Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

ANTON ERNSTBERGER

Šumava jako dějinný prostor

Má vůbec les nějaké dějiny? Není bez dějin? Neexistuje a nežije, nikoli ovšem bez přispění člověka, pro sebe sám a ze sebe sám, sám o sobě živ, sám sobě postačující, sám sebe obnovující a přece vlastně nezměněný a nezměnitelný, jevící se věčně znovu jako vlnící se moře, jako kvetoucí a zase vadnoucí pláň, jako step pokrytá travou, jako zelenající se močál a kvasící slať?
Ano, les může být i bez člověka. Nepotřebuje ho, aby byl. Může osívat sám sebe plody a jádry jahod, ořechů, žaludů a bukvic. Může růst z kořenů, odnoží, výhonků a vláken, z polomů a stromových kmenů. Louky, pastviny, pole zahrady jsou lidským dílem. Jsou pěstovány, ošetřovány, obdělávány. Musí to u nich tak být. U lesa nikoli. Může zdivočet a divočinou i zůstat, kusem nedotčené, člověku uniknuvší, Bohu blízké přírody, stvořením, jaké bylo na počátku, pralesem. Lidskou rukou vytvořen, v lidském čase a dějinách les není. Byl tu už dřív, před člověkem. Mohl by být také po něm, po nás lidech.
Kde se ale les a lidé setkali, působili na sebe navzájem. Člověk už nedovolil lesu setrvat v jeho prapůvodním stavu, nýbrž ho protkal stezkami a cestami, klučil jej kus po kuse, aby z něho učinil luka, pole a zahrady, zaťal sekeru do kmenů v končinách vždy odlehlejších, v roklích vždy temnějších, na výšinách vždy příkřejších, pronikal svými sídly do lesů stále dál, stále hloub se do nich zavrtával a svým životem se stal člověkem z lesa, lesákem. A les ho přijal, přitáhl, přivábil, pevně ho podržel a nikdy víc nepropustil. Spoluurčoval, spoluutvářel a spoluhnětl jeho osud, jeho zápasy, jeho usilování, jeho dílo a vůli, jeho víru a jeho myšlení, jeho snění a snažení, jeho city a jeho prožívání, jeho řeč a mravy, celý jeho vnější a vnitřní život, jeho vnější i vnitřní dějiny. Byl člověku přítelem i sokem, jako člověk musel být přítelem i sokem jemu. Stáli spolu navzájem i vůči sobě naproti ve stálém rozhodování a úsudku. Navzájem lhostejní si nemohli být prostě nikdy.
*
Téměř rovnoměrně je čtyřúhelník Čech lemován na všech stranách pohořími a lesem.
Proč však má jen jeden ze čtyř hraničních lesů, ten k západu položený, německé jméno Böhmerwald, tj. Český les (ovšem zejména Šumava, tak i nadále zní "Böhmerwald" v českém překladu tohoto textu - pozn. překl.), s přívlastkem podle celé země, kterou obklopuje? Poněvadž byl tak velký? Anebo poněvadž byl tak významný, významnější než ty tři ostatní? Ano, to poněvadž viděno zevnitř, se těžiště země nezbytně musilo nachýlit na Západ, tam, kde po příchodu Slovanů ležela hranice proti silnému, mocnému sousednímu národu Germánů, tedy Němců, kde širý, hustý, nepřístupný les a vysoké, temné, nehostinné pohoří nabízelo přirozený obranný val (v originále "Schutzwall" - pozn. překl.). Ano, to poněvadž viděno zvenčí, ten les a to pohoří vršily překážku, která jako nějaká příčná hráz dlouho, až příliš dlouho zadržovala a stavěla tah na východ (v originále "der ostwärts gerichtete Wanderzug", jinak se používá spíše proslulý výraz "Drang nach Osten" - pozn. překl.) nedostatkem prostoru trpícího a prostor hledajícího německého národa, tento největší, následky nejtěžší elementární jev (v originále "dieses größte, folgenschwerste Elementarereignis", jinak se používá spíše proslulý výraz "Drang nach Osten" - pozn. překl.) německých středověkých dějin. Aby následoval cestu menšího odporu, rozdělil se tu proud německé krve. Protékal směrem doleva a doprava, vlil se na severu přes řeky Sálu a Labe do dálek otevřených rovin, na jihu plynul ve stopách prastaré cesty národů podél toku Dunaje. Čechy jím byly oblévány kolem dokola. I když se nakonec přelil daleko přes jejich okraje a jeho potůčky zamířily celou zemí křížem krážem, jen v jejím středu vytrval slovanský živel (v originále "blieb es noch slawisch" - pozn. překl.). Něco jako slovanský ostrov v německém moři.
Za to, že jím i zůstal, vděčí v neposlední řadě své přírodou dané poloze a situaci, svým pohořím a lesům kolem dokola, především pak svému horskému lesu na západě, prvotně zadržujícímu německý pohyb směrem na východ (v originále "der deutschen Ostströmung zunächst entgegenstehenden Gebirgswald im Westen" - pozn. překl.). Toto pohoří, tento les to byl, který chránil českou zemi. Byl to on, který Čechy uzamykal. Právem byl tak lesem té zemi náležejícím, českým lesem, v němčině zvaným "der Böhmerwald" (v originále zní ta věta: "Er war so recht der Wald Böhmens, der Böhmerwald." - pozn. překl.).
*
Ne vždycky byl ten les lesem hraničním, hraniční hradbou (v originále "Grenzwall" - pozn. překl.). Ne vždycky dělil, tak jako coby evropské rozvodí dělí vody (v originále "wie er die Wasser scheidet - pozn. překl.), také národy. Po dlouhý čas bytoval tu i onde, při Vltavě jako při Dunaji týž lid, byť nikoli týž kmen.
Staletí před přelomem věků, neznámo odkdy, sídlili tu Keltové. Ti uvnitř Hercynského lesa, jak Caesar nazval lesní pohoří kolem dokola české kotliny, se nazývali Bójové. To keltské kmenové označení, pod nímž ta země (jako Boiohaemie, také Bohemie - pozn. překl.) vešla do svitu dějin, jí zůstalo v germánsko-německém znění až dodnes. Když totiž Bójové musili před tlakem germánských národů, jejichž prvému náporu, vedeným Cimbry, se kolem roku 120 př.n.l. se ještě dokázali ubránit, o dva lidské věky později přece jen ustoupit (kolem roku 60 př.n.l.), přišli sem germánští Markomani (v roce 8 př.n.l.). Jejich cesta sem od Západu vedla přes Šumavu. Vedl je Marobud (v originále "Marbod" - pozn. překl.). To oni nazvali zemi, která byla v bezlesých nížinách prastarým obytným územím, po Bójích jako posledních jejích obyvatelích slovem "Bojerheim", latinsky "Boiohaemum, starohornoněmecky "Beheim", dnes "Böhmen".
Také Markomani, dílčí kmen mnohočlenného hlavního kmene Svébů (Švábů), se neomezovali na zdejší vnitrozemí. Přesahovali velký les na západě nebo kolem něj dokola a opanovali jeho předpolí až k Dunaji. Tady, na pevné římské hranici mezi Řeznem a Vídní (v originále "zwischen Regensburg und Wien" - pozn. překl.) sváděli v těžkých "markomanských" válkách své bitvy proti římským legiím a římskému císaři. Marcus Aurelius (žil v letech 121-180 n.l., blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) zemřel v táboře při Vindoboně, dnešní Vídni. Neměla být horská krajina, jevící se jako pozadí na římském sloupu Marka Aurelia (byl vztyčen po císařově smrti, stojí na náměstí Piazza Colonna a sestává z 28 bloků carrarského mramoru, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) názornou vzpomínkou na Šumavu, na vrchy severně od Dunaje, kde se tak dlouho a tvrdě bojovalo? Tady byl zápas i rozhodnut. S celou hranicí Římské říše proti Germánům se zhroutila ve velkém útoku národů i dunajská fronta. Markomani spatřili bránu, kterou tak dlouho dobývali, nyní otevřenu k jihu. Prošli jí, opustili zemi, která jim byla po pět století domovem, a překročili Dunaj. Jméno země, které se stalo i jménem jich samých, vzali s sebou. Zůstali "muži z Boiohaemie", i ve svých nových bydlištích. Jejich označení "Baiuwarii", přešlé do výrazu "Bayern", tj. Bavory, Bavorsko, nevyjadřuje nic jiného nežli právě toto.
Pět století, tj. půl tisíciletí, sídlili Markomani, nakonec i s jinými germánskými kmeny, po obou stranách velkého lesa. Nyní sídlili za Dunajem mezi řekami Enží (Enns) a Lechem ve starém Noriku, v nových Bavořích.
Mířila jejich cesta dál na jih, do Itálie, kam už odtáhlo tolik germánských kmenů a kam ještě tak mnohé odejít měly? Nebo zůstali? Zůstala Šumava za nimi či stanula před nimi? Budoucnost měla ukázat, že stanula před nimi. Přemoci ten les, proniknout jím, odkrýt jej a osídlit, učinit jej z divočiny kulturní krajinou, mělo se stát jedním z největších úkolů, ale i jedním z největších výkonů bavorsko-rakouského kmene. Tím se ovšem také tento kmen obrátil jen znovu k prostoru, který už byl dost dlouho jeho.
Pokud historické právo zakládá nějaké nároky, pak zde jeden takový existoval. Germánská minulost jednoho půltisíciletí měla zásadní váhu (v originále "wog schwer" - pozn. překl.). Ještě větší měla mít německá budoucnost následujících staletí.
*
Jako otroci Avarů přišli do země před rokem 600 nebo někdy kolem něj Slované. Pomalu se posouvali podél říčních toků také dál k západu, k Šumavě. Od zbytků těch, kdo tu zůstali, slyšeli germánsko-německá jména těch vod a přejali je do své řeči: Ohře, Mže Radbuza, Úhlava, Úslava, Otava, Vltava (v originále "Eger, Mies, Radbusa, Angel, Uslawa, Wotawa, Moldau" - pozn. překl.). Lesu se vyhnuli. Zůstali v otevřené, dlouho už porušené krajině. Poněvadž nenaráželi na nijaký odpor, dostaly se jejich malé, odloučené části starými lesními průsmyky na jihu až k řekám Aist a Kamp, na severu až k toku řek horní Mohan (v originále "bis an den oberen Main" - pozn. překl.), Rednitz a Naab, kda mohli, aniž by byli kýmkoli tísněni, pokračovat ve svém navyklém nevýznamném bytí. Tak je zde potkal v 8. století velký apoštol Německa Winfried-Bonifatius (představitel anglosaské misie na evropské pevnině, žil v letech 672-754, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). Označil je jako "foedissimum et deterrimum genus humanum", tj. "věru odpuzující, nejhorší lidské plémě".
Mezitím bylo také na druhé straně lesa zlomeno avarské jařmo, tížící jejich kmenové bratry. Jeden franský kupec jménem Sámo (†658 nebo 659, blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.) tak učinil a stal se jejich pánem (632). Pokud jeho pevnost Wogatisburg, obléhaná východními Franky, byla totožna s dnešními Domažlicemi nebo ležela při nich (z označení slovanské pevnosti Tuhošť blízko Domažlic je odvozeno německé jméno pro samotné Domažlice, tj. "Taus" - pozn. překl.), pak došlo k prvému válečnému střetu mezi Němci a českými Slovany na Šumavě, při Všerubském průsmyku (v originále "an der Further Senke" - pozn. překl.). Ten, kdo stál Slovanům v čele, byl ovšem rovněž Němec, jejich osvoboditel a první panovník Sámo.
*
Karel Veliký, z jehož vlastního jména Karl odvodili všichni západní Slované své označení panovníka = král, razil německé budoucnosti také cestu do Čech. Už on sám je učinil v roce 803 zemí sobě poplatnou. Do okruží marek, ležících na východní hranici jeho říše od ústí Labe až k Jadranu, připojil také podél horní Šumavy marku Nordgau (tj. "severní župa" - pozn. překl.). Měla jméno Nordgau, viděna z Bavor. Na jihovýchodě se k ní připojovala, opřena o výběžky jižní Šumavy, Východní marka (v originále "Ostmark" - pozn. překl.). Tím bylo učiněno více, než aby byla snad zajištěna ochrana hranice na východ a vůči východu. Byl tím stanoven směr a cíl: Dál na východ! Nazpět na východ! Na východ kázala nejen cesta říše, nýbrž i cesta církve. Náleželo k poslání německého národa, aby jeho slovanští sousedé přijali křesťanství od německé církve. Čechy je přijaly z Bavor. Prvá česká knížata, čtrnáct co do počtu, kteří sklonili hlavu ke křtu, učinili tak roku 845 v Řezně na dvoře Ludvíka Němce (první východofranský král, žil v letech 805-876, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). Tím vyšly Čechy na půl cesty, která k nim vedla z říše, říši vstříc. Prostorovou spojnicí byla Šumava. Než bylo zřízeno v roce 973 pražské biskupství, zůstalo Řezno duchovním a náboženským centrem Čech (v originále "blieb Regensbug Böhmens geistlich-geistiger Mittelpunkt" - pozn. překl.).
Už předtím ostatně došlo k politickému začlenění. Vévoda české země Václav (český kníže a světec, žil asi v letech 907-935, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) přijal, tísněn bavorským vévodou Arnulfem (Arnulf Bavorský, zvaný Zlý /†937/, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) svou zemi od německého krále Jindřicha I. (v originále "vom deutschen König Heinrich I., Jindřch I. Ptáčník /876-936/ byl saským vévodou a východofranským králem, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) roku 929 v léno (toto pojetí je ovšem nověji považováno za omyl historika Václava Novotného /žil v letech 1869-1932, blíže viz Wikipedia/, patrně šlo o pouhý osobní vztah obou panovníků - pozn. překl.). Čechy se staly údem říše. Také politika šla nejkratší cestou přes šumavské průsmyky.
Kolem přelomu tisíciletí pak k tomu konečně došlo (v originále "war es dann soweit" - pozn. překl.). Započalo velké dílo, dosud největší v něm podniknuté, dílo jeho plného osídlení. Byla to jeho hrdinská éra. Trvala tři sta let. Je to hodně nebo málo? Bylo to málo, měřeno obtížností díla a plností jeho úspěchu. Ten byl obrovský, nedocenitelný. Učinil Šumavu tím, čím od té doby zůstala a čím dnes je, a to nikoli pouze lidským kulturním dílem, nýbrž Němci obývanou zemí (v originále "nicht bloß zu menschlichen Wohn- und Kulturboden, sondern zu deutschem Land" - pozn. překl.). Komu na tom nálřží hlavní zásluha? Čí jen to byl čin? Bylo to společné dílo celého německého národa, jeho bavorského kmene především. Císaři, králové, biskupové, opati, mniši, šlechtici, sedláci, dřevaři, řemeslníci, měšťané, všichni na tom měli svůj podíl, všichni tu byli nezbytní. Tu nejtěžší a nejdrsnější práci však musili odvést ti, kdo nasytili půdu svým potem, dřevorubci a rolníci. To oni vyklučili prales.
Uvést zde několik málo jmen, znamená spáchat křivdu na mnoha těch, na všech těch, kdo nebyli jmenováni, avšak zasloužili se stejně.
Císař Jindřich II. (také Jindřich II. Bavorský, poslední římský král a císař Svaté říše římské, žil v letech 972-1024/, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) založil v roce 1007 biskupství bamberské, působící sem z Horní Falce, jako Řezno a Pasov (Passau) z Dolních Bavor. V tom, co započal opat Godehard (žil v letech 996-1022) z benediktinského kláštera Niederaltaich na Dunaji, světec podobně jako Jindřich II., blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), pokračoval jeho žák, poustevník Günther (blíže viz Wikipedia, je hojně zmiňován na webových stranách Kohoutího kříže mnoha autory - pozn. překl.). Tento knížecí syn z durynského rodu Schwarzburg, bratranec císaře Jindřicha II., také přítel a důvěrník cídsařů Konráda II. a Jindřicha III., rádce bavorských a českých vévodů i uherského krále, prostředník v mnoha sporech velké politiky své doby, tato osobnost evropského věhlasu si vyvolila za svůj domov les mezi horami Javor a Roklan (v originále "zwischen Arber und Rachel" - pozn. překl.), tam, kde je nejchmurnější a nejtemnější, v Rinchnachu zbudoval v roce 1009 svou celu a o dvacet let později klášter, razil odtud nové cesty šumavskými lesy, také cestu, nazývanou až dodnes Vintířovou (v originále "Günthersteig" - pozn. překl.), směřující až do Hartmanic a Sušice (v originále "bis Hartmanitz und Schüttenhofen" - pozn. překl.), žil v posledku a také zemřel v lese při Dobré Vodě (v originále "im Wald zu Gutwasser" - pozn. překl.) u Hartmanic v Čechách roku 1045. Český kníže (byl to Břetislav I. /1002-1055/, blíže viz Wikipedia, o němž kolovala pověst, že Vintíř byl jeho kmotrem - pozn. překl.), dal tělo poustevníka, který byl už zaživa považován za světce, přepravit do Prahy a tam pochovat v břevnovském klášteře (v originále "im Kloster Breunau" - pozn. překl.). Byl dokonce později počítán mezi české zemské patrony. Tím jedním byl a zůstal, totiž patronem Šumavy
Jeho život pro ten les se stal mnohým příkladem a pobídkou. Velké kolonizační kláštery (v originále "Rodekloster", tj. doslova "klučařské kláštery" - pozn. překl.), které buď v tom či při tom lese vznikly, činily ve svém společenství i ve velkém to, co činil Vintíř sám o sobě a v malém, tj. mýtily ten les - počínaje na severu od kláštera Waldsassen (zal. 1133), přes kláštery Teplá /Tepl/ (1197), Kladruby /Kladrau/ (po roce 1115), Plasy /Plaß/ (1146), Walderbach (1143) a Reichenbach am Regen (1118) až po kláštery Baumgartenberg (1141), Waldhausen (1147), Zwettl (1138), Vyšší Brod /Hohenfurth/ (1259), a Zlatou Korunu /Goldenkron/ (1263) na jihu. A stejně tak působily velké šlechtické a panské rody, které sem přišly nebo tu byly nadány majetky, ať už šlo o ty z Babenbergu, z Vohburgu, ze Sulzbachu, z Altdorfu, ze Švamberka, z Paponu, z Bogenu, z Vornbachu, z Griesbachu, z Wachsenbergu, z Plankenburgu, z Machlandu, z Kuenringu (v originále "die Babenberger, die Vohburger, die Sulzbacher, die Altdorfer, die Schwamberger, die Paponen, die Bogener, die Vornbacher, die Griesbacher, die Wachsenberger, die Plankenburger, die Machlender, die Kuenringe - pozn. překl.) či Vítkovce (Witigonen). Každé z těchto jmen značí historii, historii Bavor či historii Čech, většinou historii obou. Mezi oním tady a tam (v originále "zwischen hüben und drüben" - pozn. překl.) neexistovala ještě nijaká hraniční čára. Hranicí byl les a ten byl, jak se praví v jedné darovací listině, "sine termini conclusione", tj. bez hranic. Ještě ležela větší část lesa mezi národy. Ještě nikomu nepatřil.
Obrovité hrady těchto kolonizačních rodů (v originále "die riesenhaften Burgen dieser Rodegeschlechter", tj. doslova "hrady klučařských rodů" - pozn. překl.), dnes většinou jen jejich ruiny, stojí sevřeně v odstupňované frontě od horní Ohře přes horní Vltavu a Mühl (česky se té řece říkalo i Mihela - pozn. překl.) až k řece Kamp (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). Nejdál v českém vnitrozemí stojí ve staré Bezdružické vrchovině (v originále "im alten Weseritzer Bergland" - pozn. překl.) hrad Švamberk (v originále "die Burg Schwamberg", na vrchu jménem Krasíkov - pozn. překl.), sídlo stejnojmenného rodu, který předtím sídlil ještě hlouběji v lese, ve Skviříně u Boru (v originále "in Speierling bei Haid" - pozn. překl.). Kdo zná ten hrad? Kdo zná ty zbylé hrady? Pro švýcarského spisovatele Jakoba Schaffnera (žil v letech 1875-1944, ve své zemi ojedinělý přívrženec nacismu, zahynul při spojeneckém náletu na město Štrasburk, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), který některé z nich poznal na jednom putování střední Šumavou, byly ve své působivé monumentalitě objevem, nutícím k úžasu a k obdivu vůči dílu tady v lese vykonanému. Popsal je ve své knize "Türme und Wolken. Eine Burgenfahrt" (tj. "Věže a oblaka. Putování po hradech" - pozn. překl.) z roku 1934. Neměli bychom je i my znovuobjevit?
Ke klášterům, hradům, vsím, samotám a roztroušeným dvorcům přibyly ještě městyse a města. Nejstarší tržní osadou v lese je Cham, který se objevuje už v 10. století jako civitas, tj. město. O nemnoho mladší jsou Nabburg a Hengersberg. Ještě před rokem 1250 jsou na bavorské straně zmiňována města Deggendorf, Regen a Grafenau, na české straně Stříbro /Mies/ (1183/, Teplá (1197), Kladruby (1212), Domažlice. Do roku 1300 k tomu přistoupila téměř všechna další. Poněvadž se dolování prokázala méně požehnaným nežli v Krušnohoří (v originále "da sich der Bergsegen geringer erwies als im Erzgebirge" - pozn. překl.), existovalo tu jen několik významných horních měst, Stříbro (1183) a Michalovy Hory (Michelsberg) u Plané (Plan) na stříbro a olovo, Kašperské Hory /Bergreichenstein/ (1350) na zlato. V Krumlově (Krummau) se nacházelo obojí, stříbro i zlato. Doly na železnou rudu, podle níž dostala Železná Ruda (Eisenstein) své jméno, byly v provozu od 15. století, stejně tak železné hamry na horní Úhlavě (Hamry /Hammern/ (1422). Mnohá z městských sídel, jako třeba Budějovice /Budweis/ (1265) a Klatovy (Klattau), stejně jako všechna ostatní německy založená a dlouho německý ráz zachovávající, ztratila už za husitských válek, zejména však přílivem levné české pracovní síly ve století nového průmyslového rozmachu své němectví buď zčásti nebo přímo docela. Sama na lese vybojována a často ještě hluboko v něm založena, byla města znovu nápomocna pronikání dál do něj. Jen tam, kde jako na horní Radbuze kolem Domažlic už dlouho, zřejmě už před připutováním Slovanů, nijaký lesní kraj nebyl, kde čeští hraničáři jménem Chodové sídlili hustě při sobě, zůstalo to tak i nadále. Co bylo na Slovanech vstřebáno, bylo do šíra a nespojitě roztroušeno. Ze své hroudy nebyl z nich vyhnán či vytlačen nikdo. Neboť co Němec z prostorové nouze či tvořivého pudu hledal a v hojnosti nalezl, neúnavně vzal útokem a všem zvratům navzdory dál obhospodařoval, byla novina. Samo to vypovídá z počtu téměř tisíce míst, které jen na bavorském západním svahu pohoří mají své jméno odvozeno ze slova "Wald" nebo z označení nějakého stromu!
A plod, který tato půda vydává?
Nezůstává jen při plodech polních (v originále "es blieb nicht bei Kern und Korn" - pozn. překl.), byť o zrno zřejmě zprvu jistě šlo. Také duchovní žeň plnila sýpky.
Jména tu spíš jen cosi naznačí a nemohou vyčerpat její plnost.
Johannes von Schüttwa (tj. Jan ze Šitboře - pozn. překl.), zvaný i Johannes von Tepl (pod tím jménem je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) či Johannes von Saaz (tj. Jan ze Žatce - pozn. překl.), autor Oráče z Čech, největší mistr svobodné německé řeči před Lutherem (v originále "der Ackermann-Dichter, der größte Meister der ungebundenen deutschen Sprache vor Luther" - pozn. překl.), znamená svět sám o sobě. Jeho rodná ves Šitboř leží na jižním Chebsku na východním okraji lesa blízko Horšovského Týna (Bischofteinitz). Je potřebí nějakého důkazu, že on, kdo napsal takové dílo jako Oráč z Čech, kdo své pero nazval "pluhem" (v originále "der sein Feder "Pflug" nannte" - pozn. překl.), vzešel ze selské hroudy? Tato hrouda byla nově vyoranou šumavskou brázdou (v originále "diese Scholle war neugebrochene Böhmerwaldscholle" - pozn. překl.).
Jan z Prachatic (v originále "Johannes von Prachatitz" - pozn. překl.), žák pražské stavební huti mistra Petra Parléře (Parléř /sám výraz "parler", tj. "mluvčí", znamenal to co "polír", vedoucí stavby/ žil v letech 1332-1399blíže viz Wikipedia -pozn. překl.), vytvořil, když se stal sám mistrem, ve věži svatoštěpánského dómu poznávací znamení města Vídně.
Z jedné, už v 16. století zmiňovaného hamernického rodu Kernstocků na jihu Čech z okolí Vyššího Brodu a Kájova (Gojau) pochází štýrský básník Ottokar Kernstock (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Christoph Willibald Gluck, reformátor vážné opery, sám tvůrce více nežli sta operních děl, se narodil jako potomek jedné staré lesácké a lesnické rodiny z Neumarktu v Horní Falci (v originále "zu Neumarkt in der Oberpfalz" - pozn. překl.). Až do roku 1806 patřil tento Neumarkt k území, chápanému jako kdysi česká část hraničního lesa (v originále "zum böhmischen Anteil des Waldes" - pozn. překl.).
Rodem z města Ansfelden u kláštera Sankt Florian v Horním Rakousku na druhé straně Dunaje přišel Anton Bruckner (také on má své samostatně zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) jako mladý školní pomocník na svou první učitelskou štaci do vesnice Windhaag při řece Malši (Maltsch) bezprostředně na hornorakousko-české hranici. Jakkoli drsný byl jeho zdejší život, kus Šumavy s jejím samorostlým, zdravě jadrným, hudbymilovným a zpěvným selským živlem se mu stal druhým domovem. Mluvil později dost často o tom, že co v něm tehdy v hospodách o pravidelných nedělních tancovačkách, při svatbách, posvíceních a masopustních večírcích, kde "spolufidlával" (v originále "wo er ,mitfiedelte'" - pozn. překl.), probudilo co do hudebního smyslu, zůstalo v něm bdít už provždycky a napořád.
Toliko vyslovit jméno Adalberta Stiftera (ten je ovšem i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) samo o sobě jistě stačí. Stifter se nestal jen básníkem Šumavy, je básníkem německého lesa vůbec.
A Josef Rank? To, že svým líčením šumavských mravů a obyčejů v knize "Aus dem Böhmerwald" obohatil německou vlastivědu jako málokdo jiný, neřekl nikdo menší než Jakob Grimm (i on má s bratrem samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
A Hans Watzlik? Vyložil sám sebe takto:
"Im fernen, fernen Lande
lausch ich zum Herzen hin:
Mir rauschen alle Buchen
des Böhmerwaldes drin."
(tj. "Dálka snad hlasy tlumí,
já ale pod srdcem
slyším tvé buky, jak šumí,
má Šumavo, tam v něm." - pozn. překl.)<
Už od 14. století byla Šumava uzavřenou německou národnostní a kulturní půdou. Jen politicky jí ještě nebyla. Byla bavorská a česká, bayreuthská a hornofalcká, falcko-sulzbašská a falcko-neuburská a pasovská a rakouská. Politická rozervanost Německa byla i její rozervaností. Nyní však od roku 1938, pět set let poté, co už tomu tak mohlo být, je i politicky toliko německá a a tím teprve zcela německá.
Nespočívá už v délce této cesty, trvající půl tisíciletí, uzavřena mnohočetnost nesnází a s ní velikost činu, jehož uskutečněním bylo dosaženo cíle?

Böhmen und Mähren, 1942, č. 5, s. 159-164

P.S. "Tisíciletá" říše vydává tímto textem počet ze svých omylů. Chyba musí být už v jednoduchosti "konečných řešení", která se mohou nakonec stát sebevraždou svých strůjců. Sám nacizmus byl překreslováním hranic (v našem případě 1938-1939) a válkou (1939-1945) takovým způsobem hromadné "sebevraždy". Květen 1942, kdy předchozí textová ukázka vyšla v oficiální tiskovině říšského protektora, byl i měsícem atentátu na Reinharda Heydricha a počátkem heydrichiády, z níž vzešla myšlenka poválečného odsunu Němců z obnoveného Československa.

Anton Ernstberger se narodil dne 22. listopadu roku 1894 v malé vsi Malovice (Mallowitz), která je dnes částí obce Erpužice (Welperschitz) v okrese Tachov (Tachau). V erpužickém farním kostele sv. Markéty, který je pro dezolátní stav nepřístupný, byl i pokřtěn. Jeho otec Josef Ernstberger byl povoláním stavbyvedoucí, matka Marie byla roz. Turbová. Starší bratr Karl (1887-1972) se stal významným architektem (projektoval mj. hotel, který "hrál" jako rekreační objekt /chata Jezerka/ ve filmu Dovolená s Andělem). Anton vychodil v letech 1900-1905 obecnou školu v Erpužicích, od roku 1905 až do roku 1913 navštěvoval pak klášterní gymnázium ve dnes zcela zaniklém Doupově (Duppau). Začal nato ve Vídni univerzitní studia práv, jenže přišla první světová válka a jeho bojové nasazení. V letech 1918-1921 dokončil i se státní zkouškou a doktorátem práv juristické studium na německé univerzitě v Praze, na níž pak pokračoval ve studiu historie, germanistiky a zeměpisu, zakončeném doktorským titulem Dr.phil. v roce 1926 (námětem jeho německé disertace byl Albrecht z Valdštejna jako národohospodář na frýdlantském vévodství) a habilitací pro novější dějiny sedm let nato. To už byl od roku 1932 ženat s Henriette, roz. Caurairyovou (měli spolu 1 dítě, on ovdověl v roce 1956 a dva roky poté se znovu oženil s Erikou, roz. Wojnarovou, ovdovělou Richterovou). Co do profesní kariéry byl roku 1922 praktikantem u okresního soudu ve Stříbře, v letech 1922-1923 auskultantem u vojenského soudu v Mladé Boleslavi, od roku 1926 měl čtyřleté zahraniční stipendium ve Vídni, Berlíně a Londýně, kde byl pak od roku 1930 členem institutu pro historická bádání (Institute for Historical Research). V letech 1930-1935 byl vědeckým asistentem při historickém semináři pražské německé univerzity, na které byl od roku 1935 mimořádným a od roku 1942 řádným profesorem až do roku 1945. Od roku 1937 měl druhé bydliště ve Stříbře (bratr mu tam vyprojektoval velký dům), v roce 1938 vstoupil do Sudetoněmecké strany a dva roky nato do NSDAP, když mu roku 1939 byl vstup zamítnut pro předchozí členství v zednářské lóži. Za války byl členem Sudetoněmeckého ústavu pro výzkum země a lidu v Liberci (Sudetendeutsche Anstalt für Landes- und Volksforschung in Reichenberg), od roku 1940 členem její historické komise. V letech 1942-1945 byl pak členem Německé akademie věd v Praze. Z pracovního tábora ve Stříbře, kam byl hned po skončení války umístěn (jiný pramen uvádí jako místo internace bývalou tabákovou továrnu v Tachově), uprchl s pomocí jednoho amerického důstojníka do americké okupační zóny Německa a stal se od 22. listopadu roku 1945 zřejmě s nějakým osobním doporučením tlumočníkem US Army v Norimberku. Ti, kdo mu velkodušně pomohli, věděli asi, že mají co činit přes všechny jeho politické omyly s "hlavou otevřenou". Nejprve krátce učil na filosoficko-teologické vysoké škole (Philosophisch-theologische Hochschule) v Řezně a pak i v Bambergu (zde 1947-1953), od roku 1948 pak 13 let působil jako řádný profesor novějších dějin na univerzitě v Erlangen, kde byl v letech 1954 a 1955 dokonce děkanem tamní filosofické fakulty. Zmíněného roku 1955 byl zvolen i členem Bavorské akademie věd v Mnichově, v roce 1958 i členem ctihodné mnichovské instituce Collegium Carolinum, která ve svém sborníku Bohemia (všechny jeho ročníky má ve svém fondu i Jihočeská vědecká knihovna) poskytla "azyl" i tolika za komunistické zvůle doma zapovězeným českým autorům. Bavorské město Erlangen se stalo i místem Ernstbergerova skonu dne 15. října roku 1966. V šedesátých letech se mu ještě dostalo dvou významných ocenění: 1960 to byla Nordgauplakette za zásluhy o Horní Falc, dva roky nato Bavorský řád za zásluhy. Z jeho knižních titulů lze připomenout práci "Die deutschen Freikorps 1809 in Böhmen" (1942), které předeslal Eichendorffovu báseň "Klage" (ve znění originálu viz Deutsches Textarchiv) či dva díly sebraných článků pod titulem "Böhmen - Franken - Europa" (1959), které se staly prvým svazkem edice Schriften des Institutes für fränkischee Landesforschung an der Universität Erlangen.
- - - - -
* Malovice, Erpužice / Stříbro / † † † Erlangen (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko