Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

KAREL KRAMÁŘ

Úvod a rezultáty

Úvod
Je považováno za samozřejmé, že Evropu a Afriku od nepaměti obývají národy zásadně rozdílné. Jakkoli jsou severoafričtí Hamité přičítáni ke kavkazské rase, jsou černí Afričané, stejně tak sudánští negři jakož i jihoafričtí Bantuové vylučováni předem z každého těsnějšího příbuzenství s bílou rasou.
Jsme však oprávněni k tomu, abychom činili měřítkem etnického příbuzenství klimatické a regionální vlivy, jimž je bez rozdílu podroben každý z národů? Neznamená to, že se dopouštíme osudného omylu, když zaměňujeme jazykovou příbuznost s rasou?
Jeden příklad: připusťme, že by se jedna skupina evropských rodin zcela bílé barvy pleti usadila v rovníkové Africe a vystříhala by se jakémukoli míšení s černou rasou. Na otázku, jak by vyhlíželi tito árijci po uplynutí jednoho tisíce let, opáčí nám klimatolog bez rozmýšlení, že co do barvy kůže budou od domorodců jen málo k rozeznání. Kavkazské rysy jejich obličejů budou však tropickým klimatem ovlivněny sotva.
Zcela jinak je tomu, má-li dojít ke smíšení obou ras. Vždy podle stupně, jehož dosáhlo, bude asimilace těchto árijců vůči černé rase více či méně dokonalá.
K tomuto druhému případu nepochybně dojde, pokud se přes černý kontinent přelije masová imigrace bílých kmenů z Asie (či také Evropy?). Ti cizinci jistě nepřijdou do nijak liduprázdného území; původní obyvatelé však, pravděpodobně tu sídlící po tisíciletí, musejí, jak to odpovídá horkému klimatu, náležet tmavému typu. I kdyby byli zdejší muži vyhlazeni, k čemuž ovšem v takovém případě nikdy nedojde, stanou se ženy kořistí vítězů a míšení obou ras by bylo nevyhnutelným následkem.
Zbývá teď otázka, zda jsme oprávněni předpokládat takovou imigraci kavkazských kmenů ze sousedících částí starého světa a k jakému účelu je vůbec taková hypotéza stanovena.
Co se prvého bodu týče, je jisto tolik, že možnost podobné invaze nedokážeme vyloučit. To, jaké dějinné události se na půdě Evropy a větší části Afriky odehrály, zůstává nám zahaleno věčnou temnotou. Naproti tomu bylo na Přední Asii už ve starších periodách dvou nejstarších kulturních center světa, Mezopotámie a Egypta, vrženo poměrně jasné světlo.
Dějiny Egypťanů sahají sice (podle Meyerovy minimální datace) téměř pět tisíc let nazpět, avšak naše znalosti o tom před nástupem XII. dynastie, ba vlastně ještě před vpádem Hyksósů, jsou tak mezerovité, že by bylo odvážné popřít možnost stěhování národů z Asie do Afriky přes suezskou úžinu za časů Staré a Střední říše (přibližně 2070-1650 př.n.l.).
Druhou otázku si dovoluji zodpovědět následujícím způsobem:
Místní a národnostní jména v Přední Asii a v Evropě ve srovnání s těmi ze Severní, Střední a Jižní Afriky, jak jsou dochovány ze starověku či v podobě dnešní, nutí nás k domněnce, že všechny tři zmíněné kontinenty byly ve starověku osídleny jednou jedinou předárijskou lidskou rasou, ba že tato rasa v jazykovém ohledu představuje jednotnou skupinu.
Bylo by nadbytečné plýtvat slovy tam, kde fakta hovoří nejvýmluvněji.
(...)

Rezultáty
Jazyky Keltů a Albánců je třeba nahlížet jako přechodné typy mezi jazyky čistě indoevropskými a čistě kavkazskými.
Existuje nápadná příbuznost mezi mnoha indoevropskými a několika severokavkazskými (abchazským, čerkeským) jazyky, zejména v časování.
Germány starověku byli Keltové.
Indoevropští Germáni (Sasové, Frankové a Góti) opustili svou pravlast severně od Aralského moře teprve na přelomu našeho letopočtu.
Z národů Kavkazu mohou být Čerkesové považováni za potomky královských Skythů, Lezginci za potomky Sarmatů a Čečenci za potomky Massagetů.
Aamuové egyptského pravěku jsou předky afrických Abantů, podobně jako Hyksósové předky části Sudánců. Obě skupiny stojí velice blízko jihokavkazským jazykům, jazyku starosumerskému a snad i baskickému.
Hyksósové stejně jako Aramejci nebyli nijací Semité, nýbrž Kavkazané.
Už před Hyksósy byl Egypt vícekrát dobyt kmeny kavkazských nomádů.
Na počátku Staré říše byla praafrická rasa, jejíž poslední pozůstatky reprezentují Hotentoti, Křováci a některé trpasličí kmeny (snad i část Sudánců), rozšířena po celé Africe, s výjimkou usedlostí Hamitů.
Ruiny Gao (při řece Niger) připouštějí domněnku, že na středním Nigeru delší dobu existovala prchajícími Hyksósy založená říše, napodobující tu egyptskou.

Předchozí text je věrným překladem úvodu a závěru práce, nazvané "Die Germanen des Tacitus und die Völkerwanderungen in der Urgeschichte der Alten Welt", která vyšla roku 1914 v Českých Budějovicích tiskem a nákladem knihtiskařské firmy Jan Přibyl (zakladatel žil v letech 1856-1913). To v Přibylově tiskárně začalo kdysi vycházet periodikum Jihočeské listy (1895-1941). Když je už za protektorátu nahradil list Jihočeská jednota, dal se v jeho čísle z 26. září 1941 číst nepodepsaný pozdrav k šedesátinám středoškolského profesora Karla Kramáře, autora zmíněné německy psané práce. Píše se v něm, že autor v Praze přehlížený má úspěch u odborných kruhů zahraničních, zejména v Berlíně a v Budapešti. Za války to byl významný ohlas politicky jistě záměrně kladný. Karel Kramář spatřil světlo světa v Praze dne 13. září roku 1881. Otec, c.k. profesor PhDr. Oldřich Kramář se narodil ve Vysokém nad Jizerou dne 16. května roku 1848 jako syn lékárníka PhMr. Josefa Antonína Kramáře (ten žil v letech 1814-1895, jeho otec a Oldřichův děd Adam Kramář byl ve Vysokém nad Jizerou od roku 1813 prvým zdejším lékárníkem, český politik Karel Kramář a jako jeho bratr Vincenc Kramář, teoretik kubismu a sběratel umění, rovněž zdejší rodák byl jejich příbuzným) a jeho ženy Antonie, roz. Říhové, zemřel v Pelhřimově 18. dubna 1924 (pod jménem Udalrich Kramar publikoval filosofické práce Das Problem der Materie /1871/ a Die Hypothese der Seele /1878/). Se ženou Eliškou, roz. Tomíčkovou, měli i syna Karla, který spatřil světlo světa v Praze 13. září roku 1881. Jeho ženou se měla stát Anna Voříšková (*19. ledna 1890 v Olšanech, okr. Klatovy, +19. ledna 1981 v Českých Budějovicích), s níž měli dceru Blaženu (*1911), jakoý syny Vladislava (*1914) a Jaroslava (*1916). Karel Kramář zemřel v Českých Budějovicích 27. září roku 1949 na karcinom žaludku. Se Šumavou je spjat mj. obsáhlým textem Památky megalitické po pravěkých Slovanech na severním úpatí Kleti (blíže Holubova) a na Věncové hoře, publikovaným na pokračování v zmíněných už Jihočeských listech roku 1934. Co platno, když ho Vladimír Borecký přijal roku 1992 ke svému jistě neúplnému výčtu českých "mašíblů" ("magoři, šílenci, blbové"), když Kramářovo často věru zcela absurdní hledání slovanských stop na základě "geolingvistické" etymologie místních jmen naprosto všude včetně Staré Babylonie, Asýrie a Egypta dokládá zejména na profesorově výkladu, že populace "lezgických" Džeků při sibiřské řece Ču se zčásti poavarštila na Čochy, zčásti poturčila na Karačuchy a zčásti poslovanštila na tmavovlasé a snědé Čechy. Krokova dcera Libuše byla však podle jiného Kramářova spisu z roku 1921 původu "alamanského" a její sňatek s Přemyslem byl "sbratřením dvou sobě cizích národů". K takovému "šílenství" tady pod Kletí docházelo poměrně často, pomyslí si člověk nad Kramářovým hrobem u sv. Otýlie. Kdopak v Českých Budějovicích ví, že část ostatků této patronky Alsaska získal císař Karel IV. pro svatovítský chrám v Kramářově rodné Praze?
- - - - -
* Praha / † † † České Budějovice
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko