ALOIS EHRL

Bůh přichází jako dítě*

Vánoční kázání ke slovům Lukášova evangelia

Po útěku z Čech v roce 1946 nalezla naše rodina útulek a přístřeší na jednom selském statku v Bavorském lese. Jeho majitelé byli bezdětní a ta skutečnost byla v jejich životě cosi jako otevřená rána (v originále "dies war ein wunder Punkt in ihrem Leben" - pozn. překl.). I Štědrý večer byl jim pak událostí spíše nemilou: sedlák se už odpoledne předtím opil v hospodě a dopotácel se odtud domů jen usnout. Tak to šlo rok za rokem až k našemu příchodu 1946. Poprvé byly děti v domě, moji tři bratři a já jako ten nejmladší, teprve půldruhého roku starý. Muž poprvé zůstal doma a byl šťasten při pohledu na naše dětské oči tváří v tvář zářícímu vánočnímu stromku. Uskutečnila se v něm proměna. Byl to prvý Štědrý večer, o němž zavládla v domě radost.
Nesvědčí ta událost o tom, nakolik dítě dokáže otevřít lidskou duši? Nepomáhá nám to pochopit, proč Bůh přišel na tento svět právě v podobě dítěte? Takový bolestný moment, jakým byla absence vlastního dítěte v životě sedláka a jeho ženy, může přece potkat každého z nás. Může nás zatvrdit a jako kámen v našem životě zablokovat i radost Vánoc. Každý muž musí trpět skutečností, že je mu upřeno prožít jako jeho otcové dětskou radost pod vánočním stromkem. Jakoby zdrcená životní naděje je skryta v tom, nemít dědice vlastního dvora, nemít pro čí budoucnost pracovat, uchovat a zmnožit pozemské statky. Leží to jako stín na jeho duši, stín, kterým nepronikne světlo Vánoc. Bůh nemohl nechat věci tak, jak sedlák očekával. Proto učinil Štědrý večer tak silným.
Často dokáže taková hořká zkušenost opravdu zatvrdit duši člověka a nadchází chvíle velkého pokušení, uzavřít se Božímu vstupu do našeho života. Smutek nad ztrátou milovaného člověka, zoufalství nad nemocí, která neustupuje, často i jen neúspěch v povolání snadno zamyká doslova jako pancíř lidské nitro. Nechce se už věřit na světlo, které by rozjasnilo černou tmu. Marně se odráží od její hradby slova poselství: "Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově (L 2, 11 - pozn. překl.)!"
Přitom nám dopřává Bůh vždy znova a znova zážitky, které mohou prolomit tuto zatvrzelost. U sedláka jsem to byly zčistajasna my, děti uprchlíků, naše nevinná, čistá vánoční radost, co dokázalo zlikvidovat trpké nánosy v jeho mysli. Naše pocity štěstí jako by rázem zachvátily i jeho nitro. Stvrdilo se na něm, co mnozí vyslovují větou: Teprve s dětmi nabývají Vánoce pravé krásy a smyslu. Mladí rodiče, kteří poprvé slaví se svým dítětem Štědrý večer, prarodiče, kteří před vánočním stromkem zažijí své první Vánoce s čerstvým vnoučetem, učiní podobnou zkušenost.
Vánoce se stávají čímsi novým. Vzpomínky na čas vlastního dětství ožívají. Na to, jak jsme tehdy dokázali vší silou srdce věřit tomu, co se přihodilo v betlémské stáji. S jakou nepředpojatostí jsme hleděli na dítě v jesličkách a jak jsme se s ním uměli cítit zajedno. Není to stará zkušenost: ta niterná radost malého děcka a stejně tak jeho neutišitelný pláč nás ještě dosud nenechávají lhostejnými. Jeho křehká bezmocnost se dovolává naší pozornosti, našeho soucitu. Tato zkušenost, myslím si, hrála významnou roli v Božím rozhodnutí přijít k nám v podobě dítěte. Chtěl nám tak vyjít naproti, chtěl nám učinit pochopitelnějším to, že se opravdu pro nás stal člověkem? Bůh nám tím nad slunce jasněji dává najevo, že nás ze zatvrzelosti srdce chce osvobodit, osvobodit k lásce. Nechce nás potlačit svou mocí, ale naopak ulevit nám bezmocí Božského Dítěte. Radost a naději chce probudit jeho příchodem, nikoli hrůzu a bázeň. "Nebojte se," řekl proto anděl pastýřům, "zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid."
Když Bůh přichází na svět v podobě dítěte, nehraje také ovšem nijak na strunu soucitu, aby si nás tím snad snad sobě naklonil. Jde mu totiž znovu jen a jen o nás samé. Chce nás vést k novému člověčenství ze všeho, co nás tíží a zatvrzuje, ze všeho, co ochlazuje mezilidské vztahy. V bezmoci dítěte solidarizuje se Bůh s chudými tohoto světa, s lidmi nemocnými, s lidmi, zbavenými svých práv, s utlačenými, truchlícími a hladovějícími. To, že nás chce potkat právě v nich, dokazuje nikoli až v působení dospělého Ježíše Krista, nýbrž už na malém dítěti, nalezeném ve stáji.
Betlémské jesle se tak překvapivě ocitají v naší bezprostřední blízkosti, v naší bezprostřední současnosti. Jako by vyvstávaly všude, kde my lidé potkáváme ty, s nimiž se Syn Boží ztotožnil svými slovy: "Amen, pravím vám, cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili (Mt 25, 40)." Znamení, že Bůh chce přijít i k nám v podobě bezmocného, na naši lásku odkázaného člověka, tu existuje dnes stejně tak jako kdysi.
Boha nesmíme hledat tam,kde bychom ho rádi chtěli najít: v bezstarostném životě či v naplnění svých vlastních přání. Chodí často jinými cestami, než si my dokážeme vymyslit. Tak tomu bylo u lidu izraelského, jenž snil o Mesiáši, oděném mocí a nádherou, nalezl jej však v jeslích plenami ovinutého. Tak tomu bylo u sedláka, který nalezl štědrovečerní radost nikoli skrze své vlastní vytoužené dítě, nýbrž skrze nás, děti cizích vyhnanců. Tak je tomu i u nás. Ne bezpočtem dárků a nákladnou přípravou svátků zakoušíme požehnání toho, že se pro nás Bůh stal člověkem. Mnohem spíše nám to může být dáno zakusit, když otevřeme svá často tak zatvrzelá srdce tváří v tvář tolikeré lidské prosbě o pomoc. Tam, kde se k něčemu takovému ukážeme opravdu hotovi, vneseme radost a štěstí do srdcí jiných i do svého srdce vlastního.
Od francouzského spisovatele Exupéryho pochází věta: "Říká se, že tváře v této noci mají být jiné, nežli obyčejně jsou. To že očekávají zázrak." Nesme také my v srdcích to očekávání! Jas, který tenkrát zaplavil pastýře, obklopuje i nás toho večera: v tolikerých světlech, která se odrážejí ve svátečně zářících očích dětí, v dárcích z lásky a pro radost. Musíme se jen od dětí učit být stejně jako ony nepředpojatě otevřeni jasu vánočního poselství. Pak opravdu vejde světlo, které zazářilo do tmy světa, i do našeho vlastního života. Dáme k tomu Synu Božímu, jenž se pro nás stal člověkem, o těchto Vánocích příležitost? Přeju to nám všem.

Glaube und Heimat, 2005, č. 12, s. 1-2

Ke 150. výročí úmrtí biskupa Johanna Nepomuka Neumanna

Kázání ve františkánské bazilice v Ingolstadtu 25. dubna 2010
při 60. setkání vyhnanců z domovského okresu Prachatice

Domov v Kristu
"Heimat - A German Dream" (tj. "Domov - německý sen" - pozn. překl.) zní titul jedné německé knihy. Její autorky se pokoušejí svým krajanům přiblížit svým krajanům německé slovo "Heimat" pojmy "homeland" (tj. anglicky "domovská země" - pozn. překl.) a "rous" (tj. anglicky "kořeny" - pozn. překl.). Domov je podle tohoto výkladu země či kraj, kde se člověk cítí doma a kde má své kořeny. Ve Vás z domovského okresu Prachatice (Prachatitz) jsou dnes při tomto setkání znovu před vašima očima a v srdcích přítomna místa, kde kdysi stála vaše kolébka. Toho, kdo má na Šumavě své kořeny, vždy znovu bere za srdce, když se tam vrací, vidí obrazy odtud a slyší příběhy o ní.
Trpký odchod ze Šumavy leží sice už 64 let za námi a domov kolem nás se stal jiným, avšak domov tehdejších časů, domov našeho dětství a mládí, má stále ještě své místo v myslích a v srdcích. I u mne, jemuž při útěku přes zasněžené hory koncem února 1946 nebyl ještě ani rok. Jako malý chlapec ale jsem slýchal od svých rodičů a sourozenců tak často o tomto domově, že také pro mě nabyl hlubokého významu. Lásku k Šumavě sdílíme se svým velkým krajanem Johannem Nepomukem Neumannem, jehož už 150. výročí úmrtí v tomto roce vzpomínáme. Přes obrovskou vzdálenost mezi Čechami a Severní Amerikou, přese své neúnavné kněžské působení a duchovní péči o přistěhovalce, spojenou s úsilím spolu s nimi zakotvit (v originále "Fuß zu fassen" - pozn. překl.) v Novém světě, byla Šumava v jeho mysli a srdci stále přítomna.
Při dnešním setkání se ukazuje, že nám domov kolem nás v roce 1945 vzít mohli, nikoli však domov v nás. K domovu patří právě vzpomínka, nářečí dětství, hudba, písně, krajina s jejími údolími a vrchy, tvrdá práce generací před námi, které tu zemi učinily obdělanou kulturní krajinou. To proto zpíváme v šumavské hymně (v originále "im Böhmerwaldlied" - pozn. překl.) v jedné její sloce:

"Doch die Erinnerung,
Die bleibt mir stets gewiss,
Dass ich den Böhmerwald
Gar nie vergiss!"

(v české verzi "Však přece vzpomínka
zůstala v mém srdci,
že já na Šumavu
zapomenout nechci." - pozn. překl.)

Dokud tu domov byl, sotva byl patrný jinak než jako vzduch, který člověk dýchá a považuje to za něco zcela samozřejmého. Teprve když začal chybět, vyvstala jeho skutečná hodnota. Bolest nad jeho ztrátou tomu ostatně svou velikostí odpovídala. "Erst in die Fremde lehrt uns, was wir an der Heimat besitzen," (tj. "Teprve pobyt v cizině nás poučí, co jsme domovem vlastnili." - pozn. překl.) řekl už spisovatel Theodor Fontane. Stále ještě cítíme hřejivý příliv v nitru (v originále "spüren wir den Wärmestrom in uns" - pozn. překl.), když navštívíme starý domov, když zpíváme "Tief drin im Böhmerwald" či "Af d' Wulda" (o obou písních se lze více dočíst na webových stranách Kohoutího kříže u jména Andrease Hartauera a Antona Wallnera - pozn. překl.) nebo když dolehne k našemu sluchu domovský dialekt. Vždy pak můžeme zaznamenat znovu, jak hlubokou v nás zanechal šumavský domov.
Na druhé straně je pozemský domov - jakkoli by mohl být cenným a vzácným - vždycky čímsi, co může být člověku upíráno a činěno sporným. Náhle nemusí být na tom místě člověk vůbec vítán. To zakouší i Ježíš. Není jako prorok ve svém domově vítán. Lidé z Nazareta vidí v něm jen tesařova syna. Neodpovídá jejich představám o Mesiáši. Pohoršují se nad ním, odmítají ho a přímo ho posléze vyštěkají z domova (v originále "und ekeln ihn aus seinem Heimatort hilus" - pozn. překl.). To proto tam ani nemohl způsobit nijaký zázrak. Zkušenost, kterou Ježíš činí, On, který byl přece člověkem jako my, vyvolává v nás vzpomínku na to, jak bezohlední k sobě lidé navzájem dokážou být. Nejsou často připraveni přijmout jiné lidi jen proto, že nesplňují jejich vlastní očekávání.
Příkladem mohou být dějiny napjatých vztahů mezi Němci a Čechy. Pokud neodpovídá jedna strana očekáváním té druhé, obě stanou proti sobě v nepřátelském poměru už jenom pro označení někoho za příslušnost k jedné z nich. Celá věc eskalovala v obsazení Čech německým wehrmachtem a po válce vyhnáním sudetských Němců jako následnou odplatou.
K jednání pohrdajícím lidskou bytostí dochází všude tam, kde lidé dávají zaznít jen svému hlasu, svým špatným sklonům a pudům a kde svými ústy svádějí i jiné k nenávisti a k porušování lidských práv. Na nějaké řešení konfliktu, na smíření a spravedlivý mír není pak už nijaká šance. Právě k tomu, právě tím směrem však chce Ježíš Kristus svým hlasem lidi vést. K přesvědčení, které dokáže v lidech jakékoli národnosti, rasy či jakéhokoli náboženství spatřovat bratry a sestry, nikoli nepřátele. Bůh se vyslovuje jednoznačně proti každé stěně, kterou lidé kolem sebe budují, aby se vymezili vůči jiným lidem.
"Mé ovce slyší na můj hlas" (Jan 10, 27), říká Ježíš v evangeliu, "já je znám a ony jdou za mnou." Jaká nadějeplná věta pro nové a dobré vzájemné soužití evropských národních skupin, jakkoli dříve stojících nepřátelsky proti sobě! "Jdou za mnou." Ano, pokoušíme se jako křesťané a křesťanky Ježíše následovat. Ještě jdeme, ještě jsme nedošli. Ten všakm kterého následujeme, je už u cíle. Čeká na nás,jde nám naproti, pomáhá nám v cestě. Stará se o to, aby naše úsilí nesměřovalo do prázdna.
V jedné kostelní písni zpíváme: "Sonne der Gerechtigkeit, gehe auf in unsrer Zeit... Tu der Völker Türen auf... Schaffe Licht in dunkler Nacht...!" (tj. doslova "Slunce spravedlnosti, vzejdi v naší době... Otevři dveře národům... Světlo stvoř v temné noci...!" - pozn. překl.). Kristovo slunce spravedlnosti k nám doléhá, nehraje nijakou roli, jakému národu náležíme a kde kdo smíme žít. Namísto pohrdání člověkem se stává zázrak smíření a nového vzájemného počátku opět možným. Jsem šťasten, že někdejším a dnešním obyvatelům mých rodných Hamrů (Hammern) byl v tomto smyslu vztyčen na místním hřbitově památník "Slunce spravedlnosti".
Duchovní domov v Kristu nás osvobozuje od zlých myšlenek a nových hranic v hlavách. V Listu Římanům (Ř 12, 9-10) nás Pavel nabádá: "Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. Milujte se navzájem bratrskou láskou' v úctě dávejte přednost jeden druhému." To je vize, kterou nám Pavel z ducha Kristova píše na tabuli našeho srdce. Pokušení upadnout opět do starého vzorce "Oko za oko, zub za zub" je velké. Víra v Krista, domov srdce v něm,činí naopak otevřeným, smířlivým a pokojným.
Velký bojovník za lidská práva Martin Luther King (v originále "M.L. King"! - pozn. překl.) to pochopil a z přísloví "Jak ty mně, tak já tobě" učinil směrnici: "Jak Bůh mně, tak já tobě". Přeji i nám schopnost, jak si dokázal vzít míru z Boží náklonnosti k člověku. To Kristus nám ji zvěstoval a předvedl celým svým životem. Tam, kde žije v nás a smí působit svým duchem, nacházíme vždy cestu k sobě navzájem. A my dokážeme těšit se v krásném šumavském domově spolu s dnešními jeho obyvateli a odbourat neblahé hranice v hlavách. Amen.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2011, č. 3, s. 20-22

"Domkapitular" (tj. kapitulní kanovník) Alois Ehrl se narodil ve zdech Röderova mlýna (Rödermühle) v šumavských Hamrech (Hammern) nedaleko Nýrska (Neuern) 30. března roku 1945. Sotva roční chlapec se s rodiči a sourozenci ocitl takřka vzápětí poté ve vyhnanství, než našli postupně druhý domov v Bavorsku, jak to líčí ve vánoční vzpomínce dramatickou zkratkou jakéhosi řízení Božího. Sedlák Josef Geiger se ženou Marií opravdu existovali a Ehrlovi žili kolem roku 1950 u nich ve vsi Sindorfu v Bavorském lese. V roce 1951 začal chodit malý Alois v blízkém městě Arnbrucku do první třídy obecné školy. Říci, že Šumava leží nedaleko, je opravdu slabé slovo, Bavorský les tu bezpochyby spadá vjedno s ní. Kaple Panny Marie (Frauenkapelle) v Arnbrucku z roku 1644 uchovává českou madonu s trojitou korunou, připomínající dávné vztahy se sousední zemí, v níž hrabata z Bogenu (to podle Arna, jednoho z nich, má Arnbruck ostatně své jméno) zanechali výraznou stopu. Po gymnaziálních časech na chlapeckém semináři v Eichstättu studoval bohosloví a byl v roce 1972 vysvěcen na kněze. Jeho prvním kaplanským místem bylo bavorské městečko Wassertrüdingen ve Středních Frankách, odkud odešel do Norimberka (Nürnberg) na faru "Zum Guten Hirten", tj. "U Dobrého Pastýře"). Roku 1975 ho povolal biskup Brems do Wemdingu a až po osmi letech následoval v roce 1983 návrat do Norimberka, tentokrát na obtížnou farnost "Maria Hauch" (tj. "Dech Mariin"), kde mu byla svěřena duchovní péče o početné zde žijící uprchlíky a azylanty z Ruska, Kazachstanu, Polska, Banátu, Bosny a stále sem přibývající i z jiných končin světa. V roce 1994 se poprvé chopil vedení pouti "po stopách sv. Jana Nepomuka Neumanna" do americké Filadelfie, která se opakuje vždy po třech letech znovu. Páter Alois Ehrl se nejen osvědčil v kněžském povolání, jak ostatně dokazuje vysoký styl jeho kázání, patrný i z českého překladu, působí navíc v čelné funkci druhého předsedy sdružení "Glaube und Heimat", které vydává stejnojmenný měsíčník "vyhnaných Šumavanů, přátel Šumavy a Šumavského muzea v Pasově". Na jeho webových stránkách nacházíme i aktuální adresu Aloise Ehrla: Ludwigstraße 17, 91126 Schwabach. To nejmenší bavorské město bez příslušnosti k nějakému okresu ("kreisfreie Stadt") leží ve Středních Frankách (Mittelfranken) nedaleko Norimberka (Nürnberg).

- - - - -
* Hamry