HERBERT BAIER

K Hartauerově šumavské hymně ve tříčtvrtečním taktu

V červnovém čísle tohoto časopisu (rozuměj "Böhmerwäldler Heimatbrief", 1988, č. 6, s. 257 - pozn. překl.) jsem se dočetl, že jedné stěžující si čtenářce vadí způsob a nápěv, s nímž je o pohřbech hrávána šumavská hymna (v originále "las ich, daß sich eine Leserin über die Art und Weise beklagt, in der bei Beerdigungen das Böhmerwaldlied gespielt wird", rozuměj Píseň o Šumavě Andrease Hartauera, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Tady je vysloven problém, který skutečně míří k samé podstatě naší šumavské tradice (v originále "an die Substanz unserer Böhmerwald-Tradition" - pozn. překl.). Vím jako kapelník jednoho hudebního tělesa, tj. "Eichberg Musi" v bavorském Malchingu, kde bydlím, že hudební vydavatelství nabízejí Hartauerovu šumavskou hymnu jako houpavý valčík (v originále "als Schunkelllied" - pozn. překl.). To, že pak nic netušící muzikant hraje píseň ve valčíkovém či tříčtvrtečním taktu, je kulturní ostuda, bezpochyby však způsobená v dobré víře (v originále "aber sicherlich gut gemeint" - pozn. překl.).
Když jsem se v deseti letech jako začátečník učil hrát na klavír, darovala mi moje babička (rozuměj Theresie, roz. Ilgová, *29. března 1897 v Kunžvartě /dnešní Strážný/ čp. 38 jako dcera šumavského autora Franze Ilga, který je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) zpěvník s písněmi ze Šumavy. Byla v ní otištěna i Hartauerova "šumavská hymna", kterou mi babička ráda předzpěvovala, ovšem v šestiosminovém taktu (v originále "nämlich im Sechs-Achtel-Takt" - pozn. překl.). Neústupně se také zdráhám hrát se svými muzikanty tu píseň v jiné podobě, a to při toliko svou důstojností jí odpovídajících příležitostech (v originále "entsprechend würdigen Anlässen zu spielen" - pozn. překl.).
Při Hartauerově kresleném portrétu je v onom srpnovém čísle BHB otištěna Hartauerova "hymna" i ve mnou poskytnutém notovém záznamu. Údaj "3/4" na jeho počátku by neměl působit nijak rušivě, poněvadž "matematicky" není bezpodmínečně chybný (v originále "unbedingt falsch" - pozn. překl.). Trochu problematické se mi jeví zapisovat píseň, jak bývá otištěna, v taktu čtyřčtvrtečním. Tento rytmus sice jejímu charakteru odpovídá (v originále "wird zwar dem Charakter des Liedes gerecht" - pozn. překl.), zhudebněná místa textu se však příliš odchylují od rytmických důrazů (v originále "von den rhythmischen Schwerpunkten" - pozn. překl.).
V příloze (viz obrazová příloha těchto textových stran - pozn. překl.) zasílám náš part pro křídlovku (Fl. I. /B. tedy v G-Dur) a jsem ochoten poskytnout i jednoduché čtyřhlasé dechové aranžmá (v originále "einen einfachen vierstimmigem Bläsersatz zur Verfügung zu stellen" - pozn. překl.).

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1988, s. 504

P.S. Je až neuvěřitelné, zadáte-li ve vyhledavači pro krajanské časopisy, který je nám dopřáno exkluzivně používat, slovo "Böhmerwaldlied", jak často se v textech objeví. Ponejvíce ovšem ve zprávách o krajanských pohřbech.

Herbert Baier přišel na svět ve dnes zaniklém Dolním Cazově blízko Kunžvartu, tj. dnešního Strážného) dne 12. června roku 1945. Do "odsunu" se dostal se svou matkou, tj. s Hermine Baierovou, roz. Draxlerovou, zastoupenou i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, jako osmiměsíční děcko. Otec Karl Baier ("po chalupě" v Dolním Cazově "Moosbauer") byl tou dobou ve francouzském zajetí, ze kterého se vrátil až roku 1948. Když v roce 2003 v nedožitých 99 letech skonal, sotvakdo tušil, že jeho syn Herbert, nadaný hudebník a učitel, ho bude následovat úmrtím na Tři krále 6. ledna roku 2009 následovat nedlouho po 5 letech ve věku pouhých 63 let. Autorem Herbertova nekrologu se stal na webových stranách Kohoutího kříže i samostatně zastoupený Franz Randak z města Eggenfelden v zemském okrese Rottal-Inn, s nímž si překladatel oněch slov na rozloučenou z německého originálu, jak česky následují, dokonce kdysi i psal.

Herbert Baier hraje teď v nebi

Franz Randak

Znal jsem a hluboce respektoval (v originále "und ihm Respekt gezollt" - pozn. překl.) toho pedagoga a hudebníka původem z hluboké Šumavy, syna Karla a Hermine Baierových ze selského dvorce Moosbauerhof v Dolním Cazově. Zákeřná choroba vyrvala Herberta Baiera jeho úmrtím na pasovské klinice milované ženě Annemarii, s níž vstoupil do manželství roku 1970, jejich synu Maxovi a milovaným vnukům, bratrovi a zejména matce Hermině, krutě trpící tou osudovou ranou (bylo jí souzeno přežít Herberta ještě o sedm let - pozn. překl.). Nesl v sobě nejen šumavské přírodní a kulturní dědictví (v originále "Böhmerwalds Natur- und Kulturerbe" - pozn. překl.), které ho v jeho novém dolnobavorském domově učinilo symbolickou figurou nejen pro přitakání životu (v originále "für Lebensbejahung" - pozn. překl.), toleranci, srdce, charakter a profesní schopnosti, nýbrž i osobností, typickou pro zdolání osudu vyhnanců z domova a spolusdílení životaběhu vlastních rodičů (v originále "sondern auch zum Bewältiger des Schicksals heimatvertriebener Menschen und als Mitträger des Lebenslaufes seiner Eltern - pozn. překl.). Často se mi svěřoval, že pochází do určité míry přímo z bavorsko-české hranice, rád naslouchá maminčiným vyprávěním o někdejším domově a je otřesen zánikem živoucí lidské kultury v té rodné končině.
Jako sotva osmiměsíční dítě musel Herbert se svou matkou a sotva tříletým bratrem Franzem Šumavu opustit. Otec byl v zajetí a mohl ho sevřít v náruči teprve třiapůlletého. Po krátkém pobytu poblíž bavorského Freyungu se s rodinou dostal do obce Malching v zemském okrese Pasov (v originále "Lkr. Passau" - pozn. překl.), kde nalezl on i jeho blízcí nové místo k životu.
Obecnou školu navštěvoval Herbert Baier v Malchingu, gymnázium v dolnobavorském městysi Fürstenzell. Po maturitě na gymnáziu v Pfarrkirchen (jde o hlavní město bavorského zemského okresu Rottal-Inn - pozn. překl.) absolvoval v Günzburgu a v Pasově vojenskou službu a vystudoval poté na univerzitě v Řezně (v originále "an der Universität Regensburg" - pozn. překl.) pedagogický obor učitelství pro obecné školy. Jeho prvními učitelskými místy se staly městys Obernzell a Kirchberg vorm Wald, tj. místní část obce Tiefenbach, v obou případech v zemském okrese Pasov, následně pak Birnbach (od roku 1987 Bad Birnbach) v zemském okrese Rotta-Inn - pozn. překl.). V Kirchbergu zastával i funkci místního varhaníka a regenschoriho, v posledku ještě alespoň výpomocně. V roce 1975 si zbudovali v Malchingu vlastní příbytek. Ještě téhož roku byl přeložen na střední školu (v originále "an die Hauptschule" - pozn. překl.) ve městě Simbach am Inn (poprvé v písemných pramenech zmíněno roku 927 jako "Sunninpah"), kde učil jako "konrektor" až do svého odchodu na penzi v roce 2007. Stejně jako svými učitelskými kolegy byl jako pedagog oblíben i svými žáky a jejich rodiči. Jeho hudební schopnosti mu přinášely velké uznání ať už jako varhaníkovi, šéfovi kapely či učiteli hudební výchovy. Jako muzikant ovládající hned několikero hudebních nástrojů založil roku 1979 v Malchingu kapelu "Eichberg Musi", která si vydobyla svým osobitým stylem renomé jak při bohoslužbách v Malchingu, Heiningu (část města Pasov) či Burghausenu, tak v někdejší své farnosti Kirchberg. Třicáté výročí jejího vzniku chtěl ještě oslavit spolu s ní, Pán Bůh měl však ohledně jeho osoby v záměru něco jiného.
Při jeho pohřbu velký kostel v Simbachu nestačil pojmout množství účastníků. Zádušní mši sloužilo šest kněží, "Eichberg Musí" byla celá v černém a hrála nejen při mši, nýbrž vedla i průvod ke hrobu, čítající na 600 lidí. Zástupci školských úřadů, města Simbach am Inn, učitelstvo a spolky se podílely na proslovech k rozloučení. Ten závěr většinou zněl: "Pfiat Di, guater Freind und Kamerad!" (tj. "Bůh Tě opatruj, dobrý příteli a kamaráde!" - pozn. překl.)

Franz Randak, Egenfelden

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2009, č. 3, s. 36-37

- - - - -
* Dolní Cazov / Strážný / † Pasov (BY) / † † Simbach am Inn (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy