstellen!" (tj. "Postavit se pěkně dozadu!" - pozn. překl.) Přitom museli tito ubozí "Volksdeutschen", jak byli oficiálně (za nacizmu - pozn. překl.) nazýváni, svůj veškerý majetek, své koně a povozy odevzdat sem přišlým Čechům. Zabavuje se! (v originále "Beschlagnahmt!" - pozn. překl.) Ten výraz "Hintanstellen" jsem už předtímjednou četl: roku 1943 v jednom slovinském místě na území jižního Štýrska (v originále "in einem slowenischen Ort in der Südsteiermark" - pozn. překl.) jsem četl na úředním oznámení ve výloze jednoho řeznického obchodu "Deutschsprechende werden zuerst bedient, Slowenen hinten anstellen" (tj. "Německy hovořící budou obslouženi přednostně, Slovince postavit dozadu" - pozn. překl.). Jak správně říká básník Schiller ve verších své "Lied von der Glocke":

"Jedoch der Schrecklichste der Schrecken,
das ist der Mensch in seinem Wahn."

("Však strašlivější šelmy není, než člověk, běsem stižený." v překladu Schillerova "Zpěvu o zvonu" od Valtera Feldsteina, který byl jako komunistický funkcionář /předtím 1943-1945 židovský vězeň nacistického koncentračního tábora/ sám aktivně činný v poúnorových čistkách, naoř. při odstranění režiséra Františka Čápa /viz Wikipedia, syn Petr ovšem působil později /to už byl otec, zemřelý v roce 1970, znám zejména jako překladatel díla Liona Feuchtwangera/ v časopise Student a v RFE, viz i rodinné snímky na webu paměť národa - pozn. překl.)
11. 6. 1945. Večer přichází nějaký mladík se zprávou, že zítra ráno bude vypraven transport pro Rakušany. Tedy rychle zabalit to málo, co mám.
12, 6, 1945. V 6 hodin ráno před radnicí. Česká kontrola našich zavazadel. Zatímco na někoho čekala ještě ulička hanby (v originále "ein Spießrutenlaufen" - pozn. překl.), já prošel nedotěen. Američané přijeli s nákladními auty, korby opatřeny plachtou. Lidský náklad je zaplnil. Slyšel jsem ještě přes plachtu tetu Resi, jak pláče při okraji silnice a pak už naše cesta zamířila do Sušice. Internovali nás ve školní budově, kde nás šikanovali místní vyrostci. Po třech dnech jsem však přece jen mohl kolem červenobíločervené vlajky překročit rakouskou hranici a teprve jednou před nějakým střelbou rozběsněným Rusem jsem byl vržen do plné reálné ochrany a naší poválečné jistoty (v originále "erst einmal. vor einem schießwütigen Russen mich in volle Deckung werfen" - pozn. překl.).
Když jsem ve Vídni kráčel cestou domů, potkal jsem pod jedním vybombardovaným domem mezi lidmi, na jejichž vzhledu se podepsal hlad, prvního známého, starého hófráta. Radostně mi vyšel vstříc se slovy: "Über uns ist die Front hinweggegangen, aber alle leben bei ihnen und bei uns!" (tj. "Přešla tu přes nás fronta, ale všichni jsou naživu u vás i u nás!" - pozn. překl.)

Hoam!, 1983, s. 213-215
Hoam!, 1983, s. 275-277

Bäuerliche Weihnacht*

Kinder, eilt Euch nach der Metten!
Herbergt doch heut unsre Stuben
Einen göttlich lieben Buben.
Missen gern hiefür die Betten.

Mit dem kleinen Jesuknaben
Und gleich ihm ins Stroh uns legen,
Bethlehem im Traum erleben:

Wenn der Knecht, bereits dieweilen,
Lindes Stroh in rauer Menge
Breitet längst der Dielen Länge.
Heut wolln wir das Lager teilen

Wie die Himmel niederschweben,
Mensch und Tier und Erd sich laben
An dem lichten Sternenregen.

Selské Vánoce

Po půlnoční spěšte, děti,
Jezulátku schystat lože,
u nás doma usneš, Bože.
Radost místo nechat je Ti.

Jak Ježíšek, líbí se mně
na slámě spát blízko země
a s ním snít sen o Betlémě:

pacholek dnes ustlat měl
slámu u nás blízko prahu
tomu hosti na podlahu,
aby div se rozestřel.

On, nebeská ratolest,
zem i zvěř i my, ta čest,
spíme v jasu z deště hvězd.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1987, s. 158

P.S. Báseň doprovodil autor sám tímto komentářem, v originále umístěným v závorce hned za titulem: (Alter Brauch in Dörfern der ehem. österr. ung. Monarchie - sich in der Christnacht auf einem Strohlager wie das Jesukind zu schlafen) - tj.: Bylo starým venkovským zvykem v někdejší c.k. rakousko-uherské monarchii spát o vánoční noci na slámě jako kdysi Jezulátko.

Tu vzpomínku na dávný letní srpnový den a neméně dávné Vánoce dětských let v Červené (správně Rothsaifen) blízko Vogelsangu (dnes Podlesí), v němž na statku s přilehlou kaplí svaté Barbory se k tomu rothsaifenskému věru už asi nepřidruží zvon od ruin někdejší velké vogelsangské sklárny, napsal v Mödlingu u Vídně Sepp Berndt. Víc o něm vlastně nevím, ale copak o té své vsi s mariánskou poutí týden po slavné kašperskohorské Panny Marie Sněžné neřekl snad dost? Kdysi mi Vladimír Horpeniak z Muzea Šumavy ze staré známosti sdělil, že z návštěv Berndtových v šedesátých letech minulého století pamatuje jeho přiznání: původní mé jméno je Josef Bohdalek. S pravděpodobností, hraničící téměř s jistotou, jde o téhož Josefa Bohdaleka, jenž dosud figuruje v archivu absolventů gymnázia v Mödlingu, a to při letopočtu 1933 (jak osudový rok!) s poznámkou "Ex" (tj. "Externist"), jakož pod jménem Josef Berndt (Bohdalek) má uloženu svou pozůstalost v 63 obálkách a 13 fotoalbech (vedle třeba korespondence kancléře Schuschnigga, hraběnky Žofie Chotkové či knížete Ernsta Rüdigera Starnhermberga). Do pozůstalosti velice záslužně nahlédl Luděk Němec (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) a poskytl nám z úvodu zmíněných archivních dokumentů životopisný záznam (veřejně ostatně dostupný i na webu vídeňské univerzity, z něhož a z námi prozkoumaných matrik rakouských i českých vysvítá, že Josef Bohdalek přišel na tento svět v Mödlingu dne 2. ledna roku 1911 jako syn krejčovského mistra Jakoba Bohdaleka (*15. dubna 1881 v městysi Heraltice, dnes okr. Třebíč, kraj Vysočina) a Marie, roz. Thurnerové. Otcovými rodiči byli Jakob Bohdalek a Josefina, roz. Oburková (v matrice Oburka). Josefova matka Maria pocházela ovšem ze Šumavy. Narodila se v osadě Rothsaifen (dnes Červená, místní část města Kašperské Hory) čp. 2 jako dcera tamního podruha (Inwohner) Josefa Thurnera (jeho otec Andreas Thurner byl podruhem v blízkých Lídlových Dvorech /německy Liedlhofen, dnes rovněž místní část Kašperských Hor/, matka Margaretha,. roz. Bernhäuserová, pocházela z Lídlových Dvorů čp. 5) a Marie, roz. Fuchsové, dcery podruha v Rothsaifen čp. 13 Josefa Fuchse a Barbary, roz. Winterové z Reckerbergu (dnes Popelná, část obce Nicov) čp. 153. Josef Bohdalek vychodil v rodném Mödlingu obecnou školu a pak i reálné gymnázium, na kterém maturoval v roce 1933. Absolvoval poté dva semestry studia práv. V neklidné době, jakou tehdy Rakousko prožívalo zejména za éry kancléře Engelberta Dollfusse (blíže viz Wikipedia, byl už právě za Dollfussovy éry záhy i politicky aktivní jako "Ortsführer" polovojenských útvarů "Sturmscharen" ve Wiener Neudorf. Od té doby udržoval trvalé osobní styky se svým tehdejšín profesním šéfem Ing. Leopoldem Figlem (blíže o něm viz opět Wikipedia), později v letech 1945-1953 rakouským kancléřem, v letech 1953-1959 rakouským ministrem zahraničí a v letech 1959-1062 předsedou rakouského parlamentu (Národní rady). Od roku 1934 byl Josef Bohdalek úředníkem dolnorakouské vlády a zastával pak i jiná služební místa v Dolním Rakousku. Od roku 1940 byl povolán k vojenské službě ve wehrmachtu jako písařská síla. Působil v uniformě v Bad Reichenhall a také v chorvatském Záhřebu (německy Agram), tam ve stejné jednotce jako Kurt Waldheim (blíže viz Wikipedia, pozdější generální tajemník OSN a rakouský prezident v letech 1986-1992. Dne 14. června roku 1943 se Josef Bohdalek v Mödlingu oženil s Adele, roz. Mayerovou a oba žili ve společném manželství až do roku 1963, Od roku 1945 byl členem Rakouské lidové strany (ÖVP). V roce 1954 změnil Bohdalek své původní příjmení a od té doby užíval jména Josef (Sepp) Berndt. V obsáhlé archivní pozůstalosti ovšem zanechal obě svá příjmení. Datum úmrtí na zmíněném životopisném záznamu zní 2. června 1995, tj ve věku 84 let. Krajanské časopisy, v nichž publikoval, jeho úmrtí nezaznamenaly. Šumava však nedokáže zapomenout.

- - - - -
* Mödling (A) / Červená / Kašperské Hory / † † † Mödling (A)