Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOSEF DUSCHER

Jen kus nábytku - "Rosenberger Schrank", skříň, vlastně kredenc, z Rožmberka nad Vltavou*

Berta z Latránu žila ve skromných, ale zajištěných poměrech dohromady se svou starou matkou, která k dceřině lítosti o nějakých novinkách na domě či v domácnosti nechtěla nic slyšet. Jak ale má všechno jednou nutně svůj konec, došel konce i život staré paní. Po přiměřeném období, v němž držela po mamince smutek, probudil se v Bertě inovační zápal. Nejprve doznal obnovy domovní interiér a starý nábytek byl nahrazen docela novým. Pak se dostalo i na vnější vzhled domu zahradním plotem počínaje až k fasádě do ulice. Nakonec chyběla k dokonalosti jen nějaká pěkná skříň do obytné kuchyně (v originále "Schrank für die Wohnküche" - pozn. překl.) česky bychom té skříni řekli spíše "kredenc" - pozn. překl.), skříň s "tisíci" zásuvkami a šoupátky (v originále "Laden und Schiebern" - pozn. překl.) pro všechny kuchyňské potřeby.
Tuto vytouženou kredenc musel zhotovit truhlářský mistr Pöschko (celým jménem Franz Pöschko, *14. července 1861 v Rožmberku nad Vltavou, kde mělo jeho truhlářství čp. 52 /dům dosud stojí/, poněvadž Berta slyšela z mnoha úst jen ty nejlepší reference o kvalitě mistrovy práce. Během dlouhého rozhovoru přenesl mistr Pöschko Bertina přání a představy na papír, s exaktními rozměry zevně i vnitř a s přesným počtem přihrádek a zásuvek. Poněvadž to měl být zvláště krásný kus nábytku, sjednotili se na tom, že materiálem pro jeho zhotovení bude v kuchyni jinak spíše neobvyklé třešňové dřevo. Pöschko coby odborník v tom ohledu řekl Bertě, že právě třešňové dřevo nabývá rok od roku na kráse. Bylo léto a Berta chtěla mít svůj vytoužený kus nábytku doma k Vánocům, což jí bylo i slíbeno.
Jako by tomu náhoda chtěla, měl toho mistr truhlářský právě málo co na práci. Chopil se proto bezodkladně pily, hoblíku a dláta. Soustředil se přitom zejména na krásné žilkování dřeva na viditelných stranách skříně. Výsledkem znalé páce mistrových rukou i nástrojů jimi ovládaných se stal nábytkový klenot (v originále "Schmuckstück von einem Möbel" - pozn. překl.), mistrovské dílo vzhledem i vypracováním. A poněvadž se věc tak obzvlášť vydařila - a také pro reklamu - dostalo se hotové kredenci v dílně nápadného místa při okně.
Pár dnů po dokončení tohoto jedinečně krásného exempláře truhlářského umění přišel do mistrovy dílny kvůli nějaké opravě drogista Echtner, viděl skříň a byl jí doslova fascinován. Skládacím metrem vzal nábytku míru a odebral se okamžitě domů, aby posoudil prostorové možnosti tamního jejího umístění. Bezodkladně se pak vydal nazpět do truhlářské dílny a řekl mistru Pöschkovi, že by chtěl právě tuto kredenc. Námitky truhlářovy, že jde o řádnou zakázku, jako by nedbal. Mistr Pöschko po několika marně předestřených a bezvýchodných úvahách nakonec z ekonomických důvodů na obchod přistoupil, poněvadž měl jak dostatek dřeva, tak i času Bertinu objednávku ještě snadno vyřídit. Tak se skříň dostala urychleně a za značnou částku peněz - kupující nebyl finančně malicherný - do Echtnerovy drogerie a lékárny vjednom a stala se předmětem obdivu jejích zákazníků z Rožmberka i okolí, žádajících na recepis i bez recepisu své kapky, pilulky a mastě.
Berta se o nové apatykářské skříni dověděla od své marodné sousedky, poznala v truhlářově díle vlastní zakázku a trvala na svém přednostním právu. Mistr Pöschko potil krev (v originále "schwitzte Blut und Wasser" - pozn. překl.) a poněvadž Berta nemínila ustoupit, chtěl už jednou prodaný nábytek získat a přepravit nazpět. Jeho snaha byla ovšem marná, poněvadž drogista už skříň více nevydal.
U jednacího stolu bylo - s paní Pöschkovou jako urovnavatelkou sporu - po dlouhé řadě pro a proti mezi Bertou a drogistou dohodnuto, že řečený nábytek bude vyměněn za jiný. Jako bonus za její souhlas dostala prvá objednavatelka zdarma ještě nástěnnou polici z téhož krásného třešňového dřeva jako sama skříň. V nové skříni pro drogerii chtěl mistr Pöschko na Echtnerovo přání vestavět dodatečné přihrádky a zásuvky, čímž se oba kusy nábytku vzhledem přece jen maličko lišily. Zakázka byla přijata a k Vánocům dostala nyní Berta výměnou svou výjimečnou kredenc (v originále "Küchenschrank" - pozn. překl.). Skutečný stav celé záležitosti byl ovšem ten, že Bertina skříň setrvala v "medicinální drogerii" a jen zásuvky a přihrádky se staly předmětem celé výměny. To však zůstalo tajemstvím, které měli toliko mezi sebou truhlářský mistr Pöschko a drogista Echtner.
Bojovná Bertase však ze své krásné skříně mohla těšit jen pouhých pár let. V roce 1945, když do Rožmberku nad Vltavou přišli Češi, byla úplně vyvlastněna. S domem a vším, co měla, ztratila i svou milovanou kredenc. Češi ale Bertu málo znali. Se svou sousedkou, která měla rakouské státní občanství, došla si Berta na komisařství a žádala vydání skříně. A poněvadž ji údajně měla jen půjčenu od Rakušanky, nemohla být předmětem vyvlastnění. Ty dvě ženy měly nakonec skutečně úspěch. Skříň musela být vydána a dostala se dočasně do sousedova domu. Odtud se vystěhováním Rakušanky ocitla v Mühlviertelu a po Bertině vyhnání do Německa putovala za ní.
Tímto způsobem nalezlo mistrovské dílo truhláře Pöschko nový domov v blízkosti města Heidelberg. Všechny překonané strázně vzhled skříně nijak nepoznamenaly a její dřevo nabylo léty vzácného, jakoby slunečného zabarvení. Bertě je mezitím daleko přes osmdesátku a čas je na člověku přece jen znát. To jen ta její kredenc z rodného Rožmberka nad Vltavou, ta "Rosenberger Schrank", jak jí říkáme, vyhlíží na rozdíl od nás jako nová.

Hoam!, 2008, č. 1, s. 18-19

P.S. V témže ročníku krajanského časopisu publikoval Josef Duscher obsáhlejší text o slibu Voka I. z Rožmberka založit vyšebrodský klášter. Jde o téma pojednané mnoha autory dokonce ve verších, přeložených i na webových stranách Kohoutího kříže.

Osudná záměna na šumavské samotě, zasypané sněhem

U Hiaslbauerů, jak se "po chalupě" říkalo jedné samotě na horní Šumavě, byli na osamění zvyklí. Děti se učily už od nejranějšího věku spoléhat jen samy na sebe. Toliko když někdo z nich začal chodit do školy a později do práce či když je manželský svazek odvedl někam jinam, navenek se to změnilo. Vnitřně však zůstával každý jednotlivě po celý čas svého života vůči pletichařícímu okolí zarytým osamělcem. I ve vřavě nového životního prostředí se "Hiaslbauerovi" rádi opětovně stahovali do sebe. Už doma obhospodařovali své pozemky bez cizí pomoci. Víc ten majetek nevynášel. Ratolesti majitelovy se musely od časného dětství chápat díla. A i starý děda - přežíval svou ženu už o deset let - neseděl nijak nečinně v ústraní.
Zvláště odkázáni sami na sebe byli obyvatelé samoty v zimě. Napadlo tu každého roku někdy v chladných měsících tolik sněhu, že se odtud nedalo dostat. S takovými dny se však počítalo předem. Nechybělo nic, co bylo potřeba k životu. A také děti taková blokáda nijak nerozesmutňovala. Aspoň nemusely do školy. Selka "Hiaslbäuerin" dohlížela ovšem přísně na to, aby její tři ratolesti den co den užívaly svých učebnic k samostatnému učení. Její kontrola nepřipouštěla nijaký šlendrián (v originále "keine Schlamperei" - pozn. překl.).
Poněvadž v těch dobách nebylo ještě k dispozici nijaké telefonní spojení, obávali se tu na samotě nějaké nehody či vážného onemocnění. Pokud by bylo v takovém případě plno sněhu, doktora by se nedalo dosáhnout. Byli tu proto vybaveni všemi možnými domácími postředky léčení i první pomoci: čaje, masti, tinktury pro vnější i vnitřní použití a tak podobně. A pro případ smrti - když to Bůh tak chtěl - stála vždycky rakev v kolně. U Hiaslbauerových tam stály dokonce hned rakve dvě. Mrtví museli být často po celé dny ponecháni v rakvích do doby, než mohli být konečně přepraveni k místu svého posledního odpočinku.
Ty rakve byly ideálními schránkami pro uchování zásob. Nynější Hiaslbauerovi nebyli první generací, která si tak počínala. V chladné a vzdušné kolně ve vyvýšené poloze vystaveny a vyloženy papírovými kornouty, zvanými tu "Stanitzl", plnými sušeného ovoce, zejména sušených hrušek (v originále "Kletzen" - pozn. překl.) či všemožných domácích potřeb a nářadí. I vánoční pečivo tu před svátky mívalo své místo. Myši a jiná zvířena do solidně uzavřeného nitra rakve nenašly nijaký přístup. Děda (v originále "der Ahndl" - pozn. překl.) už před lety přibil na podélné straně truhel dva kožené pásy, sloužící jako úchytky. Jimi se dalo víko lehce otevřít i zavřít.
Bylo to za jedné čarovné a dlouhé pozdní jeseně, kdy si právě dědoušek užíval slunečných dnů. Sedával na lavičce před domem a vyprávěl znovu a znovu svým vnoučatům o časech vlastního mládí a o životě naplněném prací. Ačkoli byl v posledních týdnech nějak podivný, naslouchala mu drobotina ochotně a ráda. Jeden krásný den byl následován dalším, ještě krásnějším. Příroda kouzlila opojnými poblouzeními (v originále "spielte verrückt" - pozn. překl.). Keře se domnívaly, že je jaro, takže nasazovaly pupeny. Zcela náhle se však počasí obrátilo. Zima přišla doslova přes noc a s ní sněhy, sněhy a zase sněhy (v originále "mit Schnee, Schnee und nochmals Schnee" - pozn. překl.). Během pouhých dvou dnů pokryly bílé masy sněhu všechno kolem na metr vysoko. A chumelilo dál! Hiaslbauerovi byli odříznuti od vnějšího světa.
Dědoušek si nejprve stěžoval na bolení hlavy. Pak ho přepadla horečka a prudké bolesti v hrudi. Horečka rostla a ani čaje, ani zábaly nezmohly proti ní ničeho. Dvakrát se Hiaslbauer pokusil překonat sněhovou spoustu, ale marně! Cesta k doktorovi a k faráři byla mimo jakoukoli možnost. Třetího dne zrána došlo starcovo utrpení svého konce. Nevydal výkřik ani vzlyk (v originále "kein Geschrei und kein Geflenne" - pozn. překl.). Život a smrt se sešly pospolu.
Zesnulý dostal své místo v jedné z rakví a ráno i večer se za něho pozůstalí modlili růženec. Na nějaký odvoz do farní vsi nebylo ani pomyšlení. Teprve po dobrých dvou týdnech se to stalo možným. Nijaký velký pohřeb to nebyl a život šel poté dál svou obvyklou cestou.
Uplynuly už dvě následující neděle, když "Hiaslbäuerin" poslala jedno ze svých dětí do kolny pro jeden kornout sušených hrušek. S ječením a naprosto zděšeno se vrátilo dítě nazpět a vyráželo ze sebe jen: "Muada, mir hoam d' Kletzn eigrobn!" (tj. "Máti, my sme pochovali do hrobu ty sušený hrušky!" - pozn. překl.) - K úděsu všech staly se zmrzlé rakve pokryté jíním při spěšném odvozu obětí záměny. Tak bylo ovšem nutno celý pohřeb zopakovat. Za smutečního obřadu měl farář dojemnou řeč o zesnulém, kterému se jaksi nechtělo opustit domov. Dlouhý průvod za tou "pravou" z rakví byl provázen zevlováním zvědavců z okolních vsí.
Ta událost se přihodila v zimě na pomezí let 1866 a 1867, kdy po čarokrásné pozdní jeseni odřízla chumelenice trvající několik dnů a nocí sněhovými závějemi vysoko položené šumavské vsi a osamělé dvorce od světa kolem. Jméno samoty a lidí v ní jsou fiktivní. Také Adalbert Stifter byl hluboce zasažen tímto náhlým vpádem zimy ve sněhy zavaleném dvorci Rosenberger Gut v Lackenhäuser, jak se to dá číst v jeho knize "Aus dem Bayerischen Walde" (Stifter i tento jeho text mají ovšem i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)

Hoam!, 2007, č. 12, s. 24-25

P.S. Autor provází otištění tohoto svého příspěvku v krajanském časopise poznámkou, že text je…
"Dem Großvater Wenzl Kallinger, der als Fuhrmann fast durch den ganzen Böhmerwald kam, nacherzählt." (tj. "… převyprávěn podle mého děda Wenzla Kallingera, který jako forman projel takřka celou Šumavou."
P.P.S. "Hiaslbauer" bylo i usedlostní jméno stavení čp. 5, patřící rodině Matscheko (Mathias /Hiasl, tj. jako české "Matýsek"/ Matscheko v něm sedlačil se svou ženou Annou /22. července 1864/, než předal hospodářství synu Wenzlovi /*25. srpna 1893/ s jeho ženou Marií /*12. března 1894/), v zaniklé vsi Velence (Willentschen), části obce Přízeř (Priesern) u autorova rodného Rožmberka nad Vltavou. Josef Duscher z něho učinil samotu spíše fiktivní.

Narodil se 18. března roku 1931 v Rožmberku nad Vltavou v domě čp. 33 (ten ve městě dosud stojí v celkem nezměněné podobě) zdejšímu měšťanovi a svému jmenovci Josefu Duscherovi (*3. ledna 1893 jako syn rolníka v Čeříně /Ziering/ Laurenze Duschera /Tuschera/ a Walburgy, roz. Grieblové z Dolního Kaliště /Untergalitsch/) a jeho druhé ženě Marii (*7. ledna roku 1900 jako dcera měšťana /a formana/ v Rožmberku nad Vltavou čp. 33 Wenzla Kallingera a Barbary, roz. Immervollové z Poustevny /Einsiedl/ čp. 7) První otcova svatba s Josefou Putschöglovou se konala v Českých Budějovicích (Budweis) 15. listopadu 1920, druhá s Marií Kallingerovou v Rožmberku nad Vltavou 16. června roku 1930. Svá vyprávění o rodném městě a okolí vydal Josef Duscher ve dvou svazcích, jak je i na svých webových stranách prezentuje muzeum v rakouském Freistadtu, patronátním městě německy mluvících vyhnanců z Rožmberka nad Vltavou. Nesou názvy "Rosenberger Geschichten" a "Rosenberger Ergänzungs-Geschischten" a vydalo je v roce 2007 a některém příštím sdružení "Ortsverband von Stadt und Pfarre Rosenberg im Böhmerwald. Podle sedmé strany jubilejního 40. čísla rodáckého oběžníku "Rosenberger Rundbrief" (s podtitulem "750 Jahre Rosenberg: 1246-1996"), jehož vydavatelem je v rakouském Freistadtu "Ortsausschuss von Rosenberg im Böhmerwald - Stadt und Pfarre", z dubna roku 2014, kde se pod záhlavím s verši Josefa Jungwirtha (zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže), znějícími takto:
Wenn ich die Heimat wiedersehe,
Dann geht mein Weg zum Friedhof hin.
Wenn ich am alten Gräbern stehe,
Dann spüre ich, woher ich bin.
Ganz sachte die Hände still sich falten:
Gott möge sie noch lang erhalten,
Weil sie ein Stückchen Heimat sind.
(tj. Když s domovem se shledám znovu,
pak nejdřív asi zamířím
tou starou cestou ke hřbitovu,
tam náhle, odkud jsem, já vím.
Pak sepnu ruce zvolna, tiše,
chraň Bůh ty hroby z nebes výše,
jsou pro mne místem domovským. - pozn. překl.)
nachází seznam těch "našich mrtvých", kteří skonali v letech 2013 a 2014, zemřel "náš" pan Josef Duscher (Deitschen Sepp) z Rožmberka nad Vltavou dne 25. června roku 2013 a my víme, že se tak stalo v bádensko-württemberském městě jménem Weil der Stadt, ne už tak daleko hranice Německa s Francií. Je to i bez vnitroevropských hranic od rodného Rožmberka nad Vltavou značný kus cesty. Právě ta nám však dává vědět, odkud že jsme.
- - - - -
* Rožmberk nad Vltavou / † † † Weil der Stadt (BW)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2018
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko