logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ ZIEFREUND

Z dávných dnů

Domácí kronika domu čp. 5 ve Chvalšinách 1791-1848


Franz Ziefreund

V roce 1817 stoupla cena obilí na 50 zlatých vídeňské měny, oproti tomu rok nato klesla na 1 až 20 zlatých (cena lnu neuvedena proto, že se zpracovával na lněné plátno podomácku, co do hodnoty "W.W.", tj. "vídeňské měny", představované neoblíbenými "bankocetlemi", představovalo "jejích" 100 zlatých /1 zlatý dosud po 60 krejcarech/, zvaných také "Scheingulden", 42 zlatých pozdější "rakouské měny" /zavedené roku 1858, 1 zlatý už po 100 krejcarech/ či ještě pozdějších 84 korun /od 1. ledna 1900, korunovou měnu převzalo i nástupnické Československo - pozn. překl.). Čeledíni dostávali v těch časech 45 až 50 zlatých vídeňské měny a 3 nebo 4 košile, děvečky 12 zlatých jakož 24 loktů lněného plátna a 18 liber lnu, navíc obvyklý závdavek (v originále "überdies das übliche Drangeld" - pozn. překl.) od 3 do 5 zlatých, týdenní mzda mydlářského pomocníka (tj. zaměstnance živnosti autora tohoto textu - pozn. překl.) od 2 zlatých do 2 zlatých a 30 krejcarů.
Pisatel těchto řádků se vyučil v letech 1801-1804 u Franze Hofbauera v Netolicích (Netolitz) řemeslu mydlářskému, vydal se pak jako tovaryš na cesty (v originále "auf die Wanderschaft" - pozn. překl.), pracoval u různých mistrů v Nových Hradech (Gratzen), v Praze, v Hradci Králové (Königgrätz), v Langenlois (v Dolních Rakousích - pozn. překl.) a v Mattersdorfu (ve spolkové zemi Burgenland /česky se jí říkalo i Hradsko/ - pozn. překl.), při obsazení linie řeky Litavy (v originále "Besetzung der Leithalinie" - pozn. překl.) Francouzi (1805 - pozn. překl.) zažil několikero dobrodružství, přišel pak do Vídně (Wien), kde pracoval po tři roky jako mydlářský pomocník. O svatodušních svátcích roku 1809 pozoroval s Matthiasem Pflegerem z Chvalšin (Kalsching) od Prátru (Prater) bitvu u Aspern (skončila poprvé Napoleonovou porážkou, kterou však francouzský císař Rakušanům ani ne dva měsíce nato u Wagramu /také při Dunaji severovýchodně od Vídně/ oplatil - pozn. překl.), vyléčil se pak z onemocnění tyfem (v originále "Nervenfieber", i česky byl tehdy tyfus označován jako "horká nemoc" či "hlavnička" - pozn. překl.), kterému ve Vídni podlehlo velké množství obyvatel a na Zelený čtvrtek roku 1810 se vrátil do Chvalšin domů.
Z dalších událostí ve zkratce:
1808 zuřil ve Chvalšinách veliký požár, kterému padl za oběť i tento dům čp. 5 (zvaný tehdy Fröhlichův podle prvního známého majitele z roku 1585, který se psal Nikl Frölich, 1682 patřil Georgu Fröhlichovi /označován k roku 1632 jako chvalšinský purkmistr).
1809 byl tento dům znovu zbudován Kasparem Dichtlem (v záznamu z roku 1778 psán majitel "Caspar Techl" - pozn. překl.) a také zvýšen o patro. Jako nájemníci (v originále "als Mietparteien" - pozn. překl.) tu během let bydlili plukovník baron Soden z 5. mysliveckého praporu (v originále "vom 5. Jägerbaon" - pozn. překl.), major Sabortzky z 6. praporu (v originále "vom 6. Baon" - pozn. překl.), setníci (v originále "Hauptleute" - pozn. překl.) Steindl, Christoph, Timon, major Spaczek (vyslov Špaček - pozn. překl.) od 4. regimentu polního dělostřelectva, hejtmani (v originále "Hauptmann", tj. kapitáni či setníci - pozn. překl.) Luxer a Burg, náčelník stájí (v originále "Stalldirektor" - pozn. překl.) Josef von Jans, páter Martin Wessely, poručíci Karl Volert, Karl Pokorny a Adalbert Sperl od vozby (v originále "vom Fuhrwesen" - pozn. překl.)
1810 byl Franz Ziefreund oddán Jakobem Weinhuberem, vikářem v Kájově (Gojau), s Theresií Dichtlovou (dcerou Kaspara Dichtla a jeho ženy Elisabeth, roz. Reiningerové, jimž patřil chvalšinský dům čp. 5, kam se Ziefreund svatbou přiženil z rodného domu čp. 42 ve Chvalšinách, zvaného "Towiasn", "Tobias" či "Tobis" - pozn. překl.).
1812 se jim narodil syn Johann Nepomuk, který byl pokřtěn farářem Josephem Meklem, po 11 dnech však zemřel.
1815 bylo umístěno na potoce v blízkosti domu vodní čerpadlo (v originále "der Bachschapfen" - pozn. překl.).
1816 byla nově zbudována komerciální silnice z Červeného Dvora (Rotenhof) do Střemil (Richterhof).
1820 zesnul bratr Franze Ziefreunda Martin, hostinský v Kájově.
1821 zemřel strýc paní rytmistrové Jakob Wabra v Pešti (v originále "in Pest-Ofen", tj. dnešní Budapešť, vzniklá 1873 spojením Budy, Staré Budy a Pešti - pozn. překl.).
1823 byla na horním náměstí vyhloubena kašna.
1824 nalezl Franz Ziefreund při vjezdu do domu půlročního kojence (ženského pohlaví - pozn. překl.), pokřtěného nato jménem Elisabeth Fröhlichová. Veškerá pátrání po rodičích dítěte byla bezvýsledná.
1825 zemřel tchán Franze Ziefreunda Kaspar Dichtl. Náklady pohřbu činily 131 zlatých vídeňské měny. V červnu velké záplavy.
1830 doprovázel Ziefreund do Prahy svou příbuznou Theresii Dichtlovou u příležitosti jejího vstupu do kláštera sester karmelitek, jehož se stala představenou v roce 1838 pod jménem "Marie Luise" (rodačka z Jablonce /Ogfolderhaid/, žila v letech 1809-1891, později pod řádovým jménem Maria Aloisia vom Herzen Jesu proslula jako zakladatelka innsbruckého Karmelu, kde pěstovala obzvláštní úctu k Pražskému Jezulátku se slavením Narození Páně, tj. hlavního křesťanského svátku Vánoc, 25. dne každého měsíce kalendářního roku). Zemřel major Spaczek. V zimě velké mrazy.
1831 byl k lepšímu přiveden zdejší chudobinec (v originále "das hiesige Armeninstitut" - pozn. překl.). Knihovní (v originále "Grundbuchsführer", říkalo se mu "úředník knihovní" či také "c.k. listovní", poněvadž listy výpisů z pozemkové knihy opatřoval svým podpisem - pozn. překl.) Hittner vede jeho účetnictví, Kaspar a Franz Ziefreundovi byli ustanoveni "otci chudých" (v originále "werden Armenväter" - pozn. překl.).
1832 přes zimu byly ve Chvalšinách ubytovány dvě kompanie zeměbrany (v originále "2 Kompanien Landwehr" - pozn. překl.).
1836 zbudována silnice do Vitěšovic (rozuměj dnes zcela zaniklou obec německy zvanou Kriebaum v boletickém vojenském prostoru - pozn. překl.).
1837 zemřel v Polečnici (Neustift) starý Josef Dichtl (má být Johannes Dichtl - viz matrika zemřelých Polná na Šumavě kniha 13, snímek 25 - pozn. překl.) ve věku 80 let.
1839 zbudována silnice z Červeného Dvora do Boletic (Polletitz). Chvalšinský měšťan Tuscher ze zdejšího domu čp. 9 se pokusil vyloupit berní úřad na zámku v Krumlově (v originále "im Schlosse in Krummau" - pozn. překl.), byl ale dopaden a uvězněn.
1840 klesla dne 15. a 16. února teplota na 22 stupňů mrazu. Od Velikonoc 1839 do Velikonoc roku následujícího utrženo za mléko, máslo, sádlo a sýr 103 zlatých vídeňské měny.
1840 byl ze strany panství zahájen prodej dřeva. Mimo jiné byly k Vltavě (Moldau) svezeny lodní pláty (v originále "Schiffblätter" - pozn. překl.) délky až 22 sáhů (1 sáh= asi 1, 90 metru - pozn. překl.).
1841 jeden z nejlepších roků, ale místy krupobití.
1841 byla v parku u Červeného Dvora zbudována hrobka Waltersruhe (hřbitovní kaple svatého Kříže, v níž byl v letech 1841-1873 pochován princ Walter /1839-1841/, než jeho tělo spočinulo v třeboňské rodinné hrobce /nejprve v kostelíku sv. Jiljí u rybníka Svět, pak v Deworetzkého stavbě v blízkém parku u téhož rybníka/, měla tvar krychle s cimbuřími v rozích nahoře, vpředu dveře gotického tvaru, dnes z ní ovšem zůstala jen velká hromada cihel, poněvadž si ji prý někdy v šedesátých letech /existují její snímky ještě z roku 1963/ lidé z okolí rozebrali - pozn. překl.). Při překopávání starého, při chvalšinském kostele položeného hřbitova byla při sakristii objevena klenutá prostora, zcela zaplněná lidskými kostmi. Celých třiceti povozů bylo třeba, aby byly přepraveny k dolní zdi nového hřbitova a našly tam nové místo v zemi. Pozoruhodné byly ty staré kosti svou silou a délkou. Naši předkové musili být tělesně zdatní lidé, zejména ti z Ondřejova (Andreasberg) a celého lesního okolí, pochovávaní dříve tady ve Chvalšinách. Při vykopávkách byl nalezen celý sáh hluboko v zemi také železný náprsní pancíř, malá podkova a jeden český groš.
1842 ve vnitrozemských rovinách velká sucha, takže se obilí odtud (rozuměj ze šumavského podhůří - pozn. překl.) vozilo do Plzně a do Prahy. Bratránek Anton Dichtl, farář v Chrobolech (Chrobold), byl na kazatelně raněn mrtvicí a zemřel.
1843 dobrá úroda, všechny stodoly jí byly malé.
1844 nešťastný rok. Dne 25. června velká živelní pohroma (v originále "der große Wetterschlag" - pozn. překl.), která postupovala z Bavor až na Moravu a zničila úrodu na polích. Sklízel se jen námel (v originále "bloss Aftergetreide" - pozn. překl.).
1846 nejlepší rok pro Chvalšiny. Žně vynikající.
1847 dobrý rok pro ovoce.
1848 hrozný rok. Schovanka Lízi, která se roku 1846 vdala za praktického lékaře Franze Janyho, umřela po narození syna Gustava (pozdější plukovní lékař v záloze). Ve všech státech propukly revoluce. Dne 14. července velké záplavy, kterým padlo v Krumlově za oběť 26 lidí a jimiž bylo zničeno mnoho majetku. Poslední desátek!


Waldheimat, 1926, s. 62-64

Jde o pouhý výtah z Ziefreundovy "domácí knížečky", zvané v článku podepsaném "W. Tahedl" německy "Büchlein" či "Hausbüchl", sloužící vlastně zejména pro zápis o odevzdání povinného desátku, jak se tu píše: "des zu leistenden Zehents wegen". Také proto končí "revolučním" rokem 1848, kdy byla povinnost platit desátek (vrchnostenský i církevní) zrušena. Po záznamu o posledním desátku až na nevýznamné zmínky z dalších let "kronika" domu čp. 5 končí. Jak už zmíněno, přiženil se sem Franz Ziefreund z rodného hnízda čp. 42, domu řečeného "Tobis", kde spatřil podle chvalšinské matriky světlo světa dne 1. dubna roku 1783 zdejšímu měšťanovi a mistru řeznickému, knížecímu poddanému Antonu Zifreundovi (příjmení je v matrice psáno takto) a jeho ženě Francisce, dceři měšťana a pekaře Josefa Bauera (Pauera). Knížečka "čistotně psaná" ("säuberlich geschriebenes") obsahuje, jak píše W. Tahedl, vedle svého textu i plány parcely a pozemků domu čp. 5 (později se mu podle jednoho z majitelů, lékaře Janyho, říkalo "Janyhaus"), přehledy o osevu a střídání plodin, o cenách zemědělských produktů, o vývoji počasí, perzonálním složení služebných a pomocných sil v domě, o jejich mzdách, v kapitole "Kleines Tagebuch" (tj. "malý deník") pak, jak už z výtahu patrno, po rocích i o událostech v obci a v rodině, konečně pak i údaje o obchodním odbytu a řemesle vůbec. Ziefreund provozoval vedle mydlářství, jemuž se v Netolicích vyučil a o němž sbíral zkušenosti i na svých tovaryšských putováních (v češtině existuje na to "tovaryšské" téma krásná kniha Adolfa Branalda pro mládež s názvem Vandrovali vandrovníci) dál do lůna monarchie, také vinopalnictví (Branntweinbrennerei) a prodej soli (Salzverschleiß) a loje ("Inslich" či "Unschlitt"). Odbyt věrtelové a sudové soli ("Viertel- und Fasslsalz") se pohyboval až do roku 1827, kdy byl obchod solí uvolněn, mezi 300 až 600 metrickými centy ročně, později však silně poklesl. Spotřeba loje kolísala od 30 do 60 metrických centů (na co všechno se asi používal!) do roka a pálenky se vyrobilo ovšem více v zimním období (tak v roce 1827 bylo z 84 korců obilí vypáleno 28 věder). Libra (asi půl kilogramu) soli přitom stála 12 krejcarů, libra loje 15 až 40 krejcarů a žejdlík kořalky 8 až 10 krejcarů. I při svém úmrtí (příčinou smrti bylo krvácení z ledvin /nefroragie, "Nierenblutung"/) 8. srpna 1862 je Franz Ziefreund psán příjmením Zifreund (a to i v indexu křestních, oddacích a úmrtních matrik!) jako měšťan a vdovec ("Bürger und Wittwer") na čp. 5, pochovaný dva dny nato 10. srpna na chvalšinském Božím poli ("am Gottesacker zu Kalsching"). Protože všechno, téměř na způsob literárního příběhu, má svůj konec: jako ten poslední desátek.

- - - - -
* Chvalšiny / † † † Chvalšiny

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o jeho příchodu na svět 1. dubna roku 1783 v rodině řeznického mistra Antona Zifreunda a jeho ženy Franciscy, dcery chvalšinského měšťana a pekaře Josepha Bauera (Pauera) - místem narození byl dům čp. 42
Franz Ziefreund z Chvalšin čp. 42 si podle záznamu oddací matriky zdejší fary bere 31. července roku 1810 za ženu Theresii Dichtlovou z domu čp. 5, dceru tkalcovského mistra Kaspara Dichtla a jeho ženy Elisabeth, roz. Reiningerové (Reiningerin)
Záznam chvalšinské úmrtní matriky o skonu jeho tchána, tkalcovského mistra Kaspara Dichtla v domě čp. 5
Záznam o jeho úmrtí 8. srpna 1862 a pohřbu dva dny nato v rodných Chvalšinách označuje ho za měšťana a vdovce ve věku 80 let, místem skonu byl dům čp. 5, pohřeb se konal na chvalšinském "božím poli"
Úvod jeho textu v českobudějovickém měsíčníku Waldheimat

zobrazit všechny přílohy

TOPlist