logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MARIA ZOGLAUEROVÁ

Moje rodná Kvilda

Když se ohlédnu za svým dětstvím (v originále "wenn ich mich auf meine Kinderzeit zurückbesinne" – pozn. překl.), pak mohu říci bez výhrad, že jsem se mohla těšit neuvěřitelně rozsáhlé volnosti, že dny byly naplněny všemožnými aktivitami podle ročních dob a že šlo o pestré a zajímavé období, které započalo ve kvildském stavení čp. 32. Můj rodný dům, řečený "Hiaslhaus", stál při vesnické ulici za domem zvaným "Liawei-Haus", zámožným starým selským stavením s mohutnou valbovou střechou (zůstalo dnes po něm prázdné místo – pozn. překl.). Narodily se tu v čp. 32 moje sestry i já. Dům nám nepatřil, ale stojí za to zmínit se o něm podrobněji. Stářím zešedlé dřevěné šindele pokrývaly průčelí štítu a horní část stavení. Okna v horním patře, které už sloužilo jen jako špýchar, byla ještě vyplněna bucnami (viz blíže Wikipedia - pozn. překl.), Okna byla malá jako i všechna ostatní. Původně byla v domě jen jedna velká obytná místnost, sloužící i ke spaní a k vaření. Můj otec ji však předělil dřevěnou stěnou a tak určil jednu část k obývání, ta druhá se pak stala ložnicí. Jedna malá komůrka byla užívána jako spíž, ve vstupní chodbě, která neměla nijaká okna, se ve zdi nacházela pec na chleba.
Elektrický proud do domu zaveden nebyl. Večer se rozsvěcovala petrolejová lampa. Příšeří – zejména za podzimních a zimních večerů – trochu rozptylova svit ohně z kamen. Nějaká úspora energií nebyla tehdy nijakým tématem. Topilo se přirozeně dřevem. Praskání ohně a bublání vody v kamnovci navozovalo sice krásnou pohodu, nedalo se však říci, že by bylo v místnosti opravdu hřejivě vytopeno.
Maminka vykládala na podzim dvojitá okna polštáři mechu jako tepelnou izolací. Zapichovala do nich úponky brusinek, takže to vyhlíželo skutečně dekorativně. V zadní prostoře stavení byla stáj se dvěma kravami – jedna z nich patřila tetě – a několika slepicemi. Také seno a palivové dříví tam mělo vzadu vyhrazeno místo, a sice proti obytné části domu, oddělené od chléva jen dlouhou a širokou příčnou chodbou. Lidé a dobytek tak žili pod jednou střechou.
Nástrahám zimy bylo třeba ovšem leckdy činit ústupky, a tak slepice nejenže s námi přebývaly pod jednou střechou, ale v zimě sedávaly na hřadě doslova v teple u kamen. Neměli jsme v domě zavedenu nejen elektřinu, ale ani vodu. Před domem stála však kamenná žulová nádržka, řečená "Granit-Grand", ze které po celý rok dnem i nocí proudila čerstvá, zázračně měkká čistá voda, braná odtud pro lidi i zvířata. Pramenitá voda tryskala ze země poměrně daleko odtud v lese směrem na Modravu (v originále "Richtung Mader mitten im Wald" – pozn. překl.). Dřevěné roury rozváděly vodu po vsi. Mnohdy se stávalo, že nedotekla, kam měla, poněvadž došlo k nějakému poškození rozvodných rour. Museli jsme pak nosit vodu v konvích od Gabrielů.
Když pomyslím na tu vodní nádržku, vidím vždycky před sebou svoji maminku, jak v den, kdy se pralo (v originále "am Waschtag" – pozn. překl.), s námahou máchá v té nádržce kusy prádla, ať to bylo v létě nebo v zimě za sněhu a ledu. V zimě stavěla na žulový okraj hrnec s horkou vodou, do které ponořovala ruce zmodralé mrazem. Jakým požehnáním jsou naše moderní pračky! Už jenom příprava na praní byla nejtěžší dřinou: prádlo se muselo vařit v louhovém roztoku na kamnech, kus po kusu drhnout na valše, máchat, ždímat, v létě bělit na louce, stále znovu máčet čistou vodou, načež se mohlo stát, že husy od pekaře Prokopa si to namířily rovnou přes bělidlo a zaneřádily (v originále "war die Wäsche versaut", doslova "prádlo bylo zasviněno", "zapraseno" – pozn. překl.) a zmařily všechnu práci už hotovou. A se vším se mohlo začít znovu! Taky si ještě vzpomínám, že před mým rodným domem čp. 32, řečeným "Hiaslhaus", stával na žulovém podstavci kovaný železný kříž. O velikonočním postním týdnu (v originále "in der Karwoche" – pozn. překl.) táhl vsí velký zástup kluků s řehtačkami (v originále "eine große Schar .Ratschenbuben‘" – pozn. překl.), kteří se před tím křížem modlívali (texty měli předepsány), a to třikrát denně. Také procesí se tu zastavovala v modlitbách.
"Alte Häuser sterben Nicht" (tj. "Staré domy neumírají" – pozn. překl.) zní název jedné knihy Williho Heinricha (spisovatel, žijící v letech 1920-2005). Tenhle starý dům už dávno zanikl a zmizel, jako se to stalo i s mnoha jinými domy při vesnické ulici. Zůstávají jen vzpomínky na ně.
V roce 1939 jsme se přestěhovali do našeho nově zbudovaného stavení čp. 139 na cestě k Hamru (v originále "an der Straße zum Hammer", v matčině nekrologu na stránkách časopisu "Böhmerwäldler Heimatbrief" to zní "an der Hammerhäuser Straße" ačp. 139 opravdu nacházíme dodnes v kvildské místní části Vilémov – pozn. překl.). Starý dům pak obývala rodina Cypriana Kiliana (Leirich).

Naše rodina
Otec i matka pocházeli z rodin dětmi bohatě obdařených. Otec Josef (*18. března 1901 na Kvildě čp. 100, podle nekrologu své ženy zemřel, snad v Mnichově, roku 1961, v krajanském tisku to zmíněno není – pozn. překl.) měl pět sourozenců, maminka Ludmilla, roz. Strunzová (*26. prosince 1904 v Kaltenbachu /dnes Nové Hutě/ čp. 35, +12. března 1976 v Buchbachu) dokonce jedenáct. Prarodiče z otcovy strany bydleli v hostinci Julia Praschla "U pramenů Vltavy" (v originále "im Gasthaus zur Moldau" – pozn. překl.). Dědeček Isidor Fuchs (*22. května 1862 na Kvildě čp. 34 – pozn. překl.)) provozoval malou trafiku (prodejna tabáku a poštovních známek ve stavení – pozn. překl.). Pro zranění z první světové války měl potíže s chůzí (v originále "er war gehbehindert" – pozn. překl.). Musel mě přesto častokrát vodit domů, poněvadž jsem se hrozně bála agresívních Prokopových husí. Děda nám dával každý den pár "halířů" (v originále "ein paar Heller" – pozn. překl.), takže jsme si mohli "u Schaluda" koupit nějakou drobnost, třeba pár mátových kuliček, trochu pletací vlny, lékořicový pendrek (v originále "Bärendreck-Lakritze", jako bychom to řekli česky, ten "pendrek" i tu "lékořici" – pozn. překl.).
Babičku (Maria, roz. Hadrawa, *6. srpna 1859 na Horské Kvildě čp. 41, brali se s Isidorem Fuchsem na Kvildě dne 13. února 1892, oddával je domažlický rodák Řehoř /Gregor/ Králík, který v Kvildě skonal roku 1910 – pozn. překl.) jsem už nepoznala, umřela v roce 1930.
Prarodiče z matčiny strany žili mnoho let v sousedním Kaltenbachu a pak v myslivně na Františkově (v originále "in Franzensthal im Forsthaus" – pozn. překl.). Dědeček (rozuměj Josef Strunz, *21. dubna 1862 na Bučině /Buchwald/) byl hajným a lesním (v originále "war Heger und Förster" – pozn. překl.) u knížete Schwarzenberga. Přicházel čatokrát do Kvildy nakupovat a zacházel přitom k nám. Pro nás děti měl vždycky nějaké sladkosti. Kladl velký důraz na to, aby nás podělil spravedlivě. I děti tety Dory si při tom dělení přišly na své. Byl to vážený, velice rezervovaný muž. Na jeho pohřbu byl smuteční průvod opravdu dlouhý.
Babička (rozuměj Maria, *31. ledna 1871 na Kvildě čp. 41 jako nemanželská dcera tamní mlynářovy dcery Cäcilie Edenhofnerové, legitimizovaná teprve matčiným sňatkem se Stefanem Schusterem, domkářek z Kvildy čp. 31 – pozn. překl.) se poté přestěhovala k nám do našeho nového domu čp. 139. Obývala v něm horní patro, obstarávala se ještě sama a byla u nás i po vyhnání až do své smrti roku 1949 v Oberneukirchen.
Moji rodiče neměli život rozhodně nijak jednoduchý. Tatínek se chtěl stát bezpodmínečně kovářem, musel si ale jít hned po škole vydělávat. Mnoho pracovních možností u nás nebylo. Byl zaměstnán nejprve na mlýně v Hamru (v originále "in der Mühle im Hammer" – pozn. překl.), pak na Zoglauerově pile "biem Schmiedseppei" a nějaký čas na pile Waltera Strunze v Dörflu (pro skupinu domů se užívá po válce českého místního jména Víska či Vesnička, viz diplomová práce Michala Paučíka z roku 2011 – pozn. překl.). Řemeslně byl můj otec velice zručný. Byl spřátelen s Alexanderem Fuchsem (Xanderl) a měli ve vsi (rozuměj na Kvildě čp. 28 – pozn. překl.) truhlářství


Der Böhmerwald Heimatbrief, 2019, č. 7, s.13

Moje šumavské dětství

Městys Kvilda (v originále "der Marktflecken Außergefild" - pozn. překl.) leží na šumavské náhorní planině, řečené "Kvildy" (v originále "der 'Gefilde'", česky i "Pláně" - pozn. překl.) , v nadmořské výšce 1058 metrů. Nedaleko odtud pramení řeka Vltava (v originále "entspringt die Moldau" - pozn. překl.). Před vyhnáním tu trvale žilo 1120 lidí. Tady jsem se v říjnu 1933 (přesně to bylo 27. října - pozn. překl.) narodila ve starém domě čp. 32, řečeném "Hiaslhaus" (podle sčítání lidu z roku 1921 tam s rodinou bydlil Franz Schuster /*1885/, syn Stefana Schustera /*1845/, téhož jména jako první ze starostů obce - pozn. překl.) i pokřtěna. Od roku 1939 jsem navštěvovala obecnou školu, pak jsem nakrátko zamířila do Prachatic (v originále "nach Prachatitz" - pozn. překl.) "Oberschule" (tak nacisté překřtili měšťanské školy - pozn. překl.), než válka došla konce.
Moje rodiště se vyznačovalo značně uzavřenou strukturou. Šlo vlastně o uliční ves, k níž náležely místní části Grafenhäuser, Waldhäuser, Hammerhäuser, Schloss, Reiderberg, Dörfl... (dnes na mapách Hraběcí Huť, Lesní Chalupy, Hamerské Domky, Vilémov, Orel, Veska - pozn. překl.) Ve vsi existovalo několik hostinců, obchodů, selských hospodářství a řemeslnických živností, lékař a porodní bába, poštovní, lesní a obecní úřad. Místní farář měl do duchovní správy svěřeno kolem 3 tisíc farníků ve farnosti velice rozlehlé (podle Trajerova popisu českobudějovické diecéze z roku 1862 sem patřily i dnes zcela zaniklá Tobiášova huť /Tobiashütte/, Vydří Most /Wiederbruck/, Františkov /Franzenstal/, Horská Kvilda /Innergefild/, Výhledy /Schrollenhaid/, Antigl, Korýtko /Grantl/, Zlatá Studna /Goldbrunn/, Filipova Huť (Philippshütte/, Preisleiten a Modrava /Mader/ - pozn. překl.). Náleželi jsme k českobudějovické diecézi, od roku 1939 k pasovské (v originále "zur Diözese Budweis, ab 1939 zu Passau - pozn. překl.). Já byla ve Vimperku (v originále "in Winterberg" - pozn. překl.) biřmována pasovským biskupem Landersdorferem. Středem vsi se táhla pískem pokrytá ulice. Kostel stál přibližně tak (v originále "so ziemlich" - pozn. překl.) na nejvyšším bodě celé osady. Odtud vedla dál silnice na Filipovu Huť, opačným směrem na Vydří Most a Vimperk, konečně přes osadu dolů na Františkov, Pivní hrnec a Borová Lada (v originále "nach Franzensthal /Biertopf/ und Ferchenhaid" - pozn. překl.) a odtud směrem k hranici na Bučinu (v originále "nach Buchwald" - pozn. překl.). Na křižovatce před naším domem stál ukazatel s nápisem "Prachatitz 55 Kilometer (Prachatice byly naším okresním městem /v originále "unsere Kreisstadt" - pozn. překl./), Wallern (tj. Volary - pozn. překl.) 34, Passau (tj. Pasov - pozn. překl.) 64. Na nádraží ve Vimperku to bylo 20 kilometrů.
Co do krajinné polohy, byla v případě Kvildy vynikající. Horská luka, do šíra ohraničené temným lesem, čiperná mladá Vltava, pokojný Kvildský potok (v originále "der ruhige Seebach", i česky někdy označovaný jménem Jezerní potok - pozn. překl.) a stále to přebohaté nahoru a dolů vrchy a údolími (v originále "das abwechslungsreiche Auf und Ab von Berg und Tal" - pozn. překl.). Od Hraběcí Huti se klikatí mladá Vltava lukami dál. Je to jen útlý potůček, který nabývá na šíři teprve u Strunzovy pily. Nepřestajné zurčení, bublání a klokotání provází jeho běh.
Dno jeho koryta je kamenité, vlnky omývají ploché kameny dna a spěchají dál kupředu. Hledí-li člověk do té jasné vody s hnědým podložím, naslouchá mumlání vln, dokáže se znovu cele ponořit do zašlých časů, do dávno ztracené země vlastního dětství.
Mokré lučiny podél vodního toku rozkvetou zejména na jaře a za časného léta s neuvěřitelnou hojností. Koberce zlatavých blatouchů lemují břehy, pomněnky, řeřišnice luční, krvavec, kontryhel, černí "kominíčci" totenů, zvonečník černý (v originále "Teufelskralle" s význačným šumavským výskytem - pozn. překl.) - louky, o jakých se člověku jen zdá.
Moje kamarádka a já jsme se zdržovaly spíš než u Vltavy u Kvildského potoka. Ten přitéká od Jezerní slatě s borkovištěm (v originále "kommt vom Seefilz, vom Torfstich" - pozn. překl.), vine se kolem Vesky směrem na Hamerské Domky, kde ústí do Vltavy.
Ke Kvildskému potoku nás to táhlo zejména zjara. Klouzaly jsme po stále ještě tlustém sněhovém příkrovu (v originále "auf den noch immer dicken 'Schneequaden'" - pozn. překl.) dolů k potoku. Tam už slunce osvobodilo břehy od sněhu - ten pohled stál za to! U břehů se to už černalo žabím potěrem (my mu v dialektu říkaly "Froschfregarad").
Musely jsme si do toho rovnou sáhnout, jakkoli se nám to hnusilo. Ani bychom nepomyslily na to, že z toho jednou vyrostou žáby.
Něco jiného jsme si od potoka rády nosily domů: velké koberce řasnatého mechu, které jsme stahovaly z potočních kamenů. Byly temně zelené a hebké jako samet. Pokládaly jsme je na kamenitý břeh, aby uschly. Pokaždé nás ale naplnilo těžkým zklamáním, když jsme uviděly, že se zelený samet proměnil na svraskalý hnědý cár.
Kvildský potok se dal dobře přejít po velkých kamenech v jeho korytě. Dělaly jsme to často, poněvadž na druhém břehu rostl na vyvýšeném místě březový háj, kterému jsme říkaly "Wingl" (česky "koutek" - pozn. překl.). Rostlo tam spousta vlochyní (v originále "Mengen von Rauschbeeren /Taubeeren/" - pozn. překl.), velkých sametově modrých borůvek, kterým jsme ale raději nevěřily, že jsou jedlé. Spíš jsme se přikláněly k tomu, že jsou jedovaté (vlochyni, od borůvek pro děti k nerozeznání, se také pro mírně halucinogenní účinky říká v lidové češtině "opilka" - pozn. překl.) a tak je nikdo nesbíral a nejedl. Za pozdního léta tu kvetl vřes, svah byl suchý a slunný. Nás to i tehdy táhlo hloub do lesa. Jedno místečko mám ještě před očima: větve jedné staré břízy sahaly až k zemi, za nimi jen kus úplně rovné lesní půdy porostlé travou a lišejníky, na níž větvemi proniká sluneční svit - byly jsme fascinovány, proplazily jsme se do té "jeskyňky" a jednoduše jsme se tam pokojně usadily.


Der Böhmerwald Heimatbrief, 2021, č. 6, s. 3

Je to místy až "freudovský" sen o dětství (opakuje se navíc pro svou zřejmou naléhavost ve stejném znění jako v textu o dva roky starším, z něhož ho v úvodní ukázce z překladu vypouštím), který nám tu upřímně předestírá v městysi Buchbach (i v tom místním jméně se ozývá výraz "potok"), bavorský zemský okres Mühldorf am Inn, dnes žijící Maria Zoglauerová, roz. Fuchsová z Kvildy. O své rodině vypověděla vše podstatné v úvodní textové ukázce, snad až na to, že dívčí příjmení Fuchsová změnila svým sňatkem se Siegfriedem Zoglauerem, pocházejícím z obce Schnaitsee (týž zemský okres Mühldorf am Inn v jihovýchodním Bavorsku jako Buchbach). V Buchbachu se Zoglauerovi zasloužili o založení knihovny a roku 1988 tam Maria Zoglauerová sestavila pamětní publikaci "1200 Jahre Buchbach", která po 30 letech vyšla znovu pod titulem "Markt Buchbach von 788 bis heute". V rozhovoru na stránkách brožury "Buchbacher Zeitzeugen. Wir erinnern uns" o 292 stranách z roku 2016 vzpomíná Maria, jak s matkou Ludmillou (otci bylo stydno tak učinit) žebraly kolem lágru Mettenheim o kousek chleba, nějaké vajíčko či trochu mléka, aby rodina přežila ty nejhorší časy po válce. Z matčina nekrologu v časopise "Böhmerwäldler Heimatbrief" se dovídáme i o strastiplné cestě z pěkného nového tehdy domku "an der Hammerhäuser Straße", který má ovšem dnes ve kvádském Vilémově jiné majitele, násilným "odsunem" do poraženého Německa. Prvou zastávkou v novém domově byla po tranzitním lágru Mettenheim obec Oberneukirchen v hornobavorském zemském okrese Mühldorf am Inn, odkud kvůli otcovu zaměstnání musela rodina častěji měnit místa pobytu, takže v roce se roku 1952 stěhovala do města Burghausen v dolnobavorském zemském okrese Altötting, tři roky nato do Mnichova, kde otec roku 1961 zemřel, v roce 1962 do města Waldkraiburg, založeného roku 1950 zejména "sudetoněmeckými" vyhnanci, posléze v roce 1968 do hornobavorského zmíněného už městyse Buchbach. Tam je pochována i Mariina matka, tam žijí i manželé Maria a Siegfried Zoglauerovi.

- - - - -
* Kvilda

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Ve filmu Hanse Prockla z roku 2015 vypráví o poválečných událostech a odsunu
Přepsáním textu do latinky přispěla k vydání kroniky Kvildy, sepsané Karlem Schusterem
Úryvek z interview s ní o situaci vyhnaných v Bavorsku
Další z jejích textů na stránkách krajanského měsíčníku - u obrázků hraček z katalogu firmy Bohemia-Werk má příjmení jejího zakladatele znít Watzlawick, nikoli Wazlawick, jedním z potomků zakladatele továrny byl i Alfred Watzlawick

zobrazit všechny přílohy

TOPlist