logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

STEFAN ZWEIG

Vítek a jeho vzkříšení

Neslýchaná a teprve nyní, kdy se v nakladatelství Insel poprvé objevuje nádherné nové vydání (jde o obnovené vydání románu "Witiko" od Adalberta Stiftera /ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže/, ohlášené v "Berliner Börsen-Courier" dne 28. prosince roku 1921 - pozn. překl.), každému rozumnému člověku zřejmá hanba, že po padesát let byla jako by nezvěstná (v originále "verschollen war" - pozn. překl.) jedna z nejkrásnějších knih rakouské, německé literatury (v originále "eines der schönsten Bücher der österreichischen, der deutschen Literatur" - pozn. překl.), není nijak zvlášť umenšena tím, že se spolu setkává celá řada instancí. Vinu na tomto opomenutí, na tomto nevysvětlitelném a nepochopitelném opomenutí, že nám taková kniha byla po jedno půlstoletí ztracena, lze přičíst rovnou měrou německým nakladatelům a profesorům německých literárních dějin, veřejným rakouským kruhům a - jakkoli to i může znít divně - českému národu. Německým nakladatelům v prvé řadě: neboť co jen všechno bylo nepotřebného, nezajímavého za těch padesát let vydáno a vytištěno, každý bezcenný Francouz, každý nejbezvýznamnější Skandinávec byl přeložen, každá stará škvára nově vytištěna a exkluzívně prodávána v bibliofilské úpravě, zatímco tady jim bylo, ladem a volně napospas, dáno bez nároku na honorář a bez nároku na vynaložení jiné námahy nežli prostého otisku jedno nepopsatelně ryzí a nepomíjivé dílo. Neméně vinni jsou v této souvislosti profesoři literatury, kteří sesmolují tlusté svazky a každoročně plní časopisy učenými bádáními, nejsou však schopni nahlédnout, že historický román v německé řeči byl sotva kdy zkusmo pojat a ztvárněn osobitěji než tímto pozdním dílem spisovatele, označovaného už dlouho za jemného novelistu. Vina stíhá stejně tak staré Rakousko, které nikdy nerozpoznalo pravou cenu Adalberta Stiftera, a stíhá, jakkoli zvláštním se to zdá, český národ a jeho příslušníky, neboť zde v tomto tisícistránkovém románě jsou - jako v žádném jejich vlastním díle (nakolik je mi to známo) - vylíčeny historické děje Čech, patriarchální mrav, ryzost a síla jejich praotců, a já se domnívám, že příliš nepřeháním, když řeknu, že "Witiko" je v jistém smyslu pro český národ něčím na způsob tiché Iliady, něžnou a nenásilnou, mnohdy idylickou a přece vždy dojemnou písní o Nibelunzích.
Také nás postihuje spoluvina na tomto opomenutí, neboť jsme museli vědět, jak nedostatečný je ortel literárních historiků; bylo dlouho naší povinností nespoléhat se na povrchně odmítavé věty profesionálních posuzovatelů umění, kteří tento román odbyli jako zdlouhavý, nepodařený a nestojící za čtení. K našemu ospravedlnění musí být připomenuto, jak velice zapadlá byla tato zvláštní kniha po všechen ten čas, ba že dokonce patřilo dlouho k nemožnostem obstarat si za cenu hodnou zmínky exemplář prvního - a jediného - úplného vydání. V mírových časech jsem se po něm ptal jednoho knihkupce. Zmínil mi (za mírových časů!) jako cenu 200 korun (plnohodnotných rakouských mírových korun), sumu, za kterou by se tehdy dala ještě sehnat malá knihovna. Tak jsem to vzdal. Když se ale před rokem, právě v krásném vydání nakladatelství Insel, objevil jiný Stifterův román "Pozdní léto" (v originále "Nachsommer" - pozn. překl.) a mně se skutečně hlubokým otřesem došlo, jak strašné bezpráví bylo na tomto díle spácháno, zkusil jsem svou snahu nanovo. Teď už ale nebylo nic k mání - ztraceno, zasuto, zapovězeno bylo všem. kdo je hledali.
Nyní je však vzkříšeno, to kdysi třísvazkové dílo, které Insel sevřel do jednoho jediného svazku o asi tisíci stranách, a já jsem je četl s radostí stejně velkou, jako byla úzkost, s níž jsem se mu po celou dobu blížil. Neboť jsem si znovu a znovu nedokázal představit, že by padesát let, za kterých žili přece i jasnozřiví, chápaví lidé, mohlo dát zapadnout dílu skutečně tak hodnotnému. Začal jsem spíše s pietou nežli s očekáváním, jist jedině tím, že budu odškodněn tím jako voda průzračným, jasně chutnajícím a chladně se odvíjejícím slohem Stifterovy prózy už samotným za údajnou zdlouhavost vlastního líčení. A jak podivné: po prvních padesáti a sto stranách jsem pocítil jeden svět. Zcela nový, zcela ryzí vyvstal jeden svět minula, uchován zářivě jasný jako ve snu, jedna země, jeden národ, jeden čas, Čechy, celé střední, severní, jižní Čechy s jejich horami, řekami a městy a mravy a lidmi. To už nebyl více ten malý, líbezný kout Horní Plané (v originále "der kleine, liebliche Winkel von Oberplan" - pozn. překl.), v němž jsme se domnívali znát každičkou jedli, každičkou úžlabinu, každičkou paseku v zeleni a každičký tyčící se vrch - tady se otevřela celá říše, raně slovanský středověk se všemi reky a kouzelně selskými lidmi, svět bojů a postav, bájně krásný, obrazně blízký a magicky vzdálený. Tady byly dějiny stvořeny jedním rázem a učiněny živými, a já neznám žádný historický román, který by tak ryzím, čistým způsobem dokázal proměnit dějiny v báseň jako tento. U Stiftera není přece nijaký úvod, nijaká napuchlá pojednání, nezasazuje své lidi do jakýchkoli středověkých atrap. Nechává je toliko spolu navzájem hovořit, a když třeba vypráví na nějakém zasedání rady nějaký starý šlechtic, jak přišla říše ke knížatům, jiný mu odporuje, a tak se tká jako na nějakém koberci obraz za obrazem postupně celý čas na obrovitý gobelin, který pomalým klidným pohybem překrývá širý prostor staletí. Nevím, zda má český národ někde ve své národní literatuře podobně názorný popis obležení Prahy a zobrazení svých bitev. Nevěřím také, že by v jakémkoli historickém románě došlo s podobnou lehkostí k tak niterném výrazu vazby mezi rakouskou, německou a českou zemí, tedy srdcem Evropy. Tady je v nekonečné jednotě ztvárněn jeden svět, jeden čas, zcela jako vize a přece pravděpodobně s větší dokumentární věrností, než to obyčejně umožňují jiná umělá napodobení.
Skutečnost, že je tento román od Stiftera, nepopírá vůbec nic z jeho podstatné osobitosti. Také zde jsou všichni lidé ryzí a dobří, krajina je bez viny a plna přátelské vlídnosti - zde jako vždy osamělý zahořklý zemský školní rada v Linci, když se rozmrzen odpoledne vrací ze své kanceláře domů a usedá za svůj psací stůl, vysní si kolem sebe jeden čistý svět, jeden zcela prostý, dobrotivý, nikoli ten opravdový, v dobro a zlo rozeklaný a rozervaný. A nikde také nebude tento román skutečně rozčilující: u Stiftera není žádné silné napětí, nijaký výboj a exploze, nijaký ohňostroj vášně, pročež tu vždy nastává sklon k tomu nazvat ho nudným. Já však věřím, že je toliko otázkou hudebního citu, zda člověk Stiftera umí číst či nikoli. Ten totiž, kdo má schopnost se celou duší oddat tomuto čistému, něžně melodickému, nikdy ale ve svém taktu ani na vteřinu se nezadrhajícímu slohu, proplouvá nejen řídkou vodou jeho novel, nýbrž i širokým proudem jeho románů jako v nějakém snu: necítí nijaký čas, nijakou malátnost. Pluje se mu hladce a dobře, stále nové obrazy plynou kolem ve stále nových krajinách a vždy je pod jedním každým něžný doprovod tiché hudby. Nad Stifterem se nedá vést spor, je to otázka citu, vjemu, zvláštního uměleckého smyslu. Ten však, kdo ho má, tomu se nebude Stifter nikde jevit velkolepějším než ve svých skutečně velkých, tak dlouho v podcenění zůstavených románech, ať už je to "Nachsommer" či "Witiko", kde se neprokázal, jak se bláhovci tak dlouho domnívali, někým na způsob rakouského Theodora Storma či Paula Heyseho, nýbrž tím, kdo může být srovnáván jazykovým uměním a ryzím klidem toliko s Goethovými nejryzejšími prozaickými díly, jako jsou "Wilhelm Meister" či "Wahlverwandschaften" (česky "Spříznění volbou" - pozn. překl.).
Co nás však musí ještě zvláště uchvátit, je ono staré rakušanství, v čem právě s ním ono před padesáti lety živé a nyní (dost typicky) znovu oživlé přichází ke cti. Je to ono Rakousko, které ještě nevynalezlo nacionalismus, kde básník, ať už psal jakýmkoli jazykem, přijímal všechny krajiny říše se stejnou láskou, všechny národy v ní se stejnou vážností. Tak Grillparzer v dramatu "Libussa" (objeveno bylo až v jeho pozůstalosti, viz Wikipedia - pozn. překl.) líčí Čechy s náchylností spřízněných duchů, tak tvoří Stifter - což teprve nyní odhalujeme - týž Stifter, kterého později v čase nacionalismu už s nádechem vyloučení (v originále "absondernd" - pozn. překl.) označovali výrazem "Deutschböhme" (tj. "český Němec" či "Němec z Čech", doslova, ale jen velice nepřesně "německý Čech" - pozn. překl.), obrovitou fresku celých Čech, svých českých a svých německých bratří, kteří zde ještě působí v niterném bratrství ve zbrani. Ani slovem se v tomto románě nečiní jakýkoli rozdíl v krajině či v lidecho, v mravech či obyčejích - jedním perem, jedním dechem črtá básník v obou jazycích stejnou lásku a stejný domovský svět. Jen z tohoto ztraceného rakouského ducha mohl se udát takový dnes takřka době nepřiměřený zázrak (v originále "ein solches heute zeitungemäßes Wunder" - pozn. překl.), že nějaký národ přijme hrdinskou báseň svého mládí, tohoto "Vítka" (v originále "diesen 'Witiko'" - pozn. překl.) z rukou nějakého jiného jazyka, a snad odezní naše doba násilného nacionálního vymezení zase brzy natolik, že ještě zažijeme jiný zázrak: jak český národ spisovateli Adalbertu Stifterovi, který v německé řeči sepsal a v této německé řeči vytvořil Iliadu českého národa, ustaví ve svém hlavním městě Praze nějaký památník vděčnosti a lásky.


Stefan Zweig: Rezensionen 1902 - 1939 - Kapitel 7

Tu Zweigovu recenzi s původním titulem "Witikos Auferstehung" jsem musel učinit, a to dokonce "abecedně" závěrnou, součástí Kohoutího kříže už proto, že tvoří přirozený doprovod digitálně přístupného textu celého Stifterova románu "Witiko" na proslulém webovém projektu Gutenberg. Byla psána velkým Evropanem a musím dodat, že mým snad vůbec nejmilovanějším literárním autorem brzy po zániku velké středoevropské monarchie v pisatelově naději, že se staré Rakousko vrátí alespoň ve vzájemné lásce svých nejlepších synů a dcer. Stefan Zweig se sice narodil 28. listopadu 1881 ve Vídni (ještě můj děda v ní za starého mocnářství zedničil), ale jeho otec Moriz (Moritz) Zweig (1845-1926) byl rodem prostějovský Žid. Z Prostějova byly i předchozí generace Zweigových (viz podrobněji Geni.com a další). Matka Ida, roz. Brettauerová (1854-1938) pocházela z italského města Ancona. Nezapomenu na pocit, když jsem měl poprvé v rukou český překlad Zweigových Hvězdných hodin lidstva v modré obálce a fialovou obálku českého výboru jeho novel pod názvem Kaleidoskop, po téměř padesáti letech pak žlutou obálku "pamětí" Svět včerejška. Jsem těm knihám za mnohé vděčen a netušil jsem, že se s jejich autorem setkám nad překladem jeho textu o Vítkovi. Velký snílek volil dobrovolnou smrt i se svou druhou ženou Lotte, roz. Altmannovou původem z Katowic, v brazilském městě Petrópolis u Rio de Janeira 23. února 1942 poté, co snad uvěřil, že Adolf Hitler vyhrál svůj boj. Někdy si říkáme, zda neměl Zweig nakonec v jistém ohledu pravdu.

- - - - -
* Vídeň (A) / Horní Planá / Petrópolis (BRA)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Rodiče na snímku z roku 1878
Záznam o jeho narození ve vídeňské židovské křestní matrice
Záznam prostějovcké židovské matriky o zdejším narození otcově 28. prosince roku 1845 v domě čp. 150
S bratrem Alfredem (vlevo) ve Vídni kolem roku 1900

zobrazit všechny přílohy

TOPlist