logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ALFRED ZIERHUT

Als ich noch a Büawerl war


Als ich noch a Büawerl war mit lockigen Haar
und gspielt hon vor an stoialtn Haiserl,
wöi froh und zufrieden üh damols holt war,
do bine dagegn heint a Waiserl.
Stundenlang bine oft gsesn af da Gred
und hon gspielt mit fünf kloine Stoina,
hon kennt schoh als Kind jeden Weg und jeden Steg,
am glücklichsten war üh holt doch als ganz Kloina.
Untern Dach homant Schwaiwala
erna Nesterl baut,
voller Sehnsucht hone in Auswährts
af sie gwart und gschaut,
Sannz donn kemma so honne
gonz laut gschrian,
nur in da Hoimat komma
des so richtig gspürn.
Eigschlofa bine überall,
so gar af de Stoihafa,
den ganzn Tog gspielt
und umanonda glafa.
Üh woiß no guat,
nochn erstn Weltkröi is gwen,
do hotz oft koi Stückerl Brout mehr gebm,
wenn üh in Dorf umaonder grennt
bin in mein Kitl,
longne Hoor honne
khot wöi heint de Bittl,
do hot mir oft manche Bairan
a Schärtzl Brout eih druckt int Händ,
dos Arme und Reiche gibt,
des honne domols
als kloina Bouh schoh kennt.
Obwa trotzdem bine nermanden
um wos neide gwen
hot mei Mutterl oft gsagt,
als vergöit im Lebm.
Hot me gnumma bei da Hond,
Büawerl arm konnst sei,
des is koi Schond.
Schau de Reichn de trognt
de Nosn oft recht hou
obwa irgend wo
drucktz a da Schouh.
Nh Herrgott do drobm
schlieaß fest ins Herz hineih,
den er wird amoll
dei letzter Richter seih.
Ja der Zeit vergeht,
üh bin schoh worn a olter Fred,
bold bine 75 Johr,
ja is den des wor.
Üh sags oft zu de Leit,
am schönsten war doch de Jugendzeit,
do war ma so sorglos und frei.
Üh hon heint als,
wos ma a so braucht als gwöhnlicher Mensch,
in Beruf mein höchstes erreicht,
doch monchmoll kemmand Stundn,
do denke holt droh,
dos nings af da Welt
dem Glück der Kindheit mehr gleicht.
De Uhr komma rückwärts drehn,
doch net unser Lebm,
drum wollma recht oft erzähln
wöis früher is gwen.
Afs nächste Treffa do wollma uns
heint scho gfrein,
do wollma obwa recht
long beisamma bleibm,
von Dahoim schmatzn und redn,
wer woiß wann wir uns wieder sehn.
Kommt dann de Abschiedsstund,
soll mans hörn aus jeden Mund,
es war so schön, so schön,
auf Wiedersehn.

To když jsem ještě chlapec byl


To když jsem ještě chlapec byl, když jsem skotačil
před chalupou, kluk kučeravá,
v radostech živ jen, jak spokojen jsem byl,
i sirotkovi se to stává.
Na zápraží jsem sedal hodiny
a s pěti kamínky si hrával,
čas dětství šťastný je a samojediný,
já každou stezičku snad doma znával.
Pod krovem vlaštovky si
hnízdo stavily,
na jaře jsme už po nich
všichni toužili.
To bylo potom křiku!
Zdali se to má?
Ptejte se nás nezbedníků:
my byli tam doma.
Honili jsme se celý den,
spolu si všude hráli,
proto jsme pak
tvrdě tak usínali.
Pamatuju,
po válce, v níž byl svět,
nebylo ani kouska chleba,
po vsi že jsem měl obcházet,
kluk v košili,
hodiny po domech
jsme prosili,
a mnohý sedlák nakonec,
krajíček chleba vydal.
Že je na světě bída
tenkrát čtyřletý
už chlapec uhlídal.
Přesto jsem ale k nikomu
závist nechtěl znát,
maminka mi říkala,
pýcha předchází pád.
Za ruku mě pak vzala:
že chudoba cti netratí,
povídala.
Boháči často nosejí
nahoru nosy,
koho však bota netlačí?
Co chodí bosi.
Pána nahoře
nech jen v srdci spočinout,
to On nás jednou
svolá na Poslední soud.
Ba, letí čas,
staří braši jsou z nás,
brzy mi bude 75,
tak už jde svět.
Často to lidem říkám,
nevracel bych se nikam,
jen do svých mladých let.
Co třeba člověku,
jen obyčejné štěstí
a práci dobrou mít,
a přece největší,
pomyslím si někdy,
na světě co bylo,
dětství totiž, nazpátek nelze vzít.
Hodiny otočit jde zpět,
ne život náš,
nanejvýš někdy vyprávět,
co z mládí znáš.
Než napříště se sejdeme,
až přijde čas,
kéž povídat si můžeme
dosyta zas,
o domově někde v dáli,
co kdybychom se víc už neshledali.
Než přijde loučení,
ať pěkná slova zní,
ať poví každý host:
Krásné žít bylo dost.

Glaube und Heimat, 1988, č. 11, s. 113-114

Slovníček: Büawerl = klučík, an stoialtn Haiserl = u prastarého domku, wöi = jak, üh = já, Gred = práh, kamenné záspí, Schwaiwala = vlaštovky, schoh = už, af de Stoihafa = na hromadě kamení, umanonda glafa = běhali kolem, nochn erstn Weltkröi = po první světová válce, Kitl = košile, Hoor = vlasy, Bittl = prošení, Bairan = sedláci, Nosn = nosy, hou = vysoko, Schouh = bota, olter Fred = starý Alfréd, nings = nic, Lebm = život, schmatzen = oblizovat se, mlaskat.

Vždycky nejpodivnější je, proč vůbec člověk začne v pozdní třeba vzpomínce s poezií, byť neumělou a v nářečí rodné vsi navíc. Zde tak učinil dlouholetý zpravodaj a "Heimatpfleger" měsíčníku Glaube und Heimat Alfred Zierhut, který svůj neuměle veršovaný text (v tisku dokonce bez oddělení veršů a strof jako by šlo vlastně o dopis v próze) prezentoval coby "stručný životopis" (pod záhlavím Kurzer Lebenslauf). Dodejme tedy ještě několik dalších dat: narodil se 17. srpna 1914 v Uhlišti (Kohlheim) nedaleko Nýrska (Neuern). Už od roku 1938 působil u Říšských drah v bavorském Plattlingu, odkud odešel i do války jako pracovník tzv. polních železnic, a to téměř výhradně na ruské frontě. Po válce se už nevrátil do rodných míst a v Plattlingu se roku 1949 i oženil s Hildou Seußovou právě odtud. Měli spolu dvě dcery, Inge a Gertraud, a syna Hanse. Až do penzijního věku pracoval Alfred Zierhut jako strojvůdce u spolkových drah. Působil vedle toho jako organizátor krajanských setkání, na nichž recitovával právě také své verše, rozhodujícím způsobem přispěl po roce 1989 k opravě památného kostela v Uhlišti, za totality hrozivě zdevastovaného. K němu se po otevření hranic pak mohly obnovit dokonce selské jízdy ze vsí z okolí i bavorského, odedávna provázené svěcením votivních sošek koní a dobytka, což právě v minulosti bývalo významným místním zvykem. Zierhutovou zásluhou zdobí také kostel v Plattlingu pamětní deska se jmény Uhlišťských, kteří padli za oběť oběma světovým válkám. Zesnul 20. února 1998 ve věku 83 let v kruhu svých blízkých na srdeční infarkt a po smutečním obřadu ve farním kostele v Plattlingu byl pochován v Sankt Jakob. Jeden dobrý přítel ze Svaté Kateřiny (Sankt Katharina), s rodným Uhlištěm přímo sousedící (tamní kostel se následkem komunistické zvůle nezachoval bohužel vůbec), prý hodil na jeho rakev hrst hlíny z rodné země. Na parte je uvedeno i jméno dotyčného: Georg Budweiser.

- - - - -
* Uhliště / † Plattling (BY) / † † Sankt Jakob (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Před rodným domem čp. 8 v Uhlišti
Obecná škola v rodném Uhlišti, ročníky narození 1910-1918
Poděkování rodiny za projevenou soustrast po jeho úmrtí
Kostel v Uhlišti na obálce knihy Hanse Watzlika s úvodem Josefa Blaua (1920, nakladatelství Paul Sollors' Nachf., v Liberci)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist