logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HILDE PEYR-HÖWARTHOVÁ

Frühling im Böhmerwald


Oft träume ich von Böhmens Fluren,
wie ich sie in der Kindheit sah
und Bilder, die ich längst verloren
sind wie durch Zauber wieder da.

Schnee ist geschmolzen in den Wäldern,
die Moldau rauscht, die Welle schäumt
und jeder Grashalm drängt zum Lichte,
dass er den Frühling nicht versäumt.

Im Garten duftet schon der Flieder,
die Birke grünt am Wiesenpfad,
die frisch gepflügte Ackererde
erwartet schon die neue Saat.

Sogar die ersten Fichtenwälder
umspielt ein Hauch von blauem Licht,
wenn sich ein Sonnenstrahl am Morgen
den Weg durch ihre Wipfel bricht.

Was ist geblieben von dem Frühling,
den meine Träume mir gezeigt?
Oft sehe ich zerstörte Bilder,
wenn sich mein zum Spiegel neigt.

Doch immer keimt das neue Leben
und es vergeht - und es fängt an
und alles läuft in jenen Bahnen,
wie sie der Schöpfer einst ersann.

Jaro na Šumavě


Že jsem je v dětství znala kdysi,
o českých luzích často snívám;
ztracená vzpomínka je křísí,
jak zázrakem, jak voda živá.

A v lesích kolem tají sněhy,
Vltava pění se a šumí,
trávou se rozvoňují břehy,
jak to jen nové jaro umí.

Šeříky v sadě vonící,
břízy oděné do zeleně!
Touha, ztajená v ornici,
po setbě dychtí okouzleně.

A i ta temná smrčina
jakoby jasem promodrává,
když slunko zrána počíná
za hradbou lesa vzhůru vstávat.

Co ze snů jara zůstalo,
jak si je mysl uchovala?
Tvář v zrcadle máš svraskalou,
naděje trvá však, i malá..

A i když třeba škobrtá,
zajde snad načas, vstane zase.
Věčně tak pouť jí načrtá
Stvořitel provždy v jarním čase.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, č. 5, s. 217

Noch lebt mein Dorf


Ich kenn' ein Dorf im Böhmerwald
an einem grünen Teich,
wo Klee und wilder Ginster blühn,
dort war mein Königreich.

Zur Kirche führt ein Wiesenweg
gesäumt von Apfelbäumen,
noch lebt mein Dorf am grünen Teich
in allen meinen Träumen.

Ještě žije má ves


Znám jednu ves na Šumavě,
rybník, zelená tiš,
jetel a keře kručinek,
královská moje říš.

Cestu v lukách ke kostelu
řada jabloní vroubí,
v mých snech ještě žije má ves,
zelená tiš tam v hloubi.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1991, č. 5, s. 217

Wurzeln


Wenn du,
mein spätgeborenes Kind,
mich nach den Wurzeln
deiner Ahnen fragst,
weht immer noch der Ruch
verbrannter Erde
durch die aufgescheuchte Sinne
und Niemandsland
trägt immer noch den Schorf
von schlecht verheilten Wunden
wenn ich nach den vertrauten Bildern
eigner Kindheit suche.

Kořeny


Když ty,
mé po tom všem už narozené dítě,
se po kořenech
svého rodu ptáš,
stále dál věje pach
spálené země
dosud zjitřenými smysly,
zajizvují
se v zemi nikoho
zle vyhojené rány,
když se chci vydat
po stopách svého vlastního dětství.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1996, s. 425

Am anderen Ufer


Nur einen Steinwurf entfernt,
jenseits des Flusses
im Land meiner Väter
rosten die Pflüge im Feld.
Aber immer noch
blüht der Hollunder am Hang,
zieht der Brachvogel
über das Ried,
reift die Beere am Strauch,
flammt der Mohn
im verwilderten Garten.
Nur die Knospe der Rose
welkt vor sich hin,
als wüßte nur sie:
Hier ist Blühen vergeblich.

Na druhém břehu


Co bys kamenem dohodil
na druhé straně řeky
v zemi mých otců
pluhy rezavějí v poli.
Stále však ještě tam
na stráních kvetou bezy,
kolihy táhnou
přes třasovisko,
zrají bobule na keřích,
planou máky
ve zpustlých zahradách.
Jen poupata růží
vadnou, než rozvily se,
jako by věděly jen ony:
tady je marno kvést.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, č. 9, s. 422

Allerseelen


Mondlicht gleißt
auf schwarzen Teichen,
spielt mit Welle
und mit Wind.
Nacht hängt
in den dürren Zweigen
und die Zeit verrinnt.

Geisterschatten
in Alleen, Schritte,
die verklungen sind.
Moder nistet im Gemäuer
und die Zeit verrinnt.

Kreuze wachsen aus der Erde,
Leben, die vergessen sind.
Sterne ziehn
die alten Bahnen
und die Zeit verrinnt.

Na Dušičky


Luna sedá
na rybníky,
vítr do tmy
doznívá.
Noc zašeptá
v suchých větvích.
A čas uplývá.

Stíny duší
po alejích,
tiché jako zaživa.
Práchniví zdi, staré střechy.
A čas uplývá.

Kříže rostou z čerstvé země.
Dech svic se tam zachvívá.
Hvězdy jdou
po starém nebi.
A čas uplývá.

Hoam!,, 1997, č. 11, 3. str. obálky

An jenem Tag


An jenem Tag,
als die schwarzen Vögel
über die Wälder kreisten
und Finsternis kam
am hellichten Tag,
da schickte man euch
auf die Reise
mit leichtem Gepäck,
das schwerer wog
als der Stein auf dem Acker,
wo man den letzten der Ahnen
in verlorener Erde begrub.

Onoho dne


Onoho dne,
kdy černočerní ptáci
kroužili nad lesy
a nastala tma
za bílého dne,
vydali jste se
na cestu.
Těch pár věcí,
co směli jste vzít s sebou,
tížilo víc však než kámen na poli,
který poslední z předků
vydobyl ze ztracené země

Grenzland


Die Stille hallt in dunklen Wäldern,
die Farne wachsen auf bemooster Wand
und Rehe äsen auf vergrasten Feldern,
verlass'ne Dörfer starren in verlor'nes Land.

Der Moder spiegelt sich im schwarzen Weiher,
geschund'nes Land, das seine Wunden zeigt,
und Jugendträume ziehn vorbei wie Nebelschleier
an den Ruinen, wo das Leben schweigt.

Pohraničí


Ticho se v temných lesích drolí,
kapradí roste v mechu z lůna skal.
laně se pasou na zarostlých polích,
ztracenou zem tu kdosi zanechal.

Čerň rybníků je plísní potažena,
vsi zhanobeny v kraji plném ran.
jak zašlé sny do mlhy beze jména
mizí, ruiny, ne: hroby dokořán.

Moldauquellen


Ein Bach geht auf die Wanderschaft,
verlässt die kleine Welt,
nichts hält ihn auf -
was immer auch sich in den Weg gestellt.

Auch du willst fort aus diesem Tal,
auf neuen Bahnen ziehen,
suchst wie der ruhelose Bach
der Enge zu entfliehn.

Noch folgst du seinem schnellen Lauf,
bald wirst du ihn verlassen,
auf fremden Wegen gehst du jetzt,
auf unbekannten Straßen.

Ein grenzenloser Horizont
lüuft deinem Weg voraus,
kein Ziel, das deine Mühe lohnt,
kein schützend Dach, kein Haus.

Doch irgendwo - da rauscht ein Fluss,
du beugst zu ihm nieder,
er kommt aus einem fernen Tal
und du erkennst ihn wieder.

Er ist wie ein vertrauter Freund,
der sich dir zugesellt,
wo keiner deinen Namen kennt -
in einer fremden Welt.

Prameny Vltavy


Pramen do světa putuje,
les marně už ho hlídá.
Ne, ničím nelze zastavit
ten proud, co se na cestu vydal.

I ty svět dětství opustils
a začal dlouhou pouť.
jako ten pramen neklidný
chceš tísním uniknout.

Dosud tě šumem provází
ten milovaný břeh,
brzy však do neznáma sám
půjdeš po cestách všech.

Před tebou obzor bez konce
sahá až k oblakům.
Bez cíle půjdeš. Ochranu
ti nedá rodný dům.

Za tebou zdáli šumí proud
a ty se k němu skláníš,
jde k tobě z rodných údolí,
poznáš ho bez váhání.

Je jako přítel na cestách,
dál chce tě provázet,
kde sotva kdo tě jménem zná,
kde cizí je ti svět.

Sprache


Rauschen von Wäldern,
Wassern und Wind,
das ist die Sprache,
an der ich die Heimat erkenne.
Nichts ist geblieben
vom Schweiß jener Hände,
die gerodet, gepflügt,
gesät und gebaut.
Nur der zerklüftete Stein
auf der Halde
widersetzte sich
blinder Zerstörung.
War er's, der dem spielenden Kind
einst die Wange geritzt?
Rauschen von Wäldern,
Wassern und Wind
und eine Narbe
die zu bluten beginnt,
das ist die Sprache,
an der ich die Heimat erkenne.

Řeč


Šumění lesů,
větru i vod,
to je ta řeč,
po níž poznávám domov.
Nic nezůstalo
z plodů potu oněch rukou,
které mýtily, oraly,
které stavěly a sily.
Jen kus ostrého kamene
na haldě trosek
odolává
nekonečné slepé zkáze.
Byl to snad právě on, co kdysi
rozťal ret děcku při hře na válku?
Šumění lesů,
větrů i vod
a jizva,
která někdy ještě krvácí,
to je ta řeč,
po níž poznávám domov.

Eckartbote, 1995, č. 2, s. 13

P.S. Báseň pochází z autorčiny sbírky Erinnerungen an den Böhmerwald.

Begegnung


Ich suche dich nicht
bei den schwarzen Kreuzen,
wo das große Schweigen beginnt,
ich sehe dein Antlitz
im Spiegel der Teiche
und hör' deine Stimme im Wind.

Ich suche dich nicht
bei den schwarzen Kreuzen,
ich gehe durchs blühende Land,
späh' auf einsamen Wegen
nach heimlichen Spuren
und fühle den Schutz deiner Hand.

Ich finde dich nicht
bei den schwarzen Kreuzen,
wo das Reich der Schatten beginnt,
ich folg' deinen Schritten
im Rauschen des Regens
und spür' deinen Atem im Wind.

Setkání


Ne, nehledám tě
jenom v stínu kříže,
kde mlčíš a kde umlká i čas.
Tvoji tvář vidím,
kde rybníky září
a v dechu větru uslyším tvůj hlas.

Ne, nehledám tě
jenom v stínu kříže,
jdu zemí, když se klasy naklání,
a na těch cestách
vidím tvoje stopy
a tvoje věrná dlaň mne ochrání.

Ne, nehledám tě
jenom v stínu kříže,
kde slunce dohasíná v západech,
jdu ve tvých krocích
za šumění deště
a slyším ve větru tvůj dech.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, č. 3, s. 114

Stifters Spuren


Er suchte der Weg zu den Weilern,
wo am Bache das Mühlrad sich dreht,
und über den wogenden Wipfeln
der Geier die Beute erspäht.

Wo das Dickicht gefiederter Farne
kein Sonnenstrahl jemals berührt,
der Weg über Riedgras und Moore
zu einsamen Waldteichen führt.

Er ging auf verschlungenen Pfaden,
die nur er, der Suchende, fand.
und hat in der Stille der Wälder
die Größe der Schöpfung erahnt.

Stifterovy stopy


Hledával cestu až do samot,
k potokům s mlýny, do zapadlých míst,
do lesů, kde nad vrcholky stromů
jen dravec čeká na kořist.

Kapradí tam roste v divočině,
kam slunce sotva proniká,
cesta vede k sítinám a slatím,
k stínu lesního rybníka.

Chodíval po zarostlých stezkách.
Kdo hledá, toho odmění
nekonečné ticho těch hvozdů
závratným dechem stvoření.

Tussetkapelle


Dein Kreuz
ragt in den blauen Sommerhimmel,
der sich auch drüben
über dunkle Wälder spannt,
so unschulsvoll,
als wäre nichts geschehen,
als gäbe es sie nicht,
die brachgewordnen Felder,
die toten Dörfer,
dern Lebensborn versiegte.
Verschlungen sind die Pfade,
die wir gingen - doch vom Altar
da lächelt wissend und vertraut
die Gottesmutter zu uns nieder.
Kein Leid ist so groß,
dass sie es nicht verstünde -
und leise sickert Friede

in die ruhelosen Sinne;
uns wird bewusst,
dass wir nach fährnisreicher Fahrt
nun endlich angekommen sind.

Stožecká kaple


Tvůj kříž
se tyčí k modrému letnímu nebi,
které se tam nahoře
klene nad temnými lesy
tak bez viny,
jako by se tu nebylo nic událo,
jako by snad nebylo
všech těch v úhor obrácených polí,
těch mrtvých vsí,
jejichž život vyschl jak pramen.
Zarostly pěšiny,
jimiž jsme chodívali - z oltáře však
usmívá se vědoucně a blízce
na nás u jejích nohou Matka Páně.
Není bolesti tak veliké,
aby nemohla přejít -
pomalu kane pokoj a mír

do naší nepokojné mysli;
náhle nám svítá,
že jsme po strastiplné pouti
konečně nalezli cíl.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, č. 8, s. 379

Dörfer im Böhmerwald


Die Erntefeuer brannten auf den Feldern
und Weiden wisperten im Wind.
Wohl tausendmal bin ich den Wiesenpfad gegangen,
mit Kieselsteinen spielte ich am Bach als Kind.
Granit lag schwer auf karger Halde,
am Bühel und am Ackerrain,
ein Finkenschlag vom nahen Walde,
am Hang ein Hof, da war ich einst daheim.

Die Ahnen rodeten die Wälder
und machten urbar unberührtes Land,
im Winde wogten Ährenfelder,
das Erbe hüteten die Väter - wie das Land.

Vorbei die Zeit der Kindheitsträume,
das Land verödet - alles ist vertan.
Die Dörfer tot - nur ein paar kranke Bäume,
sie überstanden jene Zeit - und ihren Wahn.

Šumavské vsi


Ohníčky v polích dávno dohořely
na pastvištích jen vítr šelestí.
Potisící v potocích osamělých
zkouším v snu vylovit oblázek pro štěstí.
Kamení všude na okrajích polí
snesené z chudé ornice,
hlas pěnkavy zněl nad údolím
z lesů, mně blízkých nejvíce.

Předkové klučili ty kraje,
zúrodnili tu nedotčenou zem,
až nesla klasy; jako u bran ráje
měli ji střežit pro dědictví všem.

Je pryč čas dětství - daleko je domů,
dědictví zpustlo - odkaz rozvál dým.
Jsou mrtvé vsi - pár zubožených stromů
vše přestálo pro paměť budoucím.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1991, č. 9, s. 418

Weihnacht in den Bergen*


Nordwind braust im Lärchenhang,
Schneefontänen steigen
über Fels und Horizont,
Flocken tanzen Reigen.

Abend naht mit raschen Schritt,
Schlittenkufen rauschen
Augen späh'n ins Dämmerlicht,
Kinderohren lauschen.

Jemand summt ein Wiegenlied,
Harfe seufzt im Wind,
In der Krippe auf dem Stroh
Lächelt leis' das Kind.

Vánoce v horách


Zbělal modřínový svah
fujavice vějí
skalami. Až nad obzor
vločky tančí v reji.

Sáně náhlým večerem
šumí, koně letí.
Zázrak, co je za šerem,
tuší ucho dětí.

Harfa drnká do sna jim,
píseň vzdychne v tmách,
usmívá se na slámě
Dítě v jesličkách.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1995, č. 12, s. 588

Moldau


Von Sagen und Mären umwoben,
bald brausend, bald still und verträumt,
begleitet von einsamen Weilern,
von schweigenden Wäldern gesäumt.

Vorbei an Burgen und Klöstern,
vorbei an der Goldenen Stadt,
die noch den Reiz und der Zauber
von großer Vergangenheit hat.

Gekrönt von der steinernen Brücken
im Spiegelbild zitternder Flut,
wo auf grauen barocken Fassaden
der Geist der Jahrhunderte ruht.

Von Sagen und Mären umwoben,
bald heiter, bald traurig ihr Lied,
wenn sie auf nächtlicher Reise
durch Böhmens Vergangenheit zieht.

Vltava


Jsi pověstí i bájí plná,
hned šumíš, hned tichneš a sníš,
odraz samot vidím v tvých vlnách
a lesů, těch dál i těch blíž.

Kolem klášterů, starých hradů
tak plyneš dál do města měst,
jak v kouzelném prstokladu
mu hudbou svou vzdáváš čest.

Pod korunou kamenných mostů
v tvém chvějivém zrcadlení
v třpyt fasád baroka vrostu,
kde duše staletí sní.

Jsi pověstí i bájí plná,
hned radost, hned žal je tvůj vzdech,
když nad tebou čarovná luna
zas vyjde nad přeludem Čech.

Autorka veršů žila v rakouském Salzburgu. Není z řad šumavských vyhnanců, ale narodila se 1925 v malé rakouské vsi na hranici s jižní Šumavou a prožila tam dětství. Je to osada Schwarzau blízko Hirschenwies, kde pod Nebešťanem (Nebelstein 1017 m) v Novohradských horách pramení stejnojmenná říčka Schwarzau, od české hranice nesoucí dnes jméno Černá (dříve Švarcava). Vyrůstala v tamní myslivně jako jediné dítě svých rodičů a odlehlé údolí v klínu lesů utvářelo provždy životní pocit, který sama označila "samota jako základní inspirace tvorby". Do vesnické školy chodila ještě v Hirschenwies, další její životní osudy už jsou ale spojeny se Salcburkem, kde po maturitě působila jako sekretářka na zdejší obchodní akademii, později i v zemské správě spolkové země Solnohradsko, která jí v roce 1987 udělila Stříbrný záslužný kříž. Salcburská autorka získala už četná literární ocenění jako Luxovu literární cenu za prózu (1975), Cenu Dr. Ernsta Korefa za lyriku (1983), ještě téhož roku 1983 i Cenu za satiru a humorné texty od spolku Verein zur Förderung von Literatur, Dolnorakouskou cenu za rozhlasovou hru (1990) či Čtenářskou cenu sdružení Gesellschaft für Lyrikfreunde (1999). Vydala celkem už deset samostatných knih. Její sbírka Verlorene Erde, která vyšla roku 1995 v Bad Ischl, je uvedena slovy: "Bylo mým dávným skromným přáním věnovat sbírku básní památce lidí z toho kraje 'stranou cest'. Posledním podnětem mi pak bylo setkání s vyhnanými Šumavany u příležitosti zádušní mše v replice dřevěné Stožecké kaple v příhraničním bavorském Philippsreutu roku 1993". Hilde Peyr-Höwarthová zemřela v Salcburku dne 11. ledna roku 2016 v nedožitých jednadevadesáti letech.

- - - - -
* Schwarzau (A) / Stožec / † † † Salzburg (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Webové stránky o ní
Webové stránka sdružení "Lyrikfreunde"
Obálka (1995) její sbírky básní Verlorene Erde (tj. Ztracená země) s podtitulem Erinnerungen an den Böhmerwald (tj. Vzpomínky na Šumavu), vydané nakladatelstvím R. Wimmer v Bad-Ischl

zobrazit všechny přílohy

TOPlist